ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.656.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 656/2018-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 7. 2018 o dovolání obviněného M. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 31 To 489/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 61/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 1 T 61/2016, byl obviněný M. B. uznán vinným v bodě 1) přečinem porušení povinnosti strážní služby podle §389 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2) přečinem neuposlechnutí rozkazu podle §375 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §375 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služby v ozbrojených sborech na dobu dvou let.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 31 To 489/2017, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek [v rozsudku soudu prvního stupně popsaný pod bodem 1)] spočívající v tom, že obviněný
dne 3. 12. 2015 v době od 14.45 hod. do 15.00 hod. ve Věznici R. na adrese B., J. n. N., jako příslušník Vězeňské služby České republiky a strážný na strážním stanovišti č. 3 (strážní věž) ve střežené části věznice vykonával úmyslně strážní činnost v rozporu s právními předpisy a nařízeními upravujícími strážní službu, neboť v úmyslu věnovat se mimoslužební činnosti manipuloval se svým mobilním telefonem tov. zn. LG IMEI, který nedovoleně pronesl na strážní stanoviště a ze kterého si na strážní věži přehrával za pomocí připojených sluchátek hudbu a řádně tak nestřežil určený úsek, kdy k výkonu strážní služby a k zajištění střežení určeného prostoru byl do denní směny od 05:45 do 18:15 hod. velen Denním rozkazem vedoucího oddělení vězeňské stráže č. 4/49 ze dne 3. 12. 2015, přičemž tímto svým úmyslným jednáním porušil obecná ustanovení o strážní a eskortní službě stanovená v §32 odst. 1, 3 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 234/2014, o vězeňské a justiční stráži o tom, že výkon strážní služby vyžaduje od všech příslušníků při plnění povinností bdělost a odpovědnost, a že strážný při výkonu služby nesmí vykonávat činnost, která nesouvisí s výkonem strážní služby, a která by odvracela jeho pozornost od střežení, a dále porušil všeobecné povinnosti strážného vězeňské stráže, stanovené v §74 písm. c) téhož nařízení, a to střežit určený úsek a neodvracet pozornost od výkonu služby, a dále porušil povinnosti zaměstnanců věznice při vstupu do střežené části, které se týkají i příslušníků Vězeňské služby České republiky v uvedené věznici, stanovené v článku 14 odst. 3 písm. f) Nařízení ředitele Věznice R., o zajištění vnitřní bezpečnosti Věznice R., kterým je zakázáno vnášet do střežené části věznice mobilní telefony a veškeré jejich příslušenství, jímž měl spáchat přečin porušení povinnosti strážní služby podle §389 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
3. Za přečin neuposlechnutí rozkazu podle §375 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným v bodě 2) shora uvedeného rozsudku soudu prvního stupně, jenž zůstal uvedeným rozsudkem odvolacího soudu nedotčen, odvolací soud obviněného nově odsoudil podle §375 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný podal proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, v části potvrzující výrok o vině pod bodem 2) z rozsudku soudu prvního stupně, prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v jehož úvodu uvedl, že odkazuje na veškeré své přednesy učiněné v rámci předchozích stadií trestního řízení.
5. V obsahu dovolání uvedené konstatování doplnil o své přesvědčení, že situace, která je předmětem skutkových zjištění v bodě 2) rozsudku soudu prvního stupně, byla uměle vytvořena a navozena ze strany vězeňské služby ve snaze jej zdiskreditovat a dosáhnout jeho odchodu z věznice poté, co se snažil pomoci ostatním strážným a založil odborovou organizaci. Jakmile se tak stalo, byly vůči jeho osobě zahájeny přímé či nepřímé ataky ze strany vedení věznice, spočívající v převelení k výkonu jiné činnosti mimo věznici, v kritizování jeho účesu, aj., ačkoli dříve k takovým úkonům nikdy nedocházelo. Poukázal na to, že celá nyní řešená problematika souvisela s tvrzeným zjištěním, že měl v době služby ve strážní věži mobilní telefon, který užíval, aniž plnil povinnosti strážného. Pro tento skutek byl obžaloby krajským soudem zproštěn, avšak další jednání, pro které byl obžalován a odsouzen, spočívalo v tom, že byl následně při svém odchodu ze služby ze strážního stanoviště vyzván, aby se podrobil osobní prohlídce, což učinil. Jediným objektivním a relevantním důkazem je podle obviněného videozáznam o provádění předmětné prohlídky. Poukázal na svoji setrvalou obhajobu, podle níž žádný rozkaz neobdržel, a tedy ho nemohl nesplnit, když mu nebyl dán. Z předmětného videozáznamu je patrné, že prohlídce bylo přímo či nepřímo v místnosti se zatmavenými skly přítomno v zásadě celé vedení věznice, které průběh osobní kontroly sledovalo. Při té nebyly zjištěny žádné nepovolené věci, ani mobilní telefon, a tudíž důstojník provádějící prohlídku značně znervózněl. Další část prohlídky byla vedena diskutabilním způsobem, a ani při ní nebylo nic závadného zjištěno, žádný rozkaz nebyl dán, a proto výpovědi funkcionářů věznice, které jsou podle názoru obviněného až „nestandardně totožné“, neodpovídají průběhu záznamu prohlídky na videu. Pokud mu nebyl žádný rozkaz dán, nemohl se dopustit ani přečinu, jímž byl uznán vinným. Zopakoval, že se jednalo o úkony směřující k jeho profesní likvidaci, a namítl, že důkaz, který mohl tyto snahy vedení věznice potvrdit, a to výslech svědkyně V. H., byl jako nedůvodný a nadbytečný zamítnut. O zaujatém a účelovém postupu vedení věznice svědčí i to, že s odvoláním se na utajované skutečnosti odmítla předložit soudu obviněným navrhované důkazy, které mohly prokázat jeho nevinu. Na druhou stranu však bylo soudu předloženo hodnocení obviněného, které vyznívá velmi negativně, ačkoli předchozí hodnocení byla naopak ryze pozitivní, když byl dáván ostatním za příklad. Teprve po skončení řízení bylo k jeho námitkám negativní hodnocení změněno na kladné, avšak soud se ani touto skutečností nezabýval.
6. Okresnímu soudu obviněný vytknul způsob při posuzování důkazů, který neodpovídal zákonným povinnostem hodnocení důkazů, což mělo za následek, že jeho jednání bylo i nesprávně právně posouzeno. Krajský soud tato pochybení nenapravil, když ani neprovedl opětovný důkaz videozáznamem, při jehož provedení by musel zjistit, že k udělení žádného rozkazu nadřízeným obviněného nedošlo. Pokud by existoval audiozáznam, byla by celá situace a nevina obviněného ještě mnohem průkaznější. Okresní soud podle obviněného neprovedl všechny potřebné a dostupné důkazy a ty, které provedl, nesprávně hodnotil, čímž došlo ke zkrácení práva obviněného na spravedlivý proces a k jeho bezdůvodnému odsouzení.
7. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci sp. zn. 31 To 489/2017, za užití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo zrušeno a věc přikázána krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
8. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, podle nějž předmětné námitky na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku ani jinému hmotněprávnímu posouzení. Pokud obviněný pouze lakonicky odkázal na svá předchozí podání a přednesy před soudy nižších stupňů, státní zástupce upozornil na rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku nelze dovolání opírat. Zbylé námitky označil za nekonkrétní a kusé, s nimiž se navíc vypořádal již odvolací soud na straně 5 v bodě 7 svého rozsudku, a státní zástupce se s ním ztotožnil. Protože neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, z nich vyvozenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, který obviněný navíc vůbec nenamítal, státní zástupce navrhl podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
9. Přestože vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice, obviněný tohoto oprávnění nevyužil.
III. Přípustnost a důvody dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které obsahově naplňují jím označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění tohoto dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
12. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
13. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, je povinen se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Nejvyšší soud proto v posuzované věci interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť je „…Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
14. Z uvedených principů Nejvyšší soud zkoumal, zda v posuzované věci došlo k průlomu do shora uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může nastat za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451), apod.], a tím založeno porušení práva na spravedlivý proces, jehož se obviněný výslovně dovolával.
15. Je třeba předeslat, že není-li však shledán shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.
16. S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný v něm neuplatnil žádné výhrady proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, ale námitkami stojícími mimo skutečný rozsah a obsah provedeného dokazování vytýkal zásadně nedostatky v postupech podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř., protože dokazování považoval za neúplné a způsob hodnocení provedených důkazů i vypořádání se s důkazními návrhy obhajoby za vadný. Nejvyšší soud proto neměl povinnost věcnou stránku jím vytýkaných vad přezkoumávat, protože jde o vady v procesním postupu soudů [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. I přesto však posuzoval, zda byly dodrženy všechny zásady spravedlivého procesu, a to s ohledem na důvodnost skutkových výhrad z hlediska shora vymezených ústavně zaručených zásad.
IV. K námitkám obviněného
17. Předně je třeba k odkazu obviněného na obsah jeho přednesů učiněných v předchozích fázích trestního řízení pouze stručně konstatovat totéž, co uvedl ve svém vyjádření již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že Nejvyšší soud se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání jako námitky uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby z něj kromě jiného vyplývalo, který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů napadá. Tím je vyjádřena nutnost, aby byly výhrady dovolatele formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v dovolání, které může být podáno jen z taxativně vymezených důvodů (srov. §265b tr. ř.). Jen tak může být zachován význam tohoto mimořádného opravného prostředku znamenajícího průlom do právní moci rozhodnutí. Jestliže je vymezení dovolacího důvodu obligatorní obsahovou náležitostí podaného dovolání, pak je tím dán požadavek na to, aby veškeré nedostatky, které jsou dovoláním vytýkány, byly v jeho obsahu rozvedeny a konkretizovány všechny shledávané argumenty tak, aby již z vlastního textu dovolání byly uplatněné výhrady patrné. Z těchto důvodů se dovolatel nemůže úspěšně v dovolání opírat o odkaz na skutečnosti obsažené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících fázích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního činu druhého stupně [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012 (uveřejněné pod č. 46/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010 (publikované pod č. TR NS 69/2010 - T 1325 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1192/2008, ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1189/2011, či ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1467/2011, aj.]. V daných souvislostech je argumentace spočívající pouze v odkazu na jiná dříve učiněná podání jen formalistickým přístupem vůči orgánu veřejné moci, a proto ji není možné objektivně akceptovat [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/2005 (N 95/41 SbNU 259)]. Z těchto důvodů Nejvyšší soud nemohl přihlížet k té části dovolání, v níž dovolatel pouze odkázal na své přednesy z přípravného řízení, hlavního líčení a veřejného zasedání, a pro své další úvahy vycházel toliko z těch výhrad, jež jsou uvedené přímo v textu podaného dovolání.
18. Pokud obviněný v dovolání uváděl konkrétní výhrady, které rozvedl a vysvětlil přímo v obsahu dovolání, je i v jejich případě třeba zdůraznit jejich obdobnost s těmi námitkami, jež v předešlých stádiích trestního řízení uplatňoval a s nimiž se soudy v potřebné míře vypořádaly, o čemž svědčí i reakce státního zástupce v jeho písemném vyjádření. Podstatou této části námitek obviněného je tvrzení, že žádný rozkaz, jehož neuposlechnutí mu je kladeno za vinu, nedostal. Uvedený postoj obviněný zdůvodnil zpochybněním věrohodnosti svědeckých výpovědí osob působících ve vedení věznice a poukazem na účelovost celé osobní prohlídky ve snaze jej zdiskreditovat pro jeho aktivity v rámci odborové činnosti. Současně vytýkal nedostatečný rozsah provedeného dokazování a namítal neopodstatněnost zamítnutí jím navrhovaných důkazů.
19. Uvedené výhrady byly předmětem jak dokazování, které provedl soud prvního stupně, tak i přezkumné činnosti odvolacího soudu, když oba soudy své závěry vyjádřily v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, na jejichž podkladě Nejvyšší soud shledal, že soudy skutkový stav věci spočívající v tom, že obviněný neuposlechl rozkaz nadřízeného, který mu byl udělen, prokázaly na podkladě důkazů, jež v průběhu hlavního líčení soud prvního stupně provedl. Z obsahu jeho rozsudku plyne, že vysvětlil, o které důkazy závěry o tom, jak skutek proběhl, opřel, jakož i to, že vycházel z výpovědí zaměstnanců věznice přítomných popsané události P. V., M. L., L. Ř., M. P., P. V., J. M., V. P. a P. S., které byly provedeny buď osobním výslechem těchto osob soudem, anebo při splnění zákonných podmínek podle §211 odst. 6 tr. ř. přečtením úředních záznamů o podaných vysvětleních z přípravného řízení jako listinný důkaz. Dále se soud prvního stupně opíral o listinné důkazy a fotodokumentaci z osobní prohlídky obviněného, služební záznam, denní rozkaz, služební hodnocení, sdělení o pověsti, jakož i o videozáznam z osobní prohlídky, který byl u hlavního líčení přehrán (viz č. l. 39 až 45, 57 až 61, 63 až 68, 69 až 71, 74 až 79, 82 až 87, 89 až 94, 95 až 102, 122 až 140, 142, 145, 146, 207 až 208, 217, 221, 222). Z těchto důkazů zjistily skutkové okolnosti, za kterých k činu došlo, zejména o průběhu osobní prohlídky obviněného M. L. inkriminovaného dne, jimiž vzaly za prokázané, že obviněný se nepodrobil výzvě k opakované prohlídce projitím detekčním rámem poté, co u něj byly nalezeny některé předměty při předchozí detekční kontrole zaznamenané, které obviněný vytáhl z kapes a položil na stůl, a to ani poté, co se dotazem adresovaným nadřízenému ujistil, že se jedná o rozkaz.
20. Ze zajištěných a vzájemně se podporujících důkazů (viz strana 11 rozsudku soudu prvního stupně) soud po uvážení všech skutečností z nich plynoucích uzavřel, že tyto důkazy se vzájemně podporují a jsou ve vzájemném souladu, protože popisují průběh osobní prohlídky v zásadě shodně tak, že poté, co M. L. obviněného vyzval, aby opětovně prošel detekčním rámem, a to s doslovným zdůrazněním, že mu dává rozkaz, který okolostojící svědci vnímali jako srozumitelný, jasný a směřující k tomu, aby tak obviněný učinil, obviněný reagoval slovem i postojem, že rámem neprojde, a to i na opětovný přímý rozkaz, jenž od svého nadřízeného obdržel. Tento závěr má dostatečný podklad ve výsledcích provedeného dokazování, který soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku popsal a vysvětlil.
21. Jestliže obviněný (osamoceně) tvrdí, že uvedené závěry nejsou pravdivé, že svědci uvádějí nepravdu, anebo že uvedená skutečnost nevyplynula z provedeného dokazování, a v důsledku toho setrval na tom, že mu žádný rozkaz nebyl udělen a že se popsaný skutkový stav věci zakládá na nepravdivých a nepodložených zjištěních a účelových tvrzeních vedení věznice, nelze těmto jeho výhradám přisvědčit. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí naopak plyne, že soudy velmi pečlivě posuzovaly i věrohodnost jednotlivých svědků a jejich vztah k obviněnému, zejména se zaměřením na to, zda tyto osoby mohly mít nějaký osobní či profesní zájem poškodit obviněného či naopak tomuto stranit a vypovídat v jeho prospěch. Tím reagovaly na námitku obviněného o podjatosti vedení věznice vůči jeho osobě, avšak po přehodnocení celé situace shledaly, že obviněným uváděné skutečnosti z výsledků provedeného dokazování nevyplynuly. Naopak vzaly za prokázané, že se obviněný odmítl podrobit opakované prohlídce a třetímu průchodu detekčním rámem, což koresponduje i s obsahem Úředního záznamu k vyhodnocení zajištěného kamerového záznamu kde je výslovně uvedeno, že obviněný „nereaguje na komunikaci vedoucího oddělení vězeňské stráže… přestává spolupracovat“, přičemž svoji nevoli uposlechnout dává najevo jak verbálně, tak nonverbálními postoji a fyzickými gesty. Teprve poté, co se odebral s příslušníky GIBS na oddělení prevence a stížností, jim hledaný mobilní telefon odevzdal (viz č. l. 109 až 110).
22. Nejvyšší soud k výhradám obviněného o nedostatečném rozsahu provedeného dokazování shledal, že ani v tomto směru nelze jím uváděným námitkám přisvědčit, neboť provedené důkazy poskytují dostatečný obraz o tom, jak se celá událost odvíjela. Jestliže obviněný vznášel požadavky na provedení dalších důkazů, soud prvního stupně ani tuto iniciativu obviněného nepřehlédl, protože vysvětlil, z jakých důvodů je neakceptoval a důkaznímu návrhu obhajoby nevyhověl (viz strany 9 a 10 rozsudku soudu prvního stupně).
23. Odvolací soud správnost postupů a závěrů soudu prvního stupně skutku v bodě 2) potvrdil a vypořádal se i se všemi podstatnými námitkami obviněného. Neopomenul přitom, stejně jako soud prvního stupně, relativně podrobně reagovat na důkazní návrhy obviněného, které vesměs považoval za nadbytečné, neboť se jednalo o důkazy, jež by nemohly více přispět k řádnému a spolehlivému objasnění skutkového stavu věci (služební záznamy již vyslechnutých příslušníků vězeňské služby, výslech pracovnice personálního oddělení V. H.), přičemž dosavadní dokazování bylo velmi podrobné a dostatečné pro skutková zjištění, o nichž nevznikají důvodné pochybnosti (srov. strany 4 a 5 rozsudku odvolacího soudu). Protože soudy požadavek obviněného na doplnění dokazování braly do úvahy, posuzovaly ho s výsledky zajištěných důkazů, konfrontovaly je s vhodností jejich přínosu pro další možná zjištění a závěry z těchto úvah plynoucí v potřebné míře v přezkoumávaných rozhodnutích vysvětlily, nemůže se jednat ani o kategorii tzv. opomenutých důkazů, o které by se jednalo tehdy, kdyby o nich v řízení nebylo soudem rozhodnuto, eventuálně v případě důkazů, jimiž se soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, čímž by založil nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/2002 (N 58/33 SbNU 89)].
24. Nejvyšší soud jen pro úplnost k výhradám obviněného, které jsou v zásadě jen opakováním již dříve uplatněné obhajoby, uvádí, že soudy se všemi námitkami důsledně zabývaly, umožnily mu, aby navrhoval důkazy, a na jeho návrhy adekvátně reagovaly. Jen pro úplnost lze zmínit, že soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, ale musí zvážit, které důkazy je potřeba provést a které nikoliv [k tomu srov. např. nálezy ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99 (N 100/15 SbNU 31), ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 566/03 (N 104/34 SbNU 99), či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225)]. Jelikož soudy dosud činné ve věci všechny tyto zásady respektovaly a napadená rozhodnutí jsou přiměřeně a racionálně logickým způsobem odůvodněna, neplyne z jejich obsahu žádný nesoulad, natož extrémní procesní nedostatky, které ostatně ani obviněný výslovně nevytýkal.
25. Nejvyšší soud na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že dovolací námitky obviněného jsou zcela v rozporu s obsahem spisu i napadených rozhodnutí, z nichž je zjevné, že soudy nižších stupňů učinily své závěry o tom, jak se skutek udál, na podkladě ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti posuzovaného skutku, se zaměřením na objasnění průběhu osobní prohlídky obviněného dne 3. 12. 2015 ve Věznici R. a hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí jednotlivě i v kontextu všech provedených důkazů. Hodnotily přitom nejen obhajobu obviněného, ale veškeré ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř., přičemž je třeba respektovat, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem soudů prvního, případně i druhého stupně, do nichž může Nejvyšší soud zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
26. Za zdůraznění stojí, že zejména soud prvního stupně se zabýval věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotil jak ty, jež svědčily ve prospěch obviněného, tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch. Soud měl na zřeteli i to, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, provádí zásadně soud prvního stupně, který je k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilý [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15 (U 9/78 SbNU 647)].
27. Ze všech uvedených důvodů je možné shrnout, že principy spravedlivého trestního řízení nebyly v posuzované věci porušeny, protože, jak již bylo zmíněno výše, právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Postup soudů obou stupňů nevykazuje známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
28. Protože v dovolání obviněného nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud je jako podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 7. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu