ECLI:CZ:US:2020:1.US.2964.19.1
sp. zn. I. ÚS 2964/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína S. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Heřmanice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 28. 6. 2018, č. j. 49 Tm 1/2018-1128, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 9. 10. 2018, č. j. 4 Tmo 20/2018-1215, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2019, č. j. 8 Tdo 414/2019-1353, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. 9. 2019, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu, aby zrušil shora označená rozhodnutí, a to proto, že jimi dle jeho tvrzení byla porušena jeho ústavně zaručená základní lidská práva dle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 40 odst. 2 Listiny a dle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 6 odst. 2 Úmluvy.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež (dále jen "nalézací soud"), specifikovaným výše v návětí tohoto usnesení, uznán vinným ze spáchání pomoci ke zvlášť závažnému zločinu obecného ohrožení dle §272 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") ve spojení s §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, za nějž byl odsouzen dle §272 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let, k jehož výkonu byl dle §56 odst. 3 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla společně a nerozdílně se zbývajícími dvěma spoluobviněnými uložena povinnost nahradit škodu poškozeným ve výši cca 20 milionů korun českých.
3. Skutek, jehož se stěžovatel podle odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu dopustil, měl spočívat, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel měl svým dvěma spoluobviněným pomáhat ve žhářském útoku na kostel Božího těla v Třinci-Gutech tím, že se nejprve po předchozí domluvě s jedním ze spoluobviněných tomuto dal k dispozici jako řidič motorového vozidla a vyzvedl jej a druhého spoluobviněného v restauraci, následně zakoupil na základě společné dohody tři kusy trychtýřů za účelem usnadnění natankování benzínu do předem připravených PET lahví, dovezl své spoluobviněné na čerpací stanici, kde tito natankovali do PET lahví benzín, nejpozději tehdy se dozvěděl o jejich záměru zapálit kostel a následně je odvezl na místo činu, po jehož dokonání je odvezl pryč (dále jen "předmětný skutek").
4. Stěžovatel se proti napadenému rozsudku nalézacího soudu odvolal, nicméně jeho odvolání Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež (dále jen "odvolací soud"), zamítl svým rozsudkem vymezeným výše v návětí. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým usnesením uvedeným výše v návětí.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel vytýká napadeným rozhodnutím obecných soudů: 1) nevzetí v úvahu oznámení trestného činu stěžovatelem hned následující den; 2) absenci úmyslu; 3) nepřiměřenost trestu; 4) nezohlednění obsahu stěžovatelem předložených důkazů; a 5) nesprávné hodnocení důkazů.
6. Ad 1) stěžovatel poukazuje na skutečnost, že hned druhý den dobrovolně oznámil čin svých spoluobviněných Policii České republiky. Tato skutečnost dle jeho názoru nebyla v rozhodnutích obecných soudů dostatečně zohledněna. Podle jeho názoru přitom mohla být interpretována tak, že stěžovatel o záměru svých spoluobviněných nevěděl a tímto způsobem s ním projevil dodatečně nesouhlas poté, co na místě činu pachatel nevěděl, jak situaci řešit. Striktně racionálně by přitom pro něj bylo nejlepším řešením, aby o činu pomlčel, neboť pravděpodobnost, že by byl dopaden, se mu musela jevit jako velmi nízká.
7. Ad 2) stěžovatel vznáší námitku, již lze označit za klíčovou, tedy že nejednal v úmyslu nepřímém, jak dovodily všechny tři v jeho věci činné obecné soudy. Dle stěžovatele je nesporné, že své spoluobviněné přivezl na místo činu, nezpochybňuje ani to, že je z něj odvezl, snáší však celou řadu argumentů, které mají Ústavní soud přesvědčit, že stěžovatel nebral informace o záměru svých spoluobviněných vážně a že nebyl srozuměn s tím, že se jej skutečně chystají realizovat. Stěžovatel obšírně rozebírá jednotlivé provedené důkazy a polemicky se závěry obecných soudů komentuje jejich obsah. Z komunikace se spoluobviněným, který jej jako řidiče sjednal, vyvozuje, že bral na lehkou váhu možnost jeho protiprávního záměru a už vůbec nemohl vědět o tom, že tento záměr má podobu trestného činu. Stěžovatel tak neměl reálnou představu o tom, co jeho spoluobvinění chystají, a nebylo rovněž zjištěno, jaký cíl měl sledovat jako hlavní, za jehož dosažení byl ochoten eventuálně riskovat i realizaci následku trestného činu svých spoluobviněných.
8. Rovněž stěžovatel argumentuje proti tomu, že jeho subjektivní stránku údajně obecné soudy posuzovaly optikou dospělého člověka bez přiměřeného přihlédnutí k jeho skutečnému subjektivnímu vnímání. Podle jeho názoru přitom je přinejmenším pochybné, zda i varovné signály jako nákup benzínu u něj vzhledem k jeho věku a rozpoložení mohly vést k pochopení, že spoluobvinění svůj záměr doopravdy chtějí realizovat.
9. Ad 3) stěžovatel namítá, že dovolací soud se odmítl zabývat námitkou nepřiměřenosti trestu, který mu byl uložen. Odkázal na to, že skutečnost, že taková námitka nezakládá dovolací důvod, nezbavuje Nejvyšší soud povinnosti poskytnout ochranu jeho základních práv a svobod, zejména dle čl. 36 odst. 2 věty druhé Listiny. Na posouzení hrubé nepřiměřenosti trestu Nejvyšší soud dle stěžovatele zcela rezignoval, ačkoliv k němu měl hned několik důvodů, zejména blízkost stěžovatele věku mladistvých a jeho neukončený vývoj konstatovaný i soudní znalkyní a nezpůsobilost trestu odnětí svobody vést k jeho převýchově. Nejvyšší soud podle stěžovatele rovněž nezdůvodnil, proč za okolností zavdávajících pochybnosti o ústavnosti uloženého trestu rozhodnutí nižších soudů nezrušil.
10. Ad 4) stěžovatel obecným soudům vytýká, že nedostatečný zřetel braly na důkazy, které stěžovatel speciálně Nejvyššímu soudu znovu předložil, které se týkaly elektronické komunikace stěžovatele se spoluobviněnými, z níž je dle jeho názoru v celkovém kontextu jeho věci patrné, že si vůbec nepřipouštěl, že by jeho spoluobvinění reálně plánovali spáchání závažného trestného činu. Stěžovatel to dovozuje mimo jiné z emotikonů v této konverzaci obsažených.
11. Ad 5) stěžovatel brojí proti nesprávnému hodnocení důkazů. Konkrétně měl Nejvyšší soud jeho nepřímý úmysl vyvodit z toho, že stěžovatel měl sám zadat do navigace cíl cesty, ale v odůvodnění nalézacího soudu stojí, že navigaci obsluhoval jeden z jeho spoluobviněných. Stěžovatel tak nevěděl, kam jede, a i na místě činu postupoval při odstavení vozidla stranou toliko dle jejich pokynů.
12. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nepřesně reprodukovaly skutková zjištění, což se projevilo i v nepřiléhavém závěru o existenci jeho nepřímého úmyslu. Zatímco Nejvyšší soud dovozuje toto jeho zavinění z nákupu benzínu a jeho nalití do PET lahví a z explicitního sdělení záměru jedním ze spoluobviněných v návaznosti na něj, objektivně doložitelná je jen první skutečnost. Podle stěžovatele tak je možné o tom, že nabyl povědomost o připravovaném trestném činu, hovořit až od chvíle, kdy přijel na místo činu, kde sice ještě mohl teoreticky jeho spáchání zabránit, pro to však trestní stíhání vedeno nebylo.
IV. Posouzení Ústavním soudem
13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Souhrnně lze říci, že jádrem ústavní stížnosti je stěžovatelovo zpochybnění subjektivní stránky ve formě úmyslu nepřímého, kterou obecné soudy dovodily. Stěžovatel v podstatě nezpochybňuje provedené důkazy, ale neztotožňuje se s tím, jak je obecné soudy, zejména soud nalézací, hodnotily a jaký význam kterému z nich přisoudily. Stěžovatel v rámci své argumentace připouští, že obecné soudy s obhajobou stěžovatele, usilujícího o přesvědčení obecných soudů, že na jeho straně nebylo potřebné zavinění, vypořádaly [srov. bod 6) ústavní stížnosti], přesto však žádá po Ústavním soudu, aby znovu dokazování přehodnotil a učinil závěr souladný s představou stěžovatele o tom, že se žádného trestného činu ve formě účastenství nedopustil, a to právě pro nedostatek zavinění. Tím však po Ústavním soudu žádá, aby vstoupil do procesu dokazování v trestním řízení, který se řídí zejména zásadou volného hodnocení důkazů, ač svou ústavní stížnost v jejím bodě 5) uvozuje tím, že si je vědom, že Ústavní soud není dalším stupněm soudní soustavy.
16. Ústavní soud proto jen stručně rekapituluje význam zásady volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
17. Jen mimořádně může proto Ústavní soud zasáhnout proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
18. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
19. Žádnou z takových vad však napadená rozhodnutí netrpí. Stěžovatel sice některé z těchto vad v ústavní stížnosti formálně deklaruje (nedostatečné odůvodnění, jednostranné provedení dokazování v jeho neprospěch a neprokázání viny stěžovatele s nejvyšším stupněm jistoty), nicméně obsahově jim žádná z jeho námitek neodpovídá. Obecné soudy se zjištěním skutkového stavu zabývaly dostatečně pečlivě, svá rozhodnutí v potřebném rozsahu i kvalitě odůvodnily a reagovaly v nich na všechny stěžovatelovy námitky. Zejména jejich stěžejní závěr, že stěžovatel musel vědět o tom, co jeho spoluobvinění chystají, a být smířen s tím, že jim k tomu pomáhá, neboť mu byl explicitně sdělen přímo jedním ze spoluobviněných a stěžovatel byl rovněž svědkem zcela konkrétní přípravy na něj (nákup benzínu do PET lahví), je v kontextu provedeného dokazování logický a přesvědčivě odůvodněn, a tedy Ústavnímu soudu nepřísluší do něj zasahovat.
20. V podrobnostech k jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:
21. Námitka 1) postrádá přesvědčivosti. Nejvyšší soud v bodě 28. svého napadeného usnesení věnoval významu stěžovatelova oznámení potřebnou pozornost. Zcela správně uvedl, že nepřímý úmysl nepožaduje po pachateli chtění následku trestného činu, ale postačí srozumění s tím, že následek může nastoupit, a tedy ač obecné soudy stěžovateli uvěřily, že požár kostela nechtěl, zcela postačuje, že byl s touto variantou skutkového děje srozuměn a bral ji jako reálnou. Oznámení učiněné hned následující den Nejvyšší soud označil za projev sebereflexe vyplývající právě z toho, že stěžovatel přímo následek, který způsobili jeho spoluobvinění, nechtěl.
22. Stěžovatel nyní v ústavní stížnosti toliko prezentuje alternativní variantu vysvětlení tohoto svého postupu, z níž vyvozuje absenci složky volní svého zavinění, neboť z oznámení činu dedukuje, že možnost spáchání činu spoluobviněnými vůbec nebral vážně. Tato námitka je ovšem zcela nezpůsobilá závěry obecných soudů zásahem Ústavního soudu zvrátit. Jednak totiž Ústavní soud nemůže přehodnocovat závěry zcela korektně provedeného a řádně zdůvodněného procesu dokazování (viz výše sub 16. a násl.), což po něm stěžovatel ve skutečnosti chce, přičemž závěr, že stěžovatel takto jednal v důsledku sebereflexe, nepochybně není natolik přitažený za vlasy či nelogický, že by bylo možno jej považovat za stojící v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním; jednak pro závěr o stěžovatelově trestní odpovědnosti obecným soudům postačovalo, že si stěžovatel připouštěl variantu, že ke spáchání činu dojde. Závěr o srozumění stěžovatele přitom nijak nenarušuje, nepřistupoval-li k ní jakožto k jisté a jediné variantě vývoje budoucích událostí.
23. Obecné soudy přitom neuzavřely, že by stěžovatel hrál v průběhu předmětného skutku dominantní roli, naopak akceptovaly, že stěžovatel následek trestného činu svých spoluobviněných (hlavních pachatelů) přímo nechtěl, s čímž Ústavní soud nemá důvodu nesouhlasit. Pokud si stěžovatel nebyl stoprocentně jist, že jeho spoluobvinění se o trestný čin pokusí či že jej dokonce úspěšně dokonají, ale připouštěl si tuto variantu jako reálnou, není závěr o tom, že stěžovatel si již poměrně brzy uvědomil závažnost své situace, a proto učinil oznámení policejnímu orgánu, ničím, co by se s tímto skutkovým zjištěním obecných soudů kategoricky neslučovalo. Nelze se přitom ztotožnit s námitkou stěžovatele, že tento přitom musel předpokládat, že jeho čin nebude odhalen. Naopak, stěžovatel si musel být vědom toho, že si jej mohly všimnout jak osoby, které potkali se svými spoluobviněnými po cestě, včetně možného zachycení na kamerových záznamech na čerpací stanici, tak osoby, kterým se pokoušeli vyhnout přímo na místě činu. Za takové situace nevyznívá závěr obecných soudů, že stěžovatel učinil oznámení nikoliv proto, že s činem neměl nic společného, ale že dospěl po jeho spáchání k sebereflexi, nikterak nereálně.
24. Ani námitka 2) není relevantní. Stěžovatel toliko předkládá konkurenční interpretaci provedeného dokazování s cílem zpochybnit skutkový závěr obecných soudů, zejména soudu nalézacího, o jeho zavinění. Napadená rozhodnutí obecných soudů však z ústavněprávního hlediska žádný prostor pro takové zpochybnění neposkytují. Obecné soudy postupovaly při provádění dokazování ke skutečnostem relevantním pro zjištění subjektivní stránky pachatele zcela korektně a řádné závěry tohoto svého postupu zdůvodnily.
25. Předně nalézací soud v bodě 27. svého napadeného rozsudku přesvědčivě odůvodnil, proč dospěl k závěru, že stěžovatel o úmyslu svých spoluobviněných zapálit kostel věděl již od doby, kdy je vyzvedl v restauraci. Tento svůj závěr opřel zejména o to, že to sám stěžovatel výslovně uvedl při svém výslechu v přípravném řízení. Rovněž zcela přiléhavě nalézací soud zdůvodnil, proč neuvěřil jeho tvrzení, že sdělený záměr svých spoluobviněných nebral vážně. Nalézací soud se opíral zejména o to, že stěžovatel se již při původní domluvě se spoluobviněným dotazoval, nač jej jako řidiče potřebuje, a z jeho odpovědi zjistil, že se to má týkat něčeho nelegálního, a poté, co mu spoluobvinění svůj záměr prozradili, se zastavili u benzínové čerpací stanice a zakoupili zde benzín, který natankovali do PET lahví, které si za tím účelem přivezli.
26. Jak nalézací soud uvedl v bodě 33. svého napadeného rozsudku, nejméně od tohoto okamžiku již věděl, k čemu má být použit a za jakým účelem spoluobviněné veze. S tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud v bodě 20. svého napadeného rozsudku, kde rozvedl, že i po zakoupení benzínu bylo stěžovateli spoluobviněnými sděleno, že jej mají na zapálení kostela a že v rámci komunikace s jedním ze spoluobviněných před činem při jeho sjednávání jakožto řidiče mu tento potvrdil, že se jedná o něco nelegálního, nabídl mu, že sežene bláto na zakrytí poznávací značky a instruoval jej ohledně pořízení alibi. Ústavní soud závěr o nepřímém úmyslu stěžovatele opřený o tato skutková zjištění nemůže považovat za jakkoliv ústavně nekonformní.
27. Velmi podrobně a přesně v bodě 18. svého napadeného usnesení se k nepřímému úmyslu stěžovatele vyjádřil i Nejvyšší soud, který přesvědčivě vyjádřil podstatu věci tím, že věděl-li nejprve stěžovatel, že se má zapojit do něčeho ilegálního, a přesto na smluvenou schůzku se spoluobviněnými přišel, zde byl informován, že chtějí zapálit kostel a vážnost tohoto záměru spoluobvinění dokreslili nákupem benzínu do PET lahví, pak je zřejmé, že i kdyby původně při sjednávání svého působení jakožto řidiče nevěděl, oč šlo, a z počátku třeba ani spoluobviněným nevěřil, gradace těchto skutkových okolností dokládající vážnost jejich úmyslu jej nemohla již po zahájení cesty na místo činu od čerpací stanice nechat na pochybách, že spoluobvinění chtějí svůj záměr uskutečnit. Jak na to poukazuje Nejvyšší soud, i jednání stěžovatele na místě činu tím, kde stěžovatel vozidlo přemístil, aby nebylo na dohled svědků, které cestou tam potkali, svědčí o tom, že záměr svých spoluobviněných vážně bral.
28. Snaží-li se stěžovatel zpochybnit tento závěr tím, že s jistotou nelze říci, že skutečně tyto informace bral vážně, pak Ústavní soud připouští, že absolutní jistotu v této otázce zjistit samozřejmě nelze. Obecné soudy nicméně vycházejíce ze zmíněných skutkových závěrů v žádném případě nezatížily svá rozhodnutí tzv. extrémním rozporem a zcela plně v mezích zásady volného hodnocení důkazů dospěly k závěru o nepřímém úmyslu stěžovatele s praktickou jistotou.
29. Stejně tak nelze přisvědčit ani stěžovatelovu argumentu, že obecné soudy hodnotily celou situaci a informace známé stěžovateli před samotným spácháním činu jeho spoluobviněnými pohledem dospělého člověka. Stěžovatel byl v době spáchání činu plnoletý, a byť v této době ještě nebyl celkově ukončen jeho osobnostní vývoj, podle závěrů obecných soudů žádný ze znaleckých posudků neprokázal, že by stěžovatel nebyl schopen situaci správně vyhodnotit. Naopak v bodě 18. napadeného rozsudku nalézacího soudu na s. 16nn je v reprodukci znaleckých závěrů uvedeno, že stěžovatel je svou intelektuální výkonností v pásmu nadprůměru a že svou účast akceptoval dobrovolně, s důvěrou v osobu mu známou, s projevy vrstevnické konformity, povrchně bez dostatečné znalosti problematiky a s primární motivací zisku. Ve výše popsaném kontextu gradace skutkových okolností (srov. výše bod 27.) je tedy zřejmé, že obecné soudy nepochybily, pokud nedovodily, že stěžovatel nebyl schopen správně informace vyhodnotit a vydedukovat z nich přinejmenším reálnou možnost, že jeho spoluobvinění skutečně chtějí spáchat předmětný trestný čin.
30. Jako obiter dictum Ústavní soud rovněž považuje za nutné připomenout, že sám stěžovatel ještě ve své ústavní stížnosti v bodě 20. uvádí, že o vážnosti úmyslu spoluobviněných získal podle svého vlastního tvrzení povědomost poté, co se jeden ze spoluobviněných vrátil po obhlídce místa činu k vozidlu těsně před tím, než kostel zapálil. I kdyby tomu tak bývalo bylo, již jen tato skutečnost by postačovala pro dovození úmyslu nepřímého na straně stěžovatele. Pokud by stěžovatel totiž byl již s touto znalostí, byv s dalším průběhem událostí srozuměn, setrval na místě činu a nejen, že proti jeho průběhu jakkoliv nezasáhl (např. přivoláním policie), ale dál pokračoval v realizaci své původní dohody se spoluobviněnými dělat jim řidiče a po provedení žhářského útoku je z místa činu odvezl, jen taková skutečnost by postačovala k závěru, že se účastnil na trestném činu spoluobviněných jako pomocník. Účastenství k trestnému činu ve formě pomoci se lze dopustit totiž jako před činem, tak i při činu (srov. ŠÁMAL, P. K §24 In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 351). K tomu lze pouze doplnit, že účastník ve formě pomoci se může přidat k trestnému činu jiné osoby i mlčky, konkludentním akceptováním jejího záměru spáchat trestný čin a pokračováním v poskytování jí pomoci i přesto, že se dozvěděl skutečný účel, spočívající ve spáchání trestného činu, který pachatel chtěl naplnit.
31. Námitka 3) pro rozhodnutí Ústavního soudu nemohla mít význam. Přiměřenost trestu není Ústavní soud zásadně oprávněn přezkoumávat - nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119), usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1928/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2708/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2996/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1429/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/06.
32. Nejvyšší soud přitom přiléhavě v bodě 30. svého napadeného usnesení vyložil judikaturu Ústavního soudu týkající se možnosti zásahu Ústavního soudu do výroku o trestu, a dovodil, že tyto podmínky splněny nebyly, a tedy ani Nejvyšší soud nebyl nejen povinen, ale ani oprávněn trest stran jeho přiměřenosti korigovat. Stěžovatel Nejvyššímu soudu v této souvislosti vytýká nedostatečné odůvodnění, proč za účelem ochrany jeho základních lidských práv a svobod do jemu uloženého trestu nezasáhl. Ústavní soud považuje odůvodnění Nejvyššího soudu k této otázce za skutečně sice stručné, ale dostačující v kontextu napadených rozsudků nalézacího a odvolacího soudu.
33. Již nalézací soud v bodě 39. svého napadeného rozsudku výslovně uvádí, že na straně stěžovatele shledal naplněnou polehčující okolnost dle §41 písm. k) trestního zákoníku, tedy že čin sám oznámil úřadům, a dle §41 písm. l) trestního zákoníku, tedy že spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Rovněž v závěru bodu 39. napadeného rozsudku nalézacího soudu tento soud vyjádřil své úvahy, proč dle jeho názoru nelze aplikovat ustanovení §58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Stejně tak se přiměřeností uloženého trestu zabýval i odvolací soud v bodě 28. svého napadeného rozsudku, v němž rovněž ústavně konformním způsobem zdůvodnil, proč nepovažoval ve stěžovatelově věci za možné aplikovat institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody dle §58 trestního zákoníku.
34. Jelikož trest, uložený stěžovateli, nevybočuje z mezí stanovených trestním zákoníkem a je jak nalézacím soudem, tak odvolacím soudem řádně a úplně odůvodněn, brojí stěžovatel pouze proti jeho přiměřenosti. Pokud Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uloženým trestem nemohly být stěžovatelova ústavně zaručená základní práva či svobody porušeny a ztotožnil se se závěry nalézacího soudu i odvolacího soudu, nebylo nutné, aby znovu sám a obsáhle svůj souhlas s výrokem o trestu odůvodňoval. Stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, totiž nepředstavuje z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 40.).
35. Námitka 4) směřuje především do oblasti dokazování. Stěžovatel se jí v podstatě domáhá, aby Ústavní soud přikázal obecným soudům, jakou konkrétní důkazní sílu mají přiznat konkrétnímu důkaznímu prostředku. To, jak uvedeno výše, však z povahy věci není možné. Obecné soudy přitom obsah elektronické komunikace mezi stěžovatelem a jeho spoluobviněnými v potaz vzaly, nepovažovaly jej však za rozhodující. Konečnou vědomost o tom, že mají v plánu spáchat žhářský útok na kostel, měl ostatně podle jejich zjištění nabýt až poté, co mu toto spoluobvinění explicitně sdělili ve vozidle, jímž je odvážel z restaurace, kde je vyzvedl. Jak předtím přistupoval stěžovatel k riziku, že je najímán na protiprávní či dokonce trestnou činnost, tak obecné soudy nepovažovaly za rozhodné. Ve světle jejich zjištění ohledně subjektivní stránky stěžovatele je takový přístup zcela logický, racionální a odůvodněný a nikterak nevybočuje z mezí ústavní konformity procesu dokazování.
36. Ani námitka 5) není způsobilá přivodit stěžovatelem žádaný výrok Ústavního soudu. Stěžovatel ani touto námitkou v podstatě nezpochybňuje procesem dokazování zjištěné skutečnosti tak, jak se jich dobraly obecné soudy, zejména nalézací soud, ale toliko hodnocení těchto skutečností. Po Ústavním soudu tak i v rámci této námitky chce, aby provedl revizi zjištěných skutečností a přiměl obecné soudy k tomu, aby z nich vyvodily právní závěry příznivé pro stěžovatele. Jak zmíněno v tomto usnesení již opakovaně, Ústavní soud do procesu dokazování zásadně vstupovat oprávněn není. V nynější věci věnovaly obecné soudy tomuto procesu dostatečnou pozornost a náležitě zdůvodnily jeho závěry ve svých napadených rozhodnutích.
37. Otázka, kdo a jak přesně zadal do navigace cíl cesty, je přitom vzhledem ke skutečnostem, z nichž obecné soudy dovodily existenci nepřímého úmyslu stěžovatele (viz výše bod 24. a násl. tohoto usnesení), zcela podružná. Svůj význam by snad mohla mít za situace, kdy by obecné soudy dovodily skutkový stav tak, jak si představuje stěžovatel, tedy že se od spoluobviněných nedozvěděl pravý cíl jejich cesty, tedy že nevěděl, kam jedou a co tam budou dělat. Jelikož však obecné soudy dovodily, že stěžovatel o pravém účelu cesty věděl již nejméně od čerpací stanice, tento detail je ve věci nerozhodný.
38. Co se týče stěžovatelovy námitky, že objektivně doložitelný je jen nákup benzínu, nikoliv rovněž i explicitní sdělení úmyslu spoluobviněných, neboť toto bylo dle skutkových zjištění soudů provedeno toliko ústně, Ústavní soud považuje za nutné toliko připomenout vcelku triviální závěr, že podmínkou účinnosti důkazu získaného svědeckou výpovědí či výpovědí spoluobviněného není jeho objektivní doložitelnost. Explicitní sdělení úmyslu spáchat trestný čin obecné soudy zjistily z přímého důkazu, jímž byla výpověď jednoho ze spoluobviněných. Na posouzení pravdivosti takové výpovědi i věrohodnosti osoby, která ji podává, se plně uplatní zásada volného hodnocení důkazů, do nějž, jak vícekráte v tomto usnesení zopakováno, Ústavní soud v zásadě vstupovat nesmí. Ani hodnocení důkazu výslechu spoluobviněného se nijak z mezí ústavní konformity nevymykalo, přičemž stěžovatel zpochybňuje důkaz získaný jeho výpovědí toliko z důvodu její objektivní neverifikovatelnosti, nikoliv pro nějakou jinou vadu, která by byla natolik zásadní, že by byť jako parciální vada dokazování zatěžovala některé z napadených rozhodnutí vadou protiústavnosti.
V. Závěr
39. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že obecné soudy se vydáním napadených rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím nedopustily porušení žádného stěžovatelova ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu