ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1023.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1023/2018-803
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. B. , narozeného XY, b) K. B. , narozeného XY, a c) A. B. , narozené XY, všech bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 013 12 774, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, za účasti hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, identifikační číslo osoby: 000 64 581, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, o vydání náhradních pozemků oprávněným osobám , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 240/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2017, č. j. 20 Co 361/2017-768, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným rovným dílem, na náhradě nákladů řízení částku celkem 4.719 Kč k rukám JUDr. Petra Meduny, advokáta se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu, výrokem pod bodem I, byl rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. června 2017, č. j. 8 C 240/2016-690) potvrzen v odvoláním napadeném „vyhovujícím“ výroku pod bodem II, jímž bylo žalované uloženo uzavřít s žalobci dohodu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v k.ú. XY (dále též jen „předmětný pozemek“), jako náhradního pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), změněn ve výroku IV o nákladech řízení tak, že se právo na jejich náhradu nepřiznává žádnému z účastníků (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná; rozsudek jím napadá ve výrocích I a III, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky hmotného práva vztahující se k posouzení vhodnosti předmětného pozemku jako náhradního (se zřetelem na dovolatelkou tvrzenou zastavěnost pozemku jako součásti uzavřeného areálu a jeho nevyužitelnost k zemědělským účelům), jakož i při řešení otázek procesního práva, týkajících se hodnocení znaleckého posudku znalce doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., jímž byly oceněny oprávněným osobám nevydané pozemky, resp. uplatnitelnosti námitek proti zmíněnému znaleckému posudku z pohledu soudy zmiňované koncentrace řízení podle §118b občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238 o. s. ř.), jest třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Co do měřítek dovolatelkou zpochybňované vhodnosti pozemku jako náhradního k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež požaduje, aby oprávněnými osobami nárokovaný pozemek jako náhradní – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu České republiky, potažmo žalované jako jeho nástupkyně – byl potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky ve smyslu §11a odst. 2 zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Prvořadým kritériem je to, zda převodu pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb. (tedy včetně toho, zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu; srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017), dále pak kupř. i to, zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda převod pozemku není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda pozemek lze zemědělsky obhospodařovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013) či zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Vhodným (způsobilým) pozemkem k náhradní naturální restituci není tedy ani pozemek, který by nebylo lze vydat ani přímým restituentům pro zákonem stanovenou překážku spočívající v zastavěnosti takového pozemku, ať již konkrétně uvedeným druhem areálu (hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení – §11 odst. 1 písm. b/, d/, e/ zákona o půdě), či stavbou, která brání jeho zemědělskému využití ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a takový pozemek ani nebyl by zařaditelný do veřejné nabídky pozemků, sestavované pozemkovým úřadem dle §11a odst. 2 zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, nebo rozsudek ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Překážkou vydání pozemku podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (potažmo i jeho poskytnutí oprávněné osobě jako pozemku náhradního) může být i funkční souvislost pozemků se stavbou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014); i u pozemku požadovaného jako náhradní je tedy nutno zvažovat i jeho případnou funkční provázanost s ostatními pozemky a stavbami, jež mohou tvořit vzájemně ucelený soubor pozemků a staveb – areál jako funkční celek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014).
I s přihlédnutím k individuálním skutkovým okolnostem posuzované věci je zřejmé, že se odvolací soud napadeným rozsudkem od výše uvedených judikatorních závěrů v žádném směru neodchýlil, nevyšly-li zároveň v řízení před soudy nižších stupňů najevo takové skutkové okolnosti, z nichž by vyplývalo naplnění zákonné překážky převodu dotčené nemovité věci ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ani další skutečnosti, jež by takovému převodu bránily.
Argumentace dovolatelky, že vydání předmětného pozemku (tj. pozemku parc. č. XY v k.ú. XY, o výměře 36 m 2 a hodnotě 7 200 Kč, jenž jediný zůstal předmětem odvolacího a nyní i dovolacího řízení) brání jeho zastavěnost stavbou či funkční souvislost s jinými pozemky a stavbami v dané lokalitě, pak také předpokládá jiný než odvolacím soudem zjištěný skutkový stav, neboť funkční souvislost předmětného pozemku s jinými pozemky v dané lokalitě, či existence areálu coby uceleného funkčního celku (jehož existence či řádné fungování byly by vydáním pozemku oprávněným osobám ohroženy), nemá odvolací soud za zjištěnou, nehledě na to, že prokázána nebyla ani vlastnická souvislost (jednota) se sousedními pozemky a může jít tak nanejvýše o funkční souvislost bývalou, nyní již toliko prostorovou. Provedeným dokazováním byla pak vyvrácena i obrana žalované o nevyužitelnosti pozemků oprávněnými osobami k deklarovaným účelům, tj. včetně uvažovaného zemědělského využití (viz zjištění čerpaná z posudku znalkyně Ing. Hany Kleplové), kdy ani případný nedostatek napojení pozemku na veřejnou cestu nebrání jeho užívání či právním dispozicím s ním (pozemek lze prodat či pronajmout, eventuálně zjednat přístup k němu právním jednáním s vlastníky či uživateli okolních pozemků) a nepředstavuje ani žádnou jinou zákonnou či judikaturně odvozenou překážku jeho vydání, coby náhradního pozemku.
Staví-li tedy dovolatelka svou obranu i na tom, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z tvrzení žalované a jí zastávané skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci a uzavřít, že pozemek není vhodný (způsobilý) k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob (žalobců), jde o argumentaci překračující rámec způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. (pokud jde o vyslovení nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci). Dovolací soud je však vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů nelze v dovolacím řízení účinně zpochybnit. Na nesprávné právní posouzení věci nelze pak usuzovat prostřednictvím jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5584/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016; obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6 odůvodnění, či usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17 odůvodnění).
Ve skutkových poměrech projednávané věci tedy není rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu ani s další dovolatelkou odkazovanou judikaturou dovolacího soudu, ani s rozhodovací praxí Ústavního soudu včetně té, jež akcentuje i účel restitucí vyjádřený v preambuli a §1 zákona o půdě a nepřipouští restituci formou vydání pozemků ani tam, kde by tato vedla k situaci, kdy by restituent objektivně nemohl plně realizovat vlastnického právo, tedy zejména v případě pozemků, jež jsou veřejným statkem (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14; ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14; a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15). Ani o takový případ v posuzované věci skutkově nejde.
Předestírá-li pak dovolatelka otázku hodnocení důkazu znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., provedeného v souvislosti s určováním výše restitučního nároku oprávněných osob za účelem ocenění jim odňatých pozemků, nelze než uvést, že tím ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. neklade žádnou kvalifikovanou otázku hmotného ani procesního práva, jejímž prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání, nýbrž také rozporuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (viz shora odkazovaná rozhodnutí dovolacího soudu a Ústavního soudu). Jakkoli totiž dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – svými výtkami brojí proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); jak již také výše uvedeno, uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu znovu srov. již shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zásadám, dle nichž je třeba hodnotit důkaz znaleckým posudkem (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015, a ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4712/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2704/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018, a rozsudky ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, a ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014), se ostatně odvolací soud také nezpronevěřil, a tedy důvodně pak čerpal své skutkové závěry o ceně odňatých pozemků (a tudíž i o výši restitučního nároku žalobců) z písemného znaleckého posudku, přestože s jeho závěry dovolatelka nesouhlasí. V souladu s ustálenou judikaturou byly pozemky, byť byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby) oceněny jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015), kdy byla znalcem zohledněna i okolnost, že pozemky byly odňaty jako celek pro výstavbu sídliště, jež posléze „stavebně srostlo“ s hlavním městem Prahou a bylo napojeno na inženýrské sítě.
Sluší se připomenout, že ke stejným závěrům – jde-li o hodnotu totožných, oprávněným osobám odňatých pozemků a potažmo výši restitučního nároku – soudy dospěly i v jiných, již dříve skončených řízeních týchž účastníků a v nich vydaná konečná rozhodnutí obstála i v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2119/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3313/2017).
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani další kritika postupu odvolacího soudu v řízení, jež vystihuje vady řízení, neboť jak ke zmatečnostem (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.), tak i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (až) tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou. Vycházel-li snad odvolací soud z toho, že v dané věci nastaly účinky koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. (ke dni skončením prvního jednání u soudu prvního stupně dne 7. března 2017), jde o závěr, jenž je v tomto směru souladný jak se zákonem, tak i s odkazovanou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jestliže účastníci byli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni v předvolání k prvnímu jednání a patřičné poučení bylo znovu poskytnuto i účastníkům přítomným při tomto jednání před jeho skončením (viz obsah protokolu o jednání konaného u soudu prvního stupně dne 7. března 2017); pokud se žalovaná bez omluvitelného důvodu tohoto jednání nezúčastnila (a bylo tak v soudu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. jednáno v její nepřítomnosti), nemůže se zpětně dovolávat toho, že se jí při jednání nedostalo potřebného poučení (poučení při jednání soud poskytuje toliko přítomným účastníkům).
Poté, kdy nastaly účinky koncentrace řízení, tedy účastníci již nemohli uvádět další rozhodné skutečnosti o věci samé, ohledně nichž mají podle hmotného práva povinnost tvrzení, a označovat důkazy, jimiž plní svou důkazní povinnost (což zde zajisté platí i pro žalovanou opožděně uváděné další skutkové okolnosti o stavu oceňovaných pozemků v době jejich přechodu na stát, z nějž vycházel při jejich ocenění i znalec, který při odborném posouzení zjištěných skutečností o stavu pozemků neshledal důvody pro aplikaci srážek podle Přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb.). Naproti tomu účinky tzv. koncentrace řízení nebrání účastníkům popírat správnost tvrzení protistrany o skutečnostech významných pro rozhodnutí o věci samé nebo se vyjadřovat k důkazům označeným druhou stranou sporu; k projevu, jímž účastník vyjadřuje svůj žalobní požadavek nebo stanovisko k němu, jímž uplatňuje své procesní námitky, jímž shrnuje své návrhy učiněné za řízení, jímž se vyjadřuje k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci nebo jímž sděluje svůj názor, jak má být věc soudem rozhodnuta, soud vždy přihlédne, i když je účastník učinil až poté, co nastaly účinky tzv. koncentrace řízení podle ustanovení §118b o. s. ř. (k tomu znovu srov. již shora odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tedy i poté, kdy nastaly účinky koncentrace řízení podle §118b o. s. ř., jsou účastníkům k dispozici i námitky vůči znaleckému posudku (k povaze těchto námitek dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1124/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2529/2016).
Jakkoliv soudy nižších stupňů v případě námitek žalované vůči znaleckému posudku doc. Ing. Jaroslava Rysky, CSc., poněkud nepřípadně argumentují i účinky koncentrace řízení, tato jejich úvaha, nikoliv zcela přesná, bezpochyby neměla vliv na správnost rozhodnutí, hodnotily-li kritizovaný znalecký posudek (i s ohledem na uplatněné námitky) podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř., s přihlédnutím ke specifičnosti tohoto důkazu (k tomu znovu srov. shora odkazovanou judikaturu pojednávající o hodnocení důkazu znaleckým posudkem), docházejíce přitom k závěru, že jde o posudek „správný a úplný“ (viz závěry soudu prvního stupně uvedené na deváté straně odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí, jež byly takto aprobovány i soudem odvolacím) a neshledávajíce tedy ani důvody k žalovanou navrhovanému postupu, aby byl tento posudek přezkoumán jiným znalcem. Z uvedeného současně vyplývá, že dovoláním napadené rozhodnutí na řešení dovolatelkou současně konstruované otázky procesního práva, týkající se účinků koncentrace řízení podle §118b o. s. ř. nezávisí, a proto ani tato otázka v poměrech posuzované věci nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Přestože pak dovolatelka výslovně uvádí, že dovolání podává i proti výroku pod bodem III rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, vůči tomuto výroku, jenž patrně zmiňuje toliko jako výrok závislý na rozhodnutí ve věci samé, již žádnou dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – v dovolání nevznáší, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům k náhradě oprávněných žalobců, kteří se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta v celkové výši 3.600 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 4, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/, §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhrada hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 819 Kč. Vedlejší účastník, jenž žalovaného dříve podporoval v obraně proti vydání jiných (dalších) pozemků, o nichž bylo rozhodováno soudem prvního stupně, již nebyl účasten dovolacího řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. září 2017) se podává z bodu 2 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 12. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu