ECLI:CZ:NSS:2019:2.AZS.211.2018:37
sp. zn. 2 Azs 211/2018 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: I. T., zastoupený Mgr.
Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, ve věci žaloby proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 24. 4. 2017, č. j. OAM-971/ZA-ZA11-VL16-2016, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2018, č. j. 4 Az 48/2017 -
34,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2018, č. j. 4 Az 48/2017 - 34, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 4. 2017,
č. j. OAM-971/ZA-ZA11-VL16-2016, kterým bylo rozhodnuto o neudělení mezinárodní
ochrany stěžovateli podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
[3] Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
§104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná.
[4] Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[5] O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost tedy bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O takové pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský (městský) soud
ustálenou judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování bude docházet
i v budoucnu nebo krajský (městský) soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní
soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského (městského)
soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud
by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského (městského) soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové
intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
[6] Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by měl Nejvyšší správní soud
jeho kasační stížnost věcně projednat.
[7] Pokud se jedná o zcela obecně uplatněnou námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku
městského soudu, lze odkázat na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména
rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS,
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136, publ. pod č. 1795/2009 Sb.
NSS. V daném případě městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu
všech žalobních námitek a posuzoval relevanci stěžovatelem uváděných skutečností s ohledem
na kritéria pro udělení mezinárodní ochrany. Rozhodnutí žalovaného přitom vycházelo
z dostatečně zjištěného skutkového stavu v návaznosti na tvrzení stěžovatele ve správním řízení.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný vypořádal všechny azylově významné důvody
ve vztahu ke všem ustanovením zákona o azylu upravujícím možnost a podmínky udělení
mezinárodní ochrany.
[8] Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že se může v řízení o kasační stížnosti zabývat
pouze stížními námitkami, ze kterých je zřejmé, z jakých skutkových a právních důvodů
se stěžovatel domnívá, že městský soud pochybil a jak konkrétně. Takovými námitkami
nejsou nekonkrétní tvrzení ohledně porušení §2 odst. 3 a 4 a §3 správního řádu. Stěžovatel
tato svá tvrzení doprovází toliko parafrází obsahu zmíněných ustanovení s tím, že jejich dikce
nebyla naplněna. Jak konkrétně měla být v daném případě tato ustanovení porušena,
však již neuvádí. Kromě toho předmětné námitky ani nesměřují vůči městskému soudu,
nýbrž proti žalovanému. Nenamítá-li stěžovatel v této části žádné pochybení městského
soudu, nemohou být tyto námitky z povahy věci důvodem pro zrušení jeho rozsudku,
jak ostatně už dříve judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 9. 2015,
č. j. 7 Azs 166/2015 – 48.
[9] Úvodem je též třeba připomenout, že institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu
pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (viz zákon o azylu), a obecně není prostředkem
pro řešení jakýchkoli problémů (tj. osobních, rodinných či ekonomických) v zemi původu.
Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném počtu případů ve smyslu zákonem stanovených
podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout se případným nepříznivým důsledkům
nezákonného pobytu na území České republiky není v žádném případě důvodem
pro mezinárodní ochranu formou azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 – 43). K tomu lze odkázat i na usnesení ze dne
22. 7. 2014, č. j. 9 Azs 117/2014 – 93, ve kterém Nejvyšší správní soud vyslovil závěr,
že „[d]le ustálené judikatury je poskytnutí azylu zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených
pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem.“
[10] Zároveň je v projednávaném případě nutné zmínit skutečnost, že se u stěžovatele jedná
o v pořadí třetí žádost o udělení mezinárodní ochrany (žádosti podal v letech 2006, 2008 a 2016).
K otázce opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud podrobně
vyjádřil v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, přičemž svůj závěr formuloval
do právní věty: „Hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany
je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení
žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném
podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají
na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jež může vést k jinému rozhodnutí
než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“
V tomto rozsudku zdejší soud dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti,
ke kterým došlo během času a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu
poměrů ve vztahu k osobě žadatele“. Sám stěžovatel v rámci nyní projednávané věci k problémům
se soukromými osobami konstatoval, že „[p]rvní, druhá i třetí žádost je stejná“. Předmětné potíže
přitom nebyly shledány důvodnými již v předchozích ukončených správních a soudních
řízeních, a pokud se na ně stěžovatel v tomto řízení opětovně odvolával, nebylo možné dospět
k jinému závěru, než jaký byl učiněn dříve.
[11] Pro úplnost nicméně Nejvyšší správní soud v tomto ohledu odkazuje na rozsudek
ze dne 14. 6. 2007, č. j. 9 Azs 49/2007 – 68, v němž vyslovil, že „[s]kutečnost, že žadatel o azyl
má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci,
kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních
orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny“. Poukázat je možné také na rozsudek
ze dne 30. 6. 2005, č. j. 4 Azs 440/2004 – 53: „Potíže se soukromými osobami v domovském státě,
spočívající např. ve vyhrožování, vydírání apod. nelze považovat bez dalšího za důvody pro udělení azylu.
Za pronásledování se považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak,
nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec
státním občanem, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým
jednáním.“ Shodně se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49, ze dne 31. 3. 2004,
č. j. 6 Azs 41/2004 – 67, a ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 187/2004 – 49. Případným je v dané
věci i závěr plynoucí z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2016,
č. j. 7 Azs 279/2015 – 32: „Jednání soukromých osob nemůže být přičteno státu, jehož je žadatel o udělení
mezinárodní ochrany státním občanem, neboť je nelze považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Stěžovatel si navíc na postup policie nestěžoval, neučinil žádné další opatření ve vztahu ke státním orgánům země
původu. Nehledal ani ochranu u jiného kompetentního orgánu. Tím, že se rozhodl odjet ze země původu
do České republiky, tak z vlastního rozhodnutí nevyužil ani možnosti nalézt účinnou ochranu v jiné části
státu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2006, č. j. 4 Azs 336/2005 - 59).“
V této souvislosti je vhodné zmínit také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, podle kterého pro to, „aby bylo možné shledat absenci ochrany
ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné prostředky ochrany“ (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57, a ze dne 31. 10. 2008,
č. j. 5 Azs 50/2008 – 62). Nejvyšší správní soud pak toliko pro doplnění uvádí i rozsudek
ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 5 Azs 7/2004: „Pouhá nedůvěra občana ve státní instituce zdůvodňovaná
tvrzením, že nejsou schopny jej ochránit proti kriminálním živlům, nelze podřadit pod důvody pro udělení azylu.“
[12] Jestliže stěžovatel (nově) namítl ohrožení jeho osoby na zdraví a životě z důvodu
ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny, je i zde třeba poukázat na konstantní judikaturu
Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68,
publ. pod č. 1840/2009 Sb. NSS), podle které nestačí k udělení mezinárodní ochrany
pouze existence ozbrojeného konfliktu na území země původu žadatele, ale žadateli musí
v důsledku takového konfliktu hrozit reálná újma, např. v podobě vážného a individuálního
ohrožení života nebo tělesné integrity z důvodu svévolného násilí. V situacích tzv. totálního
konfliktu hrozí vážná újma v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu
či postiženého regionu, neboť pouhá přítomnost na území této země nebo regionu
jej vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení života a tělesné integrity. Pokud ozbrojený
konflikt nemá charakter tzv. totálního konfliktu, musí žadatel „prokázat dostatečnou míru
individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým
hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2) že ozbrojený konflikt
probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu
v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko,
že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“ (viz rozsudek ze dne 13. 3. 2009,
č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, publ. pod č. 1840/2009 Sb. NSS).
[13] K bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v usnesení
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, v němž konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje
takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému
nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny,
přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Odkázat lze též na další rozhodnutí,
ve kterých se této problematice Nejvyšší správní soud věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, ze dne 30. 4. 2015, č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, či ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015 - 28. Situace na Ukrajině
se přitom od doby, kdy byla uvedená rozhodnutí vydána, nezhoršila, spíše naopak – je všeobecně
známo, že se konflikt nešíří do dalších jím dosud nezasažených oblastí.
[14] Místem posledního pobytu stěžovatele na území Ukrajiny přitom byla Ivano-frankovská
oblast, která se nachází v západní části země. Západní část Ukrajiny nebyla vojenskými událostmi
nijak významněji zasažena, a nelze tudíž dovozovat, že by zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy ve smyslu dotčených ustanovení zákona o azylu. Nejvyššímu správnímu soudu nejsou
známy ani žádné jiné relevantní informace, na jejichž základě by vyvstaly pochybnosti,
že by neudělením mezinárodní ochrany došlo k porušení zásady non-refoulement.
[15] K otázce pronásledování stěžovatele ze strany státních orgánů z důvodu odmítání
případného nástupu k výkonu vojenské služby a účasti na bojových akcích je možné odkázat
na rozsudek ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil
závěr, že „[o]dmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze
bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb., zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením
nebo náboženstvím.“ Samotné odmítání vojenské služby tedy odůvodněné obavy z pronásledování
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské
služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu. Branná povinnost
je totiž sama o sobě přípustným a zcela legitimním požadavkem státu kladeným na jeho občany
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 – 44,
nebo usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 – 30,
ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 – 43,
nebo ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 – 34).
[16] Nejvyšší správní soud v souvislosti s výkonem vojenské služby na Ukrajině dále
poukazuje např. na usnesení ze dne 11. 8. 2016, č. j. 2 Azs 135/2016 – 34, v němž konstatoval,
že „[p]okud stěžovatel vyjádřil obecný politický nesouhlas s účastí na bojových operacích probíhajících na východě
Ukrajiny, je v dané věci třeba upozornit na informaci Ministerstva zahraničních věcí ze dne 9. 10. 2015,
č. j. 115045/2015-LPTP, ve které se uvádí, že „[p]odmínky výkonu základní vojenské služby jsou
na Ukrajině standardní. Vojáci základní vojenské služby nejsou povoláváni do zóny ATO (tj. antiteroristické
operace), mohou se ale rozhodnout dobrovolně. (…) Vyhýbání se převzetí povolávacího rozkazu není
kvalifikováno jako trestný čin. (…) Institut alternativní služby byl v minulém roce znovu zaveden. Vojáci
základní vojenské služby mohou odmítnout sloužit například z náboženských důvodů a nastoupit na alternativní
službu, klasicky je služba vykonávána v nemocnicích. Na základě rozhodnutí prezidenta Ukrajiny nesmí voják
základní služby sloužit v zóně ATO, pokud se k tomu dobrovolně nerozhodne. Pro vyslání do zóny ATO musí
voják projít tříměsíčním výcvikem a následně je začleněn do týlu. (…) Jak již bylo uvedeno, ve většině případů
službu povolávaní nenastoupí, protože se vyhýbají převzetí, což ale není kvalifikováno jako trestný čin a vojenská
prokuratura se tím tudíž nezabývá.“ Z citované informace Ministerstva zahraničních věcí tak jasně vyplývá,
že případná účast stěžovatele na vojenské operaci probíhající na východě Ukrajiny (tj. antiteroristické operaci)
je odvislá od jeho vlastního rozhodnutí, jde v podstatě o dobrovolné rozhodnutí stěžovatele. Nutno zopakovat,
že samotná vojenská služba na Ukrajině je hodnocena jako standardní, přičemž navíc existuje i možnost
tzv. alternativní služby. S odkazem na tyto skutečnosti, tak nelze v obecném tvrzení stěžovatele týkajícím
se odmítání účasti na „politické válce“ na Ukrajině spatřovat konkrétní důvod, který by udělení mezinárodní
ochrany jeho osobě odůvodňoval.“ Citovaná argumentace je tedy plně aplikovatelná i na nyní řešený
případ.
[17] Doplnit je možné i závěr zdejšího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 19. 10. 2006,
č. j. 3 Azs 396/2005 – 88: „Obava založená na tvrzení stěžovatele, že by mohl být trestně stíhán za vyhýbání
se vojenské službě, nemůže být považována za strach z pronásledování, neboť trest hrozící za vyhýbání
se výkonu vojenské služby by musel mít persekuční charakter (…) Vyhýbání se vojenské službě je tak obecně
chápáno jako porušení zákona a trest za porušení této povinnosti není považován za persekuci.“ Se stejným
výsledkem byla posouzena azylová irelevance dané právní otázky například také v usneseních
ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 - 31, ze dne 22. 7. 2015, č. j. 2 Azs 160/2015 - 43,
ze dne 10. 9. 2015, č. j. 2 Azs 175/2015 - 34, ze dne 31. 8. 2016, č. j. 2 Azs 141/2016 - 32,
či v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 34/2017 - 26).
[18] Upozornil-li stěžovatel v kasační stížnosti také na existenci rodinného života na území
České republiky, Nejvyšší správní soud k tomu odkazuje na usnesení ze dne 17. 6. 2015,
č. j. 1 As 84/2015 - 24, ve kterém uvedl, že „[u]stálená judikatura Nejvyššího správního soudu nevylučuje,
že by zásah do rodinného a soukromého života cizince mohl představovat, a to ve velmi výjimečných případech,
důvod pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Bylo by to možné
např. v případech, kdy by si žadatel vytvořil na území České republiky takové rodinné či případně osobní vazby,
že by nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území
České republiky (srov. rozsudek ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, a ze dne 17. 9. 2010,
č. j. 2 Azs 14/2010 - 92). Každé vycestování cizince, a to zvláště v případě jeho předchozího dlouhodobého
pobytu v České republice, může obecně představovat zásah do jeho rodinného a soukromého života. Nicméně
zákon o azylu poskytuje ochranu až v případech nepřiměřeného zásahu.“ Podle citovaného rozhodnutí
se však nejedná o nepřiměřený zásah, může-li cizinec a jeho rodina vést svůj soukromý a rodinný
život v jiné zemi, například v domovském státě (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 Azs 167/2016 - 25). Stěžovatel nepochybně může budovat své rodinné
zázemí a vazby v zemi původu, když jeho manželka a děti jsou státní příslušníci Ukrajiny
(na území České republiky pobývají na základě trvalého pobytu). Tím, že stěžovateli nebyla
udělena mezinárodní ochrana, tedy nebylo porušeno jeho právo na respektování soukromého
a rodinného života. Čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neukládá státu
všeobecný závazek respektovat volbu osob, které nejsou jeho státními příslušníky, ohledně země
jejich pobytu a umožnit jim přenést si rodinný a soukromý život na území daného státu.
Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že podmínky pro použití
tzv. extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
jsou velmi přísné (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011,
č. j. 9 Azs 7/2011 – 67). Tyto výjimečné okolnosti nebyly v případě stěžovatele prokázány,
neboť mu není jakýmkoliv způsobem znemožněn rodinný život v zemi jeho původu,
když v tomto ohledu stěžovatel uvedl jako jedinou překážku společného života na Ukrajině
pouze to, že jeho manželka pracuje v České republice a děti zde navštěvují školu. V daném
případě tak nevyvstala žádná okolnost, pro kterou by bylo důvodu se od výše uvedené
judikatury jakkoliv odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018,
č. j. 2 Azs 356/2018 – 39, a ze dne 15. 11. 2018, č. j. 5 Azs 108/2018 - 36).
[19] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že primárním zdrojem informací podstatných
pro udělení mezinárodní ochrany je samotný žadatel. Právě z obsahu jeho žádosti
je v následujících fázích řízení vycházeno. Žadatele tedy stíhá břemeno tvrzení, důkazní břemeno
je poté rozloženo mezi něj a správní orgán. Správní orgán tedy zjišťuje skutkový stav věci
v rozsahu možných důvodů udělení mezinárodní ochrany, které vyplývají z žadatelovy výpovědi
v průběhu řízení o mezinárodní ochraně (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013 - 38, ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 - 48,
a ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014 - 48, nebo rozsudky ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, a ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 Azs 214/2016 - 32). Přiléhavým
je v této souvislosti i odkaz na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, dle kterého „[a]bsence tvrzení azylově relevantních
skutečností ze strany žadatele o azyl může být jen stěží nahrazována zjištěními správním orgánem jinak
získanými“. Nejvyšší správní soud tak v daném případě neshledal důvodnou zcela obecně
uplatněnou námitku stěžovatele o nedostatečných skutkových zjištěních, když správní orgán
ve svém posouzení věci vycházel právě ze zjištění učiněných v rozsahu možných důvodů udělení
mezinárodní ochrany, které vyplývaly z výpovědi stěžovatele.
[20] Jedná-li se o samotný pohovor k žádosti o udělení mezinárodní ochrany, správní orgán
rozhodující ve věci mezinárodní ochrany musí podle právního názoru plynoucího z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74, při osobních
pohovorech postupovat tak, aby žadateli o udělení mezinárodní ochrany umožnil předložit
v úplnosti důvody své žádosti (shodně též usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 8. 2018, č. j. 5 Azs 78/2018 - 21). Popsané požadavky na dokazování v azylovém řízení
žalovaný dle Nejvyššího správního soudu nepochybně respektoval. Stěžovatel měl možnost
přednést v úplnosti důvody své žádosti v rámci své výpovědi, přičemž mu byla také dána
možnost předložit související důkazy.
[21] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tak poskytuje
dostatečnou odpověď na tvrzení stěžovatele uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
[22] Proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele nepřijatelnou, a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
[23] Výrok o nákladech řízení se opírá o §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu