ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1431.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1431/2017-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 1. 2018 o dovolání obviněného D. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 2 To 34/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2016, sp. zn. 1 T 5/2016, byl obviněný D. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za nějž byl podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití 58 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 12. 2014, sp. zn. 1 T 177/2014, který byl obviněnému doručen dne 11. 12. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. R., o náhradě škody a o zproštění obviněné M. M.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 2 To 34/2017, z podnětu odvolání obviněného D. M. tento rozsudek soudu prvního stupně ohledně tohoto obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že ho uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, na podkladě skutkových zjištěních,
že dne 10. 5. 2015 v 19.24 hod. společně s obviněným M. R., v P., E., v pivnici R. H. P., poté, co poškozený Z. K. nemohl najít finanční hotovost na zaplacení útraty ve výši cca 1.500 Kč, neboť měl u sebe pouze 1.200 Kč, obviněný D. M. poškozeného vytlačil z pivnice a za ruku ho odtáhl k bankomatu České spořitelny v E. ulici v úmyslu poškozeného přinutit k vybrání dlužné finanční částky z bankomatu a předat ji na úhradu dluhu barmance M. M., k čemuž nedošlo, neboť u bankomatu obviněný zjistil, že poškozený nemá platební kartu, a proto ho znovu uchopil za sako a táhl ho zpět k pivnici, přičemž ho po cestě 6x udeřil pravou rukou do obličeje a zatlačil ho na stěnu České spořitelny, v důsledku čehož poškozenému způsobil kontuzi očního bulbu a levého hemitoraxu a exkoriaci krku a za levou ušnicí, během cesty zpět k pivnici k nim přistoupil obviněný M. R. a poškozeného označil jako osobu, která naproti v herně dluží 2.000 Kč, a spolu s obviněným D. M. z poškozeného násilím servali jeho oblečení, kromě slipů, kterého se zmocnili a odhodili je do křoví, takže poškozený byl nucen se vrátit do pivnice bez oblečení, v důsledku čehož se u něho po čtrnácti dnech rozvinula posttraumatická stresová porucha, která se projevovala zejména depresemi, poruchami spánku, děsivými sny, flashbacky, projevy úzkosti, přičemž byl nucen vyhledat psychiatrickou pomoc, a tyto následky jej omezovaly v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců.
3. Za tento zločin obviněnému uložil podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití 58 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 12. 2014, sp. zn. 1 T 277/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodl také o náhradě škody.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný D. M. podal proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání. Vytýkal jím, že soudy nesprávně posoudily a vyhodnotily jednotu a totožnost skutku, a zaměnily skutky loupeže a ublížení na zdraví. Rovněž vadně posoudily znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 2 tr. písm. b) tr. zákoníku, především po subjektivní i objektivní stránce, neboť těžká újma, jíž poškozený utrpěl, nebyla způsobena obviněným. Také nebyla „bez důvodných pochybností prokázána přičitatelnost činu loupeže podle odstavce 2 §173 tr. zákoníku obviněnému“. Obviněný rovněž brojil proti popsanému skutku tvrzením, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a skutková situace neumožňuje dovodit hmotněprávní závěry, které soudy shledaly nesprávně, když nerespektovaly mimo jiné ani zásadu in dubio pro reo .
5. K nedostatku „jednoty a totožnosti skutku“ obviněný poté, co poukázal na skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku vytýkal vadný závěr o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 2. Konstatoval, že u poškozeného vzniklé zranění v podobě kontuze očního bulbu a levého hemithoraxu a exkoriace krku, nevzniklo v důsledku jeho jednání, protože k bankomatu se poškozený vydal z vlastní vůle po přesvědčování personálu pivnice, aby mohl uhradit dluh, a jestliže jej obviněný táhl za ruku, bylo tomu proto, že poškozený byl v těžké opilosti, vrávoral a špatně se držel na nohou. Takové vedení za ruku však podle obviněného nedosahuje škodlivosti potřebné pro loupež, protože nešlo o násilí ve spojení s výběrem peněz z bankomatu. Obviněný připustil, že zkratkovitě reagoval na změnu chování poškozeného při cestě zpátky, kde jej několikrát udeřil, což kamerové záznamy zachytily, a on toho lituje. Tyto fyzické údery však byly méně závažné, a nerozvážné jednání obviněného mělo být posouzeno jako přečin podle §146 tr. zákoníku, případně podle §146a tr. zákoníku. Obviněný poukázal na to, že je třeba od uvedeného činu oddělit, že se podílel na tom, když obviněný M. R. poškozeného svlékl do spodního prádla. Takového jednání nevedlo k tomu, aby získali oděv poškozeného. Podle obviněného je takové jednání vzhledem k záměru i okolnostem, za kterých k němu došlo, výtržnictvím podle §358 tr. zákoníku. Z uvedených důvodů odvolacímu soudu vytýkal, že čin mu za vinu kladený posoudil jako pokračující zločin loupeže, protože údery, které obviněný poškozenému uštědřil při cestě od bankomatu, neměly žádnou souvislost s jeho následným svlečením. Šlo o tři samostatné skutky, z nichž za útok proti poškozenému a jeho majetku lze považovat pouze to jednání, kdy vedl opilého a potácejícího poškozeného k bankomatu, aby si ze své vůle vybral 200 Kč, které dlužil a slíbil vrátit. Uvedené činy však nedosahují zvlášť závažného zločinu loupeže.
6. Z hlediska zavinění nejsou podle obviněného správné závěry odvolacího soudu o tom, že jednal úmyslně (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1965, sp. zn. 1 Tz 38/65). Obviněný k základní skutkové podstatě zdůraznil, že nebylo jeho úmyslem zmocnit se a odcizit věci z majetku poškozeného, ale jen pomoci mu při úhradě jeho dluhu. Požadavky na subjektivní stránku nebyly naplněny ani u zvlášť přitěžující okolnosti představované těžkou újmou na zdraví, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti (§17 tr. zákoníku), která poškozenému ani nevznikla, což se obviněný snažil doložit, avšak odvolací soud za tímto účelem neumožnil provést jím navrhované důkazy. Při vedení za ruku k bankomatu opilého člověka nebylo možné předpokládat a vědět, že by takové jednání mělo za následek těžkou újmu na zdraví, a takový následek nebylo možné dovozovat ani z nevědomé nedbalosti. Pokud by takový následek vznikl v důsledku napadení poškozeného cestou od bankomatu, jednalo by se o následek ublížení na zdraví, nikoliv loupeže. Jeho vznik není možné dovozovat ani ze svlékání, které mohlo založit jen přečin výtržnictví.
7. Vůči objektivní stránce loupeže obviněný namítal, že soudy dostatečně neobjasnily průběh činu, jenž mu je kladen za vinu, a nedostatky spatřoval i v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Zásadně však vytýkal vadné posouzení výpovědi poškozeného, u níž se neztotožnil se závěry soudů, že by byla věrohodná, neměnná a nerozporná, a to obzvláště za situace, když poškozený si sám předmětné jednání z velké části vůbec nepamatuje.
8. Ve vztahu ke vzniku těžké újmy na zdraví obviněný považoval provedené dokazování za neúplné, protože soud je povinen si závěry poškozeného prověřit, neboť nikoliv každá posttraumatická stresová porucha znamená těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Obviněný ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu poukázal na to, že pro naplnění tohoto kvalifikačního znaku je třeba, aby došlo k poruše na zdraví v souvislosti s jednáním obviněného, a aby mezi nimi byla prokázána příčinná souvislost, taková porucha zdraví musí trvat více jak šest týdnů. Porucha fyzického nebo duševního musí být natolik závažná, že je srovnatelná s jinými poruchami podle §122 odst. písm. a) až h) tr. zákoníku, přitom nepostačuje jen subjektivní pocit poškozeného. Obviněný zdůraznil, že v této věci soudy vycházely pro závěry o povaze újmy vzniklé u poškozeného ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného znalcem MUDr. Petrem Navrátilem, jenž vycházel z lékařských podkladů, z nichž vyplynulo, že poškozený vyhledal poprvé zdravotnickou pomoc prokazatelně až čtyři měsíce po posuzovaném jednání. Lékaře pak navštěvoval jednou za dva měsíce. Při těžké újmě na zdraví srovnatelné s újmami demonstrativně uvedenými v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku ovšem bývá léčba mnohem intenzivnější, což naznačuje, že následky pro poškozeného nejsou tak závažné, jak je poškozený subjektivně líčil. Obviněný v podrobnostech poukázal na skutečnosti, které vedly znalce k závěrům, jež o povaze újmy poškozeného učinil a zmínil i další okolnosti, které měly podle znalce na život poškozeného vliv, jako např. změna zaměstnání a bydliště, ztráta koníčků a zahájení ambulantní léčby. V dovolání obviněný poukazoval i na další skutečnosti, které nebyly podle jeho názoru v životě a postojích poškozeného dostatečně znalcem brány na zřetel, a proto se domáhal rovněž i zpracování revizního znaleckého posudku, který však soudy zcela nesprávně odmítly realizovat, což obviněný považoval za zásah do řádného přezkoumání a vyhodnocení všech skutečností významných pro závěr o jeho vině. Přitom obviněný zdůraznil povahu a význam znaleckého posudku jako důkazního prostředku a poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 57/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1139/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06).
9. V další části dovolání se obviněný zabýval tvrzením o existenci extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy z hlediska porušení zásad spravedlivého procesu, případně přepjatého formalizmu, a to v duchu rozhodnutí Ústavního soudu, o které své argumenty zejména opíral. Zmínit lze především teze a úvahy vybrané z nálezů ze dne 10. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 715/2006, ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/2005, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004, a ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/2016. Nebyl tak bez důvodných pochybností objasněn průběh události především k existenci těžké újmy na zdraví, což mělo za následek nesprávné právní posouzení, které je založené na nedůvěryhodných výpovědích. V té souvislosti obviněný namítal nedostatky v porušení zásady in dubio pro reo . Vzhledem k tomu, že se z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí nedá zjistit, jak soudy svědecké výpovědi hodnotily, považuje je obviněný za vybočující z hlediska §125 tr. ř.
10. Pochybení odvolacího soudu obviněný spatřoval i u uloženého trestu, vůči němuž namítal jeho nepřiměřenost zjištěným okolnostem případu, neboť se sám dobrovolně přihlásil na policii, ke skutku se doznal a s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval. Poukázal na to, že odvolací soud doplnil dokazování o důkazy prokazující, že jeho otec trpí těžkou chorobou, i dobrou snahu obviněného se o své blízké postarat, avšak tyto skutečnosti v jeho prospěch do výše uloženého trestu nepromítl. Obviněný rovněž zdůraznil své osobní poměry s důrazem na to, že v minulosti si prošel složitým životním obdobím, kdy přišel o práci, a neplnil tak svou vyživovací povinnost, což překonal a žije spořádaný život (živí se jako řidič sanitního vozidla). I když byl v minulosti čtyřikrát odsouzen, nikdy tomu nebylo za násilnou trestnou činnost, a poukázal na osvědčení týkající se zkušební doby u trestu odnětí svobody uloženého na základě rozsudku Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 3 T 288/2013, a na to, že první i třetí odsouzení jsou zahlazená. V jeho prospěch mělo být též posouzeno, že poškozenému vrátil jeho oblečení, vyhledal ho, osobně se mu omluvil a pomohl s navrácením také ostatních věcí, které předchozího dne pozbyl. Obviněný tak měl za to, že jsou v jeho případě dány skutečnosti odůvodňující podmíněný odklad trestu odnětí svobody podle §81 odst. 1 tr. zákoníku.
11. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud shledal jeho dovolání důvodným, napadený rozsudek zrušil a věc Vrchnímu soudu v Praze vrátil k novému rozhodnutí.
12. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který námitky dovolatele považoval za nedůvodné či nedopadající na označené dovolací důvody. K výhradě, že byla na základě provedených důkazů nesprávně posouzena a vyhodnocena jednota a totožnost skutku a sloučeny či zaměněny skutky loupeže a ublížení na zdraví konstatoval, že splněním tohoto požadavku by se obviněný vystavěl přísnějšímu posouzení, než byl uznán vinným v přezkoumávaném rozhodnutí. Při rozdělení nyní jednoho skutku na tři samostatné činy by obviněný musel být uznán vinným minimálně třemi trestnými činy, což by bylo v rozporu se zásadou zákazu změny k horšímu, když jde o mimořádný opravný prostředek podaný jen ve prospěch obviněného.
13. Ve vztahu k námitkám proti nesprávnosti použité právní kvalifikace státní zástupce odkázal na strany 6 až 7 rozsudku vrchního soudu, jenž vysvětlil, proč jednání obviněného vykazuje znaky zločinu loupeže, a uvedenou argumentaci považoval za přesvědčivou včetně odkazu na vybranou judikaturu a odbornou literaturu. Zavinění ve formě minimálně nevědomé nedbalosti k předmětnému těžšímu následku je podle státního zástupce dostatečně objasněno i popsáno ve výrokové části rozsudku, a to zejména s ohledem na opakovaná fyzická napadení obvykle vedoucí k poškození fyzického zdraví. Zdůraznil, že obviněný poškozeného násilně zbaveného oblečení ponechal zbitého na ulici, což konkrétně svědčí o jeho vědomosti, že takovéto hrubé nakládání je způsobilé v poškozeném člověku vyvolat následné psychické obtíže podmíněné silně negativním násilným prožitkem. Jeho zaviněním je proto pokryta i kvalifikovaná skutková podstata tohoto trestného činu, neboť je obecně i bez speciálního vzdělání známé, že důsledkem násilného a ponižujícího jednání jiného člověka je možný vznik psychické újmy. Ve vztahu k těžké újmě na zdraví obviněný zaviněně jednal, a to minimálně v nevědomé nedbalosti dle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
14. K dovolatelem namítaným extrémním rozporům, jež státní zástupce neshledal, odkázal na stranu 5 napadeného rozsudku, kde odvolací soud shrnul, z jakých důvodů se se skutkovými i právními závěry se soudem nižšího stupně ztotožnil, a vysvětlil, že skutková zjištění vyplývají z provedeného dokazování. K těm důkazům, jež soud i přes návrh obviněného neprovedl, konstatoval, že k vypracování dalšího, „revizního“ znaleckého posudku nebyl důvod, protože o správnosti zpracovaného posudku nejsou pochybnosti, neboť koresponduje se závěry ošetřujícího lékaře K. Š. Jelikož neshledal důvod ani pro opatření obviněným navrhovaných důkazů (viz strana 7 napadeného rozsudku), státní zástupce nespatřoval v těchto postupech soudů existenci tzv. opomenutých důkazů.
15. Pokud obviněný brojil proti nedostatkům v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, státní zástupce odkázal na §265a odst. 4 tr. ř., podle kterého je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. Výtky směřující proti nepřiměřenosti trestu a neuvážení všech skutečností, jež obviněný považoval za svědčící v jeho prospěch, neshledal opodstatněnými, a zdůraznil, že jde o výhrady, které nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, když nekorespondují ani s žádným jiným důvodem, např. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 149/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014). Protože námitky obviněného byly v části nedůvodné a tato skutečnost byla zřejmá již z přezkoumávaných rozhodnutí, státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
16. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k replice obhájci obviněného, z jehož strany Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel žádnou reakci.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
18. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání a též i vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.]. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
20. Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. NS 16/2002 – T 396), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné pod č. NS 17/2002 – T 420)].
21. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
22. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jde však o výjimku ze shora vymezených obecných zásad stanovených zákonem pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představovanou zjištěním extrémního nesouladu, o který by se však jednalo pouze tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), apod.].
23. Ze shora naznačeného obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný v něm brojil v případě výroku o vině jednak proti nesprávnostem provedeného dokazování, zejména výhradami proti nevěrohodnosti poškozeného a neúplnosti provedeného dokazování, a jednak při respektu ke skutkovým zjištěním i proti vadnému posouzení skutku z hlediska jeho průběhu, neboť se domáhal jeho jiného členění, resp. rozdělní na tři samostatné činy, a měl výhrady i proti tomu, zda těžká újma na zdraví jako posttraumatická porucha u poškozeného vznikla v důsledku jednání, jež je mu je kladeno za vinu. V této části se proto nespokojil se závěrem o naplnění všech znaků zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Domáhal se rovněž nesprávnosti uloženého trestu, pro jeho přílišnou tvrdost.
24. Je zjevné, že takto namítané výhrady jen zčásti korespondují s právním vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I když ty námitky, které nemají právní, nýbrž skutkovou povahu (jsou jimi namítány procesní okolnosti vyplývající z §2 odst. 5, 6 tr. ř., §220 tr. ř. nebo 125, příp. §134 tr. ř.), nejsou obecně a zásadně způsobilé materiálně naplnit nejen důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný z důvodů dovolání vymezených v ustanovení §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)] a Nejvyšší soud nebyl obecně povinen ve vztahu k nim správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat, s ohledem na to, že obviněný své výhrady vázal na porušení zásad článků 36 a 40 Listiny základních práv a svobod a článků 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dovolací soud posuzoval, zda v přezkoumávané věci došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu [viz zejména stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
IV. K výhradám proti nesprávnosti procesních postupů
25. Námitky obviněného vztahující se ke způsobu provedeného dokazování vyplývaly zejména z tvrzení, že soudy nemohly své závěry o tom, jak skutek probíhal, opřít o výpověď poškozeného, jehož označil za nevěrohodného, nebo že dokazování není úplné, jestliže soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy, by mohly vést k závěru o porušení pravidel spravedlivého procesu jen tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
26. Nejvyšší soud však žádné tyto vady v procesních postupech soudů obou stupňů nezjistil, protože lze jen ve stručnosti poukázat na to, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl nejen obviněné a poškozeného (č. l. 604 až 613), ale i celou řadu svědků [V. R. (č. l. 541 až 546), M. M. (č. l. 547 až 551) J. Ž. – M. (č. l. 594 až 597), R. F. (č. l. 551 až 553), P. Ch. (č. l. 554 až 556), K. Š. (č. l. 556 až 560) M. H. (č. l. 601 až 602), M. F. (č. l. 598 až 600), T. P. (č. l. 602 až 604)], ale rovněž provedl důkaz znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Navrátila (č. l. 340 až 357) a tohoto znalce vyslechl, zabýval se i listinnými důkazy včetně lékařských zpráv dokladujících zranění poškozeného (č. l. 134 až 136) a dalšími důkazy.
27. Jak plyne z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, v jejich odůvodněních je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté i v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy rovněž měly na zřeteli, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod., na základě zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení, přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15] soudy provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Lze tedy učinit závěr, že dostály svým povinnostem plynoucím z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zajištěné důkazy vyhodnotily v souladu se stanovenými podmínkami a dospěly k závěrům, které zejména soud prvního stupně rozvedl a podrobně rozepsal na stranách 10 až 15 svého rozsudku, kde mimo jiné vysvětlil, z jakých důvodů a na podkladě jakých úvah uvěřil výpovědi poškozeného.
28. Jestliže soudy neprovedly důkazy, které obviněný navrhoval, jak tvrdí v podaném dovolání, je třeba zmínit, že odvolací soud na stranách 5 až 7 svého rozsudku rozvedl, z jakých důvodů považoval tyto důkazy za nadbytečné a proč je postup soudu prvního stupně správný a neakceptoval návrh na doplnění dokazování obviněného ohledně ukončení předchozího pracovního poměru poškozeného. Zdůvodnil i to, že po doplnění dokazování o výslech znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Navrátila (č. l. 772 až 776) a svědkyně E. J. (č. l. 776 až 777), provedenými důkazy byl prokázán skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
29. Nejednalo se proto v této věci o tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť nešlo ani o návrh, jenž by byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další].
30. Nebylo možné se ani ztotožnit s tvrzením obviněného, který v dovolání uváděl, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není dostatečné a vykazuje vady, protože je vhodné zmínit, že v přezkoumávaném rozhodnutí je dostatek podkladů a z nich vyplývajících úvah odvolacího soudu jak ohledně viny, tak i trestu. Lze proto uzavřít, že odvolací soud přezkoumal k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně, a řádně vysvětlil, proč ho neshledal vadným (srov. strany 5 až 6 rozsudku odvolacího soudu).
31. Opodstatnění z hlediska zásad spravedlivého procesu nemají ani další výhrady obviněného, které soustředil proti způsobu vedení dokazování a jeho rozsahu, zejména proto, že soudy všem svým procesním povinnostem dostály, a tedy nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo , protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely. Na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k několika přibližně stejně pravděpodobným skutkovým verzím, neboť ta, kterou obviněný preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena, a to nikoliv jen jedním důkazem, ale celou skupinou spolu souvisejících a vzájemně se doplňujících důkazních prostředků, jak soudy obou stupňů ve smyslu pravidel stanovených v §125 tr. ř. dostatečně, srozumitelně i logicky vysvětlily.
32. Uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
33. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zjištěné skutkové okolnosti nevzbuzují žádné pochybnosti, a proto mohl na podkladě skutku popsaného v rozsudku odvolacího soudu zkoumat, zda obviněným vytýkané právní vady jsou důvodné.
V. K jednotě skutku
34. Obviněný v dovolání vytýkal, že popsaný skutek neodpovídá tomu, jak on sám jeho průběh rozfázoval, a měl za to, že tím, že soudy v činu mu za vinu kladeném shledaly jeden skutek, došlo k porušení zásad jednoty skutku, protože ve vztahu ke způsobenému následku šlo o tři činy, když za první považoval část jednání, při kterém poškozeného odvedl k bankomatu, za druhý skutek označil úsek při odvádění poškozeného zpět do restaurace, a třetí spatřoval v jednání, při němž došlo ke svlečení poškozeného. Uvedenými výhradami obviněný vyjadřoval zejména svůj postoj k vzniklému následku (účinku) v podobě zranění a posttraumatické reakci u poškozeného zjištěných, jež se svým jednáním nespojoval.
35. K těmto námitkám Nejvyšší soud připomíná, že obviněnému čin kladený za vinu soudy zjistily a popsaly tak, jak je uveden ve skutkových zjištěních, a není pochyb o tom, že jde o jeden skutek, neboť z hlediska hmotného práva se za něj považuje projev vůle pachatele navenek. Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 1984, sp. zn. 3 Tz 6/84 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 8/1985)]. Podstatu skutku tvoří jednání. Jednání jako projev vůle ve vnějším světě je konání i opomenutí, může být spácháno úmyslně i z nedbalosti. Meze útoků (aktů) zahrnutých do jednání jsou však určeny trestněprávně relevantním následkem, jehož příčinou je jednání. Přitom se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. Takový konkrétní následek spojuje dílčí akty (útoky) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 171-172). Vícečinný souběh, kterého se obviněný v přezkoumávané věci domáhal, předpokládá více skutků, každý z nich by se posuzoval jako samostatný trestný čin. Pojem skutek spojovaný s trestným činem je pojem hmotněprávní, pod nímž je třeba rozumět událost ve vnějším světě vyvolanou zásahem člověka. Pojem trestný čin je souhrn objektivních a subjektivních skutečností podmiňujících trestní odpovědnost, tedy skutečností charakterizujících individuální určitý lidský zásah do vnějšího světa, pokud jsou v něm naplněné znaky činu uvedeného v trestním zákoníku. Obsah pojmu "trestný čin" je zakotven v ustanovení §13 tr. zákoníku.
36. V obviněným vytýkaných souvislostech se nemůže jednat o procesní kategorii pojmu skutku a z něj vyplývající totožnost, protože byť ji v dovolání zmiňoval, jeho výhrady k totožnosti skutku nesměřovaly, protože ta vyjadřuje skutek jako pojem procesněprávní popsaný v trestním řádu v ustanoveních §120 odst. 3 a §177 odst. 1 písm. c) tr. ř. Z nich vyplývá, že skutek musí být v usnesení o vznesení obvinění, v obžalobě a v rozsudku označen uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností potřebných k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Podle §220 odst. 1 a 3 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, není však vázán právním posouzením skutku v obžalobě. Protože podstatu skutku je třeba vidět především v jednání a v následku, který z něho vyplynul, bude totožnost skutku zachována, pokud se zachová totožnost jednání nebo totožnost následku [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 1973, sp. zn. 4 Tz 44/73 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 33/1974)].
37. Z hlediska tohoto rozlišení je však třeba s ohledem na pojednávanou věc zdůraznit, že tak, jak byl čin obviněnému za vinu kladený v obžalobě i v nyní přezkoumávaných rozhodnutích popsán, je stále týmž skutkem z hlediska procesního práva, a proto o jeho totožnosti nevznikají žádné pochybnosti. Pokud jde o jednotu skutku jako hmotněprávního pojmu a jeho vymezení jako jednoho skutku, i v tomto směru to, jak byl popsán, odpovídá tomu, že se jednalo o jedno jednání, které byť se rozdělilo do několika fází, směřovalo stále k témuž následku (účinku), jímž bylo získat od poškozeného peníze za útratu, kterou v pivnici neuhradil v celé výši, a to za využití násilí, které vyvrcholilo v účinek, jenž spočíval kromě finanční škody i ve způsobení újmy na zdraví, a to i v podobě újmy těžké.
38. Žádné ze zjištěných skutečností neodpovídalo, že by čin obviněného mohl být rozdělen na tři skutky, jak se tohoto v dovolání domáhal, protože šlo o stejné jednání, byť probíhající v různých dějových rovinách, a stále šlo o naplňování téhož záměru, který směřoval k tomu, aby byly získány ty peníze, které na počátku tohoto činu poškozený neuhradil a obviněný se je snažil různými formami násilí a působením na vůli poškozeného od něj vymoci. Ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §173 tr. zákoníku, je však třeba připomenout, že jde o trestný čin, který ve své skutkové podstatě zahrnuje dva následky, a to majetkový a proti životu a zdraví, o něž oba se v této věci jednalo.
39. Pro úplnost je k uvedené námitce obviněného též vhodné zmínit, jak ve vyjádření uváděl i nejvyšší státní zástupce, že jím vyjadřovaný požadavek se vůbec neslučuje se zásadou reformationis in peius , protože obviněný se jím domáhal stavu, který by byl v jeho neprospěch, protože rozdělní na tři skutky, by znamenalo právní posouzení podle tří skutkových podstat (otázka jejich právní kvalifikace není jasná), což by při zachování těžšího následku v podobě těžké újmy na zdraví znamenalo ztížení pozice obviněného, oproti té, která pro něj nyní z přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá (srov. procesní zásadu podle §podle §265s odst. 2 tr. ř., případně 265p odst. 1 tr. ř.).
VI. K posttraumatické poruše jako těžké újmy u poškozeného
40. Obviněný v dovolání vytýkal nesprávnost použité právní kvalifikace podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a nesouhlasil se závěrem, že poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Poukázal na to, že porucha zdraví musí být ve své závažnosti zcela srovnatelná s ostatními poruchami uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku a poškozenému musí způsobovat velmi citelnou újmu v obvyklém životě, což v projednávané věci nenastalo.
41. K těmto výhradám je potřeba zdůraznit, že podle učiněných skutkových zjištění obviněný poškozenému vedle méně závažných zranění spočívajících v kontuzi očního bulbu a levého hemitoraxu a exkoriaci krku a za levou ušnicí poškozenému způsobil i psychické trauma, z něhož se po čtrnácti dnech rozvinula posttraumatická stresová porucha, která se projevovala zejména depresemi, poruchami spánku, děsivými sny, flashbacky, projevy úzkosti, přičemž byl nucen vyhledat psychiatrickou pomoc a tyto následky jej omezovaly v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců (jak do skutkových zjištění původně zjišťovaných soudem prvního stupně doplnil odvolací soud).
42. Soud prvního stupně tento právní závěr učinil na podkladě lékařských zpráv, výpovědi poškozeného, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalce MUDr. Petra Navrátila a svědecké výpovědi K. Š., lékaře poškozeného, a dospěl k závěru, že s ohledem na povahu psychického stavu poškozeného se jednalo o těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Rozvedl, že příznaky, kterými se u poškozeného posttraumatická stresová porucha vyznačovala po dobu přesahující dva měsíce, způsobily velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Nebyl totiž během více jak jednoho měsíce od posuzované události psychicky ani fyzicky schopen dále vykonávat svou práci vedoucího školní kuchyně a rozvázal pracovní poměr dohodou, načež si našel nenáročné zaměstnání na recepci (strany 14 a 15 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s tímto zdůvodněním nespokojil. Doplnil proto sám dokazování o opětovný výslech znalce MUDr. Petra Navrátila, aby následně rozhodl ve shodě se soudem prvního stupně, že se o těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku jednalo. Podkladem byl zejména celkový stav poškozeného, neboť důsledky na jeho zdraví byly natolik závažné, že byl nucen vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc, bez níž nebyl schopen řádného života.
43. Podle uvedených skutečností je třeba shrnout, že u poškozeného Z. K. byly zjištěny potíže zejména neurotického charakteru, přičemž toto onemocnění posouzené jako posttraumatická stresová porucha se projevovalo především těžkými úzkostnými obtížemi, depresivními příznaky, poruchami spánku s úzkostnými sny, zpětným prožíváním traumatu (č. l. 355). Tyto problémy u něj přetrvávaly nejméně dva až tři měsíce od počátku psychiatrické léčby, kterou začal být léčen čtyři měsíce od traumatu (č. l. 535). U poškozeného došlo k vyhýbavému chování, začal se stranit zátěžovým situacím, zejména těm, které mu připomínaly stres a trauma. Úzkost byla natolik separovaná od volních procesů, že se projevila ve spánku. Poškozený ani ve spánku nedokázal potlačit vzpomínku nebo představu, objevovaly se mu ve všech různých činnostech, nedokázal relaxovat. K úzkosti se přidávalo i zhoršení nálady a řada dalších příznaků spjatých s úzkostí, např. fyzických, tzn. zrychlení, bušení srdce, pocit nevolnosti, atd. Kvůli těmto problémům musel byt dlouhodobě medikován vysokými dávkami hypnotik.
44. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o jejich nedůslednosti. Naopak je patrné, že soudy pečlivě posuzovaly okolnosti, za kterých k popsanému jednání došlo a jež vedly k závěru o tom, že poškozený utrpěl duševní poruchu, která nebyla jen přechodného nebo nevýznamného rázu. Pro tento závěr soudy obou stupňů vycházely nejen ze znaleckých posudků, ale své poznatky čerpaly i z dalších důkazů, z nichž vyplynuly projevy a chování poškozeného. Rovněž je třeba připomenout, že Nejvyšší soud, jak již poznamenal shora, když neobjevil absenci řádného odůvodnění ve smyslu §125 tr. ř. či jiné nedostatky, jež by svědčily o závažném nedodržení základních pravidel porušujícím právo obviněného na spravedlivý proces, shledal, že soudy i po hmotněprávní stránce psychickou chorobu i co do její závažnosti a intenzity dostatečně v souladu se zásadami platnými pro ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku posoudily. Jen pro úplnost je vhodné připomenout, že soudy zjištěné zdravotní komplikace a problémy, které se u poškozeného po spáchaném činu objektivně rozvinuly (jak je také v závěru skutkového zjištění odvolací soud popsal), posuzovaly ve smyslu odstavce 2 písm. b) §173 tr. zákoníku a v souladu s ním učinily závěr, že se jednalo o těžkou újmu na zdraví. Soudy se v potřebné míře věnovaly tomu, že byla naplněna hlediska těžké újmy spočívající v delší dobu trvající poruše zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, neboť u poškozeného s ohledem na časové rozmezí, v němž se tato duševní porucha rozvíjela, měla již charakter delší dobu trvající poruchy zdraví.
45. Pro úplnost Nejvyšší soud jen nad rámec argumentace uvedené zejména soudem druhého stupně zmiňuje, že závěry soudů obou stupňů plně korespondují s tím, že za těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1980, sp. zn. 4 To 24/80 (uveřejněné pod č. 9/1981/II Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1983, sp. zn. 6 To 39/82 (uveřejněný pod č. 51/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů.
46. Za významnou skutečnost v přezkoumávané věci soudy považovaly mimo jiné i to, že u poškozeného se jednalo o vážnou porucha zdraví a znamenalo velmi citelnou újmu v jeho obvyklém způsobu života, protože její projevy byly spojeny s takovými potížemi, které kromě nezbytné delší doby, svou povahou překážely v jeho povolání a v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahovaly tím, že se nemohl projevovat a chovat tak, jak bylo jeho zvyklostí, ale musel na ně reagovat opatřeními, které pro něj měly rovněž neblahé důsledky (např. změna zaměstnání). Navíc je třeba zdůraznit, že vznik posttraumatické stresové poruchy může u poškozeného v různé intenzitě přetrvávat po relativně dlouhou dobu [srov. přiměřeně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016 (uveřejněný v Trestněprávní revue, ročník 2017, seš. 3, str. 77)]. V přezkoumávané věci zjištěná porucha zdraví u poškozeného byla spojena s takovými obtížemi, které sice netrvaly příliš dlouhou dobu, avšak poškozenému vážně překážely v jeho povolání či zaměstnání, ale i v obvyklém způsobu jeho života (srov. přiměřeně k tomu ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1320 až 1322).
47. Nejvyšší soud podle všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že soudy nepochybily, pokud shledaly ve zdravotním stavu, který byl zjištěn, popsán a rozveden, naplnění hledisek těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, a tedy v souvislosti s tímto závěrem i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
VII. K příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem
48. Obviněný v dovolání rovněž vytýkal, že nebylo možné uvedený vzniklý následek přisuzovat jemu za vinu kladenému jednání, protože u poškozeného těžká újma na zdraví v podobě posttraumatické reakce měla příčinu v jiných skutečnostech na jeho činu nezávislých. Zejména příčinnou souvislost mezi vznikem posttraumatické poruchy u poškozeného a změnou jeho zaměstnání neshledal prokázanou.
49. Podle Nejvyššího soudu tyto výhrady nemají podklady ve výsledcích provedeného dokazování s tím, že na ně soudy dostatečně reagovaly, a tedy i příčinnou souvislostí mezi jednáním obviněného a u poškozeného vzniklým následkem v podobě těžké újmy na zdraví se zabývaly, avšak je třeba zdůraznit, že nikoliv v duchu obviněným změněných skutkových okolností (viz body 8 a 10), ale ve vztahu ke těm zjištěním, jak je zejména odvolací soud popsal ve výroku o vině v přezkoumávaném rozsudku. Z těchto okolností je zřejmé, že šlo o jednání, jehož následkem byla zjištěná posttraumatické porucha. Jak bylo prokázáno, potíže, jimiž poškozený trpěl, byly bezprostředně spjaty s negativními a pro něj frustrujícími zážitky z činu obviněného, neboť pro něj byly natolik destruktivním prožitkem, že nebyl schopen svou mysl po činu zmobilizovat do normálního způsobu života, ale stresující událost se mu opakovaně vracela (mimo jiné i ve spánku) a vyvolávala u něj úzkosti, které mu znemožňovaly prožívat život způsobem, který byl do té doby pro něj běžný a obvyklý. Nebylo proto ničím vyloučeno, že se u poškozeného v příčinné souvislosti s přezkoumávaným napadením rozvinuly duševní obtíže, které vznikly po závažném stresovém zážitku.
50. K těmto závěrům soudů obou stupňů ke správnosti hmotněprávního posouzení existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, je třeba uvést, že v daném případě bylo respektováno, že pachatel může být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně způsobil trestněprávně relevantní následek. Soudy dostály i tomu, aby v kauzálním vztahu izolovaly jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a trestněprávní následky, a to s ohledem na skutečnosti, které vzaly v přezkoumávané věci za prokázané. Z tohoto důvodu bylo prokázáno, že obviněný svým protiprávním jednáním , které naplňuje znaky trestného činu , způsobil následek důležitý z hlediska skutkové podstaty činu podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
51. S ohledem na výhrady obviněného v podaném dovolání, je vhodné zmínit, že i když se na části jednání obviněného rovněž podílel jako spolupachatel obviněný M. R., který společně s ním z poškozeného serval násilím oblečení, a tedy se spolupodílel i na vzniklém těžkém následku u poškozeného, nemění tato okolnost nic na trestní odpovědnosti obviněného, protože jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nedošlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí č. 72/1971 a č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
VIII. K námitkám proti subjektivní stránce
52. Dovolatel v rámci podaného dovolání rovněž vytýkal, že soudy dostatečně nevyhodnotily všechny okolnosti vztahující se k subjektivní stránce, protože jeho úmyslem bylo jen pomoci při úhradě poškozeného, nikoliv zmocnit se a odcizit majetek poškozeného, ani nebylo možné předpokládat a vědět, že by jeho jednání mohlo mít za následek způsobení těžké újmy na zdraví, a to ani v nevědomé nedbalosti.
53. Pro závěr o tom, že tyto námitky obviněného nemají v okolnostech, za nichž byl čin spáchán, žádné opodstatnění, lze vycházet z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž plyne, že i této stránce činu obviněného se soudy věnovaly (srov. rozsudky soudu prvního stupně na straně 15 a odvolacího soudu na straně 7). Je vhodné poukázat zásadně na závěr o tom, že podle skutečností mimo jiné i popsaných ve skutkovém zjištění obviněný jednal tak, že se chtěl zmocnit peněz poškozeného. Právě za tímto účelem ho nejprve vytlačil z pivnice, odtáhl ho k bankomatu a táhl ho i zpět k pivnici, přičemž po cestě ho 6x udeřil do obličeje a zatlačil na stěnu budovy a následně z něj i spolu s dalším obviněným násilně serval oblečení až na spodní prádlo a jeho oblečení odhodili do křoví. Je tedy zřejmé, že obviněný jednal ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku chtěně a vědomě se záměrem získat peníze a obviněného fyzicky napadnout. Byl proto plně s požadavky zákona učiněn závěr, že obviněný jednal v přímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
54. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě podle §173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočívající ve vzniku těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku soudy shledaly nevědomou nedbalost, o kterou se podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná, jestliže pachatel trestného činu nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Jde-li o těžší následek, přihlédne se k němu i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti (zde nejde o případ, kdy trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné). Těžší následek, o nějž se v projednávané věci jedná, představuje závažnější poruchu, než stanoví základní skutková podstata trestného činu, u kterého postačí zásadně nedbalost, a to ve formě nevědomé nedbalosti (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 246).
55. Při nevědomé nedbalosti, kterou soudy v přezkoumávané věci k těžšímu následku v jednání obviněného shledaly, se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem. Kritériem nedbalosti je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 237, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 237/2017].
56. V přezkoumávané věci má podstatný význam, zejména způsob, jímž obviněný s poškozeným nakládal, a to, že zbitého ho násilným jednáním vysvlékl do spodního prádla. I když je zřejmé, že obviněný v tomto směru nejednal cíleně, k tomu, aby mu způsobil těžkou újmu nad zdraví, a ani nevěděl, že ji může způsobit, ale právě s ohledem na tato svá počínání (zcela zjevně chtěná a záměrná), mohl s ohledem na své osobní poměry (profesní zkušenosti ze zdravotnictví) vědět, že jde o tak frustrující, ponižující a potupné jednání, které v poškozeném může způsobit těžké následky, právě zejména v psychickém rozpoložení.
57. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů učinily správné závěry i ohledně zavinění, které k okolnosti podmiňující vyšší trestní sazbu shledaly z vědomé nedbalosti podle §17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
58. Lze proto shrnout, že ve výroku o vině Nejvyšší soud žádné vady neshledal a použitou právní kvalifikaci podle §173 odst. 1 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku shledal správnou.
IX. K výhradám vůči výroku o trestu
59. V dovolání obviněný odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že při rozhodování o trestu nedostatečně posoudil jeho osobu i poměry, a domáhal se s ohledem na ně podmíněného odkladu trestu odnětí svobody podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, k čemuž sice formálně uvedl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitkami, že mu neměl být ukládán trest přímo spojený s odnětím svobody, ale trest mírnější, který by nebyl pro jeho další život tak tvrdým trestem, tento ani jiný dovolací důvod nenaplnil, protože brojil proti tomu, že soudy se dostatečně nevypořádaly se všemi okolnostmi, které podle něj měly být posouzeny jako polehčující ve smyslu §41 tr. zákoníku.
60. K tomu je třeba uvést, že za „jiné hmotněprávní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Pro nápravu vad ve vztahu k výroku o trestu slouží především důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž však obviněný v dovolání neuvedl, a proto je třeba jen v zájmu úplnosti uvést, že ten se vztahuje na případy, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
61. Obviněný zmíněné dovolací důvody obsahově relevantními výhradami nenaplnil, protože nevyhověl zásadám pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad pro uložení výše trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
62. I když z uvedených důvodů neměl Nejvyšší soud možnost správnost výroku o trestu přezkoumávat, nad rámec uvedeného lze uvést, že odvolací soud se otázkou trestu a aplikací §81 odst. 1 tr. zákoníku zabýval a při respektu k ustanovením §37 tr. zákoníku, §38 tr. zákoníku i §39 tr. zákoníku, posuzoval výhrady, které obviněný shodně uváděl i v podaném odvolání (zdravotní stav otce obviněného, péči o dceru i snahu o založení rodiny s družkou E. J.), a provedl důkazy o současném pracovním poměru obviněného, trestní minulosti i o osvědčení ve zkušební době z rozsudku Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 3 T 288/2013. Vysvětlil i úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídil a na jejichž základě dospěl k závěru o nutnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž neopomněl uvést relevantní důvody podstatné pro zařazení obviněného do věznice s dozorem (viz strany 7 a 8 rozsudku odvolacího soudu). Tento způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice s dozorem, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827), a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz ].
X. Závěr
63. Nejvyšší soud, jenž uvedeným způsobem přezkoumal jednotlivé výhrady obviněného, dospěl k závěru, že soudy se v dostatečné míře vypořádaly se všemi skutečnostmi, které obviněný v dovolání vytýkal, a proto shledal, že dovolání posouzené jako celek bylo nedůvodné. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 1. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu