ECLI:CZ:US:2019:1.US.2864.19.1
sp. zn. I. ÚS 2864/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 19. 9. 2018, č. j. 4 T 55/2018-520, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, č. j. 12 To 347/2018-554, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 6 Tdo 522/2019-581, za účasti Okresního soudu v Kolíně, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2019, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby zrušil shora označená rozhodnutí, a to proto, že jimi dle jeho tvrzení byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny a dle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl v návětí specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně (dále jen "nalézací soud") uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu dle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za nějž byl odsouzen dle §209 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání dvou let, jehož výkon byl dle §81 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce třiceti měsíců.
3. Skutek, jehož se stěžovatel podle odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu dopustil, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel zneužil momentálního rozpoložení, vysokého věku a tísně poškozené, které krátce předtím zesnul bratr, a dne 18. 11. 2016 ji nechal podepsat na obecním úřadě kupní smlouvy na v odsuzujícím rozsudku blíže specifikované nemovitosti, k nimž mu na základě těchto kupních smluv bylo zapsáno vlastnické právo v katastru nemovitostí, za celkovou kupní cenu 1 000 000 Kč, přičemž ve smlouvách bylo nepravdivě uvedeno, že stěžovatel zaplatil poškozené polovinu z této kupní ceny den před podpisem kupních smluv a druhou polovinu v den podpisu smluv, ačkoliv ve skutečnosti stěžovatel poškozené neuhradil ničeho, a byl si vědom toho, že poškozená nevěděla, co podepisuje, a neměla předmětné nemovitosti v danou dobu vůbec v úmyslu na jiného převést (dále jen: "předmětný skutek").
4. Stěžovatel se proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolal, nicméně jeho odvolání Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl svým usnesením vymezeným výše v návětí. Stěžovatel podal proti tomuto před Ústavním soudem napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým usnesením uvedeným výše v návětí.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel vytýká napadeným rozhodnutím obecných soudů: 1) nesprávné hodnocení důkazů; 2) nevyslechnutí svědka H.; 3) připuštění zpětně vyhotovených znaleckých posudků bez zdravotnické dokumentace; 4) nesprávné hodnocení tísně poškozené a nedostatečné prokázání viny a porušení zásady in dubio pro reo; 5) rozpor se zásadou subsidiarity trestní represe; 6) nezohlednění pravého účelu uzavření kupních smluv; 7) nejednoznačné dovození formy úmyslu odvolacím soudem.
6. Ad 1) stěžovatel kritizuje způsob, jakým obecné soudy hodnotily provedené důkazy, a předkládá vlastní alternativní způsob jejich hodnocení, jímž se dle jeho názoru obecné soudy dostatečně nezabývaly. Předně tak dle stěžovatele nalézací soud nijak nezohlednil skutečnost, že za poškozenou nejprve přivedl znalce za účelem zjištění ceny nemovitosti a rovněž že dva svědci potvrdili, že si od nich chtěl peníze na koupi předmětných nemovitostí půjčit. Tak by stěžovatel nečinil, kdyby měl v úmyslu poškozenou podvést.
7. Další pochybnosti do věci podle stěžovatele vnáší skutečnost, že ačkoliv měla poškozená hned po podpisu předmětných kupních smluv volat svědkyni K., své příbuzné, s tím, že něco podepsala, trestní oznámení bylo podáno skoro až dva měsíce ode dne, kdy k tomuto podpisu došlo. Tato svědkyně přitom dala plnou moc advokátovi k podání trestního oznámení cca 14 dní poté, přičemž tento s tím otálel ještě dalších šest týdnů, ačkoliv žalobu v občanskoprávním řízení však podal mnohem dříve. Stěžovatel má za to, že z toho měly obecné soudy usoudit, že celá věc se měla poněkud jinak.
8. Ad 2) stěžovatel poukazuje na nevyslechnutí svědka H., jehož výpověď je podle něj v jeho věci klíčová. Sám nalézací soud tohoto svědka předvolal, čímž dal najevo, že jeho výslech považuje za důležitý, nicméně následně oté, co se svědek k hlavnímu líčení bez omluvy nedostavil, rozhodl, že jeho výslech proveden nebude. Dle stěžovatele tak jde o situaci tzv. opomenutého důkazu, neboť nalézací soud nejprve nezamítl návrh na výslech tohoto svědka pro nadbytečnost, následně však jeho výslech neprovedl. Tento svědek měl přitom projevit zájem o koupi předmětných nemovitostí od vzdálenější rodiny poškozené, což bylo podle stěžovatele impulzem k tomu, aby tato část rodiny začala upírat k předmětným nemovitostem, o něž do té doby neměla zájem, pozornost.
9. Ad 3) stěžovatel zpochybňuje ve věci proběhlé znalecké zkoumání. Ve znaleckém posudku MUDr. Štěpánkové a MUDr. Fechtnerové jsou citovány informace, které měla uvést svědkyně K., což je nestandardní a vyloučené. Svědkyně K. navíc přitom uvedla, že MUDr. Štěpánkovou nezná, nejezdí za ní a nikdy u ní nebyla. Jelikož podle stěžovatele celé jeho trestní stíhání zapříčinila právě snaha svědkyně K. získat a prodat předmětné nemovitosti, které stěžovatel řádně od poškozené koupil, je tento její vstup do znaleckého zkoumání absurdní. Tyto znalecké posudky byly rovněž vypracovány zpětně a bez vyžádání lékařské dokumentace a lékařských zpráv.
10. Stěžovatel rovněž považuje za podivné, že obecné soudy se nepozastavily nad rozporem v dokazování, kdy ošetřující lékařka o poškozené uvedla, že tato byla v prosinci 2016 "v pohodě", její intelekt hodnotila jako průměrný a neshledala u ní žádnou duševní poruchu, a to na rozdíl od znaleckého posudku na duševní stav poškozené. Přesto nalézací soud zamítl stěžovatelův návrh na zpracování revizního znaleckého posudku. Jestliže se tak na zdravotním stavu poškozené v době předmětného skutku nemohly shodnout odbornice - lékařky, těžko bylo možno na stěžovateli spravedlivě požadovat, aby jej správně posoudil on jako laik.
11. Ad 4) stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, zejména soudu nalézacího, týkajícími se údajné tísně poškozené. Pokud totiž nalézací soud uvedl, že duševní způsobilost poškozené k uzavření předmětných kupních smluv sama o sobě nebyla v řízení podstatná, bylo by provádění znaleckého zkoumání jejího duševního stavu zcela irelevantní. Stěžovatel proto hodnotí tento právní závěr obecných soudů jako pouhý důsledek snahy hojit situaci poté, co znalecké zkoumání vydalo pochybné výsledky. Jestliže za této situace obecné soudy hledaly především způsob, jak stěžovatele uznat vinným, dopustily se tím i porušení zásady in dubio pro reo. Poškozená přitom neměla bankovní účet, proto stěžovatelovo tvrzení, že jí kupní cenu vyplatil přesně v souladu se smlouvou, neměl jak jinak prokázat, když podpis poškozené na smlouvách, které obsahovaly příslušné klauzule o zaplacení kupní ceny, byl nesporný. I proto měly obecné soudy aplikovat zásadu in dubio pro reo. Pokud přitom obecné soudy nedovodily duševní nezpůsobilost poškozené k uzavření předmětných smluv, nabízí se otázka, proč poškozená jednoduše podpis smluv neodmítla.
12. Ad 5) stěžovatel považuje celé své trestní stíhání za porušení zásady subsidiarity trestní represe. Stěžovatel zdůrazňuje soukromoprávní ráz celé věci, přičemž zdůrazňuje i to, že poškozená nejprve podala občanskoprávní žalobu na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem a až po téměř dvou měsících od předmětného skutku bylo podáno trestní oznámení. Poškozená přitom mohla využít i jiné soukromoprávní instituty, např. odstoupení od smlouvy. Obecné soudy přitom nezdůvodnily, proč by v nynější věci nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
13. Ad 6) stěžovatel na vrub obecným soudům klade, že vůbec nezvažovaly, že mohl mít pro označení předmětných smluv jakožto kupních i jiný důvod, spočívající v disimulaci darování, aby dosáhl nižšího daňového zatížení. Podle jeho názoru přitom bylo prokázáno, že poškozená již před smrtí svého bratra stěžovateli slíbila, že mu předmětné nemovitosti daruje. Ačkoliv se tak stěžovatel mohl tímto jednáním dopustit jiného trestného činu, vysvětlovalo by to eventuálně, proč stěžovatel poškozené nezaplatil kupní cenu, ačkoliv byly předmětné smlouvy označeny jako kupní, přičemž však stěžovatel jinak stále zastává stanovisko, že kupní cenu zaplatil.
14. Ad 7) stěžovatel namítá, že odvolací soud učinil alternativní závěr o formě jeho zavinění. Zatímco nalézací soud uzavřel, že stěžovatel jednal v úmyslu přímém, odvolací soud tento závěr relativizoval a uvedl, že mohlo jít spíše o úmysl nepřímý. Podle stěžovatele však v takovém případě, tedy měl-li odvolací soud o formě úmyslu pochybnosti, bylo jeho povinností tyto rozptýlit dalším dokazováním a neučinil-li tak, porušil zásadu in dubio pro reo. K tomu stěžovatel podotkl, že úmysl nepřímý má velmi blízko k nedbalosti vědomé, která, byla-li by dovozena, by jeho trestní odpovědnost vůbec vylučovala. Jestliže zde tak byla o formě zavinění směrem od úmyslu přímého k úmyslu nepřímému důvodná pochybnost, mohla zde tato být i směrem od nepřímého úmyslu k nedbalosti vědomé. Tuto pochybnost posiluje i to, že stěžovatel se živí jako automechanik, a tak si vůbec nemusel být vědom jakékoliv tísně poškozené.
IV. Posouzení Ústavním soudem
15. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
16. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Souhrnně lze říci, že v podstatě celá stěžovatelova argumentace se vztahuje toliko k procesu dokazování a ke způsobu, jakým na jeho základě obecné soudy ustálily skutkové závěry. V této oblasti je však přezkumná činnost Ústavního soudu velmi omezená. Procesu dokazování totiž vévodí zásada volného hodnocení důkazů, která zabraňuje Ústavnímu soudu, aby sám proces dokazování zopakoval a dospěl po něm k vlastním skutkovým zjištěním, potenciálně i odlišným od skutkových zjištění obecných soudů. To by ostatně bylo i v rozporu s rolí, kterou Ústavnímu soudu svěřuje ústava, jak bylo uvedeno výše. Ústavní soud proto jen stručně rekapituluje význam zásady volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
18. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
19. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
20. Ačkoliv formulace stěžovatelových námitek nominálně některým z těchto uvedených výjimek odpovídají, materiálně jde pouze o vyjádření stěžovatelova nesouhlasu se skutkovými závěry obecných soudů. V podrobnostech k jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:
21. Námitka 1) žádnou pochybnost o ústavní konformitě napadených rozhodnutí nevyvolává. Stěžovatel jí pouze polemizuje s tím, jaký význam obecné soudy přiznaly určitým skutečnostem, nicméně tento způsob hodnocení uvedených skutečností je v plném souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a v žádném případě jej nelze označit za zakládající extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Stěžovatel tak po Ústavním soudu žádá, aby sám provedené důkazy přehodnotil, což však, jak uvedeno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší.
22. Uvedl-li pak stěžovatel, že dva svědci potvrdili, že si od nich na kupní cenu peníze půjčil, je toto jeho tvrzení v rozporu se skutkovými závěry obecných soudů, zejména nalézacího soudu. Ten na s. 14nn přesvědčivě vyložil, proč má za to, že tito svědkové nevypovídali pravdu, zejména s poukazem na to, že svědek M. mladší nebyl věrohodný a neměl jak svou údajnou půjčku doložit a svědek J., podle objektivně doložených výpisů z bankovních účtů, tolik peněžních prostředků, kolik jich po něm žádal stěžovatel a kolik si podle svých slov z účtu vybral, vůbec v době před předmětným skutkem k dispozici neměl; a na to, že stěžovatel si od poškozené půjčil již předtím 150 000 Kč, které jí dosud nevrátil, tedy potřeboval-li tyto finanční prostředky, těžko si cca rok poté mohl potřebnou částku našetřit. Ani toto skutkové zjištění se nevymyká z prostoru, který úvaze soudu při utváření si vnitřního přesvědčení vykazuje zásada volného hodnocení důkazů, a tedy Ústavní soud proti němu zasahovat nemůže.
23. Rovněž otázka, kdy a za jakých okolností došlo k podání trestního oznámení, není z hlediska rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele rozhodná. Obecné soudy vzaly vinu stěžovatele za prokázanou ústavně konformním postupem, proti němuž Ústavní soud neshledal důvodu zakročit, a založily svůj závěr o vině zejména na té skutečnosti, že k předání peněžních prostředků poškozené stěžovatelem nikdy nedošlo, kterýžto skutkový závěr, jak bude uvedeno níže, před Ústavním soudem bez problému obstál. Jednotlivé spekulativní tvrzení o tom, že snad svědkyně K. mohla mít zájem na získání předmětných nemovitostí místo stěžovatele, není tedy způsobilé tento spolehlivě zjištěný závěr nijak zvrátit. I toto tvrzení se tak nachází mimo meze přezkumu Ústavního soudu.
24. Ani námitka 2) zjevně nemůže být důvodná. Nalézací soud na s. 11 svého napadeného rozsudku odůvodnil zcela dostatečným způsobem, proč na výslechu tohoto svědka netrval, neboť soud vzal za prokázané, že tento svědek měl zájem o koupi předmětných nemovitostí, přičemž k samotnému předmětnému skutku ovšem nic bližšího ani vědět nemohl. Rovněž averzi svědkyně K. proti stěžovateli nalézací soud vzal v potaz, zohlednil ji ve svém rozhodnutí a neuvěřil jí v plném rozsahu. Nevyslechnutí svědka tak nelze považovat za situaci tzv. opomenutého důkazu, neboť nalézací soud přesvědčivě zdůvodnil, proč výslech tohoto svědka neprovedl. Skutečnost, že nejprve byl ochoten tohoto svědka vyslechnout a původně návrh na provedení jeho důkazu nezamítl, sama o sobě není způsobilá závěr o tom, že by se jednalo o opomenutý důkaz, opodstatnit. Dokazování je proces velmi dynamický a reflexní, tedy náhled na důkazní význam jednotlivých důkazních prostředků se pochopitelně mění s tím, jak tento proces probíhá. Pokud tak nalézací soud ve světle dalších v mezidobí provedených důkazů dospěl k závěru, že výslech svědka H. není nutný, a tuto změnu svého názoru řádně odůvodnil, vadou protiústavnosti své rozhodnutí zatížit nemohl.
25. Námitka 3) pro závěr o porušení žádného stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody stěžovatele nesvědčí. Znalecké závěry MUDr. Štěpánkové a MUDr. Fechtnerové byly vypracovány pro účely opatrovnického řízení a v trestním řízení proti stěžovateli byly provedeny toliko jako listinný důkaz, dokreslující zdravotní stav poškozené. Pro účely trestního řízení proti stěžovateli byl vypracován znalecký posudek MUDr. Cendelínovou, proti jehož závěrům stěžovatel namítá toliko to, že jsou v rozporu se svědectvím B. a že při jeho vypracování neměla znalkyně k dispozici zdravotní dokumentaci.
26. Toto tvrzení stěžovatele o údajném rozporu mezi svědectvím B. jakožto ošetřující lékařky poškozené a znaleckými posudky vypracovanými na její duševní stav, je při konfrontaci s odůvodněním napadeného rozhodnutí nalézacího soudu značně zavádějící. Jak vysvětlil nalézací soud na s. 13 svého napadeného rozsudku, B. s poškozenou po předmětném skutku prohodila jen pár slov, nadto v období let 2016 a 2017 předepisovala B. poškozené léky bez osobních návštěv. To mělo význam i pro závěr nalézacího soudu, že absence zdravotní dokumentace poškozené nemohla mít negativní vliv na výsledky znaleckého posudku, neboť by stejně lékařské zprávy z poslední doby neměly bez osobních zhlédnutí poškozené vypovídající hodnotu. Nalézací soud rovněž vyložil, že to, jak na svou ošetřující lékařku poškozená působila v běžném kontaktu, nemělo žádný význam pro závěr, že poškozená nevěděla, co podepisuje, a že žádnou kupní cenu neobdržela. Ani proti tomuto závěru nalézacího soudu nemá Ústavní soud žádný důvod se vymezovat.
27. Námitka 4) postrádá důsažnost. Obecné soudy, zejména soud nalézací na s. 12 až 15 svého napadeného rozsudku, jednoznačně vysvětlily, v čem tkví vina stěžovatele. Pro závěr o ní byly relevantní zejména následující skutečnosti, které z napadeného rozsudku nalézacího soudu vyznívají jako klíčové - poškozená prožívala krizové období po smrti svého bratra, s nímž prožila prakticky celý život, který byl jejím jediným blízkým příbuzným (poškozená se nikdy nevdala a nikdy neměla děti) a který za ni obstarával její majetkové a úřední záležitosti, čehož si stěžovatel jako osoba, která se s ní stýkala prakticky každý den, byl dobře vědom, stěžovatel jí předmětné kupní smlouvy předložil tři dny po jeho úmrtí, přičemž ještě v mezidobí se na předmětné nemovitosti byl podívat soudní znalec za účelem odhadu jejich ceny, stěžovatel neměl dostatek finančních prostředků k uhrazení kupní ceny a tyto prostředky mu nepůjčili ani svědci, o kterých tvrdil, že tak učinili; sama poškozená vypověděla, že žádné peníze od stěžovatele na kupní cenu nepřevzala a bylo zjištěno, že po podpisu smlouvy kontaktovala svědkyni K. s prosbou o pomoc, protože vůbec nevěděla, co vlastně podepsala. Tato skutková zjištění byla učiněna v plném souladu s požadavky na ochranu základních lidských práv a svobod osoby, proti níž se vede trestní řízení, a nevykazují ani žádné extrémní rozpory s provedeným dokazováním.
28. Zejména prověření a hodnocení výpovědi poškozené věnovaly obecné soudy značnou pozornost, přičemž zjistily ze závěrů znaleckého posudku, že poškozená by nebyla schopna konzistentně lhát, byla-li by podrobena cílenému dotazování (jemuž ji nalézací soud podrobil), poškozená si pamatovala na dřívější půjčku, kterou v minulosti poskytla stěžovateli, nyní však bezpečně potvrdila, že žádné peníze od něj nedostala, při setkání se stěžovatelem a dalšími osobami po předmětném skutku za účelem vysvětlení toho, co se vlastně stalo, opakovaně uváděla, že ničemu z předmětných kupních smluv, které jí byly následně čteny a vysvětlovány, nerozumí.
29. Tato skutková zjištění, jichž obecné soudy dosáhly ústavně konformním způsobem, zakládají dostatečný podklad pro závěr obecných soudů o tom, že se stěžovatel předmětného skutku dopustil. Polemika nad hloubkou tísně, v níž se poškozená nacházela v době předmětného skutku, na tom ničeho nemohou změnit, ostatně tíseň ani není znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu, přičemž výše uvedené skutečnosti, z nichž obecné soudy dovodily vyvolání omylu v poškozené ohledně toho, že jí bude kupní cena vyplacena, což však stěžovatel ve skutečnosti v úmyslu neměl, není tato polemika nijak na překážku. Stěžovatel taktéž nesprávně staví rovnítko mezi "duševní způsobilost" poškozené, tedy patrně způsobilost k právnímu jednání, a nezpůsobilost stát se osobou, již pachatel trestného činu podvodu uvede v omyl.
30. Tyto pojmy ovšem nejsou totožné, resp. nezpůsobilost být uvedena v omyl není nevyhnutelným důsledkem způsobilosti k právnímu jednání. Skutečnost, zda poškozená měla kapacitu uzavřít předmětné kupní smlouvy ve smyslu příslušných občanskoprávních předpisů, ještě neznamená, že ji stěžovatel nemohl uvést v omyl o tom, jaké právní jednání činí, jaké jsou jeho důsledky a jaká práva a povinnosti jím budou založena, zejména jeho povinnost zaplatit poškozené kupní cenu. Pokud tak nalézací soud uzavřel, že "duševní způsobilost" poškozené není rozhodná, neboť podvod spočíval v tom, že stěžovatel neměl v úmyslu nikdy vyplatit poškozené kupní cenu (viz bod 17. napadeného rozsudku nalézacího soudu), tento závěr si nijak neprotiřečí s provedeným znaleckým zkoumáním duševního stavu poškozené.
31. Duševní stav poškozené byl vyšetřován jako skutečnost nepochybně významná a dokreslující celkový kontext předmětného činu, nikoliv však jako skutečnost rozhodující o tom, zda se poškozená mohla či nemohla stát obětí podvodu. Odhlédnout nelze ani od toho, že vyšetření duševního stavu bylo podstatné rovněž i pro ryze procesní otázky, tj. pro hodnocení obecné i specifické věrohodnosti poškozené, což bylo klíčové pro hodnocení pravdivosti její výpovědi. V tomto směru naopak závěry znaleckého zkoumání plně podporují skutkové závěry obecných soudů (zejména že poškozená by nevydržela dlouhodobě lhát, pokud by předmětné peněžní prostředky ve skutečnosti dostala), které tedy s nimi nemohou být v extrémním rozporu.
32. Námitka 5) nemůže být ani potenciálně důvodná. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že neaplikovaly přímo zásadu subsidiarity trestní represe dle §12 odst. 2 trestního zákoníku, a to za situace, kdy všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku byly naplněny. Stěžovatel však zjevně nechápe správně podstatu tohoto ustanovení. V praxi obecných soudů je tzv. přímá aplikace zásady subsidiarity trestní represe možná v zásadě jen tehdy, jestliže posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, Rt 26/2013-II.).
33. Obecné soudy zdůvodnily, že v nynější věci o takový případ nejde (srov. bod 26. napadeného rozsudku nalézacího soudu, bod 9. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu a bod 32. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Zásada subsidiarity trestní represe přitom neznamená, že by kdykoliv, kdy protiprávní čin vyvolává právní následky i v jiných právních odvětvích (např. v občanském právu, správním právu atd.), by nebylo možno vyvodit za něj (i) trestní odpovědnost [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1148/09 ze dne 26. 7. 2012 (N 133/66 SbNU 77], neboť současně musí být dáno i to, že postih podle jiného právního odvětví musí být dostatečně efektivní [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 934/13 ze dne 20. 2. 2014 (N 21/72 SbNU 253)].
34. Této zásadě je tak učiněno za dost i tam, kde se trestní odpovědnost uplatní paralelně (či výlučně) tam, kde postih podle jiných právních odvětví nedostatečně vystihuje konkrétní společenskou škodlivost činu. Tato nedostatečnost se může mimo jiné projevovat i v tom, že výsledek uplatnění občanskoprávní odpovědnosti by byl fakticky identický v případě, kdy k založení občanskoprávní odpovědnosti došlo jednáním pachatele, jímž byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, a v případě, kdyby žádná taková skutková podstata naplněna nebyla (např. v situaci, kdy by neplatnost kupní smlouvy založil čestný, záměrně nevyvolaný omyl). Pokud výsledek občanskoprávního řízení bude v obou takových případech stejný (např. konstatování neplatnosti smlouvy či určení vlastnického práva k nemovitosti, eventuálně uložení povinnosti vyklidit nemovitost), přičemž tento výsledek neumožní nijak podstatně zohlednit rozdíl mezi oběma situacemi, je vyvození trestní odpovědnosti v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe, neboť uplatnění odpovědnosti podle jiného (zde občanskoprávního) předpisu zjevně nepostačuje k dostatečnému vystihnutí konkrétní společenské škodlivosti činu.
35. Tak tomu je i v nynějším případě, v němž odpovědnost podle občanského práva nedokáže vystihnout skutečnost, že stěžovatel vylákal na poškozené předmětné nemovitosti podvodně a že jednal od počátku v úmyslu jí nikdy nezaplatit. Obecné soudy tak z ústavněprávního hlediska nemohly pochybit, pokud trestní represi na stěžovatele uplatnily.
36. Pro námitku 6) platí do značné míry to, co bylo uvedeno výše k námitce 1). Stěžovatelovo tvrzení možné alternativní verze skutkového děje není způsobilé založit protiústavnost závěru obecných soudů o vině, kterého obecné soudy dosáhly ústavně konformním způsobem po řádně proběhnuvším dokazování. Stěžovatelem tvrzený skutkový děj byl sice možný, obecné soudy mu však neuvěřily a náležitě i zdůvodnily proč, a to zejména s ohledem na stěžovatelem ustavičně zastávanou linii obhajoby, že ve skutečnosti k předání peněžních prostředků došlo (srov. bod 7. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu). Toto zdůvodnění považuje Ústavní soud za plně dostačující.
37. Konečně ani námitka 7) nemohla na věci ničeho změnit. Odvolací soud nijak závěr nalézacího soudu o vině nemodifikoval, neboť odvolání stěžovatele zamítl. Rozsudek nalézacího soudu tak platí v plném rozsahu, včetně jeho závěru o úmyslu přímém na straně stěžovatele. Úvaha odvolacího soudu o možném úmyslu nepřímém na straně stěžovatele tak byla pouhou diskusní polemikou obiter dictum. Jak správně vyjádřil Nejvyšší soud, odvolací soud neformuloval tuto svou úvahu kategoricky (srov. bod 29. jeho napadeného usnesení), přičemž je zřejmé, že i kdyby tomu tak bylo, výsledek by pro stěžovatele nebyl jiný, neboť pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu postačuje i úmysl nepřímý. I pokud by se tak odvolací soud dopustil ve svém usnesení vady nejednoznačného určení formy zavinění, jednalo by se toliko o vadu prosté nezákonnosti, nezakládající však současně i vadu protiústavnosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123); nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165); nález sp. zn. III. ÚS 623/2000 ze dne 27. 5. 2003 (N 69/30 SbNU 163) či nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/18 ze dne 4. 9. 2018, bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 2168/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 82/49 SbNU 185) bod 12.; či nález sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007 (N 142/46 SbNU 373), bod 69.].
V. Závěr
38. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že orgány veřejné moci se vydáním napadených rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím nedopustily porušení žádného stěžovatelova ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2019
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu