ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.51.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 51/2023-720
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovolání obviněného M. O. , nar. XY, trvale bytem a adresa pro doručování XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ‒ pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 6 To 190/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 52/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. O. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. 1 T 52/2020, byl obviněný M. O. uznán vinným v bodech I. až IV. čtyřmi přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
I. dne 8. 10. 2018 kolem 13.25 hodin v XY, na ulici XY cesta řídil nákladní motorové vozidlo zn. MAN 8.145 LC, registrační značky XY,
II. dne 22. 2. 2019 kolem 08.10 hodin v obci XY, na ulici XY řídil nákladní motorové vozidlo zn. MAN 33.483 FDAC TGA, r. z. XY, s návěsem zn. DOLL LOGO, registrační značky XY,
III. dne 14. 8. 2019 kolem 10.25 hodin v obci XY, na účelové komunikaci v areálu volně přístupného bývalého zemědělského družstva řídil motorové vozidlo zn. NISSAN Navara, r. z. XY, když na výzvu k zastavení vozidla za pomoci světelného výstražného zařízení modré barvy s červeným nápisem "STOP POLICIE" umístěného na služebním motorovém vozidle v barvách Policie České republiky nezastavil, s vozidlem začal ujíždět a po cca 300 metrech jízdy v areálu zastavil a z vozidla utekl,
IV. dne 6. 9. 2019 kolem 14.45 hodin v obci XY, na účelové komunikaci v areálu volně přístupného bývalého zemědělského družstva řídil osobní motorové vozidlo zn. NISSAN Navara, r. z. XY, kdy po zaregistrování služebního vozidla v barvách Policie České republiky okamžitě zvýšil rychlost, na výjezdu z areálu odbočil vpravo na účelovou komunikaci, kde po cca 30 metrech odbočil prudce vlevo do pole a rychlou jízdou začal hlídce Policie České republiky ujíždět směrem na obec XY,
přičemž takto ve všech případech jednal přesto, že rozhodnutím Městského úřadu Uherské Hradiště ze dne 27. 2. 2018, č. j. MUUH-DSA/34423/2017/PrchJ, které nabylo právní moci dne 1. 10. 2018, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 24. 9. 2018, č. j. KUZL-67580/2018, mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 16 měsíců.
2. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyřiceti dvou měsíců.
3. Krajský soud v Brně ‒ pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 6 To 190/2022, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem I. a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl znovu tak, že obviněného pro skutek popsaný v bodě I., jímž měl spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti ze dne 20. 4. 2020, sp. zn. ZT 60/2019, neboť není trestným činem. Za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným pod body II. až IV., ohledně nichž zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině nezměněn, obviněného odsoudil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu třiceti měsíců.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jímž namítal nedostatky v prováděném dokazování a vady v právním posouzení věci u všech tří činů.
5. Skutek uvedený v bodě II. obviněný napadal proto, že nejednal úmyslně ve smyslu §15 tr. zákoníku, neboť nevěděl o existenci pravomocného rozhodnutí, a pokud soud dospěl k jinému závěru, jde o dedukce a spekulace soudu bez objektivizace relevantními podklady. Ze skutečnosti, že byl seznámen s rozhodnutím soudu prvního stupně, což nepopřel, nelze usuzovat, že byl seznámen s rozhodnutími navazujícími, a tedy, že předmětné rozhodnutí nabylo právní moci. Nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že se svým obhájcem komunikoval. Jako laik důvěřoval svému právnímu zástupci, jelikož sám nemá právnické vzdělání. Důkazy nebylo prokázáno, zda se předmětné rozhodnutí dostalo do jeho dispozice, a že měl o jeho existenci právně relevantní vědomost, kterou nebylo možné opírat o udělení plné moci Mgr. Miloši Chrásteckému k podání správní žaloby, protože tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování, a nestačí zjištění, „že dne 21. 11. 2018 byla udělena plná moc k podání správní žaloby“, a vadou bylo i to, že když soud zamítl návrh ona výslech tohoto advokáta.
6. Činy pod bodem III. a IV. obviněný nespáchal, a to, že by vozidlo řídil, nebylo podpořeno žádnými důkazy, neboť pouze výpovědi policistů L. P., M. K. a S. R., jako vykonavatelů veřejné moci, v daných souvislostech nepostačují. Při absenci jakýchkoli dalších důkazů nelze jako jediný a zásadní důkaz použít právě pouhé výpovědi zasahujících policistů, jak vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/2016, zvláště pokud soud výpovědi policistů neověřoval, a ani neopatřoval pro dokazování před soudem další důkazní materiál, jak mu ukládá §2 odst. 5 tr. ř. (např. rekonstrukci či prověrku, která by postavila na jisto, zda příslušníci policie mohli rozpoznat v osobě řidiče obviněného). Za opomenuté důkazy obviněný označil i to, že soudy neprovedly důkaz videozáznamem na CD nosiči z č. l. 517 spisu, na kterém je zachyceno vozidlo Nissan Navara (bez zatemněných skel) při průjezdu areálem JZD XY, na němž chtěla obhajoba demonstrovat, že v případě jednání popsaného v bodě IV. předmětného rozhodnutí nemohla posádka policejního vozidla rozpoznat totožnost osoby sedící na místě řidiče tohoto vozidla, pokud se tento vůz pohyboval rychlostí 15-20 km/h, jak vypověděla svědkyně S. R. a svědek L. P. Kromě jednoho důkazu výslechem svědka Š. K., který potvrdil, že s vozidlem jezdil, byly veškeré návrhy obhajoby na doplnění dokazování zamítnuty pro nadbytečnost (výpovědi V. V., R.P., J. Z.a M. Ch., návrh obhajoby na provedení rekonstrukce a prověrky na místě).
7. Obviněný poukázal na to, že ani v jednom případě jej členové policejní hlídky nezadrželi na místě činu, neboť jej jako řidiče ve vozidle jen předpokládali. Žádný další svědek identitu obviněného nepotvrdil. Soudy nekriticky a v rozporu se zákonem přejaly závěry plynoucí z výpovědí zasahujících policistů, i když přes matná skla do vozidla nemohli vidět. Soudy nezkoumaly sled konkrétního skutkového děje, nezabývaly se tím, že areál bývalého zemědělského družstva, v němž k činům mělo dojít v bodech III. a IV., není volně přístupný, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí, nýbrž jde o neveřejnou účelovou komunikaci, uzavřený neveřejný oplocený areál, jehož provoz je upraven interními směrnicemi, s vrátnicí, kde se hlásí návštěvy. Pozemní komunikace v uzavřeném prostoru slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele a je pochybné, zda šlo o účelovou komunikaci podle §7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 13/1997 Sb.“). Policisté do areálu vjeli pod smyšlenou a účelovou záminkou doručování písemnosti, což vzbuzuje pochybnost o legitimnosti a zákonnosti jejich postupu.
8. Z uvedených důvodů se soudy podle obviněného dostatečně nezabývaly tím, zda byly naplněny všechny znaky přečinů popsaných v bodech II. až IV. kvalifikovaných podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to jak po stránce subjektivní, tak objektivní, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 ve spojení s §265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 6 To 190/2022, ve výroku, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. 3. 2022, sp. zn. 1 T 52/2020, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině pod bodem I. a ve výroku o trestu, a kterým bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto, a poté aby věc vrátil Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) k dovolání konstatoval, že je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým dosavadním trestním řízením, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly, což svědčí obvykle o neopodstatněnosti takového dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Soudy se s argumentací obviněného zabývaly a své úvahy, jimiž na ni reagovaly, popsaly v odůvodněních svých rozhodnutí, na něž státní zástupce v podrobnostech odkázal. Svým povinnostem dostál též Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, který podané odvolání řádně přezkoumal, s uplatněnými odvolacími námitkami se vypořádal, a u skutku pod bodem I. rozhodl ve prospěch obviněného.
10. Obviněným namítanou neúplnost dokazování státní zástupce vyvrátil poukazem na vyčerpávající dokazování, v němž žádný důkaz nezůstal stranou pozornosti soudů, a ztotožnil se i s jejich závěrem o nadbytečnosti konkrétních obviněným uplatněných návrhů na doplnění dokazování, k níž soud prvního stupně uvedl důvody a vysvětlil, v čem nadbytečnost spočívala (srov. bod 21. rozsudku okresního soudu). S odkazem na judikaturu (např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, aj.) neshledal existenci tzv. opomenutých důkazů, protože soudy v posuzované věci všem daným povinnostem dostály a svá rozhodnutí vytýkanými vadami nezatížily, když neprovedení nadbytečných důkazů vadu opomenutých důkazů založit nemůže. Soudy zjištěný průběh skutkového děje u posuzovaných činů s provedenými důkazy koresponduje.
11. Nedostatky státní zástupce neshledal ani v případě závěrů soudů týkajících se činu pod bodem II., protože tvrzení obviněného o absenci subjektivní stránky bylo vyvráceno jak shromážděnými důkazy, tak i úvahami a závěry soudu, jenž správně vycházel z toho, že obviněný již v měsíci listopadu 2018, tedy cca o čtyři měsíce dříve, udělil svému obhájci plnou moc k tomu, aby jeho jménem podal správní žalobu proti pravomocnému rozhodnutí druhostupňového orgánu, a tudíž přinejmenším od listopadu 2018 obviněnému bylo známo, že rozhodnutí, jímž mu byl vysloven zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, je pravomocné. Věděl tedy, že řídit motorová vozidla nesmí, a nemohlo jít ani o skutkový či právní omyl, neboť o pravomocném uložení uvedené sankce věděl.
12. Povaha a charakter areálu, v němž obviněný v bodech III. a IV. provozoval zakázanou činnost, byla dostatečně zjištěna a soudy bylo vysvětleno, že šlo o takový prostor, na který se uvedený zákaz vztahoval (viz bod 24. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Přestože státní zástupce připustil, že v obecné rovině by řízení výlučně v uzavřeném prostoru bez zásadního pohybu jiných účastníků silničního provozu mohlo vybízet k úvahám o potřebě hodnotit společenskou škodlivost z pohledu zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, v případě dovolatele je evidentní naprostý nedostatek sebereflexe, opakované páchání přestupků na úseku dopravy, a v této věci spáchání více přečinů. Navíc v bodech III. a IV. bylo zjištěno, že se nepohyboval pouze v uzavřeném prostoru areálu bývalého zemědělského družstva, protože policejní hlídka jej sledovala, když areál opouštěl, do něhož před tím vjel (bod III.).
13. Státní zástupce ze všech těchto důvodů shledal podané dovolání neopodstatněným, a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
14. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájkyni obviněného, tohoto oprávnění do neveřejného zasedání nevyužila.
IV. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
16. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř., z nichž obviněný uplatnil důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto alternativních podmínek. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
18. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží pro nápravu rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím se lze domáhat zásadně nápravy právních vad, tedy toho, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Nejvyšší soud je povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
19. Nejvyšší soud je při přezkoumávání dovoláním napadených rozhodnutí vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o tvrzeném porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
VI. K výhradám obviněného
20. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný v něm vytkl nedostatky, které směřovaly proti soudy učiněným skutkovým zjištěním a průběhu a rozsahu dokazování, tak i vady právní, jimiž poukazoval na nesprávnost použité právní kvalifikace, byť částečně na podkladně vlastních tvrzení nemajících podklad ve výsledcích provedeného dokazování. Lze však shrnout, že dovolání uplatnil v souladu s vymezením obou jím označených důvodů, a Nejvyšší soud se na jejich podkladě zabýval důvodností dovolání.
21. Námitkami proti skutku pod bodem II. obviněný vytýkal závěr o zavinění tvrzením, že když dne 22. 2. 2019 řídil vozidlo, nevěděl, že rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště ze dne 27. 2. 2018, č. j. MUUH-DSA/34423/2017/PrchJ, na jehož základě mu byl uložen zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel, je již v právní moci, a tudíž nemohl naplnit skutkovou podstatu §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
22. Tyto námitky soudy nižších stupňů posuzovaly a obviněnému nepřisvědčily, protože provedenými důkazy je považovaly za vyvrácené. Soud prvního stupně vycházel z rozhodnutí o přestupku Městského úřadu Uherské Hradiště ze dne 27. 2. 2018, č. j. MUUH-DSA/34423/2017/PrchJ, jímž byl obviněný uznán vinným přestupkem podle §125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, v platném znění (dále „zákon č. 361/2000 Sb.“), když řídil motorové vozidlo, ač nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, za což mu byla vedle pokuty uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí (č. l. 127 až 132). Zabýval se i tím, kdy a za jakých okolností mu bylo toto rozhodnutí doručeno, a zjistil, že se tak stalo prostřednictvím jeho právního zástupce JUDr. Aleše Popelky. Rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 24. 9. 2018, č. j. KUZL-67580/2018 (č. l. 37 až 42), které potvrzovalo správnost uvedeného prvoinstanční rozhodnutí, bylo doručeno právnímu zástupci obviněného JUDr. Aleši Popelkovi dne 1. 10. 2018 do jeho datové schránky (viz č. l. 43), čímž rozhodnutí tohoto dne nabyla právní moci. Obviněnému se dostalo potřebných poučení v textu tohoto rozhodnutí, zejména, že jde o rozhodnutí konečné a nabývá právní moci dnem oznámení, rovněž i o tom, že držitel řidičského oprávnění pozbývá řidičské oprávnění dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu byl příslušným správním úřadem uložen správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel (viz §94a odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.). Byl rovněž upozorněn, že výkon zakázané činnosti může být posouzen jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí.
23. Soud prvního stupně závěr o tom, že obviněný byl obeznámen o vykonatelnosti rozhodnutí, jímž mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel, dovodil především z toho, že obviněný že dne 21. 11. 2018 udělil plnou moc advokátu Mgr. Milošovi Chrásteckému konkrétně k tomu, aby jej „zastupoval při podání správní žaloby na zrušení citovaného rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje“ (č. l. 133), což také advokát učinil a dne 5. 12. 2018 jím byla u Krajského soudu v Brně podána za obviněného správní žaloba na zrušení rozhodnutí podle ustanovení §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., a to rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 24. 9. 2018, č. j. KUZL-67580/2018. Dne 22. 1. 2019 obviněný prostřednictvím advokáta předložil správnímu soudu napadené rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2020, č. j. 41 A 65/2018-45, byla žaloba zamítnuta, přičemž z obsahu sdělení správního soudu ze dne 19. 5. 2021 se podává, že žalobce (obviněný) nepodal návrh na přiznání odkladného účinku správní žaloby (č. l. 109 až 140 spisu). Všechny uvedené skutečnosti soud prvního stupně bral do úvahy a vedly jej k závěru, že obviněný v době, kdy páchal posuzované skutky, věděl, že mu zákaz řízení motorových vozidel byl pravomocně uložen a že je vykonatelný (viz bod 8. rozsudku soudu prvního stupně).
24. Odvolací soud se s uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil s tím, že obviněný minimálně již dne 22. 2. 2019 věděl, že řídí motorové vozidlo, ač je uložený zákaz činnosti pravomocný, a tedy i po subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz body 6., 7. rozsudku odvolacího soudu). Protože obdobný závěr nebylo možné učinit jednoznačně i k bodu I., neboť dne 1. 10. 2018, kdy k němu došlo, nebyla vědomost obviněného o vykonatelnosti předmětného rozhodnutí dostatečně objasněna, tak obviněného ohledně tohoto skutku zprostil obžaloby.
25. K námitkám obviněného Nejvyšší soud konstatuje, že přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl. Jde o úmyslný přečin, u něhož se předpokládá úmysl alespoň eventuální podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
26. Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněnému v tom, že by soudy jeho zavinění neobjasnily, protože z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že závěr, že šlo o pravomocné a současně i vykonatelné rozhodnutí již od 1. 10. 2018, vyřešily jako předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. ( srov. rozhodnutí č. 1/2011-II. Sb. rozh. tr.) , a dospěly i k závěru, že obviněný o tom, že rozhodnutí nabylo právní moci, věděl s o hledem na uvedené konkrétní skutečnosti. K nim Nejvyšší soud doplňuje, že pro posuzovanou věc je rozhodné, že jde o rozhodnutí ve správním řízení, kde platí §94a odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož d ržitel řidičského oprávnění pozbývá řidičské oprávnění dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem uložen správní trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Obviněný byl v tomto správním řízení, jež vyústilo ve vydání posuzovaného rozhodnutí, jehož výkon svým jednáním mařil, zastoupen advokátem JUDr. Alešem Popelkou na základě generální plné moci ze dne 12. 9. 2017, udělené mu obviněným výslovně pro celé řízení o přestupku vedeném Městským úřadem Uherské Hradiště pod sp. zn. Spis/6906/2017, jakož i pro případné navazující odvolací řízení (č. l. 143). Správní orgán byl tudíž povinen postupovat podle ustanovení §19 a §20 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „správní řád“), podle nichž doručuje písemnosti primárně prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, což se v posuzované věci stalo, když rozhodnutí bylo doručeno do datové schránky advokáta obviněného , jehož zmocnil v plném rozsahu pro dané řízní, tedy též k přijímání písemností v předmětném správním řízení (viz č. l. 143). Správní orgán tak byl povinen doručovat do datové schránky tohoto právního zástupce (srov. §20 odst. 2 správního řádu), což také učinil a tomuto advokátovi doručil do datové schránky dne 8. 3. 2018 rozhodnutí první instance, a potvrzující rozhodnutí druhostupňového Krajského úřadu Zlínského kraje dne 1. 10. 2018, v obou případech se obhájce do datové schránky přihlásil jako oprávněná osoba (viz č. l. 43).
27. Nejvyšší soud souladu s uvedenými zjištěními Nejvyšší soud konstatuje, že pokud správní orgán doručil obviněnému obě posuzovaná rozhodnutí způsobem, jaký sám určil (srov. §20 odst. 2 správního řádu), tzn. prostřednictvím jím zvoleného právního zástupce, do jeho datové schránky, splnil podmínky pro doručování podle příslušných ustanovení správního řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 498/2013).
28. K nedůvodnosti námitek dovolatele je třeba rovněž zdůraznit, že odvolací soud tuto okolnost rovněž důsledně posuzoval, a pro tyto účely za okamžik, kdy již obviněný o vykonatelnosti předmětných rozhodnutí věděl, považoval den 21. 11. 2018, tedy okamžik, kdy udělil plnou moc advokátovi Mgr. Miloši Chrásteckému pro to, aby jej zastupoval při podání správní žaloby na zrušení dotčeného pravomocného rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje (č. l. 133). Je tedy zjevné, že soudy se zaviněním obviněného dostatečně zabývaly z hlediska všech rozhodných skutečností, a závěr o zavinění je podložen výsledky dokazování, z nichž logicky vyplynul na základě zásad logického myšlení [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Důvodně soudy opřel své úvahy i o dosavadní zkušenosti obviněného z minulých přestupkových řízení, kdy mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel, a byl opakovaně účastníkem řízení před správními orgány, včetně odvolacího orgánu, jak vyplývá z obsahu spisu (od roku 2007 má v Evidenční kartě řidiče celkem 21 záznamů; viz č. l. 205 až 207), a měl vědomosti i o postupech těchto orgánů i s tímto druhem řízení, dokonce i před správním soudem, a s pravidly a zásadami, jež ho ovládají.
29. Při těchto zjištěních Nejvyšší soud nemohl přisvědčit obhajobě obviněného, že o vykonatelnosti správních rozhodnutí, a tedy, že nesmí řídit motorová vozidla po dobu 16 měsíců, počínaje právní mocí daného rozhodnutí, v únoru 2019 nevěděl. Naopak soudy dostatečně objasnily, že všechny rozhodné okolnosti znal. Byl proto důvodně uznán vinným, že dne 22. 2. 2019 řídil nákladní motorové vozidlo tov. zn. MAN 33.483 FDAC TGA s návěsem, přesto, že mu tato činnost byla zakázána, a proto nejen po objektivní stránce, jejíž naplnění nikterak nezpochybňoval, ale i po stránce subjektivní, naplnil znaky trestného činu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil za podmínek §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v přímém úmyslu, jak správně soudy obou stupňů shledaly (srov. bod 27. rozsudku soudu prvního stupně).
30. K námitkám proti skutkům v bodech III. a IV. o existenci tzv. opomenutých důkazů a vadném posouzení výpovědí policistů L. P., M. K. a S. R., které nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že soudy obou stupňů v obsahu svých rozhodnutí vysvětlily, z jakých důvodů neuvěřily obhajobě obviněného, a proč bylo možné opírat závěry o vině o zajištěné a provedené důkazy. Pro stručnost lze jen připomenout, že svědci L.P. a M. K. vysvětlili důvody, pro které sledovali obviněného a jaké poznatky učinili. Potvrdili, že ve vozidle patřícím obviněnému viděli tři postavy, z nichž řidičem byl obviněný, a další dvě osoby byli jeho rodiče, které tam nalezli poté, co obviněný vozidlo po pronásledování hlídkou odstavil a opustil jej. Jejich výpovědi korespondovaly s výpovědí Š. K., který nepotvrdil obhajobu obviněného, že by v kritický den jeho vozidlo řídil. Uvedené skutečnosti vyplynuly i z dalších ve věci zajištěných důkazů, jež soud podrobně rozvedl v bodech 22. a 25. rozsudku. Ani výpovědi policistů L.P. a S. R. vystupujících v postavení svědků u skutku pod bodem IV. nepovažovaly soudy za nevěrohodné, neboť i oni vysvětlili důvody sledování obviněného a kontroly jeho vozidla. Uvedené výpovědi nepovažoval soud za nevěrohodné ani s ohledem na tvrzení obviněného, že do vozidla nemohli přes zatmavená okna vidět, neboť vysvětlil, že svědci obviněného, který měl kšiltovku, a znali jeho tvář, viděli předním i bočním oknem vozidla. Správnost učiněných skutkových závěrů soudu prvního stupně ve vztahu ke skutkům III., IV. potvrdil i soud odvolací, který se vypořádal se všemi stěžejními odvolacími námitkami, tedy i s těmi, jež obviněný opětovně předkládá ve svém mimořádném opravném prostředku (viz bod 8. napadeného rozsudku).
31. Nejvyšší soud ve způsobu, jakým soud hodnotil tyto výpovědi, neshledal nedostatky, které by mohly vést k závěru o tom, že tyto výpovědi přeceňovaly nebo důsledně neposuzovaly jejich hodnotu. Rovněž ani důvody, pro které policisté uvedené úkoly plnili, nevzbuzují obviněným uváděné pochybnosti, protože tyto úkoly plynuly z jejich služebních povinností (srov. §2, 40 až 42 a násl. zákona č. 273/2008 Sb., o policii České republiky) a plnili je v rámci svých pravomocí, jak vyplynulo ze všech ve věci zajištěných důkazů. V tomto směru soudy dbaly nezbytné důslednosti a pečlivosti právě při hodnocení věrohodnosti jak obviněného, tak i slyšených svědků se zaměřením na jednotlivosti jimi uváděných skutečností. Lze konstatovat, že soudy se s přesvědčivostí výpovědí těchto svědků jako zástupců veřejné moci dostatečně vypořádaly, a to ze všech potřebných hledisek, při respektu ke kritériím stanoveným pro tyto případy v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16. Ve smyslu tam uvedených kritérií lze připomenout, že soudy výpovědím policistů nepřikládaly a priori větší váhu nežli jiným důkazům. Zároveň zpochybnění výpovědí policistů ve věci nebylo namístě jen pro to, že šlo o výpovědi policistů, neboť ti popsali skutečnosti, které při výkonu své pravomoci vlastními smysly vnímali, a tedy mohli podat svědectví ve smyslu podmínek stanovených §89 odst. 2 a §97 a násl. tr. ř. (srov. a contrario např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, dále srov. rozhodnutí č. 45/2013 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 8 Tdo 970/2018, aj.).
32. Způsob, jakým soud hodnotil výpovědi zmíněných policistů, nevykazuje namítané nedostatky i proto, že soud shledal, že policisté viděli obviněného nikoli pouze v době, kdy vozidlo řídil, nýbrž jej sledovali ještě před tím, neboť pojali podezření, že se chystá usednout za volant a s vozem z areálu odjet, resp. jej viděli do areálu přijíždět, což soud hodnotil nikoli izolovaně, ale v kontextu s dalšímu skutkovými okolnostmi, zejména s chováním obviněného jako řidiče vozidla, který se snažil setkání s policisty bezprostředně po činech vyhnout útěkem, schováváním se za vraky vozidel, apod. Soud se zabýval účelovostí obhajoby obviněného a konstatoval, že ji považoval za nevěrohodnou proto, že stála osamocena, neboť nebyla podpořena žádným jiným relevantním a věrohodným důkazem (viz výpovědi výše jmenovaných policistů, svědka Š. K. a další důkazy).
33. Z uvedeného je zjevné, že soud při hodnocení důkazů postupoval podle zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř., a tedy využil všech dostupných a potřebných zákonných prostředků, na jejichž základě dospěl k závěru, že pachatelem činů pod body III. a IV., stejně jako činu pod bodem II. je obviněný, jehož vina byla objasněna a vyplynula ze všech zjištěných okolností, podle kterých jiná osoba vozidlo v době činu neřídila a ani v jeho blízkosti coby potenciální řidič zaznamenána nebyla.
34. Přisvědčit nebylo možné obviněnému ani v tom, že by provedené dokazování vykazovalo vady proto, že soudy nevyhověly jím navrhovaným důkazům, které, jak vysvětlily, zamítly pro jejich nadbytečnost. Přestože všem důkazním návrhům obviněného nebylo beze zbytku vyhověno (např. výslech M. Ch., výslechy V. V., R.P., J. Z. či provedení rekonstrukce, případně prověrky na místě), soudy v napadených rozhodnutích náležitým způsobem vyložily, z jakých důvodů v uvedených návrzích obviněného shledaly nadbytečné a nepotřebné důkazy (viz bod 19. rozsudku soudu prvního stupně, bod 8. napadeného rozsudku soudu odvolacího). Nejde tudíž v tomto případě ani o tzv. opomenuté důkazy, o které by se mohlo jednat tehdy, jestliže o nich v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jimi soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a byly tak způsobilé založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Nejedná se ani o důkazy, které by byly nedůvodně neprovedeny nebo o takové, bez nichž by věc nebyla dostatečně a náležitě objasněna.
35. Nejvyšší soud neshledal v rozsahu provedeného dokazování ani v hodnocení důkazů v dovolání namítané nedostatky, protože soudy v posuzované věci dodržely všechna pravidla plynoucí z podmínek stanovených §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy všem námitkám obviněného věnovaly potřebnou pozornost a pečlivě zvažovaly jím uváděné skutečnosti jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech s dalšími ve věci provedenými důkazy. Učiněná skutková zjištění v bodech III. a IV. nevykazují obviněným vytýkané vady, a proto na jejich podkladě bylo možné posuzovat správnost právních závěrů, že prostory, kde měl vozidlo řídit, byly v areálu bývalého zemědělského družstva a komunikace nemá povahu veřejně přístupné účelové komunikace, a proto řízením automobilu v tomto areálu nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ani této výhradě obviněného není možné přisvědčit, protože charakter uvedeného areálu lze dovodit z fotodokumentace na č. l. 89, z níž je zjevné, že jde o prostor, kde jsou zaparkovaná vozidla. Povaha komunikace vychází i z plánku na č. l. 91 spisu, na němž je zachyceno i to, kudy se snažil obviněný tento objekt opustit, a hlídce, která jej pronásledovala, ujel (viz skutek pod bodem IV.). Soud se s uvedenou námitkou obviněného vypřádal v bodě 24. odůvodnění svého rozsudku, kde rozvedl úvahy obhajobu obviněného vyvracející (viz též body 8., 9. rozsudku odvolacího soudu) a odkázal na §7 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, s tím, že i když šlo o účelovou komunikaci, na níž se zákaz řízení motorových vozidel vztahoval.
36. Nejvyšší soud všem těmto závěrům soudů přisvědčil a pro úplnost doplňuje, že trestní zákoník u §337 odst. 1 tr. zákoníku nedefinuje, kdy konkrétně dojde k maření nebo podstatnému ztížení rozhodnutí, ale ponechává vymezení tohoto pojmu zcela na posouzení konkrétních skutečností, zda se již v daném případě jedná o takové porušení, které zasahuje do výkonu porušovaného rozhodnutí, anebo se jedná jen o jednání menší intenzity. Protože v každé jednotlivé věci mohou být skutečnosti rozhodné pro posouzení tohoto znaku odlišné, není ani v rámci soudní praxe možné tyto okolnosti jednoznačně objektivizovat. Vždy však záleží na tom, za jakých podmínek a v jakých souvislostech k předmětnému činu došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 950/2011). Rozhodná pro to, aby bylo toto jednotlivé porušení vysloveného zákazu posouzeno jako uvedený přečin, je intenzita tohoto činu včetně toho, jak závažné bylo porušení takto vysloveného zákazu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 460/2013). Trestný čin řízení motorového vozidla, byl-li vysloven zákaz řízení všech motorových vozidel, tj. řízení bez řidičského oprávnění (analogicky i přes zákaz činnosti) je po formální stránce naplněn vždy, pokud obviněný bez příslušného oprávnění řídí motorové vozidlo kdekoliv bez ohledu na charakter komunikace nebo cesty, kde se řízení motorového vozidla provozuje. To, že pachatel řídí vozidlo bez toho, aby k tomu měl oprávnění, např. na soukromém pozemku nebo ve zcela odlehlých místech, může být hodnoceno toliko v rámci materiálního korektivu z hlediska společenské škodlivosti jeho jednání (§12 odst. 2 tr. zákoníku; srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 Tdo 597/2013, či ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 630/2008, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2008, sv. 47 pod č. T 1105, a ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 189/2010).
37. Na podporu správnosti úvah soudů nižších stupňů Nejvyšší soud v této trestní věci navíc dodává, že podle ustanovení §80 zákona č. 361/2000 Sb. řidičské oprávnění opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla zařazeného do skupiny vozidel, pro kterou mu bylo řidičské oprávnění uděleno. Není tedy rozhodující typ komunikace, na níž se zakázaná činnost provozuje. V této věci je podstatné, že šlo o účelovou komunikaci, byť zčásti se nacházející v uzavíratelném, prostorově ohraničeném areálu, který však v daný okamžik vzhledem k denní době sloužil k pohybu osob tam se nacházejících.
38. Podle §7 odst. 1, 2 zákona č. 13/1997 Sb. „účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků. Příslušný silniční správní úřad obecního úřadu obce s rozšířenou působností může na žádost vlastníka účelové komunikace a po projednání s Policií České republiky upravit nebo omezit veřejný přístup na účelovou komunikaci, pokud je to nezbytně nutné k ochraně oprávněných zájmů tohoto vlastníka. Účelovou komunikací je i pozemní komunikace v uzavřeném prostoru nebo objektu, která slouží potřebě vlastníka nebo provozovatele uzavřeného prostoru nebo objektu. Tato účelová komunikace není přístupná veřejně, ale v rozsahu a způsobem, který stanoví vlastník nebo provozovatel uzavřeného prostoru nebo objektu.“ Účelové komunikace, stejně jako ostatní pozemní komunikace, jsou veřejným statkem. Uvnitř obcí představují zpravidla jeden z typů veřejného prostranství. S veřejným prostranstvím je spojuje zejména právo veřejnosti na jejich obecné užívání, přičemž v případě pozemních komunikací jde o užívání k dopravním účelům. To, že se jednalo v posuzované věci o účelovou komunikaci, vyplynulo z její povahy, protože šlo o příjezdovou cestu k areálu družstva, dílem o polní cestu, což koresponduje s definicí pozemní komunikace podle §2 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., za níž se považuje dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.
39. Charakter předmětné účelové komunikace byl podle hledisek §7 zákona č. 13/1997 Sb. v souzené věci zjištěn a nevznikají pochybnosti, že šlo o účelovou komunikaci, kde by mohlo dojít k ohrožení osob na životě a zdraví, proto ani tento typ komunikace není důvodem k vyloučení trestní odpovědnosti dovolatele za přečin podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedenému závěru nebrání ani to, že se tato komunikace v určitých hodinách uzavírá a je nutno projet vrátnicí, jak dokladoval obviněný. Rozhodné totiž pro závěr o tom, že obviněný porušil zákaz ve smyslu §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je, že provozoval činnost, která mu byla zakázána na pozemní komunikaci, za níž se ve smyslu §2 odst. 2 písm. d) zákona č. 13/19997 Sb. považuje i účelová komunikace (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 630/2008 nebo ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 Tdo 597/2013).
40. Pro závěr o závažnosti činu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba mít na paměti všechny rozhodné skutečnosti, za kterých byl obviněný při činech policejní hlídkou dopaden. Trestným činem může být jen takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh.tr.).
41. Nejvyšší soud se zřetelem, jak byly činy spáchány, nemohl obviněnému přisvědčit ani s ohledem na případnou beztrestnost z důvodu užití principu ultima ratio, protože soudy zcela dovodily, že cílem cesty obviněného nebyl toliko pohyb po areálu družstva, nýbrž přemístění se z tohoto místa, ať již domů nebo jinam (skutek ad IV.), případně do areálu přijel zvenčí spolu se svými rodiči jako spolujezdci (skutek ad III.). Policejní hlídce, která s ohledem na podezření, že zákaz řízení motorových vozidel porušuje, na jeho příjezd či odjezd čekala, resp. jej sledovala, se snažil opakovaně ujet či skrýt, aby nemohl být zadržen. Tyto skutečnosti svědčí o tom, že se nejednalo jen o nevýznamné jednání, jak se snaží v rámci své obhajoby naznačit obviněný, ale o jednání dosahující intenzity posuzovaného přečinu.
42. Nešlo zde o společensky málo škodlivé jednání, a je nutné přihlédnout i k tomu, že obviněný spáchal opakované maření téže zakázané činnosti, neboť obdobně jednal hned u tří skutků (II. až IV.), tudíž se obdobné činnosti dopouštěl opakovaně, čímž dával zcela zřetelně najevo svůj odmítavý postoj k uloženému zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel a neochotu jej respektovat (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, nebo ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04).
43. Při uvážení všech těchto skutečností je zřejmá potřebná společenská škodlivost jednání obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 950/2011), který byl před soud postaven pro přečiny podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku důvodně.
VII. Závěr
44. Nejvyšší soud shledal, že výhrady obviněného nejsou důvodné, protože soudy činy kladené mu za vinu dostatečně objasnily a správně právně posoudily. Soudy se s obdobnou argumentací obviněného již vypořádaly a reagovaly na ni, což svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). V projednávané trestní věci nedošlo ve skutkových ani právních závěrech soudů obou stupňů k vytýkaným nedostatkům, a proto na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu učinil závěr, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu