ECLI:CZ:NS:2023:28.CDO.3598.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3598/2022-704
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Cisterciáckého opatství Vyšší Brod , se sídlem ve Vyšším Brodu, Klášter 137, identifikační číslo osoby: 00476684, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti žalovaným 1) Rybářství Třeboň Hld. a. s. , se sídlem v Třeboni, Rybářská 801, identifikační číslo osoby: 46678191, zastoupené JUDr. Ing. Janem Zrzaveckým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, Prokišova 1202/5, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 21 C 210/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. června 2022, č. j. 7 Co 228/2022-636, ve znění opravného usnesení ze dne 5. září 2022, č. j. 7 Co 228/2022-677, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení ve výši 300,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. 21 C 210/2015-602, zamítl žalobu o určení, že Česká republika je vlastníkem ve výroku specifikovaných pozemků v katastrálním území Holašovice, Strýčice, Radošovice u Českých Budějovic, Záboří u Českých Budějovic, Kvítkovice u Lipí, Čakovec, a Habří u Lipí – dále „předmětné pozemky“ (výrok I.), a rozhodl, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce a žalované 2) - v jejím případě výslovně toliko proti výroku II. -) rozsudkem ze dne 10. 6. 2022, č. j. 7 Co 228/2022-636, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 9. 2022, č. j. 7 Co 228/2022-677, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), a ve výroku II. změnil tak, že žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení před soudem prvního stupně, a to žalované 1) k rukám jejího zástupce ve výši 941.665,45 Kč a žalované 2) ve výši 8.400,- Kč (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalobce nahradit náklady odvolacího řízení, a to žalované 1) k rukám jejího zástupce ve výši 157.639,95 Kč (výrok III.) a žalované 2) ve výši 1.200,- Kč (výrok IV.).
3. Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě na určení vlastnického práva státu podané žalobcem podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce není oprávněnou osobou dle ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. a v řízení postrádá aktivní legitimaci, neboť ani po část rozhodného období nebyl vlastníkem předmětných pozemků, pozbyl-li vlastnické právo již podle dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále „dekret č. 108/1945 Sb.“), a č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále „dekret č. 12/1945 Sb.“), ex lege ke dni jejich účinnosti, tedy ke dni 30. 10. 1945, respektive 23. 6. 1945.
4. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Namítá, že v restitučním řízení dle zákona č. 428/2012 Sb. je třeba hodnotit účinné provedení konfiskace. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, akcentoval, že konfiskační správní akty, jež nevedly k účinnému provedení konfiskace, nelze pokládat za překážku naturální restituce dle zákona č. 428/2012 Sb. a tedy ani za důvod pro popření aktivní legitimace oprávněné osoby. Upozornil, že Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, ve vztahu k nemovitostem ze stejných knihovních vložek zemských desek jako jsou předmětné pozemky, konstatoval, že před toliko formálním a účinně neprovedeným pokusem o konfiskaci majetku žalobce poválečnými dekrety prezidenta republiky se upřednostní restituční titul podle ustanovení §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť majetek žalobce byl v rozhodném období bez náhrady konfiskován podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 142/1947 Sb.“). Má za to, že na projednávanou kauzu nedopadají závěry vyslovené ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaného pod č. 477/2005 Sb., jelikož Ústavní soud v tomto stanovisku nemohl předvídat obsah zákona č. 428/2012 Sb. a jím stanovené vztažení dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. do přezkumu možnosti vydání majetku oprávněným osobám. Výše zmíněné nálezy Ústavního soudu, jež se od uvedeného stanoviska nikterak neodchylují, přitom dle názoru dovolatele ukládají obecným soudům povinnost respektovat restituční titul, vznikne-li v řízení dle zákona č. 428/2012 Sb. kolize restituční výluky a restitučního titulu. Nesouhlasí rovněž s konkluzí odvolacího soudu, že zneužitím konfiskace zakládajícím majetkovou křivdu může být pouze případ nahrazení či anulace rozhodnutí ve prospěch oprávněné osoby. Domnívá se, že odvolací soud měl v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, zhodnotit vyhlášku Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 6. 3. 1948, č. j. 80/48, a výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 16. 9. 1948, č. j. XIII-1-10176/9-1947, jako projev náboženské perzekuce žalobce dle ustanovení §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. Perzekuci dovolatel dovozuje především z útlaku církví obecně, z perzekuce nacistickým Německem a z řízení o odnětí předmětných pozemků dle zákona č. 142/1947 Sb., přičemž vyzdvihl, že výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 16. 9. 1948, č. j. XIII-1-10176/9-1947, byl vydán až po rozhodnutí o vyvlastnění dle zákona č. 142/1947 Sb. Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. zrušil.
5. Žalovaná 1) se k dovolání žalobce nevyjádřila.
6. Žalovaná 2) se ve vyjádření k dovolání žalobce ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. 6. 2022 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání není přípustné, neboť žalobcem nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
10. Podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. oprávněná osoba může podat soudu žalobu o určení vlastnického práva státu z důvodu, že věc z původního majetku registrovaných církví a náboženských společností byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona převedena nebo přešla z majetku státu do vlastnictví jiných osob v rozporu s ustanovením §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, nebo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona; lhůta pro uplatnění výzvy k vydání věci počne běžet dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu.
11. Podle ustanovení §1 zákona č. 428/2012 Sb. tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen „registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi.
12. Podle ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb. oprávněnou osobou je právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5.
13. Ve sporu o určení vlastnického práva státu dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. je aktivně věcně legitimována oprávněná osoba ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., a to za předpokladu, že věc, ohledně níž se domáhá požadovaného určení, byla alespoň po část rozhodného období – jež zákonodárce vymezuje v ustanovení §1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaný pod č. 96/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu) – v jejím vlastnictví nebo ve vlastnictví jejího právního předchůdce, naplňujícího taktéž definiční znaky oprávněné osoby (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, či usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21, a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22).
14. Ve světle judikatury Ústavního soudu sjednocené stanoviskem pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaným pod č. 477/2005 Sb. (respektovaným i ustálenou judikaturou dovolacího soudu – srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4351/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 142/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1325/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3503/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1417/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 349/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2223/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3886/2009, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 67/10), pak právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. (jakož i podle dekretu č. 108/1945 Sb.) byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945, respektive 30. 10. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016). Skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou tedy dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Soudy v restitučním řízení jsou pak zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení).
15. Konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. (a taktéž podle dekretu č. 108/1945 Sb.) tedy byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní komise), není-li to zákonem výslovně připuštěno; účinky konfiskace tudíž nelze zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (vyhlášky), neboť právním titulem přechodu vlastnického práva není tento správní akt, nýbrž dekret samotný (přiměřeně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5581/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017). K deklaratorní povaze konfiskačních správních aktů viz text interpretovaného dekretu („S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje...“; srovnej §1 odst. 1 dekretu), jakož i právní povahu konfiskace samotné; ta byla zvláštním způsobem nabytí vlastnického práva, tkvícím v právu veřejném, kterým nabýval na místě dosavadního vlastníka ke zkonfiskovaným věcem vlastnického práva „originárně, tj. bez odevzdání nebo intabulace, ze zákona zásadně stát“, nebylo-li konfiskační normou co do vlastnického práva stanoveno výslovně jinak (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1947, sp. zn. Rv II 70/47, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1830/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1571/2020).
16. Konfiskace pak dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů – byť jen jednou (ve vztahu k určité části jejího majetku) – takto označena, tedy byla-li z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. kategorizována (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94 , publikované pod č. 20/1994 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019) – k provedení konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. totiž ani nebylo třeba, aby jí předcházelo deklaratorní rozhodnutí o tom, že jsou v konkrétním případě splněny podmínky této konfiskace (srovnej rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45).
17. Jelikož konfiskaci nelze účinně zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení či konfiskačního deklaratorního správního aktu, je již tento akt samotný (nabýval-li na jeho základě stát vlastnického práva originárně bez odevzdání či intabulace) – nejde-li o správní paakt (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 11/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 911/2010) – zásadně dostatečným důkazem realizace konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. (přitom ovšem není vyloučeno prokázání konfiskace i jinými důkazy; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 182/2019); uvedené závěry prosazují se pak o to více v právním režimu zákona č. 428/2012 Sb., jenž z naturální restituce výslovně vylučuje věci konfiskované na základě dekretu č. 12/1945 Sb. či dekretu č. 108/1945 Sb. [§8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb.].
18. V usnesení ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21 (bod 16.), s odkazem na stanovisko pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, pak Ústavní soud uvedl, že není důvod se odchýlit od závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný. Ke konfiskaci majetku docházelo k datu jeho účinnosti, k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, a následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter. Z toho – podle Ústavního soudu – plynou i další závěry, především nemožnost zpochybnění účinků konfiskace tvrzením o vadách konfiskačního řízení, neomezení rozsahu konfiskace jen na některý majetek, či nedůvodnost požadavku o faktickém převzetí konfiskovaného majetku státem představujícím „uskutečnění konfiskační vyhlášky“ či „účinnost konfiskace“.
19. Bylo-li proto v posuzované věci prokázáno, že žalobce byl konfiskačními správními akty vydanými na základě dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. (vyhláška Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 6. 3. 1948, č. j. 80/48, a výměr Zemského národního výboru v Praze ze dne 16. 9. 1948, č. j. XIII-1-10176/9-1947) označen coby jejich adresát (osoba podléhající konfiskaci majetku), nabízí se jen ten závěr, že předmětné pozemky přešly z vlastnictví žalobce do vlastnictví státu již dnem účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. (tj. dnem 23. 6. 1945 a 30. 10. 1945), tedy před 25. 2. 1948 (jako počátkem rozhodného období; §1 zákona č. 428/2012 Sb.). Odvolací soud se tudíž dovoláním napadeným rozhodnutím (založeným na závěru o tom, že žalobce ve sporu o určení vlastnického práva vedeném za užití ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není aktivně věcně legitimován, když k odnětí sporného majetku státem došlo mimo rozhodné období – §1 zákona č. 428/2012 Sb.) nikterak od výše citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
20. K posouzení případu vydání konfiskační vyhlášky až v rozhodném období Nejvyšší soud připomíná judikatorní konkluze (zmíněné již výše), dle nichž možné naplnění některého z restitučních titulů je limitováno tím, že skutečnosti nastalé před 25. 2. 1948 a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního. Soudy v restitučním řízení jsou pak zcela výjimečně oprávněny posuzovat dopad správních aktů přijatých v rozhodném období z hlediska v úvahu připadajících restitučních titulů, přičemž, došlo-li jimi k dokončení sporu, který započal před počátkem rozhodného období, jest za restituční důvod považovat zneužití dekretu prezidenta republiky – např. svévolnou anulací rozhodnutí vydaného ve prospěch vlastníků, resp. jejich právních nástupců (srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 309/97 ze dne 31. 8. 1998, publikovaný pod č. 91, svazek 11 Sbírky nálezů a usnesení). Ve vztahu ke konfiskační vyhlášce Okresního národního výboru v Kaplici ze dne 6. 3. 1948, č. j. 80/48, a konfiskačnímu výměru Zemského národního výboru v Praze ze dne 16. 9. 1948, č. j. XIII-1-10176/9-1947, však žádné skutečnosti, jimiž by mohl být vyvolán stav zneužití dekretů prezidenta republiky, v dosavadním průběhu řízení nevyšly najevo a s ohledem na konkrétní okolnosti případu má dovolací soud za to, že vydání dotčených konfiskačních správních aktů nepředstavovalo nástroj perzekuce, nýbrž toliko završení konfiskačního procesu na základě dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.; ve vztahu k označeným konfiskačním správním aktům vydaným až v rozhodném období o naplnění restitučního titulu dle ustanovení §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. tudíž nelze uvažovat. V případech, kdy majetek určité osoby byl konfiskován na základě několika konfiskačních vyhlášek, z nichž některé byly zrušeny, se pak v rozhodovací praxi uplatnil závěr, že konfiskace dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů – byť jen jednou (ve vztahu k určité části jejího majetku) – takto označena, tedy byla-li z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. kategorizována (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94 , publikované pod č. 20/1994 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019).
21. K problematice snahy státu osobovat si v rozhodném období vlastnické právo církevní právnické osoby k majetku, jenž byl konfiskován na základě dekretu č. 12/1945 Sb., popřípadě dekretu č. 108/1945 Sb., již judikatura dovolacího soudu přijala závěr, že ani případný pozdější (oproti výše uvedené konkluzi o přechodu majetku žalobce na stát již ke dni 23. 6. 1945, respektive 30. 10. 1945, odchylný) náhled státních orgánů na vlastnický režim předmětného majetku na výše uvedeném úsudku (o tom, že k odnětí dovolatelem nárokovaných pozemků došlo před rozhodným obdobím) nemůže ničeho změnit. Stát by takto totiž „rozhodoval“ o majetku (jeho výkupu), jenž mu v té době již vlastnicky náležel a výkupu tudíž ani nepodléhal [srovnej §16 odst. 1 zákona č. 142/1947 Sb., §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 46/1948 Sb.] – k tomu z judikatury dovolacího soudu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019, ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019. Shodný závěr vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, jenž je založen na konkluzích rezultujících z plenárního stanoviska Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, jakož i z další rozhodovací praxe na něj odkazující (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20, ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20, ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21, či ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, v níž s přihlášením se k dosavadní judikatuře, včetně označeného plenárního stanoviska, Ústavní soud odmítl podané ústavní stížnosti poté, kdy v obdobných právních a skutkových poměrech aproboval závěry obecných soudů, dle nichž byl nárokovaný majetek konfiskován dle dekretu č. 12/1945 Sb. před rozhodným obdobím (§1 zákona č. 428/2012 Sb.), vyjadřuje současně názor, že ani následný postup podle zákona č. 142/1947 Sb. ničeho nemění na konfiskaci nemovitostí ex lege podle dekretu č. 12/1945 Sb., a to ke dni 23. 6. 1945 (… i kdyby probíhaly dvě „paralelní konfiskace“, nemělo by pozdější řízení za následek anulaci dřívějšího; ústavně souladným a pochopitelným jeví se pak závěr, že nastoupivší nedemokratický režim si chtěl „pojistit“ přechod nemovitostí na stát, byť se tento postup může jevit ve světle již platné konfiskace nadbytečným, politováníhodným a nikoli souladným s dnešními principy demokratického právního státu, nelze na něj nahlížet tak, že by ve smyslu zákonodárcem stanovené právní úpravy ke zmírnění některých majetkových křivd a navazující judikatury vrcholných soudů vylučoval konfiskaci ze zákona v roce 1945 a okamžik vzniku tvrzené majetkové křivdy posouval do rozhodného období – srovnej rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 3839/19).
22. Odkaz dovolatele na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21, postrádá přiléhavost, jelikož uvedené nálezy je nutno chápat jako individuální rozhodnutí vydaná v kontextu (prokázané) skutkové situace konkrétní věci, v nichž Ústavní soud neměl z obecnými soudy zjištěného skutkového stavu za dostatečně prokázané, že konfiskační vyhlášky (výměry) byly „provedeny“. Povinnost náležitě zhodnotit, zda nemovitosti, jež jsou předmětem uplatněného restitučního nároku, byly také „účinně konfiskovány“, se ovšem (podle zmíněných nálezů Ústavního soudu) uplatní toliko v případech, jež je možné vzhledem ke specifickým a individuálním skutkovým okolnostem považovat za výjimečné (srovnej body 41. a 42. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21), takovouto situaci přitom Ústavní soud spatřuje například v situaci, v níž jsou konfiskační rozhodnutí ještě před rozhodným obdobím zrušena jako protizákonná, a současně stát před rozhodným obdobím předmětné nemovitosti ani nepřevzal (srovnej bod 49. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 361/21).
23. V projednávané věci pak nevyšly najevo takové individuální skutkové okolnosti, jež by snad ve světle dovolatelem citované judikatury byly s to odůvodnit závěr, dle něhož konfiskace majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. realizována nebyla (nevyvstávají zde skutečnosti, z nichž by bylo lze dovodit, že státní orgány vzdor vydaným konfiskačním správním aktům měly konfiskaci dle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. za nerealizovanou, resp. že k postupu dle zákona č. 142/1947 Sb. přistoupily náhradou za absentující realizaci konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb.).
24. Pokud jde o dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje ústavně zakotvené pravidlo o závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány i osoby ve smyslu ustanovení článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky. V judikatuře samotného Ústavního soudu je tato závaznost spojena, kromě výroku, s nosnými důvody jeho rozhodnutí (ratio decidendi) ve skutkově obdobných případech (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 2/03, nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04, nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/06, a z nedávné doby nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2158/16, a nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2503/18). V případě precedenční závaznosti nálezu ovšem existuje možnost, aby obecný soud právní názory Ústavního soudu nerespektoval a předestřel vlastní konkurující úvahy, na jejichž základě začne s Ústavním soudem vést tzv. ústavněprávní justiční dialog (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17, nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. II. ÚS 4162/19, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20).
25. Právě přítomná právní věc a závěry vyjádřené ve zmíněném nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, formulované ve skutkově a právně obdobné věci k takovému dialogu aktuálně vytvářejí prostor. Nejvyšší soud, jde-li o závěr Ústavního soudu, že „ke skutečnému odnětí předmětných nemovitostí došlo až aplikací zákona o revizi první pozemkové reformy, a to rozhodnutími, spolu s převzetím nemovitostí, vydanými v rozhodném období“, jestliže „k datu vyhotovení výpovědi z hospodaření (14. června 1948) orgány veřejné moci neučinily žádné kroky k převzetí nemovitostí opírající se o konfiskační správní akty“, předkládá tezi, že účinnost konfiskace nemůže záležet na faktickém jednání vlastníka k jeho majetku, jelikož rozsah vlastnického práva vlastníkovi zaručuje, že jednotlivých atributů nakládání s vlastněnou věcí nemusí (ihned) využít. Ohled na výkladovou direktivu ex favore restitutionis, jež ovšem není univerzálně uplatnitelnou zásadou soukromého práva, pak nemůže eliminovat takový zásadní atribut imanentní vlastnickému právu, jakým je jeho úplnost; tato úplnost se nevyčerpává souhrnem dílčích oprávnění vlastníka, ale akcentuje oprávnění vlastníka se svým vlastnictví nakládat volně, tj. může na svoji věc působit nebo nepůsobit podle vlastního uvážení. Byl-li majetek konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., popřípadě dekretu č. 108/1945 Sb., na nějž navázaly individuální správní akty, má podle dosavadní ustálené judikatury platit, že vlastnictví bylo odňato ke dni 23. 6. 1945, respektive 30. 10. 1945, přičemž právními předpisy ani judikaturou není neprokázané faktické převzetí majetku pokládáno za relevantní skutečnost pro posouzení právní povahy konfiskace, potažmo pro vyslovení konkluze o konfiskaci až v rozhodném období podle zákona č. 142/1947 Sb. (k tomu opětovně viz zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2662/21, a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. IV. ÚS 337/22, jež důsledně vycházejí z konkluzí formulovaných v plenárním stanovisku Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05). Stav, kdy se nabyvatel nemovité věci stane jejím vlastníkem na základě úředního výroku nebo ze zákona pouze za podmínky jejího faktického převzetí, je v kolizi nejen s dobovou právní úpravou nabývání vlastnického práva činící rozdíl mezi právním způsobem odevzdání movité a nemovité věci (viz ustanovení §423 až §436 obecného občanského zákoníku), ale i s doktrinálními názory předních představitelů meziválečné i poválečné civilistické nauky, kteří nejenže nepočítají s faktickým odevzdáním (převzetím) nabyté nemovité věci jejím nabyvatelem, ale současně ustupují od podmínky završení přechodu vlastnického práva na nabyvatele intabulací i u takových titulů jako jsou přivlastnění, příklep, vydržení, vyvlastnění a dalšími způsoby (srov. F. Rouček, I. Sedláček: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi, díl druhý, nakladatelství V. Linhart, Praha 1935, str. 505, popřípadě J. Krčmář: Právo občanské, II. díl, Práva věcná, III. doplněné vydání, Praha 1946, str. 159).
26. Ústavní soud v nálezu 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, vychází z konkluzí, jež byly přijaty v nálezu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, o čemž svědčí zejména body 23. a 24. odůvodnění nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19. Přihlásil se tak k dřívějším nálezem konstruované tezi o zastavení algoritmu přezkumu u důvodu výluky z restituce, v jehož důsledku nedošlo k posouzení restitučního titulu samotného. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19 Ústavní soud dále s odkazem na odůvodnění plenárního nálezu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, a usnesení ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, dále dovodil význam interpretační metody ex favore restitutionis při existující kolizí mezi restituční výlukou upravenou v ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. a restitučním titulem vymezeným ustanovením §5 písm. a) téhož zákona.
27. Ústavní soud v předešlém nálezu týkajícím se jiného majetku dovolatele poukázal na názor vyplývající z nálezu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, v němž Ústavní soud označil zákonnou výluku upravenou v ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. za nesystémovou (viz odůvodnění pod bodem 26. nálezu; srovnej též bod 56. odůvodnění nálezu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20). Z citovaného nálezu pro zohlednění teze o možné kolizi mezi restituční výlukou a restitučním titulem vyplývá i názor, že judikaturně se také upevňuje interpretace, podle níž platí výluka podle obou citovaných dekretů nejen pro období od 25. 2. 1948, ale současně i pro období od účinnosti dekretů do zmíněného data (viz bod 45. odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20). Zákon č. 428/2012 Sb. se jednoznačným zněním ustanovení §1 vztahuje na zmírnění těch majetkových křivd spáchaným komunistickým režimem církvím a náboženstvím společnostem, k nimž došlo v rozhodném období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Vydávání věcí povinnými osobami ve smyslu ustanovení §6 a §7 zákona č. 428/2012 Sb. se tak upíná k majetku, jenž byl předmětem křivd spáchaných v rozhodném období. Ustanovení §8 citovaného zákona navazující na ustanovení o vydávání majetku povinnými osobami zatíženého křivdami spáchanými v rozhodném období tak zcela zjevně normuje případy výluk z naturální restituce majetku, jež v souladu s ustanovením §1 byl pro některý z restitučních důvodů uvedených v §5 citovaného zákona církvím a náboženským společnostem odňat po 25. 2. 1948. Pokud byl zákonodárcem mezi výluky z naturální restituce zařazen i církevní majetek konfiskovaný na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, nebo dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy, pak ohled na takovou výluku ztrácí své opodstatnění nejen pro dobu předcházející rozhodnému období [pro takové období se výluka nemůže uplatnit, neboť potencionální majetková křivda byla (mohla být) konfiskací podle některého z dekretu spáchána jen před rozhodným obdobím], ale i pro období po 25. 2. 1948. Mají-li platit i nadále teze v koncentrované podobě traktované ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/05, a v judikatuře tyto teze dále rozvíjející (viz její přehled v bodech 14. až 21. odůvodnění tohoto usnesení), z nichž bezvýjimečně vychází konstantní judikatura Nejvyššího soudu, jakož i rozhodovací praxe Ústavního soudu (tedy i ta její část, jež zastává názor o potřebě zkoumat účinné provedení konfiskace), pak zákonná výluka upravená v ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. se stěží může uplatnit v konfrontaci s konkluzemi vztahujícími se k určení okamžiku přechodu vlastnického práva k církevnímu majetku na stát ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb., respektive dekretu č. 108/1945 Sb., k (toliko) deklaratornímu významu konfiskačních vyhlášek, byť by byly vydány v rozhodném období, k limitům možného přezkumu věcných a formálních náležitostí vyhlášek, nejde-li o správní paakty (v případech, byla-li by vyhláška vydána věcně nepříslušným správním orgánem), k výlučnému účelu konfiskační vyhlášky jako správního aktu kategorizujícího osobu spadající po režim některého z dekretů (nikoliv tedy jako důkazu o „účinném a platném provedení konfiskace“) či k absenci právotvorného významu intabulace jako jinak univerzálně platné podmínky pro nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku. Předmětná zákonná výluka tak nemůže působit ani na akty odkazující na konfiskaci majetku podle dekretů, jež by byly vydány až v rozhodném období, a její zařazení do zákona č. 428/2012 Sb. zákonodárcem (na základě politické dohody – viz bod 211. odůvodnění plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13), které bylo z legislativního hlediska mimořádně nešťastné (a slovy některých rozhodnutí Ústavního soudu nesystémové), si lze vysvětlit jen jako úzkostlivou zákonodárcovu snahu akcentovat nepřekročitelnost restituční hranice dané datem 25. února 1948, pokud by snad uvozující ustanovení §1 citovaného zákona nepředstavovalo dostatečnou legislativní záruku proti zpochybňování majetkových následků aplikace tzv. Benešových dekretů. Z uvedeného vyplývá, že ke kolizi mezi komentovanou restituční výlukou a některým z restitučních titulů [vyjma restitučního důvodu upraveného v ustanovení §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb.] řešitelnou prostřednictvím interpretační direktivy ex favore restitutionis, nemůže dojít, neboť ve vztahu k majetku konfiskovanému podle dekretu č. 12/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. se taková výluka s ohledem na shora uvedené pro období po 25. únoru 1948 může uplatnit pouze s tou výhradou, že odpovídá právně-politické vůli zákonodárce legislativně si pojistit nepřekročitelnost restituční hranice 25. 2. 1948 a majetkových přesunů, k nimž došlo podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Z hlediska samotného znění obou dekretů a judikatorních konkluzí reflektující problematiku připomenutou v tomto bodě odůvodnění však zákonnou výluku a restituční důvod upravený (a tvrzený v nyní posuzované věci) v ustanovení §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. poměřovat nelze, a tudíž nelze dovodit ani prioritu restitučního titulu, jemuž by měla restituční výluka ustoupit. Ostatně Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vždy ohled na restituční výluku obsaženou v ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. zmiňuje jako alternativní (druhosledový) důvod pro závěr, že k majetku podléhajícímu konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. nebo dekretu č. 108/1945 Sb. nabyl stát vlastnické právo ještě před rozhodným obdobím.
28. V nálezu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, Ústavní soud shodně jako v nálezu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, poměřoval uplatnění restituční výluky a restitučního titulu prostřednictvím zásady ex favore restitutionis, přičemž v důsledku její aplikace dovodil, že v poměrech posuzované věci musí zákonná výluka ustoupit restitučnímu důvodu upravenému v ustanovení §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Vedle výhrad, které dovolací soud k možnosti poměřovat restituční výluku upravenou v ustanovení §8 odst. 1 písm. h) citovaného zákona a titul spáchání majetkové křivdy vymezený označeným ustanovením již výše formuloval (podávají se z předchozího bodu odůvodnění tohoto usnesení), shledává Nejvyšší soud problematickým i stav, že by užitím výkladového pravidla ex favore restitutionis mohl být měněn smysl a účel zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění některých majetkových křivd spáchaným na církvích a náboženských společnostech v jednoznačně definovaném období a církevní restituce tak rozšiřovány v rozporu s projevenou právně-politickou vůlí zákonodárce projektovanou do ustanovení §1 a legislativně méně zdařilým způsobem do ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. Byť si je Nejvyšší soud dobře vědom, že restituční předpisy je třeba vykládat ve světle jejich účelu a smyslu, jímž je alespoň částečné zmírnění křivd napáchaných nedemokratickým režimem, a že v řízeních podle restitučních zákonů musí soudy postupovat v souladu se zákonnými zájmy oprávněných osob (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 2896/09), nemůže ani odkaz na imperativ výkladu orientovaného na maximální zmírnění minulých majetkových příkoří vést ovšem k jinému posouzení (v projednávané věci relevantní) otázky okamžiku spáchání majetkové křivdy žalobci, neboť ani ten neumožňuje soudům překročit meze restituce stanovené zákonodárcem – zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru; naproti tomu soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, kterou církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (k vymezení rozhodného období srovnej nález Ústavního soudu ze dne ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, body 96. a 176. odůvodnění nálezu a k respektování právně-politické vůle zákonodárce obecně dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 883/2016).
29. Metodologie výkladu podústavní právní normy při ústavní kontrole formulovaná v rozhodovací praxi Ústavního soudu například ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.1/96, v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, a v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, je založena na požadavku užití nadstandardní interpretační direktivy teologického výkladu (a jeho priority před výkladem gramatickým) všude tam, kde to účel zákona ze závažných důvodů vyžaduje. Teologický výklad právní normy (stejně jako jakýkoliv jiná metoda výkladu standardní či nadstandardní) ovšem je způsobilý rozptýlit pochybnosti o významu textu v jeho doslovném znění (se zřetelem ke smyslu a účelu zákona), ale nemůže - aniž by na uvažovanou právní normu byl teologický výklad vůbec aplikován - její užití vyloučit či je eliminovat ve prospěch normy jiné, učinit teleologický výklad jakýmsi referenčním kritériem, jež by aplikaci ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. vyloučilo ve prospěch ustanovení §5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Takové pojetí výkladového pravidla ex favore restitutionis nevyplývá ani z bodu 94. odůvodnění plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, na něž se v nálezu sp. zn. I. ÚS 3918/19 v bodě 25. odůvodnění poukazuje, a ani z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, v němž bylo výkladové pravidlo ex favore restitutionis v konečném důsledku aplikováno v neprospěch církevní právnické osoby. Jeho význam byl v označeném usnesení přiléhavě odůvodněn bez toho, aby byla jeho funkce pojímána jinak než u ostatních interpretačních metod [srovnej citaci: „Výklad teleologický (a v jeho rámci i výklad in favorem restitutionis) je jednou z výkladových metod. Není nicméně důvodu zcela odhlížet ani od jiných obecně akceptovaných výkladových metod, jimiž je výklad jazykový, gramatický, logický, systematický, historický apod. Současně nelze pomíjet, že zásada in favorem restitutionis se pohybuje na vysokém stupni obecnosti a vztahuje se k restitučním zákonům jako celku. Vysoký stupeň obecnosti této zásady pak umožňuje, aby byl v rámci teleologického výkladu zkoumán i smysl jednotlivého vykládaného ustanovení a bylo zohledňováno, jakým způsobem se zákonodárce minulé křivdy rozhodl odčinit.“]. Zásada ex favore restitutionis také není obecnou právní zásadou a není zásadou ústavní, nýbrž ze starší judikatury Ústavního soudu formulovaným vodítkem, jež má vést k šetření práv restituentů a výkladu restitučních předpisů v souladu s jejich účelem a smyslem (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 1283/17). Nemůže být tak sama o sobě kritériem přiznání restitučního nároku a její použití je namístě pouze v mezích příslušného restitučního zákona, tedy i z hlediska rozhodného období, v němž byly spáchány restitučním zákonem reparovatelné majetkové křivdy. Sluší se dodat, že i v případě připuštění Nejvyšším soudem kritizované možnosti, že výkladové pravidlo ex favore restitutionis může být užito pro účely stanovení prioritní aplikace jednoho ze dvou či více, byť třeba domněle, kolidujících ustanovení právního předpisu (bez toho, aby tato kolidující ustanovení byla vyložena), by pak v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. bylo nezbytné, aby do tohoto procesu komparace bylo vtaženo i (zejména) ustanovení §1 zákona č. 428/2012 Sb., z něhož účel a smysl citovaného zákona, stejně jako vyjádřená právně-politická vůle zákonodárce, zřetelně vyplývají.
30. Při posouzení otázky „účinného provedení konfiskace“ řešené na pozadí potřeby zkoumat, zda stát konfiskovaný majetek rovněž fakticky převzal, Nejvyšší soud nemůže v neposlední řadě nevnímat stav nejednotné rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz přehled této judikatury v bodech 18., 21. a 22. odůvodnění tohoto usnesení). Vždyť řešení jedné a téže otázky podústavního práva ve skutkově obdobných věcech z podnětu zásadně obdobné stížnostní argumentace v jednom případě se závěrem, že obecnými soudy některé ze základních práv porušeno bylo a ve druhém případě naopak nebylo, zakládá i z ústavního hlediska stav zjevně neobhajitelný. Sluší se doplnit, že precedenční závaznost nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3918/19, podstatným způsobem rovněž oslabuje disentní stanovisko jednoho ze členů I. senátu Ústavního soudu (ústavního soudce Vladimíra Sládečka), z něhož se ve strukturované podobě (a s odkazem na prejudikaturu Ústavního soudu) podávají teze, na nichž jsou založeny závěry rozhodnutí soudů obou stupňů v nyní posuzované věci [okamžik nabytí vlastnického práva státu na základě konfiskačních dekretů, význam konfiskačních vyhlášek vydaných na základě dekretů z pohledu jejich případných vad, smysl výlukového ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. jako projev právně-politické vůle zákonodárce vyloučit z dosahu církevních restitucí takový majetek, jenž získal stát na základě tzv. Benešových dekretů, a to i v případech, kdy konfiskační vyhlášky, jakkoliv u nich absentoval, jakýkoliv právotvorný účinek, byly vydány až v rozhodném období, nemožnost anulovat konfiskaci provedenou podle dekretů odebráním majetku v rozhodném období podle zákona č. 142/1947, o revizi první pozemkové reformy, odlišnost věci řešené v nálezu sp. zn. II. ÚS 1920/20], jež Nejvyšší soud shledává souladnými nejen s vlastní rozhodovací praxí, ale i relevantní judikaturou Ústavního soudu, včetně stanoviska pléna ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05.
31. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
32. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované 2) vznikly v dovolacím řízení náklady, je žalobce povinen žalované 2) tyto náklady nahradit. Výše náhrady vychází z ustanovení §1 odst. 1, odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu, a činí 300,- Kč. Žalované 1) pak v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná 2) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. 1. 2023
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu