ECLI:CZ:NS:2015:8.TDO.1039.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1039/2015-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. října 2015 o dovoláních obviněných JUDr. M. L. a PhDr. J. L. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 9 To 2/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 T 6/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. L. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 73 T 6/2013, byla obviněná JUDr. M. L. uznána vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a obviněná PhDr. J. L. zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, obě ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Těchto zločinů se obviněné podle skutkových zjištění dopustily činem popsaným tak, že
v přesně nezjištěnou dobu od 26. 4. 2006 do 16. 8. 2006, obě obviněné po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu získat majetkový prospěch postupovaly tak, že obviněná JUDr. M. L., jako advokátka poškozené K. L. vyhotovila kupní smlouvu o převodu vlastnictví jednotek, a to spoluvlastnického podílu na jednotkách – nebytových prostorech a bytových jednotek a spoluvlastnického podílu na bytové jednotce, včetně odpovídajících podílů na společných částech domu, v P., K., a pozemku parc., vše v katastrálním území N. M., obec P., zapsané na listech vlastnictví a u Katastrálního úřadu pro P., katastrální pracoviště P., uzavřenou mezi poškozenou K. L. jako prodávající a svou sestrou obviněnou PhDr. J. L. jako kupující, za cenu ve výši 240.000 Kč, ačkoliv hodnota převáděné nemovitosti činila ke dni podpisu smlouvy 17.191.250 Kč, následně ke smlouvě připojila poslední stranu, kterou již v dřívější přesně nezjištěné době, dala k podpisu poškozené K. L. a obviněné PhDr. J. L., které bylo známo, že poškozená nemá v úmyslu, a už vůbec ne za kupní cenu ve výši 240.000 Kč, předmětnou nemovitost na ni převést, neboť s poškozenou o prodeji nemovitosti nejednala, ani se s ní nestýkala, zatímco poškozená neměla o probíhajícím jednání obviněných ponětí, svůj majetek jim prodat nechtěla a o uzavření kupní smlouvy s nimi nejednala, poslední stranu kupní smlouvy obviněná JUDr. M. L. opatřila datem 16. 8. 2006, a do formuláře plné moci, kterou již v dřívější přesně nezjištěné době dala k podpisu poškozené K. L., vepsala text, že ji poškozená K. L. zplnomocňuje k zastupování při řízení o povolení vkladu vlastnického práva k předmětné nemovitosti do katastru nemovitostí, a i plnou moc obviněná JUDr. M. L. opatřila datem 16. 8. 2006,
a tímto způsobem bez vědomí poškozené obě obviněné zneužily její podpisy, které poškozená poskytla bez jakékoli souvislosti s převodem nemovitosti plánovaným obviněnými, takto padělanou kupní smlouvu a padělanou plnou moc následně obviněné předložily Katastrálnímu úřadu pro P., který mylně považoval kupní smlouvu za pravou, a v důsledku tohoto omylu povolil dne 27. 10. 2006 vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch obviněné PhDr. J. L., která tímto způsobem nabyla vlastnické právo k předmětné části nemovitosti v hodnotě 17.191.250 Kč, a uvedeným společným jednáním obviněné způsobily poškozené zemřelé K. L., a následně jejím dědičkám ze závěti H. R. a M. R. R. škodu v celkové výši 17.191.250 Kč.
Za uvedené zločiny byly obviněné podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzeny tak, že obviněné JUDr. M. L. byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let a obviněné PhDr. J. L. trest odnětí svobody v trvání pěti let. Obě byly pro výkon těchto trestů zařazeny podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 9 To 2/2015, odvolání obou obviněných a poškozených M. R. R. a H. R. podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto usnesení podaly obě obviněné prostřednictvím obhájců dovolání opřená shodně o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněná PhDr. J. L. též o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněná JUDr. M. L. v dovolání sepsaném JUDr. J. M. se s odkazem na stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS – st. 38/14, dožadovala přezkoumání napadených rozhodnutí se zřetelem na výhrady zaměřené proti porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Za tímto účelem obsáhle zrekapitulovala průběh trestního řízení od podání trestních oznámení, zahájení trestního stíhání až k řízení před soudem, včetně vrácení věci státnímu zástupci k došetření, kdy následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 73 T 6/2013, obě obviněné zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Tento rozsudek však byl z podnětu odvolání státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 9 To 14/2014, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Obviněná nyní dovoláním napadený odsuzující rozsudek navazující na uvedený postup považuje za vadný zejména s ohledem na postoje odvolacího soudu vyjádřené ve zrušovacím usnesení, obsahujícím hodnotící závěry odvolacího soudu, které byly v podstatě převzaty do odůvodnění přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně. Tento postup obviněná považuje za projev porušení nestrannosti soudu při posuzování důkazů, neboť soud prvního stupně vyšel z již dříve vyjádřeného názoru na otázku viny obviněných. Ve vztahu k tomu obviněná svými námitkami soudům vytýkala porušení zákazu deformace důkazů, nerespektování presumpce neviny, práva na projednání všech odvolacích námitek a na ochranu u nezávislého a nestranného soudu.
V duchu těchto, podle obviněné, porušených zásad se obviněná v dovolání zaměřila na nedostatky, které v řízení podle ní nastaly jak u soudu prvního, tak i druhého stupně, zejména při provádění a hodnocení znaleckých posudků z oboru písmoznalectví, které byly v této trestní věci vypracovány. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytkla, že zdůrazňoval především znalecký posudek znalce Mgr. Jana Zimmera, a to ve shodě s tím, jak učinil i ve zrušujícím usnesení, což však podle dovolatelky neodpovídá úplnému obsahu všech v této věci zpracovaných znaleckých posudků, neboť z jejich závěrů nevyplývá kategorický závěr o dataci předmětných podpisů poškozené, když každý ze znalců připustil v jisté míře i vyhotovení podpisu v den datace listin. Z nich pouze dva zkoumaly vliv hospitalizace poškozené na její písemný projev, a navíc, jak zdůraznila, se všichni znalci shodli, že se jedná o mimořádně obtížný znalecký úkol. Odvolací soud se námitkami obviněné ohledně hodnocení znaleckých posudků v podrobnostech nezabýval a učinil pouze obecný závěr.
V dovolání se obviněná dále věnovala svědectvím osob z okolí poškozené, jejich jazykovým schopnostem poškozené porozumět a v důsledku toho, jak dalece byly tyto osoby obeznámeny s jejími majetkovými záměry, čímž současně vyvracela závěry soudů o tom, že bylo prokázáno, že poškozená lpěla na majetku. Za podstatné v této souvislosti považovala, že jedinými německy hovořícími osobami byly svědkyně A. B. a T. B., přičemž soudům vytkla, že soudy existující jazykovou bariéru řádně nezhodnotily a nevyvodily z ní patřičné závěry, zejména to, že poškozená neměla zájem svůj majetek obviněným prodávat. Soudy takto učiněný závěr považovala za nepřesvědčivý, neboť k němu soudy dospěly na základě výpovědí v rozhodnutí nikterak nekonkretizovaných osob, aniž by zvážily, že poškozená se svědky hovořícími německy o majetkových záměrech nehovořila a úroveň jazykových znalostí ostatních svědků rozpravy s poškozenou na toto téma neumožňovala. Jedinými svědky, kteří o těchto otázkách s poškozenou mohli komunikovat, byli rodinní příslušníci, kteří však s poškozenou nebyli dlouhodobě v kontaktu a nemohli tak být dostatečným podkladem pro úvahy soudů v tomto směru. Svědci Y. V. a Ing. M. L. s poškozenou na téma prodeje majetku diskuse nevedli, avšak s tím, že snaha poškozené rozšiřovat svůj stávající majetek, resp. podíly na spolu s V. vlastněné nemovitosti, by mohla být jedině k tíži těchto spoluvlastníků.
K částce ve výši 205.000 Kč připsané na účet obviněné v den smrti poškozené uvedla, že se jednalo o částku, kterou poškozené v předchozí době zapůjčila a která byla v uvedené době teprve vrácena.
Soudy podle názoru obviněné pochybily i v tom, jestliže s odkazem na §89 odst. 2 tr. ř. považovaly za zákonný důkaz prohlášení RNDr. M. J. a J. P., které bylo do spisu založeno ve formě notářského zápisu, protože tím bylo obviněné upřeno právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Tímto postupem, v němž spatřovala porušení práva bezprostřednosti řízení, bylo obviněným upřeno klást uvedeným osobám otázky, což mělo za následek nemožnost prověřit jejich věrohodnost. Majetkové záměry poškozené tak zůstaly v trestním řízení neobjasněny, a proto z nich soud nemůže usuzovat na vinu obviněných, která není odůvodněna ani mimořádně nízkou kupní cenou ani tím, že poškozená převedla nejen bytové jednotky, ale i jejich zařízení, k čemuž obviněná zdůraznila zásadu smluvní svobody, která by měla být respektována i v těchto souvislostech, kdy se duševní pochody poškozené pouze dovozují až dodatečně. Za nesprávné označila, že odvolací soud neakceptoval tvrzení dovolatelek, že mezi prodávající a kupující došlo ke smluvnímu ujednání o poskytování komplexní sociální péče a že ho soudy označily za obecnou proklamaci s ohledem na závěr, že převeden byl takřka celý majetek poškozené. Toto hodnocení je podle obviněné nesprávné, protože jde o okolnost, která měla být posouzena v jejich prospěch, a to proto, že pokud by měly podvodný záměr, bylo by takové jednání nelogické, protože by se vystavily v případě, že by poškozená o ničem nevěděla, do vážných problémů, neboť by takovouto okolnost okamžitě zaregistrovala.
Obviněná v dovolání poukázala na to, že v opatřených důkazech nemá podklad ani úvaha soudů o motivaci obviněné v souvislosti s předkupním právem Y. a M. V., včetně spoléhání na relativní neplatnost právního úkonu a tříletou promlčecí dobu, ve které se lze této neplatnosti dovolávat. O nesprávnosti této úvahy svědčí, že obviněná již krátce po smrti poškozené o převodu nemovitosti informovala Ing. M. L. ze správcovské firmy vybrané právě Y. V., která zahájila soudní spor ohledně opomenutého předkupního práva již v prosinci 2006. V řízení před soudy nebylo prokázáno, že by se obviněná snažila zamlčovat převod nemovitosti před některými osobami, např. O. L., který však neměl postavení dědice, ačkoli i toto soud zahrnul do svých úvah o motivaci k trestné činnosti obviněných.
Za vadu obviněná JUDr. M. L. označila i porušení práva na projednání nezávislým a nestranným soudem, a to ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 9 To 14/2014, jímž uložil soudu prvního stupně po zrušení zprošťujícího rozsudku věc znovu projednat, v němž sice není výslovně uvedeno, jak má soud prvního stupně hodnotit provedené důkazy, ale určité hodnocení klíčových důkazů provedl, např.: „ znalci se shodli, že smlouva nebyla poškozenou podepsána dne 16. 8. 2006, svědci blízcí zemřelé uvedli, že lpěla na svém majetku a nehodlala se ho zbavovat, atd. “. Takové vyjádření názorů odvolacího soudu lze považovat za návod, jak má soud nižšího stupně postupovat při hodnocení důkazů, neboť jde o kategorické hodnotící závěry ke klíčovým otázkám. Soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku toto hodnocení, odlišné od předchozího vlastního hodnocení téhož, převzal, a to i přesto, že v druhém hlavním líčení nebyly provedeny důkazy obsahově způsobilé přivodit tak zásadní zvrat v pohledu na věc. Zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu tak byl předurčen výsledek trestního řízení.
V dovolání zpracovaném obhájcem JUDr. J. B. obviněná JUDr. M. L. konstatovala obdobné výhrady soustředěné proti pochybení soudů při nerespektování zásady in dubio pro reo vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř. a principu presumpce neviny (viz odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08, III. ÚS 398/97 nebo I. ÚS 3094/08). Poukázala na to, že je osobou dosud netrestanou, vykonávající mnoholetou advokátní praxi, což se při posouzení dané věci primárně mělo odrazit v souladu se zásadou ultima ratio pouze v civilněprávní rovině (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04) s tím, že obviněná byla uznána vinnou na základě vyšetřovací verze nepřesvědčivým způsobem přejaté soudem na podkladě nepřímých důkazů.
V této části dovolání obviněná JUDr. M. L. zdůraznila své výhrady proti skutkovým zjištěním soudy učiněnými jen na výběru z pravděpodobnostních verzí, přičemž přesvědčivě nebyla vyloučena možnost jiného závěru. Soudy ve výroku o vině popsaná skutková zjištění považovala za založená na nepřímých důkazech, jejichž hodnocení bylo sice ponecháno na obecném soudu, ovšem nejedná se o volnost absolutní, protože důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným pouze na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění. Obviněná dovoláním napadená rozhodnutí soudů obou stupňů označila za nepřesvědčivá, kdy závěry o trestní odpovědnosti obviněných jsou konstruovány na úvahách soudů založených na libovolném výběru z celé škály nabízejících se alternativ.
Závěrem obviněná JUDr. M. L. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 9 To 2/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 73 T 6/2013, a aby Městskému soudu v Praze věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Tato dovolatelka rovněž požádala o odklad výkonu trestu, neboť povaha a validita provedených důkazů v trestním řízení vyvolává opodstatněné pochybnosti o vhodnosti bezprostředního výkonu rozhodnutí, který by navíc měl, s ohledem na její věk, dosavadní bezúhonnost a profesní zařazení neblahé a stěží odčinitelné dopady sociální, společenské i zdravotní.
Obviněná PhDr. J. L. v dovolání vypracovaném JUDr. T. S. z důvodů podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zdůraznila, že důkazy shodně prováděné k činům obou obviněných její vinu neprokazují. Za podstatnou vadu označila způsob, jímž odvolací soud uložil soudu prvního stupně, jak postupovat v dalším řízení, v čemž spatřovala porušení zásady presumpce neviny v návaznosti na povinnost rozhodovat v duchu zásady in dubio pro reo. Jestliže v projednávané věci vznikly pochybnosti a nejasnosti, a když v této věci nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla stíhána, bylo povinností soudu obviněnou obžaloby zprostit. Odvolací soud však namísto toho nalézacímu soudu ve zrušujícím usnesení fakticky vnutil svoji vůli, jakým směrem má své úvahy zaměřit, konstruoval tak závěr o vině, ač pro něj ve věci nebyl v provedeném dokazování dostatečný a reálný podklad. Tím, že odvolací soud vnutil nalézacímu soudu právní názor a uložil mu, aby změnil svůj předchozí závěr vyjádřený ve zprošťujícím rozsudku, se dopustil nezákonnosti, která koresponduje se stanoviskem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, v němž byla řešena obdobná problematika.
Přestože obviněná další části svého dovolání soustředila do roviny hodnocení důkazů a brojila proti způsobu, jakým odvolací soud po přezkoumání zprošťujícího rozsudku zavázal soud prvního stupně k dalšímu postupu, a zrekapitulovala, jaké důkazy odvolací soud požadoval provést, považovala takové úvahy za nutné. Uvedla, že smyslem jejího dovolání není polemizovat se skutkovými zjištěními, ale poukázat na to, že důkazy, jež soud prvního stupně z podnětu odvolacího soudu provedl, vůbec nezměnily dříve hodnocenou důkazní situaci. Tyto důkazy byly pro prokázání úmyslu zcela irelevantní a doplnění dokazování nemohlo při jeho neúplnosti nic změnit.
V další části dovolání obviněná konstatovala obsahovou stránku každého konkrétního důkazu a uvedla k němu vlastní výklad. Ve vztahu k doplňujícímu výslechu obviněné JUDr. M. L. mimo jiné zmínila, že z její výpovědi nelze dovozovat podvodný úmysl obviněných ve vztahu ke smlouvě o prodeji nemovitosti, neboť neexistuje důkaz o zaplacení kupní ceny, což však znamená, že z neexistence tohoto dokladu nelze nic dovozovat, a nic nebrání v možnosti obviněné uvěřit. K prokázání převodu peněžních prostředků z účtu poškozené na účet obviněné odkázala na vyjádření svědka Ing. M. L., který se vyjádřil k účtu zesnulé a podporoval výpověď obviněných, že poškozená chtěla zřejmě sestry L. podělit, na J. proto převedla dům a M. poslala peníze (viz strana 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obviněná interpretovala rovněž způsob, jakým soud hodnotil výpovědi O. J. L., když podle obviněné ani svědci L. L. a JUDr. O. K. neuvedli žádné podstatné skutečnosti, a dokladovala tak, že ve věci oproti rozhodnutí soudu ve zprošťujícím rozsudku nedošlo po doplněném dokazování k žádným změnám. Obviněná tím zdůraznila, že nalézací soud dospěl k závěru o vině obviněných, a to bez existence jakýchkoliv reálných důkazů o tom, že poškozené nebyla předložena k podpisu smlouva o prodeji nemovitosti, a tedy na základě pouhých spekulací o tom, že tomu tak nemuselo být, a to jen vyhodnocením této smlouvy a údajně dříve učiněných podpisů. Obviněná nepolemizovala s tím, že i takový průběh celého děje mohl být možný, avšak jde jen o jednu z variant plynoucích z toho, že předmětná smlouva není standardní, zejména pokud jde o stanovenou kupní cenu, která je však jedinou reálnou skutečností této úvahy soudů. Ostatní úvahy obviněná označila za pouhou spekulaci, protože u většiny pro řízení důležitých otázek (tj. otázka předkupního práva, záměrů zemřelé poškozené nebo za jakých okolností byla uzavírána kupní smlouva) se nabízí několik různých variant, přičemž soudy se bez potřebného a jednoznačného důkazního základu přiklonily k té, která je v neprospěch obviněných. K tomu obviněná zmínila především obsahy znaleckých posudků, které si protiřečí.
Obviněná PhDr. J. L. s důrazem na nesprávnost postojů a názorů ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 9 To 14/2014, poukázala na jednotlivé argumenty, jež jsou uvedeny v odůvodnění nyní přezkoumávaného rozsudku nalézacího soudu ze dne 23. 10. 2014, jemuž vytýkala, že nepředkládá žádná nová fakta, která by, buď sama o sobě anebo s jinými nepřímými důkazy, obviněné usvědčovala. Výslovně uvedla úvahy tohoto soudu rozvedené v jeho rozsudku na stranách 16, 18 až 21. Podle ní tak na straně 16 nalézací soud prezentoval pouze provedené důkazy bez toho, aby je dával do vzájemných souvislostí, a uvedla, z jakých důvodů zastává jiný názor. Za spekulaci označila závěry soudu na straně 18 ohledně toho, že by poškozená neprodala nemovitost, aniž by si nezajistila vlastní bydlení, a zdůraznila, že někteří jiní vlastníci prodávaných nemovitostí takto postupují. Za pozoruhodný považovala názor na straně 19 o tom, že všechny znalecké posudky mají v určitém směru jistou shodnost, což staví do kontrastu s tím, že dříve tyto posudky soud považoval za rozporné, a na dosvědčení tohoto svého poznatku zmiňuje některé závěry, které znalci učinili. Za polemicky „nejdivočejší“ označila úvahy soudu o umístění podpisu na smlouvě, a poukázala na možnou práci s textovým editorem, a proto ani z tohoto soudem uvedeného myšlenkového postupu nelze nic podstatného k vině obviněných dovozovat (viz strana 20). Namítala také na straně 21 vyjádřenou úvahu soudu o tom, že plánovitosti svědčilo i datování smlouvy v době, kdy poškozená ležela na smrtelné posteli, což je pro obviněnou rovněž nepřijatelný argument. Obviněná vyvrátila svými úvahami i fakt, že soud neopodstatněně vycházel z toho, že poškozená lpěla na majetku.
Pochybení obviněná spatřovala i v postupech odvolacího soudu, který dříve vytýkané vady prvního rozsudku nalézacího soudu, které však nebyly podle dovolatelky odstraněny, nyní považoval za dostatečně zhojené a úvahy tohoto soudu vycházející ze stejných důkazních okolností za správné.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněná považovala odvolací soud za vyloučený v předmětné věci rozhodovat, protože se již ve svém předchozím usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 9 To 14/2014, vyjádřil o vině obviněných, a byl v rozhodnutí nyní přezkoumávaném tak vyloučeným orgánem, tudíž neměl o v pořadí druhém odvolání obviněné rozhodovat. Na základě tohoto názoru obviněná poukázala z odůvodnění tohoto rozhodnutí na pasáže, jež považovala v uvedeném smyslu za směrodatné. Z něho zopakovala pasáž uvedenou na straně 3, a uvedená tvrzení, jimiž odvolací soud konstatoval své výhrady proti správnosti postupu soudu prvního stupně, což označila za zásah do svrchovaného práva soudu hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností (§2 odst. 6 tr. ř.), neboť se dle jejího názoru jedná o nucení nalézacího soudu ke změně svého stanoviska ohledně viny obviněných. Kritice podrobila i to, pokud odvolací soud na straně 5 uvedl, že „ Značně problematický závěr, který stěží může obstát, vyvodil městský soud k otázce předkupního práva spoluvlastníků“ , protože zde nevytýkal, že by postupoval v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř., ale že závěr, k němuž dospěl, se odvolacímu soudu jeví jako problematický, a dále i to, že odvolací soud vnucoval představu, jak nakládat s provedenými důkazy. Za nepřijatelný dovolatelka považovala i způsob, jakým odvolací soud nalézacímu soudu vytknul posouzení okolností spojených posouzením obsahových stránek předmětné kupní smlouvy, a označila jej za myšlenkově v hrubém rozporu s principem, podle kterého ani samo podezření ze spáchání činu nemůže být dostatečným důvodem pro uznání viny ze spáchání trestného činu. Kritice obviněná podrobila rovněž i úvahy odvolacího soudu směřující k následnému posouzení znaleckých posudků.
Na základě tohoto velmi podrobného rozboru předchozího, již dříve vydaného rozhodnutí odvolacího soudu, obviněná dovodila, že nebylo nijak překvapující, že odvolací soud svým nyní z podnětu podaného dovolání přezkoumávaným rozhodnutím ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 9 To 2/2015, se se závěry odsuzujícího rozsudku o vině ztotožnil a soudem prvního stupně nyní vyslovené závěry akceptoval.
Dovolatelka výše uvedené výhrady konfrontovala v další části svého dovolání s obsahem nálezu Ústavního soudu z 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/2014, v níž srovnávala způsob, jakým odvolací soud odůvodnil některé své výhrady vůči soudu prvního stupně s tím, jak byly konkrétní skutečnosti vyjádřeny v odůvodnění předmětného nálezu Ústavního soudu. Kromě toho uvedla i poukaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 4 Tz 140/2004, a rovněž na konkrétně v dovolání rozvedenou obsáhlou judikaturu Ústavního soudu vztahující se k otázkám vyplývajícím z principu presumpce neviny.
V závěru PhDr. J. L. navrhla, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 9 To 2/2015, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 73 T 6/2013, a aby Městskému soudu v Praze věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Rovněž tato obviněná požádala, aby dovolací soud rozhodl o odkladu výkonu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, a tento svůj požadavek opřela o kombinaci nedobrého zdravotního stavu a závažných nedostatků trestního řízení, na které upozornila ve svém dovolání. Dodala, že je současně občansky zachovalá a nelze u ní předpokládat, že by se pokusila vyhýbat výkonu trestu.
Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství k oběma podaným dovoláním v písemném vyjádření uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatněný obviněnou PhDr. J. L. nelze považovat za řádně uplatněný, i přesto, že byla formálně splněna podmínka, že podjatost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, neboť obviněná námitku podjatosti senátu 9 To Vrchního soudu v Praze uplatnila v rámci stížnosti proti usnesení tohoto soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 9 To 2/2015. Uvedená stížnost byla shledána Nejvyšším soudem nedůvodná, protože nebyly naplněny zákonné důvody pro vyloučení tohoto senátu ve smyslu §30 tr. ř. V daném případě senát odvolacího soudu, resp. jeho jednotliví členové, pouze vyjadřovali odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů, což nelze považovat za poměr soudce k projednávané věci ve smyslu shora zmiňovaného ustanovení. Tuto námitku označila za nedůvodnou.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně konstatovala, že jej v dovolání obě dovolatelky odůvodnily výhradami proti skutkovému stavu věci, v zásadě proto, že prvostupňový soud z pokynů odvolacího soudu vyhodnotil provedené důkazy a opatřená skutková zjištění v rozporu se zásadou presumpce neviny. Státní zástupkyně však podle výsledků provedeného trestního řízení nezjistila chybějící objektivitu odvolacího soudu, kterou dovolatelky namítají, ale naopak se ztotožnila se závěry, k nimž oba soudy dospěly, neboť postupovaly zcela v souladu se zákonem jak při hodnocení jednotlivých kroků obviněných, majetkových záměrů poškozené a významu výše kupní ceny, tak i hodnocení vztahu mezi již zemřelou poškozenou a obviněnými. Ztotožnila se i s tím, jak soudy posoudily a vyhodnotily otázku pravosti a časového určení podpisu poškozené na dotčené kupní smlouvě ze dne 16. 8. 2006. Za deformovaný způsob vyhodnocení provedeného dokazování nepovažovala ani hodnocení většího počtu znaleckých závěrů z oboru grafologie se specializací na ruční písmo, a v souladu se závěry soudů považovala za nejvíce vypovídající ústavní revizní znalecký posudek Ústavu kriminalistiky a forenzních disciplín Vysoké školy K. V., o.p.s., zpracovaný Mgr. Janem Zimmerem, který se zabýval analýzou sporných a srovnávacích podpisů v největším množství a podrobil revizi všechny tři předcházející znalecké posudky s tím, že bylo vyloučeno, aby pravý podpis poškozené odpovídal dataci podepsané kupní smlouvy.
Jazykovou bariéru mezi poškozenou a osobami, které se pohybovaly v její blízkosti, považovala za soudy řádně vysvětlenu s tím, že i přes tvrzenou jazykovou bariéru posoudila samotné faktické počínání poškozené, která se chovala před svou smrtí způsobem, jejž soudy správně ve vztahu k ostatním okolnostem vyhodnotily mimo jiné i se zřetelem na snahu o postupné získání spoluvlastnické majority na předmětných nemovitostech, kdy toto počínání poškozené se nezměnilo ani s jejím přibývajícím věkem. I tato skutečnost svědčí o nevěrohodnosti výpovědi obviněné JUDr. M. L. o půjčce 205.000 Kč. Písemná prohlášení J. P. a M. M. považovala pro posouzení viny obviněných za doplňující a vzhledem k §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz možný. Důkazně nepodloženým shledala tvrzení blízkého vztahu obou dovolatelek s poškozenou, což v souhrnu všech okolností považovala za vinu obviněných prokazující. Neshledala vady v jinak pečlivém hodnocení a rozebrání důkazů při splnění požadavků na přezkoumatelnost napadaných rozhodnutí, která spolehlivě vyplývají z logiky a přesvědčivosti jejich odůvodnění. Za nekorespondující s projednávanou věcí označila odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, který sice popisuje obdobnou situaci, avšak je rozdílný od projednávané věci, kde kasační postup odvolacího soudu byl jednoznačně zaměřen na odstranění zcela konkrétních nejasností ve skutkových zjištěních.
Státní zástupkyně uzavřela, že námitky dovolatelek nejenže nenaplnily zákonné vymezení tvrzených dovolacích důvodů, ale jsou zcela nedůvodné, neboť soudy své úvahy vysvětlily jasným a srozumitelným způsobem. Dovozený skutkový stav věci se tak mohl stát spolehlivým podkladem pro výrok o vině obou obviněných, a z toho důvodu závěrem státní zástupkyně navrhla, aby o dovoláních obou obviněných Nejvyšší soud rozhodl tak, že se tato dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítají.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda argumenty obviněných jsou uplatněny v souladu se zákonným vymezením uváděných dovolacích důvodů, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodu taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je současně podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. V této souvislosti pak Nejvyšší soud zkoumal, zda obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž obviněné ve svých dovoláních opírají existenci označených důvodů, skutečně po obsahové stránce tento důvod naplňuje, a zda tak dovolací důvod nebyl v dovoláních uplatněn pouze formálně (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Za nutné Nejvyšší soud považuje nejprve zkoumat důvodnost dovolání obviněné PhDr. J. L. na základě důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jehož podstata spočívá v tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Z dikce tohoto dovolacího důvodu plyne, že vymezuje dvě podmínky, které musejí být splněny současně, a to, že ve věci orgán, který je vyloučen, a tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
V přezkoumávané věci Nejvyšší soud k uvedeným podmínkám shledal, že bylo splněno druhé z naznačených hledisek, neboť obviněné se podjatosti Vrchního soudu v přezkoumávané věci domáhaly.
Z obsahu spisu se v této věci podává, že obviněné vznesly námitku podjatosti proti senátu 9 To Vrchního soudu v Praze dne 7. 1. 2015 (č. l. 2597 – 2609 spisu), a to v rámci svých odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 73 T 6/2013. Uvedený senát považovaly za vyloučený proto, že již dříve vyslovil jednoznačné závěry k hodnocení klíčových skupin důkazů v usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 9 To 14/2014, a proto u tohoto senátu vyvstaly pochybnosti o jeho nestrannosti. Navrhly tudíž, aby soudci tohoto senátu byli z rozhodování věci vyloučeni. Této námitce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 9 To 2/2015, nevyhověl, neboť rozhodl, že tento senát ve složení JUDr. Petr Píša a soudci JUDr. Miroslav Pavrovský a JUDr. Jana Kantorová není vyloučen z rozhodování v uvedené trestní věci, a ani Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tvo 6/2015, jejich stížnost nepovažoval za důvodnou (č. l. 2617 až 2618, 2619 až 2625, 2628 až 2632 spisu). Obviněná JUDr. M. L. následně podala v pořadí druhou námitku podjatosti, a to podáním doručeným Vrchnímu soudu v Praze dne 16. 2. 2015.
Konkrétně lze k námitce obviněné PhDr. J. L. podle obsahu spisu uvést, že vznesla námitku podjatosti senátu odvolacího soudu až poté, co ji uplatnila druhá obviněná, tj. až ve stížnosti proti usnesení Vrchní soudu v Praze ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 9 To 2/2015, kterým bylo rozhodnuto o nedůvodnosti námitky podjatosti vznesené dříve JUDr. M. L. Formálně pak námitku podjatosti PhDr. J. L. uplatnila v rámci svého odvolání ze dne 10. 2. 2015 (č. l. 2647 spisu). Z časové posloupnosti trestního řízení vyplývá, že obviněná tím zamýšlela námitku, o které však již bylo v té době Vrchním soudem rozhodnuto [proti tomuto rozhodnutí navíc podala obviněná J. L. dne 2. 2. 2015 (č. l. 2617 až 2618 spisu) stížnost], na tuto námitku proto již nebylo soudem znovu reagováno. Formálně tedy lze uzavřít, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla dovolatelce PhDr. J. L. známa a tato okolnost jí byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně řádně namítnuta.
Z obsahu takto podaných stížností plyne, že obviněná PhDr. J. L. i nyní v dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. vytýkala stejný důvod pro vyloučení senátu 9 To jako byl ten, který obviněné uváděly ve svých předchozích námitkách. Jeho podstata vychází z postojů, jež byly odvolacím soudem uvedeny v odůvodnění zrušujícího usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 9 To 14/2014, jež obviněná shledávala za názor předem vyslovující jejich vinu a zavazující soud prvního stupně k respektu tohoto názoru bez řádného provedení důkazů a z něj vyplývající nezbytné změny ve zjišťovaných okolnostech. Lze jen pro úplnost zmínit, že obdobné výhrady, byť nikoliv podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ve svém dovolání konstatovala i obviněná JUDr. M. L., a proto se zčásti dále uváděné skutečnosti svým obsahem vztahují ke zmíněným výhradám i této dovolatelky formálně uplatněným s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněnou PhDr. J. L. tvrzené výhrady jsou důvodem pro závěr, že v předmětné věci rozhodl senát (ve složení shora citovaném) jako vyloučený orgán, což je další z podmínek, jež musí být současně s výše uvedenou naplněna, a proto bylo potřeba v této konkrétní věci zkoumat, zda v postupech tohoto senátu bylo možné spatřovat důvody vyloučení vymezené v ustanovení §30 tr. ř.
S ohledem na argumenty, které byly obviněnou v dovolání uplatněny, je zřejmé, že její výhrady se týkají podmínek, za nichž může být vyloučen senát soudu vyššího stupně, jenž rozhoduje o podaném opravném prostředku, a jím vyjádřené názory mají význam pro další rozhodovací činnost soudu nižšího stupně.
Podle takto vznesených námitek v dané věci nemůže být uplatněn důvod vyloučení podle §30 odst. 2 tr. ř., neboť žádný ze soudců senátu 9 To vrchního soudu nebyl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce, zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, ani se nejedná o případ, kdy by některý ze soudců předmětného senátu rozhodoval v přípravném řízení tak, že by nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu a obviněná ani takovou skutečnost v dovolání neuváděla. Rovněž důvody podle §30 odst. 3, 4 tr. ř. nepřicházejí do úvahy, neboť tyto důvody se vztahují na situace, kdy by byl z rozhodování u soudu vyššího stupně vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, nebo kdy by se jednalo o přezkum příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, o což se v této věci rovněž nejedná.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněné se mohou v obecné rovině týkat jedině důvodu pro vyloučení podle §30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
V této souvislosti je třeba připomenout, že Nejvyšší soud již v předešlém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tvo 6/2015, zkoumajícím k obdobným námitkám tuto trestní věc, vyložil obecné teze vážící se k vymezení pojmu „poměr vyloučeného soudce či jiné osoby k projednávané věci“, a lze nyní v souladu s ním jen konstatovat, že takový poměr musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně, jak bylo již vyjádřeno v příslušné judikatuře Nejvyššího soudu (např. v rozhodnutích ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, usnesení ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, usnesení ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1492/2010). O takový poměr se však nejedná, když jde o poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. rozhodnutí č. 30/2007, č. 31/2010 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1464/2012).
Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že podle obsahu podaného dovolání se dovolatelka soustředila ve výhradách o vyloučení senátu 9 To Vrchního soudu v Praze na srovnání jednotlivých argumentů, jimiž tento senát poté, co přezkoumal rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 73 T 6/2013, jímž byly obviněné zproštěny obžaloby, popsal a rozvedl své důvody v usnesení ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. 9 To 14/2014. Za vyloučené soudce odvolacího senátu považovala s ohledem na jeho postup podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., na jehož základě zrušil zprošťující rozsudek a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, a to se závazným právním názorem, jímž byl soud, jemuž věc vracel, vázán, s tím, jaké úkony a doplnění mu uložil provést podle §264 odst. 1 tr. ř.
K tomu je však třeba předeslat, že odvolací soud je jako soud druhé instance povolán k přezkumu a případné nápravě vad ohledně skutkových zjištění, jakož i hmotněprávních a procesněprávních vad rozhodnutí soudu první instance. Mezi vadná skutková zjištění patří zjištění nesprávné (zjištěná skutečnost je v rozporu se správným hodnocením důkazů), zjištění neúplné (okolnost důležitá pro rozhodnutí nebyla vůbec zjišťována), zjištění nejasné (není patrno, o jaké důkazy je zjištění opřeno, nebo na základě jakých úvah k němu soud při hodnocení dospěl), zjištění rozporné samo se sebou atp. (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní, 3. vydání. Praha: Leges, 2013, s. 634).
Nejvyšší soud rovněž připomíná, že podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Vadami rozsudku jsou takové vady, jimiž trpí sám rozsudek. Tyto vady způsobují, že v odvolacím řízení buď vůbec nelze přezkoumat správnost napadeného rozsudku, anebo že by odvolací soud musel sám vytvářet skutková zjištění v rozsahu přesahujícím apelační rámec jeho rozhodování, a nahrazoval by tak vlastně činnost soudu prvního stupně. Ke zrušení rozsudku nebo jeho částí dojde jen tam, kde odvolací soud shledá vadné skutkové závěry soudu prvního stupně, zejména když se zjištěná vada vyskytne přímo ve výroku rozsudku. Vadami rozsudku se rozumí též nedodržení předpisů o jeho odůvodnění. Přestože odvoláním může být napaden pouze výrok rozsudku, je nezbytné, aby každý výrok byl náležitě odůvodněn a aby odvolací soud mohl napadený rozsudek v rámci své přezkumné povinnosti vymezené ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. zásadně odvoláním náležitě přezkoumat. Odvolací soud nemůže shledat a vytknout vady rozsudku tam, kde soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotil je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. Odvolací soud nemůže v takovém případě zrušit napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. jen proto, že sám na základě vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy, aniž by je sám provedl nebo zopakoval, s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.).
Podle ustanovení §259 odst. 1 tr. ř., je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání. Podle §259 odst. 5 písm. a) tr. ř. nemůže přitom odvolací soud sám uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn.
Z dikce ustanovení §259 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že odvolací soud může vrátit věc soudu prvního stupně, aby ji projednal jen v potřebném rozsahu, a proto soud prvního stupně nemusí ve všech případech po vrácení věci odvolacím soudem provádět znovu celé hlavní líčení. Je tedy důležité, aby odvolací soud při vrácení věci přesně vymezil rozsah potřebného projednání, popřípadě vyslovil svůj právní názor (§264 odst. 1 tr. ř.). Potřebný rozsah je tedy přímo závislý na zjištění vad ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., které by měly být v rozhodnutí odvolacího soudu přesně označeny a měly by být novým rozhodnutím soudu prvního stupně po případném dalším doplnění dokazování odstraněny. Úloha odvolacího soudu v trestním řízení se neomezuje na pouhé přezkoumávání právního posouzení skutkových zjištění soudu prvního stupně, neboť je oprávněn a povinen přezkoumat i způsob, jakým byly provedené důkazy hodnoceny, jakož i zda vývody soudu prvního stupně jsou logické a přesvědčivé. Soud prvního stupně je přitom oprávněn upozornit na případné rozpory v závěrech, nesmí mu ale dávat závazné pokyny k tomu, jakým způsobem má provedené důkazy hodnotit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 1965, sp. zn. 10 Tz 29/1965, publikované pod č. 56/1965-I. Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1967, sp. zn. 9 Tz 78/1967, publikovaný pod č. 36/1968 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 1983, sp. zn. 5 Tz 78/1983, publikované pod č. 57/1984 Sb. rozh. tr.). Jak plyne ze shora uvedeného, je odvolací soud kromě jiného povinen zkoumat, zda při hodnocení provedených důkazů postupoval soud prvního stupně v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., tj. zda některý z provedených důkazů nepominul, zda na základě těchto důkazů učinil závěry, jež se jeví jako přesvědčivé a netrpí logickými rozpory.
V dané věci Nejvyšší soud v rozsahu těchto požadavků, které trestní řád klade na postup odvolacího soudu, přezkoumal odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 9 To 14/2014, jímž zrušil zprošťující rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Nejen z výroku tohoto usnesení, ale i z jeho odůvodnění vyplývá, že učinil závěr, že soud prvního stupně nepostupoval při hodnocení provedených důkazů v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. a v důsledku toho není jím učiněný skutkový závěr přesvědčivý (č. l. 2262 spisu). Soudu prvního stupně odvolací soud vytkl, že vyslovený zprošťující výrok podle §226 písm. b) tr. ř. vyvolává pochybnosti o správnosti proto, že soud prvního stupně musel dospět k názoru, že se žalovaný skutek stal, avšak že nenaplňuje znaky žalovaného (ani jiného) trestného činu, a že takové úvahy napadený rozsudek vůbec neobsahuje. Shledal jej tedy vnitřně rozporným již ve své samé podstatě (č. l. 2264 spisu). Odvolací soud zároveň uvedl, v čem má soud prvního stupně doplnit dokazování, a současně poukázal na to, že následně má soud prvního stupně veškeré důkazy náležitě zhodnotit způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a ve věci znovu rozhodnout (č. l. 2264 spisu).
Vzhledem k tomu, že dovolatelka vytýkala, že uvedený postup Vrchního soudu v Praze je zásahem do svrchovaného práva soudu prvního stupně hodnotit důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., a že tím přikazoval, jak má soud důkazy hodnotit, aniž by přitom v jeho postupu při zjišťování skutečného stavu věci vytkl nějaké významné nedostatky, není možné těmto jejím námitkám přisvědčit. Nejvyšší soud podle obsahu posuzovaného rozhodnutí shledal, že odvolací soud sám jednotlivé důkazy nehodnotil, pouze vždy upozornil na konkrétní nesrovnalosti a nelogičnosti a poukázal na to, ve kterých směrech rozhodnutí soudu prvního stupně trpělo nedostatky a vadami a jaké okolnosti případu by měl nalézací soud v rámci svého nového rozhodnutí vzít rovněž v úvahu, aniž by jakkoliv předesílal, jak mají být důkazy nalézacím soudem hodnoceny. Nejvyšší soud nemá za důvodné ani ty námitky dovolatelky, jimiž tvrdila, že odvolací soud nutil nalézací soud, aby s přihlédnutím k jakýmsi dalším, údajně relevantním důkazům změnil své předchozí stanovisko a skutkový závěr. Taková skutečnost z obsahu zmiňovaného rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, a navíc naopak sám odvolací soud v odůvodnění svého zrušujícího rozhodnutí vyzdvihl, že je věcí a povinností nalézacího soudu, aby podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil všechny důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, čímž mínil hodnotit je všestranně a ve všech souvislostech (srov. strany 3 až 4 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 9 To 14/2014).
Jestliže obviněná PhDr. J. L. namítala v rámci podaného dovolání v různých souvislostech, že Vrchní soud v Praze se ve zmiňovaném usnesení zrušením zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně snažil přimět soud prvního stupně k tomu, aby zaujal k provedeným důkazům jiný postoj a hodnotil je jiným způsobem než ve zrušeném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 73 T 6/2013, a snažil se mu tak vnutit své názory nad rámec jemu zákonem svěřených povinností, ani tomuto argumentu Nejvyšší soud nepřisvědčil, neboť odvolací soud nalézacímu soudu pouze vytkl, že nepřesvědčivě realizoval svůj hodnotící postup ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když některé z podstatných důkazů hodnotit opomněl a u některých při hodnocení rezignoval na to, aby se zabýval důsledně jejich obsahem. Je třeba rovněž uvést, že uvedené úvahy dovolatelky jsou vytrženy ze souvislostí zjištěných v projednávané trestní věci a z toho, jak je předmětné rozhodnutí vyloženo ve všech vzájemných návaznostech. Naopak je nutné zdůraznit, že odvolací soud označil důkazy, jimiž se měl nalézací soud ve svém novém rozhodnutí zabývat, vymezil, jaké otázky měl s ohledem na stávající rozsah provedeného dokazování zodpovědět, aniž by mu současně dával jakýkoliv návod, jak jednotlivé nedořešené otázky případu zodpovědět. Vrchní soud v Praze tedy jednoznačně vymezil, v čem zjistil nesrovnalosti a nelogičnosti napadeného rozsudku, přičemž soudu prvního stupně uložil, aby se jimi v novém hlavním líčení znovu pečlivě zabýval (srov. strany 4 až 8 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 9 To 14/2014).
Nejvyšší soud na základě všech těchto skutečností k přezkoumávanému způsobu, jakým se vrchní soud vyjadřoval k vadám vytýkaným rozsudku soudu prvního stupně, který přezkoumával (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 73 T 6/2013), a k tomu, jak v něm své názory vyjádřil, dodává, že v zásadě poukazoval na to, že soud prvního stupně nepostupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že je nehodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění. V takovém případě odvolací soud mohl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit. Nemohl by tak učinit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. O takový případ však v projednávané věci nešlo (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 11 Tz 53/91, publikovaný pod č. 53/1992-I. Sb. rozh. tr.). Vrchní soud v Praze, jak již bylo shora nastíněno, pouze soudu prvního stupně vytýkal, že nedostál své povinnosti postupovat v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 r. ř., podle kterého orgány činné v trestním řízení, a tedy i nalézací soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a proto jako odvolací soud postupoval v souladu se zákonem, pokud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený zprošťující rozsudek, který dostatečně nehodnotil všechny provedené důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a učinil nepřesvědčivé závěry, trpící logickými rozpory. Takový postoj odvolacího soudu koresponduje s rozhodnutími Nejvyššího soudu i v jiných věcech, v nichž rozhodovací praxi ustálil potud, že pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Přitom současně může soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, publikovaný pod č. 20/1997 Sb. rozh. tr.). Z již podrobně uvedených důvodů odvolací soud postupoval v souladu s judikovaným názorem, že pokud zruší napadané rozhodnutí, může soud prvního stupně upozornit, v kterých směrech má být řízení doplněno, anebo čím je třeba a z jakých důvodů se znovu zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 1997, sp. zn. 1 Tzn 7/97, publikované pod č. 93/1997 v časopise Soudní rozhledy č. 6/1997).
Za této situace Nejvyšší soud neshledal v postupu odvolacího soudu pochybení, kterými by překračoval zákonný rámec ustanovení §254, §258 odst. 1 písm. b) a §259 odst. 1, 5 písm. a) tr. ř., neboť odvolací soud svým rozhodnutím nevytvořil závěry o skutkovém stavu věci a nenahrazoval tak činnost soudu prvního stupně ani mu nenutil žádný konkrétní postoj, jejž by měl tento soud zaujmout ve vztahu k vině obviněných, nýbrž jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, proč jsou skutkové závěry soudu prvního stupně neúplné a nedostatečné a v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 4 Tz 45/2006).
V daném případě Nejvyšší soud považuje za vhodné vyjádřit se i k výhradám obviněné, jimiž předmětnou trestní věc srovnávala s okolnostmi, jež byly vyjádřeny v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, neboť nemají shodnou souvislost ve zjištěných vadách a nedostatcích. Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval, že „ v trestním řízení je možné nepravomocné zprošťující rozhodnutí soudu prvního stupně zvrátit i v neprospěch obviněného, a to rozhodnutím soudu druhé instance na základě podaného odvolání ze strany orgánu veřejné žaloby “. Dále v tomto nálezu Ústavní soud poukázal na principy a podmínky, za nichž může odvolací soud věc zrušit a vrátit soudu prvního stupně, a to v zásadě na stejných základech, jak je popsáno shora, se zdůrazněním, že „ přezkumná činnost odvolacího soudu podle trestního řádu se řídí principem výrazně apelačním s prvky kasace “. Své úvahy rozvinul o závěr, že „ odvolací soud věc zpravidla nevrací soudu prvního stupně, ledaže by šlo o doplňování skutkového stavu, které by si vyžadovalo rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, jímž by odvolací soud nahrazoval činnost soudu prvního stupně (§259 odst. 1 tr. ř.) “, a že „ odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout “. Ústavní soud v tomto rozhodnutí v bodech 31 až 36 naznačil i další formální podmínky, jimiž je dovolací soud povinen se řídit s tím, že „ V případě zrušení zprošťujícího rozsudku pro skutkové vady, jejichž odstraněním by mohlo dojít k uznání obžalovaného vinným, resp. též odsuzujícího rozsudku, kde by mohlo dojít k uznání obžalovaného vinným těžším trestným činem, je situace vzhledem ke konstrukci odvolání v trestním řádu specifická v tom, že odvolacímu soudu nezbývá, než věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, protože sám obžalovaného uznat vinným nemůže (§259 odst. 5 tr. ř. )“ a poukázal na to, že „ odvolací soud musí obzvlášť citlivě posuzovat závěr soudu prvního stupně o tom, že obžalovaného zprošťuje viny na základě principu in dubio pro reo (§2 odst. 5 tr. ř.) zprošťujícího rozsudku srozumitelně vyložil, v čem tkvěly jeho pochybnosti o vině obžalovaného “.
Ústavní soud v tomto nálezu ve věci, vůči níž ústavní stížnost směřovala, na rozdíl od Nejvyššího soudu v nyní posuzované a přezkoumávané věci, konstatoval, že „ způsob, jakým obecné soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele, nemůže z ústavněprávního hlediska obstát “ a dále vysvětlil, z jakých důvodů tuto skutečnost shledal, a lze shrnout, že tomu bylo proto, že „ odvolací soud pochybil, protože samotný zásah odvolacího soudu do hodnocení důkazů soudem prvního stupně zcela zásadním způsobem vybočil z intencí trestního řádu“, a proto shledal, že „ odvolací soud tímto pochybením porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť fakticky rozhodl o stěžovatelově vině způsobem, který nerespektoval zákonem dané rozložení úkolů mezi soud prvého stupně a soud odvolací. Zároveň, jak bude dále detailněji rozebráno, odvolací soud při tomto postupu taktéž závažně porušil princip presumpce neviny “.
Stejné závěry, jako učinil Ústavní soud, ovšem Nejvyšší soud v přezkoumávané věci, ze všech důvodů shora rozvedených, neshledal, a proto lze na předmětné rozhodnutí Ústavního soudu odkázat, avšak jen ve vztahu k obecným tezím, jež jsou shodné s těmi, na nichž své závěry v přezkoumávané věci založil i Nejvyšší soud, vyložil je však na zcela jiných skutkových okolnostech i zjištěních v postupech odvolacího soudu.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud považuje za vhodné ve všech naznačených souvislostech zdůraznit, že po velmi pečlivém posouzení jednotlivých argumentů, jimiž odvolací soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 9 To 14/2014, posuzoval předchozí činnost soudu prvního stupně, a rovněž i z důvodů, pro které přezkoumávaný zprošťující rozsudek zrušil, jakož i důvody, které vyložil v textu odůvodnění svého rozhodnutí, Nejvyšší soud nezjistil nic, co by Vrchnímu soudu v Praze bránilo postupovat podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a §259 odst. 1 tr. ř., když i pokyny udělené soudu nižšího stupně odpovídaly zásadám podle §264 odst. 1 tr. ř., a nebyly v nich zjištěny takové formulace, z nichž by vyplývalo, že by uvedený soud porušil pravidlo zaručující kritéria zásady presumpce neviny ve smyslu článku 6 odst. 2 Úmluvy, že stěžovatel obviněný z trestných činů, pro něž byl souzen, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Nikde v tomto přezkoumávaném rozhodnutí vrchní soud nepresumoval, že obviněné uvedený čin spáchaly, ale v celém obsahu svých rozhodnutí poukazoval na to, jaké okolnosti soud prvního stupně nehodnotil a které naopak jednostranně posuzoval. V této souvislosti bylo postupováno nestranným soudem, jak se promítá i ve věcech Evropského soudu pro lidská práva např. ve věci T. T. proti I., rozsudek č. 13778/88 nebo H. proti D. ) . Pouhá skutečnost, že soud rozhodl v neprospěch stěžovatele, není dostatečná k závěru, že soud nebyl nestranný ( srov. rozhodnutí ESLP ve věci S. proti U., rozsudek č. 20808/02 ). V rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat ani takové úvahy, které by svědčily o tom, že vina sice nebyla formálně konstatována, ale že existovaly úvahy naznačující, že by byly obviněné vinny. Jestliže soud ukládá úkony provést určité důkazy, anebo je hodnotit v souladu s pravidly stanoveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř., jde o postup spojený se snahou objektivního posouzení případu, a nikoliv o presumování toho, zda je osoba, proti níž byla podána obžaloba vina. Rozhodně nikdy odvolací soud nevyřkl, že se obviněné žalovaného trestného činu dopustily. Ani způsob a postup, který odvolací soud ve svých rozhodnutích zaujal, nelze považovat za odraz myšlenky, že jsou obviněné v této věci skutečně vinny (srov. rozhodnutí ESLP ve věci B., M. a J. proti Š., rozsudek č. 10590/83 ) .
Ze shora uvedených závěrů Nejvyššího soudu je patrné, že senát odvolacího soudu postupoval při svém rozhodování v souladu se zákonným vymezením jeho přezkumné činnosti, konkrétní poměr tohoto senátu k rozhodované věci nebyl dohledán, tudíž ke splnění podmínek pro vyloučení soudce či senátu podle §30 tr. ř. v dané věci nedošlo. Proto Nejvyšší soud namítanou podjatost senátu 9 To Vrchního soudu v Praze ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. ve věci neshledal, a v této části považuje dovolání obviněné PhDr. J. L. za nedůvodné.
Při závěru o tom, že nebyly zjištěny namítané vady v procesním postupu, Nejvyšší soud dále zkoumal dovolání obou obviněných podaná s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , kterým lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je možné vytýkat vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912). Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
Nejvyšší soud správnost právních otázek přezkoumává na základě skutkového zjištění soudu prvního, příp. druhého stupně, neboť teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit na základě případného doplňování dokazování ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06).
V té souvislosti je třeba zmínit, že jde zásadně o právo i povinnost nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
Nejvyšší soud k obsahu podaných dovolání každé z dovolatelek uplatněných na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za vhodné konstatovat, že obě obviněné v něm v zásadě shodně vznášejí výhrady, které nesměřují proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, ale obě je podaly výhradně proto, že považují způsob, jakým soudy shledaly obě vinnými, za výsledek procesu založeném na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, a to zejména pro porušení pravidel, jimiž je ovládána zásada presumpce neviny, a nedodržení zásady in dubio pro reo, v čemž v zásadě shledávají porušení pravidel spravedlivého procesu.
Jak již bylo výše uvedeno, jde o výhrady, které nemají materiální obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud však i přesto, že v zásadě musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03), v této věci skutkové vady přezkoumával za tím účelem, aby zjistil, zda v této věci došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
Z těchto důvodů se podrobněji zabýval námitkami obviněné JUDr. M. L. , že došlo k zásahu do porušení zásady presumpce neviny tím, že soud prvního stupně rozhodoval v návaznosti na rozhodnutí odvolacího soudu, což mělo za následek proces, který byl zdeformován jeho postojem vyjádřeným již v usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 9 To 14/2014, jímž soudu prvního stupně vnutil svůj postoj, a v jeho duchu tento nalézací soud také o vině obviněných rozhodl. Nejvyšší soud k těmto výhradám považuje za vhodné pouze odkázat na pasáže vyjádřené shora k dovolání obviněné PhDr. J. L. v návaznosti na důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť uvedenými argumenty obě dovolatelky, byť je každá podřadila pod jiný důvod, obdobně otevřely otázku toho, zda uvedeným postem odvolací soud porušil své povinnosti vyplývající z ustanovení §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., §259 odst. 1 tr. ř. a §264 odst. 1 tr. ř. Protože v rámci uvedeného přezkumu Nejvyšší soud shledal, že k takovým vadám nedošlo, mají shora rozvedené závěry vztah i k výhradě obviněné JUDr. M. L.
Navíc Nejvyšší soud připomíná, že postupem soudů obou stupňů byl princip presumpce neviny zachován a dodržen, protože soudy obou stupňů v této věci pochybnosti, jež obviněné průběžně namítaly, hodnotily způsobem, stanoveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. tr. a respektovaly i pravidlo in dubio pro reo, a to za situace, že v důkazním řízení na základě provedeného dokazování bylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností o vině obou obviněných, a současně neshledaly existenci důvodných pochybností ve vztahu ke skutku či osobám pachatelek, jež by nebylo možné odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněných. Soudům obou stupňů se v tomto ohledu podařilo zajistit ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08). V tomto postupu jim nebránilo, že výrok o vině opíraly o nepřímé důkazy, a to při splnění předpokladu, že tvořily ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazovaným skutečnostem, že z nich bylo možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1970, sp. zn. 7 Tz 84/69, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS, roč. 1970, svazek 9, č. 38/1970). Nejvyšší soud rovněž připomíná, že z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, že soudy svůj závěr dostatečně odůvodnily ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř., a i když vycházely zásadně z nepřímých důkazů, předmětná odůvodnění jsou opřená o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, což nelze považovat za méně přesvědčivé odůvodnění než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
Rovněž je třeba zdůraznit k výhradám obou obviněných, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
V souladu s těmito principy Nejvyšší soud rozvádí konkrétní skutečnosti dokladující, z čeho dovodil správnost zmíněných a obviněnými namítaných postupů, a to v souvislosti s jednotlivými výhradami obviněnými podrobně rozvedenými v dovoláních.
K námitce obviněné JUDr. M. L., která vytýkala, že odvolací soud se nezabýval jejími námitkami směřujícímu proti hodnotě a kvalitě znaleckých posudků z oboru ručního písma, nezkoumal jazykovou bariéru poškozené ve vztahu k možnosti sdělovat své myšlenky druhým, jako i posouzení jejího lpění na majetku, Nejvyšší soud uvádí, že je třeba s odkazem na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu poznamenat, že tyto výhrady obviněné nejsou opodstatněné, protože odvolací soud konstatoval, že městský soud provedl všechny znalecké posudky v hlavních líčeních procesně správným způsobem, přičemž se jejich hodnocení věnoval podrobněji a pečlivěji než v předchozím řízení, a tedy závěry, které učinil v napadaném rozhodnutí, vyznívají přesvědčivě. Jednotliví znalci svá stanoviska k posuzované otázce dostatečně vysvětlili, především pak znalec Mgr. Jan Zimmer, který vyhotovil revizní znalecký posudek (viz stranu 6 přezkoumávaného rozhodnutí).
Rovněž dalšími výhradami této dovolatelky se odvolací soud v přezkoumávaném rozsudku zabýval a k otázce, jaké majetkové záměry poškozená měla, lze pro stručnost poukázat např. na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který straně 8 až 9 svého rozhodnutí zdůraznil, že svědci, kteří s poškozenou o jejích majetkových záměrech hovořili, shodně vypověděli, že na svém majetku poškozená lpěla a chtěla jej dále rozšiřovat. Tento závěr je podložen i faktickým počínáním poškozené, která postupně od roku 2004 přikupovala podíly na nemovitosti do svého vlastnictví, až získala majoritu. Navíc i samotná obviněná JUDr. M. L. vypověděla, že poškozené půjčila peníze, neboť ta hodlala přikoupit další podíl na domě, na který již neměla k dispozici dostatek vlastních finančních prostředků. Takový postup nesvědčí pro změnu postoje poškozené a pro úmysl pozbýt vlastnictví nemovitosti. Odvolací soud se tedy těmito námitkami obviněné zabýval, a proto nelze přisvědčit výtkám, že by námitky obviněné nezkoumal.
Pokud jde o další námitky obviněné JUDr. M. L. k vadnosti procesního postupu soudů proti provedení jako listinného důkazu notářských záznamů RNDr. Miloše Janouška (č. l. 465 až 466) a Jiřího Poláčka (č. l. 1662 až 1663), v čemž spatřovala porušení práva na možnost se vyjádřit a klást svědkům dotazy, je třeba z obsahu spisu uvést, že soud tento důkaz provedl tím, že výpovědi zanesené na notářských zápisech při hlavním líčení konaném dne 7. 10. 2013 (č. l. 2102) s odkazem na §213 odst. 1 tr. ř. předložil stranám k nahlédnutí. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení, stalo se tak za přítomnosti obviněné JUDr. M, L. a obou obhájců (JUDr. Josefa Monsporta a JUDr. Tomáše Sokola), bez účasti PhDr. J. L., která požádala podle §202 odst. 5 tr. ř., aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Po provedení uvedeného důkazu, jak plyne z protokolu o hlavním líčení, žádná z těchto osob po provedení uvedeného důkazu nevznesla žádné námitky, ani ve smyslu §213 odst. 2 tr. ř. nenavrhovala přečtení uvedených listin, a z uvedeného protokolu neplyne, že by obviněné brojily proti tomuto postupu nebo že by žádaly soud, aby uvedené osoby jako svědky ve věci vyslechl.
Je třeba však též zmínit, že uvedenou námitku obviněná vznesla až v rámci odvolacího řízení a odvolací soud se s ní v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení na straně 8 vypořádal tak, že vysvětlil, že notářský zápis skutečně nemůže důkazně plnohodnotně nahradit výpověď svědka, ale jde o zápis, který může sloužit v trestním řízení jako procesně využitelný důkaz ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř. a rovněž on shledal absenci takového návrhu stran v průběhu hlavního líčení. K tomu je však potřeba doplnit, že ze spisu navíc vyplývá (č. l. 464), že RNDr. Miloš Janoušek nebyl v době zajišťování důkazů v přípravném řízení zdravotně způsobilý dostavit se k osobnímu podání, neboť nebyl mobilní a byl v neustálé nemocniční péči onkologické ambulance. Ačkoli toto sdělení učinil RNDr. Miloš Janoušek k jiné věci (a to civilnímu soudnímu sporu mezi Y. a M. V. proti PhDr. J. L.) a uvedené okolnosti z obsahu spisu znala obhajoba již v době před podáním obžaloby, nebyl vznesen požadavek na to, aby bylo postupováno v souladu s trestním řádem tak, aby byl i přes uvedené závažné překážky na straně jmenované osoby v procesním postavení svědka vyslechnut.
Obecně je též vhodné zmínit, že v daném případě nebylo právo obviněné vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, jehož porušení obviněná JUDr. M. L. v souvislosti se čtením těchto notářských zápisů namítala, porušeno nejen ze shora uvedeného důvodu, ale i proto, že se o takové porušení jedná tehdy, pokud je omezeno způsobem neslučitelným se zárukami čl. 5 Úmluvy. K tomu může dojít, pokud je odsouzení založeno výlučně nebo v rozhodující míře („ sole or decisive “) na výpovědích učiněných osobou, kterou obžalovaný nemohl vyslýchat nebo dát vyslýchat ani ve stadiu vyšetřování ani v průběhu soudního jednání (srov. rozhodnutí ESLP ve věci L. proti I. , rozsudek č. 33354/96 ) . V daném případě však nešlo o takovou situaci, neboť skutečnosti zjištěné z obsahu těchto listin samostatně vinu obviněných nedokazují, ale soudu slouží pouze k dokreslení skutkového stavu, neboť obsahově zapadají do dalších skutečností, které soud zjistil provedením dalších důkazů.
K tomu, že soud volil za dané situace postup podle §213 tr. ř., lze jen pro úplnost uvést, že i předestření důkazu, který není svědeckou výpovědí, ale listinným důkazem, je postupem, který trestní řád upravuje, navíc je třeba připomenout, že podle §89 odst. 2 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména pak výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání.
K tomuto postupu Nejvyšší soud pouze připomíná, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, posuzují také, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, který soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v souhrnu, rozhodnutí o rozsahu dokazování však spadá do výlučné pravomoci obecného soudu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 1207/07).
Se zřetelem na výhradu obviněné, že soudy neprokazovaly duševní stav poškozené v inkriminovaný den, tj. se zaměřením na schopnost posoudit následky vyvozené z kupní smlouvy podepsané dne 16. 8. 2006, čemuž soudy nevyhověly, neboť provedení tohoto důkazu považovaly za nadbytečné, je namístě zmínit, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, ale musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Ze stejného důvodu soud nevedl dokazování ani ohledně režimu na jednotce intenzivní péče v Nemocnici na F. Otázka případného příbuzenství obviněných s poškozenou taktéž nebyla předmětem dokazování, neboť tato otázka by měla význam pouze tehdy, byla-li by předmětná kupní smlouva platná, pro trestní řízení a dokazování viny obviněných však tato skutečnost nemá dle soudu prvního stupně význam.
Jestliže obviněné vytýkaly, že se poškozená nedokázala řádně dorozumět se svým okolím, protože dobře nemluvila česky, čímž zpochybňovaly schopnost vyjadřovat se o svých majetkových a jiných záměrech, lze z obsahu spisu připomenout, že ani tuto otázku soudy nepominuly a věnovaly se i objasnění možnosti poškozené se s osobami v její blízkosti dorozumět. Připomenout je vhodné výpověď B. K. (č. l. 1995), která uvedla, že s poškozenou bydlela cca jeden a půl roku, starala se o ni, přebalovala ji, myla, převlékala, atd. Německy se s ní domluvila, neboť byla pět let vdaná za Němce a čtrnáct let za rakouského příslušníka. Záležitosti poškozené týkající se financí, návštěv lékařů a léků jí zařizovala paní A. B., paní T. B. tam někdy chodila na kávu, A. F. nosil těžké věci. Do nemocnice za poškozenou chodila každý den, nikoho dalšího tam neviděla. Ohledně obviněných uvedla, že s JUDr. M. L. řešila poškozená úřední věci, avšak neví jaké, neboť je neposlouchala. Poškozená však nikdy nehovořila o nikom dalším z rodiny obviněné JUDr. M. L., naopak jí sama řekla, že z této rodiny nikoho dalšího nezná, tedy ani obviněnou PhDr. J. L. (č. l. 1998). Uvedené skutečnosti potvrdila i výpověď A. B. (č. l. 1978), která v hlavním líčení uvedla, že s poškozenou K. L. hovořila německy, rozuměly si spolu, po smrti manžela jí i pomáhala, chodila poškozené pro peníze, k lékařce. Potvrdila také, že poškozená vycházela velmi dobře se svědkyní B. K., která se o ni starala, jakou řečí však spolu tyto dvě hovořily, to neví. Navíc uvedla i to, že jí poškozená při poslední návštěvě v nemocnici uváděla, že chce jet domů, a že komunikovala normálně. Obdobně vypověděl i svědek A. F., jenž potvrdil přátelský vztah mezi poškozenou a B. K., se kterou poškozená bydlela cca dva roky. Sám pro poškozenou zařizoval různé záležitosti, jako např. nákupy, poklízení, drobné opravy, a uvedl, že poškozená měla stále plány do budoucna, chtěla získat nadpoloviční většinu v domě, aby tam mohla rozhodovat, zamýšlela vybudovat výtah, aby se nemuseli tahat s věcmi po schodech, apod. (č. l. 1984). Svědkyně T. B. (protokol o výslechu svědka v přípravném řízení na č. l. 488, v hlavním líčení jako svědek nevyslechnuta, neboť dne 16. 12. 2012 zemřela, č. l. 1709) se s poškozenou znala asi 15 let, komunikovaly spolu německy, ale o penězích spolu nehovořily, svědkyně uvedla, že se o poškozenou starala B. K., která u ní byla ve dne, v noci, a i když mluvila lámaně německy, poškozená B. K. rozuměla. Dodala, že obviněnou PhDr. J. L. nikdo z lidí okolo poškozené neznal.
Jestliže soudy pro své závěry vyšly z této skupiny osob, které popsaly poměry a chování poškozené v souvislostech, jak jsou rozvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí, nelze obviněným přisvědčit, protože závěry soudů jsou logické, vzájemně na sebe navazující a netrpící rozpory, jež by svědčily o tom, že by soudy libovolně utvářely své závěry bez opory ve výsledcích provedeného dokazování. Námitka obviněných týkající se nesprávného hodnocení svědeckých výpovědí z hlediska jazykové bariéry byla podrobena důslednému posouzení i odvolacím soudem, který k hodnocení svědeckých výpovědí přezkoumal postup soudu prvního stupně. I když odvolací soud připustil, že někteří svědci s poškozenou vůbec nehovořili o jejích majetkových zájmech a část z nich měla problém se s ní dorozumět díky její neznalosti českého jazyka, je zřejmé, že výše uvedení svědci shodně vypověděli, že s ní běžně komunikovali, a proto závěr o tom, že poškozená na svém majetku lpěla a chtěla jej dále rozšiřovat (srov. stranu 8 napadaného usnesení), nebudí obviněnými vyjadřované pochybnosti.
Ohledně výhrad obviněné JUDr. M. L. o spekulativně vyjádřených závěrech o předkupním právu, otázkách spojených s obsahem kupní smlouvy a v ní uvedené mimořádně nízké ceny, kterým vytýkala v tom duchu nelogičnost postupů a úvah uvedených zejména soudem druhého stupně, rovněž v napadených rozhodnutí nevznikají pochybnosti, o čemž svědčí výsledky provedeného dokazování, a v této souvislosti lze poukázat na výpověď Svědkyně Y. V. (č. l. 1991), která popsala historii o nabytí jednotlivých podílů k předmětné nemovitosti a ke komunikaci s poškozenou uvedla, že vždy potřebovala tlumočníka, nebyla schopná se s ní domluvit. Přesto však vypověděla, že byla několikrát u ní v bytě, poškozená byla hrdá, že skupuje majetek, a osobně se domnívala, že by svůj majetek nikdy v životě neprodala. Navíc spolu několikrát hovořily, že udělají výtah, byty na půdě, že sklep dají do pronájmu, a při debatách, kdo bude vlastnit nemovitosti po ní, uváděla, že v úvahu přichází pouze nevlastní syn O. L. a snacha L. L., protože to tak slíbila svému zemřelému manželovi. Svědek Ing. M. L. potvrdil, že spravoval nemovitost, jejíž spoluvlastnický podíl vlastnila poškozená K. L. (č. l. 2002), o převodu nemovitosti po smrti poškozené se dozvěděl z katastru nemovitosti, avšak nadále jednal s obviněnou JUDr. M. L., neboť ta mu předložila plnou moc PhDr. J. L. K dotazům ohledně prodeje podílu na nemovitosti poškozenou uvedl, že z komunikace s poškozenou nabyl spíše dojmu, že prodávat své podíly nechce, naopak měla zájem nakupovat podíly ostatních spoluvlastníků. Svědek O. J. L. (č. l. 2325) též potvrdil, že jeho nevlastní matka byla pyšná na to, jak se o dům dokáže starat a neustále chtěla přikupovat podíly, nikdy nic nedarovala, proto nemohl uvěřit ani informaci o tom, že by svůj podíl na nemovitosti darovala obviněné PhDr. J. L., kterou svědek ani neznal. Rovněž i svědkyně L. L. (č. l. 2491), která se s poškozenou znala přes 35 let, uvedla, že majetek byl pro poškozenou velmi důležitý, navíc sdělila, že poškozená chovala kočky, které pro ni byly důležité, dokonce s nimi i cestovala, a chtěla by určitě, aby o ně bylo postaráno.
Z uvedeného je patrné, že závěr soudů o tom, že poškozená nechtěla svou nemovitost prodat a že neměla žádný vztah k obviněné PhDr. J. L., je logickým vyústěním provedených důkazů. Nejvyšší soud konstatuje, že ačkoli soud v odůvodnění svého rozhodnutí v části věnované hodnocení provedených důkazů neuvádí konkrétní jména svědků, z jejichž výpovědí vychází při svých úvahách, je to zcela patrno ze stran 6 až 11 rozsudku, ve kterých uvádí zjištěné podstatné části obsahu výpovědí, a proto ani v tomto směru žádné pochybnosti nevznikají.
Nejvyšší soud připomíná, že nejasnosti se netýkají ani závěrů soudů o důvodech převodů peněžních prostředků z účtů poškozené na účty obviněné JUDr. M. L., a to ani úvaha soudu, že o vůli poškozené majetek neprodat svědčí i skutečnost, že by se po návratu z nemocnice poškozená ocitla ve stavu, kdy by nejen neměla kde bydlet, ale neměla by ani z čeho žít a neměla by ani žádný movitý majetek, neboť i ten byl převeden předmětnou kupní smlouvou. Tento závěr soudu prvního stupně je plně v souladu se všemi výše jen stručně uvedenými skutečnostmi, jakož i s celým výsledkem provedeného dokazování. Rozhodně pochybnosti tak, jak to tvrdí obviněné, nebudí (viz strana 19 rozsudku soudu prvního stupně).
Další výhrady obviněné PhDr. J. L. a JUDr. M. L. byly soustředěny na hodnocení znaleckých posudků z oboru písmoznalectví o pravosti podpisu poškozené na předmětné kupní smlouvě. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že soudy se právě objasnění této skutečnosti věnovaly důsledně a pečlivě tento složitý problém objasňovaly. Lze připomenout, že ve věci byly vypracovány tři znalecké posudky (znalcem Ing. Pavlem Kokišem, znalcem JUDr. Jiřím Strakou, znalcem PhDr. Jiřím Valeškou a dále ústavní revizní posudek Ústavu kriminalistiky a forenzních disciplín Vysoké školy K. V., o. p. s. reprezentovaným Mgr. Janem Zimmerem). Hodnocení těchto znaleckých posudků věnovaly soudy rovněž náležitou pozornost a soud prvního stupně v této souvislosti v odůvodnění svého rozhodnutí se podrobně vyjádřil, a to zejména k tomu, že za nejpřesvědčivější označil Ústavní revizní znalecký posudek, který vypracoval Mgr. Jan Zimmer (č. l. 649 – 693), jenž byl zadán za účelem revize znaleckých posudků Ing. Pavla Kokiše, JUDr. Jiřího Straky a PhDr. Jiřího Valešky. Zkoumáním veškerých podkladů dospěl jeho zpracovatel Mgr. Jan Zimmer k tomu, že závěry znalce JUDr. Jiřího Straky byly ovlivněny menším počtem srovnávacích podpisů, které měl znalec k dispozici, se závěry znalce Ing. Pavla Kokiše se revizní znalec shoduje. Naopak srovnávací podpisy učiněné těsně kolem datace sporných písemností označil ve shodě se znalcem JUDr. Jiřím Strakou za sporné, přičemž právě z těchto podpisů vycházel znalec PhDr. Jiří Valeška, což mělo vliv na závěry jeho znaleckého posudku.
Nejvyšší soud neshledal v postupu soudu prvního stupně v rámci hodnocení znaleckých posudků žádné nedostatky nebo vady, které by nebyly v souladu se zásadou podle §2 odst. 6 tr.ř. Vysvětlil totiž, proč opírá své závěry o pravosti sporných podpisů poškozené na kupní smlouvě o závěry revizního znaleckého posudku, vypracovaného znalcem Mgr. Janem Zimmerem, zásadně tím, že ten provedl velmi pečlivou analýzu srovnávacího materiálu a vysvětlil rozdílné závěry ostatních znaleckých posudků a důvody, pro které k těmto rozdílům došlo. Samotným znaleckým dokazováním pak z revizního znaleckého posudku vyplynulo, že podle kvality sporných podpisů by poškozená musela mít optimální písařské podmínky, což však vylučovalo její umístění na jednotce péče. Navíc měla poškozená ten den vyhotovit celkem čtyři podpisy velkého rozsahu, které jsou kvalitou provedení vyrovnané, což neodpovídá vysledovanému závěru znalce o postupném poklesu kvality podpisu z konce roku 2005.
Tyto závěry znalců soudy hodnotily v souvislosti se zdravotním stavem poškozené, jak vyplýval zejména z lékařských zpráv zachycujících její hospitalizaci a v ní popisovaný zdravotní stav poškozené. Soud tak bral zřetel na to, že dne 15. 8. 2006 byla poškozené provedena pleurální punkce, která zbavila její plíce značného množství výpotku, a že její stav byl velmi vážný. Na jednotce intenzivní péče byla upoutána na lůžko, neboť měla zaveden centrální žilní katétr i močový katétr, nemohla proto vstát z lůžka a posadit se ke stolu, podpis tak mohla vyhotovit maximálně na speciálním jídelním stole, v sedě na lůžku. Soud přihlížel i k tomu, že podle průběhu chorob (č. l. 629) je k datu 16. 8. 2006 uvedeno, že zdravotní stav poškozené je bez podstatných změn, poškozená pospává, bolesti ani klidovou dušnost neudává. Ke zdravotnímu stavu poškozené byl vyslechnut i znalec MUDr. Martin Herold (č. l. 2096), který uvedl, že starší pacienti s nádorovým onemocněním jsou pasivní a vyčerpaní bojem s onemocněním, ačkoli se u nich objevují světlé chvilky. Při vysvětlování složitého problému udrží pozornost většinou velmi krátce.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem obou soudů, že poškozená nemohla dosáhnout při podpisu předmětné kupní smlouvy tak vyrovnaného písařského projevu, výrazně kvalitnějšího než v roce 2006 i 2005, což se vzájemně propojuje i se závěry znalců o tom, jaká byla povaha jednotlivých srovnávaných podpisů. Nebyla proto schopna pět dní před smrtí, jejíž příčinou byl její dlouhodobě se zhoršující stav nádorového onemocnění plic, dosáhnout takové kvality, jaká je zjištěna u jejího podpisu na kupní smlouvě ze dne 16. 8. 2006. Správnosti závěru soudů neubírá ani to, že závěry písmoznalců byly stanoveny pouze v rovině pravděpodobnosti, neboť i takový závěr musí soudy hodnotit v souladu se všemi ve věci provedenými důkazy. K hodnocení závěrů znaleckých posudků soudy přistoupily kriticky a hodnotily je především jednotlivě, ale i ve svém souhrnu, stejně jako to soud činí s ostatními důkazy. I na základě nízké pravděpodobnosti vyjádřené v závěrech znaleckého posudku lze v trestním řízení prokázat, že se stal skutek a že jej spáchala konkrétní osoba, v takovém případě je však nutno přihlédnout i k dalším důkazům, neboť takový znalecký posudek k prokázání viny dostačovat nebude. I znalecký posudek je tak potřeba hodnotit jako každý jiný důkaz (viz CHMELÍK, J., KYBIC, P. Pravděpodobnostní závěry v trestním řízení. Státní zastupitelství , roč. 2014, č. 2, str. 18 a násl.).
Protože v této věci nastaly pochybnosti o věcné správnosti uvedených znaleckých posudků, soudy se v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 tr. ř.) pokusily odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním důkazů dalších (srov. nález ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12). Soudy přitom hodnotily celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalci odůvodňovali své závěry, jakož i spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 77/01). Soud prvního stupně rovněž vzal v potaz zkoumanou problematiku a možnosti určení stupně pravděpodobnosti znaleckých závěrů, a tudíž posuzoval vše, co bylo jeho zákonnou povinností (viz strana 19 rozsudku soudu prvního stupně), a odvolací soud jeho závěry považoval za správné (viz strana 6 a 7 usnesení odvolacího soudu).
Na základě těchto závěrů, které ze způsobu provedeného dokazování vyplynuly, nebylo možné přisvědčit námitkám o porušení zásady presumpce neviny či pravidla in dubio pro reo, neboť v daném řízení byl prostřednictvím uzavřeného řetězce nepřímých důkazů skutkový stav věci náležitě prokázán, přičemž soudy v rámci zjišťování tohoto skutkového stavu postupovaly pouze v mezích zákonných ustanovení trestního řádu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Lze jen zdůraznit, že závěry soudů o výsledcích provedeného dokazování mají vnitřní logickou strukturu, jsou ve vzájemném souladu a tvoří celek, který je ucelený a ničím nenarušený v rámci řetězce důkazů, které mají přesvědčivý odraz v realitě i konkrétních soudy dílče zvažovaných skutečnostech.
Nejvyšší soud s připomenutím těchto některých obviněnými namítaných skutečností uzavírá, že skutková stránka věci nevykazuje žádné logické nesrovnalosti, libovůli ani jiné známky excesu, a dospěl tak k názoru, že při hodnocení důkazů soudy obou stupňů dodržely principy řádného a spravedlivého objasnění skutkových okolností, o nichž nevznikají pochybnosti, kdy závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování. Odůvodnění rozsudku je transparentní a přesvědčivé, soudy obou stupňů při posuzování předmětné věci respektovaly pravidla a kritéria stanovená v §2 odst. 5, 6 a §125 tr. ř., přičemž zachovány zůstaly rovněž obecné principy spravedlivého procesu a svá rozhodnutí tak soudy nezatížily vadou, jež by mohla mít za následek extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, případně též mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením dané věci. Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, případně též mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, nebyl Nejvyšším soudem shledán, neboť v rozhodnutích soudů a jim předcházejících procesních postupech nebyly zjištěny žádné projevy libovůle. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že se v projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy a nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, a proto nebylo žádného objektivního důvodu pro pochybnosti o správnosti napadených rozhodnutí (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04, ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 2453/11, ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, a ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).
Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud zjistil, že soudy obou stupňů zákonným požadavkům dostály, odpovídajícím způsobem provedly a vyhodnotily všechny důkazy, a proto skutkový stav věci je správný a bylo možné na jeho základě posoudit naplnění všech znaků zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. b), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou obviněná JUDr. M. L., a zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jímž byla uznána vinnou PhDr. J. L. Tyto správné právní závěry, které obviněné v rámci podaného dovolání nikterak nenapadly, nevzbuzují pochybnosti a soudy je v souladu se zákonem vyhodnotily.
Jen pro úplnost je třeba uvést, že pokud obviněná JUDr. M. L. ve svém dovolání uplatnila námitku, že její věc má základ v občanskoprávních vztazích a že na ni nemůže dopadat trestní represe, tzn., že poukázala na zásadu ultima ratio, která je spolu se zásadou subsidiarity trestní represe vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku a je svým obsahem námitkou hmotněprávní, obviněná tuto argumentaci nepoužila se zřetelem na ta skutková zjištění, jež soudy ve svých rozhodnutích učinily. Z obsahu jí podaného dovolání i způsobu, jakým tuto výhradu v dovolání rozvedla, plyne, že ji vystavěla na zcela jiných skutkových okolnostech, než které vyplývají z výroku o vině, ale dožadovala se tohoto principu v návaznosti na zcela jiné skutkové okolnosti, a to takové, jež sama v dovolání tvrdila a jež dokládala všemi jinými v dovolání uvedenými výhradami, od nichž odvíjela svůj závěr, že nepřekročila rámec občanskoprávního institutu kupní smlouvy a vztahů mezi kupujícím a prodávajícím. Nejvyšší soud tuto její, byť z obecného hlediska hmotněprávní výhradu, nehodnotil ve smyslu zákonných podmínek, kdy ji lze použít podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, protože obviněná se jejího použití domáhala až druhotně, neboť její zásadní a prvotní požadavek se týkal změny skutkových zjištění, zásadně spočívající v tom, že jednala čestně a poškozenou v omyl neuvedla. Tato její obhajoba, jak bylo shora podrobně rozvedeno, nebyla akceptována.
Nejvyšší soud na základě těchto úvah dospěl ohledně dovolání obviněné JUDr. M. L. k závěru, že tato své dovolání podložila výhradně důvody, jež neměly hmotněprávní argumentaci, ale v celém jeho obsahu se dotýkaly skutkových nebo procesních otázek (§2 odst. 5, 6 tr. ř., §125 tr. ř., §259 odst. 1 tr. ř. apod.), což jsou výhrady, které při neexistenci extrémního nesouladu, jejž současně výhradně namítala, na jí označený dovolací důvod nedopadají. Nedopadají však ani na žádný jiný dovolací důvod vymezený v §265b tr. ř., a proto její dovolání Nejvyšší soud jako podané z jiného než zákonem uvedeného dovolacího důvodu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Dovolání obviněné PhDr. J. L. bylo v části, konkrétně ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podáno rovněž výhradně proti skutkovým okolnostem a v zásadě obdobně jako dovolání její sestry se týkalo vadných postupů soudů při provádění a hodnocení důkazů. Ani v této části na jí takto označený důvod nedopadá, a tedy, pokud by nebylo podáno i z důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., bylo by rovněž odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Avšak proto, že Nejvyšší soud námitku této dovolatelky vztahující se k podjatosti senátu 9 To Vrchního soudu v Praze s tím, že tento byl z vykonávání úkonů v její trestní věci vyloučen, považoval za podanou v souladu s uvedeným dovolacím důvodem a její důvodnost po věcné stránce přezkoumal a shledal, že není důvodná, posuzoval dovolání jmenované obviněné jako celek, a tudíž je odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Jestliže obviněné v dovolání požadovaly odklad již nastoupených výkonů nepodmíněných trestů, Nejvyšší soud s ohledem na tento způsob rozhodnutí neshledal důvod, aby obviněným v jejich požadavku vyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu