ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1618.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 1618/2015-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2016 o dovolání obviněného JUDr. M. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 5 To 174/2015, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 51/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. M. M. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný JUDr. M. M. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 11. 2014 sp. zn. 39 T 51/2014 v bodě A) uznán vinným přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v blíže nezjištěné době v P., N. Š., v budově M. v., prostřednictvím zaměstnanců m. v. L. H., H. B. a Ing. A. B. pod záminkou kontroly osobních údajů žadatelů o zřízení přístupu do databáze elektronického systému „Střet zájmů“, získal z elektronického systému EKIS osobní údaje Bc. P. G., V. H., Mgr. M. K., Ing. J. P., Ing. Bc. R. R., Ing. J. R., Ing. M. S., Mgr. H. Ch., R. D., P. F., Bc. M. P., Mgr. R. S., Ing. Bc. J. Š. a Mgr. D. V. a s použitím těchto dat, bez souhlasu dotčených osob, na základě padělaných žádostí zřídil
1) dne 10. 8. 2012 přístupy do databáze elektronického systému „Střet zájmů“ na jména Mgr. M. K., Ing. M. S., Ing. J. R., Ing. J. Ch. (u něhož byly uvedeny osobní údaje Ing. J. R.), Ing. J. P., Bc. R. R., Bc. P. B., V. H., Ing. J. Š.,
2) dne 14. 8. 2012 přístupy do databáze elektronického systému „Střet zájmů“ na jména R. D., Bc. M. P., P. F., Mgr. R. S., Mgr. D. V. a Mgr. H. Ch.
Za to mu byl podle §230 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, který mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
Na straně druhé jelikož nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný, byl obviněný JUDr. M. M. v bodě B) tohoto rozsudku podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 ze dne 21. 3. 2014 sp. zn. 1 ZT 158/2013 pro jednání spočívající v tom, že
1) v období od 10. 8. 2012 do 14. 8. 2012 v P., N. Š., v budově M. v., prostřednictvím zaměstnanců M. v. L. H., H. B. a Ing. A. B. pod záminkou kontroly osobních údajů žadatelů o zřízení přístupu do databáze elektronického systému „Střet zájmů“, získal z elektronického systému EKIS osobní údaje J. L., a s použitím těchto dat bez souhlasu J. L. na základě padělané žádosti zřídil přístup do databáze elektronického systému střet zájmů, přístup na jméno J. L.,
2) dne 1. 10. 2012 v P., N. Š., v budově M. v., prostřednictvím zaměstnanců M. v. L. H., H. B. a Ing. A. B. pod záminkou kontroly osobních údajů žadatelů o zřízení přístupu do databáze elektronického systému „Střet zájmů“, získal z elektronického systému EKIS osobní údaje Ing. J. N. a s použitím těchto dat bez souhlasu Ing. J. N. na základě padělané žádosti zřídil přístupy do databáze elektronického systému „Střet zájmů“, přístup na jméno Ing. J. N.,
čímž se měl dopustit přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
Proti rozsudku soudu prvého stupně podal odvolání obviněný v celém rozsahu, ale i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7 v neprospěch obviněného co do výroku o zproštění obžaloby. Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 5 To 174/2015 vyhověl odvolání státního zástupce a podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku pod bodem B), tedy ve zprošťujícím výroku. Odvolání obviněného pak zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení soudu druhého stupně následně obviněný prostřednictvím svého obhájce napadl dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, a konečně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který je založen pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný předně namítl, že Městský soud v Praze v usnesení ze dne 23. 6. 2015 ve výrokové části uvedl jméno J. M., nikoliv tedy jméno obviněného v podobě M. M., přičemž tento rozpor nelze zhojit ani poslechem CD nosiče o záznamu vyhlášení usnesení.
Obviněný dále upozornil, že soud prvého stupně neuvedl žádný konkrétní důkaz, jak by obviněný měl do systému „Střet zájmů“ vložit nějaký vklad, přičemž soud opomenul i skutečnost, že obviněný měl povinnost data uložená v systému kontrolovat.
Dále obviněný poukázal na skutečnost, že soudní znalec Mgr. Jan Zimmer, jak v závěru svého písemného posudku, tak při výslechu před soudem prvého stupně toliko připustil možnost, že obviněný podepsal některou z listin, tudíž se muselo jednat o padělky podpisů, s čímž se soud nevypořádal a nedostál tak požadavkům článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Obviněný dále tvrdil, že soudy obou stupňů pochybily, když se nezabývaly otázkou, kdo měl po ukončení pracovního poměru obviněného možnost disponovat se služebním počítačem, ve kterém byl nainstalován přístup do databáze „Střet zájmů“.
Obviněný se dále věnoval otázce tzv. sběrného spisu, který byl veden od začátku lustrace v EKIS až do uložení v archivu, což mohla potvrdit i svědkyně I. V., která spis zakládala a po dobu 18 měsíců vedla. Důkazní návrh na provedení důkazu sběrným archem ale byl soudem zamítnut jako nadbytečný. Poté, co tento arch vedl sám obviněný, byla realizace žádostí včetně sběrného spisu fyzicky kontrolována vedoucím oddělení JUDr. V. B., který existenci archu při hlavním líčení potvrdil.
Další soubor námitek obviněného se týkal hesla do systému „Střet zájmů“ či jeho služebního počítače. Podle obviněného je zavádějící informace svědka J. S., který tvrdil, že platnost hesla do elektronického systému je dvanáct měsíců od prvního přihlášení do systému, neboť to je platné dvanáct měsíců nikoliv od přihlášení, ale od vygenerování. Soudy se rovněž podle obviněného nezabývaly námitkou, že heslo do služebního počítače bylo v květnu 2012 prolomeno, přičemž kontrolní komise stáhla veškerá data ze systému.
V poslední části dovolání obviněný namítal porušení práva podle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nebýt stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, dále právo na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod a podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rovněž namítal porušení zásady presumpce neviny podle článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, článku 6 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně základních práv a svobod a článku 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/08, uveřejněného pod č. 144/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i obsahově navazující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 a rozhodl ve smyslu §265 l odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. sdělil, že v prvé řadě obviněný neuvedl, v čem spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., proto jej nemůže hodnotit.
Co se týče nesprávného označení obviněného v usnesení odvolacího soudu jako J. a nikoliv M., nemůže se jednat o vadu už jen proto, že výrok usnesení následuje až za slovy „takto“ a žádné jméno dovolatele již neobsahuje ani obsahovat nemusí, neboť jméno dovolatele je v napadeném usnesení uvedeno spolu s jeho příjmením, označením soudu a formy, spisovou značkou a datem rozhodnutí toliko za účelem specifikace věci, a tyto jsou navíc uvedeny správně.
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že dovolatel pouze nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a domáhá se zejména užití zásady in dubio pro reo a provedení navrhovaného důkazu „sběrným archem“, přičemž obecně namítá porušení práva na spravedlivý proces. V tomto směru státní zástupce poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze kterého stručně řečeno vyplývá, že i námitka nerespektování zásady in dubio pro reo směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení důkazů soudy, a proto není s to naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný.
Neprovedení důkazu sběrným archem proto nemůže být považováno za tzv. opomenutý důkaz, jehož důsledkem by byla výjimečná přezkumná povinnost Nejvyššího soudu ohledně skutkových zjištění soudů obou stupňů, neboť neprovedení předmětného důkazu odvolací soud na str. 9 usnesení podrobně odůvodnil, když tento důkaz nebylo možné opatřit z důvodu neexistence.
Státní zástupce poté rozebíral možnost přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu skutkových zjištění nižších soudů, pokud by mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními existoval extrémní rozpor, přičemž Nejvyšší soud i Ústavní soud jsou v takovém případě povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy, jako uvedl např. Ústavní soud v nálezu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněném pod č. 172/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Nic takového však obviněný neuvedl, načež Nejvyšší soud ani státní zástupce nejsou povoláni k tomu, aby domýšleli argumentaci obviněného a měnili či rozšiřovali rozsah jeho dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014 sp. zn. 6 Tdo 263/2014, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 6 Tdo 251/2003).
Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí, než je uveden v písm. a) a b) daného ustanovení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 5 To 174/2015 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Obviněný předně namítl, že odvolací soud ve výrokové části usnesení uvedl nikoliv jeho správné jméno M., ale J., což se podle jeho názoru nedá ničím napravit, ani poslechem nosiče CD.
K tomu je v prvé řadě třeba uvést, že dovolatel nespecifikoval, pod jaký důvod dovolání tuto svoji výhradu podřazuje. Dále je potřeba poznamenat, že vytýkaná vada, byť je částečně pravdivá, nemůže mít na správnost rozhodnutí soudu druhého stupně vliv. Je tomu proto, že podle §134 odst. 1 tr. ř. usnesení musí obsahovat pět základních částí – a) označení orgánu, o jehož rozhodnutí jde, b) den a místo rozhodnutí, c) výrok usnesení s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito, d) odůvodnění, pokud zákon nestanoví něco jiného, a konečně e) poučení o opravném prostředku. Jméno obviněného mezi nimi není a toto se ve skutečnosti ani nenachází ve výrokové části usnesení, která, jak správně uvedl státní zástupce, začíná až za slovem „takto“, nýbrž v rámci jeho tzv. záhlaví, jež obsahuje označení orgánu, který rozhoduje, věci, v níž je rozhodováno, datum atd. Z ostatních náležitostí usnesení (tedy označení soudu, spisové značky věci, data rozhodnutí atd.) je pak dostatečně zřejmé, v jaké věci a ohledně kterého obviněného bylo odvolacím soudem rozhodnuto, a že záměna jména (nikoliv již příjmení) obviněného byla pouhou písařskou chybou. V protokolu o veřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2015 je totiž obviněný označen správným jménem M., v protokolu o hlasování (do něhož Nejvyšší soud nahlédl) není jméno obviněného výslovně uvedeno a ze zvukového záznamu pořízeného o průběhu veřejného zasedání vyplývá, že odvolací soud jméno a příjmení obviněného při vyhlašování rozhodnutí neuváděl, a přímo vyhlásil, jak o podaných odvoláních rozhodl. Předmětná písařská chyba ve vyhotovení usnesení a jeho opisech tak může, resp. musí být odstraněna postupem uvedeným v §134 tr. ř. (na nějž odkazuje ustanovení §138 tr. ř.), jejž pro tyto případy zákon předpokládá a upravuje.
Pokud se tedy mělo jednat o výhradu podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , tak nezbývá, než ji ze shora uvedených důvodů označit za neopodstatněnou. Předmětný dovolací důvod je totiž dán pouze tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí ve smyslu tohoto dovolacího důvodu spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
Pokud tedy obviněný tento dovolací důvod ve svém dovolání deklaroval a měl na mysli ještě nějakou další vadu kromě shora uvedené, tak ji ale žádným způsobem blíže nespecifikoval ani neuvedl, v čem tento důvod dovolání spatřuje. Z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu vyplývá, že tyto si nemohou domýšlet obsah námitek obviněného a dotvářet, či dokonce vytvářet argumentaci obviněného na jeho podporu, proto se v tomto směru dovolací soud nemohl touto částí dovolání obviněného a tímto dovolacím důvodem podrobněji věcně zabývat (přiměřeně srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 452/07, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. 6 Tdo 544/2015).
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil, je důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Evropská úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena ve zprávě trestního kolegia Nejvyššího soudu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. Ts 42/2003, uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006, uveřejněné pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07 a v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci“.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Zásadní část námitek obviněného uvedená pod tímto dovolacím důvodem, ať už se jedná o námitky stran nezjištění možností disponování se služebním počítačem obviněného po ukončení jeho pracovního poměru, stran nezjištěného důsledku prolomení hesla do tohoto počítače v květnu 2012 a stran doby platnosti hesla k přihlášení do systému „Střet zájmů,“ směřuje výhradně do procesní roviny trestní věci, neboť se týkají zjištění skutkového stavu, o kterém nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 věta prvá tr. ř. Tyto námitky, které – jak Nejvyšší soud zjistil ze spisového materiálu – obviněný namítal již v předchozím řízení, přičemž se jimi soudy obou stupňů řádně vypořádaly, nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, jak je uvedeno v poučení k předmětnému dovolacímu důvodu. Výjimkou z výše uvedeného by mohl být výše zmíněný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem nižších soudů. Takovou skutečnost ovšem obviněný nenamítl a ze spisového materiálu nic takového nevyplývá.
Stejný závěr platí i pro námitky ohledně porušení presumpce neviny, resp. z ní vyplývající zásady in dubio pro reo , která ve svém důsledku opět míří proti zjištěnému skutkovému stavu, potažmo hodnocení důkazů (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015).
Naopak lze tvrdit, že soudy obou stupňů zásadní důkazy důsledně hodnotily. Nalézací soud se podrobně zabýval okolností, zda to byl právě obviněný, kdo parafoval žádosti o nahlížení v elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě do systému „Střet zájmů“, což zjistil (opakovanou – doplňující) výpovědí znalce z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, ve spojení s výpovědí znalkyně z oboru kriminalistiky, odvětví technického zkoumání dokladů a písemností, která byla v důsledku vývoje důkazní situace do řízení přibrána.
Tyto závěry, spolu s výpověďmi zaměstnanců M. v. L. H., H. B. a A. B., jež obviněný „úkoloval“ žádostmi o lustraci žadatelů do systému „Střet zájmů“, jakož i zaměstnanců M. v. J. S. a V. B., dostatečně vyvrátily obhajobu obviněného a prokázaly jeho vinu mimo důvodné pochybnosti. V neposlední řadě nelze odhlédnout od provedení důkazu žádostmi o nahlížení v elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě do systému „Střet zájmů“ (vygenerované toliko ve dvou dnech – 10. 8. 2012 a 14. 8. 2012, načež tato data byla zpětně pozměněna) na jména žadatelů, kteří v přípravném řízení podali vysvětlení, že takovou žádost nepodávali a jejich vysvětlení byla v souladu s §211 odst. 6 tr. ř. čtena, přičemž bylo zjištěno, že obviněný byl v obou těchto dnech přítomen na pracovišti.
Obviněný hned v několika částech dovolání namítá, že zásadním důkazním prostředkem k prokázání jeho neviny je sběrný arch, obsahující komplexní informace ohledně jednotlivých žádostí o přístup do systému „Střet zájmů“. Jak je však zjevné, provedení důkazu takovým spisem (původně navrženého státním zástupcem ve formě vyžádání zprávy od Ministerstva vnitra o existenci takového spisu – č. l. 389) nemohlo být realizováno, neboť Ministerstvo vnitra takový sběrný spis nevedlo a ani v současné době nevede (srov. č. l. 400). Z těchto důvodů byl návrh obhajoby k vyžádání tohoto sběrného archu v odročeném hlavním líčení zamítnut jako nadbytečný, jak je zřejmé ze zvukového záznamu o hlavním líčení ze dne 8. 9. 2014. Absence tohoto procesního rozhodnutí nalézacího soudu v písemném odůvodnění rozsudku nemůže založit podstatnou vadu řízení, když i odvolací soud na str. 9 usnesení k totožné námitce obviněného tvrdí, že nelze provést důkaz důkazním prostředkem, který podle vyjádření Ministerstva vnitra neexistuje, přičemž jediná zmínka o jeho existenci byla od obviněného a svědka V. B.
Poslední uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod tak sestává ze dvou alternativních podmínek.
Naplnění první z variant je přípustné ve dvou dílčích alternativách – 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád II. Komentář. 7. vydání, 2013, str. 3174).
Druhá varianta předmětného dovolacího důvodu je spjata s některým z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., a to v případech, kdy odvolací soud některou z těchto vad vytýkanou v řádném opravném prostředku neodstranil, nebo sám zatížil řízení takovou vadou.
Z důvodu absence konkrétní argumentace obviněného o naplnění předmětného dovolacího důvodu musel Nejvyšší soud zhodnotit potenciální naplnění obou z výše uvedených variant.
První varianta je vyloučena z toho důvodu, že Městský soud v Praze rozhodl o odvolání obviněného usnesením ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 5 To 174/2015, když toto zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné, tudíž trestní věc obviněného věcně přezkoumal. Druhá z obou variant též nepřichází v úvahu, neboť jak Nejvyšší soud ve svém usnesení uvedl výše, v řízení předcházejícím napadenému usnesení nebylo shledáno, že by v něm došlo k založení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) či podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., ani že by takovými vadami další řízení svým rozhodnutím zatížil odvolací soud.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného JUDr. M. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož výhrady, které v něm byly obsaženy, z převážné části nenaplňují dovolací důvody, o něž svůj mimořádný opravný prostředek opřel a ve zbývající části byly tyto námitky zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí pak bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 2. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu