ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.800.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 800/2023-1201
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2023 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) , proti usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 13 Tmo 12/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ, soudu pro mládež, pod sp. zn. 37 Tm 6/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého AAAAA odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ, soudu pro mládež (dále „soud prvního stupně“) ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 37 Tm 6/2021, byl obviněný mladistvý AAAAA (dále „mladistvý“) uznán vinným v bodě I. proviněním výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a pokusem provinění těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v bodech II. 1), 2), 3) třemi proviněními výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě II. 1) v souběhu s proviněním ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě II. 3) v souběhu s pokusem provinění ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě II. 4) proviněním loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v souběhu s proviněním porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
2. Uvedených provinění se dopustil tak, že
ad I. společně s mladistvým BBBBB (pseudonym) (pravomocně odsouzeným) po vzájemné dohodě s obviněným CCCCC (pseudonym) (stíhaným samostatně) v přesně nezjištěné době od 15:00 do 16:00 hod. dne 5. 2. 2020 v Praze XY, na XY ulici č. p. XY fyzicky napadli poškozené DDDDD (pseudonym), nar. XY, a EEEEE (pseudonym), nar. XY, tak, že nejprve obviněný CCCCC napadl fackou DDDDD, poté BBBBB ho udeřil několika ranami pěstí, které poškozený DDDDD vykryl, chytl ho za nohu a shodil na zem, nato obviněný CCCCC dal DDDDD několik ran pěstí do obličeje a kolenem do oblasti obličeje, a mezitím mladistvý AAAAA napadl EEEEE nejprve úderem lokte do obličeje až upadl na zem a na zemi obdržel od mladistvého AAAAA několik úderů pěstí do obličeje a kopnutí patou pravé nohy do oblasti hlavy, v této fázi poškozený DDDDD odstrčil mladistvého AAAAA, aby nechal EEEEE být, ale mladistvý AAAAA jej uchopil a udeřil mu hlavou o strom, poškozený DDDDD spadnul na zem, kde dostal další rány pěstí do obličeje od mladistvého AAAAA, současně v tento moment přiběhl odsouzený BBBBB a kopl pravou nohou na zemi ležícího DDDDD zezadu do oblasti hlavy, a když se DDDDD zvedal ze země, tak jej mladistvý AAAAA kopl do hlavy pravou nohou; v důsledku tohoto jednání mohla být poškozeným způsobena vážná poranění, a to mnohočetné zlomeniny obličejových kostí s posunem úlomků, horní či dolní čelisti, očnice s možným uskřinutím okohybných nervů s následným dvojitým viděním, zlomeniny stěn čelistní dutiny s krvácením do čelistní dutiny, tzv. zlomeninu „blow out“, krvácení do oční koule, úrazové odchlípení sítnice, roztržení oční koule, nitrolební poranění apod.
ad II. mladistvý obviněný AAAAA sám
1) v přesně nezjištěné době od 20:00 do 21:00 hod. dne 1. 12. 2019 na basketbalovém hřišti v Praze XY, v ulici XY č. p. XY, kam vylákal z obchodního centra XY poškozeného FFFFF (pseudonym), nar. XY, mu nejdříve vulgárně nadával, a poté, co si nasadil chránič zubů, hecoval poškozeného, který dal mladistvému AAAAA první ránu, ten jej však následně napadl opakovanými ranami pěstí do obličeje a kopem do obličeje, a způsobil mu otevřenou ránu rtu a dutiny ústní a frakturu nosních kůstek vlevo bez podstatné dislokace a hematomy na hlavě,
2) dne 8. 5. 2020 kolem 21:15 hod. v Praze XY, v XY, nečekaně udeřil loktem do oblasti obličeje GGGGG (pseudonym), nar. XY, a z místa utekl,
3) dne 4. 6. 2020 kolem 15:45 hod. v Praze XY, v blízkosti ulice XY, u domu č. p. XY, po slovní rozepři napadl poškozeného HHHHH (pseudonym), nar. XY, a to neupřesněným úderem do zadní části těla, až poškozený upadl na zem, následně, když ležel na zemi, jej udeřil dvakrát nártem nohy do žeber a kopl ho nohou do hlavy, čímž mu způsobil otřes mozku a krevní podlitinu v týlní krajině hlavy vpravo, s omezením v běžném způsobu života po dobu jednoho týdne,
4) dne 30. 5. 2020 kolem 00:20 hod. společně s Romanem Tancošem, nar. XY (samostatně stíhaným) a dosud neustanovenými spolupachateli, v Praze XY, v ulici XY, u hlavního vchodu domu č. p. XY, nejprve u schodiště v přízemí obestoupili poškozené IIIII (pseudonym), nar. XY, JJJJJ (pseudonym), nar. XY, a KKKKK (pseudonym), nar. XY, na kterého mladistvý AAAAA namířil nůž do oblasti hrudníku, přičemž R. T. prohledal kapsy u oděvu poškozeného KKKKK, jeden z neustanovených pachatelů měl na ruce nasazený tzv. boxer či předmět boxeru podobný, následně podle pokynu pachatelů, z obavy o své zdraví pokračovali poškození po schodišti do druhého patra k bytu č. XY, kam v 00:35 hod. bez souhlasu poškozených vstoupili obvinění a další větší počet neustanovených spolupachatelů, v bytě posadili KKKKK na židli s tím, aby se nehýbal, nebo že ho pobodají, v bytě prohledávali věci přítomných osob, které se ze strachu nebránily, a odcizili zde power banku zn. Alza Power Metal v hodnotě 699 Kč ke škodě poškozeného LLLLL (pseudonym), poškozenému MMMMM (pseudonym) finanční hotovost ve výši 1.700 Kč, NNNNN (pseudonym) sluchátka zn. Apple Airpods v hodnotě 4.000 Kč a finanční hotovost ve výši 700 Kč, ke škodě poškozeného KKKKK sluchátka zn. Apple Airpods a reproduktor v celkové hodnotě 9.500 Kč, následně z domu odešli.
3. Za tato provinění byl mladistvý odsouzen podle §145 odst. 1 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §24 odst. 1 písm. l) a §31 z. s. m. i za sbíhající se provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a pokus ublížení na zdraví podle 21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha-východ, soudu pro mládež, ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 38 Tm 3/2020, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 13 Tmo 19/2020; dále za sbíhající se provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a pokus provinění ublížení na zdraví podle 21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha-východ, soudu pro mládež, ze dne 1. 2. 2021, sp. zn. 38 Tm 7/2020, k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §31 odst. 5 z. s. m. a §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestních opatřeních z rozsudků Okresního soudu Praha-východ, soudu pro mládež, ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 38 Tm 3/2020, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 13 Tmo 19/2020, a Okresního soudu Praha-východ, soudu pro mládež, ze dne 1. 2. 2021, sp. zn. 38 Tm 7/2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
4. Krajský soud v Praze jako odvolací soud pro mládež (dále „odvolací soud“), usnesením ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 13 Tmo 12/2023, odvolání mladistvého podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání mladistvého
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal mladistvý prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle §265 odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání, v němž vytýkal vady v předchozím průběhu řízení, protože soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku, proti němuž podané dovolání směřuje, nesplnil zejména u bodů I. a II. 2) pokyny, které mu byly dány odvolacím soudem v usnesení ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 13 Tmo 20/2022, jímž zrušil původní rozsudek ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 37 Tm 4/2021, a nevypořádal se s námitkami mladistvého uvedenými v odvolání. Nechal sice zpracovat MUDr. Jiřím Hladíkem znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vyslechl mladistvého i svědka BBBBB a provedl důkazy ke zdravotnímu stavu mladistvého, ale odsuzující rozsudek zpracoval shodně jako předchozí, aniž se řídil pokyny odvolacího soudu, protože se nevypořádal s argumentací mladistvého, a podle jeho požadavku dokazování nedoplnil, a to ani ke skutku pod bodem II. 2) ohledně subsidiarity trestní represe, namísto toho zopakoval důvody ve shodě s tím, jak je uvedl ve zrušeném rozsudku. Tím soud prvního stupně nedoplnil skutkový stav věci a nevyvodil z něj opodstatněné právní závěry, ale jen povrchně a povšechně důkazy zhodnotil. Poukázal na vadu, jíž se dopustil soud prvního stupně, když v původním řízení před zrušením rozsudku nepostupoval v souladu s §190 odst. 2 tr. ř. a nepoučil jej o zpřísnění právní kvalifikace u skutku pod bodem I.
6. Odvolacímu soudu v tomto duchu vytkl, že i přes nedostatky znaleckého posudku znalce MUDr. Jiřího Hladíka tvrdil, že soud prvního stupně dostatečně objasnil intenzitu a mechanizmus zranění poškozeného DDDDD. Nezabýval se tím, že je jím zpracovaný znalecký posudek jako důkaz nepoužitelný proto, že znalec v něm učinil spekulativní závěry a neměl pro vypracování znaleckého posudku potřebnou odbornost, protože znalci z oboru soudního lékařství, což je odbornost tohoto znalce, jsou specialisty na poranění lidského těla, nikoliv na fyzikální zákonitosti útoku, kterými se zabývá obor kriminalistické mechaniky. Mladistvý též poukázal na to, že závěry znalce, jež soudy považovaly za dostatečné pro hrozící vznik těžké újmy, nemají opodstatnění ve skutkovém stavu věci, ale jsou jen spekulací o tom, jaká různá závažná zranění je možné způsobit brutálním útokem na hlavu obecně, nikoli konkrétním posuzovaným jednáním mladistvého. V dané věci nepostačoval pro posouzení intenzity útoku kamerový záznam, protože takový závěr případně mohl učinit pouze znalec z oboru forenzní biomechaniky, jenž přibrán v této trestní věci i přes návrhy mladistvého nebyl. Poukázal i na vnitřně rozporná tvrzení tohoto znalce a na to, že ani na základě kamerového záznamu nemohl určit odpovědně okruh zranění, která mohla u poškozených vzniknout, protože takový úkol nebylo možné vůbec znalci zadávat. V tomto směru považoval závěry znalce za spekulativní, neodpovídající jeho odbornosti, a znalecký posudek proto neskýtá potřebný podklad pro závěr o tom, jaká újma poškozeným hrozila, čímž nebyl řádně objasněn skutkový stav a bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
7. Se zřetelem na uvedené nedostatky mladistvý vytýkal i nedostatečné podklady pro závěr o subjektivní stránce ke způsobení těžké újmy na zdraví u skutku v bodě I., u něhož soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud, dovodil, že jednal s jasným úmyslem, aniž by tento závěr dostatečně odůvodnil. Soudu vytkl, že nerozlišoval mezi přímým a nepřímým úmyslem a jejich odlišnostmi ve vědomostní a volní složce a nevysvětlil, podle kterých skutečností dovodil, že jednal s úmyslem způsobit těžké ublížení na zdraví, jež nelze bez dalšího dovozovat jen z toho, že útok směřoval na hlavu člověka, neboť zásadní není to, kam útok směřuje, ale jakou intenzitou byl veden. Protože soud dostatečně všechny tyto skutečnosti neobjasnil a odvolací soud uvedený nedostatek nenapravil, jsou rozhodnutí, proti nimž dovolání směřuje, nepřezkoumatelná.
8. Vadným je podle mladistvého i závěr o spáchání činu ve spolupachatelství se spoluobviněnými BBBBB a CCCCC založený na tvrzení, že vyplývá z průběhu činu, což nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, neboť není dostatečné, pokud není podrobně vysvětleno, podle čeho soud dospěl k tomu, že pachatelé byli domluveni, když podle kamerového záznamu mladistvý počátek incidentu uklidňoval a útočníky od sebe odtahoval a sám se zapojil do činu až dodatečně. Poukázal na to, že razance jednání spoluobviněného BBBBB přesahuje intenzitu, s níž jednal, a proto měl soud uvažovat o excesu ze spolupachatelství, pro které chybí potřebné podklady. Rovněž nebyl prokázán společný úmysl všech spolupachatelů, jenž neplyne z žádného z provedených důkazů, ani z průběhu činu.
9. Mladistvý k činům v bodě II. vytýkal, že soudy neposuzovaly jejich škodlivost se zřetelem na princip subsidiarity trestní represe, soud prvního stupně se v rozporu s pokyny odvolacího soudu nezabýval námitkami mladistvého uvedenými v odvolání. Návrhy na doplnění dokazování odmítl en-bloc bez racionálního odůvodnění. V bodě II. 1) se nezabýval tím, kdo počátek incidentu inicioval, a zda nešlo o akt agrese ze strany poškozeného, který byl vyzbrojen dvěma noži a teleskopickým obuškem, kdežto mladistvý ozbrojen nebyl. O tom, že by mladistvý předmětné zranění poškozenému FFFFF způsobil, žádný důkaz ve věci proveden nebyl, a proto mělo být postupováno v duchu zásady in dubio pro reo . Rovněž soud pominul, že zranění v podobě roztrženého nesešitého rtu utrpěl poškozený již před tím, než se dostal do konfliktu s mladistvým, jenž tento nedostatek shledával nejenom ve vztahu k výroku o vině, ale i k náhradě škody Všeobecné pojišťovně, k níž byl zavázán ve výši 3.173 Kč. Skutek II. 2) též nebyl dostatečně objasněn, protože soud nebral do úvahy jím uváděnou obhajobu, že se činu nezúčastnil, ale poškozenému GGGGG, když šel na policii nahlásit ztrátu klíčů, předložila policie toliko fotografii mladistvého, o němž věděla, že se v uvedených místech pohyboval, což nemůže postačovat pro závěr o spáchání uvedeného činu a svědčí i o nedodržení zásad rekognice podle §104b tr. ř. Ani zde se soud malou škodlivostí nezabýval v její podstatě, nýbrž ji dovozoval ze skutečností, které dostatečně zjištěny nebyly, a usuzoval na ni jen z toho, že tento čin zařadil do série údajně v pokračování spáchaných jednání. Skutek v bodě II. 3) nebyl ublížením na zdraví, jak popsala v odborném vyjádření MUDr. Alena Cyprianová, když sám poškozený HHHHH ve výpovědi uvedl, že neví, proč mu byl diagnostikován otřes mozku, když žádné zranění neutrpěl. Pro závěr soudu, že u tohoto činu šlo o pokus provinění ublížení na zdraví, není ve výsledcích provedeného dokazování také žádný reálný podklad. Skutek v bodě II. 4) je vystavěn rovněž na nedostatečně objasněných okolnostech a závěry, které k němu oba soudy v odůvodnění napadených rozhodnutích rozvedly, nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a mladistvý se s nimi neztotožnil.
10. K bodu II. 4) mladistvý tvrdil, že soud v rozporu se zásadami spravedlivého procesu zamítl návrhy na doplnění dokazování T. K. a O. P., kteří si byt pronajali, a OOOOO (pseudonym) a R. T., kteří měli do bytu vstoupit společně s ním. Nebyla tak vyslechnuta žádná z těch osob, které do bytu poškozených měly vstoupit. Spekulací soudů je, že uvedené osoby mladistvý do bytu přivedl, což bylo možné objasnit výslechem navržených svědků. Za neodůvodněné považoval závěry o spolupachatelství, a to s poukazem na svou dosavadní obhajobu, že se na místo činu vrátil v rámci skupiny vedené PPPPP (pseudonym), která měla s poškozeným KKKKK nevyřízené účty, a i když přitlačil jednoho z přítomných ke zdi, z ničeho nevyplynulo, že by byl srozuměn s tím, že spoluobviněný R. T. s ostatními se chystá poškozeného oloupit, když takový společný úmysl mladistvý s nimi nesdílel. V bytě dalším osobám ze skupiny bránil v odcizování věcí poškozených a usiloval o deeskalaci celé situace, což lze považovat za snahu o překažení jejich protiprávního jednání a svědčí to o absenci společného úmyslu. Závěr soudu, že kdyby mladistvý se do jednání ostatních pachatelů nechtěl zapojit, mohl odejít, označil za nelogický, protože tím by k přerušení činu ostatních nedošlo.
11. Nedostatky v rozsahu provedeného dokazování mladistvý spatřoval i v odmítnutí nechat zpracovat znalecký posudek na jeho duševní stav, a to přesto, že ze zprávy MUDr. Martina Jarolímka vyplývá, že v době spáchání skutků mohl trpět duševní poruchou ovlivňující jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti, a to s ohledem na to, že u něj lékař zjistil toxickou psychózu vyvolanou užíváním omamných psychotropních látek, a že to mohlo ovlivnit jeho násilné chování. Soud nedůvodně vycházel z obsahu jiných trestních věcí, kde znalci zpracovávající znalecké posudky na jeho duševní stav konstatovali, že se u něj o duševní poruchu nejedná, což je obcházením §2 odst. 11 tr. ř. a porušení práva na spravedlivý proces, neboť soudy nerespektovaly ustanovení §108 a §211 odst. 5 tr. ř., protože čtení znaleckého posudku podle §213 odst. 1 tr. ř. z jiné trestní věci je nepřípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 7 Tdo 388/2021). V této souvislosti mladistvý poukázal i na zprávy OSPOD v Brandýse nad Labem – Stará Boleslav, jež u něj potvrzují rovněž podezření na vážnou duševní chorobu, stejně tak i zpráva Vězeňské služby dokládající úzkostnou poruchu spojenou s medikací psychofarmaky. Za těchto podmínek (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1968, sp. zn. 11 Tz 13/68) došlo k porušení práv mladistvého na řádné objasnění věci.
12. Výtkám mladistvý vystavil i uložené trestní opatření, které považoval za vyměřené v rozporu se zásadami soudnictví ve věcech mládeže, neboť mu bylo uloženo jen kvůli existenci zákonné limitace zkušební doby, která má však sloužit ve prospěch mladistvého (viz §33 z. s. m.). Soudům vytkl, že neaplikovaly §33 odst. 3 písm. b) z. s. m. na prodloužení zkušební doby, když jde o ukládání souhrnného trestního opatření. V té souvislosti zmínil možnost předložit věc Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti §33 odst. 1 z. s. m. se zřetelem na porušení rovnosti stran a zákazu libovůle podle článků 1, 37 odst. 1, článku 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“), neboť soudy při ukládání trestního opatření nesprávně zvažovaly i jeho předchozí trestnou činnost, přestože jde o činy, které jsou součástí ukládaného souhrnného trestního opatření, navíc nebyly zvažovány v předchozím rozsudku, a proto k nim nelze přihlížet až nyní. Zmínil, že ve věci sp. zn. 4 Tm 3/2021 vykonal trestní opatření v trvání 18 měsíců, navíc strávil své dospívání ve věznici, odtržen od rodiny, což měly soudy zvažovat především s ohledem na možnou resocializaci. Takové úvahy však v přezkoumávaných rozhodnutích chybí.
13. Se zřetelem na uvedené námitky mladistvý v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2023, sp. zn. 13 Tmo 12/2023, i rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 37 Tm 6/2021, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
14. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném sdělení k dovolání zdůraznil opakování námitek prolínajících se celým dosavadním trestním řízením, s nimiž se soudy zásadně správně vypořádaly, což svědčí o možnosti dovolání odmítnout (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Přezkoumávaná rozhodnutí vytknutými vadami netrpí, provedené dokazování je dostatečné co do jeho rozsahu i obsahové náplně. Neshledal proto naplněným důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože soud prvního stupně se z hlediska objasnění jednotlivých skutků věnoval rozsahu prováděného dokazování i jeho významu pro právní závěry. Neztotožnil se s procesní nepoužitelností znaleckého posudku znalce MUDr. Jiřího Hladíka u činu v bodě I., protože jde o fundovaný i dostatečně podložený znalecký posudek, při jehož zpracování znalec bral do úvahy komplex dostupných důkazů. Jako znalec z oboru soudního lékařství byl oprávněn zjišťovat intenzitu útoků i jejich mechanizmus, včetně toho, jaká konkrétní újma v daném případě hrozila. Ztotožnil se proto s tím, že soudy návrhu mladistvého na vypracování jiného znaleckého posudku nevyhověly. Vady neshledal ani v tom, že soudy nepřibraly znalce na posouzení duševního stavu mladistvého, protože pro takový postup v souladu s názory soudů neshledal zákonný důvod. Rozvedl i dostatečné objasnění skutkového podkladu u činů v bodech II. 1), 2), 3), 4), u nichž rovněž s rozsahem provedeného dokazování i soudy použitou argumentací souhlasil.
15. Námitky mladistvého týkající se vadného právního posouzení jsou podle státního zástupce neopodstatněné, protože pro spolupachatelství shledal dostatek podkladů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 134/2015), když mladistvý především u činů pod body I. a II. 4) jednal koordinovaně s dalšími spolupachateli, u bodu I. nebyla ani narušena příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vzniklým následkem. Neztotožnil se s výhradami o nízké škodlivosti posuzovaných činů, protože i u bodu II. 3) podle znaleckého posudku MUDr. Aleny Cyprianové poškozený HHHHH sice neutrpěl v důsledku činu mladistvého zranění vykazující znaky újmy na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, avšak tato s ohledem na zjištěný mechanizmus útoků hrozila (údery rukou a kopy do hlavy), a proto není pochybením, pokud tento čin byl posouzen jako pokus podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku. Neztotožnil se rovněž s námitkou o nerespektování zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku u bodu II. 2), kde škodlivost činu dovodil důvodně z jeho opakování, byť se nejedná o dílčí útok pokračování ve smyslu §116 tr. zákoníku, avšak kontext s ostatními činy potřebný stupeň společenské škodlivosti dotváří.
16. Důvodnou neshledal ani námitku mladistvého o jeho nepříčetnosti, která z okolností, za kterých k činům v této trestní věci došlo, nevyplývala, resp. v chování mladistvého nebyly zjištěny skutečnosti, které by pro takový předpoklad svědčily. Pochybením nebylo, jestliže projednávající soud čerpal informace pro oporu svého názoru ze znaleckých posudků v jiné trestní věci na základě postupu podle §213 tr. ř. V této souvislosti se státní zástupce se závěry soudů obou stupňů a názory prezentovanými v napadených rozhodnutích plně ztotožnil, protože v nich vytýkané vady neshledal. Domáhal-li se mladistvý uložení mírnějšího trestního opatření, státní zástupce poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž námitky vůči nepřiměřenosti trestu (trestního opatření) v dovolacím řízení nelze uplatnit podle žádného dovolacího důvodu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, a ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 785/2019, připustil možnost v extrémních případech tuto zásadu prolomit, avšak se zřetelem na osobu mladistvého a okolnosti, za kterých činy v této věci byly spáchány, o takový výjimečný případ nejde, když vyměřené trestní opatření není nepřijatelně přísné ani zjevně nespravedlivé. Protože státní zástupce nezjistil nedostatky v přezkoumávaných rozhodnutích po stránce skutkové, právní ani v uloženém trestním opatření, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
IV. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
18. Možnost přezkoumat správnost napadených rozhodnutí má Nejvyšší soud tehdy, jestliže námitky uvedené v dovolání korespondují s důvody, o které dovolatel dovolání opřel. Označený důvod přitom musí být obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, neboť dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Nejvyšší soud je povinen posoudit, zda uplatněné výhrady zákonnému vymezení označených dovolacích důvodů odpovídají, a pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.), není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
19. Mladistvý dovolání opřel o důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
20. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze uplatnit, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že mladistvý použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i další dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
21. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné vytýkat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021).
22. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V jeho rámci je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení.
23. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02 , III. ÚS 732/02 , III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02 , dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 , nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 ). Navíc zasahovat do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006 ). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010 , usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09 , nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05 . Nejvyšší soud bere do úvahy, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže nikdy ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), a proto má stabilně na paměti zásady spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 38 až 40 Listiny), jimiž se řídí i při přezkoumávaní věcí v dovolacím řízení.
24. Podle obsahu zkoumaného dovolání je zřejmé, že mladistvý je podal v souladu s uvedeným zákonným vymezením dovolacích důvodů, které označil. Na podkladě §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních a objasnění základních skutečností rozhodných pro zjištění průběhu činů, resp. vzniklého následku, což je okolnost určující pro závěr o jeho vině, a rovněž tvrdil, že dokazování bylo neúplné, když soudy nedůvodně zamítly jim navržené důkazy, a poukazoval na nedostatečnost podkladů pro závěr o své příčetnosti. Se zřetelem na podmínky §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojil proti objasnění subjektivní stránky a naplnění podmínek spolupachatelství. Vzhledem k tomu, že tyto výhrady splňují obecné podmínky vymezení důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval jejich důvodnost.
VI. K důvodnosti dovolání
25. Mladistvý dovoláním vytýkal soudům nedostatky ve skutkových zjištěních, vadné právní závěry a nedostatky v uloženém trestním opatření, a protože právní úvahy a případně ukládání trestu je vázáno na zjištění skutkového stavu věci, je nejprve třeba se zabývat výhradami směřujícími proti vadnému průběhu dokazování a procesním pochybením, která sice na žádný důvod neodpadají, ale ve svém důsledku by mohla znamenat porušení pravidel spravedlivého procesu (viz článek 6 Úmluvy), a proto i ty z uvedeného hlediska Nejvyšší soud posuzoval.
26. K tvrzení mladistvého, že soud prvního stupně nerespektoval pokyny odvolacího soudu a neprovedl dokazování v dalším řízení ve smyslu odvolacím soudem zjištěných nedostatků, Nejvyšší soud připomíná, že z obsahu spisu plyne, že Krajský soud v Praze, soud pro mládež, usnesením ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 13 Tmo 19/2022, z podnětu odvolání mladistvého zrušil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 37 Tm 6/2021, a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání. Důvody, pro které takto postupoval, vysvětlil v jeho odůvodnění v bodech 8. až 13. s tím, že soud prvního stupně pochybil ohledně skutku v bodě I., když mladistvého nepoučil podle §190 odst. 2 tr. ř., ač zpřísnil použitou právní kvalifikaci, a že dokazování bylo v tomto směru neúplné. Proto, když tento rozsudek zrušil, soudu prvního stupně nařídil, aby opatřil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, ohledně poškozených u tohoto skutku. K činu v bodě II. 2) uložil posoudit, zda nejde o malou škodlivost tohoto činu, mimo jiné se zřetelem na důvod, proč se poškozený na policii obrátil. Obecně nařídil, aby se soud zabýval všemi důkazy, aktualizoval zprávy k osobě mladistvého a vypořádal se s jeho odvoláním.
27. Nejvyšší soud podotýká, že úkolem soudu prvního stupně je provést dokazování v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a pro řízení po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí odvolacím soudem je vázán jeho právním názorem a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil (§264 odst. 1 tr. ř.). Rozhodné v tomto smyslu je, zda soud prvního stupně reagoval na všechny podstatné skutečnosti, které vyplývaly z obhajoby mladistvého, což lze zjistit jednak z rozsahu provedeného dokazování v řízení před soudem prvního stupně v této fázi a jednak z obsahu odůvodnění jím vydaného rozsudku. K tomu je možné uvést, že podle protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 1. 2023 (č. l. 958 a násl.), které následovalo po zrušení věci odvolacím soudem, vyplývá, že soud prvního stupně poté, co podle pokynu odvolacího soudu přibral ve věci prim. MUDr. Jiřího Hladíka jako znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jenž zpracoval znalecký posudek (viz č. l. 826 až 852 spisu), tohoto vyslechl. Vyslechl také mladistvého, podle §213 odst. 2 tr. ř. přečetl zprávu MUDr. Martina Jarolímka, zaprotokoloval zprávu zákonného zástupce mladistvého k jeho duševnímu stavu, provedl důkaz výslechem svědka BBBBB a podle §213 odst. 1 tr. ř. předestřel k nahlédnutí listinné důkazy ve spisu zanesené na č. l. 856 až 963. Při odročeném hlavním líčení konaném dne 2. 2. 2023 (viz č. l. 1014) po předložení k nahlédnutí stranám listiny, které dodala obhajoba (č. l. 964 až 997), usnesením zamítl návrhy obhajoby na provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na mladistvého a návrhy sepsané na č. l. 909 a zajištění lékařské zprávy na poškození rtu poškozeného.
28. Z uvedeného je zjevné, že soud pokynům odvolacího soudu na doplnění dokazování vyhověl. Ostatní úkoly, které ze zrušujícího rozhodnutí vyplývaly, měly povahu uvážení a posouzení uvedených skutečností, což se zřetelem na obsah odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně lze v jednotlivých jeho pasážích shledat. Předně je třeba zmínit, že pokud jde o návrhy na doplnění dokazování, těm soud prvního stupně věnoval v souladu s pokyny odvolacího soudu pozornost, a to i v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, v němž závěry vyjádřil v bodech 49. a 52. V bodě 51. se soud věnoval subsidiaritě trestní represe z hlediska mladistvým požadované nízké škodlivosti a své závěry, proč mu nevyhověl, rozvedl. Osobou a poměry mladistvého se zabýval v bodě 57., kde reagoval i na požadavek znovu uvážit okolnosti rozhodné pro stanovení výměry trestního opatření. Jen pro úplnost lze dodat, že soud prvního stupně další reakci na odvolacím soudem vyjádřené požadavky zabudoval do úvah rozvedených v příslušných částech rozsudku. Podle Nejvyššího soudu s ohledem na uvedená zjištění lze učinit závěr, že soud prvního stupně se povinnostem plynoucím z §264 odst. 1 tr. ř. nezpronevěřil, neboť postupoval tak, jak mu odvolací soud uložil. Námitkám mladistvého se rovněž věnoval. Proto nelze shledat nedostatky, které by zakládaly důvod pro revizi tohoto postupu, v němž Nejvyšší soud neshledal žádné extrémní vady ani nedostatky, které by bylo možné podřadit pod nedodržení pravidel spravedlivého procesu (články 6 Úmluvy a 38 a násl. Listiny), protože samotné výhrady, jak je mladistvý v tomto směru uplatnil, nedopadají na žádný z dovolacích důvodů, a proto Nejvyšší soud jen zkoumal, zda se soud prvního stupně nedopustil závažných a zásadních vad, které však v posuzované věci nezjistil.
29. Pochybení soudu prvního stupně, když mladistvého neupozornil podle §225 odst. 2 tr. ř. na zpřísnění právní kvalifikace činu v bodě I. z pokusu provinění podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku, jak jej uváděla obžaloba (č. l. 599), na pokus provinění podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku v prvním vydaném rozsudku, bylo zhojeno tím, že odvolací soud ve zrušujícím usnesení ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 13 Tmo 19/2022, tento nedostatek zjistil a rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Tím obviněnému dal v dalším řízení možnost se na obhajobu ve vztahu k této přísnější právní kvalifikaci připravit. Podle §225 odst. 2 tr. ř. může soud uznat obviněného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, jen tehdy, když obviněný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle §190 odst. 2 tr. ř. Nestalo-li se tak, je třeba obviněného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit. Ustanovení §225 odst. 2 tr. ř. je totiž důsledkem zásady volnosti soudu při právním posuzování skutku uvedeného v žalobním návrhu (§220 odst. 3 tr. ř.), a proto soud se může na základě výsledků hlavního líčení odchýlit v právní kvalifikaci žalovaného skutku od obžaloby, avšak obviněnému musí být dána možnost se na přísnější právní posouzení v rámci své obhajoby připravit. V situaci, jaká nastala v této věci, tzn. že odvolací soud v usnesení ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 13 Tmo 19/2022, o zpřísněné právní kvalifikaci věcně nerozhodoval, ale věc zrušil a soudu prvního stupně uložil s ohledem na ni doplnit dokazování, byla obhajoba jednak informována a jednak bylo mladistvému umožněno, aby svou obhajobou na tuto přísnější právní kvalifikaci dostatečně účinně před vynesením rozsudku reagoval. Je totiž třeba připomenout, že shodné účinky jako upozornění na možnost jiného právního posouzení skutku podle §190 odst. 2 tr. ř. nebo §225 odst. 2 věta druhá tr. ř. má i doručení jakéhokoli rozhodnutí obviněnému, v němž je uvedena možnost jiného právního posouzení skutku. Proto závazný právní názor, že skutek obviněného je třeba posoudit podle jiného, a to i přísnějšího ustanovení zákona, vyslovený v rozhodnutí odvolacího soudu, který po zrušení rozsudku věc vrátil nalézacímu soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl (podle §258 odst. 1 a §259 odst. 1 tr. ř.), má po doručení opisu takového rozhodnutí účinek upozornění ve smyslu §225 odst. 2 tr. ř., resp. §190 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí č. 4/2007 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů k porušení práva mladistvého na obhajobu, a tedy i spravedlivý proces, v tomto řízení nedošlo, jak již ostatně vysvětlil i odvolací soud (viz bod 11. přezkoumávaného usnesení).
30. Výhradami, které dopadají na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou námitky, jež mladistvý zaměřil proti postupům soudu prvního stupně při prováděném dokazování soustředěném na jednotlivé skutky, jež mu jsou kladeny za vinu.
31. Soud prvního stupně vysvětlil u každého skutku, o které důkazy své skutková zjištění opřel, a k tomu současně doplnil, proč shledal nedůvodným návrh mladistvého na doplnění dokazování.
32. Pokud mladistvý u činu v bodě I. vytýkal nedostatečné objasnění všech skutečností rozhodných pro závěr o následku, jenž poškozenému DDDDD hrozil, když není prokázáno, jaká skutečná poranění poškozený utrpěl, a že zpracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, není tím, jenž by mohl případně hrozící následek objasnit, protože tato specializace není pro požadované posouzení určující, je třeba nejprve zmínit, že soudy obou stupňů na tyto výhrady již reagovaly (srov. například bod 14. usnesení odvolacího soudu).
33. Nejvyšší soud nad rámec soudy sdělených skutečností dodává, že nelze souhlasit s mladistvým, pokud uvádí, že mechanismus vzniku poranění poškozeného není oprávněn zjišťovat znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a že za tímto účelem měl být přibrán znalec se specializací na forenzní biomechaniku (nejde o samostatný znalecký obor ani odvětví, nýbrž specializaci v oboru kriminalistika). Postup nalézacího soudu, který při hodnocení zranění na straně poškozeného a jejich příčin vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, prim. MUDr. Jiřího Hladíka, je třeba vyhodnotit jako zcela správný. Pouze soudní znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, je totiž schopen díky své specializaci určit původ určitého zranění, který v případě násilného trestného činu může spočívat i v napadení či jiném agresivním projevu pachatele. Soudní lékařství (též soudní patologie nebo forenzní patologie) je lékařský obor podílející se na preventivní péči , a to především zjišťováním příčin náhlých a neočekávaných úmrtí, vypracováváním zdravotních posudků a některými dalšími činnostmi. Jde o obor na pomezí mezi medicínou a právem . Jestliže s oudní lékař vystupuje v trestním řízení jako znalec , jeho úkolem je především posuzování mechanizmu úrazových dějů bez ohledu na to, zda vedly k usmrcení poškozeného, a rovněž povahy a případných následků vzniklých zranění. Proto je zcela běžnou a správnou praxí, že se v takových případech přibírá právě znalec s touto specializací (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 308/05, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1283/2020). Přibrání soudního znalce z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, by navíc v nyní posuzované věci bylo zcela bezpředmětné a nadbytečné, neboť jde o vědní obor, který aplikuje biomechaniku a biomechanické metody na zkoumání kriminalistických stop s biomechanickým obsahem, které vznikly v důsledku pohybové činnosti člověka a které souvisí s vyšetřovanou událostí (informaci o svalově-kosterním aparátu pachatele nebo jeho pohybovém chování). Jde o obor kriminalistiky, nikoli o medicínský obor, a proto by v této věci na jeho základě nebylo možné zjistit, k jakému zranění útok mladistvého směřoval, takový závěr může učinit jen znalec z oboru zdravotnictví.
34. Jde-li o obsahovou stránku tohoto znaleckého posudku, je nutné plně přisvědčit závěrům odvolacího soudu, jenž se se stejnou námitkou mladistvého již v dostatečné míře vypořádal v bodě 14. a vysvětlil, z jakých důvodů nic nesvědčí o tom, že na základě tohoto znaleckého posudku nebylo možné posuzovat, jaká zranění při útoku mladistvého poškozeným hrozila. Skutečnost, že znalec své závěry utvářel i mimo jiné podle kamerového záznamu, je třeba považovat za plně dostačující, protože na něm je jasně zřetelně vidět, jak mladistvý poškozeného napadal, s jakou razancí údery vedl a kam směřovaly. Tento záznam spolu s dalšími ve věci zajištěnými důkazy, jež znalec měl k dispozici a své odborné závěry podle nich učinil, je třeba shledat plně dostačujícím a hodnotným podkladem pro závěry, jež soud dovodil. Nejvyšší soud ke správným úvahám soudů (srov. též body 16. a 43. rozsudku soudu prvního stupně) doplňuje, že závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Jiřího Hladíka, jenž byl vyslechnut i u hlavního líčení, jsou založené na takových poznatcích, které mají oporu v obsahu spisu a byly potvrzeny a objektivizovány též výsledky provedeného dokazování. Soudy měly přitom na zřeteli i to, že znalci nepřísluší hodnotit výpovědi ani činit právní závěry, orgány činné v trestním řízení závěry znaleckého posudku nejsou vázány a jsou povinny jej hodnotit jako každý jiný důkaz (srov. rozhodnutí č. 40/1972/I., č. 62/1973 a č. 55/1986 Sb. rozh. tr.). Lze zdůraznit, že soudy hodnotily proces utváření tohoto posudku, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodnil své závěry. V posuzované věci nevyvstaly pochybnosti o věcné správnosti tohoto posudku, které by orgán činný v trestním řízení byl povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§2 odst. 4, 5 tr. ř.), odstranit obstaráním dalších důkazů či postupem podle pravidla in dubio pro reo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06).
35. Nejvyšší soud u závěrů o tom, jaká zranění poškozeným v bodě I. hrozila, neshledal žádné nedostatky, když si mohl i sám shlédnout předmětný záznam, na němž je jednání mladistvého dostatečně jasně patrné. Intenzita útoku je z něj rovněž zřejmá a lze jen soudům přisvědčit v tom, že směr i cílení útoků rukou nebo nohou do obličeje poškozeného dává potřebný podklad pro znalecký závěr ohledně toho, jaká zranění hrozila. Skutečnost, že nenastala, nebylo závislé na jednání mladistvého, ale na souhře šťastných náhod, jak správně soudy konstatovaly. Vhodné je doplnit, že pro to, aby bylo možné dovodit, k jakému následku chování pachatele směřovalo, není nutné, aby nastala újma na zdraví, resp. aby byla konkrétně zjištěna. I v této věci je však vhodné poukázat na to, že i když v popisu skutkového zjištění v bodě I. není uvedeno žádné zranění, jež poškozený DDDDD utrpěl, je důležitá jeho výpověď, že u lékaře nebyl, i když byl potlučený, neboť měl pohmožděniny a byl v šoku, nešel do školy, zranění si ledoval, po psychické stránce se cítil špatně, bál se chodit ven. Je tedy zjevné, že újma poškozenému vznikla, a bylo rovněž objasněno, k jakým závažným zraněním mohlo dojít.
36. Soudy nepochybily ani tehdy, jestliže na čin mladistvého usuzovaly jako na společné jednání, které je patrné rovněž z kamerového záznamu, na němž je zachyceno, jak všichni účastníci incidentu stáli nejprve společně v hloučku, a pak návazně, jak je to ve skutkových zjištěních popsané, na poškozené zaútočili. Rovněž z výpovědi poškozených DDDDD a EEEEE je zjevné, že pachatelé jednali společně, byť šlo o nevyřízené účty některého z nich, ale společně nutili poškozeného DDDDD, aby šel ven, kde na poškozené útočili v návaznosti a souhře. Zjištěné a popsané chování pachatelů svědčí o tom, že šlo o společné jednání, které je předpokladem pro spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku.
37. Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je jednak společné jednání spolupachatelů (objektivní podmínka) a jednak společný úmysl směřující ke spáchání trestného činu (subjektivní podmínka). O spáchání trestného činu společným jednáním jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákona, ale i tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (srov. rozhodnutí č. 15/1967 nebo č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Spolupachatelství je tedy činnost, při níž nemusí všichni spolupachatelé jednat stejně (srov. rozhodnutí č. 66/1955 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009, aj.). Pokud jde o tzv. společný úmysl, ten se musí vztahovat nejen na společné jednání, ale musí zahrnovat i sledování společného cíle, tj. porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (srov. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). Lze shrnout, že k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 536). Pro úplnost lze dodat, že pokud mladistvý tvrdil, že se trestného jednání neúčastnil ihned od začátku (údajně spolupachatele mírnil v jejich počínání), jak je to patrné i z kamerového záznamu, podle něhož přistoupil k útokům na poškozené až o něco později než ostatní společníci, je k tomu vhodné zmínit, že i v takovém případě jde o postupné (sukcesivní) spolupachatelství, o něž jde, když k provádění trestného činu jednou či více osobami se připojí teprve v průběhu další osoba, která bude též spolupachatelem, směřuje-li k tomu též společný úmyslu těchto pachatelů. Vcelku nepochybně to platí, pokud první zapojené osoby svůj trestný čin ještě nedokonaly (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 536).
38. K další námitce mladistvého je třeba navíc doplnit, že z popsaného a zjištěného jednání je zřejmý i společný úmysl, který nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1133/2004).
39. Mladistvému není možné přisvědčit v tvrzení, že by se soudy nezabývaly u činu v bodě I. jeho úmyslem, protože postačí poukázat na bod 14. usnesení odvolacího soudu, kde uvedl, že z hlediska úmyslu způsobit následek (i těžký) mladistvý jednal tak, že věděl, že svým jednáním může takový následek způsobit a byl s tím srozuměn. Na takový závěr soud usuzoval z intenzity útoku i způsobu jeho provedení, uvedené úvahy korespondují se zásadami uvedenými v §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a jsou v souladu se skutečnostmi rozvedenými v celém obsahu obou přezkoumávaných rozhodnutí, protože na zavinění je třeba usuzovat z výsledků provedeného dokazování. Pro nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku platí, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340, 341). Těmito pravidly se soudy v posuzované věci řídily a Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožnil s tím, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že soudy pro své závěry vycházely ze skutečností, které jsou obsahem spisu a vyplynuly z výsledků provedeného dokazování.
40. K bodu I. je vhodné navíc i uvést, že soud prvního stupně v bodě 43. poukázal na to, proč nevyhověl návrhu mladistvého na výslech osob, které by měly uvést, zda mladistvého někdo provokoval, když tento důkaz odmítl pro nadbytečnost, a to se současným vysvětlením a poukazem na důkazy, na jejichž základě považuje výsledky povedeného dokazování za dostatečně objasňující všechny rozhodné okolnosti.
41. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v rozsahu provedeného dokazování nedostatky, na něž mladistvý v dovolání poukazoval, neboť jak skutkové okolnosti, tak i právní závěry mají dostatečný podklad v průběhu předcházejícího řízení.
42. K činu v bodě II. 1) výhrady směřovaly proti učiněným skutkový zjištěním s tím, že soudy nezjistily, zda se jednalo o jednostrannou agresi nebo dobrovolný čestný souboj, a že nebylo najisto postaveno, zda za vzniklý následek nese mladistvý odpovědnost, protože k roztržení rtu poškozeného došlo již dříve. K těmto námitkám je vhodné připomenout, že se s nimi soudy vypořádaly. Soud prvního stupně v bodě 44., kde vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl ke skutkovým závěrům. Pro stručnost je vhodné v souladu s ním zmínit, že poškozený FFFFF popsal a vyložil, za jakých okolností k činu došlo, i jaké zranění utrpěl. Poukázal přitom na to, že byl již zraněný na rtu, který měl sešitý (22 až 24 stehů), avšak mladistvý, jenž jej vyprovokoval k první ráně nadávkami, mu opakovaně dával rány právě do poraněného rtu, který mu ještě roztrhl, a to rukou, v níž měl nějaký předmět. Poškozený se bránil tím, že si obličej kryl rukama. Způsobené zranění je doloženo lékařskou zprávou, jakož i fotodokumentací (viz č. l. 59 a 72 až 77 spisu), podle kterých utrpěl otevřenou ránu rtu a ústní dutiny a frakturu nosních kůstek. K těmto zjištěním Nejvyšší soud jen doplňuje, že vady mladistvým vytýkané neshledal, neboť čin byl dostatečně po všech stránkách objasněn.
43. Návrh obhájce ohledně činu v bodě II. 1), aby byl zajištěn přístup ke zprávám poškozeného přes Instragram, soud prvního stupně z uvedených důvodů označil za nadbytečný (viz bod 44. rozsudku) s odkazem na výsledky plynoucí ze zajištěných a provedených důkazů. V bodě 49. zmínil, z jakých důvodů nebyly provedeny další důkazy, které byly obhajobou navrhovány. Z jeho vysvětlení vyplynula snaha mladistvému vyhovět, avšak i přes veškerou vynaloženou snahu se mu nepodařilo svědky, které předvolával, zajistit. Zabýval se v této pasáži i dalšími důkazními návrhy, které nepovažoval za důležité a potřebné, když vysvětlil, že i bez nich byl skutkový stav dostatečně a bez pochybností zjištěn (§2 odst. 5 tr. ř.).
44. Mladistvý soudu prvního stupně u bodu II. 2) vytýkal, že řádně skutek neposoudil, když jej kvalifikoval jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a nerespektoval zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoli se jedná o málo společensky škodlivé jednání. Na tuto výhradu již reagoval odvolací soud, jenž v bodě 16. svého usnesení vysvětlil, že jestliže mladistvý předmětný konflikt vyvolal svým provokativním jednáním, jak u hlavního líčení dne 3. 2. 2021 vyložil poškozený, není důvod pro pochybnosti o učiněných skutkových zjištěních. Soud prvního stupně v bodě 51. vysvětlil, že škodlivost činu, v němž shledal žalované provinění, vyplývala zejména z intenzity a průběhu činu i pohnutky mladistvého.
45. Nejvyšší soud rozvedeným závěrům přisvědčil a považuje za vhodné doplnit, že přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí, a takový čin spáchá opětovně. Podle tzv. právní věty soud prvního stupně obviněného uznal vinným v alternativě, že se „na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti tím, že napadl jiného“. V obecném chápání se výtržností rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem a z hlediska jeho povahy hrubě uráží jiné osoby, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost více osob současně přítomných. Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska §358 tr. zákoníku zejména uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet pachatelů), zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí) a osobu pachatele, jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost (srov. rozhodnutí č. 4/1976 Sb. rozh. tr.).
46. V posuzované věci je to zejména pohnutka a osoba mladistvého, jenž se obdobných jednání dopouští na veřejnosti, provokuje a chová se hrubě, což byl i posuzovaný případ v bodě II. 2), když mladistvý ještě s dalšími nezjištěnými osobami na poškozeného GGGGG nejprve pokřikoval, a pak jej udeřil loktem. Uvedený incident se udál na letenských schodech, poškozený z tohoto jednání byl v šoku. I když nešlo o závažné jednání, není pochyb, že naplňuje formální znaky provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ale i z hlediska škodlivosti činu pro společnost ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, jde o čin škodlivý, na nějž je třeba užít normy trestního práva, protože mladistvý na poškozeného, jehož ani neznal, zaútočil zcela bezdůvodně, a na veřejnosti jej fyzicky napadl, což je jednání, které z hlediska osobnosti mladistvého vykazuje potřebný stupeň škodlivosti. V projednávané věci pak vzhledem k vymezení skutku a okolnostem případu nelze dospět k závěru, že by posuzované jednání nebylo dostatečně škodlivé.
47. Uvedený závěr je podložen tím, že z principu subsidiarity trestní represe jako prostředku ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva civilního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby soudy postupovaly v souladu s relevantní judikaturu Ústavního soudu, a to např. s usnesením ze dne 13. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 468/04. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (blíže viz stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
48. Uvedené svědčí pro závěr, že v bodě II. 2) soudy nepochybily, jestliže agresivní a hrubé jednání mladistvého, jenž bezdůvodně fyzicky zaútočil na náhodného chodce, posoudily již jako provinění podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jde o čin, na nějž je v případě mladistvého, u kterého se agrese vůči druhým na veřejnosti projevuje opakovaně, nutné použít prostředky trestního práva, neboť mimo trestní prostředky by byly z výše uvedených důvody neúčinné.
49. Přisvědčit nebylo možné ani námitkám mladistvého týkajícím se činu v bodě II. 3), protože se soudy řádně vypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi, posuzovaly osobu poškozeného HHHHH i povahu jeho zranění, které mu mladistvý způsobil, jež bylo zjištěno a posouzeno na základě znaleckého posudku zpracovaného MUDr. Alenou Cyprianovou. Uvedené důkazy prokázaly, že poškozený utrpěl otřes mozku a krevní podlitinu v týlní krajině hlavy, což plně odpovídá tomu, že byl tlučen (kopán) do hlavy. Právě tento mechanizmus vedl k bolestem hlavy, jež si vyžádaly domácí léčení a klid, jak vyplynulo z obsahu spisu. Není podstatné, jak zranění poškozeného posuzoval mladistvý. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud i skutek v bodě II. 3) považoval za správně objasněný a námitky mladistvého za nedůvodné.
50. Skutek pod bodem II. 4) rovněž nevykazuje nedostatky mladistvým namítané, protože soudy se i tomuto činu věnovaly s potřebnou precizností (viz body 20. až 27., 48. rozsudku soudu prvního stupně, bod 18. usnesení odvolacího soudu). Jednak reagovaly na obdobné námitky mladistvého a jednak rozvedly skutečnosti, které je vedly k závěru o tom, že účast mladistvého na tomto činu odpovídala společnému jednání více osob, které se společným cílem zmocnit se majetku jiných osob vnikly neoprávněně do obydlí jiného a tam přítomné osoby za použití zbraně oloupily o jejich věci. Z důkazů, které soudy popsaly a rozvedly, je úloha mladistvého zjevná, a proto není pochyb o tom, že se zapojil do společného jednání ostatních osob. K tomu, z jakých důvodů jde i v tomto případě o společné jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku, lze v obecné rovině odkázat na výklad shora v bodě 37. tohoto usnesení. Konkrétně je způsob zapojení mladistvého do tohoto společného jednání několika osob (zřejmě 9, jak plyne z videozáznamu a fotografií na č. l. 347 a násl.) zřejmý z výsledků provedeného dokazování (viz též výpovědi svědků IIIII, KKKKK, JJJJJ a dalších). Není pochyb o tom, že byl jedním ze zúčastněných, kteří společně ve skupině dorazili do předmětného bytu, kde svědky popsaným způsobem jednotlivé osoby oloupili a odešli. Obhajoba mladistvého, že ostatním bránil v činu, je jen jeho vlastním výkladem skutečností, jež soudy hodnotily zcela protichůdně, avšak zcela v souladu s výsledky provedeného dokazování, z nichž uvedená obhajoba mladistvého nevyplynula.
51. S ohledem na tato zjištění Nejvyšší soud námitkám mladistvého vůči činu v bodě II. 4) rovněž nepřisvědčil. Po posouzení postupu soudů obou stupňů v rámci dokazování, jakož i způsobu, jakým se vypořádaly s výsledky dokazování, je zjevné, že k porušení pravidel pro řádné objasnění věci nedošlo. Soud prvního stupně hodnotil všechny provedené důkazy v souladu s pravidly podle §2 odst. 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemných souvislostech s ostatními důkazy a rovněž přihlédl ke konkrétním zvláštnostem projednávaného případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Dostatečně respektoval a dodržel povinnosti důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000). Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zpracováno v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř., a v jeho obsahu soud vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, proč jí neuvěřil a proč naopak vzal za podklad svých skutkových závěrů výpovědi poškozených.
52. Nejvyšší soud k dalším výhradám mladistvého, jimiž brojil proti provedenému dokazování tím, že nebyly dostatečně objasněny všechny rozhodné skutečnosti a že soud nesplnil své povinnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., poukazuje na to, že ve smyslu uvedeného ustanovení musejí soudy postupovat i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces, zahrnující i předvídatelnost soudního rozhodování, nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Z těchto hledisek a se zřetelem na prokázané okolnosti Nejvyšší soud k jednotlivým skutkům I., II. 1) až II. 4) uzavírá, že mladistvým namítané vady neshledal.
53. Neopodstatněnými jsou i výhrady proti tomu, že se ve věci jednalo o tzv. opomenuté důkazy či takové důkazy, které byly k návrhu mladistvého nedůvodně neprovedeny, protože je soudy zamítly, aniž by braly do úvahy jejich význam pro výsledky dokazování, a to zejména z hlediska obhajoby mladistvého. Je totiž třeba zdůraznit, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že soudy všechny důkazní návrhy braly na vědomí a ke všem vysvětlily důvody, pro které jejich provedení v rámci dokazování neshledávaly potřebným. Podle zjištění plynoucího zejména z odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soud prvního stupně vysvětlil, proč nebylo nutné provádět navrhované dokazování, a proto není třeba nyní rozvádět podrobně již jím popsané skutečnosti. Postačí proto jen v souhrnu zmínit, že argumenty, o něž se soud opíral, byly logické a v zásadě dopadaly na okolnosti, které již jinými ve věci provedenými důkazy byly dostatečně objasněny. Toto vysvětlení je postačující pro závěr, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, protože za ty se považují důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). O takovou situaci v posuzované věci nejde, neboť soudy, jak je z přezkoumávaných rozhodnutí patrné, učinily za daných okolností vše potřebné. Zejména vysvětlily své úvahy vedoucí k popsaným skutkovým závěrům, jakož i na ně navazujícím závěrům právním, a ve svých rozhodnutích také náležitě odůvodnily, proč mladistvým navrhované důkazy zamítají. Jejich argumentace je logická a vyplývá z obsahu provedeného dokazování (§125 odst. 1 tr. ř.). Navíc lze zmínit, že soud zásadně není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, ale musí zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv (k tomu srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03, či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03).
54. Mladistvý se neztotožnil se závěrem, že není nutné zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, na jeho duševní stav, ani s tím, že se soud pro jeho odmítnutí pro nepotřebnost opíral mimo jiné o informace obsažené ve znaleckých posudcích zpracovaných v jiných trestních věcech. Uvedený nedostatek však Nejvyšší soud nezjistil. Soud prvního stupně vysvětlil (viz bod 49.), z jakých důvodů vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, není v této věci nutné. Rozvedl, že pro takový postup nebyly dány žádné objektivní skutečnosti, protože z průběhu činu a chování mladistvého neplynulo nic, co by o jeho nepříčetnosti svědčilo. Vysvětlil, že u mladistvého ze zprávy MUDr. Martina Jarolímka (viz bod 34.) i Vězeňské služby (viz bod 32.) se podává jistá nestabilnost duševního stavu a toxická psychóza vyvolaná užíváním návykových látek, což jsou příznaky, jimiž mladistvý trpí již několik let, přičemž i v průběhu vyšetření lékařem byly u něj prokázány různé návykové látky včetně pervitinu. V době pobytu ve věznici bylo jeho chování i vystupování na požadované úrovni s tím, že jde o jedince s oslabenou seberegulační složkou a nestabilitou v oblasti sebepojetí. Pokud soud provedl jako důkaz (§213 tr. ř.) znalecké posudky zpracované v jiných trestních věcech mladistvého vedených u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 38 Tm 3/2020 a 38 Tm 7/2020, učinil tak jen za tím účelem, aby měl informaci o tom, jak hodnotili znalci v době předcházející jeho rozhodování osobu mladistvého se zřetelem na jeho duševní stav, aby podle nich mohl správně vyhodnotit potřebu zpracování znaleckého posudku v posuzované věci. Jak výslovně soud uvedl, nesuploval jimi podklad pro závěr o nepříčetnosti mladistvého, ale sloužily mu jen jako orientace při jeho rozhodování o tom, zda je třeba nechat provést zkoumání duševního stavu mladistvého. Pro pochybnosti o tom, že by mladistvý trpěl v době spáchání činů, které posuzoval, duševní chorobou ve smyslu §26 tr. zákoníku, ve věci neshledal žádné důvody. Tento postup plně koresponduje s obecnými pravidly pro provádění důkazů (srov. §89 odst. 2, §2 odst. 5, 6 tr. ř.) i s judikaturou vyjadřující, že „V obecné rovině je možné vycházet ze znaleckého posudku zpracovaného v jiné trestní věci. Tento znalecký posudek je však třeba v hlavním líčení provést jako listinný důkaz v souladu s §213 odst. 1 nebo 2 tr. ř. a umožnit obviněnému, aby se s ním seznámil a vyjádřil se k němu podle §214 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1613/2016).
55. Nejvyšší soud doplňuje, že lze přisvědčit soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i odvolací soud (viz bod 19. napadeného usnesení), že z ničeho neplyne podezření, že by mladistvý v době činu trpěl psychickým onemocněním. Ze zprávy MUDr. Martina Jarolímka plyne, že u mladistvého shledal psychotické projevy, které však odpovídají tomu, že trvale užívá drogy, což samo osobě není důvodem pro zpracování znaleckého posudku na jeho duševní stav. To platí obzvláště za situace, když soudy obou stupňů, odvolací soud mimo jiné i v bodě 20., zvažovaly a posoudily všechny podstatné okolnosti i se zřetelem na mladistvým uplatňované námitky se závěrem, že způsob provedení činů a souvislosti s nimi spojené, chování mladistvého, zejména jeho projevy a způsob, jak průběh skutků sám ve své výpovědi popisoval, nesvědčí o tom, že by duševní poruchou trpěl, resp. že by byl důvod pro nutnost zpracovat znalecký posudek. Je třeba zmínit, že v rámci tvrzení o potřebě zpracovat znalecký posudek mladistvý neuváděl nic konkrétního kromě odkazu na zprávy OSPOD a MUDr. Martina Jarolímka, aniž by sám poukazoval na svůj špatný zdravotní stav či konkrétní problém .
56. Jen pro úplnost je možné obecně zmínit, že pro to, aby byl znalecký posudek zpracován, nepostačuje subjektivní pocit obviněného, ale z povahy trestního řízení musí vyplynout, že vznikají pochybnosti o příčetnosti obviněného, což se v přezkoumávané věci nestalo. Pouze tehdy, když má tato skutečnost podklad ve výsledcích provedeného dokazování a její povaha vyžaduje, aby došlo k jejímu doložení odbornými znalostmi z oboru psychiatrie, přistoupí soud ke zpracování znaleckého posudku z tohoto oboru. Při provádění dokazování je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními, a to mimo jiné i proto, že soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu (srov. rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Vhodné je uvést i to, že zjištění nepříčetnosti podle §26 tr. zákoníku jako okolnosti vylučující trestní odpovědnost vyžaduje, aby toto posouzení bylo založeno na skutkovém podkladu, který představuje procesní uplatnění odborných znalostí z oboru psychiatrie ve formě předjímané v §105 odst. 1 a §116 tr. ř. (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4219/12, či nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11). Na dosvědčení správnosti úvah soudů obou stupňů Nejvyšší soud podotýká, že podle §26 tr. zákoníku je nepříčetným ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, proto není za tento čin trestně odpovědný. Duševní poruchou je zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychosociálních a environmentálních) faktorů. O nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde i v tom případě, jestliže osoba, jejíž nepříčetnost posuzujeme, sice vnímala rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyla schopna vůbec pochopit protiprávnost činu, tedy jeho společenské souvislosti, jeho vlastní smysl a dopad (např. osoba trpící určitou psychózou dobře reprodukuje skutkové okolnosti svého činu, ale není schopna pochopit jeho protiprávnost, tedy že jde o čin nedovolený a v dané společnosti právem zakázaný). Nedostatek schopnosti určovací se spatřuje v tom, že osoba, jejíž nepříčetnost posuzujeme, není způsobilá ovládat své jednání. Nepříčetná osoba je tedy v takovém duševním stavu, že si sice uvědomuje protiprávnost svého činu, ale není způsobilá v konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustila, tedy není schopna své jednání ovládnout (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář, 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 621, 622).
57. Posouzení otázky nepříčetnosti je otázkou právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Znalecký posudek o duševním stavu obviněného není třeba vypracovávat ve všech případech, kdy se obviněný takového posudku domáhá nebo naznačuje, že byl v době činu nepříčetný, neboť i pro přibrání znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, musí být splněny podmínky stanovené v §105 odst. 1 tr. ř., tzn. je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. Z tohoto ustanovení plyne, že znalecký posudek se zpracovává k posouzení odborné otázky až tehdy, když jde o otázku takové odborné náročnosti, u níž je složité využití teoretických a empirických poznatků, u kterých je třeba komplexního zpracování, konzultace s dalšími odborníky, náročného studia odborné literatury apod. (srov. rozhodnutí č. 24/1987, č. 27/1988, č. 9/1990, č. 47/1970 Sb. rozh. tr. a další).
58. Jestliže z uvedených důvodů soudy posuzovaný požadavek neshledaly důvodným,
když mladistvému nevyhověly, ani tímto postupem nezaložily existenci tzv. opomenutého důkazu ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další).
59. Zbývá jen pro úplnost konstatovat, že z hlediska výroku o vině přezkoumávaná rozhodnutí namítanými vadami netrpí. Soud prvního stupně všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, aniž by se dopustil tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Z uvedených důvodů nebyla porušena ani pravidla spravedlivého procesu (viz články 36 až 40 Listiny a článek 6 Úmluvy), neboť skutková zjištění popsaná v odsuzujících rozsudcích nevykazují podstatné nedostatky. Nejvyšší soud tudíž mohl na základě provedeného dokazování a soudy zjištěných skutečností posoudit důvodnost právních námitek.
60. Napadal-li mladistvý výrok o trestním opatření, brojil proti jeho nepřiměřenosti s poukazem na vadné posouzení okolností rozhodných pro jeho ukládání, mimo jiné i s požadavkem na uložení podmíněně odloženého trestního opatření podle §33 z. s. m., což jsou námitky, které nelze uplatnit prostřednictvím žádného důvodu uvedeného v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě skutkových vad, což se výroku o trestu vůbec netýká, a podle důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné s ohledem na jeho zákonnou dikci týkající se „jiného hmotně právního posouzení“ požadovat, pokud jde o výrok o trestu, nápravu jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, případně podle §33 z. s. m., a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci však mladistvý svými námitkami těmto podmínkám obsahově nedostál, protože důvodem dovolání, jenž je určen k nápravě vad při ukládání trestu (trestního opatření), je §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle něhož se dovolání podává, byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Mladistvý tento důvod neuplatnil, a ani v dané věci ani takové okolnosti, které by těmto zákonným podmínkám odpovídaly, nenastaly.
61. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud posuzoval, zda soudy neporušily zásadu proporcionality a zda nejde o trestní opatření extrémně přísné, avšak žádný takový exces při jeho ukládání neshledal. Soudy obou stupňů zkoumaly podmínky rozhodné pro jeho uložení s potřebnou pečlivostí. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že podrobně uvedly veškeré zákonem vyžadované okolnosti, zejména soud prvního stupně vysvětlil úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil, na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestního opatření odnětí svobody v odpovídající výměře (viz bod 57. jeho rozsudku). K námitkám mladistvého se uloženým trestním opatřením odnětí svobody zabýval i odvolací soud, který v závěrech soudu prvního stupně neshledal vady a výrok o něm považoval za dostatečný a odpovídající všem okolnostem, jež byly v přezkoumávané věci zjištěny (viz body 22., 23. usnesení odvolacího soudu). Takový postup svědčí o dostatečném zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Mladistvý byl ohrožen u §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 z. s. m. trestní sazbou od jednoho roku do pěti roků, trestní opatření mu bylo ukládáno jako souhrnné za sbíhající se provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a pokus ublížení na zdraví podle 21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha-východ, soudu pro mládež, ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 38 Tm 3/2020, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. 13 Tmo 19/2020, a dále za sbíhající se provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a pokus provinění ublížení na zdraví podle 21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Praha-východ, soudu pro mládež, ze dne 1. 2. 2021, sp. zn. 38 Tm 7/2020, v trvání dvanácti měsíců. Pro jeho výkon byl podle §31 odst. 5 z. s. m. a §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
62. Výměra dvanácti měsíců za veškerou sbíhající se trestnou činnost je trestem mírným, uloženým na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §31 odst. 1 z. s. m. Jak bylo shora uvedeno, ve smyslu §31 odst. 1 z. s. m. se snižují na polovinu s tím omezením, že dolní hranice nesmí být vyšší než dvanáct měsíců (byť by polovina spodní hranice v této věci ze tří roků činila rok a šest měsíců). Proto u tohoto provinění je nejnižší trestní opatření možné uložit bez použití moderačního ustanovení podle §32 z. s. m. v trvání jednoho roku (12 měsíců). Pokud soud mladistvému takovou výměru trestního opatření odnětí svobody uložil, učinil tak na samé dolní hranici takto stanovené trestní sazby, což je výměra s ohledem na všechna výše uvedená zjištění spíše mírnějším trestním opatřením. Nejde tudíž o odsouzení ani nepřiměřeně přísné ani exemplární či nespravedlivé, neboť i jeho nepodmíněnost je odrazem jednání, na které bylo třeba působit důraznějším trestním opatřením, což vyplývá zejména z osobnosti mladistvého, na nějž dosavadní výchovné druhy trestních opatření neměly žádný pozitivní vliv, což soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, včetně zařazení do příslušného typu věznice. Jde o trestní opatření předvídatelné a akceptovatelné z hlediska zásad pro jeho ukládání, které obstojí i v rámci testu proporcionality (viz přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, též ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3675/16, aj.).
63. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů shledal, že výhrady mladistvého nejsou důvodné, protože soudy činy kladené mu za vinu dostatečně objasnily a správně právně posoudily po všech stránkách, neboť důsledně zkoumaly naplnění všech znaků provinění, jimiž byl uznán vinným.
VII. Závěr
64. Závěrem lze uvést, že soudy se s obdobnou argumentací mladistvého již vypořádaly a reagovaly na ni, což svědčí o zjevné neopodstatněnosti dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). V projednávané trestní věci nedošlo ve skutkových ani právních závěrech soudů obou stupňů k vytýkaným nedostatkům, a proto na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu Nejvyšší soud učinil závěr, že dovolání je zjevně neopodstatněné, a proto ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu