ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1317.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1317/2018-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2018 o dovolání, která podali obviněný M. B., nar. XY, bytem XY, a obviněný P. O., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2018, č. j. 6 To 29/2017-2130, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 14/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. O. odmítá.
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2018, č. j. 6 To 29/2017-2130, byl z podnětu odvolání obviněných P. O., M. B. a státního zástupce zrušen podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného M. B. a podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného P. O. ve výrocích o uložených trestech a způsobu jejich výkonu odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 21. 12. 2016, č. j. 69 T 14/2014-1960, kterým byl obviněný M. B. (dále jen obviněný B.) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod I. rozsudku) a společně s obviněným P. O. (dále jen obviněný O.) zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku (bod II. rozsudku) a byli odsouzeni: obviněný B. podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56a odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále podle §70 odst. 1 tr. zákoníku k trestu propadnutí věci (blíže ve výroku rozsudku specifikované), rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti tohoto obviněného k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř., obviněný O. podle §216 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56a odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově odvolacím soudem rozhodnuto tak, že obviněnému B. byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, k trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 tr. zákoníku (viz výrok rozsudku odvolacího soudu), dále podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti, člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo prokuristy obchodní společnosti na dobu pěti roků, obviněnému O. byl podle §216 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2) Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím obhájců dovolání. Obviněný B. v úvodu svého mimořádného opravného prostředku nejprve rekapituloval průběh trestního stíhání, aby následně (str. 3 dovolání) uvedl, že dovolání podává s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho mínění „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a to zejména proto, že skutek, tak jak byl prokázán a vtělen do enunciátu dovoláním napadeného rozsudku“ nelze kvalifikovat podle ustanovení, kterými byl uznán vinným, a to „jednak pro absenci objektivní stránky (neřku-li absenci zavinění k okamžiku dokonání zločinu podvodu), jednak pro nenaplnění kvalifikované skutkové podstaty – způsobení škody velkého rozsahu, kdy v důsledku vyvstává otázka též místní příslušnosti nalézacího soudu“, z čehož dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Dále poukazuje rovněž na to, že „učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; napadán je tak závěr právní, nikoli skutkový“. V další části dovolání uvádí, že si je sice vědom skutečnosti, že skutkové námitky nemohou založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale současně musí upozornit na to, že ani rozhodování o dovolání se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu v souvislosti s otázkou extrémního nesouladu. Dále brojí proti chybějícímu výroku odvolacího soudu o zamítnutí odvolání, přičemž úvahu odvolacího soudu (bod 38) považuje za nesrozumitelnou. Pokud jde o závěr nalézacího soudu ohledně výše způsobené škody, pak uvádí, že závěry o výši způsobené škody jsou nesprávné a k tomu předkládá prohlášení M. ze dne 24. 7. 2018 [jejímž obsahem má být tvrzení, že „v případě, že obchodní případ proběhl tak, jak je uváděno v posudku a sděleno obviněnými, pak má zato, že nedošlo ke vzniku škody“..]. Vzhledem k tomu, že „absentuje následek – způsobená škoda“, nebyla podle mínění obviněného založena místní příslušnost Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně. V další části dovolání poukazuje na dle jeho názoru nesprávné hodnotící závěry soudů k otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, kdy nebylo prokázáno, že by sebe nebo jiného obohatil tím, že někoho uvedl v omyl (poukazuje na nesprávné závěry soudu odvolacího uvedené pod body 12, 26 jeho rozsudku). Soudům rovněž vytýká porušení práva na obhajobu, což dovozuje ze skutečnosti, že obviněný (pouze on, nikoli již jeho obhájce) nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace, což „též považuje za relevantní dovolací důvod“. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby nejen dovoláním napadený rozsudek, ale také rozsudek jemu předcházející byly Nejvyšším soudem zrušeny a věc přikázána soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně také navrhl, aby mu Nejvyšší soud před svým rozhodnutím o dovolání přerušil výkon trestu odnětí svobody.
3) Obviněný O. ve svém dovolání, které podal s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve uvedl, že „nechce namítat nic do zjištění, že došlo ke spáchání trestného činu podvodu“, aby současně (viz bod II. dovolání) uvedl, že se domnívá, že ke spáchání trestného činu podvodu obviněným B. nedošlo, když tomu nesvědčí žádné okolnosti ani důkazy, které jsou ve spise založeny a které byly před soudy provedeny. Dále poukazuje na jednotlivé důkazy, které podle jeho mínění prokazují, že poškozené společnosti žádná škoda nevznikla, a tudíž nemohla být naplněna ani „objektivní stránka trestného činu legalizace z trestné činnosti“. Argumentuje rovněž tím (bod III. dovolání), že se vždy snažil, aby finanční toky byly transparentní a prokazatelné z hlediska původu a vzhledem k tomu, že chybí jakýkoliv důkaz o tom, že zastíral či usiloval o jakékoli ztížení nebo dokonce znemožnění zjištění původu peněz, není naplněna ani subjektivní stránka trestného činu, kterým byl uznán vinným. Následně (bod III. – V. dovolání) odkazuje na obecné zásady trestního řízení a pojmy trestního práva hmotného [zmiňuje otázku zavinění, ultima ratio, extrémní nesoulad]. V bodě VI. svého dovolání opětovně se vrací k některým důkazům, které byly provedeny v řízení před soudy nižších stupňů, aby závěrem konstatoval, že mezi výpověďmi svědků jsou jasné rozpory a z toho lze dovodit zcela zjevně tu skutečnost, že M. a K., z pozice zástupců majitele dceřinné společnosti se chtějí zbavit své odpovědnosti za hospodaření předmětných společností, přičemž z žádného důkazu neplyne, že by on měl jakékoliv povědomí o nelegálním původu peněz. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil „usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 5. 2018, č. j. 6 To 29/2017-2130“ jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc po zrušení přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby ji znovu projednal a rozhodl.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se obsáhle vyjádřil k dovolání obou obviněných. Poukázal na to, že těžiště námitek, které obvinění v dovolání uplatnili, spočívá v předložení alternativního skutkového zjištění, přičemž dovolatelé skutkové zjištění, které učinil soud prvního stupně a s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, popírají a od uvedené skutečnosti pak dovozují jednak extrémní nesoulad (ev. porušení zásady subsidiarity trestní represe – obviněný O.). Za nejasnou označuje námitku obviněného B. k neúplnosti výroku odvolacího soudu, kdy za nesprávné považuje tvrzení obviněného, že mělo být také rozhodnuto o zamítnutí či vyhovění odvolání obviněného. Argumentace téhož obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je podle státního zástupce zcela nepřípadná. Pokud jde o námitku obviněného B., že nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace, pak tuto považuje za odpovídající skutečnosti, ale současně upozorňuje, že obhájce obviněného byl na tuto skutečnost upozorněn a v této souvislosti zmiňuje celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterých lze dovodit, že uvedené upozornění na změnu právní kvalifikace bylo dostatečné. V souvislosti s dovoláním obviněného O. považuje státní zástupce veškeré výhrady obviněného za námitky skutkové, které neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů. Za právní námitku lze podle státního zástupce považovat pouze tvrzení obviněného, že na jeho trestní věc měl být uplatněn princip ultima ratio. Podle státního zástupce se však i s touto námitkou dostatečně a přesvědčivě vypořádal odvolací soud. S ohledem na skutečnosti ve vyjádření blíže státním zástupcem rozvedené, tento navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného O. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9) S ohledem na shodnou námitku obou obviněných, která se týká existence tzv. extrémního rozporu, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vymezeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu , stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl, z důvodů níže rozvedených.
10) Ve vztahu k obviněnému B. (obecně již bylo reagováno na námitku extrémního rozporu – nesouladu) a jeho námitkám považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Obviněný v dovolání na jedné straně tvrdí, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a současně na téže straně dovolání uvádí, že vyvstává pochybnost o místní příslušnosti nalézacího soudu, aniž by jednoznačně rozlišil, k jakým skutečnostem uvedené námitky vztahuje. Nejvyšší soud musí konstatovat, že není jeho povinností domýšlet za obviněného směr jeho úvah při neurčitosti námitky [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 901/2014, 8 Tdo 705/2015, rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 452/07]. Sám státní zástupce ve svém vyjádření vyhodnotil v tomto směru dovolací námitku tak, že nalézací soud nebyl místně příslušný a bylo tak porušeno dovolatelovo právo na zákonného soudce, což plně odůvodňuje již výše zmíněné závěry Nejvyššího soudu k otázce [ne] konkretnosti dané námitky. Nejvyšší soud neshledává rovněž důvod nechat se vmanipulovat s ohledem na ne zcela soustředěně vyjádřenou problematiku dovolacích důvodů vymezenou v podaném dovolání do pozice soudu odvolacího a přezkoumávat každou, z různých úhlů pohledu několikráte nastíněnou problematiku [viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08 (níže bod 19)]. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. ten je dán v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Z podaného dovolání žádná konkrétní námitka ve vztahu k věcné nepříslušnosti soudu vznesena obviněným nebyla [přestože Nejvyšší soud uvedl shora, že nehodlá za obviněného domýšlet nekonkrétnost námitky, považuje za vhodné uvést, že pokud snad tato věcná nepříslušnost měla být odvozena od skutečnosti, že jednáním obviněného nebyla způsobena škoda ve výši zakládající věcnou příslušnost krajského soudu (viz §17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v závislosti na trestní sazbě), pak jde o námitku procesní vztahující se ke skutkovému zjištění ohledně výše způsobené škody]. Pokud měl obviněný na mysli, že věcně příslušným mohl být okresní soud a nesprávně věc projednal krajský soud, pak by uvedený dovolací důvod nebyl dán, neboť by se uplatnila výjimka, rovněž již shora zmíněná, že by „ rozhodl soud vyššího stupně“ . K otázce místní příslušnosti se v předmětné trestní věci vyjádřil Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí sp. zn. 7 Td 54/2014 (viz str. 1603-04 spisu). Z důvodů shora rozvedených je nutno konstatovat, že uplatněný dovolací důvod nebyl dán.
11) Další, ne zcela konkrétní námitkou je tvrzení obviněného, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok o zamítnutí odvolání, neboť z jeho dovolání není patrno, zda se jedná o pouhou výtku ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu nebo má jít o konkrétní dovolací námitku – pak však chybí její podřazení např. pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. [v praxi obhajobou nejčastěji uváděn]. K uvedené výhradě považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že i pokud by byla uplatněna jako námitka podřazená pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., musel by Nejvyšší soud konstatovat, že ani touto námitkou není shora uvedený dovolací důvod naplněn. V této souvislosti lze odkázat nejen na níže uvedená rozhodnutí publikovaná v Soboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. NS 17/2002-T 417, NS 20/2003-T 486 a NS 23/2003-T 531.), ale také na výklad k uvedenému ustanovení – viz - Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 3152-3206 s., který mj. uvádí, že „pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně“.
12) Další argumentace obviněného spočívala v tom, že obviněný nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace. V rámci objektivity je nutno ve shodě se státním zástupcem uvést, že je skutečností, že písemnou formou nebyl obviněný na změnu právní kvalifikace upozorněn. Skutečnost, že obviněný nebyl upozorněn na změnu právní kvalifikace, by mohla mít vliv na posouzení otázky, zda „postupem soudů nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces“, což by odůvodňovalo nejen zásah Ústavního soudu v rámci ústavní stížnosti, ale k uvedenému zásahu by musel přistoupit již sám Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání (viz blíže výklad k otázce extrémního nesouladu – rozporu, kdy porušení práva na spravedlivý proces je jedním z takových důvodů). V souvislosti s uvedenou problematikou je potřebné uvést pouze tolik, že na změnu právní kvalifikace byl s dostatečným časovým předstihem upozorněn obhájce obviněného, což je potvrzeno v protokolu o hlavním líčení dne 2. 9. 2015. Jestliže obviněný prostřednictvím svého obhájce bazíruje na formálním přístupu k uvedené problematice, pak je nutno na řešení uvedeného problému nazírat také z hlediska jeho materiálního významu. Pokud jde o tuto stránku (materiální), pak si nelze nepovšimnout, že ani po upozornění obhájce na změnu právní kvalifikace v řízení před soudy nižších stupňů ani v rámci námitek uplatněných v dovolání se nezměnila argumentace obviněného ve smyslu uplatnění námitek rozdílných pro kvalifikaci jednání jako trestného činu zpronevěry nebo jiného trestného činu. Tudíž z uvedeného pohledu nelze dospět k závěru, že by došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud je však i toho názoru, že sám obviněný vzal na vědomí změnu právní kvalifikace, byť nebyl o tom spraven písemnou formou. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 2. 9. 2016 je zřejmé, že obviněný byl tomuto hlavnímu líčení přítomen a u tohoto hlavního líčení také jeho obhájce presentoval, že jeho klient měl být upozorněn na změnu právní kvalifikace. Jíž tímto vystoupením obhájce obviněného před soudem byl obviněný o této skutečnosti (změně právní kvalifikace) informován [pokud již nebyl informován obhájcem dříve – zde lze také zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 826/07, případně II. ÚS 972/17 či (II. ÚS 163/05 – …, že postačuje doručit obhájci §62 odst. 2 tr. ř.)]. Jen pro dokreslení formálnosti uplatněné procesní námitky je vhodné zmínit, že ani u následujícího hlavního líčení, které se konalo dne 24. 2. 2016, nebylo ze strany obhájce ani obviněného, který již od 2. 9. 2016 věděl o změně právní kvalifikace, ve vztahu k stránce materiální reagováno (nebyly uplatněny žádné konkrétní návrhy na doplnění dokazování ve smyslu změny právní kvalifikace).
13) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), který oba obvinění shodně uplatnili, se již obecně Nejvyšší soud vyjádřil shora. Pokud pak jde o konkrétní námitky, které byly obviněnými zmíněny v tomto mimořádném opravném prostředku, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, které byly již uplatněny obviněnými v rámci jejich obhajoby před soudem prvního stupně a jsou rovněž obsahově shodné s podanými odvoláními, což nepřímo vyplývá také z rozsudku odvolacího soudu. V něm také obviněný B. poukazuje např. na výpověď svědka K., na nemožnost ovlivňovat platby společnosti CS Solar, výslech svědkyně F., zpracování auditu, neupozornění obviněného na změnu právní kvalifikace, místní příslušnost atd. (viz bod 2-6), přičemž je však také zřejmé, že uvedeným námitkám se věnoval nejen soud prvního stupně v rámci reprodukce jednotlivých důkazů, ale zejména pak v rámci obsáhlého hodnocení důkazů (viz str. 21-28). Zmíněnými námitkami se zabýval rovněž soud odvolací, což je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku [k otázce upozornění na změnu právní kvalifikace (bod 12), kde se k uvedenému Nejvyšší soud vyjádřil již shora a byť se ztotožnil se závěrem, který učinily soudy ohledně neporušení práva obviněného na spravedlivý proces, redukoval některé názory nižších soudů ve vztahu k uvedené problematice jimi zmíněné mj. také v souvislosti s judikaturou Ústavního soudu, k otázce místní příslušnosti (bod 13) – viz rovněž výše již zmíněno Nejvyšším soudem, otázka znaleckého posudku a podstata stíhaného skutku byla rovněž zmíněna odvolacím soudem (17, 19-20), stejně tak se vyjádřil odvolací soud k otázce výslechu svědkyně F. (21-24). Z výše uvedeného je zřejmé, že námitkami obviněného B. (stejně tak i obviněného O.) se soudy nižších stupňů zabývaly, důkazy vyhodnotily ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., avšak jejich vyhodnocení je v rozporu s představou obviněného. Obdobně také v případě námitek obviněného O. je nutno uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami uplatněnými v odvolání, což je patrno např. již z porovnání odvolání obviněného (příp. bodu 7-8), kde shodně jako v dovolání poukazuje na to, že se obviněný B. nedopustil žádné trestné činnosti, kdy mj. celý obchod byl schválen nejen obviněným B., ale také členy statutárního orgánu mateřské společnosti Energy 21, on sám (obviněný O.) se žádné trestné činnosti nedopustil, v případě jednání, pro které byl odsouzen chybí objektivní stránka – tj. získání věci trestným činem, stejně jako subjektivní stránka, neboť mu nebylo prokázáno, že by použil nelegálně získané finanční prostředky. K uvedeným námitkám obviněného se mj. vyjádřil odvolací soud např. v bodě 19 svého rozsudku či bodu 27-28. Vzhledem k tomu, že jde o námitky, kterými je obviněnými zpochybňován soudy zjištěný skutkový stav a nikoli právní posouzení věci, byť v dovolání je odkazováno na instituty hmotného práva (subjektivní stránka, objektivní stránka trestného činu), a pravou podstatou argumentace obviněných je tvrzení, že se jednání, pro které byli uznáni vinnými nedopustili, resp. nešlo o trestnou činnost, kterou by bylo, stručně řečeno, možno popsat tak, že v případě skutku popsaného pod bodem I. výroku rozsudku (obviněný B.) nešlo o vylákání finančních prostředků z firmy CE Solar a jejich vyvedení na lichtenštejnský účet z titulu fiktivního zprostředkování obchodu a následně (bod II. ve vztahu k oběma obviněným) při vědomí tímto způsobem získaných finančních prostředků na účtu, uvedené finanční prostředky přeposílali na své účty, pod zastíracím režimem smlouvy o půjčce, uzavřenou se společností Cormack Trade, je nezbytné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
14) Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněných poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V souvislosti s otázkou předkládání vlastní verze skutkového děje lze rovněž upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
15) V návaznosti na shora uvedené je vhodné ještě připomenout, a to ve vztahu ke skutkovému zjištění, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [pro orgán činný v trestním řízení (je nepochybné, že obvinění až na výjimky vždy budou skutkový stav zpochybňovat, neboť nebude v souladu s jejich představami, zejména za situace, kdy budou odsouzeni], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění. V předmětné trestní věci musí Nejvyšší soud konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, srozumitelná (k otázce upozornění na změnu právní kvalifikace se Nejvyšší soud vyjádřil v bodě 12), logická a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, jak lze dovodit z dovolací argumentace obviněných, tudíž nelze akceptovat námitky obviněných, že dovoláním napadená rozhodnutí vykazují znaky extrémního nesouladu – rozporu, neboť skutkové závěry nemají oporu v provedených důkazech.
16) Výše uvedené skutečnosti dopadají na námitky obou obviněných shora zmíněné, přičemž je nutno uzavřít, že jimi nebyl dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn, tudíž ve vztahu k uvedeným námitkám přichází v úvahu postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
17) Obviněný O. však uplatnil dále námitku „ultima ratio“, kterou lze označit s jistou mírou tolerance, neboť obviněný popírá spáchání trestné činnosti - tedy zjištěný skutkový stav, za námitku právní, avšak zjevně neopodstatněnou, a to s ohledem na níže uvedené skutečnosti. Uvedená zásada je upravena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl: že „zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
18) Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněného jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Ze skutkového zjištění vyplynulo, jakým způsobem byla trestná činnost realizována, nelze přehlédnout její sofistikovanost, stejně jako škodu jednáním obviněných způsobenou. Za takto zjištěného skutkového stavu je odkaz obviněného na nutnost postupu podle §12 tr. zákoníku nejen nepřiléhavý, ale také zjevně neopodstatněný.
19) Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obvinění uplatnili v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
20) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného M. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání obviněného P. O. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to pouze z toho důvodu, že námitku „ultima ratio“ shledal zjevně neopodstatněnou [v případě zbylých námitek přicházelo v úvahu odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.] Z těchto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem nebylo důvodu rozhodovat předem o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu