ECLI:CZ:US:2018:2.US.2741.18.1
sp. zn. II. ÚS 2741/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky P. V., zastoupené JUDr. Julií Janatovou, advokátkou se sídlem Jihovýchodní I. 1619/15, Praha, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 5. 2018, č. j. 0 P 71/2007-1513, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2018, č. j. 29 Co 251/2018-1169, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), která jsou specifikována v návětí tohoto usnesení, neboť jimi dle stěžovatelčina názoru byla porušena její ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo, že každý se může domáhat stanoveným postupem práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále byl dle stěžovatelky porušen čl. 32 Listiny a Úmluva o právech dítěte v čl. 2, 3 a 19. Taktéž jimi byla dle stěžovatelky porušena Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí a taktéž princip předvídatelnosti práva. Stěžovatelka rovněž požádala o přednostní projednání věci a o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Svým napadaným usnesením nalézací soud zamítl stěžovatelčin návrh na zproštění Městského úřadu v Kolíně z pozice kolizního opatrovníka. Tento návrh stěžovatelka podala v souvislost s řízením ve věcech péče soudu o nezletilé - stěžovatelčiny dva nezletilé syny (dále jen "nezletilí"), které se týkalo zvýšení výživného, změny péče a úpravy styku. Stěžovatelka podala proti napadenému usnesení nalézacího soudu odvolání, na jehož podkladě odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.
3. Stěžovatelčin návrh na zproštění kolizního opatrovníka z této pozice vycházel z přesvědčení, že otec nezletilých tyto psychicky týral a odmítal o tom nalézacímu soudu předložit důkazy. Obecné soudy ani kolizní opatrovník toto přesvědčení naopak nesdíleli a měli za to, že kolizní opatrovník vykonával svou funkci řádně, i když ne podle přání matky. Celé řízení je stiženo poměrně nevraživými vztahy mezi otcem a matkou.
III. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá 1) těžké selhání soudem jmenovaného kolizního opatrovníka; 2) nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu; 3) vady dokazování ve vztahu k psychickému týrání; 4) střet zájmů orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD"); 5) nesprávnost závěru odvolacího soudu, že se matka podílela a podílí na konfliktu s otcem nezletilých; 6) nezjištění názoru stěžovatelky při vydání předběžného opatření; 7) značný rozpor mezi odůvodněním odvolacího soudu oproti odborným zprávám; 8) rozhodnutí odvolacího soudu toliko na základě vyjádření OSPOD; 9) neřešitelnost situace, do níž se nezletilí rozhodnutím obecných soudů dostaly. Blíže lze sumarizovat stěžovatelčiny námitky následujícím způsobem:
5. Ad 1) stěžovatelka namítá, že z odborných zpráv vyplývá, že otec nezletilé psychicky týrá. Přesto kolizní opatrovník, který si je této skutečnosti vědom, tuto skutečnost tají před obecnými soudy.
6. Ad 2) stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že se nijak nevypořádal s jejími námitkami proti napadenému usnesení nalézacího soudu, a to konkrétně s námitkou naprostého neřešení psychického týrání dětí zmíněné v odborných zprávách, námitkou citací těchto odborných zpráv, nevyjádření se k bodům upozorňujícím na psychické týrání dětí, námitkou nevyžádání si odborných zpráv k důkazu, námitkou nepřihlédnutí k citacím ze stanovisek veřejného ochránce práv, námitkou nevyžádání si stanoviska veřejného ochránce práv k pochybení OSPOD při zatajování psychického týrání nezletilých a námitkou nevyjádření se k bodu týkajícímu se nezahájení správního řízení s otcem před OSPOD.
7. Ad 3) stěžovatelka brojí proti skutečnosti, že odvolací soud neprovedl důkazy navrhované stěžovatelkou k prokázání psychického týrání nezletilých otcem. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 31/2010 ze dne 27. 1. 2010, podle nějž lze neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení založit pouze třemi důvody - že navrhovaný důkaz nemá souvislost s předmětem řízení, že není s to potvrdit ani vyvrátit dokazovanou skutečnost, a to, že je nadbytečný. Ani jeden z těchto důvodů však ve stěžovatelčině věci nebyl naplněn.
8. Ad 4) stěžovatelka vznáší tvrzení, že kolizní OSPOD se dostal do střetu zájmů, neboť nezletilí jsou ohroženými dětmi dle §6 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociálně-právní ochraně dětí"), a tedy se v něm sbíhají obě role jak orgánu poskytujícího dětem veřejnoprávní ochranu, tak orgánu vykonávajícího veřejné opatrovnictví. Na podporu tohoto tvrzení stěžovatelka citovala z blíže neurčeného stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky.
9. Ad 5) stěžovatelka napadá závěr odvolacího soudu, že její tvrzení o psychickém týrání nezletilých otcem jsou nepodložená a že se podílela na konfliktu s otcem. Stěžovatelka toliko citovala z odborných zpráv pasáže, kde se o psychickém týrání nezletilých hovořilo. K závěru, že se podílela na konfliktu s otcem, v ústavní stížnosti cituje stěžovatelka některé pasáže ze spisové dokumentace, které dle stěžovatelky dokládají opak.
10. Ad 6) stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud rozhodl o nařízení předběžného opatření ohledně výchovy nezletilých a styku s nimi. Před tímto rozhodnutím odvolací soud neposkytl stěžovatelce prostor k vyjádření, čímž ignoroval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1847/16 ze dne 1. 9. 2016.
11. Ad 7) stěžovatelka upozorňuje na rozpor mezi odůvodněním usnesení nalézacího soudu ve věci odvolání proti předběžnému opatření a odbornými zprávami, z nichž ve své ústavní stížnosti citovala pasáže, jež zjevně vykládá tak, že z nich měl vzít za prokázané, že stěžovatelka kontaktu nezletilých s otcem nebrání.
12. Ad 8) se stěžovatelka vymezuje proti tomu, že odvolací soud při vydání svého napadeného usnesení vycházel toliko z vyjádření OSPOD, které v odůvodnění nijak blíže nerozvedl. Stěžovatelka se tak k němu nemohla nijak vyjádřit. Je dle ní navíc s podivem, pokud by jednání otce nebylo závadné, že se k jejímu odvolání nevyjádřil, tedy že se nebránil tak závažnému nařčení, jakým je psychické týrání dětí. Stěžovatelka v této souvislosti dále poukazuje na to, že v řízeních o nezletilých dětech jsou obecné soudy vázány zásadou vyhledávací. Obecné soudy se však spolehly toliko na názor kolizního opatrovníka.
13. Ad 9) stěžovatelka zdůrazňuje, že obecné soudy tím, že neuznávají její argumentaci ve vztahu ke koliznímu opatrovníku nezletilých v řízeních před nimi, staví nezletilé do neřešitelné situace. Kolizní opatrovník byl jmenován proto, že matka a otec nezletilých jsou kvůli svým sporům ve střetu zájmů, při návrhu na zproštění kolizního opatrovníka však opatrovník nehájí zájmy nezletilých dětí, ale své vlastní. Nezletilí nemohou pak vzhledem ke svému zastoupení kolizním opatrovníkem podat ústavní stížnosti a z naprosto pochopitelných důvodů tak ani učinit nechtějí.
IV. Posouzení Ústavním soudem
14. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
15. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
16. Ústavní soud již jednou o předchozí ústavní stížnosti stěžovatelky v souvislosti s její snahou dosáhnout odvolání dřívějšího kolizního opatrovníka nezletilých rozhodl tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, přičemž jeho nosný závěr byl takový, že rozhodnutí o návrhu na zproštění určitého subjektu postavení kolizního opatrovníka není meritorním rozhodnutím, a proto proti němu zásadně není ústavní stížnost přípustná, neboť české ústavní soudnictví je zásadně vybudováno na principu přezkumu již pravomocně skončených věcí. Zakročení Ústavního soudu v těchto případech proto připadá do úvahy jen výjimečně (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3504/16 ze dne 10. 11. 2016 - pozn. všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na serveru https://nalus.usoud.cz). Na tomto závěru nemá Ústavní soud, čeho by změnil ani v nyní posuzované věci a žádný mimořádný důvod k odchýlení se od něj ve stěžovatelčině věci neshledal.
17. Tvrzení o psychickém týrání nezletilých je sice třeba považovat za velmi vážná, po prostudování podkladů, které stěžovatelka Ústavnímu soudu zaslala, nemá však tento pochybnosti o tom, že nebylo v řízení před obecnými soudy prokázáno. V tak citlivých záležitostech, jako jsou rodinněprávní spory o výchovu, styk a výživu nezletilých dětí v atmosféře těžkého konfliktu mezi oběma rodiči je nepochybně na místě mít pochopení pro subjektivní pocity a stanoviska jednotlivých znesvářených rodičů. Těmto musí být plně umožněno, aby v průběhu řízení mohli uplatňovat své oprávněné zájmy a prosazovat je procesně dovolenými prostředky, přičemž je třeba přihlížet i k tomu, že některé procesní kroky a reakce mohou v těchto případech být poznamenány silnou emocionální zátěží, kterou si rodiče prochází. Ze strany obecných soudů je zde pak na místě přiměřená dávka shovívavosti.
18. Po každém je nicméně na místě požadovat, aby v těchto sporech respektoval role obecných soudů coby nezávislých a nestranných rozhodovacích orgánů, jakož i roli kolizních opatrovníků, majících za povinnost hájit zájmy dětí, a to třeba i proti vůli rodičů a v rozporu s jejich představami o tom, co, kdy a jak by měl kolizní opatrovník v dané věci v nejlepším zájmu dětí činit. Podstatu nynější věci lze shrnout tak, že stěžovatelka dospěla na základě určitých pasáží ve vyjádření odborníků k závěru, že nezletilí jsou svým otcem psychicky týráni. Tato skutečnost byla předmětem dokazování před obecnými soudy, které se s tímto závěrem neztotožnily. Celá podstata stěžovatelčiny argumentace je tedy z hlediska ústavněprávního polemikou se skutkovými závěry a jim předcházejícím procesem dokazování před obecnými soudy, přičemž až druhotně se od toho odvíjí zbytek stěžovatelčiných námitek, které jsou v zásadě založeny již na předpokladu, že psychické týrání nezletilých jejich otcem bylo prokázáno.
19. Ústavní soud již v minulosti mnohokráte uvedl, že není povolán k přehodnocování dokazování a jeho výsledků a že do procesu dokazování před obecnými soudy zásadně nesmí zasahovat, není-li stižen tak závažnými vadami, že by tím současně došlo k porušení některého z ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V nynějším případě, v němž se jedná o přezkum procesního rozhodnutí v dosud pravomocně neskončené věci, v níž má matka zachovánu širokou možnost dále hájit své oprávněné zájmy v řízení, by navíc každá taková vada musela být mimořádně závažná a v pozdějším průběhu řízení nezhojitelná, aby kromě nezákonnosti zakládala rovněž i protiústavnost napadeného rozhodnutí.
20. Jako typové vady dosahující prahu ústavní nekonformity v oblasti dokazování, tvorby skutkových závěrů a jejich subsumpce pod právní normy Ústavní soud při své rozhodovací činnosti identifikoval zejména situace, když je mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579), usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05 ze dne 25. 8. 2005 (U 18/38 SbNU 541), nález sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 115), nález sp. zn. II. ÚS 2077/14 ze dne 21. 7. 2015 (N 132/78 SbNU 89), nález sp. zn. III. ÚS 3023/14 ze dne 5. 2. 2015 (N 25/76 SbNU 349), nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549), nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599), nález sp. zn. I. ÚS 244/08 ze dne 19. 6. 2008 (N 114/49 SbNU 627), nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459), nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85) či nález sp. zn. I. ÚS 60/01 ze dne 28. 8. 2001 (N 127/23 SbNU 227)], případně když proces jejich zjišťování a subsumpce vykazuje svévoli [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1404/11 ze dne 29. 4. 2014 (N 69/73 SbNU 279), nález sp. zn. IV. ÚS 1768/10 ze dne 30. 11. 2010 (N 239/59 SbNU 437), nález sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 694/02 ze dne 17. 12. 2003 (N 148/31 SbNU 319), nález sp. zn. III. ÚS 737/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 106/30 SbNU 477), nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19), nález sp. zn. I. ÚS 101/97 ze dne 11. 3. 1999 (N 40/13 SbNU 287), nález sp. zn. I. ÚS 280/97 ze dne 4. 8. 1998 (N 81/11 SbNU 241), nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97), nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
21. Další okruh reprezentují situace, v nichž obecné soudy vyvodí skutková zjištění z něčeho jiného, než z řádně provedených důkazů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015 (N 35/76 SbNU 485) či nález sp. zn. III. ÚS 1481/08 ze dne 11. 12. 2008 (N 220/51 SbNU 725)], či skutečností, které se nedokazují, přičemž důkazy musí být provedeny soudem, který skutková zjištění činí [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 57/04 ze dne 12. 10. 2004 (N 144/35 SbNU 37)] a to před vydáním rozhodnutí, které je na nich založeno [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 334/2000 ze dne 11. 4. 2001 (N 58/22 SbNU 25) či nález sp. zn. III. ÚS 334/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 168/20 SbNU 193)], jakož i případy, kdy obecné soudy nezaloží skutkové závěry na konkrétních skutkových zjištěních či neuvedou, ze kterých konkrétních skutkových zjištění vycházely a jak k nim dospěly [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. IV. ÚS 3902/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 62/64 SbNU 727), nález sp. zn. I. ÚS 336/2000 ze dne 22. 5. 2002 (N 61/26 SbNU 143), nález sp. zn. II. ÚS 94/98 ze dne 27. 4. 1999 (N 62/14 SbNU 57) či nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287)], případně když soudy při vyvozování skutkových závěrů a zejména při jejich odůvodňování nezohlední námitky účastníků řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1804/13 ze dne 19. 6. 2014 (N 127/73 SbNU 915), nález sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 192/71 SbNU 289), nález sp. zn. I. ÚS 2232/07 ze dne 2. 6. 2010 (N 119/57 SbNU 467) či nález sp. zn. III. ÚS 2110/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 123/53 SbNU 553)].
22. Další okruh situací, souhrnně zpravidla nazývaných tzv. opomenutými důkazy, spočívá v tom, že soudy bez náležitého odůvodnění neprovedou všechny navrhované důkazy, nepřihlédnou ke všem provedeným důkazům či nevyjdou ze shodných tvrzení účastníků [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 386/12 ze dne 30. 1. 2013 (N 21/68 SbNU 265), nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643), nález sp. zn. I. ÚS 118/09 ze dne 8. 12. 2009 (N 254/55 SbNU 455), nález sp. zn. I. ÚS 1954/09 ze dne 2. 12. 2009 (N 251/55 SbNU 435), nález sp. zn. I. ÚS 1561/08 ze dne 5. 8. 2009 (N 178/54 SbNU 231), nález sp. zn. II. ÚS 2029/08 ze dne 28. 5. 2009 (N 125/53 SbNU 565), nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález sp. zn. I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 108/41 SbNU 349), nález sp. zn. III. ÚS 139/05 ze dne 20. 10. 2005 (N 200/39 SbNU 117) či nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)], s čímž souvisí i vady tkvící v tom, že obecné soudy neumožní účastníkům řízení tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61), nález sp. zn. III. ÚS 345/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 169/20 SbNU 197) či nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51)] nebo reagovat na procesní vývoj, vyžadující si korekci zaměření dokazování či skutkových zjištění [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 765/02 ze dne 15. 5. 2003 (N 65/30 SbNU 141), nález sp. zn. II. ÚS 523/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 12/29 SbNU 95), nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401), nález sp. zn. I. ÚS 336/99 ze dne 15. 1. 2002 (N 5/25 SbNU 35), nález sp. zn. III. ÚS 4/97 ze dne 9. 11. 2000 (N 164/20 SbNU 165) či nález sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65)].
23. Další okruh se týká situací, v nichž obecné soudy převezmou za účastníka řízení důkazní břemeno či kde se naopak spokojí s důkazními návrhy účastníků, ač jsou povinny samy důkazy vyhledávat [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 397/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 57/44 SbNU 733), nález sp. zn. I. ÚS 704/06 ze dne 29. 8. 2007 (N 134/46 SbNU 259), nález sp. zn. II. ÚS 671/09 ze dne 30. 6. 2010 (N 131/57 SbNU 603), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621), nález sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) či nález sp. zn. I. ÚS 603/2000 ze dne 31. 7. 2002 (N 99/27 SbNU 129)].
24. Žádnou takovou vadu však Ústavní soud v nynější věci neshledal. Obecné soudy zjevně vyšly z širšího penza důkazů než ze stěžovatelkou uváděných pasáží odborných zpráv a v souladu se svými povinnostmi hodnotily všechny relevantní důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Žádné týrání ze strany otce ve vztahu k nezletilým nezjistily, naopak byl zjištěn vzájemně pozitivní vztah mezi otcem a nezletilými, projevivší se i na úpravě šíře styku nezletilých s otcem předběžným opatřením nařízeným usnesením odvolacího soudu ze dne 14. 5. 2018, č. j. 0 P 71/2007-1513. Aniž by Ústavní soud sám dokazování opakoval, nemá tomuto závěru co vytknout, neboť z dokumentů, které stěžovatelka přiložila k ústavní stížnosti, tento závěr vyplývá již prima facie konzistentně.
25. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že stěžovatelka odkazuje na formulaci obsaženou v listině označené jako "Zpráva z psychologických konzultací - na žádost matky" PhDr. Jany Procházkové ze dne 15. 2. 2018, která zní: "Problematika problematického výchovného působení u obou dětí je mnohaletá a nelze předpokládat, že se nepodepsala na jejich psychickém vývoji, lze v této souvislosti uvažovat i o psychickém týrání". Dále se stěžovatelka odkazovala na vyjádření pracovnice OSPOD uvedené v protokolu z jednání na OSPOD ze dne 14. 6. 2017, které zní: "Sociální pracovnice k tomu uvádí, že hovořit o takových věcech před dětmi je zcela nevhodné, mohlo by jít o psychické týrání dětí." Pracovnice OSPOD v následné komunikaci se stěžovatelkou pak tento závěr dementovala, neboť uvedla: "K otázce možného psychického týrání máme za to, že nejspíše došlo ke zkreslené interpretaci obecného vyjádření."
26. Již prima vista je tedy zřejmé, že tato pasáž jednoznačný závěr o psychickém týrání nezletilých jejich otcem neobsahuje. Ústavní soud by naopak musel považovat za extrémní nesoulad provedených důkazů se skutkovými závěry, pokud by bez dalšího dokazování jen na základě těchto formulací vytržených z kontextu dalších důkazů, které toliko naznačují určitou eventualitu, vzaly bezpečně za prokázané, že k psychickému týrání nezletilých otcem došlo.
27. Stěžovatelka se přitom nijak nevypořádává s ostatními důkazy. Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. 29 Co 247/2017-1171, jež stěžovatelka ke své ústavní stížnosti přiložila, obecné soudy zjistily konflikt a oboustranně negativní vztah mezi rodiči z řady důkazů, včetně výpovědí samotných nezletilých a psycholožky PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D. Nelze tak uzavřít, že by závěr obecných soudů, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, vůbec z provedeného dokazování nevyplýval. Za těchto okolností Ústavní soud extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry učiněnými obecnými soudy nemohl dovodit, neboť tím by již zasahoval nepřípustným způsobem do procesu provádění a hodnocení důkazů.
28. V jednotlivostech vypořádává Ústavní soud námitky stěžovatele takto:
29. Námitkami 1), 5) a 7) stěžovatelka po Ústavním soudu požaduje, aby sám znovu posuzoval tvrzení vznesená jednotlivými účastníky řízení a znovu přehodnocoval důkazy v řízeních před obecnými soudy provedené. Jak bylo uvedeno výše, do těchto procesů Ústavní soud zásadně nemůže zasahovat.
30. Nad rámec skutečnosti, že Ústavní soud nemůže přezkoumávat skutkový závěr obecných soudů, že k psychickému týrání ze strany otce nedošlo, může jen dodat, že je úlohou soudů, které jsou za tímto účelem vybaveny nestranností a nezávislostí, aby posuzovaly, které skutečnosti jsou v řízení prokázané a které nikoliv. Skutečnost, že je stěžovatelka subjektivně přesvědčena, že otec nezletilé psychicky týrá, zatímco obecné soudy ani OSPOD tento názor nesdílí, není z hlediska ústavněprávního relevantní, jestliže ke svému závěru obecné soudy došly řádným procesem dokazování nevybočujícím z mantinelů vytyčených požadavky na ochranu ústavně zaručených lidských práv a základních svobod. Jelikož obě napadená rozhodnutí obecných soudů a dokazování, které k nim vedlo, se v těchto mantinelech nachází, nemá Ústavní soud možnost proti nim zakročit.
31. K námitce 2) Ústavní soud připomíná, že byť musí být v odůvodnění soudních rozhodnutí každá námitka vypořádána, musí se tak stát toliko úměrně k její relevanci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1895/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 52/76 SbNU 717), nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45), nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) či nález sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014 (N 212/75 SbNU 379)]. Přitom je třeba přihlédnout i k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy, který za určitých okolností může připouštět i implicitní vypořádání se s námitkou [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723)], a tedy účastník řízení, který určitou námitku vznáší v souvislosti s jedním řízením opakovaně v různých svých procesních úkonech, nemůže důvodně očekávat, že bude pokaždé vypořádána se stejnou pečlivostí a ve stejném rozsahu, nedošlo-li v mezidobí ke změně relevantních okolností tak, že již jednou podrobně vypořádaná námitka tím nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci ze strany obecných soudů vyplývající z této změny okolností. Obecné soudy sice stručně, ale v kontextu předchozího vývoje řízení dostatečným způsobem vyložily, proč nepovažují tvrzení stěžovatelky za prokázaná. Ústavní soud přitom kvituje, že vyšly především z předcházejících vlastních vyjádření nezletilých, kteří vzhledem ke svému věku (roč. 2001 a 2005) již nepochybně byli schopni sami posoudit, jaký je jejich skutečný vztah k otci a zda v jeho přítomnosti strádají či nikoliv.
32. Jestliže obecné soudy vzaly za dostatečně prokázané, že k žádnému týrání nezletilých ze strany otce nedošlo, přičemž celá další stěžovatelčina argumentace se odvíjela právě od opačného závěru, nelze spatřovat protiústavnost v tom, že se nevypořádal s každým jednotlivým stěžovatelčiným tvrzením snažícím se z partikulárních formulací a informací obsažených ve spisovém materiálu tento závěr dovodit. Ve světle východiska Ústavního soudu uvedeného výše sub 19., by ani úplné opomenutí jednotlivé stěžovatelčiny námitky k závěru o protiústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů nevedlo.
33. Pro námitku 3) rovněž platí, že vzhledem k ryze procesnímu charakteru napadených usnesení i dokazování provedeném způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o svém souladu s ústavou ani nevypořádání jednotlivého důkazního návrhu, jakkoliv je v obecné rovině požadováno, může představovat toliko vadu nezákonnosti, nikoliv však protiústavnosti.
34. Jak navíc vyplývá z narativní části napadeného rozhodnutí nalézacího soudu, proti jejímuž znění stěžovatelka ničeho nenamítla, důkazní návrhy, jejichž nevypořádání se stěžovatelka dovolává, byly učiněny pro případ, že "matkou uváděné důkazy pro uznané pochybení opatrovníka nebudou dostačující". Ve smyslu §41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §1 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, se však jedná o procesní úkon s podmínkou, k němuž se nepřihlíží. Stěžovatelka se přitom nijak argumentačně s touto skutečností nevypořádala, tedy např. neuvedla, že by tato formulace v narativní části napadeného usnesení nalézacího soudu neodpovídala realitě či že o podmíněné úkony z jiného důvodu nešlo. Stěžovatelčin odkaz na judikát Nejvyššího soudu nemohl Ústavní soud považovat za relevantní, neboť se týkal trestní věci.
35. Námitku 4) stěžovatelka ve svém návrhu na zproštění OSPOD z pozice kolizního opatrovníka ve svém odvolání proti napadenému usnesení nalézacího soudu ani v doplnění tohoto odvolání neuvedla. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti však vyžaduje, aby obecné soudy měly možnost se vyjádřit již v rámci řízení předcházejících vydání svých následně ústavní stížností napadených rozhodnutí ke všem námitkám, které stěžovatelé a stěžovatelky ve svých ústavních stížnostech uvádí [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 2111/07 (N 160/51 SbNU 3), nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79) či nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. Ústavní soud se proto touto námitkou nemohl zabývat.
36. Námitka 6) se týká vydání předběžného opatření v řízení ve věcech péče o nezletilé, tedy se nachází mimo předmět tohoto řízení o ústavní stížnosti, jíž stěžovatelka brojí toliko proti usnesení, jímž byl zamítnut její návrh na zproštění OSPOD z funkce kolizního opatrovníka nezletilých, a proti usnesení odvolacího soudu, které je potvrzuje. Ústavní soud se tedy touto námitkou nemohl zabývat.
37. Námitka 8) není způsobilá přivodit zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že je zásadně třeba požadovat, aby každý účastník řízení měl možnost reagovat na všechna procesní vyjádření ostatních účastníků řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)]. Ústavní soud však může jen zopakovat, že i kdyby nalézací soud nereagoval na některý z řádně procesně provedených důkazních návrhů stěžovatelky, neznamenalo by to vzhledem k výše uvedenému závěru, že Ústavní soud do neskončeného řízení před obecnými soudy nemůže zasáhnout, že došlo k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilých.
38. Ústavní soud připomíná, že ne každá nezákonnost dosahuje intenzity protiústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163) či nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)], což v situaci, kdy ústavní stížnost směřuje proti toliko procesnímu rozhodnutí, platí dvojnásob. V takovém případě by intenzita zásahu do některého stěžovatelčina ústavně zaručeného základního práva či svobody, aby se jednalo již o jejich porušení, musel být extrémní. K tomu je ještě možno zopakovat, že je třeba přihlédnout i k celkovému kontextu celého průběhu řízení. Stěžovatelce je postoj kolizního opatrovníka k plnění svých povinností dobře znám, ostatně právě tento postoj je zdrojem stěžovatelčiny nespokojenosti a důvodem, proč usiluje o jeho zproštění.
39. Obdobně to platí pro stěžovatelčinu námitku, že obecné soudy vycházely jen z vyjádření kolizního opatrovníka, a to dokonce přesto, že jsou vázány zásadou vyhledávací. Obecné soudy byly se situací nezletilých a s jejich vztahy k oběma rodičům, jakož i se způsobem, jakým kolizní opatrovník vykonával svou činnost, podrobně obeznámeny z předchozího průběhu řízení. Není tedy pravdou, že by vycházely jen z vyjádření kolizního opatrovníka.
40. Konečně ani námitka 9) nemohla na rozhodnutí Ústavního soudu nic změnit. Stěžovatelce nebyla upřena možnost své námitky Ústavnímu soudu předložit. To sice nic nemění na zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, nicméně Ústavní soud nikterak nezpochybňuje, že k jejímu podání byla stěžovatelka aktivně legitimována.
V. Závěr
41. Protože Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích ani v řízeních, která předcházela jejich vydání, žádnou vadu, která by zakládala porušení některého ústavně zaručeného práva či svobody stěžovatelky, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Stejný právní osud jako ústavní stížnost sdílí i návrhy stěžovatelky na přednostní projednání věci a na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
42. Návrh na přednostní projednání věci neshledal Ústavní soud důvodným ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu. Jediný důvod, který stěžovatelka pro přednostní projednání uvedla, byla "závažnost pochybení Orgánu sociálně právní ochrany dětí". Stěžovatelka se však slovem nezmiňuje, v čem spočívá nebezpečí z prodlení v případě, že by Ústavní soud nerozhodl s maximálním urychlením. Jak přitom Ústavní soud uvedl výše, napadená rozhodnutí jsou toliko procesního charakteru a řízení o péči soudu o nezletilé probíhají dále. Stěžovatelka má možnost v nich dále hájit svá práva i jí samotnou subjektivně vnímané nejlepší zájmy nezletilých a domoci se toho, aby obecné soudy k těmto jejím procesním aktivitám dostatečným způsobem přihlédly.
43. Návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem stěžovatelce Ústavní soud nevyhověl. Postup dle §64 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zde nebyl odůvodněn výsledkem řízení, neboť Ústavní soud stěžovatelčinu stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Žádný důvod k uplatnění výjimky z pravidla dle §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, že náklady řízení před Ústavním soudem si nese každý účastník sám, tak nebyl naplněn (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3504/16 ze dne 10. 11. 2016).
44. Protože se Ústavní soud meritorně ústavní stížnostní nezabýval, shledav ji zjevně neopodstatněnou a nepovažoval za nutné vyžádat si před svým rozhodnutím stanoviska účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení, nepřistoupil k ustanovení kolizního opatrovníka pro řízení o ústavní stížnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2989/13 ze dne 26. 5. 2014). Ten by totiž byl ustanoven de facto jen proto, aby mu bylo doručeno toto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2018
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu