ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1275.2018.3
3 Tdo 1275/2018-I.-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání obviněného P. O. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 5 To 177/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 174/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 5 To 177/2018, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 13 T 174/2016, zrušují.
Podle §265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 13 T 174/2016, byl obviněný P. O. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 14. 11. 2015 v době kolem 21:55 hodin v k. ú. Uherské Hradiště na silnici II. třídy č. 497 v km 4,379 poblíž benzinové čerpací stanice Unicorn řídil osobní motorové vozidlo zn. BMW 325, r. z. XY, takovým způsobem, že při jízdě za noční tmy na rovném a přehledném úseku ve směru na obec B. při zapnutých potkávacích světlech při rychlosti 137 km/h nejel takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled, čímž porušil §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), a rovněž nejel nejvyšší dovolenou rychlostí mimo obec, čímž porušil §18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), v důsledku čehož v jeho jízdním pruhu přední částí vozidla narazil do podnapilého chodce V. S., nar. XY, který se pohyboval na vozovce zleva doprava a kterému bylo v těle zjištěno 2,98 g/kg alkoholu, který tím porušil ustanovení §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), přičemž tento utrpěl těžkou úrazovou devastaci celého těla a vnitřních orgánů s amputací obou dolních končetin s propojením hrudní a břišní dutiny, otevření těchto dutin navenek a rozsáhlou ztrátou vnitřních orgánů, mnohočetné tříštivé zlomeniny kostí klenby a spodiny lební, mnohočetná zhmoždění tkáně mozku a mozkového kmene a rozhmoždění obou čelních laloků mozku, čemuž na místě podlehl, přičemž vozidlo po střetu s chodcem ve smyku vyjelo vlevo mimo komunikaci, kde narazilo pravým bokem do vzrostlého stromu, čímž došlo ke zranění spolujedoucího V. L., nar. XY, sedícího na předním sedadle vozidla, který utrpěl poranění klenby a spodiny lební, mozku, plic, bránice, jater, pletence pánevního, močového měchýře a hlubokou tržně zhmožděnou ránu v pravé tříselné krajině pronikající do dutiny břišní, kterým na místě nehody podlehl.
Za to by obviněný odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dohledem.
Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 (pěti) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem v Praze, Orlická 2020/4, Praha 3, IČ 41197518, na náhradě škody částku 1.831,20 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, se sídlem Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova čp. 11, odkázána se svým nárokem na náhradu škody do řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem v Praze, Orlická 2020/4, Praha 3, IČ 41197518, se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 13 T 174/2016, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu, stejně jako výroků o náhradě škody.
O podaném dovolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 5 To 177/2018 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 5 To 177/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 328–331), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obviněný nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení a nesporné závěry soudu prvního stupně (obviněný nedodržel předepsanou rychlost a nejel ani takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled). Následně poukazuje na to, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s otázkou zavinění poškozeného V. S. na dané dopravní nehodě. Poškozený neporušil toliko povinnost podle §4 písm. a) zákona o silničním provozu, jak uvádí soud prvního stupně, ale též další povinnosti, konkrétně §53 a následující zákona o silničním provozu. Současně také nesouhlasí s odvolacím soudem, který závěry soudu prvního stupně potvrdil a k námitkám obviněného uvedl toliko, že jsou spekulativní a neobjektivní, bez toho, aby uvedl, v čem je neobjektivnost a spekulativnost spatřována. Obviněný se však prostřednictvím odvolání snažil poukázat na skutečnost, že nebyl dostatečně zdůvodněn závěr o 20% spoluúčasti poškozeného, přičemž odvolací soud namísto objasnění uvádí další spekulace, což podporuje citací z rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný připomíná §125 a §134 tr. ř., podle kterých jsou soudy povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Soudy obou stupňů pak bagatelizují míru zavinění poškozeného, který se pohyboval v těžce podnapilém stavu na komunikaci, kde je značkou zakázán vstup chodců. V tomto spatřuje obviněný flagrantní porušení všech možných povinností, které ve svém důsledku vedlo k dopravní nehodě, neboť bez tohoto jednání by obviněný daný úsek byť vyšší rychlostí projel. Obviněný v celém svém dovolání zdůrazňuje, že si je vědom svého podílu viny na daném jednání a nechce jej tímto nikterak bagatelizovat. Nesprávné právní posouzení pak spatřuje v posouzení porušení povinnosti ze strany poškozeného toliko jako porušení §4 písm. a) zákona o silničním provozu. Obviněný upozorňuje, že soudy nehodnotily a nezjišťovaly, co chodec na vozovce dělal, jak dlouho se na ní pohyboval, když je zcela zřejmé, že tento nehodlal vozovku pouze přejít a tímto poškozený porušil několik povinností a to hrubým a závažným způsobem. Míra zavinění poškozeného je tak minimálně srovnatelná s mírou zavinění obviněného. Obviněný poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2012/2012. Soudy ani nikterak nevyvrátily obhajobu obviněného, že neměl možnost poškozeného vidět, když nesprávně vyhodnotily výpověď svědka M. B., ze které vyplývá, že zaregistroval poškozeného až v okamžiku, kdy bylo jeho auto v úrovni poškozeného. Nebylo tedy možné dospět k názoru, že poškozený se pohyboval na vozovce minimálně několik minut. Soudy tedy nezohlednily zcela odlišnou dopravní situaci v době dopravní nehody, kdy v úseku vozovky nejelo žádné vozidlo oproti situaci popisované svědkem M. B., kdy vznikla dokonce krátká kolona a tato reagovala na pohyb poškozeného ve vozovce „společně“. V dané chvíli nenastalo nic, co by mohlo obviněného upozornit na přítomnost poškozeného. Obviněný připomíná, že o nedbalost může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 182/2001). K tomu obviněný dodává, že v daném místě se chodci nevyskytují, ostatně mají vstup na vozovku zakázán, nenachází se tu ani žádná budova apod., tedy neexistoval rozumný důvod, proč by měl obviněný pohyb chodce očekávat. Otázka zavinění poškozeného pak hraje roli i ve vztahu ke kvalifikaci trestného jednání obviněného podle §143 odst. 1 a odst. 2 tr. zákoníku, tedy zda míra spoluzavinění poškozeného nemohla vyloučit porušení důležité povinnosti a tím i použití kvalifikované skutkové podstaty podle §143 odst. 2 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 243/2016). V tomto tedy obviněný spatřuje nesprávné právní posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy obou stupňů pak při svých úvahách opomenuly princip gradace příčinné souvislosti podle rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 32/2016 Sb. rozh. tr., které dává soudům jasná vodítka. Obviněný dodává, že i státní zástupce vyjadřující se k podanému odvolání shledal v této části odvolání důvodným a navrhl uznat obviněného vinným toliko trestným činem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
Dále obviněný napadá výrok o náhradě škody a nemajetkové újmy pro nesprávnou aplikaci §2959 občanského zákoníku, když procentuálnímu vyjádření míry spoluzavinění poškozeného neodpovídají skutkové okolnosti. Poukazuje zejména na těžkou opilost poškozeného, jeho déle trvající vrávoravý pohyb na místě vozovky, kde je vstup chodcům přímo zakázán příslušnými dopravními značkami. Poškozeného ve tmě, v tmavém oblečení, bez jakýchkoliv reflexních prvků nebylo možné předvídat a proto je zavinění poškozeného nejméně srovnatelné s mírou zavinění obviněného.
K otázce druhu a výše trestu obviněný uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí obou stupňů není patrno, jak dospěly k závěru, že na obviněného je nutné působit nepodmíněným trestem a že okolnosti případu, zejména hazardní způsob jízdy a smrt dvou lidí, vylučují odklad výkonu trestu odnětí svobody na zkušební dobu. Současně pak soud druhého stupně přihlédl jako k přitěžující okolnosti k hazardnímu způsobu jízdy, ačkoliv tato je již zahrnuta v kvalifikované skutkové podstatě §143 odst. 2 tr. zákoníku. Stejně tak soudy nepřihlédly ke všem polehčujícím okolnostem, zejména k tomu, že obviněný vede řádný život a nikdy se nedopustil žádného závažného porušení povinností a je i jako řidič bezproblémový, dopravní nehody upřímně a kajícně lituje, i pro něj byla obrovskou tragédií, při které ztratil kamaráda. Uložený trest je tak nepřiměřeně přísný.
Konečně se pak obviněný vyjadřuje k otázce průtahů v řízení, když poukazuje na skutečnost, že soudu prvního stupně trvalo rok a čtvrt než bylo vyhotoveno písemné rozhodnutí ve věci, přičemž během této doby vedl obviněný řádný život. Tyto průtahy pak nereparoval ani soud druhého stupně, ačkoliv si jich byl vědom. Obviněný připomíná §39 odst. 3 tr. zákoníku, ke kterému měl odvolací soud přihlédnout.
Závěrem svého dovolání pak obviněný navrhuje, aby dovolací soud postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. a přerušil výkon rozhodnutí.
S ohledem na veškeré své námitky pak obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 5 To 177/2018, a dále aby zrušil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 13 T 174/2016, a aby podle §265l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 16. 10. 2018, sp. zn. 1 NZZ 935/2018.
Státní zástupce uvedl, že se v zásadě s podaným dovoláním ztotožňuje. Současně doplnil toto podání rozborem uplatněného judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 243/2016, včetně všech skutkových okolností dané kauzy a porovnání s okolnostmi napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že ačkoliv obviněný překročil výrazněji maximální povolenou rychlost mimo obec, tak zjevně chodce vůbec neviděl a jeho zavinění je dovozováno z nepřiměřené rychlosti vzhledem k dosahu světlometů. Spoluzavinění poškozeného je tak mnohem výraznější, když tento musel blížící se vozidlo vidět a s ohledem na skutečnost, že v noci je odhad rychlosti a vzdálenosti přibližujícího se vozidla ztížen, měl být veden k větší opatrnosti při odhadu, zda komunikaci může bezpečně přejít. V takovém případě je spoluzavinění poškozeného dostatečným důvodem pro zmírnění právního posouzení skutku, tedy bez toho, aby bylo možno dovodit na straně obviněného porušení důležité povinnosti. Státní zástupce upozorňuje, že takovýto postup akceptoval Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1291/2011, dále usnesením ze dne 3. 8. 2017, sp. zn. 4 Tdo 806/2017. Pokud by pak obviněný nejvyšší rychlost nepřekročil, bylo by možno situaci srovnat s případem řešeným v kauze vedené pod sp. zn. 4 Tdo 1100/2016. Dále státní zástupce připomíná, že poškozený byl v době předmětné nehody ve stavu silné opilosti, pohyboval se v nevýrazném oblečení v noci po středu vozovky, přičemž podle svědka B. se měl již dříve nacházet v místě dopravního značení oddělujícího u čerpací stanice protisměrné jízdní pruhy a byl vidět na poslední chvíli, až brzdící vozidla vytvořila krátkou kolonu. Množství povinností porušených poškozeným posiluje jeho spoluzavinění a musí mít dopad na posouzení míry zavinění obviněného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1052/2015). Poškozený se choval bezohledně a neukázněně a porušil tak ustanovení §4 písm. a), §53 odst. 3 a §54 odst. 2 zákona o silničním provozu. Za pozornost stojí skutečnost, že povinnost chodce podle §54 odst. 2 zákona o silničním provozu je ustanovena obdobně, respektive týmiž slovy, jako povinnost dání přednosti v jízdě podle §2 písm. q) téhož zákona. Je tedy zřejmé, že mimo přechod pro chodce má chodec vůči řidiči obdobnou povinnost, jako by měl řidič při dávání přednosti v jízdě. K názoru odvolacího soudu, že „ chodci není uložena povinnost, aby byl při pohybu po vozovce střízlivý“, pak státní zástupce uvádí, že mu není uloženo ani, aby byl duševně zdráv, měl dobrý zrak a sluch nebo aby byl v dobré fyzické kondici. Chodci jsou bez ohledu na to, zda je střízlivý, duševně či fyzicky schopný uloženy zákonné povinnosti. Spoluzavinění poškozeného nespočívalo v tom, že by nebyl střízlivý, ale v tom, že nebyl schopen se chovat podle svých povinností uložených mu zákonem. Spoluzavinění poškozeného pak podle názoru státního zástupce pokrývá i následek v podobě úmrtí druhého cestujícího v předmětném vozidle. Státní zástupce pak shrnuje, že příčinou dopravní nehody bylo jednak porušení povinnosti chodce nevstupovat za dané rychlosti jízdy obviněného před jeho vozidlo a jednak porušení povinnosti obviněného dodržovat povolenou a přiměřenou rychlost jízdy. Dále připomněl, že i Nejvyšší soud při konkurenci příčin dopravních nehod preferoval povinnost dát přednost v jízdě jako povinnost primární (viz odstavec 42 rozhodnutí publikovaného pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Výjimkou jsou případy, kdy řidič jedoucí po hlavní silnici splnění takové povinnosti znemožní například překročením povolené rychlosti výrazným způsobem, přičemž za takové překročení je třeba považovat rychlost převyšující povolený limit o 70 % (usnesení publikované pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.). Obviněný v daném případě překročil povolenou a v zásadě i přiměřenou rychlost o 52,2 %. V případě střetu dvou osobních automobilů by takováto rychlost nepostačovala k závěru o porušení důležité povinnosti. Pro posouzení zavinění poškozeného pak nebyla rychlost obviněného natolik vysoká, aby vyloučila splnění povinnosti chodce při přecházení vozovky nebo chůzi po ní.
Co se týče námitky napadající uložený trest, pak se státní zástupce obsáhle vyjádřil k judikatorním závěrům nepřipouštějícím takovouto námitku jako námitku podřaditelnou pod důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací soud však podle názoru státního zástupce může posoudit přiměřenost trestu mimo dovolací důvody v případech výjimečných svou nespravedlností, přičemž daný případ považuje státní zástupce za hraniční, když na jedné straně stojí dva lidské životy a zjevně nepřiměřená rychlost obviněného a na straně druhé stojí výrazné spoluzavinění nehody poškozeným. Současně má za to, že při vážení zásady proporcionality má být vzata v úvahu i námitka obviněného, že rozsudek nalézacího soudu byl vyhotoven až po roce a čtvrt. Nicméně současně podotýká, že vzhledem k napadení výroku o vině jsou úvahy o trestu předčasné.
Státní zástupce tedy shrnuje, že jednání obviněného mělo být s ohledem na shora uvedené posouzeno jako usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv též podle odstavce 2 tohoto ustanovení. Tím byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stejně jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 5 To 177/2018, a dále aby zrušil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 13 T 174/2016, a aby podle §265l tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Uherském Hradišti, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 5 To 177/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. O. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Současně však nelze odhlédnout od skutečnosti, že ani trestní řízení se nesmí v žádném svém okamžiku ocitnout mimo rámec ústavně zaručených práv a svobod, a to ani ve fázi přezkumu Nejvyšším soudem, na základě restriktivního a formalistického výkladu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již judikoval i Ústavní soud: „Přezkumný rámec nelze vymezit tak, že bude omezeno základní právo na přístup k soudu pro dovolatele, který jinak v celém řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v důsledku pochybení soudů nižších stupňů, došlo k zásahu do jeho základního práva. Stejně tak musí výklad dovolacích důvodů respektovat ústavní příkaz rovnosti účastníků řízení, zakotvený mj. v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje a odmítá se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. Ústavní soud již konstatoval, že v ústavním pořádku není zakotveno právo stěžovatele na mimořádný opravný prostředek. Avšak to neznamená, při existenci takového opravného prostředku, že by jeho posuzování stálo z hlediska ústavnosti mimo rámec spravedlivého procesu, jinými slovy že se rozhodování o dovolání, byť jen v některé ze svých částí, nachází v ústavně právním vakuu a že trestní řád nemusí být vykládán ústavně konformním způsobem“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, příp. srov. s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/1995).
Podle Ústavního soudu může pak k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04: „Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu ,opomenut‘) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další)“.
Obecně lze stručně uzavřít, že je-li ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z takovéhoto procesu vyplývajícími, je zde naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §143 tr. zákoníku kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení odnětím svobody na jeden rok až šest let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Podle §4 zákona o silničním provozu je při účasti na provozu na pozemních komunikacích každý povinen
a) chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu,
b) řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem, pokyny policisty, pokyny osob oprávněných k řízení provozu na pozemních komunikacích podle §75 odst. 5, 8 a 9 a zastavování vozidel podle §79 odst. 1 a pokyny osob, o nichž to stanoví zvláštní právní předpis, vydanými k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích,
c) řídit se světelnými, případně i doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.
Podle §18 odst. 1 zákona o silničním provozu musí řidič přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
Podle §18 odst. 3 zákona o silničním provozu smí řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg a autobusu jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/h; na silnici pro motorová vozidla rychlostí nejvýše 110 km/h a na dálnici rychlostí nejvýše 130 km/h. Řidič jiného motorového vozidla smí jet rychlostí nejvýše 80 km/h.
Podle §18 odst. 5 zákona o silničním provozu řidič nesmí překročit nejvyšší povolenou rychlost vozidla, a jde-li o jízdní soupravu, nejvyšší povolenou rychlost žádného z vozidel soupravy.
Podle §53 odst. 3 zákona o silničním provozu kde není chodník nebo je-li neschůdný, chodí se po levé krajnici, a kde není krajnice nebo je-li neschůdná, chodí se co nejblíže při levém okraji vozovky. Chodci smějí jít po krajnici nebo při okraji vozovky nejvýše dva vedle sebe. Při snížené viditelnosti, zvýšeném provozu na pozemních komunikacích nebo v nebezpečných a nepřehledných úsecích smějí jít chodci pouze za sebou.
Podle §54 odst. 2 zákona o silničním provozu mimo přechod pro chodce je dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy.
Nejvyšší soud dospěl k názoru, že uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, když soud prvního i soud druhého stupně nedostatečně zhodnotily podmínky pro použití kvalifikované skutkové podstaty usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud připomíná, že jednou z podmínek kvalifikace skutku jako trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je porušení důležité povinnosti pachatele uložené mu podle zákona. Konkrétně pak soudy dovodily porušení povinnosti podle §18 odst. 1 a odst. 3 zákona o silničním provozu, a tedy porušení ustanovení o nejvyšší povolené rychlosti.
O tom, že obviněný porušil své povinnosti vyplývající z §18 odst. 1 a 3 zákona o silničním provozu není sporu, když toto ostatně doznává i obviněný sám. Obviněný však napadá nesprávné právní posouzení učiněné soudy obou stupňů ve vztahu k posouzení míry spoluzavinění poškozeného V. S., a tedy i závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty porušení důležité povinnosti.
Nejvyšší soud předně uvádí, že právní kvalifikace skutku jako usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku učiněná soudem prvního stupně nevykazuje žádné vady. Obviněný způsobil smrt dvou osob svojí nedbalostí. Obviněný věděl, že mu je uložena povinnost přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat a že smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled, případně je povinen dodržovat při jízdě automobilem mimo obec maximální povolenou rychlost 90 km/hod. Bezpochyby mu bylo též známo, jelikož se jedná o notoricky známé skutečnosti, že v případě vyšší rychlosti jsou možnosti reagovat na neočekávanou situaci složitější a že následky způsobené při dopravní nehodě mohou být fatální, přičemž právě rychlost hraje významnou roli v intenzitě škodlivého následku. Přesto však bez přiměřeného důvodu spoléhal na to, že takováto situace nenastane. Obhajoba obviněného, kterou opakuje i v rámci dovolací argumentace, spočívající v tom, že absolutně nemohl předpokládat, že se v daném místě bude vyskytovat podnapilý chodec a tímto není naplněna subjektivní složka trestného činu, přičemž připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, je nepřípadná. Uváděné rozhodnutí říká, že o nedbalost jde tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně . Tak tomu v daném případě bylo. Námitka obviněného, že chodci se v tomto místě nikdy nevyskytují, nenachází se tu žádné budovy a úsek není jakkoliv osvětlen jej nezbavují povinnosti předvídat možnost jakékoliv překážky či narušení možnosti běžného provozu (ať již pomaleji jedoucím autem, zvěří, chodcem, umístěnou překážkou apod.) a přizpůsobit tomuto míru opatrnosti při jízdě. Ani analogické posouzení se závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2012/2012 v civilní věci nejsou přiléhavé, když se jedná o závěry týkající se škody ve smyslu závazku s deliktu podle občanského práva, a nemohou být tedy relevantní pro závěry o zavinění obviněného.
Za opodstatněnou však Nejvyšší soud považuje námitku týkající se zohlednění míry spoluzavinění poškozeného. Obviněný namítá, že soud prvního stupně dospěl k závěru o porušení §4 písm. a) zákona o silničním provozu poškozeným ale opomněl zohlednit i další povinnosti uložené poškozenému jako chodci týmž zákonem (konkrétně §53 a následující zákona o silničním provozu). V tomto je třeba dát obviněnému za pravdu.
Z provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že se poškozený pohyboval v jízdním pruhu, kterým jel obviněný, avšak nijak se nezabýval tím, zda poškozený dodržel veškeré své povinnosti a míru obezřetnosti natolik, aby mu nebylo možné přičíst fakticky žádný či jen malý podíl spoluviny na souzeném skutku. Stejně tak ani odvolací soud se těmito okolnostmi nezabýval, když jen konstatoval bez bližšího odůvodnění, že míra spoluzavinění poškozeného je 20 %. V tomto postupu je možno spatřovat nejen nesprávné právní posouzení jiné skutkové okolnosti, konkrétně míry spoluzavinění poškozeného na škodlivém následku ve vztahu k posouzení podmínky porušení důležité povinnosti, ale taktéž nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Soud prvního stupně měl k dispozici důkazní prostředky, kterými bylo možné získat preciznější poznatky o tom, jakým způsobem se poškozený přičinil na nehodovém ději a vlastním škodlivém následku (výpověď svědka M. B., znalecký posudek č. 2340-25/16), avšak tyto do svých skutkových zjištění nikterak nepromítl.
I přes tuto strohost je však možné dojít bez pochybností k závěru, že poškozený se v okamžiku kolize nacházel v jízdním pruhu směrem na obec B., a s ohledem na přehlednost daného úseku (rovný, přehledný) musel o přijíždějícím automobilu vědět. Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje, že rychlost a vzdálenost osvětleného automobilu nelze v noci určit ani odhadnout. Avšak právě pro to měl poškozený povinnost se zvýšenou mírou obezřetnosti plnit své povinnosti stanovené mu jako účastníku dopravního provozu, a to ať již jako osoba pohybující se na pozemní komunikaci (§53 zákona o silničním provozu), tak jako osoba přecházející pozemní komunikaci (§54 zákona o silničním provozu). Nelze odhlédnout od skutečnosti, že poškozený však těchto ustanovení nedbal. Poškozený se pohyboval na vozovce uprostřed jízdního pruhu, ačkoliv musel vědět, že se k němu blíží jedoucí automobil.
V případě, že silnici přecházel (§54 zákona o silničním provozu), zvolil si úsek, kde bylo nutné kolmo k ose vozovky přejít 3 pruhy a šrafovanou část oddělující jízdní pruhy dvou směrů, tedy pás vozovky širší než je běžná silnice o dvou protisměrných pruzích, a tím i variantu vyžadující delší čas setrvání na vozovce a bezpochyby i riskantnější, a to za situace, kdy musel vědět o tom, že se na silnici směrem na B. (tedy v jízdním pruhu, který hodlá překonat), pohybuje směrem k němu vozidlo. Podle §54 odst. 2 zákona o silničním provozu smí chodec přecházet vozovku mimo přechod pro chodce, avšak před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Obviněný byl nucen zahájit úhybný manévr, který však s ohledem na nepřiměřenou rychlost, nestihl dokončit a vyhnout se poškozenému, a který měl tragické důsledky. Poškozeným zvolené místo pro přechod vozovky pak svědčí o značné lehkovážnosti a neobezřetnosti.
Druhá varianta pohybu poškozeného na silnici je pak prostá chůze (§53 zákona o silničním provozu), přičemž i zde se však poškozený dopustil flagrantního porušení svých povinností, když se pohyboval uprostřed jízdního pruhu, nadto v dané situaci prostředního (protisměrný pruh nalevo a vpravo odbočovací pruh k benzínové pumpě), tedy nikoliv co nejblíže při levém okraji vozovky, jak ukládá §53 zákona o silničním provozu.
K pohybu poškozeného na silnici Nejvyšší soud podotýká, že ačkoliv nebylo soudem prvního stupně v tomto směru dospěno k jednoznačnému skutkovému zjištění, svědek M. B. ve své výpovědi při hlavním líčení hovoří o tom, že se poškozený pohyboval ve šrafované části vozovky a že „po ní šel“, což svědčí spíše o chůzi podle §53 zákona o silničním provozu. Toto by však mělo být předmětem dokazování a hodnocení soudu prvního stupně, aby dospěl k názoru, kterou povinnost poškozený porušil a jakou intenzitou, respektive jaký vliv má takovéto porušení na výsledný škodlivý následek.
Každopádně je možno uzavřít, že poškozený neporušil toliko obecnou zákonnou povinnost §4 písm. a) zákona o silničním provozu, jak nesprávně dovodily soudy obou stupňů, avšak i konkrétní povinnost (ať již podle §53 nebo podle §54 zákona o silničním provozu) chodce při pohybu na pozemní komunikaci. Tyto povinnosti porušil zcela flagrantním způsobem, svědčícím o neobezřetném chování, jímž vyvolal nebezpečnou situaci. Nelze samozřejmě odhlédnout od skutečnosti, že poškozený byl ve stavu těžké opilosti, když mu bylo následným zkoumáním zjištěno 2,98 g/kg alkoholu v těle, avšak toto není okolnost, jež by jakkoliv snižovala jeho odpovědnost za tato porušení a podíl viny na vzniklé nehodě. K argumentaci odvolacího soudu, který uvedl, že není povinností chodce být při pohybu na vozovce střízlivý, lze konstatovat, že toto nebylo poškozenému kladeno k tíži. Odpovědnost nese poškozený za porušení svých povinností, jak byly popsány shora, nikoliv za to, že požil alkohol, byť je možné se domnívat, že právě alkohol měl na chování poškozeného vliv. Ani tato skutečnost jej ale nezbavuje spoluzavinění na nehodovém ději a výsledném škodlivém následku spočívajícím ve ztrátě vlastního života a zmaření života druhého poškozeného V. L.
S ohledem na doposud uvedené je podle Nejvyššího soudu možné uzavřít, že podíl spoluzavinění poškozeného V. S. je jiný, než jaký určily soudy nižších stupňů, které jej do značné míry bagatelizovaly, respektive se jím nezabývaly dostatečně. Posouzení míry spoluzavinění poškozeného má však velice výrazný dopad do právní kvalifikace skutku, kterého se dopustil obviněný P. O. Jak již bylo shora řečeno, není pochyb o tom, že skutková podstata usmrcení z nedbalosti podle §143 tr. zákoníku byla na daný skutek aplikována zcela správně ve své základní variantě podle odstavce 1. Otázkou však zůstává, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 2 řečeného ustanovení, konkrétně pak podmínky porušení důležité povinnosti uložené obviněnému jako řidiči zákonem.
O porušení důležité povinnosti se jedná v případě, kdy jde o porušení jen takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Rozhodujícím hlediskem při posuzování důležité povinnosti jsou pak konkrétní okolnosti případu, zejména pak jaký následek a s jakou pravděpodobností z porušení konkrétní povinnosti plyne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1062/2017). V dopravě lze za takové porušení považovat i překročení nejvyšší povolené rychlosti, přičemž takové překročení by mělo být mimořádně výrazné, což judikatura obecně stanovila přibližně na hodnotu 70 % nad povolenou rychlost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004). Ani tuto hranici není možné považovat za absolutní a i nižší překročení maximální povolené rychlosti může být za konkrétních okolností považováno za porušení důležité povinnosti. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že se jedná o překročení skutečně mimořádně vysoké. Ani závěr o takovémto porušení však nezakládá splnění podmínky porušení důležité povinnosti implicitně, ale je třeba zkoumat veškeré okolnosti případu, mimo jiné i zavinění, a případnou míru spoluzavinění na výsledku, poškozeného. K tomuto se již opakovaně vyjádřil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 6 Tdo 587/2015, nebo v usnesení ze dne 6. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 243/2016. Obecně lze pak odkázat na usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2016, které se zabývalo všemi obecnými východisky posuzování zavinění a příčinné souvislosti mezi jednotlivými zaviněnými jednáními a škodlivým následkem a uvádí: „K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku ,porušení důležité povinnosti‘ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem“.
V posuzovaném případě lze uvést, že obviněný porušil svoji zákonnou povinnost, když výrazně překročil maximální povolenou rychlost, čímž tedy porušil důležitou povinnost. Nelze ovšem odhlédnout od skutečnosti, že stejně tak poškozený porušil výrazně své povinnosti uložené mu zákonem, které je třeba považovat taktéž za důležité, když sledují ochranu života a zdraví účastníků provozu. Na vzniku tragického následku dopravní nehody se tak spolupodílely dvě příčiny – nepřiměřená rychlost obviněného a nebezpečný pohyb na vozovce poškozeného. Nyní je třeba přistoupit k porovnání těchto příčin a důležitosti jejich vlivu na vznik škodlivého následku. V této otázce neposkytuje judikatura doposud jasné vodítko, jak porovnat povinnosti chodce při pohybu na silnici a nepřiměřenou rychlost řidiče, Nejvyšší soud se však v zásadě ztotožňuje se státním zástupce v tom, že lze do jisté míry analogicky použít judikaturu týkající se dání přednosti v jízdě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 7. 2015, sp. zn. 6 Tdo 587/2015, usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015). Povinnost chodce podle §53 zákona o silničním provozu (potažmo i podle §54 zákona o silničním provozu) je povinností směřující svojí podstatou primárně k ochraně chodce, jakožto slabšího účastníka provozu na pozemních komunikacích, kdy mu není poskytnuta výhoda a ochrana chodníku (potažmo přechodu pro chodce). Naproti tomu maximální povolená rychlost směřuje taktéž k ochraně všech účastníků provozu, když vyšší rychlost obecně způsobuje závažnější následky, jak na životě a zdraví účastníků, tak majetku, tudíž je zde stanovena maximální hranice a dále povinnost jet rychlostí přiměřenou všem aspektům (povinnost podle §18 odst. 1 zákona o silničním provozu). Porušení povinnosti chodce pohybovat se v levé části vozovky natolik flagrantním způsobem, jakým k němu došlo v daném případě, se tak v konkrétních okolnostech jeví jako závažnější. Poškozený se pohyboval uprostřed celé šíře vozovky, uprostřed jízdního pruhu obviněného, v neosvětlené části vozovky, a to i přesto, že musel o přijíždějícím automobilu vědět. Nejvyšší soud k tomuto opětovně připomíná, že je vždy třeba hodnotit konkrétní okolnosti posuzovaného případu, a v dané kauze pak dospěl k tomu, že to byl právě poškozený V. S., jakožto chodec, kdo porušil své povinnosti natolik závažným způsobem, že není možné považovat porušení přiměřené a současně i nejvyšší povolené rychlosti jako porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2016).
Další námitky obviněného směřující vůči procesním pochybením soudu druhého stupně (nedostatečné vypořádání s odvoláním obviněného a stejně tak nedostatečné odůvodnění rozhodnutí), nepřiměřenosti trestu a průtahům v řízení pak nejsou námitkami uplatněnými právně relevantním způsobem v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že za situace, kdy došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a Nejvyšší soud přistupuje ke kasaci rozhodnutí obou předcházejících stupňů, je nadbytečné, aby se zabýval dalšími námitkami obviněného, když bude na soudu prvního stupně, aby se s těmito námitkami obviněného vypořádal (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1269/2013).
IV.
Z výše rozvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 5 To 177/2018, a rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 13 T 174/2016, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Uherském Hradišti přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, zejména se zaměřením na zodpovězení otázky zavinění poškozeného a míry vlivu jeho spoluzavinění na škodlivém následku a v této souvislosti se zaměřil na právní posouzení podmínky porušení důležité povinnosti pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty §143 odst. 2 tr. zákoníku.
Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu