ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1131.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1131/2022-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2023 o dovolání obviněného M. J. , nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ‒ pobočky v Olomouci ze dne 21. 3. 2022, sp. zn. 68 To 23/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 144/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 1 T 144/2019, byl obviněný M. J. uznán vinným v bodech I. a II. 3) dvěma přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
jichž se dopustil tím, že ačkoliv mu byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 9 T 163/2018, který nabyl právní moci dne 25. 5. 2019, mimo jiné vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 roků, tedy do 25. 3. 2024,
ad I. dne 30. 8. 2019 v době okolo 8.45 hod. řídil na pozemní komunikaci v katastru obce XY ve směru na obec XY osobní motorové vozidlo tovární zn. Škoda Octavia, RZ XY, přičemž nereagoval na znamení uniformované hlídky Obvodního oddělení Policie ČR XY k zastavení vozidla a snažil se policistům ujet po pozemní komunikaci č. XY, načež pronásledován policejní hlídkou vozidlo zastavil v obci XY na polní cestě u cyklostezky, z vozidla, ve kterém byl sám, vystoupil a odcházel pryč, a přitom byl policejní hlídkou zadržen,
ad II. 3) dne 9. 7. 2020 v 20.35 hod. řídil na ulici XY ve XY, na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, která je veřejně přístupnou účelovou komunikací podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále „zákon č. 13/1997 Sb.“), motocykl tov. zn. BETA, nezjištěného výrobního čísla s plastovou kapotáží bílé barvy s černo-červenými polepy, RZ XY (poslední číslo je upravené a lze číst i jako 6), kterážto RZ nebyla podle lustrace v evidenci vozidel přidělena k tomuto vozidlu, načež byl v blízkosti domu č. p. XY XY, v areálu firmy A. A., IČ: XY (dále „společnost A.“), stavěn a kontrolován hlídkou Obvodního oddělení Policie ČR XY.
2. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §337 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl zproštěn návrhu na potrestání státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ze dne 31. 7. 2020, sp. zn. ZK 312/2020, pro skutky v obžalobě popsané pod body II. 1), 2).
3. Krajský soud v Ostravě ‒ pobočka v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 21. 3. 2022, sp. zn. 68 To 23/2022, odvolání obviněného i státního zástupce v neprospěch obviněného podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že došlo postupem soudů k porušení pravidel spravedlivého procesu, mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor a došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku v bodě II. 3).
5. Porušení pravidel spravedlivého procesu obviněný spatřoval v tom, že ačkoli od počátku trestního řízení svou vinu popíral s tím, že se nikdy jednání, které mu je v bodě I. kladeno za vinu, nedopustil, neboť ve vozidle se sice nacházel, avšak neřídil, protože si byl vědom, že má uložený zákaz řízení motorových vozidel a jeho zdravotní stav mu to v inkriminované době neumožnoval. Soudům vytkl, že dospěly k závěru o jeho schopnosti řídit motorové vozidlo (objektivně fyziologicky), a to přesto, že autor revizního znaleckého posudku MUDr. Zdeněk Jícha při výslechu připustil, že z hlediska subjektivní stránky vnímání bolesti mohl být dovolatel v řízení vozidla limitován.
6. Obviněný rovněž namítal, že soudy nedůvodně nepřihlédly k jím předloženým důkazům, a to rekonstrukce skutkového děje a znalecký posudek ohledně viditelnosti do vozidla přes skla upravená zatemňovacími foliemi, které by mohly vést k odlišným skutkovým zjištěním, než k jakým dospěl nalézací soud na základě dosud provedených důkazů. Soudy tomuto požadavku nevyhověly s paušálním odůvodněním, že by nebylo nic nového prokázáno. Za extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy dovolatel považoval hodnocení výpovědí zasahujících policistů A. A. a T. S., kteří údajně viděli přes skla automobilu, že vozidlo měl řídit obviněný, neviděli ho však bezprostředně vysedat z místa řidiče, ale až když se nacházel několik metrů od vozidla. Podle nich vyvozené skutkové závěry však jsou v příkrém rozporu zejména s čestným prohlášením A. N., jenž se k řízení předmětného automobilu doznal. Soudy však tento důkaz označily za nepravdivý a účelový, protože jde o osobu, na níž byl v České republice vydán evropský zatýkací rozkaz. Poukázal i na vysvětlení V. G., který uvedl k dotazu policisty, že vozidlo by měl mít půjčené nějaký A., na jehož příjmení si ovšem nevzpomíná. Obviněný tuto výpověď nemohl jakkoli ovlivnit, jelikož se v době podání vysvětlení tohoto svědka nacházel již několik hodin v cele předběžného zadržení. Vzhledem k tomu, že z uvedených důvodů nebyly bez řádného důvodu provedeny obhajobou navržené důkazy, nemohl soud dospět k úplným a přesným skutkovým závěrům o jeho vině pod bodem I.
7. S odmítnutím objasnit viditelnost skrze zatónovaná skla se obviněný neztotožnil, protože vozidlo mělo přední boční okna zatmavena na 70%, a proto do vozidla nebylo vidět prakticky vůbec ani přes čelní sklo. Za nesprávné považoval i nezpracování znaleckého posudku k jeho zdravotním potížím, protože subjektivně nebylo v možnostech obviněného vozidlo řídit z důvodu popálení více jak 20% těla, zejména dolních končetin, přesto však závěry revizního znaleckého posudku tvrdí jeho schopnost řídit motorové vozidla s manuální spojkou, avšak ani nesvědčí o tom, že automaticky vozidlo v inkriminovanou dobu skutečně řídil. Znalecký posudek MUDr. Zdeňka Jíchy shledal nepřesným a nesprávným, protože vycházel z neúplných podkladů (5 lékařských zpráv) bránících objektivním závěrům a nezohledňuje subjektivní stav a subjektivní problémy uváděné obviněným. Šlo o tzv. opomenuté důkazy a rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, a tedy bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (viz články 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále „Listina“).
8. Skutku pod bodem II. 3) dovolatel vytýkal nesprávné právní posouzení, neboť řídil motocykl jako automechanik v místě pracoviště pouze několik desítek vteřin, což vylučuje možnost posoudit je jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání spočívající v porušení zákazu řízení motorových vozidel. Soudy tak nerespektovaly názory vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 460/2013, nebo ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 950/2011 (viz též ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 437). Došlo nesprávně k posouzení skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1. písm. a) tr. zákoníku, přestože jde o jednání, které nedosahuje ani dolní ́ hranice spole čenské ́ škodlivosti, aby jej vůbec bylo možno považovat za trestný čin. Soudy proto měly aplikovat zásadu ultima ratio (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1152/17).
9. Nesprávnost právních závěrů spatřoval i v tom, že soudy vadně hodnotily cestu nacházející se uvnitř areálu společnosti A. kterou nelze považovat za pozemní komunikaci ve smyslu zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“), a zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (zejména jeho §7 o účelové komunikaci; dále „zákon č. 13/1997 Sb.“), protože se nachází v uzavřeném areálu společnosti A., který je oplocen, vstup do něj je omezen bránou o velikosti 2,5 metru, která se po pracovní době autoservisu uzavírá, je označena značkou zákazu vstupu a sdělením, že jde o soukromý pozemek. Tato cesta nepodléhá regulaci zákona a neplatí zde podmínky pro řízení motorového vozidla.
10. Porušení práva na obhajobu obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud na závěr veřejného zasedání jej sice vyzval k přednesu závěrečných řečí a posledního slova, avšak předsedkyní senátu byl bez zákonného důvodu přerušen. Soud přistoupil k vyhlášení rozhodnutí, aniž by bylo obviněnému opětovně uděleno slovo k pokračování v závěrečné řeči a nebyl vyzván k možnosti využít práva posledního slova, čímž nebyly splněny podmínky pro aplikaci §216 odst. 4 tr. ř., čímž soud porušil právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a článku 40 Listiny.
11. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil odsuzující rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 1 T 144/2019, jakož i usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. 3. 2022, sp. zn. 68 To 23/2022, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Vsetíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
12. K podanému dovolání Nejvyšší státní zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) prostřednictvím u něj působícího státního zástupce konstatovalo opakování obhajoby, s níž se oba soudy nižších stupňů správným způsobem vypořádaly (viz body 41. až 43. odůvodnění rozsudku, body 15. až 17. odůvodnění usnesení). K výhradám vůči skutku v bodě I. poznamenal, že kromě zjištění plynoucích z výsledků provedeného dokazování je významné i to, že obviněný v přítomnosti policistů manipuloval s dálkovým ovládáním zamykání, resp. odemykání, což svědčí o chování řidiče vozidla na místě, kde nebyl nikdo jiný než obviněný. Při zadržení se ani nepokusil označit jako řidiče nějakou jinou osobu. Pokud dovolatel brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, jeho námitky dílem odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nedůvodné je i tvrzení obviněného, že motocykl řídil pouze jako automechanik, neboť soudy učinily jiné skutkové zjištění, a to, že dovolatel na motocyklu „chtěl jet a jel domů“ (viz bod 43. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Právě tím je založena i nepřiléhavost obviněným poukazované judikatury a argumentace zásadou subsidiarity trestní represe, které dovolatel vztahuje ke svému alternativnímu skutkovému zjištění, jemuž však soudy neuvěřily.
13. Výhrady proti vadnému právnímu posouzení činu v bodě II. 3) jsou podle státního zástupce založeny na neprokázaných skutečnostech a neodpovídají okolnostem podle §7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. a §80 zákona č. 361/2000 Sb., ani ustálené judikatuře. Řidičské oprávnění, k němuž se trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel uložený obviněnému váže, je vztahováno pouze ke skupinám vozidel, nikoliv k charakteru komunikace. Uvedený zákaz se vztahuje na jakoukoli komunikaci nebo prostor mimo ni, a tedy i na „soukromou cestu“, cestu v lese nebo na poli. Rozdíl v posuzování řízení vozidla s ohledem na místo, kde se tak stalo, lze případně vyjádřit pouze materiálním korektivem ve podle §12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 630/2008, ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 189/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 Tdo 597/2013). Nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1152/17, bylo rovněž vyjádřeno, že zákaz řízení motorových vozidel lze porušit na jakémkoliv místě. Podstatná je však i povaha vykonávané činnosti, která mi význam pro míru společenské škodlivosti. Podle státního zástupce tento nález Ústavního soudu na posuzovaný případ vztáhnout nelze pro odlišné skutkové okolnosti. Právní posouzení skutku proto považuje za správné.
14. Nedůvodnou státní zástupce shledal i námitku obviněného týkající se postupu odvolacího soudu, který při veřejném zasedání přerušil jeho závěrečnou řeč a vyhlásil napadené rozhodnutí, aniž by mu nově udělil slovo, protože žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a pro celkový výsledek věci jde o nevýznamné porušení práv obviněného (viz rozhodnutí č. 40/2011 Sb. rozh. tr., či usnesení ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 729/2002, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 384/2013, ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 309/2022, též usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 2963/21). Obviněný absenci konečného návrhu jen obecně konstatoval, aniž by uvedl, jakým konkrétním způsobem se tvrzené pochybení projevilo v jeho procesních právech, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by bylo odvolacím soudem konáno ve věci dokazování, a tudíž že by nastal důvod ke konečným návrhům stran.
15. Z uvedených důvodů shledal, že námitky v dovolání dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jde o opakování výhrad uplatněných již v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se tyto soudy již dostatečně a správně vypořádaly, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl.
16. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, ten tohoto svého oprávnění do neveřejného zasedání nevyužil.
IV. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodu dovolání
18. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., z nichž obviněný v dovolání uplatnil důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
19. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
20. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto alternativních podmínek. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
21. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné napadat rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán. Jeho prostřednictvím se lze domáhat zásadně nápravy právních vad, tedy toho, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Navíc je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
22. Nejvyšší soud je při přezkoumávání dovoláním napadených rozhodnutí vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o jím tvrzeném porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K výhradám obviněného
23. Podle obsahu dovolání výhrady obviněného k bodu I. směřovaly proti soudy učiněným skutkovým zjištěním a zejména průběhu a rozsahu dokazování, protože tvrdil, že automobil neřídil, do jeho vozidla nebylo přes zatmavená skla vidět, zpochybňoval věrohodnost zasahujících policistů, poukazoval na závažnost svého zdravotního handicapu, případně namítal existenci tzv. opomenutých důkazů a porušení zásad spravedlivého procesu, což koresponduje s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Skutek pod bodem II. 3) shledával vadně právně posouzeným, neboť vozidlo řídil mimo veřejnou komunikaci v rámci plnění pracovních povinností, případně řídil jen krátkou dobu, což svědčí o malé škodlivosti jemu za vinu kladeného činu, což jsou námitky související s důvodem podle §265b odst.1písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud, když shledal, že obviněným uplatněné námitky odpovídají jím uvedeným důvodům, se zabýval jejich důvodností.
24. Zcela mimo dovolací důvody stojí výhrady obviněného, že mu soud neudělil poslední slovo, a tedy upřel mu právo podle §235 odst. 3 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 5 Tdo 741/2021 nebo ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 384/2013). I přesto, že tato námitka nespadá pod žádný dovolací důvod, je třeba zmínit (s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), že k žádnému závažnému či extrémnímu porušení práv obviněného nedošlo, o čemž svědčí i to, že i když obviněný uvedený nedostatek sděluje, neuvádí, zda měl dopad na jeho procesní práva. Z obsahu protokolu o veřejném zasedání ze dne 21. 3. 2022 (č. l. 358 až 361) plyne, že obviněný měl možnost se vyjádřit k závěrečné řeči a návrhu své obhájkyně, jakož i státní zástupkyně, čehož také v plném rozsahu využil, a bylo mu rovněž umožněno mluvit jako poslednímu. Obviněný toliko vyslovil souhlas s tím, co uvedla jeho obhájkyně (viz č. l. 361 verte). Porušení svých práv při tomto veřejném zasedání neuváděl. Nutno též zmínit, že byl veřejnému zasedání po celou dobu osobně přítomen a byl zde zastoupen i přítomným obhájcem. Odvolací soud dodržel ustanovení §235 odst. 3 tr. ř., neboť obhájci obviněného byl dán prostor k přednesení závěrečné řeči i konečného návrhu a obviněnému posléze bylo uděleno i poslední slovo, které však nelze ztotožňovat s institutem konečného návrhu. Z těchto důvodů nelze obviněnému přisvědčit, neboť jím uváděné skutečnosti nemají oporu v protokole o veřejném zasedání. I kdyby měl obviněný pocit, že se nevyjádřil dostatečně, lze poukázat na názor vyslovený usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 2963/21, podle něhož „námitku neudělení slova ke vznesení konečného návrhu považuje Ústavní soud za obecnou, bez reálného promítnutí do stěžovatelových ústavních práv… šlo nanejvýš o procesní pochybení v řízení, které nemělo potenciál se jakkoliv negativně projevit v právní sféře stěžovatele“. I z hlediska rozhodovací praxe Nejvyššího soudu jde o „marginální pochybení“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 309/2022). Lze tedy dovodit, že procesní záruky v tomto směru byly v nyní posuzované věci respektovány.
25. Výhrady směřující proti skutkovým zjištěním u skutku v bodě I. Nejvyšší soud posuzoval podle obsahu připojeného spisu a napadených rozhodnutí, z nichž shledal, že soud prvního stupně rozvedl obsah provedených důkazů, jež v bodech 41. a 42. hodnotil, a vyložil, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, přičemž v rámci těchto postupů se zabýval i argumenty obhajoby, zejména tvrzením o nevěrohodnosti zasahujících policistů T. S. a A. A., jakož i o nemožnosti přes ztmavená skla vidět dovnitř vozidla. Poukázal na to, že A. A. v řidiči osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia poznal obviněného, jehož osobně znal, což vedlo k tomu, že policisté začali automobil obviněného pronásledovat a nakonec, když obviněný zastavil a z vozidla, které uzamkl, vystoupil a odcházel od něj pryč, jej dopadli. Soud vysvětlil, z jakých důvodů pro svůj závěr o vině obviněného vycházel z těchto výpovědí, a nikoliv z písemného prohlášení A. N. preferovaného obhajobou obviněného, podle nějž vůz řídil A. N. Neopomenul reagovat ani na námitku obviněného o jeho špatném zdravotním stavu v důsledku popálenin na dolních končetinách a rozvedl na základě závěrů posudku znaleckého ústavu, z jakých důvodů považuje za vyvrácenou obhajobu obviněného, že nebyl schopen inkriminovaného dne automobil řídit, a současně vysvětlil, proč nepovažoval za relevantní a použitelné závěry, k nimž dospěl znalec Doc. MUDr. Rudolf Ditmar, CSc., jenž vycházel v zásadě výlučně ze sdělení obviněného a jeho manželky, kterým uvěřil a podle nichž své závěry činil. Zabýval se účelovostí obhajoby obviněného a konstatoval, že ji považoval za nevěrohodnou zejména proto, že stála osamocena, neboť nebyla podpořena žádným jiným relevantním a věrohodným důkazem. Správnost skutkových i právních závěrů soudu prvního stupně potvrdil i soud odvolací, který se vypořádal se všemi stěžejními odvolacími námitkami, tedy i s těmi, jež obviněný opětovně předkládá ve svém mimořádném opravném prostředku.
26. Nejvyšší soud v uvedeném procesním postupu neshledal obviněným vytýkané nedostatky, protože nebylo pochybením, jestliže soud vycházel pro své skutkové závěry u činu v bodě I. z výpovědi zasahujících policistů A. A. a T. S., neboť úvahy, které popsal, vycházejí z obsahu spisu i ostatních ve věci provedených důkazů. Zabýval se případnými nepřesnostmi ve svědeckých výpovědích a znaleckých posudcích, jejichž obsah dával do kontextu s dalšími skutečnostmi, které objektivně vyplynuly z výsledků provedeného dokazování. Z uvedeného je zjevné, že soud při hodnocení důkazů postupoval podle zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř., a tedy využil všech dostupných a potřebných zcela zákonných prostředků, na jejichž základě dospěl k závěru, že pachatelem činu pod bodem I. je obviněný, jehož vina byla objasněna a vyplynula ze všech zjištěných okolností, podle kterých jiná osoba ve vozidle ani v jeho blízkosti zaznamenána nebyla. Na zadní sedadlo by se žádný spolujezdec nevešel, neboť bylo zcela zaskládáno na místě činu zajištěnými věcmi, nadto policejní hlídka automobil řízený obviněným sledovala po celou dobu a neztratila jej z dohledu na žádný významnější časový úsek, při němž by jejich zřeteli mohla jiná osoba ve vozidle současně přítomná uniknout. I další skutečnosti, jako např. klíčky od vozu v držení obviněného, který s nimi aktivně manipuloval, svědčí o správnosti soudy přijatých skutkových závěrů.
27. Provedeným dokazováním bylo objasněno, že vozidlo řídil obviněný, a proto bylo nadbytečné provádět další důkazy, jichž se obviněný domáhal. Přestože všem důkazním návrhům obviněného nebylo beze zbytku vyhověno (např. provedení rekonstrukce), soudy v napadených rozhodnutích náležitým způsobem vyložily, z jakých důvodů takto postupovaly (viz bod 42. rozsudku soudu prvního stupně). Nejde tudíž v tomto případě ani o tzv. opomenutý důkaz, o který by se mohlo jednat tehdy, jestliže o něm v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jím soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a byl tak způsobilý založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Zdravotní stav obviněného v době činu byl rovněž dostatečně znaleckým posudkem objasněn, a nebrání proto nic závěru, že i když měl na dolních končetinách úrazové změny po těžkých popáleninách, byl schopen řídit vozidlo a rovněž se pohybovat, jak koneckonců jeho dopadení bezprostředně v souvislosti s činem dokazuje.
28. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v rozsahu provedeného dokazování ani v hodnocení důkazů v dovolání namítané nedostatky. Soudy v posuzované věci dodržely všechna pravidla plynoucí z podmínek stanovených §2 odst. 5, 6 tr. ř. a dokazování netrpí žádnými nedostatky, jen konstatuje, že nedostatky nejsou ani ohledně rozsahu provedeného okazování. Nejde ani o situaci, že by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jak bylo výše k důkazním návrhům obviněného, jimž nebylo vyhověno, uvedeno. Posoudí-li se popsaný postup soudu prvního stupně a na něj navazující odvolací řízení, nic nesvědčí o libovůli při prováděném dokazování, ani nejde o vybočení ze zásad formální logiky při hodnocení provedených důkazů a vyvozování skutkových zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Lze dodat, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), čehož bylo v této věci dosaženo.
29. Podle shora popsaných zjištění lze uzavřít, že výhrady obviněného směrující proti činu v bodě I. nejsou důvodné, neboť tento skutek byl soudy řádně zjištěn v souladu se všemi ve věci provedenými důkazy.
30. Skutkové vady nevykazuje ani čin v bodě II. 3), vůči němuž obviněný brojil především z důvodu vadného právního posouzení, které podle něj neodpovídá okolnostem, za kterých se měl činu dopustit. K těmto námitkám je třeba nejprve uvést, že v bodě II. 3) bylo objasněno, že obviněnému byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 9 T 163/2018, který nabyl právní moci dne 25. 5. 2019, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 roků, tj. do 25. 3. 2024. Přesto dne 9. 7. 2020 řídil motocykl na ulici XY ve XY, na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, v areálu společnosti A. K uvedené skutečnosti, a to s ohledem na obdobnou obhajobu obviněného, soud zjistil (viz bod 43. rozsudku soudu prvního stupně a bod 17. napadeného usnesení odvolacího soudu), že ulice XY ve XY, na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, je veřejně přístupnou účelovou komunikací podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy zjistily, že se jednalo „o pozemek Českých drah, v areálu se nacházejí budovy s čísly popisnými, brána do areálu je po většinu dne otevřená a v areálu se zcela běžně pohybují třetí osoby. Předmětný areál je přístupný veřejnosti a veřejnost jej jako přístupný i vnímá“ (viz bod 43. rozsudku okresního soudu). Soud rovněž shledal, že motocykl, jímž obviněný z uvedeného areálu A. umístěného na této ulici odjížděl, byl vozidlem, na němž do areálu přijel, byť v dřívějších hodinách, čemuž nasvědčovaly všechny další zjištěné okolnosti. Při odjezdu byl objekt uzamčen, klíče měl obviněný uschované v batohu (tím byla vyvrácena jeho obhajoba o pouhé testovací jízdě v rámci areálu).
31. Nejvyšší soud k těmto skutkovým zjištěním, která nevykazují nedostatky, uvádí, že odpovídají i hmotněprávním závěrům soudů, že obviněný činem popsaným v bodě II. 3) naplnil skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl.
32. Trestní zákoník nedefinuje, kdy konkrétně dojde k maření nebo podstatnému ztížení rozhodnutí, ale ponechává vymezení tohoto pojmu zcela na posouzení konkrétních skutečností, zda se již v daném případě jedná o takové porušení, které zasahuje do výkonu porušovaného rozhodnutí, anebo se jedná jen o jednání menší intenzity. Protože v každé jednotlivé věci mohou být skutečnosti rozhodné pro posouzení tohoto znaku odlišné, není ani v rámci soudní praxe možné tyto okolnosti jednoznačně objektivizovat. Vždy však záleží na tom, za jakých podmínek a v jakých souvislostech k předmětnému činu došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 950/2011). Pro naplnění skutkové podstaty tohoto přečinu se podle judikatury nevyžaduje opakované nebo soustavné jednání pachatele spočívající v řízení motorového vozidla v době výkonu zákazu činnosti, jímž mu toto řízení bylo zakázáno (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2003 sp. zn. 7 Tdo 622/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, sv. 26 pod č. T 629). Rozhodná pro to, aby bylo toto jednotlivé porušení vysloveného zákazu posouzeno jako uvedený přečin, je intenzita tohoto činu včetně toho, jak závažné bylo porušení takto vysloveného zákazu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 460/2013).
33. V posuzované věci nevznikají pochybnosti o tom, zda obviněný v bodě II. 3) motocykl řídil, protože bylo v potřebném rozsahu prokázáno, že na motocyklu jel, a tedy vykonával činnost, která mu byla zakázána ve smyslu ustanovení §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 9 T 163/2018, jímž byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let, plyne, že se uvedený zákaz vztahoval na všechny druhy pozemních komunikací. Je totiž nutné vzít v úvahu povahu činnosti vykonávané pachatelem, jejíž obsah materiálně odpovídá činnosti, která mu byla zakázána rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu veřejné moci.
34. K správným závěrům soudů nižších stupňů lze doplnit, že zakázané řízení motorových vozidel není zákonným ustanovením místně ani prostorově nijak vymezeno, z čehož vyplývá, že není dovoleno bez řidičského oprávnění řídit vozidla na jakémkoli místě, tj. nikde. Obviněný se tak přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu může dopustit řízením motorového vozidla na jakémkoli místě. Skutečnost, že by se nejednalo o pozemní komunikaci ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb. se ze skutkových zjištění soudů nepodává (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 189/2010). Trestný čin řízení motorového vozidla, byl-li vysloven zákaz řízení všech motorových vozidel, tj. řízení bez řidičského oprávnění (analogicky i přes zákaz činnosti) je po formální stránce naplněn vždy, pokud obviněný bez příslušného oprávnění řídí motorové vozidlo kdekoliv bez ohledu na charakter komunikace nebo cesty, kde se řízení motorového vozidla provozuje. To, že pachatel řídí vozidlo bez toho, aby k tomu měl oprávnění, např. na soukromém pozemku nebo ve zcela odlehlých místech, může být hodnoceno toliko v rámci materiálního korektivu z hlediska společenské škodlivosti jeho jednání (§12 odst. 2 tr. zákoníku; srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 Tdo 597/2013, či ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 630/2008, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2008, sv. 47 pod č. T 1105, a ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 189/2010).
35. Nejvyšší soud pro úplnost v této trestní věci dodává, že podle ustanovení §80 zákona č. 361/2000 Sb. řidičské oprávnění opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla zařazeného do skupiny vozidel, pro kterou mu bylo řidičské oprávnění uděleno. Není tedy rozhodující typ komunikace, na níž se zakázaná činnost provozuje. V této věci je rozhodující, že se jednalo o účelovou komunikaci, jak vyplývá ze zprávy Odboru dopravně správních agend Městského úřadu XY (viz č. l. 160 spisu), podle které jde u ulice XY o místní komunikaci, u ostatních pozemků, je-li na nich patrná cesta sloužící k dopravě, jde o účelovou komunikaci. Ani tento charakter předmětné vozovky nebrání závěru, že na ní obviněný nemohl motorové vozidlo řídit, a to i přesto, že se tato vozovka či její část na určitou dobu uzamykala zábranou. Je totiž třeba vyjít obecně z povahy takové účelové komunikace, k níž je třeba uvést, že podle §7 odst. 1, 2 zákona č. 13/1997 Sb. „účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastník. Účelovou komunikací je i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu.“ Účelové komunikace, stejně jako ostatní pozemní komunikace, jsou veřejným statkem. Uvnitř obcí představují zpravidla jeden z typů veřejného prostranství. S veřejným prostranstvím je spojuje zejména právo veřejnosti na jejich obecné užívání, přičemž v případě pozemních komunikací jde o užívání k dopravním účelům. To, že se jednalo v posuzované věci o účelovou komunikaci, vyplynulo z její povahy, protože šlo o dopravní cestu, což koresponduje s definicí pozemní komunikace podle §2 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., za níž se považuje dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.
36. V posuzované věci lze uzavřít, že charakter předmětné účelové komunikace, tj. ulice XY ve XY na pozemku parc. č. XY ú. k. XY, byl podle hledisek §7 zákona č. 13/1997 Sb. dostatečně zjištěn a nevznikají pochybnosti, že šlo o účelovou komunikaci, která je veřejně přístupná všem včetně motorových vozidel, čímž by mohlo na ní dojít k ohrožení osob na životě a zdraví, byť s minimálním výskytem jiných osob, proto ani tento typ komunikace není důvodem k vyloučení trestní odpovědnosti dovolatele za přečin podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedenému závěru nebrání ani to, že se tato komunikace v určitých hodinách uzavírá např. bránou, jak dokladoval obviněný. Rozhodné totiž pro závěr o tom, že porušil zákaz ve smyslu §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je, že provozoval činnost, která mu byla zakázána na pozemní komunikaci, za níž se ve smyslu §2 odst. 2 písm. d) zákona č. 13/19997 Sb. považuje i účelová komunikace (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 630/2008 nebo ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 Tdo 597/2013).
37. Nejvyšší soud z uvedených důvodů shledal, že vzhledem k tomu, že obviněný řídil motocykl na pozemní komunikaci, která má charakter veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu §7 zákona č. 13/1997 Sb., bylo možné dojít k závěru, že se dopustil přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve vztahu k němuž však bylo nutné vyřešit i to, zda povaha jeho jízdy odpovídala při zjištěných okolnostech, za kterých ji realizoval, po materiální stránce škodlivosti činu. Pro závěr o závažnosti činu je třeba mít na paměti všechny rozhodné skutečnosti, za kterých byl obviněný při činu policejní hlídkou dopaden. Nutné je totiž třeba vyjít z toho, že obviněný na uvedené místo dorazil jako do svého zaměstnání, z něhož ve 20.35 hod. odjížděl. Z toho soudy zcela logicky dovodily, že cílem jeho cesty bylo se přetransportovat z tohoto místa, ať již domů (bytem je obviněný ve XY) nebo na jiné místo, tedy cestovat odtud jinam. Neučinil tak, protože byl policejní hlídkou, která s ohledem na podezření, že zákaz řízení motorových vozidel porušuje, na jeho odjezd čekala, resp. jej sledovala, a v další cestě mu tak zabránila. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že se nejednalo jen o nevýznamné jednání, jak se snaží v rámci své obhajoby naznačit obviněný, ale o jednání dosahující intenzity posuzovaného přečinu.
38. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud nemohl obviněnému přisvědčit v jeho požadavku na beztrestnost z důvodu užití principu ultima ratio vycházejícího z toho, že trestným činem může být jen takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh.tr.).
39. Nejvyšší soud dovolateli nepřisvědčil i proto, že zde nejde o obdobnou situaci, kterou se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. II. ÚS 1152/17, v níž pachatel „jako automechanik, který provozuje autoservis jako osoba samostatně výdělečně činná v areálu garáží, auta přemísťoval v rámci areálu výhradně za účelem jejich opravy, a to pouze z místa na místo v délce cca 10 až 15 metrů...“. Rozhodný pro vzájemné srovnání obou případů byl způsob zakázané činnosti, která ve věci obviněného M. J. byla dostatečně objasněna i co do její závažnosti. Nelze tudíž přisvědčit dovolateli, že by se jednalo o společensky málo škodlivé jednání, a je nutné přihlédnout i k tomu, že šlo o opakované maření téže zakázané činnosti, neboť obdobně jednal i u skutku v bodě I., tudíž se obdobné činnosti dopouštěl opakovaně, a dával svým postojem k uloženému trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel zřetelně najevo svůj odmítavý postoj a neochotu jej respektovat (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, nebo ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04).
40. Při uvážení všech těchto skutečností je zřejmá potřebná závažnost jednání obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 950/2011) a byl před soud postaven důvodně pro přečin §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
VI. Závěr
41. Nejvyšší soud závěrem shrnuje, že shledal, že výhrady obviněného nejsou důvodné, protože soudy činy kladené mu za vinu dostatečně objasnily a správně právně posoudily. Soudy se s obdobnou argumentací obviněného již vypořádaly a reagovaly na ni, což svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). V projednávané trestní věci nedošlo ve skutkových ani právních závěrech soudů obou stupňů k vytýkaným nedostatkům, a proto na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu učinil závěr, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 1. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu