Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2010

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
III. ÚS 1275/10 22. 12. 2010 1. Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení účelů právní regulace. 2. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 613/06 ze dne 18. 4. 2007 (N 68/45 SbNU 107) [následovaným nálezy dalšími: nález sp. zn. III. ÚS 117/07 ze dne 20. 6. 2007 (N 104/45 SbNU 429), nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)] Ústavní soud vyslovil prioritu hodnoty stálosti judikatury, již lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a materiáln ...
I. ÚS 1769/10 16. 12. 2010 Funkce opatrovníka - jak již Ústavní soud vyslovil vícekrát - nebyla zákonem stanovena k usnadnění činnosti soudu tím, že má kam odesílat písemnosti, ale proto, aby byly do důsledku hájeny zájmy nepřítomného účastníka řízení; to představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit i smluvní zástupce. Obecné soudy mají možnost ustanovit jako opatrovníka nepřítomným účastníkům řízení vedle osob příbuzných a známých i advokáty, notáře či samosprávné celky jako osoby zcela nezávislé jak na ostatních účastnících řízení, tak na soudu samotném. Pokud tedy byla stěžovateli soudem ustanovena jako opatrovník zaměstnankyně téhož soudu, pak tento postup nelze shledat ústavně konformním a je nutno jej pokládat za postup porušující článek 36 odst. 1 a článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 1413/10 16. 12. 2010 Ústavněprávní interpretací ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. října 2008 (N 170/51 SbNU 85) Ústavní soud tuto judikaturu zevrubně rekapituluje; akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce, v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. Dále připomněl, že se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Dle názoru Ústavní ...
I. ÚS 2451/10 16. 12. 2010 Pokud by se mělo jednat o rozhodnutí dle §422 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, nemohlo by být vydáno pouhou vedoucí soudní kanceláře (pod citovaným přípisem bylo uvedeno jméno J. S. s označením funkce "vedoucí kanceláře"). Výraz "insolvenční soud" v §422 odst. 1 insolvenčního zákona nelze interpretovat tak, že o žádosti dle tohoto ustanovení je oprávněn rozhodovat vedoucí kanceláře, nadto zjevně bez právnického vzdělání. K tomu je třeba poukázat např. na čl. 4 Ústavy České republiky, dle kterého jsou "základní práva a svobody pod ochranou soudní moci"; vedoucí kanceláře za součást soudní moci ve smyslu citovaného ústavního článku přirozeně považovat nelze. Obdobně lze poukázat na čl. 90 Ústavy České republiky, dle kterého to jsou soudy, které jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům. V právním státě soudní moc skýtá skutečnou garanci nezávislosti, nestrannosti, odbornosti a morální způsobilos ...
I. ÚS 2816/09 15. 12. 2010 Restituční nároky podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, lze úspěšně uplatňovat pouze ve vztahu k majetku, který přešel na stát v tzv. rozhodném období, tedy mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990. Pokud takový majetek přešel na stát zestátněním podle znárodňovacích dekretů z let 1945-1948, nelze se tohoto majetku domáhat ani cestou určovacích žalob, neboť případné nároky na naturální restituci zanikly a byly nahrazeny pouze nárokem na náhradu za znárodněný majetek.
Pl. ÚS-st. 31/10 14. 12. 2010 1 Je-li ústavní stížností napadeno provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků, je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním §83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.
III. ÚS 1320/10 9. 12. 2010 Při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, obecné soudy musí vzít v úvahu výši "spravedlivého zadostiučinění", jaká je dle čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přiznávána Evropským soudem pro lidská práva českým stěžovatelům, přičemž jimi přiznaná částka nesmí být "zjevně nepřiměřená" částce, kterou by Evropský soud pro lidská práva jinak přiznal. V první řadě by tedy měly obecné soudy zohlednit výši "spravedlivého zadostiučinění" stanovenou Evropským soudem pro lidská práva ve srovnatelném případě, a není-li takového, jeho výši v jiných (obdobných) věcech nemajetkové újmy způsobené průtahy v soudním či jiném řízení, zde pak s přihlédnutím k relevantním rozdílům mezi nim ...
II. ÚS 2369/08 9. 12. 2010 Ústavní soud ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 ze dne 30. listopadu 2010 (ST 30/59 SbNU 595; 439/2010 Sb.) konstatoval, že pravidlo "nemo tenetur se ipsum accusare" ("nikdo není povinen sám sebe obviňovat") nelze, i přes jeho zásadní význam pro spravedlivost trestního procesu, považovat za bezbřehé. V tomto smyslu Ústavní soud neshledal za protiústavní, respektive v rozporu s tímto pravidlem, postup, při kterém dochází k sejmutí pachové stopy, odběru vzorku vlasů či bukálního stěru, i když se tak děje nikoliv se souhlasem obviněného (podezřelého). Jinými slovy, od obviněného či podezřelého lze požadovat, aby strpěl odnětí odebrání uvedených vzorků, které existují nezávisle na vůli podezřelého a slouží jako podklad pro forenzní vyšetření, třeba i za pomoci donucení, a navzdory skutečnosti, že ho tyto důkazy usvědčují, není přípustné požadovat toliko aktivní přispění obviněného při opatřování těchto důkazů. Dostavení se a samotná účast na úkonu za "aktivní jednání" ve smyslu v ...
II. ÚS 1215/10 9. 12. 2010 Při aplikaci stanoviska, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených, je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. N ...
III. ÚS 2481/10 9. 12. 2010 Bylo-li předběžné opatření nařízeno odvolacím soudem v situaci, kdy takový návrh soud prvního stupně zamítl, stalo se tak v řízení, v němž stěžovatel neměl obsahově srovnatelné postavení účastníka řízení s tím, jež se dostává povinnému, pakliže předběžné opatření nařídil soud prvního stupně. Tím jsou naplněny předpoklady, na jejichž základě Ústavní soud přistoupil ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/09 [nález ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)] k derogaci ustanovení §220 odst. 3 o. s. ř., byť ji v čase odložil, neboť bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení garantované ustanoveními čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
IV. ÚS 2600/09 9. 12. 2010 Pokud jde o posouzení platnosti právního úkonu podle §39 občanského zákoníku, tedy přichází-li v úvahu možnost absolutní neplatnosti právního úkonu, je povinen se soud - a tedy i soud dovolací - zabývat touto otázkou z úřední povinnosti. To samozřejmě za podmínky, že průběh předchozího řízení, provedeného dokazování, tak jak je tomu v posuzované věci, takovou možnost naznačuje. Připustit postup opačný by podle názoru Ústavního soudu s ohledem na to, že absolutní neplatnost podle §39 občanského zákoníku nastává ze zákona a je možno ji na rozdíl od neplatnosti relativní uplatnit kdykoliv, bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Pl. ÚS 39/10 8. 12. 2010 2 Problematika evidence osob postrádá místní charakter, a proto zjevně nespadá do kategorie samostatné působnosti obce jako takové. Samotný "nepřihlášený pobyt" veřejný pořádek neohrožuje. K tomu by bylo třeba nastoupení některých dalších kvalifikovaných okolností (není možné tvrdit bez dalšího rozpor s veřejným pořádkem už proto, že i když někde určitá osoba pobývá "bez hlášení", přesto může dodržovat všechny své zákonné povinnosti, popř. si může svědomitě přebírat poštu na jiném místě, např. v místě svého trvalého pobytu). Obec nemůže upravovat otázky, které jsou vyhrazeny pouze zákonné úpravě, a nemůže upravovat záležitosti, které jsou již upraveny předpisy práva veřejného nebo soukromého. Zároveň v případě, že obec normuje v oblasti vyhrazené zákonné úpravě, nesmí se překrývat cíl a předmět takové regulace. Problematika evidence obyvatel je komplexně upravena zákonem č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných čísel a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění ...
IV. ÚS 296/08 8. 12. 2010 Při rozhodování o výši odměny exekutora je soud povinen posoudit, zda lze způsob, jímž stěžovatel plnil svůj závazek, považovat za řádné plnění dluhu, a následně určit odměnu exekutora v návaznosti na to, jak konkrétně za daných okolností svými úkony přispěl k vymožení plnění. Jestliže tak soud nepostupoval, porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a nerespektováním právního názoru vysloveného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.), který mu již měl být v době vydání jeho rozhodnutí znám, pak i čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 2381/10 1. 12. 2010 2 Jestliže soud rozhoduje k návrhu účastníka o osvobození od soudního poplatku dle §138 odst. 1 občanského soudního řádu, je účelem tohoto rozhodování posouzení poměrů účastníka, jakož i možné svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva. Do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí není tedy otázka povinnosti zaplatit soudní poplatek konečným způsobem rozhodnuta. Pro případ nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být účastníku řízení za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu poskytnut reálný časový prostor k úhradě soudního poplatku a k pokračování v řízení ve věci samé. Pokud odvolací soud svým postupem vytvoří faktický stav znemožňující domáhat se zákonem stanoveným postupem soudní ochrany, dojde k porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS-st. 30/10 30. 11. 2010 1 Na úkony dle §114 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, spočívající v sejmutí pachové stopy, odebrání vzorku vlasů a bukálního stěru, jejichž cílem je získání objektivně existujících důkazů pro forenzní vyšetření a které nevyžadují aktivní jednání obviněného či podezřelého, ale toliko strpění jejich provedení, nelze pohlížet jako na úkony, jimiž by byl obviněný či podezřelý donucován k ústavně nepřípustnému sebeobviňování. K zajištění součinnosti obviněného či podezřelého při opatřování těchto důkazů je tudíž možno užít zákonných donucovacích prostředků.
I. ÚS 2278/10 30. 11. 2010 Jestliže měl soud za to, že s ohledem na výši soudního poplatku a zjištěné osobní a majetkové poměry žalovaného byly dány "důvody k osvobození od soudních poplatků, neboť nejde ani o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva", nelze bez toho, aniž by se postup soudu stal logicky rozporným, odůvodňovat krácení advokátem účtovaných nákladů řízení tím, že ze strany jím zastupovaného žalovaného "šlo o zřejmě bezúspěšné bránění práva". Za zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva nemůže být považováno chování žalovaného, které by vyšlo najevo až v průběhu řízení, resp. dokonce až v jeho výsledku, nýbrž to musí být prima facie zřejmé již ze samotného návrhu na zahájení soudního řízení, resp. z repliky na tento návrh. Odpovědnosti jednotlivců odpovídá odpovědnost orgánů veřejné moci, konkrétně soudů za náležité vedení celého soudního řízení.
IV. ÚS 1768/10 30. 11. 2010 Stěžejní závěr učiněný Nejvyšším soudem v napadeném rozhodnutí, dle kterého plná moc advokáta ze dne 24. dubna 2009 zanikla dne 6. listopadu 2008, tedy ještě dříve, než byla stěžovatelem advokátovi udělena, a to proto, že její text je totožný s textem plné moci advokáta ze dne 18. prosince 2007, k jejímuž zániku došlo právní mocí rozhodnutí odvolacího soudu (tedy dne 6. listopadu 2008), považuje Ústavní soud za zcela absurdní. Tento závěr je podle náhledu Ústavního soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními a je projevem naprosto svévolné aplikace §28 odst. 6 občanského soudního řádu ze strany Nejvyššího soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění. V návaznosti na právě uvedené neobstojí ani závěr Nejvyššího soudu o nedostatku právního zastoupení stěžovatele v dovolacím řízení a o nezbytnosti zastavení řízení o stěžovatelově dovolání. Ústavní soud tedy přisvědčuje námitkám stěžovatele stran těchto skutečností uvedených v ústavní stížnosti. V souladu s ustálen ...
I. ÚS 2881/09 29. 11. 2010 Podle ustanovení §109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. června 2009 i v novelizovaném znění účinném od 1. července 2009, trvá povinnost obecného soudu v případech, kdy dojde k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ratifikovanou a vyhlášenou mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách, předložit návrh Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky. Nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. července 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.) vytvořil pro obecné soudy zcela mimořádně prostor pro interpretaci ustanovení §57 odst. 1 zákona o rodině za hranici samotného textu tohoto ustanovení. Tato možnost však klade na obecné soudy výjimečné nároky přinejmenším v těchto ohledech: Vzhledem k nestandardnosti situace, kdy uvedené ustanovení formálně zůstává nejpozději do 31. prosince 2011 součástí právního řádu, avšak umožňuje obecnému soudu zohlednit Ústavním soudem vyslovené derogační důvody, musí o ...
II. ÚS 889/10 25. 11. 2010 Přiměřená pečlivost při seznamování se s obsahem všech listin zajištěných v kanceláři advokáta, jež mají být vydány orgánům veřejné žaloby pro účely dokazování v trestním řízení, slouží především k ochraně práv těch klientů advokáta, kteří s předmětnou trestní věcí nemají vůbec nic společného. Za těchto okolností si tato pečlivost vyžaduje určitý čas, technické možnosti a vůbec celkový přístup soudce, který o věci rozhoduje. Jakékoliv paušalizování je naprosto nepřípustné. V daném případě ke zjištění dat na zajištěných mobilních telefonech si musel policejní orgán přibrat znalce, zatímco obecnému soudu stačilo k seznámení s těmito daty a se všemi ostatními listinami, jakož i k jejich vyhodnocení, dále vyhodnocení všech návrhů a námitek účastníků a k učinění vlastních závěrů pouhých sedmnáct minut. Obecný soud evidentně nedostál své povinnosti podrobně se seznámit se všemi listinami (mobilními telefony), které byly zajištěny v kanceláři advokáta a jež mají být vydány orgánům veřejné žal ...
I. ÚS 2134/09 24. 11. 2010 Soudní exekutor při vyčíslení své odměny nevzal v úvahu, že stěžovatelka téměř celou vymáhanou částku uhradila převodem na jeho bankovní účet, tedy dobrovolně. Svou odměnu stanovil v plné výši, aniž by jakkoli hodnotil složitost jím prováděné exekuce. Nápravu nezjednal ani obecný soud, který o námitkách stěžovatelky rozhodoval v době, kdy již byl nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. března 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) vyhlášen ve Sbírce zákonů. Obecný soud tak evidentně opomenul relevantní judikaturu Ústavního soudu a porušil nejen čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, ale i ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i její právo na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 1743/10 23. 11. 2010 Závěr, dle něhož by rozhodnutí ve věcech kompetenčních sporů měla právní účinky toliko inter partes, by vedl k absurdním důsledkům. Vedl by ke stavu, v němž by orgány rozhodující takové spory opakovaně judikovaly v obdobných případech identická stanoviska, vedl by ke stavu ohrožení právní jistoty při uplatňování pravomoci ze strany orgánů soudní moci a orgánů veřejné správy, vedl by k neúměrnému prodlužování soudního řízení, vedl by k chaosu a entropii. K precedenční závaznosti svých nálezů, jejich respektování (či nerespektování) obecným soudem či možnosti jim konkurovat svými úvahami se Ústavní soud podrobně vyjádřil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. listopadu 2007 (N 190/47 SbNU 465). Nerespektování právního názoru Ústavního soudu vyjádřeného v nálezu ze strany orgánu veřejné moci nadto zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů [nález sp. zn. II. ÚS 76/95 ze dne 12. září 1995 (N 47/4 SbNU 27), nález sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. března 1997 ...
IV. ÚS 518/10 23. 11. 2010 V dosavadní judikatuře ve věcech ústavních stížností [např. nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. července 2006 (N 132/42 SbNU 57) a další] Ústavní soud interpretoval pojem svévole ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. Z uvedené klasifikace pro vztah mezi skutkovými okolnostmi týkajícími se podmínek řízení a z nich plynoucími právními závěry nutno vyvodit důsledek, dle něhož pohyb písemností uvnitř soudu s ohledem na splnění povinností ze strany účastníků řízení ve stanovených lhůtách musí být organizován tak, aby nedošlo k újmě při uplatnění jejich ...
III. ÚS 2984/09 23. 11. 2010 Z ustanovení §38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, plyne obci přímá povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku a chránit jej před neoprávněnými zásahy. Péče o majetek a výkon vlastnického práva k němu nejsou ponechány obci na volné úvaze, jako je tomu u jiných vlastníků. Kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství (hodnotě) a charakteru (svěřeného) majetku. U statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým.
IV. ÚS 2738/10 23. 11. 2010 Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud takový postup zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. K takovému postupu obecný soud výslovně zavazuje i ustanovení §118a odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého má soud v případě jiného právního názoru, než je názor účastníka řízení, povinnost jej poučit a vyzvat k vylíčení rozhodných skutečností, které jsou relevantní pro úvahy soudu. Tato povinnost je přitom naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání.
IV. ÚS 1834/10 22. 11. 2010 Ústavnímu soudu primárně nepřísluší zasahovat do výkladu podústavního práva provedeného orgány k tomu oprávněnými, pokud se tento výklad pohybuje v mezích ústavnosti. Je však nezbytné, aby obecné soudy myšlenkové konstrukce, které je k jeho zaujetí vedly, objasnily. Absence odůvodnění se stane velmi závažným především tehdy, jedná-li se o interpretaci mající za důsledek velice podstatné a závažné omezení vlivu věřitele na insolvenční řízení dlužníka, a zároveň interpretaci nikoli v praxi zavedenou a obecně přijímanou.
IV. ÚS 3207/07 18. 11. 2010 Soustavná praxe orgánů státní správy sociálního zabezpečení, kontinuálně existující do počátku roku 2004 a spočívající v neaplikování Všeobecné úmluvy o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií ze dne 12. října 1948 (dále jen "Všeobecná úmluva"), pokud šlo o účast francouzských státních příslušníků na systému sociálního pojištění, vytvořila oprávněná očekávání adresátů příslušných právních norem v oblasti nemocenského pojištění, a "dotvořila" tak české právo v jeho materiální podobě v tom smyslu, že v této době nemohla být použita Všeobecná úmluva místo úpravy zákonné. Francouzští státní příslušníci, kteří neměli v České republice trvalý pobyt a byli činní na jejím území pro zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, tedy nebyli účastni na pojištění podle zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném do 31. prosince 2003 [a to s odkazem na ustanovení §5 písm. b) citovaného zákona].
II. ÚS 405/09 18. 11. 2010 1. Ačkoliv právní domněnky významným způsobem zjednodušují určení právního otcovství, nelze je z povahy věci považovat za dostatečnou záruku shody biologického a právního otcovství. Již z tohoto důvodu je nezbytné, aby tak právní řád vedle domněnek vytvořil právní prostředky, na jejichž základě se osoba, jejíž otcovství bylo stanoveno na základě domněnky a která popírá své biologické otcovství, mohla domáhat ochrany svých subjektivních práv tím, že v řízení před příslušným orgánem veřejné moci prokáže, že není biologickým otcem dítěte. Omezí-li zákonodárce možnost popření otcovství ze strany této osoby stanovením lhůty, nesmí při jejím stanovení upřít relevanci okamžiku, kdy se osoba, jejíž otcovství bylo založeno na základě domněnky otcovství manžela matky, dozví relevantní skutečnosti zpochybňující její otcovství. Teprve od tohoto okamžiku má totiž právní otec dítěte skutečnou možnost posoudit další důsledky takovéhoto zjištění pro svůj osobní život, včetně možnosti obrátit se na pří ...
II. ÚS 1648/10 16. 11. 2010 Pokud odvolací soud změnil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně a sám nařídil exekuci, zbavil tím stěžovatelku možnosti před soudem skutkově a právně argumentovat, neboť až do vydání pravomocného rozhodnutí ve věci jí nebyla dána procesní příležitost vyjádřit se k otázce splnění zákonem stanovených podmínek pro nařízení exekuce, a to na rozdíl od vedlejšího účastníka, který tak učinil prostřednictvím odvolání, jímž bylo zvráceno pro stěžovatelku příznivé rozhodnutí, a který takto v řízení získal oproti stěžovatelce, která již žádné opravné prostředky k dispozici nemá, podstatnou výhodu. Tím, že krajský soud nedostál své ústavní povinnosti poskytovat ochranu základním právům stěžovatelky, porušil její základní právo na přístup k soudu a zásadu rovnosti účastníků, jež jsou součástí širšího komplexu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 2121/10 16. 11. 2010 Ústavní soud se v minulosti vyslovil, že pokud je účelem předběžného šetření - obecně řečeno - stanovenými postupy zjistit a procesně zadokumentovat faktické a právní podmínky vydání osoby do ciziny, včetně případných důvodů, pro které by bylo vydání nepřípustné nebo pro které by mělo být povoleno, a řízení o vydávání do ciziny se nachází stále ve fázi předběžného řízení (jak tomu je i v dané věci), pak není v rámci rozhodování o předběžné vazbě ani (v podstatě) prakticky možné, aby se rozhodující soud zabýval řádně a právně relevantně úvahami o skutečnostech, které jsou z právního i skutkového hlediska rozhodné až pro závěr o přípustnosti vydání; rozhodující soudce totiž nemá v této fázi ještě všechny potřebné podklady pro takové úvahy, neboť předběžné šetření ještě neskončilo a státní zástupce veškeré nezbytné materiály spolu s návrhem na rozhodnutí o přípustnosti vydání nebo na vrácení žádosti o vydání státu, který o vydání požádal, dosud nepředložil. V řízeních týkajících se předbě ...
I. ÚS 1783/10 16. 11. 2010 Z vylíčení průběhu řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozsudku, se nepochybně podává, že před přijetím napadeného rozhodnutí mělo být v řízení před Nejvyšším správním soudem vedeným pod sp. zn. 1 As 93/2000 aplikováno ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s., tedy že ve věci měl rozhodující 1. senát Nejvyššího správního soudu, mající jiný právní názor než 2. senát Nejvyššího správního soudu, řízení přerušit a věc předložit senátu rozšířenému. Pakliže tak neučinil a ve věci sám rozhodl, uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny a zatížil řízení vadou nesprávně obsazeného soudu, jež v rovině ústavněprávní představuje porušení ústavního práva na zákonného soudce; příkaz, dle kterého "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1 Listiny), vyvěrá z požadavku plnění jednoho z principů demokratického právního státu (srov. čl. 1 Ústavy); nerespektování zákona (zde soudního řádu správního) ohledně toho, v jakém složení senátu má být věc rozhodov ...
I. ÚS 923/10 15. 11. 2010 Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy - pokud jde o výrok o zastavení exekuce - právem poukázaly na charakter a zásady řízení o výkonu rozhodnutí (řízení exekučního); oba soudy provedly jednoznačné hodnocení souzené věci a aplikovaly na ni relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, která je v případě zastavení exekuce prováděné právě srážkami ze mzdy manželky ustálená, konstantní a byla (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1642/2004 ze dne 29. 6. 2005) v tehdy souzené věci v podobě právního názoru dovolacího soudu pro odvolací soud i soud prvního stupně závazná. Nejvyšší soud ostatně na ustálenost judikatury v tomto směru poukázal např. i v usnesení 20 Cdo 2892/2005, v němž zdůraznil, že "Do společného jmění manželů náleží jen vyplacená a převzatá mzda.". Ústavní soud považuje za objektivně nespravedlivé, aby oprávněný (věřitel; v souzené věci stěžovatel), který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva a následně usiloval o výkon pří ...
I. ÚS 517/10 15. 11. 2010 Jestliže je informace součástí (minimálně i) veřejné sféry, dopadá na ni základní právo na informace dle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. Toto základní právo a jemu odpovídající povinnost orgánu veřejné moci je klíčovým prvkem vztahu mezi státem a jednotlivcem. Jeho smyslem je participace občanské společnosti na věcech veřejných, tzn. že informování veřejnosti se týká fungování veřejné moci jako takové; pomocí těchto informací ji může veřejnost kontrolovat. Součástí veřejné sféry je to, co může být předmětem legitimního veřejného zájmu. V zásadě na všem, co může souviset s fungováním moci ve státě, tedy i s fungováním moci soudní, mohou mít jednotlivci i veřejnost legitimní zájem. Proto informace související s fungováním moci soudní náleží do sféry veřejné. Profesionální sféra (a informace o ní) osob působících ve veřejném životě - i soudců - náleží do sféry veřejné, neboť může souviset s realizací soudní moci. Profesionální (a tím i veřejnou) sféru naplňují (zásadně) veškeré aspekty os ...
IV. ÚS 1463/09 15. 11. 2010 Nicotným je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, které mají za následek, že ve skutečnosti správní akt vůbec nevznikl, v důsledku čehož z něho pro adresáty nevyplývají žádná práva a povinnosti. Tyto vady jsou natolik závažné, že působí faktickou neexistenci samotného správního aktu. V posuzované věci nevznikly pochybnosti, o kterých účastnících bylo v předmětném správním řízení rozhodováno.
II. ÚS 1940/10 11. 11. 2010 V posuzovaném případě orgány veřejné žaloby a obecný soud činily úkony na základě Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb.), ve znění dodatkových protokolů, ve prospěch justičního orgánu Spolkové republiky Německo. V důsledku toho se jedná o ústavně relevantní plnění mezinárodního závazku (čl. 1 odst. 2 Ústavy), což ovšem nemůže být v žádném případě důvodem k opomíjení základních práv a svobod dotčených osob, garantovaných ústavním pořádkem, tak, jak vyplývají ze základního režimu mezi státem a občany (čl. 1 odst. 1 Ústavy). I v případě kolize těchto dvou hodnot není přitom dána automatická přednost jedné z nich, protože řešení musí být založena na principu proporcionality [srov. sp. zn. Pl. ÚS 41/02 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.)]. Stěžovatelka v době realizace domovní prohlídky neměla k dispozici nic jiného než napadené rozhodnutí obecného soudu. Bylo tedy výrazem elementární úcty k jejím právům, aby jí bylo jasně soudem vyloženo, v jakém řízení byla dom ...
I. ÚS 2462/10 10. 11. 2010 1 Přestože extradiční řízení trvalo v obou jeho fázích téměř 15 let, nevypořádaly se v jeho rámci obecné soudy s opakovaně předkládanými zprávami organizací SOZE, OBSE, Amnesty International, Organizace pro pomoc uprchlíkům, Českého helsinského výboru, OPU a dalších, poukazujícími na nedostatečné záruky spravedlivého procesu v Gruzii, na politickou perzekuci a na kritickou situaci v oblasti vězeňství. Všechny tyto organizace vydání stěžovatele výslovně nedoporučují. Pokud obecné soudy z těchto zpráv vycházely, jednalo se pouze o konstatování, že situace v Gruzii, zejména stav gruzínského vězeňství, se zlepšuje, to však bez konkrétní argumentace vztahující se ke konkrétnímu případu stěžovatele. Ve výsledku tak upřednostnily obecně proklamované a vyžadující stranou slibované záruky spravedlivého procesu a vyjádření o zlepšujících se podmínkách ve věznicích v Gruzii před konkrétními, k osobě stěžovatele se vztahujícími argumenty. V rámci záruk poskytovaných gruzínskými orgány se spokojily s ...
III. ÚS 408/10 4. 11. 2010 Ústavní soud se spravuje principy sebeomezení a minimalizace kasačních zásahů do rozhodovací činnosti obecných (správních) soudů a vyhrazuje je až situacím, kdy nápravy nelze dosíci (nebylo dosaženo) jinak. Tak je tomu též tehdy, lze-li očekávat, že již právní názor Nejvyššího správního soudu (k němuž se Ústavní soud přihlásil), vyjádřený v odůvodnění jeho rozhodnutí, bude působit v dalším řízení dostatečně autoritativně, neboť je tím namístě úsudek, že procesní poměry stěžovatelky byly do budoucna adekvátně usměrněny, a zásah Ústavního soudu proto není nezbytný. I kdyby postupoval Nejvyšší správní soud důsledně ve smyslu reflexe ke stěžovatelkou zdůrazňované (opomenuté) "druhé části" žaloby, nemohl by - tak jako tak - být dosažen pro ni příznivější výsledek řízení; ničeho by stěžovatelka nedosáhla, pakliže by Nejvyšší správní soud odmítl žalobu jen v části týkající se odepření práva nahlédnout do spisu, a v části týkající se neumožnění učinit procesní podání byla kasační stížnost jako ...
Pl. ÚS 28/09 2. 11. 2010 1 Za situace, kdy úprava v obecně závazné vyhlášce obce směřuje primárně k zabezpečení veřejného pořádku v širších dimenzích, do nichž spadá právo občanů na ochranu soukromí, nerušené užívání jejich domovů, dobré soužití, jakož i uspokojení jejich oprávněných zájmů a potřeb, přičemž provozováním hostinské činnosti v nočních hodinách může docházet k narušování veřejného pořádku, má obec možnost na základě zmocnění vyplývajícího z §10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a čl. 104 Ústavy stanovit povinnosti subjektům tuto činnost provozujícím, a to včetně povinnosti spočívající v omezení provozní doby v nočních hodinách. Ústavní soud tedy nevylučuje, že obce mohou na svém území regulovat provozní dobu hostinských (a obdobných) zařízení, a určitým způsobem tak omezit právo provozovat hospodářskou činnost dle čl. 26 Listiny v zájmu ochrany jiných ústavně zaručených práv. Obecně závazné vyhlášky obcí musí naplňovat obecná kritéria tvorby právních př ...
IV. ÚS 362/10 2. 11. 2010 Závěr obecných soudů, podle kterého družstvo platně převedlo byt a k němu příslušející podíly na společných částech domu a pozemcích do společného jmění manželů stěžovatelky a jejího manžela, jakožto společných členů družstva, je nesprávný, a žaloba stěžovatelky tak byla obecnými soudy zamítnuta z nesprávného důvodu. Žaloba stěžovatelky měla být podle náhledu Ústavního soudu zamítnuta z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace stěžovatelky k jejímu podání. K podání této žaloby je aktivně legitimován vlastník bytu, kterým není stěžovatelka, nýbrž družstvo. V posuzované věci obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly ustanovení §706 odst. 3, §703 odst. 2 a §143 odst. 1) písm. a) občanského zákoníku, avšak přes tuto skutečnost dospěly ve svých rozhodnutích ke správnému závěru o nezbytnosti žalobu stěžovatelky zamítnout.
I. ÚS 2121/07 2. 11. 2010 Zodpovězení otázky, zda určitý lékařský nález je či není patologický, vyžaduje odborných lékařských znalostí; soud proto nemůže tuto otázku posoudit sám, ale musí ustanovit znalce z oboru zdravotnictví dle §127 odst. 1 o. s. ř. Znalcem může být ustanoven i ten, kdo již podal znalecký posudek v trestním řízení.
I. ÚS 2661/10 2. 11. 2010 Obecné soudy napadeným rozhodnutím nepřipustily střídavou výchovu dítěte, odmítly i svěření dítěte do výchovy otce a ponechaly dítě ve výchově matky. Tyto své závěry postavily soudy (mimo jiné) na skutečnosti, že mezi rodiči absentuje schopnost běžné komunikace. Tím soudy (nepřímo) deklarovaly názor, že při posuzování svěření dítěte do výchovy není relevantní hledisko (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem a že není významné, který z rodičů a proč není schopen dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem. Uvedeným názorem tedy soudy ignorovaly to, že hledisko (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem naopak relevantní je. Dokonce je to výslovně stanoveno ustanovením §26 odst. 4 zákona o rodině, které ukládá soudu při rozhodování o svěření dítěte do výchovy přihlédnout mj. "ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem". Obdobný názor [tj. o relevanci hlediska (ne)schopnosti to ...
I. ÚS 938/10 2. 11. 2010 Zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům ústavně svěřena. Předpokladem přikázání věci z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 o. s. ř. je, aby pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky v tomto ustanovení uvedené. Jak již Ústavní soud uvedl ve svých (citovaných) rozhodnutích, lze souhlasit s tím, že předpokladem uvedeného postupu je (typicky) existence okolností, jež umožňují hospodárnější a rychlejší projednání věci či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější projednání věci jiným než podle zákona příslušným soudem [nález sp. zn. IV. ÚS 222/96 ze dne 7. 10. 1996 (N 97/6 SbNU 201)]. Na straně druhé Ústavní soud zdůrazňuje, že přitom je však třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je tře ...
I. ÚS 643/09 27. 10. 2010 Na základě stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.) mohou obecné soudy rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Konec doby, po niž obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného, váže Ústavní soud na den, od kterého zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, připouští jednostranné zvyšování nájemného, nikoli ke dni účinnosti zmíněného zákona. Nárok stěžovatelů na rozhodnutí o zvýšení nájemného ode dne podání žaloby je tedy dán v intencích uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu.
I. ÚS 1104/10 21. 10. 2010 V projednávané věci okresní soud, rozhodující dne 18. 3. 2010 o stížnosti stěžovatele proti usnesení státní zástupkyně o jeho ponechání i nadále ve vazbě, stížnost zamítl, aniž umožnil stěžovateli se k věci vyjádřit a vytvořit mu tím prostor pro účinné vznesení jeho argumentů. Okresní soud tak rozhodl bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba řadit zejména bezprostřednost a ústnost. Podstatné pro tuto věc je, že okresní soud tak učinil přesto, že stěžovatel byl naposledy slyšen k důvodům vazby při vzetí do vazby dne 25. 11. 2009. S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že postupem soudu došlo k porušení práva stěžovatele na osobní slyšení a kontradiktornost řízení. Není nezbytné konat slyšení v každém řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby, dokonce ani v každém řízení o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby, jestliže byl obviněný k důvodům vazby slyšen v době nedávno minulé. Je třeba sledovat nikoli typ řízení, ale časový interv ...
II. ÚS 622/10 19. 10. 2010 Právo státu žádat náhradu nákladů řízení je výslovně a jednoznačně limitováno tím, co skutečně platil. Pokud v posuzované věci vydaná rozhodnutí zavázala stát, aby za opatrovnictví v obou stupních řízení uhradil advokátovi vedlejšího účastníka 4 820 Kč, pak nelze po stěžovatelce žádat, aby státu zaplatila náhradu ve výši 127 118,40 Kč, neboť takovou bez jakýchkoliv pochybností neplatil. Opačný závěr, který učinil vrchní soud v napadeném rozsudku, je v rozporu s ustanovením §148 odst. 1 občanského soudního řádu. Otázka, podle jakého podzákonného předpisu má obecný soud počítat odměnu za poskytnutou právní pomoc, je podružná. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodl-li vrchní soud v rozporu s kogentním ustanovením zákona, zasáhl nepřípustně do práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i jejího práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 1828/10 19. 10. 2010 V nyní posuzovaném případě založil obecný soud své rozhodnutí, které je napadeno ústavní stížností, na tom, že stěžovateli nelze poskytnout právo vytvořené zákonodárcem po vzniku České republiky (zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, byl schválen 9. července 1993 a nabyl účinnosti 1. srpna 1993) s ohledem na to, že k jeho poskytnutí nejsou příslušné tuzemské soudy, neboť rozhodnutí, jehož se uvedené právo týká, bylo vydáno soudem sídlícím mimo území České republiky, konkrétně ve Slovenské republice. S ohledem na to, že v řízení nevznikly pochybnosti o tom, že je stěžovatel občanem České republiky, nelze v žádném případě připustit, že by nemělo dojít k aplikaci tuzemských rehabilitačních předpisů vůči němu jako občanovi České republiky jen v důsledku toho, že uvedené předpisy mají dopadat na rozhodnutí soudů, které se v důsledku rozpadu společného státu nyní nacházejí v zahraničí. Tato skutečnost totiž není způsobilá odůvodnit omezení rozsa ...
IV. ÚS 1594/10 14. 10. 2010 Podle náhledu Ústavního soudu rozhodující orgány pro svá rozhodnutí nezjistily dostatečným způsobem skutkový stav, a jejich rozhodnutí proto nese znaky libovůle. Tím došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
I. ÚS 2025/10 14. 10. 2010 Protože rozhodnutím stížnostního soudu mohou být významným způsobem dotčena subjektivní práva účastníků řízení, je okresní soud za situace, kdy dosavadní vývoj sporu, povaha napadeného rozhodnutí a argumenty uváděné ve stížnosti proti rozhodnutí prvoinstančního soudu naznačují, že eventuální vyjádření dalšího účastníka k podané stížnosti může ovlivnit druhoinstanční rozhodnutí, povinen doručit stížnost podanou do výroku o odměně ustanoveného obhájce a náhradě jeho hotových výdajů ustanovenému obhájci, aby měl stejnou možnost k uplatnění svých práv, přestože z procesního předpisu tato povinnost přímo nevyplývá. Proto je §146 odst. 2 písm. c) tr. ř. nutno vykládat ústavně konformním způsobem tak, že v případě stížnosti proti usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů plyne povinnost doručovat stížnost přímo z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Rozhodování o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce se totiž bezprostředně dotýká jeho základního práva na ...
II. ÚS 3170/09 7. 10. 2010 Odvolací soud postupem, kdy rozhodl pouze na základě obsahu spisu, aniž by prověřil odvolatelovu (stěžovatelovu) odvolací námitku, přičemž se nabízela možnost odvolatele (stěžovatele) vyzvat, aby mohlo být na základě předložených důkazů posouzeno, zda je tvrzení opodstatněné, znemožnil stěžovateli realizaci jeho základního práva na řádný soudní proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s článkem 4 Ústavy [srov. nález sp. zn. I. ÚS 231/95 ze dne 20. 12. 1995 (N 86/4 SbNU 307) a nález sp. zn. I. ÚS 7/03 ze dne 25. 8. 2004 (N 119/34 SbNU 239)].
Pl. ÚS 39/08 6. 10. 2010 1 1. Komplexní pozměňovací návrh může být podkladem pro jednání o návrhu zákona, i když jej jako institut reglementového práva jednací řád Poslanecké sněmovny nezná. Subjekt s právem zákonodárné iniciativy podle čl. 41 odst. 2 Ústavy České republiky nepřestává být "pánem návrhu", neboť pouze on s tímto návrhem disponuje a může jej vzít zpět bez dalšího do ukončení rozpravy ve druhém čtení, ve kterém se na podkladě komplexního pozměňovacího návrhu o jeho zákonodárné iniciativě jedná (§64 ve spojení s §86 odst. 6 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny), se souhlasem Poslanecké sněmovny ještě i ve třetím čtení. 2. Imanentním rysem soudcovské funkce je kontinuálnost jejího výkonu. Proto členství v poradních orgánech ministerstva, vlády i obou komor Parlamentu, stejně jako plnění úkolů těchto odlišných složek státní moci, je v rozporu s principem dělby moci. Přidělování soudců k plnění úkolů v rámci jiné větve státní moci proto odporuje čl. 82 odst. 3 Ústavy České republik ...
Pl. ÚS 32/08 29. 9. 2010 2 Paušální vyloučení rozhodnutí vydaných v kázeňském řízení ze soudního přezkumu bez jejich diferenciace z hlediska zásahu do základních lidských práv odsouzeného je v rozporu s ústavní zárukou práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Projednání stížnosti proti uložení kázeňského trestu orgány Vězeňské služby nesplňuje požadavky na ochranu práv před nestranným a nezávislým tribunálem. Odepření soudní ochrany není podle čl. 36 odst. 2 Listiny možné v případě, že se jedná o rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod. Neústavnost ustanovení §76 odst. 6 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, se projevuje především v tom, že na jeho základě jsou rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení paušálně vyloučena ze soudního přezkumu, s jedinou výjimkou týkající se majetku. Větší ochrana se tak paradoxně přiznává tam, kde došlo k zásahu do majetkových práv, zatímco sféra zásahů do osobnostní sféry člověka zůstává bez m ...

Za rok 2010 bylo zveřejněno 264 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou,
zobrazena strana 1 z celkem 6 stran v čase 0,110 ms (z toho 0,028 ms NoSQL).