ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1509.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1509/2018-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání obviněného S. M. , nar. XY, Chorvatská republika, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 To 54/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 2/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného S. M. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2018, sp. zn. 56 T 2/2018, byl obviněný S. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 15. 8. 2017 v přesně nezjištěné době mezi 18:15 hodin až 18:27 hodin v Praze 10, XY, ulice XY , v bytě ve 4. patře domu, který obýval poškozený S. I., nar. XY, se svou rodinou, po předchozí slovní a fyzické rozepři, k níž došlo v chodbě tohoto bytu z důvodů špatných osobních vztahů a sporů v souvislosti se smrtí otce obžalovaného a již vyvolal obžalovaný, vběhl do obývacího pokoje, spojeného s kuchyňským koutem, kde z kuchyňské linky vytáhl postupně dva kuchyňské nože s černou plastovou rukojetí, jeden s označením ZWILLING, J. A. HENCKELS, GERMANY celkové délky cca 23 cm s délkou čepele cca 9,5 cm a šířkou čepele u báze cca 2 cm, druhý s označením Inoxidable celkové délky cca 22 cm s délkou čepele cca 11,5 cm a šířkou čepele u báze cca 1,5 cm, a při další potyčce s poškozeným, v úmyslu jej usmrtit, nožem Inoxidable dvakrát bodl poškozeného S. I. do oblasti hrudníku, čímž mu způsobil ranou vedenou velkou silou bodnou ránu s vbodem délky 1,5 cm vlevo na hrudníku pronikající 5. mezižebřím do osrdečníkového vaku a do pravé srdeční komory, se zakrvácením osrdečníku a levé hrudní dutiny a dále ranou vedenou střední silou bodnou ránu s vbodem délky 2 cm vlevo na hrudníku v přední pažní čáře pronikající skrze hrudní stěnu 4. mezižebřím do mezižeberní svaloviny, a dále mu tímto nožem v rámci potyčky způsobil řeznou ránu nad prvním článkem 4. prstu levé ruky délky 4 cm pronikající ke šlaše natahovače a zcela povrchní drobnou řeznou ránu charakteru tečného seříznutí kůže na ploše 0,3 x 0,2 cm nad 1. mezičlánkovým kloubem 5. prstu levé ruky, přičemž na následky bodné rány vlevo na hrudníku pronikající do osrdečníkového vaku a pravé srdeční komory poškozený S. I. na místě zemřel.
Za to byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) roků.
Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným:
Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Regionální pobočka Praha 1, Na Perštýně 359/6, škodu ve výši 4.071 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně od právní moci rozsudku do zaplacení,
D. I., nar. XY, trvale bytem Chorvatská republika, XY, XY, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 400.000 Kč,
S. I., nar. XY, trvale bytem Chorvatská republika, XY, XY, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 400.000 Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2018, sp. zn. 56 T 2/2018, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků rozsudku.
O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 To 54/2018 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 To 54/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 538–541), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Obviněný zrekapituloval dosavadní průběh řízení a vymezil obecně dovolací důvody, na nichž své dovolání zakládá. Následně uvádí, že odvolací soud plně odkázal na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně bez potřeby jakýmkoliv způsobem doplnit nebo parafrázovat užitou právní argumentaci. Obviněný si je vědom toho, že Nejvyšší soud není třetí instancí přezkumu a je povolán přezkoumávat toliko flagrantní porušení práva, přičemž má za to, že v daném případě došlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a konkrétními skutkovými zjištěními. Obviněný od počátku nezpochybňoval ani nezlehčoval své jednání, naopak tohoto hluboce litoval, pamatuje si toliko první ránu, která však nezpůsobila fatální následek v podobě smrti poškozeného s tím, že ke smrtelné ráně došlo, když s ním poškozený mrštil o zeď. Incindentu byly přítomny pouze dvě osoby, jejichž výpovědi se však v detailech rozcházejí, nicméně oba svědci se shodují, že průběh jednání neviděli přes postavu poškozeného. Za těchto okolností tak obviněný považuje za nesprávné, pokud orgány činné v trestním řízení odmítly provést vyšetřovací pokus, případně rekonstrukci, ačkoliv by mohly přispět k lepšímu objasnění skutkového stavu. V rámci dokazování nebyla provedena ani prověrka na místě, respektive nic, jak by mohly být zjištěny nové důležité skutečnosti pro trestní řízení. „Vyšetřovací pokus“ provedený při hlavním líčení H. nedokáže napodobit podmínky v úzkých prostorách kuchyňského koutu. Takovýto pokus měl být proveden zejména tím, že i podle znalce je rána do srdce značně problematická a muselo se jednat o náhodu. K danému fatálnímu následku došlo skutečně náhodou, obviněný byl srozuměn s tím, že když poškozeného bodal do levé části těla, že mu může způsobit vážné ublížení na těle, ale nebyl již srozuměn s tím, že poškozeného usmrtí, ani nespoléhal, že pouze náhodou nedojde k smrtelnému zranění, když zasáhnout nožem přímo do srdce by měl problém i zkušený chirurg. Obviněný nepředpokládal, že když kolem sebe bodal, tak probodne skrz svaly, žebra a zasáhne životně důležité orgány. Obviněný se neztotožňuje se závěry soudů stran nenaplnění podmínek §141 tr. zákoníku, tedy že obviněný nejednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo z jiného omluvitelného hnutí mysli, a to přesto, že bylo bezpečně zjištěno, že se dozvěděl o smrti svého otce, o jeho mimomanželském vztahu o kterém věděl švagr i sestra. Rovněž ze zranění, která obviněný utrpěl během potyčky je patrno, že tato nevznikla jen v době, kdy poškozený obviněného zalehl, ale například ke škrcení došlo dříve, přičemž toto svědčí o tom, že poškozený nejednal v nutné obraně. Soudy měly přihlédnout i k tělesné konstituci poškozeného a obviněného. Obviněný má tedy za to, že provedené důkazy jsou v nesouladu se skutkovými zjištěními, na jejichž základě byla užita ta nejpřísnější kvalifikace §140 tr. zákoníku, ačkoliv v úvahu přicházela kvalifikace těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 a 3 tr. zákoníku nebo zabití podle §141 tr. zákoníku.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 To 54/2018, zrušil, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jen obdrželo dne 22. 10. 2015 (č. l. 543). Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 To 54/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným S. M. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Současně však nelze odhlédnout od skutečnosti, že ani trestní řízení se nesmí v žádném svém okamžiku ocitnout mimo rámec ústavně zaručených práv a svobod, a to ani ve fázi přezkumu Nejvyšším soudem, na základě restriktivního a formalistického výkladu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již judikoval i Ústavní soud: „Přezkumný rámec nelze vymezit tak, že bude omezeno základní právo na přístup k soudu pro dovolatele, který jinak v celém řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v důsledku pochybení soudů nižších stupňů, došlo k zásahu do jeho základního práva. Stejně tak musí výklad dovolacích důvodů respektovat ústavní příkaz rovnosti účastníků řízení, zakotvený mj. v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje a odmítá se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. Ústavní soud již konstatoval, že v ústavním pořádku není zakotveno právo stěžovatele na mimořádný opravný prostředek. Avšak to neznamená, při existenci takového opravného prostředku, že by jeho posuzování stálo z hlediska ústavnosti mimo rámec spravedlivého procesu, jinými slovy že se rozhodování o dovolání, byť jen v některé ze svých částí, nachází v ústavně právním vakuu a že trestní řád nemusí být vykládán ústavně konformním způsobem“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, příp. srov. s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/1995).
Podle Ústavního soudu může pak k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04: „Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu ,opomenut‘) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další)“.
Obecně lze stručně uzavřít, že je-li ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z takovéhoto procesu vyplývajícími, je zde naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků M. I. a Z. M., neprovedení vyšetřovacího pokusu, rekonstrukce či prověrky na místě, nezohlednění tělesné konstituce obou aktérů potyčky) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran průběhu incidentu a srozumění pachatele s tak fatálním následkem), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že poškozený jej škrtil, byl mohutnější postavy a vyvolal tak v obviněném obavy o vlastní zdraví, obviněný jednal v obraně).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný S. M. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný sice vznesl námitku existence extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, avšak tento nesoulad shledává toliko sekundárně, na základě vlastního hodnocení jednotlivých důkazů. Obviněnému proto nelze přisvědčit, jelikož nalézací soud postupoval zcela správně v rámci celého procesu dokazování, když provedl důkazy, na jejichž základě dospěl bez důvodných pochybností k zjištění, jak se skutek stal, veškeré důkazy hodnotil v souladu se zásadami trestního řízení samostatně i v jejich vzájemných souvislostech, přičemž jím přijaté hodnocení nevykazuje žádné logické rozpory.
Ani námitka obviněného, že nebyl proveden vyšetřovací pokus, či rekonstrukce neobstojí a extrémní nesoulad nezakládá, jelikož soudy se i s těmito návrhy vypořádaly. Zejména je možné odkázat na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 To 54/2018, kdy v bodě 12 tohoto odůvodnění zcela vyčerpávajícím způsobem uvádí, z jakých důvodů tuto námitku nepřijal (obviněný si druhou a fatální bodnou ránu nepamatuje a nemůže se k ní proto vyjádřit, a to ani v rámci rekonstrukce). K tomuto Nejvyšší soud připomíná, že v rámci výslechu u hlavního líčení znalec zcela přesvědčivě vyvrátil možnost, že by k probodnutí srdce došlo bodnutím obloukem v době, kdy poškozený obviněného držel za loket (to mohlo dojít toliko k druhé bodné ráně), vyvrátil možnost, aby byla bodná rána do srdce způsobena šermováním nožem, připomněl, že rána musela být vedena velkou silou a současně uvedl i podmínky, za kterých by se mohl poškozený sám nabodnout, které však nebyly splněny.
Námitky obviněného v podaném dovolání jsou námitkami, které obviněný uplatňuje od počátku řízení, kdy jak soud nalézací, tak soud odvolací se těmito zabývaly.
Co se pak týče námitky vůči kvalifikaci zavinění obviněného, ani s těmito se Nejvyšší soud neztotožňuje, když má za to, že soudy posoudily subjektivní stránku přisouzeného trestného činu zcela správně. Obviněný byl shledán vinným trestným činem vraždy, kterého se dopustil v úmyslu nepřímém.
K tomuto Nejvyšší soud obecně připomíná, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných , rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Vezme-li soud v úvahu, že obviněný podle své vlastní výpovědi a koneckonců i v rámci dovolání samotného připustil, že věděl, že svůj útok směřuje vůči trupu poškozeného ( kde jsou uloženy životně důležité orgány, konkrétně pak směrem k levé části, kde se nachází srdce), stejně jako intenzitu útoku a bodných ran, pak lze uzavřít, že obviněný věděl, že může poškozenému přivodit smrt (složka intelektuální) a pro případ, že jej způsobí byl s ním srozuměn (složka volní).
Obviněný svoji námitku nedostatku zavinění, zejména ve vztahu ke složce chtění, respektive srozumění, založil na základě odlišné verze skutkových událostí, než ke kterým dospěl soud prvního stupně, potažmo tedy na odlišném hodnocení důkazů. Námitka obviněného, že byl srozuměn toliko s možností těžkého ublížení na zdraví, je v daném případě lichá, když poškozený nemohl počítat s žádnou okolností, která by fatální následek vyloučila, a jak již bylo řečeno, nožem s čepelí o délce 11,5 cm za použití značné síly mířil útok vůči levé části trupu poškozeného, přičemž je bezvýjimečnou notorietou, že právě v této části těla se nachází životně důležité orgány a zasažení, kteréhokoliv z nich může způsobit smrt.
Námitce obviněného, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako zabití podle §141 tr. zákoníku, když se jej dopustil v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, případně těžké ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku, nelze taktéž přisvědčit. Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se v bodech 42 až 45 s touto námitkou zcela vyčerpávajícím způsobem vypořádal, včetně uvedení judikatury vztahující se k podmínkám aplikace §141 tr. zákoníku, zejména silného rozrušení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 4 Tdo 1517/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 168/2012).
V souhrnu tak lze konstatovat, že soudy dospěly na základě provedeného dokazování ke skutkovým zjištěním nevykazujícím žádné pochybnosti, přičemž postupovaly v souladu s právním řádem, zejména právem na spravedlivý proces. Na základě těchto zjištění pak dospěly k správné právní kvalifikaci a námitky obviněného jsou tak zcela zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písmeny a) až k).
Obviněný ve svém dovolání označil toliko první variantu tohoto dovolacího důvodu, tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Tato alternativa by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu, když pro něj nejsou splněny podmínky.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že valná část námitek obviněného není pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, s výjimkou námitky vůči subjektivní stránce trestného činu a námitky splnění znaků jiné právní kvalifikace. Tyto námitky však, jak je shora odůvodněno, jsou zcela zjevně neopodstatněné.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného S. M. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu