ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1328.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 1328/2017-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2018 o dovolání obviněných P. F. a T. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 5 To 73/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 10/2015, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 5 To 73/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 2 T 10/2015, byl obviněný P. F. uznán vinným přečinem zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a obviněný T. K. byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §255 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterých se dopustili tím, že T. K. ve funkci jednatele (od 15. 5. 2000 do 7. 4. 2010) a postavení společníka společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., (později přejmenované na TK–SAFE, s. r. o.), IČ 26176068, se sídlem podle zápisu v obchodním rejstříku do 25. 1. 2010 Praha 5, ul. Nádražní 62/280, poté Praha 5 – Smíchov, nám. 14. října 1307/2, se zapsaným předmětem podnikání od roku 2005 do 25. 1. 2010 „zámečnictví“, a poté až dosud „zámečnictví, nástrojařství“, a od 25. 1. 2010 „výroba obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, a P. F., ve funkci jednatele (od 15. 5. 2000 do 24. 3. 2010) společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., a do 16. 3. 2010 také jako společník této společnosti, se dohodli na realizaci nového konkurenčního podnikatelského projektu spočívajícího v provozování další společnosti zabývající se uzamykacími systémy a tento projekt pak v následujícím období zrealizovali tak, že nejdříve P. F. zakoupil dne 20. 4. 2009 akcie společnosti EG–LINE, a. s., IČ 28233719, se sídlem podle zápisu v obchodním rejstříku od 22. 3. 2010 Praha 5, Nádražní 280/62, a stal se jediným akcionářem této společnosti, od 4. 5. 2009 se zapsaným předmětem podnikání „zámečnictví, nástrojařství“, a od 4. 5. 2009 „výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“, ve které byl dne 20. 4. 2009 ustanoven jediným členem představenstva, s využitím kontaktů navázaných s obchodními partnery společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., odborné kvalifikace jejích zaměstnanců, kterým nabídli pracovní poměr u společnosti EG–LINE, a. s., s využitím sídla a kancelářských prostor na adrese Praha 5, ul. Nádražní 62/280, to vše s cílem získat na úkor společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., výhodu a prospěch pro společnost EG–LINE, a. s., spočívající ve snaze usnadnit této společnosti vstup na příslušný segment trhu a rozjezd její podnikatelské činnosti, z níž by této společnosti plynuly příjmy a konečně i se záměrem zbavit se závazků, které společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., měla vůči svým věřitelům z obchodní činnosti spočívající v neuhrazených dodávkách komponentů uzamykacích systémů, na základě žádostí ze dne 1. 3. 2010 a dodatků ze dne 1. 3. 2010 sjednaných ke Smlouvám o dílo z let 2006, 2007 a 2009, uzavřených se společností PREdistribuce, a. s., IČ 27376516, převedli činnosti z původního smluvního zhotovitele, společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., na nového zhotovitele, společnost EG–LINE, a. s., která tak nastoupila na místo původního zhotovitele, a za provedené činnosti v letech 2010 a 2011 inkasovala nejméně 12 120 963 Kč, kdy konkrétně šlo o :
a) smlouvu o dílo č. PS21000110/010 ze dne 14. 12. 2009 sjednanou mezi společností GUARD – Čechy, spol. s r. o., zastoupenou P. F. jako zhotovitelem a společností PREdistribuce, a. s., na základě žádosti ze dne 1. 3. 2010, adresované společnosti PREdistribuce, a. s., podepsané za společnost. GUARD – Čechy, spol. s r. o., T. K. a za společnost EG-LINE, a. s., P. F., a dodatku č. 1 ze dne 1. 3. 2010 sjednaného mezi společností PREdistribuce, a. s., jako objednatelem a společností EG–LINE, a. s., zastoupenou P. F. a společností GUARD – Čechy, spol. s r. o., zastoupenou T. K., s podpisem dodatku P. F. a T. K. dne 26. 3. 2010, nastoupila na místo zhotovitele společnost EG–LINE, a. s., která za převzaté činnosti vyinkasovala na základě faktur č. 100660, č. 100972, č. 101014, č. 101015, č. 101497, č. 101712, č. 110591, č. 110680, č. 110717, č. 110794, č. 110884, č. 110944, č. 110978, č. 111035, č. 111055, č. 111073, č. 111108, č. 111162, č. 111199, č. 111250, č. 111349, č. 111403, č. 111358, č. 111413 a č. 111507 celkem 12 050 031 Kč,
b) smlouvu o dílo č. PS21000107/072 ze dne 30. 8. 2007 sjednanou mezi společností GUARD – Čechy, spol. s r. o., zastoupenou P. F. jako zhotovitelem a společností PREdistribuce, a. s., na základě žádosti ze dne 1. 3. 2010, adresované společnosti PREdistribuce, a. s., podepsané za společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., T. K. a za společnost EG–LINE, a. s., P. F. a dodatku č. 1 ze dne 1. 3. 2010 sjednaného mezi společností PREdistribuce, a. s., a společností EG–LINE, a. s., zastoupenou P. F. a společností GUARD – Čechy, spol. s r. o., zastoupenou T. K., nastoupila na místo zhotovitele společnost EG–LINE, a. s.,
c) smlouvu o dílo č. PS222006/008 ze dne 1. 11. 2006 sjednanou mezi společností GUARD – Čechy, spol. s r. o., zastoupenou T. K. jako zhotovitelem a společností PREdistribuce, a. s., na základě žádosti ze dne 1. 3. 2010, adresované společnosti PREdistribuce, a. s., podepsané za společnost – Čechy, spol. s r. o., T. K. a za společnost EG–LINE, a. s., P. F. a dodatku č. 1 ze dne 1. 3. 2010 sjednaného mezi společností PREdistribuce, a. s., a společností EG–LINE, a. s., zastoupenou P. F. a společností GUARD – Čechy, spol. s r. o., zastoupenou T. K., nastoupila na místo zhotovitele společnost EG–LINE, a. s., která za převzaté činnosti vyinkasovala na základě faktur č. 100695, 100755, 100795, 101124, 101353, 101458, 101457, 101613, 101724, 101753, 110147, 110519, 110630, 110669, 110736, 111382, 111093, 111174, 111756 celkem částku 70 932 Kč,
2. Za to byl obviněný P. F. odsouzen podle §255 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen a podle §82 odst 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání 15 (patnácti) měsíců. Podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému P. F. současně uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 50 000 (padesáttisíc) Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců. Obviněný T. K. byl odsouzen podle §255 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) měsíců, podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen a podle §82 odst 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Také obviněnému T. K. byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 600 Kč, tedy celkem ve výši 30 000 (třicettisíc) Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) měsíc. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození MIRROR CZ, spol. s r. o., Guard – Mudroch, spol. s r. o. a společnost TK–SAFE, s. r. o., zastoupená insolvenční správkyní Mgr. Naďou Herrmanovou, odkázáni s celými svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 2 T 10/2015, podali obvinění P. F. a T. K. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 5 To 73/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §229 odst. 1 tr. ř. byly společnost MIRROR CZ, spol. s r. o., se sídlem Wintrova 2853/30a, Brno, společnost Guard – Mudroch, spol. s r. o., se sídlem Koráb 132, Tišnov, a Mgr. Naďa Theerová (dříve Herrmannová), advokátka se sídlem Palackého nám. 106, Třeboň, insolvenční správkyně společnosti TK–SAFE, s. r. o., se sídlem nám. 14. října 1307/2, Praha 5, odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 5 To 73/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 2 T 10/2015, podali obvinění P. F. prostřednictvím obhájce JUDr. Ondřeje Sováka a T. K. prostřednictvím obhájce JUDr. Vlastibora Vejvody dovolání. Oba obvinění v podaných dovoláních shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný P. F. v úvodu svého dovolání předně konstatoval, že zásadně nesouhlasí s rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně v předmětné věci, neboť uvedená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zdůraznil, že si je vědom toho, že Nejvyšší soud nepřezkoumává skutková zjištění nižších soudů, nicméně dovoláním napadá právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, tedy přečin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Současně však dodal, že prvoinstanční soud nepřípustně dotvořil příslušný skutek a že důkazní nouze nemůže být důvodem k nepřípustnému dotváření skutkového stavu. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, podle kterého vina pachatele může být autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, mohl důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné. Podle mínění obviněného si lze jen stěží představit, že by on i spoluobviněný T. K. mohli předpokládat, že převodem ve výroku o vině uvedené zakázky, která přestala být ziskovou, dojde k újmě na straně společnosti, která její předmět ani nemohla naplnit. V této souvislosti obviněný uvádí obecné zásady pro prokazování zavinění a označuje za souhrnné a povrchní úvahy obsažené v odůvodnění soudních rozhodnutí, které se týkají subjektivní stránky trestného činu. Nalézací soud se podle dovolatele s naplněním subjektivní stránky souzeného trestného činu vůbec nevypořádal. Je přesvědčen, že soudy hodnotily důkazy jednostranně v neprospěch obviněných a obviněnými navrhované důkazy prokazující jejich nevinu bagatelizovaly nebo neprovedly vůbec, což se týká především znaleckého posudku znaleckého ústavu BOHEMIA EXPERTS, s. r. o. Z odůvodnění rozhodnutí podle něj nevyplývá reálný vztah mezi provedenými důkazy a úvahami soudů při hodnocení důkazů, který by umožnil učinit jednoznačný závěr o jeho vině. V této souvislosti cituje judikaturu Ústavního soudu týkající se zásady subsidiarity trestní represe a povinnosti odvolacího soudu vypořádat se s námitkami odvolatele. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu provádí též výklad zásad presumpce neviny a in dubio pro reo a uvádí, že tento výklad se týká především absence poškozovacího úmyslu jako jednoho ze znaků základní skutkové podstaty trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku.
6. V další části dovolání dovolatel cituje závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, týkající se principu ultima ratio a označuje za obecné fráze úvahy, kterými odvolací soud zdůvodnil nutnost uplatnění trestní odpovědnosti v předmětné trestní věci. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že posuzovaná věc má soukromoprávní základ a mělo být aplikováno ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, neboť jde o civilní spor dvou subjektů působících na stejném segmentu trhu. Navíc dodal, že stíhání pro daný přečin bylo zahájeno na samé hranici promlčení trestního stíhání a trestní řízení trvalo vzhledem ke kvalifikaci skutku neúměrně dlouhou dobu.
7. Dovolatel má rovněž za to, že jemu uložený trest je trestem nepřiměřeně přísným i v případě, že by jeho trestná činnost byla spolehlivě prokázána. Uvádí, že rozhodující soudy použily přitěžující okolnosti a navíc nezohlednily, že mezi rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně uplynula doba delší jednoho roku. Přitěžující okolnost spočívající ve spáchání skutku promyšleně nevyplynula podle jeho názoru z provedeného dokazování.
8. Z uvedených důvodů obviněný P. F. závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Obviněný T. K. ve svém dovolání vytýká, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy účastenství ve formě pomoci k přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §255 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když se odvolací soud konkrétně nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolání. Ze svého hlediska rozebírá a hodnotí provedené důkazy a tvrdí, že držitelem živnostenského oprávnění pro předmět činnosti „zámečnictví, nástrojářství“ byl pouze obviněný P. F. a bylo tedy zřejmé, že po jeho odchodu se již společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., nemůže nadále zabývat touto činností. Obviněný P. F. také sám dojednal a uzavřel smlouvu o dílo č. PS21000110/010 ze dne 14. 12. 2009 se společností PREdistribuce, a. s., tedy již v době, kdy bylo zřejmé, že společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., nebude moci tomuto závazku dostát. Svoje jednání obviněný T. K. prezentuje tak, že činil pouze takové kroky, které měly zajistit další fungování obchodní společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., za situace, kdy po odchodu obviněného F. již daná společnost nedisponovala příslušným živnostenským oprávněním v daném oboru. Společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., měla nakupovat komponenty (uzamykací systémy) od dodavatelů a s obchodní marží je přeprodávat společnosti EG–LINE, a. s. Spoluobviněný F. však dohodu nedodržel a začal komponenty odebírat přímo od dodavatelů – společností Guard – Mudroch, spol. s r. o., a EVVA, spol. s r. o. Převedení zakázky objednatele společnosti PREdistribuce, a. s., ze společnosti GUARD – Čechy, spol. s r.o., na společnost EG–LINE, a. s., prezentuje jako snahu zajistit, aby společnost EG–LINE, a. s., přistoupila k dluhu ve výši 8 000 000 Kč, který měla obchodní společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., vůči společnosti Guard – Mudroch, spol. s r. o. Odmítá, že by věděl o tom, že se má jednat pouze o přistoupení na dobu určitou, které český právní řád neumožňuje. Je proto přesvědčen, že mu nelze přičítat k tíži, že F. svému závazku nedostál a závazek neuhradil.
10. Dále obviněný v dovolání obsáhle reprodukuje argumentaci odvolacího soudu, na základě které tento soud dovodil úmyslné zavinění na straně obviněných, a opakuje, že jeho úmyslem nebylo opatřit výhodu a prospěch obchodní společnosti EG–LINE, a. s., ale naopak zavázat tuto společnost dluhem 8 milionů Kč. Dále dovozuje, že převedení zakázek na obchodní společnost EG–LINE, a. s., nebylo natolik lukrativní, aby bylo možné dluh splatit, a těžko se proto mohlo jednat o opatření výhody pro společnost EG–LINE, a. s. Obviněný uvádí, že úkornost smlouvy, kterou došlo k převedení zakázky obchodní společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., nelze v této věci vůbec shledat, neboť tato společnost v době sjednání smlouvy nedisponovala příslušným živnostenským oprávněním v daném oboru a uzavření smlouvy nemělo žádný negativní vliv na její další působení. Pro společnost bylo podle něj likvidační pouze jednání obviněného F. spočívající v jeho odchodu ze společnosti a nedodržení dohody o zajišťování dodávek zboží. Obviněný namítl, že ze žalovaného jednání nemohl mít žádný prospěch, a to již jen z toho důvodu, že se neúčastnil podnikání obchodní společnosti EG–LINE, a. s. Uzavřel proto, že v jednání kladeném mu za vinu nelze spatřovat účastenství ve formě pomoci k přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
11. Z uvedených důvodů obviněný T. K. závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby ho předmětné obžaloby zprostil.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných P. F. a T. K. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., využil svého zákonného práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření k dovolání obviněného P. F. uvedl, že značná část námitek tohoto obviněného formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jedná se o námitky, podle kterých nalézací soud „nepřípustně dotvářel skutkový stav“, obecné námitky o jednostranném hodnocení důkazů nebo o absenci reálného vztahu mezi provedenými důkazy a úvahami soudů při hodnocení důkazů, námitky o údajné bagatelizaci nebo neprovedení obviněnými navrhovaných důkazů, a veškeré další námitky, ve kterých dovolatel brojí proti hodnocení některých důkazů soudy, provádí vlastní interpretaci důkazů a odmítá skutková zjištění učiněná soudy. Za irelevantní z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu označil též námitky, kterými obviněný vytkl porušení zásad presumpce neviny a „in dubio pro reo“, a dále námitky o nepředvídatelnosti trestního postihu s tím, že dovolatel zde ignoruje učiněná skutková zjištění. Pod deklarovaný dovolací důvod nelze podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v podobě, v jaké byly uplatněny dovolatelem, podřadit ani námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu, neboť z učiněných skutkových zjištění jednoznačně vyplývá existence úmyslu obviněných získat neoprávněné výhody a prospěch pro společnost EG–LINE, a. s., na úkor společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o. Stejně tak podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani ty námitky obviněného P. F., kterými s odkazem na shora citovaný dovolací důvod zpochybnil přiměřenost uloženého trestu. K tomu dodal, že námitky proti druhu trestu a jeho výměře lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž však obviněný vůbec své dovolání neopírá, navíc obviněnému nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uplatněnému dovolacímu důvodu formálně odpovídají toliko námitky obviněného P. F., kterými brojil proti údajně nedůvodnému nepoužití §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe. Tyto námitky však státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nepovažuje za opodstatněné, neboť v případě obviněného P. F. nebylo podle jeho mínění zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu.
13. K dovolání obviněného T. K. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že i námitky tohoto obviněného jsou z podstatné části založeny na argumentaci, která dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá. Dovolatel podle něj ignoruje skutkové zjištění, podle kterého se oba obvinění dohodli na realizaci konkurenčního podnikatelského projektu a vychází z vlastní skutkové verze, podle které rozvíjení podnikání společnosti EG–LINE, a. s., na úkor společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., a veškeré aktivity tuto společnost poškozující byly výlučně záležitostí obviněného P. F. Námitky obviněného, kterými zpochybňuje existenci některých formálních znaků trestného činu podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, lze proto podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen se značnou dávkou tolerance a je přitom nutno důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených v soudních rozhodnutích. Zejména ohledně námitek týkajících se subjektivní stránky trestného činu podle něj obviněný prakticky neuvádí kvalifikované právní námitky a ani nespecifikuje, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu nebo volní složka úmyslu či snad obě tyto složky zároveň. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznil, že obviněný svoje námitky opírá především o tvrzení, že jeho výlučným úmyslem bylo zajistit, aby společnost EG–LINE, a. s., přistoupila k dluhu ve výši 8 000 000 Kč, který měla obchodní společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., vůči společnosti Guard – Mudroch, spol. s r. o. Z učiněných skutkových zjištění však vyplynulo, že přistoupení k dluhu provedené smlouvou ze dne 26. 2. 2010 bylo (z hlediska práva občanského neplatně) časově omezeno na dobu do 13. 3. 2010 a že obviněný K. o této skutečnosti věděl. Úkorná smlouva specifikovaná ve výroku o vině přitom byla podepsaná obviněným až dne 26. 3. 2010. Fakticky tedy nezískala společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., za převod lukrativní zakázky na společnost EG–LINE, a. s., žádné protiplnění. V řízení bylo prokázáno, že obviněný T. K. nepochybně věděl o všech okolnostech jednání obviněného F., sám se na něm podílel a jako pomoc bylo jeho jednání posouzeno jen proto, že v době jeho spáchání neměl postavení speciálního subjektu. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tak všechna skutková zjištění jednoznačně opravňují k závěru o naplnění subjektivní stránky pomoci k přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §24 odst. 1 písm. c) a §255 odst. 2 tr. zákoníku obviněným T. K. Za nedůvodnou pak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství označil také námitku, v rámci které obviněný T. K. nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů o úkornosti uzavřených smluv. Smlouvy, kterými byla společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., připravena o dlouhodobé zakázky s významným obchodním partnerem, aniž by jí tato ztráta byla jakkoli v materiální nebo nemateriální podobě kompenzována, byly podle jeho názoru nepochybně smlouvami uzavřenými na úkor společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o. Za bezpředmětnou považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství též námitku obviněného, že žalovaným přečinem nemohl získat žádný prospěch. Obviněný byl uznán vinným toliko účastenstvím na trestném činu a předpokladem odpovědnosti za účastenství na trestném činu podle §255 odst. 2 tr. zákoníku není úmysl účastníka získat prospěch sám pro sebe. K námitce obviněného, že společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., v podstatě již nemohla podnikat v příslušném oboru z důvodu zániku funkce obviněného P. F. jako jejího druhého jednatele a společníka, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že nelze pominout skutková zjištění o dohodě obviněných na realizaci konkurenčního projektu spočívajícího v provozování další společnosti zabývající se uzamykacími systémy.
14. Nad rámec podaných dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatoval, že právní kvalifikace skutku není zcela správná. Přečin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 tr. zákoníku obsahoval dvě samostatné skutkové podstaty, které dopadají na případy tzv. insider tradingu (viz odst. 1) a selftradingu (viz odst. 2). Jak je patrné z výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, obvinění byli uznáni vinnými oběma citovanými skutkovými podstatami a trest jim soud uložil podle první z nich. Z popisu skutku a z tzv. právní věty formulované ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně však jednoznačně vyplývá, že obvinění naplnili toliko zákonné znaky přečinu podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, takže v posuzované věci nešlo o jednočinný souběh citovaných přečinů a soudy nižších stupňů takový souběh ani neshledaly. Zmíněný nedostatek tedy spočívá toliko v nesprávné citaci zákonného označení trestného činu ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Nic na tom podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nemění ani navazující pochybení soudu prvního stupně ve výroku o trestu, pokud oba obviněné odsoudil podle §255 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli správně jim měl trest ukládat podle §255 odst. 2 tr. zákoníku. Obě samostatné skutkové podstaty jsou totiž ohroženy shodným trestem, když za ně lze uložit trest odnětí svobody až na tři léta nebo zákaz činnosti. Bez praktických dopadů pro obviněné je pak podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství i další dovolateli nenamítané pochybení soudu prvního stupně, který v tzv. právní větě obsažené ve výroku o vině konstatoval, že obviněný P. F. dal popud k uzavření a uzavřel smlouvy na úkor jednoho podnikatele, ačkoliv z provedeného dokazování vyplynulo, že v době uzavření předmětných smluv se tento obviněný na podnikání obchodní společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., již nepodílel. Správně tak mělo být jeho jednání posouzeno pouze v alternativě, že dal popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho podnikatele. Dodal, že vzhledem k tomu, že znaky „uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy“ byly v ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku stanoveny jako alternativní, rovnocenné a k naplnění předmětné skutkové podstaty stačilo naplnění jednoho z nich, nemá ani tato vada vliv na právní kvalifikaci skutku ani na uložený trest.
15. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto uzavřel, že dovolací námitky obou obviněných z velké části neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zčásti pak jde o námitky zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
16. Ačkoliv bylo obviněným prostřednictvím jejich obhájců zasláno vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k případné replice, dovolatelé se do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci, a to ani prostřednictvím svých obhájců, k němu nevyjádřili.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněných P. F. a T. K. jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými v souladu s ustanovením §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze tato podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolací soud dále dospěl k závěru, že dovolateli uplatněné námitky alespoň z části naplňují jimi uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná.
18. Oba dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným, a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelů, a to včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
IV.
Důvodnost dovolání
19. Podstatou dovolání obviněného P. F. je jeho tvrzení, že uvedená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to pokud jde o přečin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, když nalézací soud zejména nepřípustně dotvářel skutkový stav věci a že rozhodující soudy nižších stupňů nesprávně posoudily předmětný skutek týkající se jeho osoby. Podle jeho mínění si lze jen stěží představit, že by on i spoluobviněný T. K. mohli předpokládat, že převodem ve výroku o vině uvedené zakázky, která přestala být ziskovou, dojde k újmě na straně společnosti, která její předmět ani nemohla naplnit. Soudy se podle obviněného vůbec nevypořádaly s naplněním subjektivní stránky souzeného trestného činu a provedené důkazy hodnotily jednostranně v neprospěch obviněných. Obviněnými navrhované důkazy prokazující jejich nevinu bagatelizovaly nebo neprovedly vůbec, což se týká především znaleckého posudku znaleckého ústavu BOHEMIA EXPERTS, s. r. o. Obviněný je přesvědčen, že v průběhu řízení došlo k porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo a že ve věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe.
20. Obviněný T. K. v dovolání uvedl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tedy účastenství ve formě pomoci k přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §255 odst. 1, 2 tr. zákoníku, když se odvolací soud konkrétně nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolání. V návaznosti na to v dovolání ze svého hlediska rozebírá a hodnotí provedené důkazy a zdůrazňuje, že činil pouze takové kroky, které měly zajistit další fungování obchodní společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., za situace, kdy po odchodu obviněného F. již daná společnost nedisponovala příslušným živnostenským oprávněním v daném oboru. Převedení zakázky objednatele společnosti PREdistribuce, a. s., ze společnosti GUARD – Čechy spol. s r.o., na společnost EG-LINE, a. s., prezentuje jako snahu zajistit, aby společnost EG–LINE, a. s., přistoupila k dluhu ve výši 8 000 000 Kč, který měla obchodní společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., vůči společnosti Guard – Mudroch, spol. s r. o. Odmítá, že by věděl o tom, že se má jednat pouze o přistoupení na dobu určitou, které český právní řád neumožňuje. Podle jeho názoru úkornost smlouvy, kterou došlo k převedení zakázky obchodní společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., nelze v této věci vůbec shledat, neboť tato společnost v době sjednání smlouvy nedisponovala příslušným živnostenským oprávněním v daném oboru a uzavření smlouvy nemělo žádný negativní vliv na její další působení. Pro společnost bylo podle něj likvidační pouze jednání obviněného F. spočívající v jeho odchodu ze společnosti a nedodržení dohody o zajišťování dodávek zboží. Je přesvědčen, že mu nelze přičítat k tíži, že F. svému závazku nedostál a závazek neuhradil, a že v jednání kladeném mu za vinu nelze spatřovat účastenství ve formě pomoci k přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
21. Nalézací soud vzal na základě provedeného dokazování za prokázané, že obviněný P. F. jako společník a jednatel společnosti GUARD – Čechy, spol. s. r. o., a zároveň jako jediný akcionář a člen představenstva společnosti EG–LINE, a. s., v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch své nové společnosti EG–LINE, a. s., nechal převést na společnost EG–LINE, a. s., kontakty navázané s obchodními partnery společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., odborně kvalifikované zaměstnance, sídlo, movitý majetek a kancelářské prostory GUARD – Čechy, spol. s r. o., a zajistil uzavření dodatků číslo 1 ze dne 1. 3. 2010 ke třem ve výroku rozsudku specifikovaným smlouvám se společností PREdistribuce, a. s., na základě kterých na společnost EG–LINE, a. s., přešla zakázka na dodávku uzamykacích zámků a s tím spojených služeb, kterou původně společnost PREdistribuce, a. s., uzavřela se společností GUARD – Čechy, spol. s r. o., a za kterou společnost EG–LINE, a. s., poté, co nastoupila do pozice zhotovitele, inkasovala nejméně 12 120 963 Kč a upevnila své místo na trhu, přičemž společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., a EG–LINE, a. s., mají stejný předmět činnosti „Zámečnictví, nástrojářství“ a „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“. K dokonání skutkové podstaty trestného činu obviněným P. F. došlo podle názoru nalézacího soudu za popsaných okolností již dáním popudu k uzavření předmětných smluv, tedy vyslovením souhlasu s jejich uzavřením. K dokončení celého trestněprávního postižitelného jednání pak došlo uzavřením těchto smluv (tj. vyvedením určitých majetkových hodnot z jedné společnosti do druhé), neboť v důsledku toho došlo k zásadnímu omezení podnikatelské činnosti společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., k výraznému úbytku jejích klientů a k poklesu jejího zisku. Při činění uvedených kroků byli obvinění vedeni především snahou usnadnit společnosti EG–LINE, a. s., vstup na příslušný segment trhu a současně na úkor společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., získat neoprávněné podnikatelské výhody a neoprávněný majetkový prospěch pro společnost EG–LINE, a. s. Tím, že na základě uzavřených dodatků číslo 1 ke třem ve výroku rozsudku specifikovaným smlouvám se společností PREdistribuce, a. s., na základě kterých na společnost EG–LINE, a. s., přešla zakázka na dodávku uzamykacích zámků a s tím spojených služeb, kterou původně společnost PREdistribuce, a. s., uzavřela se společností GUARD – Čechy, spol. s r. o., získala společnost EG–LINE, a. s., velkou konkurenční výhodu jednak na úkor společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., jednak i ostatních soutěžitelů na trhu. Nalézací soud proto uzavřel, že obviněný P. F. popsaným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ohledně jednání obviněného T. K. dospěl nalézací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci k závěru, že jmenovaný obviněný jako jednatel společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., v kooperaci s obviněným P. F., v úmyslu opatřit neoprávněný prospěch nové společnosti EG–LINE, a. s., převedl na společnost EG–LINE, a. s., kontakty navázané s obchodními partnery společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., odborně kvalifikované zaměstnance, sídlo, movitý majetek a kancelářské prostory GUARD – Čechy, spol. s r. o., a podepsal jednak žádosti o změnu zhotovitele, jednak dodatky ke smlouvám specifikované ve výroku rozsudku. Podle nalézacího soudu nemá obviněný T. K. postavení speciálního subjektu podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, nepůsobil ve společnosti EG–LINE, a. s., což ale není rozhodné pro posouzení jeho jednání jako pomoci k přečinu podle §255 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Bez jeho součinnosti spočívající zejména v prohlášení, které bylo součástí dodatku, že společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., s obsahem dodatku plně souhlasí a nemá proti němu námitek, by nebylo možné dosáhnout sledovaného cíle.
22. Odvolací soud se na základě učiněných skutkových zjištění s myšlenkovým postupem soudu prvního stupně ztotožnil a zaujal i stejné stanovisko, pokud jde o hodnocení subjektivní stránky jednání obou obviněných. Podle jeho mínění provedl nalézací soud všechny relevantní důkazy, které se ve vztahu k podané obžalobě nabízely a které mohly sloužit jako podklad pro jeho rozhodnutí, a dostál povinnosti objasňovat se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch obviněných i okolnosti svědčící v jejich neprospěch. I podle odvolacího soudu bylo snahou obou obviněných dosáhnout existence společnosti s předmětem činnosti zámečnictví, nástrojářství, která nebude zatížena žádným dluhem, a poté postupně přenést všechny aktivity na stranu zvýhodněného subjektu s konečným důsledkem ukončení činnosti subjektu znevýhodněného. Odvolací soud je přesvědčen o předchozí dohodě obou obviněných o všech zásadních okolnostech budoucích kroků vedoucích k přechodu práv vyplývajících ze smluv společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., se společností PREdistribuce, a. s., na společnost EG–LINE, a. s., proto posoudil námitku obviněných vytýkající nedostatek naplnění všech znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zneužívání informací v obchodním styku podle §255 odst. 1, 2 tr. zákoníku jako neopodstatněnou. Zcela bez pochybností pak podle něj byla zjištěna i subjektivní stránka daného trestného činu.
23. Nejvyšší soud na úvod konstatuje, že oba obvinění v podaných dovoláních převážně opakují námitky uplatněné již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se nalézací i odvolací soud již dostatečně a řádným způsobem vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Navíc dovolací námitky obviněných jsou z podstatné části založeny na argumentaci, která uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá. Jedná se o námitky, kterými obvinění brojí proti hodnocení v řízení provedených důkazů, odmítají učiněná skutková zjištění, provádí vlastní interpretaci důkazů a předkládají vlastní verzi průběhu skutkového děje. Konkrétně je za čistě skutkové nutno označit námitky, podle kterých nalézací soud nepřípustně dotvářel skutkový stav věci, námitky o jednostranném hodnocení provedených důkazů a námitky o údajné bagatelizaci či neprovedení obhajobou navrhovaných důkazů. Za relevantní výhradu nelze pak považovat ani výtku obviněného P. F., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje také výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí zásada „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (ani žádný jiný, byť neuplatněný) dovolací důvod. Pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit rovněž námitky obviněného P. F. o nepředvídatelnosti trestního postihu, neboť obviněný v této souvislosti zcela přehlíží učiněná skutková zjištění, jak bude dále rozvedeno.
24. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nespadá ani obecná hmotněprávní námitka týkající nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, kterou v podaných dovoláních uplatnili oba obvinění. Ani jeden z obviněných totiž v tomto směru neuvádí žádné kvalifikované právní námitky. Naopak oba dovolatelé tuto námitku blíže upřesnili pouze námitkami čistě skutkovými. Obviněný P. F. v této souvislosti v rozporu s výsledky provedeného dokazování tvrdí, že mu úmysl nebyl prokázán, že naplnění subjektivní stránky nelze s jistotou z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu dovodit a že se žádného trestného činu nedopustil. Obviněný T. K. uvádí, že jeho úmyslem nebylo opatřit výhodu a prospěch obchodní společnosti EG–LINE, a. s., ale naopak zavázat tuto společnost dluhem 8 milionů Kč, ač bylo v průběhu řízení prokázáno, že toto jeho tvrzení se nezakládá na pravdě. Zmíněnými námitkami tak obvinění pouze polemizují se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů prvního a druhého stupně, jakož i s učiněnými skutkovými zjištěními, předkládají vlastní verzi skutkového děje a domáhají se toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Takové námitky však nelze považovat z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za právně relevantní.
25. I přes výše uvedené se Nejvyšší soud uplatněnými skutkovými námitkami obviněných zabýval, a to z hlediska případného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, ale takový extrémní nesoulad s ohledem na níže uvedené závěry reagující na konkrétní námitky obviněných neshledal.
26. Na úvod Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu zneužití informace a postavení v obchodním styku se podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, ve znění účinném do 12. 8. 2017, dopustil ten, kdo jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavřel nebo dal popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků. Jednalo se o samostatnou skutkovou podstatu (tzv. selftrading) trestně postihující zneužívání postavení u dvou nebo více podnikatelů, a to bez ohledu na to, zda šlo o podnikatele fyzickou osobu nebo podnikatele právnickou osobu, a to zejména v oblasti konkurence v obchodní činnosti. Šlo o trestný čin úmyslný, proto se k jeho spáchání vyžadovalo zavinění ve formě úmyslu ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku. Navíc však pachatel musel jednat v úmyslu přesahujícím objektivní stránku, tj. v tzv. druhém úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch. Výhoda i prospěch mohly mít materiální i nemateriální povahu a mohly mít jakoukoli podobu. Zpravidla se jednalo o výhody nebo prospěch hospodářské povahy. Pod pojmem uzavřením smlouvy je nutno rozumět včasné přijetí návrhu takové smlouvy, který musel být natolik určitý, aby jeho přijetím smlouva mohla vzniknout (musel mít zákonem stanovené podstatné náležitosti, popř. u tzv. inominátních – nepojmenovaných smluv minimální obsah k tomu, aby závazky smluvních stran byly dostatečně přesně stanoveny). Popudem k uzavření smlouvy měl zákon na mysli zejména návrh na uzavření smlouvy, ale i další jednání pachatele, které mělo vést k jednání o uzavření smlouvy, např. tzv. poptávka, která nebyla návrhem smlouvy, ale sloužila k zjištění možností, podmínek, ceny apod., a byla podkladem pro rozhodnutí o podání návrhu smlouvy, nebo i jakýkoli jiný, byť neformální popud ve formě nabídky, která neměla náležitosti návrhu smlouvy či ve formě podnětu apod. Nemuselo jít o uzavření smlouvy nebo popud k uzavření smlouvy jen mezi podnikateli, společnostmi nebo podniky, v nichž byl pachatel činný, ale postačilo, že šlo o smlouvu na úkor jednoho, popř. i více takových subjektů, v nichž pachatel působil jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na jejich podnikání (viz R 36/2000 Sb. rozh. tr.). Pachatel pak musel dát popud nebo přímo uzavřít smlouvu, která byla nevýhodná pro jednu (nebo více) z organizací, v nichž pachatel působil (zákon zde používal pojem na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků). Nevýhodná byla podle daného ustanovení taková smlouva, která jakýmkoli způsobem znevýhodňovala jednoho podnikatele vůči druhému, přičemž nemuselo jít vždy jenom o finanční prospěch, i když tomu tak zpravidla bylo. Nevýhodnost uzavřené kupní smlouvy nebo popudu může mimo jiné spočívat již ve skutečnosti, že jeden z podnikatelů byl takovou smlouvou zbaven majetku sloužícího k jedinému reálně fungujícímu podnikání, a tím mu bylo znemožněno i toto podnikání samotné, z jehož výnosů byl podnikatel v době před uzavřením smlouvy schopen uhrazovat své závazky (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 2612 – 2618; dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 4 Tz 2/2000, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy č. 5/2000, s. 265, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 42/2007).
27. K naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění pomocníka (§15 tr. zákoníku), které lze dovodit tehdy, jestliže pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu (srov. Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 349 s.). V případě pomocníka k trestnému činu podle §255 odst. 2 tr. zákoníku platí, že pomocníkovi musí být znám i výše uvedený specifický úmysl hlavního pachatele.
28. Po prostudování předloženého trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že společnost GUARD – Čechy, spol. s r.o., byla zapsána do obchodního rejstříku dne 15. 5. 2000, jejímž předmětem činnosti bylo původně „zámečnictví“, později „zámečnictví, nástrojářství“. Obviněný P. F. působil ve funkci jednatele této společnosti od 15. 5. 2000 do 24. 3. 2010 (viz č. l. 4594 spisu) a obviněný T. K. byl ve funkci jednatele společnosti od 15. 5. 2000 do 7. 4. 2010 (viz č. l. 4603 spisu). Smlouvou o převodu obchodního podílu ze dne 16. 3. 2010 převedl obviněný P. F. svůj obchodní podíl ve společnosti GUARD – Čechy, spol. s r.o., na obviněného T. K. (viz č. l. 4598 – 4599 spisu). Na valné hromadě konané dne 24. 3. 2010 pak obviněný T. K. dobrovolně hlasoval pro odvolání obviněného P. F. z pozice jednatele (viz notářský zápis založený na č. l. 4624 a násl. spisu) a odkoupil od něj jeho obchodní podíl.
29. V roce 2005 obvinění se společností GUARD – Čechy, spol. s r.o., vyhráli výběrové řízení na dodávku uzamykacích systémů pro objednatele PREdistribuce, a. s. Rámcová kupní smlouva o dodávce zboží byla podepsána dne 15. 9. 2005 (č. l. 1533 a násl. spisu). Na ní navazovaly další smlouvy, a to smlouva o dílo č. PS222006/008 ze dne 1. 11. 2006 (č. l. 1488 a násl. spisu), kterou se společnost GUARD – Čechy, spol. s r.o., zastoupená obviněným T. K., zavázala pro společnost PREdistribuce, a. s., upravit energetické vložky 566NK na vložky atypické délky (čl. I smlouvy), dále servisní smlouva č. PS21000107/072 ze dne 30. 8. 2007 (č. l. 1471 a násl. spisu), kterou se společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., zastoupená obviněným P. F., zavázala pro společnost PREdistribuce, a. s., zabezpečovat záruční a pozáruční servisní služby k systému bezobslužného výdeje klíčů KEYBOX bezpečnostního systému ALTEX a dne 11. 12. 2009 obviněný P. F. za společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., podepsal se společností PREdistribuce, a. s., smlouvu o dílo č. PS21000110/010 (č. l. 1401 a násl. spisu), jejímž předmětem bylo dodání kompletního zámku a jeho namontování do dělících skříní za účelem jejich uzamčení (čl. 2.2 smlouvy). Posledně uvedená smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2011 a zhotovitel se v ní zavázal vybavit dělící skříně NN uzamykacím systémem v počtu cca 7 872 kusů zámků do 31. 12. 2011 (čl. 2.3, 3.1 smlouvy). Všechny výše specifikované smlouvy se odvíjely od výsledků výběrového řízení, které zadala společnost Pražská energetika, a. s., která je mateřskou společností společnosti PREdistribuce, a. s.
30. Společnost EG–LINE, a. s., vznikla pod jménem ERZINCAN, a. s., dne 18. 1. 2008. Obviněný P. F. zakoupil její akcie dne 20. 4. 2009 a ode dne 4. 5. 2009 je zapsán jako její jediný člen představenstva a zároveň jediný akcionář, společnost přejmenoval na EG–LINE, a. s., a mezi předměty podnikání společnosti nechal zapsat „zámečnictví, nástrojářství“.
31. Dokazováním vyšlo najevo, že společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., prodala veškerý svůj majetek společnosti EG–LINE, a. s. Tato skutečnost vyplývá z výpovědí obou obviněných i z faktur splatných v období září až prosince roku 2009 založených ve spise (viz výpovědi obviněných na č. l. 5763-5764, 5778, faktury založené na č. l. 308 a násl. spisu). Převedeni do nové společnosti EG-LINE, a. s., byli i všichni zaměstnanci společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., jak vypověděl obviněný P. F. u hlavního líčení konaného dne 29. 2. 2016 (viz č. l. 5762 spisu). Ze zprávy Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 25. 11. 2014 (viz č. l. 843 spisu) vyplývá, že zaměstnanci společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., Z. F., J. M., Z. R. a M. S. ukončili činnost ve společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., dne 31. 5. 2009 a od 1. 6. 2009 byli zaměstnáni ve společnosti EG–LINE, a. s. Ve společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., nezůstalo de facto vůbec nic. Společnost EG–LINE, a. s., si ponechala také sídlo společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., v Nádražní ulici v Praze 5, přičemž společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., formálně přesídlila na adresu nám. 14 října, Praha 5. Svědek S. F., pronajímatel objektu v Nádražní ulici, vypověděl, že mu obviněný P. F. řekl, že společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., končí, že z ní bude společnost EG–LINE, a. s., a že podstata se nemění. Nájem společnosti EG–LINE, a. s., započal od 1. 6. 2009 (č. l. 1287 spisu).
32. Podstatná je z hlediska posuzované věci zejména skutečnost, že v řízení bylo bez pochybností prokázáno, že obvinění zajistili také přechod shora zmíněné zakázky pro společnost PREdistribuce, a. s., na společnost EG–LINE, a. s., a to třemi dopisy shodného znění ze dne 1. 3. 2010 nazvanými „Žádost o ukončení smlouvy o dílo č. PS222006/008, č. PS21000107/072 a č. 21000110/010 a následné uzavření nové smlouvy na společnost EG–LINE, a. s., z důvodu organizačních změn ve společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o.“ (viz dopisy na č. l. 1492, 1479, 1406 spisu). Obviněný T. K. za společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., a obviněný P. F. za společnost EG–LINE, a. s., požádali těmito dopisy společnost PREdistribuce, a. s., o ukončení smluv o dílo č. PS222006/008, PS21000107/072 a 21000110/010 a následné uzavření nových smluv se společností EG–LINE, a. s. Tento požadavek odůvodnili organizačními změnami ve společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o. Obvinění v dopisech výslovně uvedli: „Od 1. 3. 2010 rozhodnutím jednatelů přešla oddělení obchodu a servisu GUARD – Čechy, spol. s r. o., na společnost EG–LINE, a. s. Veškeré obchodní podmínky, práva a povinnosti vyplývající z našich smluvních vztahů ponecháváme zachovány. Rovněž nedošlo k personálním změnám a osoby, se kterými jste byli v kontaktu, nadále zůstávají Vašimi kontaktními osobami.“ Současně obvinění v příslušných dopisech navrhli uzavření nových smluv o dílo za stejných podmínek se zhotovitelem EG–LINE, a. s. Na základě těchto dopisů byly vypracovány a podepsány dodatky číslo 1 ke všem třem výše uvedeným smlouvám číslo PS222006/008, PS21000107/072 a PS21000110/010 (viz dodatky na č. l. 1405, 1477 a 1490 spisu). Dodatek č. 1 ze dne 1. 3. 2010 ke smlouvě o dílo č. PS21000110/010 za společnost EG–LINE, a. s., podepsal obviněný P. F. a obviněný T. K. svým podpisem stvrdil, že společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., s obsahem dodatku plně souhlasí a nemá proti němu námitek. Na tomto dodatku jsou úředně ověřené podpisy obou obviněných ze dne 26. 3. 2010, tj. ze dne, kdy obviněný P. F. již nebyl jednatelem ani společníkem společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o. Dodatky ke smlouvám č. PS222006/008, PS21000107/072 jsou datovány dne 1. 3. 2010 a za společnost EG–LINE, a. s., je podepsal obviněný P. F. I jejich součástí je prohlášení obviněného T. K., že společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., s obsahem dodatku plně souhlasí a nemá proti němu námitek. Na těchto dodatcích již nejsou úředně ověřené podpisy obviněných. Článek 1 dodatků stanoví, že: „Společným dopisem zhotovitele GUARD – Čechy, spol. s r. o., a společností EG–LINE, a. s., adresovaném objednateli, bylo oznámeno, že z důvodů organizačních změn účinných od 1. 3. 2010 bylo převedeno rozhodnutím jednatelů oddělení obchodu a servisu společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., do společnosti EG–LINE, a. s., která tímto vstoupila do všech práv a povinností plynoucích z této smlouvy namísto původního zhotovitele.“
33. Nalézací i odvolací soud přitom podle učiněných skutkových zjištění dospěly ke správnému závěru, že obsah tří výše zmíněných dopisů ze dne 1. 3. 2010 (viz dopisy na č. l. 1492, 1479, 1406 spisu) neodpovídá skutečnosti, neboť jednáním obviněných nedošlo k pouhému převedení oddělení obchodu a servisu společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., na společnost EG–LINE, a. s., nýbrž podnět se týkal dvou zcela samostatných subjektů, o čemž oba obvinění jednoznačně věděli. Navíc u listin označených jako dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo č. PS21000110/010, dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo č. PS21000107/072 a dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo č. PS222006/008, nejde o dodatky k uzavřeným smlouvám, ale jedná se o ukončení smluvního vztahu mezi společnostmi GUARD – Čechy, spol. s r. o., a PREdistribuce, a. s., a uzavření nových smluv mezi společnostmi EG–LINE, a. s., a PREdistribuce, a. s. Také této skutečnosti si oba obvinění museli být vědomi, což mimo jiné vyplývá i z toho, že ve třech společně podepsaných dokumentech ze dne 1. 3. 2010 nazvaných „Žádost o ukončení smlouvy o dílo č. PS222006/008, č. PS21000107/072 a č, 21000110/010 a následné uzavření nové smlouvy na společnost EG–LINE, a. s., z důvodu organizačních změn ve společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o.“ (viz dopisy na č. l. 1492, 1479, 1406 spisu), toto přímo vyjádřili v označení věci, jíž se jejich podnět týká.
34. Ač si tedy obvinění nepochybně byli vědomi skutečnosti, že všechny tři ve výroku o vině specifikované smlouvy sjednané mezi společností GUARD – Čechy, spol. s r. o., a společností PREdistribuce, a. s., se odvíjely od výsledků výběrového řízení a při vědomí rozsahu a podmínek předmětné zakázky pro společnost PREdistribuce, a. s., převedli tuto velice lukrativní zakázku ze společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., na společnost EG–LINE, a. s. Je zřejmé, že oba obvinění tak jednali s cílem sjednat pro společnost EG–LINE, a. s., výhodu spočívající v získání lukrativní zakázky bez účasti ve výběrovém řízení, a to na úkor společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., neboť společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., za převod této zakázky nezískala žádné protiplnění.
35. Znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, Ing. Soňa Nováková, Ph.D., mimo jiné zpracovala bilanční analýzu hospodaření společnosti EG–LINE, a. s., za období let 2008, tedy od jejího vzniku, až do roku 2011 a ze závěrů znaleckého zkoumání vyplynulo, že hospodaření této společnosti bylo po celé sledované období ziskové, nicméně k významnému nárůstu ziskovosti došlo v roce 2011, kdy je zřetelné, že společnost začala mnohem více prosperovat (viz výpověď znalkyně u hlavního líčení konaného dne 1. 3. 2016 na č. l. 5817 a násl. spisu). Z bilanční analýzy se podává, že v roce 2011 došlo ke skokovému nárůstu zisku společnosti EG–LINE, a. s., ze 130 000 Kč za rok 2010 na 687.000,- Kč, přičemž tento nárůst má přímou souvislost se započetím spolupráce se společností PREdistribuce, a. s. (viz tabulka celkového zisku společnosti EG–LINE, a. s., po zdanění na č. l. 202 spisu). Pro vyčíslení čistého prospěchu společnosti EG–LINE, a. s., z převedení zakázky společnosti PREdistribuce, a. s., znalkyně vycházela jednak ze skutečné fakturace ze strany společnosti PREdistiribuce, a. s., jednak ze statistických údajů. Nalézací soud však dospěl k závěru, že se se statisticky stanoveným čistým prospěchem nelze pro účely trestního řízení spokojit, proto od kvantifikace prospěchu, který měla společnost EG–LINE, a. s., získat na úkor společnosti GUARD – Čechy, spol. s. r. o., zcela upustil (viz str. 32 – 33 rozsudku nalézacího soudu). I přesto je však výhodnější postavení společnosti EG–LINE, a. s., možno obecně kvantifikovat objemem zakázky vyjádřeným ve výroku napadeného rozsudku nebo porovnáním obchodních aktivit společnosti EG–LINE, a. s., v roce 2009 a v dalším období v letech 2010 a 2011.
36. Nelze pominout také to, že společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., byla podle učiněných skutkových zjištění zatížena dluhy. Na základě smlouvy o dílo č. 20008/01/1060 ze dne 30. 7. 2008 (č. l. 14 a násl. spisu) společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., odebrala od společnosti MIRROR CZ, spol. s r. o., interiérové dveře, ale kupní cenu ve výši 1 260 870 Kč již neuhradila. Společnost MIRROR CZ, spol. s r. o., platbu urgovala třemi upomínkami ze dne 3. 3. 2009, 9. 3. 2009 a 17. 3. 2009 (č. l. 18, 22, 25 spisu). Rozhodčím nálezem ze dne 5. 1. 2010 (v právní moci dne 11. 1. 2010) bylo rozhodnuto, že společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., je povinna zaplatit žalobci MIRROR CZ, spol. s r. o., dlužnou částku spolu s úrokem z prodlení (č. l. 35 a násl. spisu). Návrh obviněných na zrušení rozhodčího nálezu byl zamítnut rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. 43 Cm 95/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 8 Cmo 215/2012 (č. l. 40 a násl. a 46 a násl. spisu).
37. Dále společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., dlužila společnosti Guard – Mudroch, spol. s r. o., za neuhrazené faktury částku v celkové výši 7 888 527 Kč plus úroky z prodlení (viz přihláška společnosti Guard – Mudroch, spol. s r. o., do insolvenčního řízení na č. l. 876 a násl. spisu). Jak vyplynulo z výpovědi svědka K., který se v dubnu 2009 stal jednatelem společnosti Guard – Mudroch, spol. s r. o. (viz č. l. 5784 – 5792 spisu), a dále z listinných důkazů (e-mailové komunikace svědka K. s obviněnými a s právní zástupkyní Guard – Mudroch, spol. s r. o., JUDr. Mgr. Martinou Jinochovou Matyášovou na č. l. 947 a násl., 966 a násl., dopisů JUDr. Mgr. Martiny Jinochové Matyášové na č. l. 981, 990 spisu), vyjednávání o splacení dluhu nepřineslo žádné konstruktivní řešení, neboť jednání byla ze strany obviněného P. F. sabotována. Obviněný P. F. za společnosti EG–LINE, a. s., a GUARD – Čechy, spol. s r. o., a svědek M. K. za společnost Guard – Mudroch, spol. s r. o., podepsali dne 26. 2. 2010 smlouvu o přistoupení k závazku podle §533 občanského zákoníku ve spojení s uznáním závazku (č. l. 910 a násl. spisu), kterou společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., ve smyslu §323 obchodního zákoníku uznala svůj závazek vůči společnosti Guard – Mudroch, spol. s r. o., a strany tak učinily pohledávku nespornou. V průběhu řízení však bylo prokázáno, že tato smlouva obviněným sloužila pouze k oddálení negativních následků vymáhání dluhu. Společnosti Guard – Mudroch, spol. s r. o., a EG–LINE, a. s., se danou smlouvou zavázaly mezi sebou uzavřít zvláštní smlouvu o zřízení zástavního práva k obchodním pohledávkám společnosti EG–LINE, a. s., z plnění smlouvy se společností PREdistribuce, a. s., na dodávku a montáž uzamykání rozvodových skříní v letech 2010 až 2019 v objemu 54 600 ks zámků. Společnost EG–LINE, a. s., se zavázala, že platby odpovídající výši dohodnutých splátek dlužné částky budou připisovány přímo na účet Guard – Mudroch, spol. s r. o., z účtu Pražské energetiky, a. s. Společnosti Guard – Mudroch, spol. s r. o., a EG–LINE, a. s., touto smlouvou sjednaly, že společnost EG–LINE, a. s., přistupuje bez výhrad a námitek do existujícího závazkového právního vztahu mezi společnostmi GUARD – Čechy, spol. s r. o., a Guard – Mudroch, spol. s r. o., a to vedle společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., do postavení nového/druhého dlužníka (čl. 2.1 smlouvy). Strany se dohodly na změně závazku v subjektech tak, že napříště byly z peněžitého závazku vůči společnosti Guard – Mudroch, spol. s r. o., povinny společnosti EG–LINE, a. s., a GUARD – Čechy, spol. s r. o., společně a nerozdílně (čl. 2.1 smlouvy). Smlouva nabyla platnosti a účinnosti dnem uzavření (čl. 4.3 smlouvy). Smlouva byla uzavřena na dobu určitou – smluvní strany se dohodly na platnosti a účinnosti smlouvy do 13. 3. 2010. Smluvní strany se zavázaly, že do skončení účinnosti této smlouvy uzavřou smlouvu o obchodní spolupráci mezi EG–LINE, a. s., a Guard – Mudroch, spol. s r. o., a zároveň uzavřou smlouvu, která bude prostřednictvím splátkového kalendáře zavazovat společnost EG–LINE, a. s., k plnění závazku vůči společnosti Guard – Mudroch, spol. s r. o., místo společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o. (čl. 4.5 smlouvy). Když však nastal čas k plnění z této smlouvy, obviněný P. F. smlouvu rozporoval a dovolával se neplatnosti uznání závazku z důvodu uplynutí platnosti smlouvy.
38. Společnost Guard – Mudroch, spol. s r. o., vzniklou situaci řešila soudní cestou, přičemž věc byla projednávána u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 262/2013. Konkrétně se žalující společnost domáhala proplacení jednoho z dílčích závazků, ke kterým společnost EG–LINE, a. s., shora zmíněnou smlouvou o přistoupení k závazku přistoupila. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 25. 1. 2016, sp. zn. 17 C 262/2013 (viz č. l. 5799 – 5806 spisu), tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že žalovaná smlouvou z 26. 2. 2010 přistoupila k závazku původního dlužníka v celkové výši 8 410 536 Kč, přičemž se současně zavázala jako spoludlužník uvedený závazek splnit. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník ani jiný zákonný předpis neumožňuje přistoupení k závazku na dobu určitou, není určení lhůty ve smlouvě rozhodující a povinnost spoludlužníka trvá bez tohoto časového omezení. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná společnost odvolání, ve kterém zdůraznila, že neměla v úmyslu přistoupit k závazku na dobu neurčitou a opětovně namítla neplatnost smlouvy ve smyslu ustanovení §49a občanského zákoníku. Městský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 23 Co 106/2016 (jehož předložením u veřejného zasedání konaného dne 19. 4. 2017 odvolací soud doplnil dokazování v předmětné trestní věci – viz č. l. 5932 spisu) z podnětu odvolání žalované napadený rozsudek zrušil a žalobu zamítl. Bez ohledu na výsledek tohoto soudního řízení lze podle mínění Nejvyššího soudu z uvedeného dovodit, že obviněný P. F. skutečnou vůli k úhradě závazků společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., neměl a že příslušná smlouva o přistoupení k závazku ze dne 26. 2. 2010 byla sjednána čistě účelově a měla sloužit pouze k oklamání zástupce společnosti Guard – Mudroch, spol. s r. o.
39. Pokud se týká obviněného T. K., ten sice smlouvu o přistoupení k závazku ze dne 26. 2. 2010 sám nepodepsal a ani nebyl přítomen při jejím uzavírání, nepochybně však byl o jejím obsahu podrobně informován, jak ostatně sám ve své výpovědi u hlavního líčení konaného dne 29. 2. 2016 potvrdil (č. l. 5774 spisu). Navíc tato skutečnost vyplynula i z výpovědi svědka M. K., který u hlavního líčení konaného dne 29. 2. 2016 mimo jiné uvedl, že o tom, že se smlouva ve sjednaném obsahu podepíše, jednal s oběma obviněnými a fyzické podepsání bylo pak jen s obviněným P. F. (viz č. l. 5787 spisu). Obviněný T. K. musel tedy také vědět o časovém omezení přistoupení k dluhu na dobu do 13. 3. 2010 o marném uplynutí této lhůty. Navíc až dne 26. 3. 2010 podepsal obviněný T. K. za společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., jako v té době již její jediný jednatel, dodatek č. 1 ke smlouvě o dílo č. PS21000110/010 specifikovaný ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Zmíněný dodatek tedy podepsal v době, kdy věděl, že závazky společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., uhrazeny nebudou.
40. Zadlužené společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., se obvinění zbavili tak, že nejprve s účinností ke dni 13. 4. 2010 obviněný P. F. převedl svůj obchodní podíl ve společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., na obviněného T. K., který společnost přejmenoval na TK–SAFE, s. r. o. a vzápětí dne 7. 5. 2010 celou společnost přepsal na osobu jménem Ch. H. H. Jedná se o osobu vietnamské státní příslušnosti, které necelé dva měsíce po „koupi“ společnosti TK–SAFE, s. r. o., skončilo povolení k dlouhodobému pobytu (viz zpráva Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie na č. l. 1098 spisu). Je zřejmé, že se jednalo o tzv. bílého koně, neboť obviněný T. K. si mimo jiného, jak podrobně a správně popisuje nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (viz str. 31, 32 rozsudku nalézacího soudu), ponechal i přístupová oprávnění k účtům, což by žádný seriózní nový nabyvatel společnosti nepřipustil. Osobu bílého koně obvinění využili také k zastření účetnictví, neboť toto mu údajně předali. Za daného stavu by bylo možno jen stěží pochybovat o tom, že obviněným bylo jasné, že zadluženou společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., převádí na společníka, který v její činnosti nehodlá pokračovat tak, aby společnost generovala příjmy a mohla splácet dluhy.
41. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, č. j. MSPH 95 INS 11329/2012, byl na návrh společnosti Guard – Mudroch, spol. s r. o., u dlužníka TK–SAFE, s. r. o., zjištěn úpadek. Insolvenční správkyní byla jmenována Mgr. Naďa Hermannová (viz usnesení na č. l. 1163 a násl. spisu). Celkem přihlášená nepopřená částka činila 16 359 617,98 Kč (viz seznam věřitelů na č. l. 1154 spisu).
42. Podle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem nalézacího i odvolacího soudu, z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že snahou obou obviněných bylo dosáhnout existence společnosti s předmětem činnosti „zámečnictví, nástrojařství“, která nebude zatížena žádným dluhem, a poté postupně přenést všechny aktivity na stranu zvýhodněného subjektu s konečným důsledkem ukončení činnosti subjektu znevýhodněného. Na základě zjištěného skutkového stavu věci není pochyb o tom, že oba obvinění na základě předem dohodnutého plánu jednali s přímým úmyslem získat neoprávněné výhody a prospěch pro společnost EG–LINE, a. s., na úkor společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o. Při vědomí několikamilionových dluhů společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., se dohodli, že se této předlužené společnosti zbaví a vzniklou situaci se rozhodli řešit prostřednictvím společnosti EG–LINE, a. s., na kterou převedli majetek, zaměstnance, obchodní partnery i know–how společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., a ve společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., vědomě a úmyslně zanechali pouze dluhy. Společnost EG–LINE, a. s., si ponechala také sídlo společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., přičemž odstoupením od nájemní smlouvy na dosud užívané nebytové prostory, a to jen z důvodu, aby stejnou smlouvu uzavřel obviněný P. F. s příslušným subjektem jako jednatel druhé společnosti, byl společnosti EG–LINE, a. s., úmyslně zajištěn prospěch vyplývající z možnosti užívání nebytových prostor na úkor společnosti první. Spolu s převodem movitého majetku a všech zaměstnanců byla společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., zbavena možnosti jakýmkoli způsobem podnikat. Všechen movitý majetek i zaměstnanci společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., Z. F., J. M., Z. R. a M. S. byli převedeni do společnosti EG–LINE, a. s. Jmenovaní zaměstnanci ukončili činnost ve společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., dne 31. 5. 2009 a od 1. 6. 2009 byli zaměstnáni ve společnosti EG–LINE, a. s. (viz č. l. 843 spisu). Po předchozí dohodě obvinění na společnost EG–LINE, a. s., převedli i nejdůležitější a nejlukrativnější zakázku pro společnost PREdistribuce, a. s., ze které plynuly zisky a o kterou by jinak společnost EG–LINE, a. s., musela soutěžit v novém výběrovém řízení, pokud by byl kontrakt se společností GUARD – Čechy, spol. s r. o., řádně ukončen. Tím obvinění pro společnost EG–LINE, a. s., zajistili práci pro své zaměstnance na dlouhou dobu a příjem z příslušných zakázek a následného servisu. Dokazováním vyšlo také najevo, že oba obvinění považovali zakázky společnosti PREdistribuce, a. s., jako celek za natolik lukrativní, že byly způsobilé uspokojit pohledávky společnosti Guard – Mudroch, spol. s r. o., v souhrnné výši přesahující osm milionů Kč. Přímý úmysl obou obviněných tedy ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá a je vyjádřen jak ve výroku, tak i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V kontextu s dalšími skutkovými zjištěními (převod zaměstnanců, majetku, obchodních partnerů i know–how společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., na společnost EG–LINE, a. s.) je nepochybné, že ve výroku o vině uvedené jednání obviněných bylo činěno v úmyslu získat prospěch a výhody pro společnost EG–LINE, a. s., na úkor společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., pro kterou měly příslušné kroky obviněných účinky v podstatě likvidační. Zadluženou společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., následně převedli na tzv. bílého koně, a to občana vietnamské národnosti, který prokazatelně neměl v úmyslu v činnosti společnosti pokračovat. U svých obchodních partnerů pak obvinění záměrně vytvářeli dojem, že došlo pouze k přejmenování společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., na EG–LINE, a. s. Uskutečněním tohoto plánu se společnost EG–LINE, a. s., etablovala v uvedeném oboru podnikání, obviněný P. F. za pomoci obviněného T. K. na ní uvedeným postupem nepřevedl dluhy společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., a v důsledku toho pro svou novou společnost získal neoprávněné výhody oproti jiným konkurenčním subjektům na trhu. U společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., naopak došlo k zásadnímu omezení podnikatelské činnosti, k výraznému úbytku jejích klientů a k poklesu jejího zisku.
43. Obviněným tedy nelze dát za pravdu v tom jejich mínění, že v řízení nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu. Všechna skutková zjištění jednoznačně opravňují k závěru, že obviněný P. F. svým jednání naplnil objektivní i subjektivní stránku skutkové podstaty přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku a obviněný T. K. popsaným jednáním naplnil všechny znaky pomoci k přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §255 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud obviněný T. K. v souvislosti s naplněním subjektivní stránky daného přečinu tvrdí, že rozvíjení podnikání společnosti EG–LINE, a. s., na úkor společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., bylo výlučně záležitostí obviněného P. F. a že jeho jediným úmyslem bylo zajistit, aby společnost EG–LINE, a. s., přistoupila k dluhu ve výši 8 000 000 Kč, který měla společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., vůči společnosti Guard – Mudroch, spol. s r. o., k tomu je nutno uvést, že z učiněných skutkových zjištění zcela zřejmě vyplynulo, že přistoupení k dluhu provedené smlouvou ze dne 26. 2. 2010 o přistoupení k závazku podle §533 občanského zákoníku ve spojení s uznáním závazku (č. l. 910 a násl. spisu), kterou společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., ve smyslu §323 obchodního zákoníku uznala svůj závazek vůči společnosti Guard – Mudroch, spol. s r. o., bylo časově omezeno na dobu do 13. 3. 2010 (i když se jednalo o omezení z hlediska občanského práva neplatné) a že obviněný T. K. o této skutečnosti věděl, jak bylo rozvedeno výše. Jen stěží by bylo možno pochybovat o tom, že smlouvy, kterými byla společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., připravena o své zaměstnance a následně zejména o lukrativní zakázky s významným obchodním partnerem, aniž by jí tato ztráta byla jakkoli kompenzována, nebyly smlouvami uzavřenými na úkor této společnosti. Úvahy obviněného T. K. o nevýhodnosti převáděné zakázky jsou úvahami čistě spekulativní povahy a na základě provedených důkazů nemohou zpochybnit závěr o tom, že popsané jednání bylo pro danou společnost úkorné. Obhajobu obviněného T. K. spočívající v tvrzení, že se bez svého zavinění ocitl v situaci, kdy mu zůstala společnost se ztrátovou zakázkou bez živnostenského oprávnění k její realizaci, nelze podle názoru Nejvyššího soudu akceptovat. Obviněný T. K. byl polovičním společníkem a druhým jednatelem ve společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., a měl stejná rozhodovací práva jako obviněný P. F. Pokud považoval předmětnou zakázku od počátku za ztrátovou, jak tvrdí, mohl podniknout adekvátní kroky, neboť oba jednatelé byli podle obchodního rejstříku oprávněni jednat za společnost ve všech věcech samostatně. Žádné takové kroky neučinil a následně, v kooperaci s obviněným P. F., převedl na společnost EG–LINE, a. s., kontakty navázané s obchodními partnery společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., kvalifikované zaměstnance, sídlo, movitý majetek a kancelářské prostory společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o. Za tuto společnost podepsal jednak žádosti o změnu zhotovitele, jednak dodatky ke smlouvám specifikovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Na valné hromadě dne 24. 3. 2010 (viz č. l. 4624 – 4626 spisu) pak dobrovolně hlasoval pro odvolání obviněného P. F. z pozice jednatele a odkoupil od něho jeho obchodní podíl. Odchod obviněného P. F. z funkce jednatele uskutečněný v těsné časové souvislosti s uzavřením předmětných smluv nelze považovat za nic jiného, než za součást realizace plánu obou obviněných. Tím, že obviněný T. K. hlasoval na jednání valné hromady dne 24. 3. 2010 o odvolání obviněného P. F. z funkce jednatele obchodní společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., jednak významně přispěl k uskutečnění původní dohody o vytvoření konkurenčního podnikatelského projektu (tj. obchodní společnosti EG–LINE, a. s.) a jednak v podstatě zásadně ovlivnil možnost dalšího pokračování podnikatelské činnosti obchodní společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o. Pokud by jediným úmyslem obviněného T. K. bylo zajistit, aby společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., splatila závazek vůči společnosti Guard – Mudroch, spol. s r. o., jak tvrdí, jen stěží by mohl postupovat shora popsaným způsobem a téměř bezprostředně poté se zadlužené společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., zbavit tak, jak je popsáno v bodě 40. tohoto rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu proto při náležitém hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., jak je provedly oba soudy nižších stupňů, nelze než uzavřít, že obviněný T. K. prokazatelně věděl o všech okolnostech jednání obviněného P. F., sám se na něm podílel a jako pomoc bylo jeho jednání posouzeno jen proto, že v době jeho spáchání neměl postavení speciálního subjektu podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, jinak by se jednalo o spolupachatelství. Bez jeho součinnosti spočívající zejména v prohlášení, které bylo součástí dodatku, že společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., s obsahem dodatku plně souhlasí a nemá proti němu námitek, by nebylo možné dosáhnout sledovaného cíle. Bez jeho pomoci by tedy k převodům ve výroku o vině specifikovaných smluv ze společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., na společnost EG–LINE, a. s., nemohlo dojít.
44. K námitce obviněného P. F., že ve věci měla být aplikována zásada in dubio pro reo, Nejvyšší soud poznamenává, že tuto zásadu je možno aplikovat jen v situaci, kdy již soud učiní úplná skutková zjištění podle §2 odst. 5 tr. ř. a hodnotí všechny provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech tak, jak vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Teprve po vyčerpání všech těchto možností při přetrvávající existenci pochybností je nutno vycházet z již citované zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ (srov. č. 37/1971 a 54/2000 Sb. rozh. tr.). V dané věci však s ohledem na správné a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. provedené dokazování pochybnosti o podstatných skutečnostech nejen nepřetrvávaly, ale ani nebyly dány. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/2009, uveřejněný pod č. 2 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a obdobně i nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/2009, uveřejněný pod č. 43 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). O takovou situaci se však v projednávané věci ze shora uvedených důvodů nejednalo. K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku podle §125 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. července 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, uveřejněný pod č. 109, ve sv. 19 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01, uveřejněný pod č. 10, ve sv. 25 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Je nezbytné, aby soud, který rozhoduje o opravném prostředku, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námitky v podání obžalovaného uvedené, jsou-li jen poněkud smysluplné a relevantní. Pokud by provedeným dokazováním nebylo prokázáno jednoznačně a s nejvyšším stupněm jistoty, že se stěžovatel dopustil jednání, které mu je kladeno obžalobou za vinu, došlo by k porušení zásady presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněný pod č. 247, ve sv. 55 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 375/06, uveřejněný pod č. 225, ve sv. 47 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť vzniklé pochybnosti by bylo třeba vyložit ve prospěch stěžovatele (srov. nález ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 226/2006, uveřejněný pod č. 48 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Jestliže skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahovou vazbu na provedené důkazy, soudy své hodnotící úvahy jasně, přehledně a logicky vysvětlily, aniž při tom vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., pak pouhý nesouhlas obviněného s tímto hodnocením a se skutkovými závěry obou soudů nižších stupňů není dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 7 Tdo 224/2009). Nejvyšší soud proto ve smyslu této judikatury a s odkazem na shora uvedený konkrétní rozbor provedených důkazů konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla řádně odůvodněna.
45. Stejně tak nelze přisvědčit obviněnému P. F. v tom, že rozhodující soudy nižších stupňů obviněnými navrhované důkazy prokazující jejich nevinu bagatelizovaly nebo neprovedly vůbec, což se podle něj týká především znaleckého posudku ústavu BOHEMIA EXPERTS, s. r. o. Toto tvrzení obviněného není podle informací obsažených v předmětném trestním spisu založeno na pravdě. Obhájce obviněného P. F. JUDr. Ondřej Sovák předložil soudu tento znalecký posudek v závěru hlavního líčení konaného dne 1. 2. 2016 (viz č. l. 5792 spisu) a u hlavního líčení konaného dne 1. 3. 2016 byl daný znalecký posudek doručen krátkou cestou znalkyni Ing. Soně Novákové, Ph.D. (tj. znalkyni z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, která byla přibrána ke zpracování znaleckého posudku již v přípravném řízení podle §105 odst. 1 tr. řádu), státnímu zástupci a obhájkyni obviněného T. K. Mgr. Lucii Vejvodové (viz č. l. 5824 spisu). U hlavního líčení konaného dne 29. 3. 2016 byl pak příslušný znalecký posudek přednesen jeho zpracovateli Ing. Jiřím Oukropcem a RNDr. Josefem Knápkem (viz č. l. 5826 spisu), přičemž obvinění a jejich obhájci, přítomný státní zástupce i znalkyně Ing. Soňa Nováková, Ph.D., měli možnost klást jmenovaným zpracovatelům znaleckého posudku otázky, čehož také využili (viz č.l. 5828 – 5830 spisu). Nalézací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil (viz str. 32 – 33 rozsudku nalézacího soudu), proč vyšel při svém rozhodování ze závěrů znaleckého posudku znalkyně Ing. Soni Novákové, Ph.D. a nikoli ze znaleckého posudku znaleckého ústavu BOHEMIA EXPERTS, s. r. o. Mimo jiné uvedl, že pro vyčíslení čistého prospěchu společnosti EG–LINE, a. s., z převedení zakázky PREdistribuce, a. s., jsou rozhodné náklady, které společnost EG–LINE, a. s., musela na plnění této konkrétní zakázky vynaložit. Znalci znaleckého ústavu BOHEMIA EXPERTS, s. r. o., sice počítali s určitými náklady, nicméně tyto vycházely pouze z jejich hrubého odhadu, popř. ze sdělení obviněného P. F. Nebylo žádným způsobem prokázáno, že náklady se kterými kalkulovali, byly skutečně vynaloženy na uskutečnění posuzované zakázky, a proto nebylo možno podle nalézacího soudu tento znalecký posudek akceptovat pro jeho naprostou neobjektivnost. Soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i soud odvolací, tak předmětný důkaz, neopomenul, ale řádně se s ním vypořádal. Žádné další údajně opomenuté důkazy obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích neuvedli.
46. K tomu Nejvyšší soud v souladu se svou dřívější rozhodovací praxí a v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu považuje za vhodné podotknout, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, byť samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na odpovědném zhodnocení provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a náležitém odůvodnění, na základě jakých skutečností soud považuje provedené dokazování za dostatečné a úplné a co bylo důvodem, že neprovedl další navrhované důkazy. Tento závěr vyplývá především z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh stran trestního řízení včetně obviněného. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit (obdobně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 5 Tdo 747/2011). Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172 ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). V posuzované věci nalézací soud v hlavním líčení řádně provedl důkaz znaleckým posudkem znaleckého ústavu BOHEMIA EXPERTS, s. r. o., a také náležitě vysvětlil, proč jeho závěry považuje za zcela neobjektivní. Nejvyšší soud vzhledem k tomu nepovažuje za potřebné odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto směru jakkoli doplňovat.
47. Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřadit ani námitky obviněného P. F. týkající se údajné nepředvídatelnosti trestního postihu. Je zřejmé, že jmenovaný obviněný v této souvislosti zcela přehlíží učiněná skutková zjištění, podle kterých převod ve výroku o vině uvedené velmi lukrativní zakázky byl součástí realizace nového konkurenčního podnikatelského projektu spočívajícího v provozování další společnosti zabývající se uzamykacími systémy, tj. společnosti EG–LINE, a. s., se stejným předmětem podnikání jako společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., na jehož realizaci se v shora uvedeném rozsahu podíleli oba obvinění.
48. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají ani námitky obviněného P. F., kterými zpochybnil přiměřenost uloženého trestu. K tomu je třeba připomenout, že výtky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Opačný výklad by vedl k závěru o zřejmé nadbytečnosti zákonné úpravy dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. h) tr. ř., protože pak by jakékoli pochybení při ukládání trestu, a tím spíše uložení trestu mimo zákonem vymezenou trestní sazbu nebo nepřípustného druhu trestu, bylo možné považovat za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
49. V případě projednávané věci žádnému z obviněných nebyl uložen nepřípustný druh trestu ani jim nebyl vyměřen trest mimo zákonnou trestní sazbu. Uložené tresty podle názoru Nejvyššího soudu odpovídají nejen dosaženému stupni škodlivosti jednání obviněných pro společnost, ale i osobám obviněných, jejich poměrům a možnostem nápravy. Tresty odnětí svobody uložené ve třetině (u obviněného P. F.) a ve čtvrtině (u obviněného T. K.) zákonné trestní sazby kombinované s mírným trestem peněžitým nelze pokládat za nepřiměřeně přísné, a to tím spíše za situace, kdy byly shledány za splněné podmínky pro podmíněný odklad trestů odnětí svobody u obou obviněných a kdy ani jednomu z obviněných nebyl současně uložen trest zákazu činnosti. Uložené tresty tak podle přesvědčení Nejvyššího soudu rozhodně nelze považovat za tresty nepřiměřeně přísné.
50. K námitce obviněného T. K., že odvolací soud se konkrétně nevypořádal s jeho námitkami uplatněnými v odvolání, Nejvyšší soud konstatuje, že odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje takové vady, které by odůvodňovaly postup Nejvyššího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. K tomu je třeba připomenout, že dokazování provádí zejména soud prvního stupně jakožto soud nalézací, a proto není pochybením, pokud odvolací soud, který se ztotožní se skutkovými závěry soudu nalézacího, v některých směrech ve stručnosti odkáže na odůvodnění jeho rozsudku. Takový postup pak nezakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Požadavek na dostatečnou míru odůvodnění rozhodnutí nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (obdobně srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, uveřejněný pod č. 84 ve sv. 81 Sb. nál. a usn. ÚS; nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11, uveřejněný pod č. 61 ve sv. 64 Sb. nál. a usn. ÚS). Ze souhrnu výše specifikovaných důkazů, jež tvoří ucelený komplex, bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obou obviněných žalovaným skutkem. Odvolací soud proto nepochybil, když vedle toho, že se vypořádal s některými podstatnými námitkami obou obviněných, ve zbytku odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že tento soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozebral obsah důkazů provedených v hlavním líčení a poté vyložil, o které z nich svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl v zásadě všechny relevantní důkazy, které se ve vztahu k podané obžalobě nabízely a které mohly sloužit jako podklad pro jeho rozhodnutí, a dostál povinnosti objasňovat se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch obviněných i okolnosti svědčící v jejich neprospěch. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je podle odvolacího soudu rovněž patrno, jakým způsobem se vypořádal s obhajobou obviněných, v jakých směrech a proč ji považoval částečně za nepravdivou (viz str. 6 až 15 usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud, byť mohl být podrobnější, tak postupoval obvyklým způsobem, když ve stručnosti odkázal na závěry nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil, a k nimž neměl výhrady. Takový postup za stavu dokazování a náležitého zhodnocení důkazů nalézacím soudem nelze považovat za rozporný jak s judikaturou Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu, který opakovaně uvedl k obdobné námitce náležitého nevypořádání se s námitkami obviněného uplatněnými v odvolání, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivé soudní řízení, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz i shora uvedené nálezy Ústavního soudu). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva, podle jehož rozsudku ve věci H. proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, odst. 59 – 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na některé námitky odvolatelů reagoval explicitním příklonem ke skutkovým závěrům okresního soudu, jež požadavkům ústavního konformního odůvodnění odpovídají (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1929/17).
51. Konečně je z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nutno považovat za neopodstatněné též námitky obviněného T. K., že žalovaným přečinem nemohl získat žádný prospěch a že společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., v podstatě již nemohla podnikat v příslušném oboru z důvodu zániku funkce obviněného P. F. jako jejího druhého jednatele a společníka, který jediný měl příslušné živnostenské oprávnění v oboru „zámečnictví, nástrojářství“. Obviněný T. K. byl uznán vinným toliko účastenstvím na trestném činu a předpokladem odpovědnosti za účastenství na trestném činu podle §255 odst. 2 tr. zákoníku nepochybně není úmysl účastníka získat prospěch sám pro sebe. Nutno dodat, že ani u hlavního pachatele není předpokladem trestní odpovědnosti za citovaný trestný čin jen získání výhody či prospěchu pro sebe. Úmysl pachatele přesahující objektivní stránku může spočívat i v opatření výhody či prospěchu jinému. V nyní posuzované věci obviněný P. F. jako hlavní pachatel nepochybně jednal v úmyslu získat výhodu i prospěch pro obchodní společnost EG–LINE, a. s., přičemž obviněný T. K. o této skutečnosti prokazatelně věděl, resp. věděl o všech okolnostech jednání obviněného P. F., sám se na něm podílel, a jako pomoc, nikoli spolupachatelství, ke stíhanému přečinu bylo jeho jednání posouzeno jen proto, že v době jeho spáchání neměl postavení speciálního subjektu. Pokud se týká námitky zániku funkce obviněného P. F. jako jednatele a společníka společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., nelze přehlédnout učiněná skutková zjištění o dohodě obviněných na realizaci konkurenčního projektu spočívajícího v provozování další společnosti zabývající se uzamykacími systémy. Odchod obviněného P. F. z funkce jednatele uskutečněný v těsné časové souvislosti (dne 24. 3. 2010) s uzavřením předmětných smluv nelze podle výsledků provedeného dokazování považovat za nic jiného, než za součást realizace tohoto plánu. Ostatně to byl právě obviněný T. K., který na jednání valné hromady konané dne 24. 3. 2010 (viz č. l. 4624 – 4626 spisu) hlasoval o odvolání obviněného P. F. z funkce jednatele obchodní společnost GUARD – Čechy, spol. s r. o., čímž jednak významně přispěl k uskutečnění původní dohody o vytvoření konkurenčního podnikatelského projektu (tj. obchodní společnosti EG–LINE, a. s.), jednak v podstatě zásadně ovlivnil možnost dalšího pokračování podnikatelské činnosti obchodní společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o.
52. Následně se Nejvyšší soud zabýval dovolacími námitkami obou obviněných, které se týkaly nesprávného právního posouzení, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, tedy u obviněného P. F. jako přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a u obviněného T. K. účastenství ve formě pomoci k přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §255 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, byť tyto právní námitky byly uplatněny do značné míry obecně. V této souvislosti nemohl přehlédnout zásadní pochybení v právní kvalifikaci skutku. Oba obvinění byli nalézacím soudem uznáni vinnými ze spáchání přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, resp. obviněný T. K. účastenstvím ve formě pomoci k přečinu podle §255 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, i když podle učiněných skutkových zjištění podrobně shora rozvedených svým jednáním naplnili toliko zákonné znaky skutkové podstaty podle §255 odst. 2 tr. zákoníku. Nesprávně jim pak byl uložen také trest podle §255 odst. 1 tr. zákoníku, namísto §255 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud tuto vadu neodstranil, ale bez dalšího vycházel z toho, jak je patrno z odůvodnění jeho usnesení, že obvinění byli uznáni vinnými přečinem podle §255 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a odsouzeni podle §255 odst. 2 tr. zákoníku.
53. Ač obvinění takto konkrétně zmíněné pochybení ve svých dovoláních nenamítli, ale uvedli ho jen obecně, což ovšem pro přezkoumání právní kvalifikace skutku z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr ř. postačuje, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obou obviněných na nesprávnou právní kvalifikaci skutku upozornil. Současně však státní zástupce shledal, že vzhledem k tomu, že tato vada nebyla v dovoláních namítána, což ovšem neodpovídalo zcela skutečnosti, a že jsou obě samostatné skutkové podstaty podle §255 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku ohroženy shodným trestem, tj. trestem odnětí svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti, projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněných, proto není třeba se tímto pochybením blíže zabývat. S tímto názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se Nejvyšší soud neztotožnil. Oba obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili námitku nesprávné právní kvalifikace zjištěného skutkového stavu věci a pod tuto námitku je nutno pochybení v právní kvalifikaci skutku zahrnout. Přečin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 tr. zákoníku, ve znění platném do 12. 8. 2017, obsahoval dvě samostatné skutkové podstaty. Ustanovení §255 odst. 1 tr. zákoníku dopadalo na případy, kdy pachatel v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch neoprávněně užil informace dosud nikoli veřejně přístupné, kterou získal při výkonu svého zaměstnání, povolání, postavení nebo své funkce a jejíž zveřejnění podstatně ovlivňovalo rozhodování v obchodním styku, a uskutečnil nebo dal podnět k uskutečnění smlouvy nebo operace na regulovaném trhu s investičními nástroji nebo na organizovaném trhu se zbožím (tzv. insider trading). Trestného činu podle ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku (tzv. selftradingu) se pak dopustil ten, kdo jako podnikatel, společník, člen orgánu, zaměstnanec nebo účastník na podnikání dvou nebo více podnikatelů se stejným nebo podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit sobě nebo jinému výhodu nebo prospěch uzavřel nebo dal popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho nebo více podnikatelů nebo jejich podniků (srov. k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2604, 2609 – 2615; dále Draštík, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1928, 1935 – 1944; Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Leges, 2017, s. 710 – 713; Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 773 – 777; srov. k tomu rovněž i ustálenou judikaturu pod č. 41/1999, č. 36/2000, č. 21/2002-III, č. 39/2006 a č. 53/2012 Sb. rozh. tr.). Jak je patrné z výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, obvinění P. F. a T. K. byli soudem prvního stupně uznáni vinnými oběma citovanými skutkovými podstatami podle ustanovení §255 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku a trest jim byl uložen podle první z nich, tj. podle ustanovení §255 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud by však obvinění svým jednáním naplnili znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu podle odstavce 1 i podle odstavce 2, byť u obviněného T. K. ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jednalo by se o jednočinný souběh dvou trestných činů zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku. Z popisu skutku a z tzv. právní věty formulované ve výroku o vině v napadeném rozsudku soudu prvního stupně ovšem jednoznačně vyplývá, že obvinění naplnili toliko zákonné znaky přečinu podle ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku. Nalézací soud tedy ve výroku o vině nesprávně uvedl zákonné označení trestného činu podle §255 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku (namísto správného §255 odst. 2 tr. zákoníku) a následně pochybil také ve výroku o trestu, když oba obviněné odsoudil podle §255 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli správně měl být trest ukládán podle §255 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud toto pochybení nenapravil a bez dalšího vycházel z toho, že obvinění byli uznáni vinnými přečinem podle §255 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, resp. obviněný T. K. účastenstvím ve formě pomoci k přečinu podle §255 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a odsouzeni podle §255 odst. 2 tr. zákoníku.
54. Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Nutno dodat, že jednou z nejdůležitějších částí právní kvalifikace výroku o vině je označení trestného činu, jehož se výrok týká, které se ve výroku uvede zákonným pojmenováním i uvedením příslušného zákonného ustanovení. Zákonné pojmenování je třeba uvést ve výroku zásadně celé, i když se skutek týká jen určité části. Příslušné zákonné ustanovení je třeba uvést tak, že se uvede číselné označení paragrafu, příslušný odstavec, písmeno či alinea (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1671). Podle konstatní judikatury Ústavního soudu je výrok konstitutivní, esenciální, a proto nepominutelnou součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj závazný názor v projednávané věci. Výrok má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným. Absence řádného výroku zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, což odporuje principům řádného a spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000 , uveřejněný pod č. 39 ve sv. 21 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
55. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že zákonné pojmenování trestného činu musí být přesné a musí odpovídat zjištěnému skutkovému stavu věci. Pokud tedy soud prvního stupně ve výroku nesprávně označil přečin podle §255 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku namísto správného §255 odst. 2 tr. zákoníku, dopustil se pochybení zásadního právního významu pro obviněné, které musí být dovolacím soudem odstraněno, a to přesto, že odvolacím soudem nebylo v jeho dovoláním napadeném usnesení zjištěno.
56. Nad rámec podaných dovolání Nejvyšší soud ještě podotýká, jak vyplývá z výroku rozsudku soudu prvního stupně i z obsahu spisu, že byly dodatky č. 1 ke smlouvám o dílo č. PS222006/008, č. PS21000107/072 a č., 21000110/010 ze dne 1. 3. 2010 (viz dodatky na č. l. 1405, 1477 a 1490 spisu) vypracovány na základě žádostí o ukončení daných smluv ze dne 1. 3. 2010 (viz č. l. 1492, 1479, 1406 spisu), přičemž k dodatku č. 1 ze dne 1. 3. 2010 ke smlouvě o dílo č. PS21000110/010 je připojena doložka potvrzující, že oba obvinění listinu vlastnoručně podepsali před notářem až dne 26. 3. 2010 (viz č. l. 1406 spisu), ač na tomto dodatku je uveden datum 1. 3. 2010, kdy byl tento dodatek společností PREdistribuce, a. s., prostřednictvím právního zástupce vypracován (viz zejména č. l. 257, 5770 spisu). Zbylé dva dodatky č. 1 ke smlouvám č. PS222006/008, PS21000107/072 jsou také datovány dne 1. 3. 2010, avšak žádná doložka potvrzující, že byly podepsány před notářem, k nim připojena není. Navíc ve spise je založen pouze originál dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo č. PS21000107/072 a žádost o ukončení této smlouvy ze dne 1. 3. 2010, ostatní listiny jsou doloženy pouze ve fotokopiích. Obviněný P. F. v průběhu řízení vypověděl, že dodatky č. 1 k označeným smlouvám vyhotovilo na základě podnětu obou obviněných právní oddělení společnosti PREdistribuce, a. s., a byly podepsány před notářem (viz výpověď obviněného P. F. z přípravného řízení na č. l. 257 spisu a z hlavního líčení na č. l. 5770 spisu). Z této výpovědi by tedy bylo možno dovodit, že dne 26. 3. 2010 byly před notářem podepsány všechny tři dodatky, ač z listinných důkazů založených ve spisu tato skutečnost zřejmá není. Podle názoru Nejvyššího soudu tak z provedených důkazů jednoznačně neplyne, kdy byly příslušné dodatky ze strany obviněných podepsány. Z ověřovací doložky na č. l. 1406 není patrné, kterých listin se týká a jeví se jako přinejmenším „zvláštní“, že by za situace, kdy všechny žádosti o ukončení předmětných smluv o dílo i dodatky č. 1 k těmto smlouvám byly datovány dnem 1. 3. 2010, byl pouze jeden dodatek podepsán před notářem dne 26. 3. 2010. Soud prvního stupně v tzv. právní větě obsažené ve výroku o vině konstatoval, že obviněný P. F. dal popud k uzavření a uzavřel smlouvy na úkor jednoho podnikatele (obdobně pak vymezil i právní větu popisující účastenství u obviněného T. K.). Odvolací soud naopak v tomto ohledu uzavřel, že všechny tři dodatky byly podepsány až dne 26. 3. 2010 (viz str. 13 usnesení odvolacího soudu), tj. v době, kdy obviněný P. F. již neměl postavení jednatele společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o. To podle odvolacího soudu nalézací soud nevtělil do tzv. právní věty výroku svého rozsudku, avšak soud druhého stupně na tuto vadu poukázal bez potřeby změny napadeného rozhodnutí, neboť zjištěná vada je podle jeho mínění pouze formálního charakteru a z hlediska podstaty věci nemá vliv na správnost závěru o vině ani na uložený trest, neovlivňuje postavení obviněného a po právní stránce nemá zásadní význam.
57. S tímto postupem odvolacího soudu se Nejvyššího soud neztotožnil. Okolnost, kdy byly předmětné dodatky uzavřeny, je rozhodná z hlediska právního posouzení jednání obviněného P. F., ale i účastenství na tomto jeho jednání u obviněného T. K. (viz právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu), a může mít význam i z hlediska ukládaného trestu. Jak již bylo uvedeno, z provedeného dokazování vyplynulo, že dne 26. 3. 2010 se obviněný P. F. na podnikání obchodní společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., již nepodílel, neboť dne 24. 3. 2010 mu zanikla funkce jednatele této společnosti. Vzhledem k tomu, že znaky „uzavře nebo dá popud k uzavření smlouvy“ byly v ustanovení §255 odst. 2 tr. zákoníku stanoveny jako alternativní a k naplnění předmětné skutkové podstaty stačilo naplnění pouze jednoho z nich, nemá tato okolnost sice vliv na právní kvalifikaci skutku z hlediska správné kvalifikace podle §255 odst. 2 tr. zákoníku, ale je podstatná z hlediska právního posouzení (právní věty výroku rozsudku) a případně také ukládaného trestu. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu totiž vyplývá, že obsahuje-li určitá základní nebo i kvalifikovaná skutková podstata více znaků, pak je třeba vážit, zda obviněný svým jednáním naplnil pouze jeden takový znak, anebo více takových znaků, popřípadě všechny. Ačkoliv zjištění této skutečnosti nemá vliv na samotné rozpětí trestní sazby, může bezpochyby mít svůj význam při ukládání nejen výše trestu, ale též i jeho druhu, připouští-li jich zákon více. Naplnění všech nebo jen jediného z více znaků takové základní nebo kvalifikované skutkové podstaty má zde své implikace v tom směru, že naplnění více či všech těchto znaků může soud vést k úvaze o uložení vyšší trestní sazby v rámci zákonem dovoleného jejího rozpětí a naopak (přirozeně s přihlédnutím k dalším faktorům majícím vliv na rozhodování o druhu a výši trestu) [srov. přiměřeně i nález ze dne 25. března 2014, sp. zn. II. ÚS 3758/2013, uveřejněn pod č. 42, ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR], příp. musí příslušný soud náležitě vysvětlit, proč tomu tak v posuzované konkrétní trestní věci není.
58. Pokud by bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že všechny tři předmětné dodatky byly uzavřeny až dne 26. 3. 2010, muselo by být jednání obviněného P. F., ale i účastenství na tomto jednání u obviněného T. K., posouzeno pouze v alternativě, že jako společník a člen orgánu na podnikání dvou podnikatelů s obdobným předmětem činnosti dal popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho podnikatele a tato skutečnost by musela být zohledněna i při rozhodování o trestu. Alternativa, že obviněný P. F. dal popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho podnikatele, nepochybně naplněna byla, neboť popudem ve smyslu uvedené alternativy skutkové podstaty citovaného přečinu se zejména rozumí návrh na uzavření smlouvy nebo jakýkoli jiný neformální podnět k uzavření smlouvy. Takový návrh přitom obviněný vznesl vůči obchodní společnosti PREdistribuce, a. s., již dne 1. 3. 2010, tedy v době, kdy byl jednatelem i společníkem obchodní společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., a členem představenstva obchodní společnosti EG–LINE, a. s. Obviněný T. K. pak poskytl pomoc hlavnímu pachateli obviněnému P. F. k tomu, aby tento v postavení společníka a člena orgánu dvou podnikatelů s podobným předmětem činnosti v úmyslu opatřit výhodu a prospěch obchodní společnosti EG–LINE, a. s., dal popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho podnikatele.
59. Nejvyšší soud z těchto důvodů podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 5 To 73/2016, a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc obviněných P. F. a T. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
60. V novém řízení se Vrchní soud v Praze jako soud odvolací vypořádá s rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal, a odstraní zásadní pochybení, která přehlédl či bagatelizoval při přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně na základě podaných odvolání obou obviněných, ač správná kvalifikace vyplývala z dostupné literatury i ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Zejména tedy ve výroku uvede správné zákonné označení přečinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 tr. zákoníku a doplní skutková zjištění tak, aby nebylo žádných pochybností o tom, kdy byly podepsány dodatky č. 1 ke smlouvám o dílo č. PS222006/008, č. PS21000107/072 a č, 21000110/010. V tomto směru bude nutno skutková zjištění doplnit a za tímto účelem bude potřeba opětovně vyslechnout oba obviněné, vyžádat si opis příslušné ověřovací knihy a případně vyslechnout také notářskou tajemnici Ch. S. (pověřenou notářkou JUDr. Alenou Procházkovou), která podle informací ze spisu podpisy obviněných na dodatku č. 1 ke smlouvě o dílo č. PS21000110/010 ověřovala. Pokud odvolací soud zjistí, že předmětné dodatky byly obviněným P. F. podepsány až dne 26. 3. 2010, upraví v tomto směru popis skutku i tzv. právní větu, tedy uvede, že obviněný P. F. jako jednatel společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., a současně jako člen představenstva společnosti EG–LINE, a. s., dal ohledně daných dodatků jen popud k uzavření smlouvy na úkor jednoho podnikatele, neboť jednatelem společnosti GUARD – Čechy, spol. s r. o., byl pouze do 24. 3. 2010. Všechny učiněné úpravy pak zváží jak z hlediska použití zejména obviněným P. F. namítané subsidiarity trestní represe, tak i případně z hlediska ukládání konkrétních trestů ve smyslu shora uvedené judikatury (bod 57. shora).
61. Zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, které obviněný P. F. ve svém dovolání právně relevantně namítl, jsou zakotveny v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, ze kterého vyplývá, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe, která v současném významu vychází také z myšlenek právního státu, obecně v trestním právu hmotném reflektuje dvojí přístup – akcesorní a subsidiární. Akcesorní přístup spatřujeme v tom, že trestní zákony poskytují ochranu právních statků, které jsou upraveny a do značné míry i chráněny jinými právními odvětvími, na základě odpovědnosti z porušení právních norem vyvozované (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní), a proto se trestní zákony nazývají akcesorními či druhotnými, neboť ochrana jimi poskytovaná je až druhotná. Subsidiární přístup potom znamená, že trestněprávní odpovědnost i trestní postih a tím i trestní zákony se uplatňují až v případě, že odpovědnost uplatňovaná v rámci základního právního odvětví (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní) motivačně ani sankčně nepostačuje. Z těchto dvou prvků, které spolu nerozlučně souvisí, zásada subsidiarity trestní represe v moderním chápání akcentuje zejména přístup subsidiární, neboť se zdůrazňuje, že trestněprávní řešení představuje nejzazší řešení pro zákonodárce i pro soudce, neboť trestní zákony (ale i trestní postih) se použijí až v případě, že odpovědnost uplatňovaná v rámci základního právního odvětví (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní) není dostatečná. S tím souvisí dikce principu ultima ratio, který je vyjádřen slovy „…v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Současně se však v jejím vymezení logicky objevuje i prvek akcesorní, neboť ochrana poskytovaná trestními zákony navazuje na právní statky upravené a do značné míry chráněné jinými právními odvětvími (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1541/2016).
62. Z hlediska aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní plynoucího principu ultima ratio nelze souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného, ve kterém uvedl, že české trestní právo vychází z formálního pojetí trestného činu a že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti konkrétního činu by bylo možné podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství učinit jen zcela výjimečně tehdy, jestliže z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Jak uvedl Ústavní soud ve své ustálené judikatuře, tento přístup opomíjí koncept legitimity v trestním právu, která je založena na tom, že „represivní prostředky mohou být použity pouze tehdy, je-li to odůvodněno především v rámci úcty k základním právům a jejich ochraně. Trestní právo musí chránit zásadní – legitimní zájmy a hodnoty tam, kde není jiné pomoci." [viz Fenyk, J. Subsidiarita trestní represe – rovnice o mnoha proměnných? ASPI, ID: LIT44527CZ; k legitimitě a proporcionalitě trestního práva viz také Kratochvíl, V. Případ, trestný čin, společenská škodlivost a vina v trestním právu (o zásadě subsidiarity trestní represe trochu jinak). Právník, č. 7/2015, s. 538-539]. Trestněprávní postih proto může přijít jen v situacích, ve kterých je to nezbytné pro dosažení účelu aplikované normy. Princip subsidiarity trestní represe z toho důvodu nesmí být pouhou výjimkou. Jak již bylo uvedeno výše, ústavněprávní perspektiva naopak vede k závěru, že je možné ho omezit jen s cílem, který je legitimní, a způsobem, který je přiměřený vůči tomuto legitimnímu cíli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16). Především pak je možno odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu konkrétního naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
63. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 5 To 73/2016 a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, odvolací soud po novém projednání a rozhodnutí věci zváží případné uplatnění subsidiarity trestní represe zejména z hlediska citované judikatury. Bude se tedy podrobně zabývat otázkou, zda se obvinění P. F. a T. K. dopustili kriminálního činu, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva včetně trestní represe, či zda postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního odvětví.
64. Pokud obviněný P. F. v souvislosti s námitkou subsidiarity trestní represe namítá, že trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, k tomu Nejvyšší soud podotýká, že doba uplynulá od spáchání trestného činu a případná nepřiměřená délka trestního řízení jsou hledisky, ke kterým je ve smyslu §39 odst. 3 tr. zákoníku nutno přihlédnout při ukládání trestu, nemohou však být důvodem pro neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na §12 odst. 2 tr. zákoníku. K pojmu „nepřiměřená délka řízení“ je třeba zmínit, že není zákonem definován, a je proto nutné vycházet z příslušné judikatury (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015). Předně je třeba uvést, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ – srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2004, sp. zn. I ÚS 600/03). V kontextu trestního řízení nelze kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, publikovaný pod č. 157 ve svazku 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Podobně judikatura Evropského soudu pro lidská práva („ESLP“) vychází z předpokladu, že jednotlivé případy je nutné posuzovat v závislosti na individuálních okolnostech a nelze v obecné rovině formulovat, jakou délku trestního řízení lze považovat za nepřiměřenou (např. rozhodnutí ESLP ze dne 9. 2. 2010 ve věci R. proti Finsku, č. stížnosti 21367/07). Je nutné přihlédnout zejména ke složitosti případu, chování stěžovatele a postupu státních orgánů (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 25. 3. 1999 ve věci P. a S. proti Francii, č. stížnosti 25444/94). Podobně Ústavní soud judikuje, že přiměřenost délky řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci, a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování obviněného a chování příslušných orgánů. V případě trestního řízení může být významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti či přítomnost mezinárodního prvku (nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, publikovaný pod č. 65 ve svazku 45 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Až v případě, že dojde k porušení práva na přiměřenou délku řízení, lze uvažovat o zmírnění trestu jako jedné z forem kompenzace tohoto porušení (např. rozsudek ESLP ze dne 15. 7. 1982 ve věci E. proti Německu, č. stížnosti 8130/78).
65. V předmětné věci nalézací soud při rozhodování o trestu přihlédl k době, která od spáchání trestného činu uplynula (viz str. 34 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 2 T 10/2015), byť toto tvrzení postrádá podrobnější odůvodnění a zejména náležitou konkrétnost z hlediska, jak se tato doba v uložených trestech projevila. Trestní stíhání obviněných bylo zahájeno dne 28. 3. 2014 (viz č. l. 148 spisu), obžaloba byla podána dne 20. 8. 2015 (viz č. l. 5635 spisu). Nalézací soud vydal svůj rozsudek ve věci dne 30. 3. 2016, sp. zn. 2 T 10/2015 a odvolací soud zamítl odvolání obviněných proti rozsudku nalézacího soudu usnesením ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 5 To 73/2016. S ohledem na rozsah spáchané trestné činnosti je podle názoru Nejvyššího soudu z popsaného časového přehledu zřejmé, že od začátku trestního stíhání nedošlo ve věci k nepřiměřeným průtahům, kdy by nebyly činěny v řízení po delší časový úsek žádné kroky k vyřízení věci.
66. Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. V neposlední řadě je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování nového rozhodnutí je třeba postupovat důsledně v souladu s citovaným ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaných obviněnými P. F. a T. K., nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 4. 2018
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda senátu