ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.86.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 86/2018-493
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Benediktinského arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty v Praze - Břevnově , se sídlem v Praze 6-Břevnově, Markétská 1/28, IČ 004 08 344, zastoupeného JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6-Břevnově, Markétská 1/28, proti žalovaným 1) Rybářství Chlumec nad Cidlinou, a. s. , se sídlem v Chlumci nad Cidlinou, Boženy Němcové 711, IČ 481 73 193, zastoupenému JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737, a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 480/2013, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. září 2017, č. j. 19 Co 87/2017-438, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Aleny Štumpfové, advokátky se sídlem v Praze 6 - Břevnově, Markétská 1/28.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 5. 9. 2017, č. j. 19 Co 87/2017-438, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 11. 2016, č. j. 13 C 480/2013-386 [jímž bylo podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen zákon č. 428/2012 Sb.), určeno, že „Česká republika je vlastníkem pozemku parc. - ostatní plocha o výměře 1856 m 2 , pozemku parc. - vodní plocha o výměře 58914 m 2 , pozemku parc. - ostatní plocha o výměře 2197 m 2 , pozemku parc. - ostatní plocha o výměře 430 m 2 , pozemku parc. - ostatní plocha o výměře 5043 m 2 , pozemku parc. - vodní plocha o výměře 109143 m 2 , pozemku parc. - ostatní plocha o výměře 2227 m 2 , pozemku parc. - vodní plocha o výměře 1644 m 2 , pozemku parc. - ostatní plocha o výměře 1238 m 2 , to vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro K. k., Katastrální pracoviště H. K., na listu vlastnictví, pro obec K., katastrální území K.“, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1) a 2) a vůči státu a o soudním poplatku], a dále rozhodl, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 9.882,70 Kč k rukám jeho zástupkyně.
Odvolací soud vyšel především ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že předmětné pozemky přešly spolu s dalším majetkem žalobce na čsl. stát podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, a to rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 24. 8. 1948, č. j. 88.711/48-IX/B-23, že dalším rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 27. 8. 1948, č. j. 89.971/48 - IX/B-22, byly přiděleny Čsl. státním lesům a statkům, které tyto pozemky, tvořící součást rybničního hospodářství bývalého benediktinského statku S. a N. B., převzaly dne 3. 9. 1948, že rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR ze dne 15. 9. 1993, č. j. 435/93-350, proběhla privatizace části státního podniku Státní rybářství Chlumec nad Cidlinou podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a to metodou vytvoření akciové společnosti, kdy rozhodnutím jediného zakladatele byla dne 19. 11. 1993 založena akciová společnost Rybářství Chlumec nad Cidlinou a. s. [žalovaný 1)], že privatizační projekt byl realizován Pozemkovým fondem ČR, přičemž do nově vzniklé akciové společnosti byl vložen majetek v celkové hodnotě 95.461.000,- Kč včetně předmětných pozemků, že žalovaný 1) byl zapsán do obchodního rejstříku vedeného Okresním soudem v Hradci Králové dne 1. 12. 1993 jako akciová společnost, že vlastnictví žalovaného 1) bylo zapsáno do katastru nemovitostí, že ze Státního rybářství Chlumec nad Cidlinou vzniklo 17 nových subjektů, když část majetku byla vracena v restitucích, že privatizované pozemky byly opakovaně kontrolovány, zda nejsou blokovány a nemají být vraceny (poslední kontrolu provádělo Ministerstvo pro správu národního majetku a privatizaci), že předmětné pozemky odpovídají původním pozemkům (parcelám) vymezeným jako historický majetek žalobce v pozemkovém katastru, přičemž drobné rozdíly ve výměře vznikly postupným přechodem mezi mapami a pohybují se v toleranci povolené katastrálním zákonem, jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku č. 37/2015 soudem ustanoveného znalce Ing. Zbyňka Pilaře. Zopakováním důkazu listinou označenou jako F4D-1 (čl. 81-83 spisu), která je součástí privatizačního projektu, odvolací soud dále zjistil, že tato listina obsahuje výčet pozemků, které byly vloženy do majetku žalovaného 1), přičemž v kat. území K. šlo mimo jiné o pozemek parc., kde je v kolonce „jméno původního vlastníka /nestátního/“ uvedeno „řád Benediktýnů“ a v kolonce „doklad /poz. kniha, kup. sml./“ je uvedeno „1295 z. d.“. Na dalším řádku u pozemku parc. je uvedeno „řád Benediktýnů“ a jako doklad „seznam XI vl. 1295 z. d.“, na dalším řádku u pozemku parc. č. 253 je původní vlastník označen jako „velkostat. S.“ a doklad „seznam XI z. d.“ (shodně i u pozemků parc. č. 266/1, 406, 462, 830, 519/1, 266/2 a 266/3). Dále zopakováním důkazu listinami - knihovní vložkou č. 117 pozemkového katastru pro kat. území K. a knihovní vložkou č. 1295 Zemských desek zjistil, že vlastnické právo k předmětným pozemkům žalobce pozbyl v roce 1948 podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, a že pokud byl předtím zapsán v těchto knihovních vložkách zábor podle zákona č. 215/1919 Sb., došlo k vymazání této poznámky v letech 1937 až 1938.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce je oprávněnou osobou podle §3 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., že předmětné pozemky byly jeho historickým majetkem, že předmětné pozemky žalobce pozbyl po 25. 2. 1948 (tedy v rozhodném období podle §1 zákona č. 428/2012 Sb.) a že v rámci privatizace byly předmětné pozemky na žalovaného 1) převedeny v rozporu s tzv. blokačním ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), a šlo tedy o převod absolutně neplatný. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 87/97, odvolací soud upřesnil závěr soudu prvního stupně v tom směru, že žalobce nepozbyl (dočasně) vlastnictví k předmětným pozemkům ve dvacátých letech minulého století, jelikož byla pouze zapsána poznámka záboru podle zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, která sama o sobě přechod vlastnictví nezpůsobila (neboť stát vlastnictví k zabranému majetku nabýval až vkladem vlastnického práva do pozemkových knih), a která byla následně vymazána v letech 1937 až 1938. Ohledně námitky vydržení vznesené žalovanými v řízení před soudem prvního stupně odvolací soud s odkazem na §134 odst. 1 a §130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a na odbornou literaturu (Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 737 a násl.) dovodil, že u oprávněného držitele jde o požadavek na tzv. kvalifikovanou dobrou víru, na niž jsou kladeny vyšší nároky než u prosté dobré víry. Držitel může být subjektivně v dobré víře, nicméně oprávněným držitelem není, protože jeho dobrá víra tu není „se zřetelem ke všem okolnostem“. Tento požadavek je odůvodněn tím, že vydržením nabývá vlastnické právo k věci - originálním způsobem
- nevlastník, zatímco dosavadní vlastník své právo ztrácí. Dospěl k závěru, že údaje v privatizačním projektu, na jehož základě žalovaný 1) v roce 1993 předmětné pozemky nabyl, byly objektivně způsobilé vzbudit pochybnosti o platnosti převodu pozemků, takže nemohl být - se zřetelem ke všem okolnostem - v dobré víře, že je oprávněným držitelem předmětných pozemků; proto nemohl splnit podmínky stanovené v §134 odst. 1 obč. zák. a tyto pozemky vydržet, když ze skutkových zjištění, zejména z privatizačního projektu
- listiny označené jako F4D-1, je zřejmé, že jeho dobrá víra nemohla být objektivně dána. Touto listinou je pak vyvráceno tvrzení žalovaného 1), že u předmětných pozemků bylo ve všech podkladech uvedeno, že žalobce pozbyl vlastnictví k tomuto majetku v roce 1920 při první pozemkové reformě. Takový údaj se objevuje pouze u dvou z předmětných pozemků, navíc jde o údaj zjevně rozporný s údaji uvedenými v knihovních vložkách, kde byly tyto pozemky zapsány. U všech zbylých pozemků je v privatizačním projektu - listině označené jako F4D-1 uvedeno nabytí státem až v letech 1948 až 1949 s odkazem na revizi první pozemkové reformy. Z téže listiny je též zřejmé, že původním vlastníkem předmětných pozemků byl žalobce označený jako „řád Benediktýnů“ a že jde o totožného vlastníka, i pokud byl označen jako „velkostat. S.“ (v obou případech totiž listina odkazuje na stejnou knihovní vložku č. 1295 Zemských desek). Žalovaný 1), který si byl nepochybně vědom tzv. blokačního ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., tedy „chybně vyhodnotil, zda předmětné pozemky pod tuto blokaci spadají“. Jednal tedy ve skutkovém omylu (nikoliv právním, jak mínil soud prvního stupně), který není možno omluvit. S námitkou žalované 2), že i v případě určení vlastnictví státu by nemohl být předmětný majetek žalobci vydán pro nesplnění podmínky tzv. funkční souvislosti podle §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., se odvolací soud vypořádal závěrem, že jde o spekulativní předjímání výsledku restitučního procesu, který doposud nezačal, neboť teprve v příslušném restitučním řízení budou zkoumány podmínky pro vydání předmětných pozemků žalobci, „včetně podmínky tzv. funkční souvislosti“. Zda dojde k vydání tohoto majetku žalobci je tedy úvahou směřující mimo rámec daného řízení, které „slouží pouze k obnově stavu, který by byl, pokud by nedošlo k porušení §3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř., neboť odvolací soud „se od konstantní judikatury Nejvyššího soud odchýlil, když při posuzování dobré víry přihlédl pouze k některým okolnostem případu a zcela pominul podstatné objektivní okolnosti případu“. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v tom, že nebyl v dobré víře, a že tedy nebyl oprávněným držitelem a nemohl předmětné pozemky vydržet. Namítá, že předmětné pozemky má v nepřetržité držbě více než 20 let a že po celou tuto dobu nebyl ze strany státních orgánů, ani soukromých subjektů upozorněn na případnou neplatnost nabývacího titulu k předmětným pozemkům. Poukazuje na to, že podle §7 zákona č. 92/1991 Sb. byl za vypracování návrhu privatizačního projektu podniku odpovědný zakladatel, popř. zřizovatel, tedy v daném případě Ministerstvo zemědělství. „Odpovědnost, aby k převodu majetku nedošlo v rozporu s blokačním paragrafem, tedy nesl výlučně stát prostřednictvím Pozemkového fondu, který příslušné podklady zpracovával prostřednictvím zakladatele (Ministerstva zemědělství), který privatizační projekt kontroloval“. Dovolatel přitom neměl sebemenší důvod pochybovat o platnosti nabývacího titulu k předmětným pozemkům, neboť rozhodnutí státních orgánů jsou „pro jejich samotnou povahu správních aktů nadány tzv. principem správnosti“. Předmětné nemovitosti byly předmětem opakovaných kontrol ze strany různých státních orgánů, přičemž Pozemkový fond informoval o pozemcích, které mohou být předmětem restituce, včetně církevní (např. z důvodu církevní restituce došlo k vynětí některých rybníků v okolí Z.a D. z privatizačního projektu). Dále odvolacímu soudu vytýká, že z listiny označené F4D-1 nebylo možné objektivně zjistit pochybnosti o platnosti nabytí předmětných pozemků, neboť u všech pozemků je označen jako předchozí vlastník buď „Velkostatek S.“, který není možné ztotožňovat s církevním subjektem, anebo „řád Benediktinů“, přičemž u těchto pozemků je uvedeno, že „k přechodu z církevního subjektu na stát došlo 14. 12. 1920 na základě záborového zákona č. 215/1919 Sb.“. Při hodnocení dobré víry dovolatele přitom není možné „nahlížet tzv. dnešníma očima, ale je třeba posoudit dobrou víru objektivně danou v situaci let 1991-1993“. Poukaz odvolacího soudu na stejnou knihovní vložku č. 1295 Zemských desek nemohl u dovolatele v tehdejší době - bez možnosti ověření údajů - vzbudit jakoukoli pochybnost o platnosti nabývacího titulu. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žalobě lze vyhovět bez ohledu na splnění podmínek pro vydání věci dle §7 zákona č. 428/2012 Sb. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného 1) bylo odmítnuto, a to jednak proto, že neobsahuje vymezení toho, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), dále proto, že žalovaný 1) v něm pouze opakuje svá předchozí skutková vyjádření a tvrzení; poukázal taktéž na své vyjádření k odvolání žalovaného 1) a na závěry zaujaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4041/2015 a vyslovil názor, že v tomto řízení soud nemůže zkoumat, zda byly splněny předpoklady uvedené v §7 zákona č. 428/2012 Sb.
Žalovaná 2) v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), když řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“.), a dospěl k závěru, že dovolání není proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé přípustné, resp. že částečně trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 185/98, uveřejněný pod č. 42/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 534/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5301/2015, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016) lze-li určitou věc považovat za majetek, který je §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012, vyloučen z privatizace podle citovaného zákona, nemohla být taková věc podle části druhé a třetí tohoto zákona privatizována; přitom je nerozhodné, zda byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu. Tento závěr je konformní i s judikaturou Ústavního soudu akcentující prioritu restitučních nároků i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů (srov. např. nález ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99, či téhož dne vydaný nález sp. zn. II. ÚS 571/99, nebo nález ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000). Konkrétně §3 odst. 1 věta druhá tohoto zákona vyloučil z procesu privatizace „majetek, který na stát přešel po 25. únoru 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských společností“ (jenž dle dikce tohoto ustanovení „předmětem tohoto zákona není“); o takový majetek se jedná i v souzené věci.
Smysl tzv. blokačního ustanovení §3 odst. 1 věty druhé zákona č. 92/1991 Sb. (stejně jako ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - k tomu srovnej např. nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 24, 25, 36) tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby přijetí zvláštního zákona, jímž měla být náprava (zmírnění křivd v rovině majetkové) provedena (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 777/2012, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. nálezy ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, či ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09, a zejména pak nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25).
Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly právní úkony, jimiž byl dotčený majetek převáděn na jiné osoby, stiženy absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě vlastníka (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 703/2014, ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, a ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález pléna ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 36 a 38, a nález ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07, nález pléna ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 165, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Následky vadného právního úkonu učiněného v rozporu s §3 odst. 1 věty druhé zákona č. 92/1991 Sb., resp. §29 zákona č. 229/1991 Sb., jejichž účel, jak bylo uvedeno výše, ke svému naplnění nezbytně vyžadoval, aby byly právní úkony porušující zakotvený blokační režim shledávány absolutně neplatnými (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 257/2013, či usnesení tohoto soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález pléna ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 36 a 38, či nálezy ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, nebo ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17), nemůže proto odvrátit ani případná dobrá víra potenciálního nabyvatele jednajícího se státem; při takovém výkladu by totiž účinky těchto blokačních ustanovení byly zcela vyprázdněny (k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Výjimečné suspendování blokačních účinků odkazovaného ustanovení pak nemůže odůvodnit fakt, že se na protizákonném nakládání s historickým majetkem církví podílely bývalé subjekty veřejnoprávní povahy - Pozemkový fond České republiky a Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, ani skutečnost, že katastrální úřad v rozporu s blokačním ustanovením zakotveným v zákoně č. 92/1991 Sb. uskutečnil zápis vlastnictví žalovaného 1) k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4041/2015, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Toto pojetí přitom odpovídá rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž je třeba restituční nároky pokládat za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah do již provedených majetkoprávních přesunů, jelikož opačná interpretace by jednotlivá blokační ustanovení chránící restituenty činila bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. II. ÚS 515/2000, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09).
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR vydalo dne 15. 9. 1993 pod č. j. 435/93-350 podle §10 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, rozhodnutí o privatizaci části státního subjektu, a to Státního rybářství Chlumec nad Cidlinou s. p., metodou vytvoření akciové společnosti s tím, že účetní hodnota majetku privatizované jednotky činí 95.461.000,- Kč, přičemž „privatizační projekt bude realizován Pozemkovým fondem ČR“. Rozhodnutím jediného zakladatele - Ministerstva zemědělství ČR byla dne 19. 11. 1993 založena akciová společnost Rybářství Chlumec nad Cidlinou a. s. (viz příloha č. 2 jako nedílná součást notářského zápisu ze dne 19. 11. 1993, sp. zn. N 125/93, NZ 124/93, sepsaného JUDr. Ivanem Erteltem, notářem v Praze, se sídlem v Praze 5, Kroftova 9/399). V tomto zápise se pod bodem II. uvádí, že základní jmění společnosti při jejím založení činí 75.147.000,- Kč, že je představováno cenou hmotného a dalšího majetku státního podniku vyjmenovaného v privatizačním projektu uvedeném v záhlaví zakladatelské listiny, který na zakladatele přešel v souvislosti s tímto projektem, a že jmenovitý seznam tohoto jmění je nedílnou součástí tohoto notářského zápisu jako příloha 3. Žalovaný 1) pak byl zapsán do obchodního rejstříku vedeného Okresním soudem v Hradci Králové dne 1. 12. 1993 a vlastnictví žalovaného 1) k privatizovaným nemovitostem, včetně předmětných pozemků, bylo zapsáno do katastru nemovitostí.
Jestliže v řízení bylo dále zjištěno, že předmětné pozemky přešly spolu s dalším majetkem žalobce na čsl. stát podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, pak dle §3 odst. 1 věty druhé zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, nepodléhaly privatizaci (byly z ní vyloučeny), nemohly tedy být privatizovány a tudíž ani v rámci privatizace vloženy (jako nepeněžitý vklad) do státem zakládané akciové společnosti Rybářství Chlumec nad Cidlinou a. s. S popsanými východisky je tudíž právní posouzení věci odvolacím soudem souladné.
Ani dovolatelem nastíněná otázka (kterou sice v dovolání výslovně neformuloval, avšak z obsahu dovolání se podává), zda-li jím vykonávanou držbu předmětných pozemků je možno hodnotit jako oprávněnou (a tedy zda nabyl vlastnické právo originárně vydržením), resp. zda odvolací soud při posuzování dobré víry přihlédl ke všem okolnostem případu, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dobrá víra právnické osoby se zásadně odvíjí od vědomosti statutárních orgánů společnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013), přičemž řešení této otázky je úzce spjato s konkrétními zjištěními o okolnostech projednávané věci [v dané věci zahrnující i zjištění, že dovolatel (resp. jeho statutární orgány) jako nabyvatel předmětných pozemků měl, resp. mohl mít již v době svého založení v roce 1993 povědomost o tom, že jde o historický majetek církve vyloučený z převodu a privatizace], jejichž kritika nemůže založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1592/2007, ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4126/2013, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3735/2013, ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 592/2014, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016). Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem, zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, či usnesení ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 374/2007, ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2853/2015, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017; z literatury srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv. Občanský zákoník I, II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 738).
V projednávané věci soudy obou stupňů otázku dobré víry držitele [žalovaného 1)], že mu předmětné pozemky patří, posoudily objektivně, uzavíraje, že údaje v privatizačním projektu (zejména v listině označené jako F4D-1), na základě kterého držitel v roce 1993 předmětné pozemky (neplatně) nabyl, byly objektivně způsobilé vyvolat pochybnosti o tom, že mu předmětné pozemky po právu patří. Za těchto skutkových okolností nelze úvahy soudů v nalézacím řízení při řešení otázky oprávněnosti držby pokládat za nepřiměřené (k rozsahu dovolacího přezkumu, jde-li o otázku dobré víry držitele, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4227/2013, ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 364/2013, ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4729/2016, a ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016). Poukaz dovolatele na jeho vlastní (subjektivní) přesvědčení o nabytí pozemků od státu nemůže být proto relevantní.
Nesouhlasí-li dovolatel se závěrem odvolacího soudu, že žalobě lze vyhovět bez ohledu na splnění podmínek pro vydání věci dle §7 zákona č. 428/2012 Sb., pak ve vztahu k této námitce žádnou dovolací argumentaci, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje, a tedy ani neotevírá žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by mohla být založena přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Stejně tak je tomu i ve vztahu k výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V těchto ohledech tedy dovolání trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalovaného 1) podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný 1) s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalobci v tomto řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalovaného 1), sepsané advokátem. Podle §9 odst. 4 písm. b) a §7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 3.100,- Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.400,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k vynaloženým nákladům rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 714,- Kč. Žalovaný 1) je proto povinen zaplatit žalobci částku 4.114,- Kč k rukám jeho zástupkyně.
Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení opírá o §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobci ve vztahu k žalované 2), která s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu nemá právo, žádné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. dubna 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu