ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.1587.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1587/2011-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2011 o dovolání, které podal obviněný V. P. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 9 To 364/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 T 203/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 6 T 203/2010 byl obviněný V. P. uznán vinným jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b, odst. 3 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, dílem dokonaného a dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a jednak trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
1) v době od 21:30 hod. dne 30. 5. 2009 do 08:15 hod. dne 31. 5. 2009 v obci S. K. , okr. T. , na tržnici A. M. , odmontoval mříž ze zdi před oknem obchodu A. S. , poté nezjištěným předmětem vypáčil okno, čímž na něm způsobil škodu ve výši 1.000,-Kč, vnikl jím do skladu, zde nezjištěným předmětem vylomil uzamčené dveře vedoucí do prodejny, na kterých způsobil škodu 450,-Kč, z prodejní části následně odcizil nejméně 895 ks kartónů cigaret různých značek, čímž způsobil poškozenému T. T. X. škodu ve výši 612.110,-Kč odcizením věcí a 1450,-Kč poškozením objektu,
2) v době od 00:00 hod. do 05:15 hod. dne 5. 10. 2009 na N. R. v B. , okr. T. , odmontoval mříž, kterou bylo zajištěno okno v zadní části objektu obchodu s potravinami a tabákem, poté silným tlakem otevřel okno v přízemí, u něhož došlo k odštípnutí rámu, čímž na okně vznikla škoda ve výši 400,-Kč, tímto oknem vnikl do skladu prodejny, uvnitř poté nezajištěnými dveřmi prošel do krajní části prodejny, zde vyříznul do uzamčených dveří vedoucích do skladu tabáku a alkoholu otvor o rozměrech 110 x 56 cm, čímž na dveřích způsobil škodu ve výši 4.000,-Kč, tímto otvorem vnikl dovnitř skladu, ze kterého následně odcizil 530 ks kartónů cigaret různých značek a dále 3 ks kartónů obsahujících 12 litrových lahví alkoholu zn. Fernet Citrus a 6 litrových lahví alkoholu zn. Fernet, čímž způsobil provozovateli obchodu a majiteli věcí D. D. Q. škodu ve výši 328.868,-Kč odcizením věcí a 4.482,-Kč poškozením objektu,
3) společně s V. S. v době od 22:00 hod. dne 7. 10. 2009 do 07:00 hod. dne 8. 10. 2009 v A. , ulice S. , v zadní části prodejny v jejím přístavku vylomili část dřevotřísky, odkud pokračovali k bočním dveřím prodejny, do kterých vyvrtali kruhový otvor a odvrtali část cylindrického zámku FAB, čímž na dveřích a na zámku způsobili škodu ve výši 1.365,-Kč, a po otevření bočních dveří pokračovali dál do prodejny, kde vytrhli ovládací skříňku alarmu a poté zničili dvěma výstřely z brokové zbraně centrální zařízení alarmu v hodnotě 15.000,-Kč, umístěné v plechové skříni zavěšeného nad ovládací skříňkou, následně z prodejny odcizili 500 ks kartónů cigaret různých značek a finanční hotovost 300,- Euro, poté po rozbití plastového okna, na kterém byla způsobena škoda ve výši 1024,-Kč vnikli do přilehlé budovy skladu, ze kterého odcizili pět plastových kanystrů v hodnotě 1.250,-Kč, čímž způsobili poškozenému L. V. H. škodu ve výši 441.956,-Kč odcizením věcí a 17.389,-Kč poškozením zařízení prodejny,
4) v době od 00:15 hod. do 01:40 hod. dne 27. 12. 2009 v K. V. – R. , ul. R. z D. , nezjištěným předmětem přestřihl kovovou mříž, kterou následně vyhnul, poté vysadil z rámu okno vedoucí do skladu prodejny a nezjištěným předmětem vypáčil druhou mříž, poté vnikl do prodejny, zde si připravil do sedmi cestovních tašek různé zboží, a to potraviny, kávu, cigarety a tabák, v celkové hodnotě 48.103,-Kč, jejichž majitelem byl S. C. V. , poté byl vyrušen, připravené věci ponechal na místě a z prodejny utekl.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný V. P. podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále pak bylo zmíněným rozsudkem rozhodnuto o náhradě škody. V další části rozsudku pak byl obviněný V. P. podle §226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutky popsané v části II., v nichž byly v podané obžalobě spatřovány dílčí útoky pokračujícího trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3, písm. b) trestního zákona, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný.
O odvolání, které proti odsuzující části tohoto rozsudku obviněný podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni a to usnesením ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 9 To 364/2011, kterým odvolání obviněného V. P. podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný V. P. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Hany Vopálenské dne 21. 10. 2011 dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. když uvedl, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod pak rozvedl tak, že dle jeho názoru ze strany soudů, které ve věci rozhodovaly, došlo k porušení zásady presumpce neviny, neboť tyto soudy nesprávně a zejména neobjektivně hodnotily opatřené důkazy a skutečnosti. Namítl, že výpovědi slyšených poškozených a svědků nejsou dostatečné k rozhodnutí o jeho vině, dále že tvrzení svědků nejsou podložena dalšími objektivními skutečnostmi, v důsledku čehož bylo nesprávně určeno množství odcizených věcí. Namítl rovněž nezákonnost provedené domovní prohlídky, způsobenou tím, že průběh této prohlídky není dostatečně patrný z protokolu, který o tomto úkonu byl v přípravném řízení vyhotoven, přičemž tuto vadu neodstranil ani výslech nezúčastněné osoby, neboť z něj naopak vyplynuly pochybnosti o přítomnosti jednotlivých osob. Dále soudům vytkl, že se nezabývaly tím, zda důkaz v podobě údajů o telekomunikačním provozu byl proveden v souladu se zákonem a s nálezem pléna Ústavního soudu PL ÚS 24/10, s ohledem na proporcionalitu zásahu do práva na soukromí (odvolatel v tomto směru míní, že „předmětný důkaz přinesl pouze obecné údaje na úkor zásahu ve značném rozsahu“). Dále dovolatel namítl nepřezkoumatelnost odborných vyjádření porovnávajících a hodnotících genetické stopy a následně profily DNA, s tím, že tato postrádají základní náležitosti a navíc jejich nepřezkoumatelnost je dána i spotřebováním jednotlivých vzorků. Soudům rovněž vytkl, že svá rozhodnutí opřely také o pachové stopy, ač je vyhodnotily jako důkaz nepřímý. Navíc obhájkyni dovolatele nebyla dána možnost zúčastnit se porovnání výsledků pachových stop a zabránit tak spekulacím o možnosti přenosu pachové stopy. Obviněný poté uzavřel, že soudy v projednávané věci došly k nesprávným skutkovým a právním zjištěním a to zejména proto, že se nevypořádaly s pochybnostmi o zákonnosti jednotlivých důkazů, přičemž následně nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“. V závěru dovolání pak obviněný poukázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu,, jež se zabývala výkladem dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 9 To 364/2011, a rovněž tak rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 6 T 203/2010, zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Chebu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat a pouze vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 9 To 364/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. Nejvyšší soud si je vědom obsahu dovolatelem zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), nicméně považuje za potřebné konstatovat, že při vyřešení otázky relevance dovolacích námitek je nutno postupovat daleko komplexnějším způsobem a je přitom třeba zohlednit i celou řadu dalších rozhodnutí, ať již Ústavního soudu, či Nejvyššího soudu, jež se výkladem dovolacího důvodu dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zabývají.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění, vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další zjištěné okolnosti, relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (v podstatě tvrdí, že se žalovaného jednání, kterým byl uznán vinným, nedopustil a dále zpochybňuje i výši způsobené škody). Teprve sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o „nesprávném posouzení skutku“, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován zejména v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. V tomto směru se tedy Nejvyšší soud námitkami obviněného, pokud zejména směřovaly proti způsobu vyhodnocení výpovědí poškozených a dalších svědků a pokud se týkaly způsobu, jakým došlo k určení výše způsobené škody, ani zabývat nemohl. Nejvyšší soud považuje ovšem za potřebné konstatovat, že jak okresní soud, tak krajský soud ve svých rozhodnutích velmi pečlivým způsobem odůvodnily, které skutečnosti vzaly za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely. Rozvedly rovněž, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a výslovně se zabývaly námitkami obviněného, jakož i jeho obhajobou. Zcela uspokojivým způsobem vysvětlily, jakým způsobem a na základě kterých důkazů došly k závěrům o rozsahu odcizených věcí, včetně jejich hodnoty. Jejich závěrům pak Nejvyšší soud neměl žádného důvodu nepřisvědčit, když jde o závěry logické a odpovídající obsahu provedených důkazů a proto v bližším odkazuje na obsah odůvodnění předmětných rozhodnutí.
Obviněný však rovněž namítl, že v jeho případě způsob hodnocení provedených důkazů zjevně vybočil ze zákonných mezí, neboť nerespektoval obsah některých důkazů, s některými důkazy se soudy nevypořádaly a část skutkových zjištění o jeho vině dokonce učinily na podkladě důkazů provedených v rozporu se zákonem, což ve svém důsledku vedlo k porušení jeho základních práv na spravedlivý proces.
V ústavněprávní rovině se výše rozvedená zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to právě v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.).
Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybnit, není k tomu ostatně ani povolán. Je však na místě znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
Pokud se týče námitek dovolatele stran zákonnosti provedených důkazů, je zřejmé, že jde o námitky, jež by bylo možno obecně zahrnout do výše popsané druhé skupiny vad důkazního řízení, nicméně v projednávaném případě těmto námitkám důvodnost přiznat nelze.
Především je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud nepřisvědčil dovolací námitce stran nezákonnosti provedené domovní prohlídky, která je dovozována toliko z kusosti protokolu o jejím provedení. Je sice pravda, že z obsahu předmětného protokolu o provedení domovní prohlídky (viz strana 32 až 36 spisu) není zřejmý vlastní podrobný průběh této prohlídky, nicméně prohlídka je dokumentována nejen videozáznamem, nýbrž rovněž řadou plánků a připojenou fotodokumentací, přičemž jak z protokolu o vlastní prohlídce, tak i z jejích příloh je zřejmé, jaké věci či stopy byly v rámci ní zajištěny a z kterých konkrétních míst. Konečně vlastní průběh zmíněného úkonu je dostatečně podán i z výpovědi svědka T. M. a zmínit nutno rovněž to, že jejímu průběhu byla přítomna po celou dobu i družka obviněného J. S. Za této situace, kdy domovní prohlídka proběhla na základě příslušného příkazu soudce způsobem, jež neodporuje ustanovení §82 a násl. tr. ř., a to výlučně v prostorách, na které se příkaz vztahoval, pak jde o důkaz provedený v souladu se zákonem, v důsledku čehož jej soudy oprávněně zahrnuly do okruhu důkazů, z nichž mohly činit svá skutková zjištění. Nelze přehlédnout v této souvislosti ani vlastní postup obviněného a jeho obhájkyně, kteří po celou dobu přípravného řízení žádné námitky proti zákonnosti uvedené prohlídky nevznesli a to ani v rámci prostudování spisu, jež jim bylo umožněno na závěr přípravného řízení.
Přisvědčit nelze ani námitkám odvolatele, vztahujícím se k důkazu v podobě údajů o telekomunikačním provozu. Především není pravda, že tento důkaz přinesl toliko obecné údaje, když naopak z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že z údajů o telekomunikačním provozu učinily závažná a podstatná zjištění, jež výrazným způsobem přispěla k závěru o vině obviněného. V této části Nejvyšší soud odkazuje zejména na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 12 a 13 jeho písemného vyhotovení. Rovněž tak neodpovídá skutečnosti dovolatelovo tvrzení, že se soudy nezabývaly dostatečně otázkou proporcionality zásahu do práva na soukromí obviněného. Naopak je třeba poukázat na usnesení odvolacího soudu, jež se na straně 6 až 7 právě touto otázkou výslovně zabývá. Nejvyšší soud závěrům odvolacího soudu přisvědčil, když má zato, že s ohledem na závažnost projednávané trestné činnosti (danou jak počtem dílčích útoků žalovaných trestných činů, tak i výši způsobené škody, jež se přiblížila částce 1,5 milionu Kč, je třeba rozsah zajištěných údajů o telekomunikačním provozu a tedy i rozsah a závažnost zásahu do práva obviněného na soukromí, považovat za přiměřený. Přehlédnout v této souvislosti nelze ani to, že příslušné příkazy ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu byly vždy výslovně omezeny toliko na velmi krátkou časovou dobu, v níž mělo dojít k jednotlivým vloupáním (viz např. č.l. 1194-1197 spisu), jakož i to, že v některých případech žádosti o vydání takového příkazu vyhověno příslušným soudcem dokonce nebylo a to právě s odkazem na příliš dlouhý časový úsek, který dostatečně nekorespondoval s údaji o době spáchání trestné činnosti (viz č.l. 512 spisu).
Pokud pak jde o tvrzenou nepřezkoumatelnost odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetika, jež se zabývala zkoumáním genetických stop, i zde je možno odkázat na přiléhavé a vyčerpávající závěry, jež právě v souvislosti se shodnými námitkami uplatněnými obviněným již v předchozích fázích řízení, učinil soud prvního stupně tak, jak jsou rozvedeny na straně 9 až 11 a 13 až 15 jeho rozsudku. Nejvyšší soud považuje za potřebné toliko doplnit, že samotné spotřebování jednotlivých vzorků při jejich zkoumání, není samo o sobě důvodem pro odmítnutí uvedeného důkazu, pokud není současně důvodně zpochybněna vlastní metoda zkoumání, která vedla k příslušným závěrům (což se ovšem v daném případě nestalo, neboť příslušné pracoviště, jež zkoumání provádělo, je řádně akreditováno pro předmětný typ expertiz a v doplňujícím odborném vyjádření popsalo dostatečně konkrétně užité metody, jež rovněž byly příslušným způsobem akreditovány).
Nakonec nelze přisvědčit ani námitce dovolatele stran nemožnosti využití srovnání pachových stop. Především nelze přehlédnout, že obhájkyně obviněného poté, co na základě opatření příslušného soudce převzala dne 14. 10. 2010 obhajobu obviněného V. P. , orgánům činným v přípravném řízení nesdělila jakýkoliv požadavek v tom směru, aby byla s dostatečným předstihem uvědoměna o konání jednotlivých úkonů přípravného řízení, neboť hodlá využít svých práv být těmto úkonům přítomna. Přehlédnout nelze ani to, že vlastní vyhodnocení zajištěných pachových stop a jejich porovnání se vzorky odebranými obviněnému, bylo provedeno až po podání obžaloby (viz odborné vyjádření založené na č.l. 1583 až 1610) a následně státním zástupcem jako důkaz předloženo soudu prvního stupně. Takový postup je nutno považovat za zákonný s ohledem na ustanovení §180 odst. 2 tr. ř., dle kterého státní zástupce v řízení před soudem vystupuje tak, aby byly objasněny všechny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby, a za tímto účelem opatřuje z vlastní iniciativy i další důkazy, které nebyly dosud opatřeny či provedeny. Následně pak bylo zmíněným odborným vyjádřením provedeno soudem prvního stupně u hlavního líčení dokazování, jemuž byli jak obviněný, tak i jeho obhájkyně přítomni, přičemž jim byl poskytnut dostatečný prostor k uplatnění obhajovacích práv. Závěrem pak nutno zdůraznit i to, že v případě pachových stop nejde o jediný usvědčující důkaz, nýbrž tento důkaz soudy vyhodnotily v rámci celé řady dalších důkazů, jež vinu obviněného prokazovaly, přičemž respektovaly i charakter tohoto důkazu a zabývaly se mimo jiné i případnou možností přenosu pachů apod. (viz např. str. 11 až 12 rozsudku soudu prvního stupně).
Ze shora uvedeného je pak zřejmé, že v daném případě námitky odvolatele stran procesní nezpůsobilosti uvedených důkazů nemohou obstát a že obviněný těmito námitkami pouze účelově sleduje dosáhnout zúžení okruhu důkazních prostředků, na jejichž základě lze dle jeho názoru budovat skutková zjištění.
Je přitom zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinil skutková zjištění, která lze též akceptovat. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že se obhajobou obviněného zevrubně zabýval a vyložil, jakými úvahami byl veden, neuvěřil-li jí. Soud rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel i jakými úvahami se řídil při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů. V tomto ohledu je rozsudek soudu prvního stupně pečlivě a racionálně logickým způsobem odůvodněn a koresponduje s požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. i s ustálenou judikaturou Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a sám reagoval na námitky obviněného uplatněné v odvolání. Nelze přehlédnout, že dovolací námitky jsou v podstatě obsahově shodné s těmi, jimiž se zabýval již odvolací soud.
V hodnotících úvahách soudů obou stupňů Nejvyšší soud nezaznamenal postupy, jež by preferovaly pouze jednu z verzí, jak se vyprofilovaly od samého počátku trestního stíhání, jež by pomíjely či bagatelizovaly nejednotnosti v usvědčujících důkazech, důkazy hodnotily v neprospěch obviněného (jak namítl dovolatel) či jež by zjevně odporovaly zásadám formální logiky. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení plně odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, jež v odůvodnění svých rozhodnutí specifikovaly (přičemž zejména soud prvního stupně podrobně rozebral všechny provedené důkazy ať již šlo o výpovědi jednotlivých obviněných, dále výpovědi svědků, či důkazy další) a na podkladě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli výtkám na jejich adresu, přičemž v podrobnostech lze odkázat na podrobná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů.
Z obsahu dovolání vyplynulo, že dovolatel se závěry soudů obou stupňů nesouhlasil a tvrdil, že konkrétním způsobem hodnocení důkazů soudy byl porušen zákon v jeho neprospěch a následně i jeho základní práva na spravedlivý proces. Takový závěr však nemůže být založen pouze na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Nebyl zjištěn žádný relevantní poznatek o tom, že by usvědčující důkazy byly provedeny v rozporu se zákonem či že by byly hodnoceny neobjektivně, izolovaně, v rozporu se zásadami volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jak uváděl obviněný. Bylo již vyloženo, že i podle Ústavního soudu musí jít o případ svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, a o to v posuzovaném případě nešlo. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Vypracoval:
JUDr. Ivo Lajda