ECLI:CZ:NS:2012:11.TDO.63.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 63/2012-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2012 o dovolání obviněného J. C. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 6 To 711/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 61/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. C. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. 9. 2010, sp. zn. 52 T 61/2009, byl obviněný J. C. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že dne 26. 9. 2008 kolem 13:55 hodin v Ch., v době mimo službu, po předchozím požití alkoholických nápojů, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Ford Escort po komunikaci ulice H., kde při výjezdu z parkoviště narazil pravou přední částí vozidla do parkovacího automatu výrobního čísla ......., který poškodil, a po střetu z místa dopravní nehody ujel, aniž by dopravní nehodu oznámil Policii ČR, když znaleckým zkoumáním byla stanovena hladina alkoholu v krvi obviněného v době dopravní nehody 3,02 – 3,32 g/kg. Za uvedený přečin byl obviněný J. C. podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a), §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře dvaceti pěti denních sazeb při výši jedné denní sazby 1.000,- Kč, tedy v celkové výši 25.000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří roků.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku obviněný podal, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem, a to usnesením ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 6 To 711/2010, kterým odvolání obviněného J. C. podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný J. C. prostřednictvím obhájce Mgr. Ing. Vlastimila Němce dne 21. 11. 2011 dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. když uvedl, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod pak rozvedl tak, že dle jeho názoru ze strany soudů, které ve věci rozhodovaly, došlo k porušení jeho práv zakotvených v čl. 10 odst. 3 a čl. 13 Listiny základních práv a svobod, neboť svá skutková zjištění založily mimo jiné i na důkazu výpisem záznamu telekomunikačního provozu, a to přesto, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 3. 2011 sp. zn. Pl ÚS 24/10, jenž byl zveřejněn ve Sbírce zákonů České republiky v částce 35, rozeslané 12. 4. 2011 (tedy ještě před rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem o odvolání obviněného) rozhodl o zrušení ustanovení §94 odst. 3, 4 zák. č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích a změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání. Uvedený nález Ústavního soudu jasně konstatoval, že uvedené zákonné ustanovení nelze považovat za ústavně konformní, neboť zřetelně porušují ústavněprávní limity, a odvolací soud, který ve věci rozhodoval až 18. 4. 2011, jej měl plně akceptovat a důkaz výpisem záznamu telekomunikačního provozu měl posoudit jako důkaz absolutně neúčinný. Dále obviněný v dovolání namítl, že pokud odvolací soud neakceptoval jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků v odvolání vyjmenovaných, nemohl zjistit skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Odkázal rovněž na závěry zpracovatele odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická genetická expertiza, a v té souvislosti rovněž na to, že on sám nebyl nikdy vyzván tomu, aby se podrobil odběru DNA či předložil vzorek domácí osoby, a poukázal na to, že výpověď uvedeného znalce si v závěru rozporuje. Dovolatel proto uzavřel, že odvolací soud nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V závěru dovolání pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2011, č. j. 6 To 711/2010-233, zrušil, jakožto i rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Podáním doručeným Okresnímu soudu v Chomutově dne 28. 11. 2011 pak obviněný své dovolání doplnil o námitky stran neprůkaznosti dechové zkoušky a odběru krve, na základě nichž byl učiněn závěr o jeho ovlivnění alkoholem v předmětné době a ohledně toho, že nebylo dostatečně prokázáno, že řídil vozidlo ve „stavu vylučujícím způsobilost“, které doplnil odkazem na argumentaci uveřejněnou v „Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 2011 s, s. 2548-2549 a s. 2554“, a dále odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. 8 Tdo 449/2010.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřil tak, že většinu dovolacích námitek považuje za námitky směřující proti skutkovým zjištěním, které nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá dle jeho názoru toliko námitka nepoužitelnosti výpisů telekomunikačního provozu včetně lokalizace buněk jako důkazu, a to v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl ÚS 24/10, který nabyl účinnosti dne 12. 4. 2011, tedy ještě před rozhodnutím odvolacího soudu ze dne 18. 4. 2011. V této části však považuje dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, který konstatoval, že k opatření výpisů telekomunikačního provozu došlo zákonným způsobem v době, kdy to zákon umožňoval. Navíc k usvědčení pachatele by ostatní důkazy (zejména popis řidiče havarovaného vozidla svědkyní I. P.) postačovaly i bez výpisů telekomunikačního provozu. V závěru proto navrhl, aby dovolání obviněného J. C. bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a aby toto rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud ČR hodlal učinit ve věci rozhodnutí jiné, vyslovil souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 6 To 711/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění, vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další zjištěné okolnosti, relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nedostatečný rozsah provedených důkazů, jejich nesprávné vyhodnocení a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (v podstatě tvrdí, že se žalovaného jednání, kterým byl uznán vinným, nedopustil). Teprve sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o „nesprávném posouzení skutku“, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován zejména v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. V tomto směru se tedy Nejvyšší soud námitkami obviněného, pokud zejména směřovaly proti rozsahu provedených důkazů, způsobu vyhodnocení výpovědí jednotlivých svědků a způsobu, jakým došlo k určení hladiny alkoholu v krvi obviněného v době jízdy, ani zabývat nemohl. Nejvyšší soud považuje ovšem za potřebné konstatovat, že jak okresní soud, tak krajský soud ve svých rozhodnutích velmi pečlivým způsobem odůvodnily, které skutečnosti vzaly za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřely. Rozvedly rovněž, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a výslovně se zabývaly námitkami obviněného, jakož i jeho obhajobou (která se v podstatě shodovala s později uplatněnými dovolacími námitkami). Zcela uspokojivým způsobem vysvětlily, jakým způsobem a na základě kterých důkazů došly k závěrům o věrohodnosti jednotlivých slyšených svědků a na základě kterých důkazů, a skutečností z nich vyplývajících, učinily závěr o tom, že se obviněný předmětného jednání dopustil. Krajský soud pak ve svém rozhodnutí rovněž konkrétně odůvodnil, proč návrhy obviněného na doplnění dokazování (vznesené až po vynesení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně) považoval za nadbytečné. Závěrům obou soudů pak Nejvyšší soud neměl žádného důvodu nepřisvědčit, když jde o závěry logické a odpovídající obsahu provedených důkazů, a proto v bližším odkazuje na obsah odůvodnění předmětných rozhodnutí. Pro úplnost je třeba poukázat na to, že není pravdou (jak obviněný v doplnění svého dovolání tvrdí), že obviněný požíval mezi dobou, kdy mělo dojít k předmětnému skutku a časem odběru krve obviněnému alkoholické nápoje „blíže nezjištěného druhu a množství“, což výrazně ovlivnilo výsledky jak dechové zkoušky, tak i zkoušky prováděné zjištěním obsahu alkoholu v krvi. Oba soudy totiž měly k dispozici výpověď svědka Š. K., který uvedl, v jaké době obviněný restauraci v B. navštívil a jaký druh alkoholu a v jakém množství tam vypil, přičemž s ohledem na poměrně malé množství toto nemohlo závěry odborného zkoumání stran stanovení hladiny alkoholu v krvi obviněného v době dopravní nehody podstatněji ovlivnit. Proto ani závěry soudů ohledně míry nezpůsobilosti obviněného řídit motorové vozidlo nebyly nijak zpochybněny.
Obviněný však rovněž namítl, že v jeho případě způsob hodnocení provedených důkazů zjevně vybočil ze zákonných mezí, neboť zásadní část skutkových zjištění o jeho vině soudy učinily na podkladě důkazu provedeného v rozporu se zákonem, což ve svém důsledku vedlo k porušení jeho základních práv na spravedlivý proces.
V ústavněprávní rovině se výše rozvedená zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to právě v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.).
Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybnit, není k tomu ostatně ani povolán. Je však namístě znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
Pokud se týče námitky dovolatele stran zákonnosti jednoho z provedených důkazů (výpisů telekomunikačního provozu), je zřejmé, že jde o námitky, jež by bylo možno obecně zahrnout do výše popsané druhé skupiny vad důkazního řízení, nicméně v projednávaném případě těmto námitkám důvodnost přiznat nelze.
Nejprve je třeba konstatovat, že již odvolací soud ve svém rozhodnutí (viz strana 4) odmítl námitku obviněného, že při existenci nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl ÚS 24/10, nemohou být v současné době jako důkaz použity výpisy telekomunikačního provozu včetně lokalizace buněk. Učinil tak se stručným odůvodněním, že účinky zmíněného nálezu mohou nastat až ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, zatímco v projednávaném případě byl výpis ze záznamu telekomunikačního provozu v souladu se zákonem pořízen před tímto datem.
Nejvyšší soud k této dovolací námitce považuje za potřebné zdůraznit, že rozsah zajištěných údajů o telekomunikačním provozu a tedy i rozsah a závažnost zásahu do práva obviněného na soukromí, je v předmětné trestní věci třeba považovat za přiměřený. Přehlédnout v této souvislosti nelze to, že příslušný příkaz ke zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu byl výslovně omezen toliko na velmi krátkou časovou dobu (řádově dnů), která se kryla s dobou, v níž se obviněný měl stíhaného skutku dopustit, a nešlo tedy o plošně získávané údaje za delší časový úsek, který by dostatečně nekorespondoval s údaji o době spáchání trestné činnosti. Rovněž tak byly tyto údaje opatřeny pouze k telefonu obviněného a telefonu užívaného svědkem K. (což byl ovšem telefon služební) a netýkaly se tedy širšího okruhu účastníků telekomunikačního provozu. Nešlo tedy v daném případě o plošný sběr a využití většího množství údajů, týkajících se provozu více telefonů většího okruhu osob. S ohledem na uvedené je tedy zřejmé, že předmětné údaje byly získány v minimální míře a jen za účelem prověření vlastní obhajoby obviněného, když jiný důkazní prostředek objektivního charakteru k takovému účelu nebyl orgánům činným v trestním řízení k dispozici a reálně nepřicházel v úvahu. Nešlo proto o postup, který by nesplnil nároky tzv. testu proporcionality. V této souvislosti je pak třeba rovněž doplnit, že přestože se právní úprava §88a tr. ř. odchyluje od právní úpravy §88 tr. ř. (když zejména nevyžaduje, aby trestní řízení bylo vedeno pro zvlášť závažný trestný čin a tedy umožňuje užití údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu v trestním řízení vedeném i pro méně závažné trestné činy), nelze na druhou stranu nezohlednit rovněž podstatný rozdíl v charakteru údajů získávaných dle citovaných zákonných ustanovení, když v případě údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu jde o údaje provozní a lokalizační, nikoliv o vlastní obsah sdělovaných údajů v rámci telekomunikačního provozu (tedy obsah hovorů, či doručovaných zpráv apod.). Přehlédnout v této souvislosti pak nelze ani vlastní postup obviněného a jeho obhájce, kteří po celou dobu přípravného řízení a řízení před soudem prvního stupně žádné námitky proti zákonnosti uvedeného důkazu nevznesli (a to výslovně ani v okamžiku provedení dokazování předmětnými výpisy u hlavního líčení dne 17. 9. 2010) a porušení základních práv a svobod obviněného v použití tohoto důkazu nespatřovali.
Vlastní námitce obviněného, že uvedený důkaz nemohl v době rozhodnutí odvolacího soudu obstát již s ohledem na to, že odvolací soud rozhodoval až poté, co byl nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. Pl ÚS 24/10, zveřejněn ve Sbírce zákonů České republiky a měl být posouzen již z tohoto důvodu jako důkaz absolutně neúčinný, Nejvyšší soud nepřisvědčil.
Naopak považuje za správný názor odvolacího soudu v tom směru, že na intertemporální účinky citovaného nálezu je třeba nahlížet tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, a proto jsou-li dodrženy podmínky na příkaz vydaný v souladu s ustanovením §88a tr. ř. kladené zákonem platným ke dni, v němž byl příkaz vydán, nejde o důkazní prostředek, jímž by byla porušena ústavním pořádkem zaručená práva a svobody (srovnej obdobně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10). V předmětném případě nelze přehlédnout skutečnost, že před uveřejněním nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. Pl ÚS 24/10, byl nejenom vydán příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu, nýbrž tyto údaje byly rovněž orgánům činným v trestním řízení subjektem vykonávajícím telekomunikační činnost sděleny (došlo tedy k realizaci příkazu) a dokonce bylo těmito údaji i provedeno dokazování v hlavním líčení před soudem prvního stupně, který i na základě zjištění vyplývajících z těchto údajů také vynesl odsuzující rozsudek, v rámci něhož učinil příslušná skutková zjištění. Za této situace pak nemá fakt, že odvolací soud ve věci rozhodoval po uveřejnění citovaného nálezu Ústavního soudu v Sbírce zákonů, na posouzení použitelnosti předmětného důkazního prostředku žádný význam.
Samotný Ústavní soud nakonec ve zmíněném nálezu konstatoval, že i přes nutnost zrušení ustanovení §97 odst. 3 a 4 z. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání, nedošlo tímto nálezem k derogaci dalších zvláštních právních předpisů, s nimiž zrušená zákonná ustanovení nepřímo počítala, přičemž následně v této souvislosti jmenuje zejména ustanovení §88a tr. ř. (ač se mu právě toto zákonné ustanovení jeví jako nerespektující ústavněprávní limity a požadavky). Nicméně ustanovení §88a tr. ř. uvedeným nálezem dotčeno nebylo, přičemž Ústavní soud toliko apeloval na zákonodárce, aby zvážil i změnu tohoto ustanovení. Použitelnost údajů o telekomunikačním provozu již vyžádaných na základě §88a tr. ř. pak Ústavní soud apriori neodmítl, nicméně vyslovil potřebnost zkoumat ji ze strany obecných soudů z hlediska proporcionality zásahu do práva na soukromí v každém individuálním případu. Jinými slovy tedy nevyloučil použití údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu pro trestní řízení, jež byly vyžádány v souladu s ustanovením §88a tr. ř. před přijetím tohoto nálezu a jeho vyhlášením ve Sbírce zákonů České republiky za podmínky, že vyhoví tzv. testu proporcionality. S ohledem na výše rozvedené skutečnosti stran rozsahu a charakteru vyžádaných údajů o telekomunikačním provozu a délku období, za které byly tyto údaje vyžádány, má Nejvyšší soud za to, že v předmětném případě použitím uvedených údajů došlo k zásahu do práva na soukromí obviněného toliko v přípustné míře, a proto lze užití uvedených údajů v tomto konkrétním trestním řízení připustit.
Ze shora uvedeného je pak zřejmé, že v daném případě námitky dovolatele stran procesní nezpůsobilosti uvedeného důkazu nemohou obstát a že obviněný těmito námitkami pouze účelově sleduje dosáhnout zúžení okruhu důkazních prostředků, na jejichž základě lze dle jeho názoru budovat skutková zjištění.
Je přitom zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinil skutková zjištění, která lze též akceptovat. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že se obhajobou obviněného zevrubně zabýval a vyložil, jakými úvahami byl veden, neuvěřil-li jí. Soud rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel i jakými úvahami se řídil při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů. V tomto ohledu je rozsudek soudu prvního stupně pečlivě a racionálně logickým způsobem odůvodněn a koresponduje s požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. i s ustálenou judikaturou Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a sám reagoval na námitky obviněného uplatněné v odvolání. Nelze přehlédnout, že dovolací námitky jsou v podstatě obsahově shodné s těmi, jimiž se zabýval již odvolací soud.
V hodnotících úvahách soudů obou stupňů Nejvyšší soud nezaznamenal postupy, jež by preferovaly pouze jednu z verzí, jak se vyprofilovaly od samého počátku trestního stíhání, jež by pomíjely či bagatelizovaly nejednotnosti v usvědčujících důkazech, důkazy hodnotily účelově v neprospěch obviněného či jež by zjevně odporovaly zásadám formální logiky. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení plně odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, jež v odůvodnění svých rozhodnutí specifikovaly (ať již šlo o výpovědi jednotlivých svědků, či důkazy další) a na podkladě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli výtkám na jejich adresu, přičemž v podrobnostech lze odkázat na podrobná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů.
Z obsahu dovolání vyplynulo, že dovolatel se závěry soudů obou stupňů nesouhlasil a tvrdil, že konkrétním způsobem hodnocení důkazů soudy byl porušen zákon v jeho neprospěch a následně i jeho základní práva na spravedlivý proces. Takový závěr však nemůže být založen pouze na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Nebyl zjištěn žádný relevantní poznatek o tom, že by usvědčující důkazy byly provedeny v rozporu se zákonem či že by byly hodnoceny neobjektivně, izolovaně, v rozporu se zásadami volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jak uváděl obviněný. Bylo již vyloženo, že i podle Ústavního soudu musí jít o případ svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, a o to v posuzovaném případě nešlo. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. ledna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík v. r.
Vypracoval:
JUDr. Ivo Lajda v. r.