ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3616.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3616/2023-194
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. M. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 31/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, č. j. 30 Co 182/2023-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 18/2016, jehož předmětem byla náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou jiného soudního řízení (dále jen „posuzované řízení“).
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 21 C 31/2022-86, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 45 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 7. 2022 do zaplacení (výrok I), v rozsahu, v němž žalobce požadoval zaplatit částku 155 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 200 000 Kč od 2. 3. 2022 do 30. 6. 2022 a z částky 155 000 Kč od 1. 7. 2022 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a závěrem rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I částečně změnil tak, že žalobu zamítl i ve vztahu k žalobcovu požadavku na zaplacení částky 16 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky, zatímco ve zbylé části výroku I a ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn ve vyhovujícím výroku a potvrzen v zamítavém výroku, a to co do celkové částky 100 000 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku II o nákladech řízení, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka dopadající na zhodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení [§31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)], při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), jakož i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, ze dne 23. 11. 2022, sp.zn. 30 Cdo 2687/2022, a ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022, když dle žalobcova názoru nerozlišoval mezi nepřiměřenou délkou řízení na straně jedné, a průtahy na straně druhé, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž zřetelně patrné, že si byl odvolací soud pojmového rozdílu mezi nepřiměřenou délkou řízení a průtahy v řízení vědom, založil-li závěr o nepřiměřené délce posuzovaného řízení nikoliv pouze na závěru o zjištěném dílčím průtahu v řízení, nýbrž na zhodnocení všech kritérií upravených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, přičemž zjištěný průtah zohlednil v rámci posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci během posuzovaného řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Odvolací soud se tak od žalobcem uváděné judikatury neodchýlil, stejně jako se neodchýlil ani od další judikatury Nejvyššího soudu představované např. rozsudkem ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2259/2022, nebo ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2126/2023.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze dovodit ani ve vztahu k další otázce týkající se taktéž kritéria postupu orgánu veřejné moci a reagující na závěr odvolacího soudu, kterým při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení a výše odpovídajícího finančního zadostiučinění zhodnotil skutečnost, že v posuzovaném řízení došlo dvakrát k vydání kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu. Přestože žalobce namítá, že uvedený „zmatečnostní“ postup v posuzovaném řízení nebyl odvolacím soudem zohledněn, čímž se měl tento soud současně odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, a ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2632/2020, z napadeného rozhodnutí plyne, že opak je pravdou. Odvolací soud se totiž důvody, pro něž Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil, zabýval, přičemž zjištění, že v pořadí první kasační rozhodnutí vycházelo ze závěru dovolacího soudu o přetrvávající vadě žaloby, na níž soudy nižších stupňů v řízení korektně nezareagovaly, současně promítl i do úvahy o zvýšení základní částky odškodnění v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci. Tímto svým závěrem se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž nikterak neodchýlil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, nebo ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 409/2023). Skutečnost, že by vydání v pořadí druhého kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo v posuzovaném řízení odůvodněno „ignorancí konstantní judikatury“ ze strany soudů nižších stupňů, jak žalobce v dovolání uvádí, pak ze skutkových závěrů odvolacího soudu neplyne. Nejvyšší soud je přitom skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Ani otázka zohlednění instančnosti posuzovaného řízení v rámci kritéria týkajícího se jeho složitosti, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, a ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, především však od nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, který se vyjadřuje k tzv. soudnímu (instančnímu) ping-pongu, k němuž mělo dle žalobce v posuzovaném řízení dojít, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu předně plyne, že složitost řízení zahrnuje ve své konkretizaci též počet instancí, v nichž byla věc řešena, neboť probíhalo-li řízení na více stupních soudní soustavy, je třeba zohlednit skutečnost, že je délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, přičemž toto prodloužení řízení je zásadně ospravedlnitelné [srov. bod IV písm. a) Stanoviska a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013]. Od tohoto závěru se přitom odvolací soud neodchýlil. Totéž pak platí i o závěru vysloveném v rozsudku Nejvyšší soud ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, v němž se dovolací soud zabýval vymezením situace označované jako tzv. instanční ping-pong, přičemž vycházel též ze žalobcem akcentovaného nálezu Ústavního soudu. Dle závěru vysloveného v tomto rozsudku dovolacího soudu totiž tzv. instanční ping-pong nastává, pokud lze vzhledem k počtu zrušujících rozhodnutí a k důvodům jejich vydání, které jednoznačně neodpovídají složitosti věci a očekávané snaze orgánů veřejné moci projednat a rozhodnout věc v přiměřené lhůtě, hovořit o na první pohled zjevné nekompetentnosti orgánů veřejné moci v řízení řádně postupovat a o věci rozhodnout. Takováto situace však, navzdory žalobcovu subjektivnímu přesvědčení, dle skutkových zjištění odvolacího soudu v posuzovaném řízení nenastala.
Otázka proporcionálního zhodnocení kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, a ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, taktéž přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu §237 o. s. ř nezakládá. Nejvyšší soud v této souvislosti předně připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace konkrétního kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, nebo o 30 % (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2412/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2762/23). Přistoupil-li pak odvolací soud ve světle přijatých skutkových závěrů týkajících se průběhu posuzovaného řízení ke snížení základní částky o 20 % pro kritérium složitosti řízení odrážející instanční postup spočívající v trojím rozhodování na třech stupních soudní soustavy, a současně k jejímu navýšení o 10 % z důvodu zjištěných (a výše zmíněných) nedostatků v postupu orgánu veřejné moci, nejenže tím nevybočil z konstantní judikatury dovolacího soudu, podle které se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, nebo rozsudek ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015), ale současně se též nejedná o závěr, který by pro svou zjevnou nepřiměřenost mohl zásah dovolacího soudu odůvodnit (viz judikatura zmíněná výše).
Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda v případě, že posuzovaným řízením bylo řízení odškodňovací, je namístě vyjít z odlišného (přísnějšího) hodnocení kritérií upravených v §31a odst. 3 OdpŠk, než jak je tomu u jiných posuzovaných řízení, tedy otázka, kterou odvolací soud dle žalobcova přesvědčení vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), a to konkrétně s rozsudkem ze dne 21. 8. 2015 Hajrudinović proti Slovinsku, č. 69319/12, ze dne 8. 2. 2018 Žirovnický proti České republice, č. 10092/13, a ze dne ze dne 21. 12. 2010 Belperio a Ciarmoli proti Itálii, č. 7932/04 (k možnosti takového vymezení přípustnosti dovolání srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23). Svým závěrem, že pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení, se totiž odvolací soud neodchýlil nejen od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ale ani od judikatury ESLP, z níž žalobcem dovozovaný názor neplyne (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, a ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15, nebo ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021).
Závěr o nepřípustnosti podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dopadá i na poslední v dovolání vymezenou otázku týkající se promítnutí změny ekonomické situace a inflace do výše základní částky zadostiučinění vyplývající ze Stanoviska. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022), na čemž (a to ani ve světle žalobcovy dovolací argumentace) i nadále setrvává. Tento postoj dovolacího soudu je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, která (na rozdíl od judikatury, jíž žalobce v dovolání zmiňuje) na řešený typ nároku dopadá, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, nebo ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23. Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí, nikoliv však to, aby bez dalšího sledovalo matematický výpočet vycházející pouze z vývoje vybraných ekonomických parametrů, jak žalobce v dovolání prosazuje.
V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku napadeného rozsudku týkajícímu se nákladů řízení, pak není tento mimořádný opravný prostředek objektivně přípustný, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu