ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.223.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 223/2021-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2021 o dovolání obviněného M. M. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 2 To 88/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 4/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 30 T 4/2019, byl M. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku a za sbíhající se přečin porušení předpisu o nálepkách a jiných předmětech k označení zboží podle §244 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl pod bodem 1), 2) uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2014, č. j. 3 T 72/2013-749, který nabyl právní moci 25. 6. 2014, a dále za sbíhající se přečin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2013, č. j. 8 T 114/2012-78, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 7 To 298/2013, byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, za použití §43 odst. 2 a §108 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výroby a úpravy kvasného lihu, konzumního lihu, lihovin a ostatních alkoholických nápojů a v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva, vše na dobu šesti let. Rovněž mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci (uvedených ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) . Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2013, č. j. 8 T 114/2012-78, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 7 To 298/2013, jakož i výrok o souhrnném trestu za skutky pod body 1, 2) z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2014, č. j. 3 T 72/2013-749, jenž nabyl právní moci 25. 6. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nímž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný odvolání, které Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 2 To 88/2019, zamítl podle §256 tr. ř. (bod IV. rozsudku). [ Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o odvolání obviněných K. H., M. T. a M. P., tj. o hledně dalších obviněných – odsouzených ve věci Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 6/2017 (když původně bylo vedeno proti všem obviněným včetně obv. M. M. společné řízení, následně byla věc obviněného M. M. vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí). Odvolacím soudem došlo ke spojení obou věcí pod sp. zn. 2 To 88/2019, a nově bylo odvolacím soudem o odvolání všech obviněných i státního zástupce rozhodnuto ].
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný M. M. v dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně (dále jen „obhájce“) uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že „skutek tak jak je popsán ve výrokové části napadených rozhodnutí nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným“. Tuto skutečnost obviněný dovozuje z toho, že škoda jakožto obligatorní znak projednávaného trestného činu nebyla vůbec prokázána. Kromě chybějící objektivní stránky trestného činu namítá také extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Dále konstatoval, že jeho jednáním nebyla způsobena žádná porucha, tedy újma či škoda, vztahující se k objektu trestného činu a nedošlo ani k jeho obohacení. Právě z nedostatku prokázané škody dovozuje, že čin není a ani nemohl být společensky škodlivý a soudy tedy měly postupovat v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe. V další části svého mimořádného opravného prostředku namítl, že ani neměl povědomí o tom, že by svým jednáním mohl způsobit škodu a nedošlo tak k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Soudům rovněž vytkl, že vycházely výhradně ze svědectví T. B. a nesnažily se zabývat obhajobou obviněného, neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování a jejich hodnocení důkazů a z nich učiněná skutková zjištění jsou výrazem zjevného faktického omylu, logického excesu a vycházejí právě z nedostatečného dokazování. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je toho názoru, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces a soudy porušily princip presumpce neviny. Vyjádřil rovněž své přesvědčení, že i kdyby akceptoval skutková zjištění soudů, ani tak by nebyla jeho vina prokázána nepochybně a soudy tedy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, když opětovně poukázal na nerespektování ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Na závěr svého mimořádného opravného prostředku dodal, že soudy se dopustily dalšího významného pochybení, jelikož jeho obhájci nebyla doručena žádná podání soudů, předvolání k jednání ani rozsudky obou soudů a jeho obhájce tak nedisponuje žádným rozhodnutím soudů. Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen Krajským soudem v Ostravě.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že argumentaci obviněného nelze podřadit pod uplatněný důvod, jelikož jeho výhrady míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění. V této souvislosti poukázal na to, že soudy provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dospěly ke skutkovému zjištění (stavu), které v nich má oporu, a které svědčí o vině obviněného. Nemohlo tak dojít k porušení principu in dubio pro reo a závěr o spáchané trestné činnosti není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním rozporu. Dále vyjádřil nesouhlas s námitkou dovolatele týkající se nedostatku při doručování písemností obhájci a konstatoval, že ani taková výhrada nesměřuje vůči právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení, když navíc na jejím základě nelze dovodit, že by došlo k zásahu do základních práv obviněného. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně státní zástupce vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ, že by Nejvyšší soud o dovolání rozhodoval jiným, než výše navrženým způsobem.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní námitky, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ v případě, že odvolání bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. pak prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě; v předmětné trestní věci bylo formálně rozhodnuto rozsudkem, o odvolání však postupem odvolacího soudu podle §256 tr. ř. ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. K námitce obviněného k existenci tzv. extrémního nesouladu-rozporu považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést následující. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
10. Dále musí Nejvyšší soud konstatovat, že většina námitek, které byly uplatněny obviněným v dovolání, je obsahově shodná s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ obviněný poukazoval na to, že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil; soud chybně hodnotil důkazy; soudy tvrzenou trestnou činností nezískal majetkový prospěch; jeho odsouzení bylo vybudováno na výpovědi nevěrohodného svědka – T. B. atd. ]. S námitkami, které obviněný vznesl v průběhu trestního stíhání, se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, a to např. soud prvního stupně na str. 41 – 46 svého rozsudku, případně odvolací soud na str. 15 – 18 svého rozsudku. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [ to však pouze za předpokladu, kdy byly právně relevantně uplatněny námitky, které byly shledány z pohledu uplatněného dovolacího důvodu zjevně neopodstatněnými, nikoli však za situace, kdy je pouze formálně odkazováno na jejich existenci ].
11. S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání obviněným [kdy poukazuje na nedostatky ve skutkovém zjištění; porušení zásady in dubio pro reo spojuje s argumentací, že jeho odsouzení je vybudováno na nevěrohodném svědkovi, je zpochybňován zjištěný skutkový stav - §2 odst. 5 tr. ř., hodnocení provedených důkazů atd.] považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněného upozornit, a to mj. i v souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i učiněnými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
12. V reakci na obviněným tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je ještě nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na všeobecnou argumentaci obviněného o porušení práva na spravedlivý proces [výslovně zmíněné např. porušení čl. 36 Listiny, (byť na uvedenou námitku bylo reagováno již shora, a to nejen v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu, ale také porušením zásady in dubio pro reo)] zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutí odvolacího soudu, kterými podle dovolatele zmíněné rozhodnutí trpělo, které však Nejvyšší soud neshledal.
14. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu a nedůsledné aplikace zásady in dubio pro reo, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. S ohledem na vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedené shora a obsah uplatněných dovolacích námitek, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu za vinu mu kladeného trestného činu. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
16. K další z námitek obviněného vztahující se k neaplikaci zásady subsidiarity trestní represe ze strany soudů nižších stupňů musí Nejvyšší soud v obecné rovině uvést následující. Uvedená zásada je upravena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl: že „zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
17. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněného jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Ze skutkového zjištění vyplynulo, jakým způsobem byla trestná činnost realizována, nelze přehlédnout její sofistikovanost, stejně jako rozsah zkrácené daně [ pokud obviněný zpochybňoval výši škody, pak je nutno poznamenat, že jde o námitku skutkovou, neboť výše zkrácené daně byla objektivně zjištěna, jak mj. vyplývá z bodu 60) rozsudku nalézacího soudu ] jednáním obviněného způsobenou. Za takto zjištěného skutkového stavu je odkaz obviněného na nutnost postupu podle §12 tr. zákoníku nepřiléhavý.
18. Pokud obviněný argumentuje nutností aplikace uvedených zásad (subsidiarita trestní represe, ultima ratio, extrémní nesoulad, in dubio pro reo, právo na spravedlivý proces) ve vztahu k odlišnému skutkovému stavu, než jak byl nižšími soudy zjištěn a uveden ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (správným byl shledán odvolacím soudem), je nutno v tomto směru odkázat na závěry uvedené shora a vztahující se k nemožnosti odchýlení se od skutkového zjištění, kterého se obviněný podle obsahu uplatněných dovolacích námitek dožaduje (dožaduje se zjištění, že výše škody nebyla objektivně zjištěna; nebylo zjištěno zavinění). Nejvyšší soud však musí konstatovat, že hodnotící úvahy (ve vztahu k výhradám obviněného) soudu prvního i druhého stupně jsou jasně a logicky vyjádřeny v odůvodnění jejich rozhodnutí a je z nich rovněž zřejmé, že nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů.
19. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu není možné (ani se značnou mírou tolerance, neboť i tyto námitky vychází ze zpochybnění hodnocení důkazů a popření skutkových zjištění učiněných soudy, a naopak z vlastních skutkových tvrzení dovolatele) za relevantní považovat výhradu obviněného, že jeho jednáním nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka daného trestného činu s tím, že po celou dobu trestního řízení je úmysl pouze tvrzen, resp. presumován, avšak nikdy k tomuto nebyly provedeny žádné důkazy, stejně tak že nebyla nikdy prokázána škoda. Nejvyšší soud takovou námitku neshledal opodstatněnou, a nad rámec své přezkumné činnosti považuje za potřebné jen zmínit či zdůraznit následující skutečnosti.
20. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Objektivní stránka tu tedy spočívá v tom, že pachatel ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb . Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována anebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele.
21. Znaky objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku musí být podloženy odpovídajícími závěry zejména o tom, jakou výši příslušné daně měl plátce daně přiznat a zaplatit, zda a jakou výši této daně skutečně přiznal a zaplatil, jakým mechanizmem došlo ke zkrácení daně a jak dospěly orgány činné v trestním řízení k rozsahu zkrácené daně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 130/2010). Nalézací soud ve svém obsáhlém odůvodnění mimo jiné uvedl, že „ M. M. jako jednatel a jediný společník…nejméně v 36 případech celkem 136 tisíc litrů mimobilančního lihu o lihovitosti 95%... o takto nakoupeném lihu mu bylo známo, že není zatížen spotřební daní…spotřební daň zatajil, nepřiznal a nezaplatil správci daně, čímž zkrátil daň v letech 2006-2010 v rozsahu nejméně 34 238 000 Kč) (srov. str. 39 - 42 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Z uvedeného je tedy zřejmé, že byla naplněna rovněž objektivní stránka trestného činu podle ustanovení §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť obviněný svým shora popsaným jednáním zkrátil poplatek a daň, neboť svým jednáním úmyslně porušil ustanovení §4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních v souvislosti s §9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, a tím České republice, zastoupené příslušným správcem daně, způsobil škodu nejméně v rozsahu 34 238 000 Kč [ subjektivní stránkou se nalézací soud zabýval i z pohledu aplikace §107 a §129 tr. zákoníku a své logické závěry, na základě provedených důkazů vyjádřil např. v bodě 73 a 74 svého rozsudku, na které s ohledem na závěry plynoucí z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17 (institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání…) Nejvyšší soud odkazuje ]. Nejvyšší soud dále podotýká, že obviněný porušení práva na spravedlivý proces spatřuje primárně v tom (bod IV. dovolání), že v souvislosti s objektivní a subjektivní stránkou trestného činu orgány činné v trestním řízení podle jeho mínění nezjistily skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. (pozn., jde o procesní ustanovení) minimálně „co se týče údajné škody a otázky zavinění“ [k uvedeným znakům viz výklad shora body 20 s upozorněním obviněného, že znakem §240 tr. zákoníku není škoda (viz např. §209 tr. zákoníku), ale zkrácení daně], „vycházely z tvrzení svědka T. B. a některých listinných důkazů a vůbec se nesnažily zabývat obhajobou dovolatele“ [obviněný patrně přehlédl bod 29, 35, 50, 54 a další, rozsudku nalézacího soudu, kde se zmíněný soud zabývá hodnověrností svědeckých výpovědí, listinných důkazů ve vazbě na obhajobu obviněného] , přičemž k uvedeným procesním námitkám se již Nejvyšší soud vyjádřil, jak je shora uvedeno.
22. Za zavádějící je nutno také označit námitky podřazené pod tvrzení obviněného, že došlo ke ztěžování realizace jeho práva na obhajobu, což by mohlo být posouzeno jako porušení práva na spravedlivý proces, avšak k tomu Nejvyšší soud podotýká následující. Ze spisu vyplývá, že obhájkyni obviněného bylo doručováno do datové schránky a to, rozsudek soudu prvního stupně dne 28. 8. 2019 (č. l. 80) a rozsudek soudu druhého stupně dne 24. 4. 2020 (č. l. 140). Pokud se jedná o předvolání k jednání, tak bylo doručeno obhájci, který byl ustanoven soudem poté, co obviněný své obhájkyni vypověděl plnou moc - v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na body 17 – 20 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ve kterých se zmíněný soud podrobně zabýval změnami na pozici obhájců obviněného [nad rámec uvedeného nižšími soudy v souvislosti s představami obhájců, kteří přebírají obhajobu obviněných v trestním řízení na poslední chvíli, že by soudy měly se podřizovat jejich zájmům, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 83/96, ve kterém zmíněný soud mj. uvedl „Z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce však nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (obžalovaného), byť by obhajobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědnosti) obhájce, převezme-li zastoupení "na poslední chvíli", jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán“ ] . Pokud jde o námitku uvedenou pod bodem V. dovolání, pak nelze na jednu stranu odhlédnout od její neurčitosti, zda osobou obhájce byla myšlena pouze Mgr. Šrámková, či všichni obhájci obviněného v předmětné trestní věci zastupující. Ve vztahu k této neurčité a ve svém základu procesní námitce musí Nejvyšší soud odkázat na skutečnosti vyplývající z velmi podrobné chronologie zastupování obviněného obhájci, ať již ustanovenými či zvolenými, kterou učinil soud prvního stupně (viz body 17-21). Nad rámec závěrů učiněných nalézacím soudem, lze konstatovat, že v určitých fázích trestního řízení by bylo možno ze strany dovolatele (obhajoby) shledávat obstrukční jednání. S ohledem na uvedené zjištění poukázal Nejvyšší soud záměrně na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 83/96. Ve vztahu k tomuto okruhu námitek musí Nejvyšší soud konstatovat, že pro jeho rozhodování o dovolání bylo podstatné zjištění, a to s ohledem na dodržení lhůty stanovené v §265e tr. ř., že u obhájce obviněného byl rozsudek odvolacího soudu doručen do datové schránky jiného obhájce (obhájkyně, přestože obviněný uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu nedostala a tuto skutečnost bez bližších dopadů pro další postup neodůvodňuje, ale pouze konstatuje, dovolání obviněného řádně odůvodnila). S ohledem na uvedenou skutečnost [vložení rozhodnutí soudu druhého stupně do jiné datové schránky, než do schránky obhájkyně obviněného], byl spis po podání dovolání vrácen soudu prvního stupně, aby obhájkyni bylo z hlediska lhůty řádně doručeno, což se stalo 1. 10. 2020 a následně byla trestní věc obviněného s jeho dovoláním v únoru 2021 předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání. Obviněný (obhajoba) patrně přehlédl, případně záměrně neuvádí např. to, že obhájce obviněného byl přítomen výslechu svědka T. B., že u výslechů obviněného byl obhájce, u hlavních líčení byl stejně jako v řízení před odvolacím soudem rovněž obviněný zastoupen obhájci, avšak tyto objektivní skutečnosti již v argumentaci obviněného objektivně zmíněny nejsou.
23. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
24. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání [ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. ]. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud také dodává, že neshledal podmínky pro odložení výkonu uvedeného trestu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., a proto za takto zjištěné situace nebylo zapotřebí rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 3. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu