ECLI:CZ:NS:2015:29.ICDO.6.2011.1
KSPH 38 INS 9368/2009
38 ICm 271/2010
sp. zn. 29 ICdo 6/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce Factoring České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Budějovická 1518/13B, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25629352, zastoupeného JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou, se sídlem v Řehenicích, Křiváček 9, PSČ 251 67, proti žalovanému JUDr. Jaroslavu Hrnčířovi , advokátu, se sídlem v Horoměřicích, Kamenická 318, PSČ 252 62, jako insolvenčnímu správci dlužníka HSS, a. s., zastoupenému JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rumunská 1720/12, PSČ 120 00, o určení pořadí pohledávky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 ICm 271/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka HSS, a. s. , se sídlem v Hořovicích, Na Cintlovce 535/7, PSČ 268 01, identifikační číslo osoby 60747340, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 38 INS 9368/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2011, č. j. 38 ICm 271/2010, 101 VSPH 49/2011-77 (KSPH 38 INS 9368/2009), takto:
I. Dovolání žalovaného proti měnícímu výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2011, č. j. 38 ICm 271/2010, 101 VSPH 49/2011-77 (KSPH 38 INS 9368/2009), ohledně určení práva žalobce na uspokojení jeho pohledávky za dlužníkem ve výši 24 564 779,42 Kč ze zajištění zástavním právem zřízeným podle notářského zápisu notáře Mgr. Miloslava Peterky NZ 107/2005, N 128/2005, zapsaným v rejstříku zástav pod č. 7398, se zamítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2011, č. j. 38 ICm 271/2010, 101 VSPH 49/2011-77 (KSPH 38 INS 9368/2009), se v měnícím výroku ohledně určení práva žalobce na uspokojení jeho pohledávky za dlužníkem ve výši 24 564 779,42 Kč ze zajištění zástavním právem zřízeným podle notářského zápisu Mgr. Miloslava Peterky NZ 293/2005, N 364/2005, zapsaným v rejstříku zástav pod č. 8509, a smlouvou o zajišťovacím převodu práva ze dne 23. října 2009, a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) rozsudkem ze dne 20. prosince 2010, č. j. 38 ICm 271/2010-47, zamítl žalobu, jíž se žalobce (Factoring České spořitelny, a. s.) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka HSS, a. s.) určení, že jeho pohledávky za dlužníkem ve výši 24 564 779,42 Kč jsou zajištěny zástavními právy zřízenými dle notářských zápisů notáře Mgr. Miloslava Peterky, NZ 107/2005, N 128/2005 a NZ 293/2005, N 364/2005, zapsanými v rejstříku zástav pod č. 7398 a č. 8509, a smlouvou o zajišťovacím převodu práva ze dne 23. října 2009 (bod I. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel především z toho, že
1/ Dne 3. června 2005 uzavřel dlužník s žalobcem formou notářského zápisu zástavní smlouvu č. NZ 107/2005, N 128/2005 (dále jen „první zástavní smlouva“) k zajištění pohledávky plynoucí z rámcové faktoringové smlouvy ze dne 2. července 2003, číslo 100181 a na ni navazujících obchodních smluv. Jako předmět zástavního práva byl označen soubor movitých věcí, a to zařízení a zásoby dlužníka, nacházející se v provozovně společnosti v areálu Hořovice, Cintlovka 535, a to v průmyslovém objektu bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. 2195/20, zapsaném na LV č. 2147 pro k. ú. a obec H., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Beroun, s tím, že v tomto objektu se nachází sklad materiálů pevné ceny a slévárna, a v průmyslových objektech bez č. p./č. e. na pozemku parc. č. st. 373/1, 373/2, 373/3 a 373/4, vše zapsané na LV č. 441, pro k. ú. a obec T., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrálního pracoviště Beroun, s tím, že v tomto objektu se nachází sklad materiálů pevné ceny a NV Obrobna.
2/ Dne 8. listopadu 2005 uzavřel dlužník se žalobcem formou notářského zápisu zástavní smlouvu č. NZ 293/2005, N 364/2005 (dále jen „druhá zástavní smlouva“) k zajištění pohledávky plynoucí z rámcové faktoringové smlouvy ze dne 2. července 2003, číslo 100181 a na ni navazujících obchodních smluv. Jako předmět zástavního práva byl označen soubor movitých věcí, a to hmotný investiční majetek dlužníka, nacházející se v provozovně dlužníka v objektu strojírny, hmotný investiční movitý majetek dlužníka nacházející se v provozovně dlužníka a ve střediscích údržby a energetiky nacházející se v objektech strojírny a slévárny v Hořovicích, hmotný investiční movitý majetek dlužníka nacházející se v provozovně dlužníka ve středisku svařovny nacházející se v objektu strojírny v Hořovicích, hmotný movitý investiční majetek dlužníka nacházející se v provozovně dlužníka v objektech slévárny – cídírny odlitků v Hořovicích, hmotný movitý investiční majetek dlužníka nacházející se v provozovně dlužníka v Hořovicích, v objektech slévárny – formovny I. a formovny II., hmotný investiční majetek dlužníka nacházející se v provozovně dlužníka v Hořovicích, v odboru správa podniku, v objektu slévárny, a veškeré zásoby dlužníka nacházející se v provozovně dlužníka.
3/ Dne 23. října 2009 uzavřel žalobce s dlužníkem smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva (k elektrické indukční tavící peci), kterou byly zajištěny závazky z rámcové factoringové smlouvy č. 100181 a z následně navazujících obchodních kontraktů a závazky vyplývající z prohlášení o uznání závazku ze dne 15. května 2009.
4/ Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. února 2010, č. j. KSPH 38 INS 9368/2009-A-14, zjistil úpadek dlužníka a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného.
5/ Žalobce si přihlásil do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka pohledávku zajištěnou zástavním právem a zajišťovacím převodem vlastnického práva na základě výše uvedených smluv.
6/ U přezkumného jednání konaného dne 8. dubna 2010 žalovaný popřel právo na přednostní uspokojení žalobcovy pohledávky (právo na uspokojení ze zajištění).
7/ Dopisem doručeným žalobci dne 19. dubna 2010 vyzval žalovaný žalobce, aby podal incidenční žalobu, kterou se bude domáhat určení, že pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení dlužníka HSS, a. s. je pohledávkou zajištěnou.
8/ Žalobce podal 5. května 2010 žalobu na určení pořadí své přihlášené pohledávky.
Na tomto základě insolvenční soud, poté, co předeslal, že sporným zůstalo pouze posouzení platnosti zástavních smluv a smlouvy o zajišťovacím převodu práva, uvedl, že v zástavních smlouvách je zástava vymezena příliš obšírně, což způsobuje neurčitost a tím i absolutní neplatnost těchto smluv. K užitému pojmu hmotný movitý investiční majetek insolvenční soud uvedl, že tento pojem v době uzavření smluv ani v době rozhodování soudu není používán v žádných právních předpisech, pročež je možné pouze dovozovat, co znamená. Ve smlouvě užitý pojem se tedy vůbec nepoužívá, je nejasný a neurčitý a může v sobě zahrnovat širokou škálu majetku dlužníka, který však nikdy nebyl předmětem zástavních smluv.
K tomu insolvenční soud doplnil, že movitý majetek je specifikován pouze „místem umístění“, nelze předpokládat jeho stále setrvání v daných objektech, jakož i jeho nespotřebování v případě zásob, proto nelze jednoznačně a určitě vymezit předmět zástavní smlouvy, neboť není zřejmé, které věci byly ke dni uzavření smlouvy v daných objektech a které byly získány až následně.
Rovněž smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva insolvenční soud – s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [dále jen „R 45/2009“] (který je – stejně jako další rozhodnutí citovaná níže – uveřejněn na webových stránkách Nejvyššího soudu) – shledal neplatnou pro neurčitost, neboť neobsahuje všechny náležitosti tohoto typu smlouvy podle §553 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Podle insolvenčního soudu smlouva postrádá jednoznačné určení zajišťovaného majetku, právo dlužníka, které se převádí, jeho předmět a způsob uspokojení věřitelovy pohledávky z převedeného dlužníkova práva. Podle uzavřené smlouvy navíc došlo k převodu vlastnického práva bez uzavření jakékoliv jiné smlouvy, což odporuje podstatě a právní úpravě takové smlouvy, která je pouze smlouvou zajišťovací, nikoliv realizační.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud poté, co zopakoval důkazy předmětnými třemi smlouvami, dospěl k těmto závěrům:
1/ Předmětem zástavního práva mohou být podle §158 odst. 1 obč. zák. věci hromadné i soubory movitých věcí, a to jak věci určené jen druhově, hromadně nebo úhrnně, tedy movité věci „jak stojí a leží“ nacházející se v určitých prostorech (potud odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003), tak zásoby, kdy zpeněžení se bude týkat těch jednotlivých věcí, které se v označených prostorách podle zástavních smluv nacházely v době zpeněžení (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3757/2009). Vnosem další věci do daného prostoru vzniká zástavní právo k dané věci, vynesením věci naopak zástavní právo k dané věci zaniká.
2/ Zástava je v případě smlouvy ze dne 8. listopadu 2005 dostatečně specifikována rovněž ve znaleckém posudku Viléma Balaše.
3/ Pojem „hmotný movitý investiční majetek“ je možné vyložit podle právních předpisů, které již sice nejsou platné, ale byly součástí právního řádu České republiky. Jde především o zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a dále o Opatření ministerstva financí č. 54/1996 Sb.
4/ Výše pohledávky, která je zástavním právem zajišťována, je dostatečně určena, neboť občanský zákoník ani obchodní zákoník v době platnosti obou zástavních smluv nevyžadovaly, aby v nich označené pohledávky, které má zástavní právo zajišťovat, skutečně existovaly nebo byly splatné. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2006, pod číslem 15).
5/ Smlouva o zajišťovacím převodu práva nemůže být neplatná proto, že neobsahuje dohodu o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzniklé ze zajištění, neboť za situace, kdy v této věci k žádnému opožděnému plnění ze strany dlužníka nedošlo, by vyslovení neplatnosti bylo projevem „bezobsažného právního formalismu“.
6/ Výše a druh pohledávek zajištěných zajišťovacím převodem práva jsou dostatečně identifikovány v čl. I., bodu 1 smlouvy. Kromě splatných pohledávek v tomto článku uvedených jsou předmětem zajištění i pohledávky splatné či vzniklé v budoucnu podle factoringové smlouvy. Splatnost zajištěných pohledávek je podstatnou náležitostí vlastní smlouvy (factoringové a na ní navazujících smluv).
7/ Předmět zajišťovacího převodu práva je vymezen zcela přesně a dostatečně v článku I. bodu 1. odst. 2 smlouvy o zajišťovacím převodu práva.
8/ Na základě této argumentace uzavřel, že všechny tři smlouvy jsou smlouvami dostatečně určitými a srozumitelnými, a tedy platnými.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. (tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel předně namítá, že zástavní smlouvy jsou neplatné pro neurčité označení předmětu zástavy. Argumentuje především tím, že předmět zástavy označený jako „hmotný movitý investiční majetek“ není věcí určenou druhově, hromadně nebo úhrnně. Považovat hmotný movitý investiční majetek za množinu jednotlivých věcí, která se považuje za věc jedinou, lze pouze pro účely účetní. Samotný pojem „hmotný movitý investiční majetek“ pak podle dovolatele není znám v platném právu a právní řád jej neznal ani v době uzavření zástavních smluv. Jde o pojem platný dříve, jehož obsah se v čase měnil a byl vypuštěn v roce 2001. Dovolatel zdůrazňuje, že jde pouze o účetní pojem, protože určitý majetek může do této kategorie patřit, ale také nemusí v závislosti na konkrétním předmětu podnikání, pořizovací ceně a době pořízení. Takový pojem pak podle jeho přesvědčení nemůže vymezovat konkrétní zástavu ve smlouvě.
V této souvislosti dovolatel poukazuje na to, že žalobce měl v okamžiku zřízení zástavního práva jako předmět podnikání (podle zápisu v obchodním rejstříku) řadu činností a z výčtu jeho aktivit nelze odhadnout, který konkrétní majetek má být předmětem zástavy.
K označení místa, kde se měl nacházet předmět zástavy, pak dovolatel uvádí, že ho nepovažuje za dostatečně určité též proto, že předmětem zástavy byly věci movité, tj. mobilní. Jednotlivá střediska, kde se měl nacházet předmět zástavy, podle dovolatele fakticky neexistovala, šlo jen o údaj účetní, resp. střediska byla zřízena v rámci organizační struktury dlužníka a nikoli jako jednoznačně objektivně určené konkrétní místo, kde by byla ta která věc umístěna.
Dovolatel argumentuje i tím, že podmínkou platného uzavření zástavní smlouvy je písemná forma. Není-li obsah celé smlouvy vyhotoven v písemné formě, je smlouva absolutně neplatná podle §40 obč. zák. v souvislosti s §156 obč. zák., byť účastníci neměli při jejím uzavření mezi sebou pochybnosti o obsahu smlouvy.
Konečně, ve vztahu ke znaleckému posudku Ing. Viléma Balaše, který má dle odvolacího soudu upřesňovat soubor movitých věcí tvořících zástavu, dovolatel namítá, že tento důkaz nebyl součástí zástavní smlouvy, nebyl žalobcem navržen, nebyl k důkazu předložen a nebyl ani před insolvenčním soudem, ani před soudem odvolacím proveden jako důkaz. Dovolateli proto není zřejmé, jak dospěl odvolací soud k závěru, že tento znalecký posudek upřesňuje soubor movitých věcí tvořících zástavu.
Podle dovolatele je neplatná i smlouva o zajišťovacím převodu práva. Má za to, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je smlouvou formální, a proto musí splňovat veškeré formální náležitosti, byť k naplnění situací, které tyto náležitosti upravují, nedošlo. Musí tedy vyčerpávajícím způsobem upravit nejen vliv pozdního uspokojení pohledávky na vlastnické právo věřitele, ale musí též obsahovat výši a splatnost pohledávek již existujících a náležitou identifikaci pohledávek, které mají být zajištěny a teprve v budoucnu vzniknou. Posuzovaná smlouva podle dovolatele tyto požadavky, jak vyplývají z R 45/2009, nesplňuje.
Žalobce navrhuje dovolání zamítnout, maje napadené rozhodnutí za věcně správné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
K první zástavní smlouvě.
Přestože dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a rovněž v odůvodnění dovolání formálně namítá, že obě zástavní smlouvy jsou neplatné, prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů, jejichž obsahovým vymezením je Nejvyšší soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), ve skutečnosti polemizuje především se závěry odvolacího soudu o platnosti druhé zástavní smlouvy.
V první zástavní smlouvě smluvní strany nepoužily dovolatelem zpochybňovaný pojem hmotný movitý investiční majetek a smlouva neodkazovala ani na sporný znalecký posudek Ing. Viléma Balaše. Předmětem zajištění byly zařízení a zásoby, nacházející se ve shora označených provozovnách dlužníka, které byly vymezeny jak přesným označením polohy objektů, v nichž se nacházejí, v souladu s katastrálním zákonem, tak i podle jejich začlenění do vnitřní organizační struktury dlužníka. Nejvyššímu soudu není zřejmé, jakým jiným způsobem by bylo možné identifikovat prostory, v nichž se nacházely jednotlivé movité věci, které měly tvořit předmět zástavy.
Závěry odvolacího soudu, na jejichž základě uzavřel, že první zástavní smlouva je platná, jsou plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Srov. zejména rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3757/2009 (na který odvolací soud ostatně přiléhavě odkázal), v němž Nejvyšší soud dovodil, že zásoby zboží umístěné ve skladu, tedy – řečeno jinak – sklad zboží, může být zástavou, aniž by bylo samo o sobě významné, zda tvoří věc hromadnou (universitas rerum) [sklad zboží se tradičně považoval za věc hromadnou – srov. například §427 Obecného zákoníku občanského] nebo zda se považuje za jiný soubor věcí. Sklad zboží je způsobilou zástavou bez ohledu na to, že se zbožím v něm umístěném se „průběžně obchoduje“ (příjem a výdej zboží je pojmově spjat – jak správně uvedl odvolací soud – se skladem zboží), že zboží je určeno (svou povahou) k okamžité nebo „postupné spotřebě" nebo že zbožím má být jinak nakládáno; uvedené a další obdobné okolnosti pramení z povahy této zástavy, kterou účastníci (strany) zástavní smlouvy berou (musí vzít) při zřizování zástavního práva ke skladu zboží v úvahu, která však nemá za následek, že by nemohlo jít o způsobilý prostředek uspokojení zástavního věřitele z výtěžku zpeněžení zástavy. Z uvedeného vyplývá mimo jiné, že sklad zboží se v právních vztazích pokládá – samozřejmě i v případě, že je zástavou – za jedinou věc, i když (ve skutečnosti) jde o souhrn více nebo mnoha jednotlivých věcí (popř. též práv a jiných majetkových hodnot). Zástavním právem je zatížen sklad zboží jako „jediná věc"; znamená to, že na jednotlivé věci umístěné ve skladu se zástavní právo nevztahuje a že zástavní právo nevázne na věci, která byla (v souladu s jeho účelem) ze skladu vyjmuta. Zpeněžení skladu zásob za účelem získání výtěžku, z něhož bude uspokojen zástavní věřitel, se týká těch jednotlivých věcí (popř. též práv a jiných majetkových hodnot), které se ve skladu nachází v době zpeněžení.
Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu, jímž napadá měnící výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé ohledně práva žalobce na uspokojení pohledávky ze zajištění zřízeného první zástavní smlouvou, zamítl podle §243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.
K druhé zástavní smlouvě.
Proti správnosti právního posouzení druhé zástavní smlouvy odvolacím soudem dovolatel brojí především námitkou, že předmět zástavy je ve smlouvě specifikován prostřednictvím pojmu „hmotný movitý investiční majetek“, který není způsobilý dostatečně určitě vymezit předmět zástavního práva.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým výkladem.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění platném do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“), projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první tohoto výrazu použila (odstavec 4).
Podle §153 odst. 1 obč. zák. zástavou může být věc movitá nebo nemovitá, podnik nebo jiná věc hromadná, soubor věcí, pohledávka nebo jiné majetkové právo, pokud to jeho povaha připouští, byt nebo nebytový prostor ve vlastnictví podle zvláštního zákona, obchodní podíl, cenný papír nebo předmět průmyslového vlastnictví.
Podle §553 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva) [odstavec 1]. Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně (odstavec 2).
Právní úkon je neurčitý tehdy, je-li vyjádření projevu sice srozumitelné, avšak nejednoznačný je jeho věcný obsah.
Na základě zmocnění v §4 odst. 2 zákona o účetnictví definovalo pojem „hmotný investiční majetek“ Opatření federálního ministerstva financí č. V/20 100/1992 ze dne 15. července 1992, kterým se stanoví účtová osnova a postupy účtování pro podnikatele. V tomto opatření byl pod názvem Účtová třída 0 – Investiční majetek v čl. I odst. 5, 6 definován pojem „hmotný investiční majetek“.
Opatřením č. 281/84 064/2000 ze dne 10. listopadu 2000, kterým se upravuje účtová osnova a postupy pro účtování pro podnikatele, byl s účinností od 1. ledna 2001 tento pojem změněn na „dlouhodobý hmotný majetek“, aniž by se změnil obsah pojmu.
Obecně lze o pojmu hmotný investiční majetek uvažovat jako o označení druhu majetku, tak jak byl definován v právním řádu do konce roku 2000, nebo jako o dlouhodobém hmotném majetku. K tomu je zapotřebí doplnit, že i v případě, kdy smluvní strany ve smlouvě použijí termín definovaný (platným) právním řádem, je třeba tento projev vůle vyložit podle pravidel určených pro výklad právních úkonů. V konkrétní věci totiž nelze vyloučit, že smluvní strany přikládají použitému termínu jiný význam (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 215 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 33 Cdo 3488/2009).
Podstatné tedy není, zda smluvními stranami použitý termín je definován platným právem, zda vychází ze zažitého používání tohoto pojmu v obchodním styku bez ohledu na to, že jeho zákonná definice v platném právu již není obsažena, anebo zda byl ve smlouvě použit z jiného důvodu. Rozhodující je pouze to, zda lze tento pojem vyložit. V posuzované věci je pak podstatné, zda lze dospět k závěru, v jakém významu byl smluvními stranami tento pojem použit a zda je v konkrétní věci způsobilý dostatečně určit předmět zástavy.
Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 1033/2004).
V posuzované věci odvolací soud projev vůle smluvních stran a okolnosti s tímto projevem souvisejícími blíže nezjišťoval, ani neposuzoval. Spokojil se toliko s konstatováním, že zástava je v druhé zástavní smlouvě označena za použití výkladových pravidel obsažených v §35 odst. 2 obč. zák. dostatečně určitě a srozumitelně, a to nejen označením místa, kde se nacházejí, ale také znaleckým posudkem Viléma Balaše, jehož předmětem bylo stanovení hodnoty souboru movitých věcí označených v zástavní smlouvě jako „hmotný movitý investiční majetek“.
Na tomto místě nelze než přisvědčit námitce dovolatele, podle níž odvolací soud nemohl učinit závěr, že označený znalecký posudek, na který druhá zástavní smlouva odkazuje, upřesňuje předmět zástavy, když žádný ze soudů neprovedl důkaz touto listinou. Odvolací soud tedy nemohl z této listiny čerpat skutková zjištění, o něž opřel svůj závěr o určitosti vymezení předmětu zástavy (ve smyslu zjištění, jaké věci byly předmětem zástavního práva a jaké nikoliv) [k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2007, sp. zn. 28 Cdo 4178/2007]. Znalecký posudek, který, jak plyne z obsahu spisu, ani soudy nižších stupňů neměly k dispozici (přestože jej žalobce označil k důkazu již v žalobě), tak za těchto podmínek nemohl sloužit k výkladu projevu vůle smluvních stran – k tomu, aby blíže specifikoval předmět zástavy či k tomu, aby z něj bylo možno usuzovat, jaká byla vůle smluvních stran zástavní smlouvy vymezit, co bude zástavou.
Z uvedeného plyne, že odvolací soud v tomto směru vyšel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Ke smlouvě o zajišťovacím převodu vlastnického práva.
Již v R 45/2009 Nejvyšší soud vyložil, že zajišťovacím převodem práva ve smyslu ustanovení §553 obč. zák. se i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal). Zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení §553 obč. zák. nelze sjednat jako fiduciární převod práva. Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že, bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že, nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitel by se v takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu, aby v důsledku účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako důsledek dlužníkova prodlení podstatnou část kupní ceny. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky), se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění.
Z uvedených závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu po přijetí R 45/2006 konstantně vychází.
Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 3026/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2009, sp. zn. 20 Cdo 2131/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. 33 Cdo 5145/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2009, sp. zn. 33 Cdo 1386/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, sp. zn. 33 Cdo 1254/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2009, sp. zn. 33 Cdo 1683/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2009, sp. zn. 33 Cdo 318/2007; 33 Cdo 750/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3058/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 5388/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 3674/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 33 Cdo 2712/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2010, sp. zn. 33 Cdo 1886/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. 33 Cdo 2783/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2010, sp. zn. 30 Cdo 1921/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 4246/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 33 Cdo 4447/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 4395/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 33 Cdo 344/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4228/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 2306/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2011, sp. zn. 33 Cdo 2103/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2011, sp. zn. 29 Cdo 2129/2009, uveřejněný pod číslem 11/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2011, sp. zn. 21 Cdo 3766/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1958/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1297/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, uveřejněný pod číslem 47/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1971/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 784/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2735/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 814/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2012, sp. zn. 30 Cdo 827/2012 a usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2012, sp. zn. 31 Cdo 1374/2010, uveřejněné pod číslem 108/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Vyšel-li odvolací soud z toho, že zkoumaná smlouva neobsahuje dohodu o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele (žalobce) k převedenému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzniklé ze zajištění, a přesto dovodil, že smlouva je platná, je jeho právní posouzení věci v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (ze shora označených rozhodnutí srov. v této souvislosti především rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4395/2009, rozsudek sp. zn. 33 Cdo 344/2011 a usnesení sp. zn. 30 Cdo 1958/2013). Aby byla smlouva o zajišťovacím převodu práva platná, musí obsahovat všechny náležitosti dle §553 obč. zák., jak byly vyloženy ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolatel správně namítá, že smlouva musí obsahovat všechny obligatorní náležitosti, byť k naplnění situací, které tyto náležitosti upravují, nedošlo. Jinými slovy řečeno, na platnost smlouvy z hlediska toho, zda splňuje podstatné náležitosti, nelze usuzovat až z hlediska posléze nastalých (či v daném případě nenastalých) skutečností.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení smlouvy o zajišťovacím právu odvolacím soudem není správné. Dovolání je tak i v této části důvodné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu ohledně určení práva na uspokojení ze zajištění žalobcovy pohledávky zřízeného druhou zástavní smlouvou a smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva, včetně závislých výroků o nákladech řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dospěje-li odvolací soud v dalším řízení k závěru o neurčitosti druhé zástavní smlouvy ve vymezení části předmětu zástavy pojmem „hmotný movitý investiční majetek“, posoudí, zda je tato zástavní smlouva neplatná jako celek, event. zda může samostatně obstát pro část předmětu zástavy vymezeného jako „zásoby“.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu