ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.290.2024.1
sp. zn. 30 Cdo 290/2024-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce P. Ch. , zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 179/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2023, č. j. 70 Co 252/2023-167, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 700 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 P 636/2009 (dále jen „posuzované řízení“), s tím, že v rámci předběžného uplatnění předmětného nároku ve smyslu §14 a §15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), mu žalovaná poskytla pouze částku 117 333 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 5. 2023, č. j. 14 C 179/2021-127, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 6 587 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 5. 2021 do zaplacení, zatímco ve vztahu ke zbývající částce 693 413 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku I potvrdil, v zamítavé části téhož výroku jej změnil tak, že žalovaná je povinna žalobci zaplatit další částku 33 331 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 31. 5. 2021 do zaplacení, přičemž co do částky 660 082 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně v této části výroku I rovněž potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Spolu s plněním, jehož se žalobci dostalo od žalované před zahájením řízení, tak byl žalobce odškodněn celkovou částkou 157 251 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadá-li žalobce podaným dovoláním také výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl prvostupňový rozsudek potvrzen v té části meritorního výroku, kterou bylo žalobě vyhověno co do částky 6 587 Kč s příslušenstvím, pak v tomto rozsahu toto dovolání není subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). U zmíněné části potvrzujícího výroku napadeného rozhodnutí však v žalobcově případě tato podmínka zjevně splněna není.
V části, v níž podané dovolání směřuje proti výroku II napadeného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je toto dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Otázka, jak vysoké zadostiučinění lze považovat za přiměřené z hlediska povinnosti soudů posuzovat každý případ individuálně, tj. otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle žalobcova názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. V této souvislosti je namístě především poukázat na skutečnost, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud při určení výše přiznaného finančního zadostiučinění vyšel ze základní částky stanovené v intervalu mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení a dále za každý další rok tohoto trvání a odrážející celkovou zjištěnou dobu posuzovaného řízení, načež tuto částku dále upravil v závislosti na zhodnocení vlivu zjištěných individuálních okolností případu, jež jsou významné z pohledu kritérií upravených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, přičemž žádné z těchto kritérií neopomenul (viz zejména bod VI. Stanoviska, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3350/12). Nesouhlasí-li žalobce s výší takto určené základní částky zadostiučinění, respektive s rozsahem jejích úprav vycházejících z posouzení jednotlivých kritérií upravených v §31a odst. 3 OdpŠk, pak Nejvyšší soud ve své judikatuře již mnohokrát zdůraznil, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání proto nemůže založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se však v žalobcově případě nestalo. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, 30 % nebo o 40 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Zpochybňuje-li žalobce závěr odvolacího soudu týkající se hodnocení složitosti posuzovaného řízení tím, že polemizuje s jeho zjištěními týkajícími se povahy a množství návrhů, o nichž bylo třeba v posuzovaném řízení rozhodnout, jakož i rozsahu a struktury žalobcova majetku, který bylo nezbytné v tomto řízení zmapovat, pak tím ve své podstatě zpochybňuje skutkový základ, ze kterého odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Tentýž závěr se uplatní i ve vztahu k žalobcem zdůrazňovanému narušení jeho vztahu s dcerou, k němuž mělo dojít v příčinné souvislosti s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení a z něhož žalobce (za současného poukazu na odchýlení se odvolacího soudu od Stanoviska) dovozoval vyšší než odvolacím soudem kvantifikované zvýšení významu tohoto řízení pro jeho osobu. Dospěl-li totiž odvolací soud k závěru, že zde uvedený vztah příčinné souvislosti není dán, neboť k tomuto narušení došlo v důsledku vzájemné antipatie mezi rodiči a absence jejich snahy o kompromis, dovolatel zde opět vznáší nepřípustný dovolací důvod, neboť v rozporu s §241a odst. 1 o. s. ř. jej zakládá na zpochybnění správnosti skutkového závěru odvolacího soudu. Platí totiž, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli právní, neboť právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, a ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 190/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009, a ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2300/2011).
Odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se odvolací soud nedopustil ani v souvislosti s navýšením zadostiučinění (dle žalobce nedostatečným), jež bylo odůvodněno zjištěným postupem orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že postup soudu v posuzovaném řízení nebyl vždy soustředěný a efektivní, nicméně se nejednalo o postup extrémně nesprávný (jakým by bylo např. zrušení rozhodnutí z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo nerespektování závazného právního názoru), nebylo nezbytně nutné základní částku zadostiučinění na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci ještě více navyšovat, než jak učinil odvolací soud, neboť zjištěné nedostatky v postupu orgánu veřejné moci se již převážně projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Ve vztahu k této otázce tudíž rovněž nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovodit.
Ani otázka promítnutí změny ekonomické situace v České republice do výše základní částky zadostiučinění, jež vyplývá ze Stanoviska, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to právě s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjádřil již v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 903/13) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022). Tento postoj dovolacího soudu je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, nebo ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23. Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí, nikoliv však to, aby bez dalšího sledovalo matematický výpočet vycházející pouze z vývoje vybraných ekonomických parametrů, jak žalobce v závěru svého dovolání prosazuje.
Stran žalobcovy výtky, že se odvolací soud v napadeném rozsudku nevypořádal s jeho odvolací námitkou o porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí, k němuž mělo v posuzovaném řízení rovněž dojít, nebo že jsou některé závěry odvolacího soudu nepřezkoumatelné, pak za situace, kdy žalobce v této souvislosti v dovolání nevymezil konkrétní procesněprávní otázku, a to způsobem upraveným v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., platí, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu