ECLI:CZ:NS:2020:11.TDO.995.2020.1
sp. zn. 11 Tdo 995/2020-1717
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného T. P., nar. XY, trvale bytem XY, a o dovoláních obviněných P. P. , nar. XY, trvale bytem XY a T. P. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 11 To 87/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 51/2019, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 11 To 87/2019, v celém výroku o trestu ohledně obviněného T. P.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. P. a T. P. odmítají.
III. Podle §265l odst. 4 tr. ř. z důvodů uvedených v §67 písm. a) tr. ř. se obviněný T. P. bere do vazby.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 3 T 51/2019, byl obviněný P. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků a 5 (pěti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest propadnutí věci, blíže specifikovaných na str. 3 výroku rozsudku.
Obviněný T. P. byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zvlášť závažném zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku za současného vyslovení dohledu nad obviněným podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve 200 (dvou stech) denních sazbách, denní sazba činí 500 Kč (pět set korun), přičemž celková výměra peněžitého trestu činí 100.000 Kč (sto tisíc korun). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců.
2. Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že:
obžalovaný P. P. bez povolení k takové činnosti nejméně od počátku roku 2018 do 16. 1. 2019 v domech č. p. XY a XY v obci XY, část XY, okres Kolín, postupně v přesněji nezjištěném počtu případů použitím pseudoefedrinu získaného z léků Cirrus a Sudafed, též použitím dalších surovin zejména kyseliny chlorovodíkové, fosforu, jódu, toluenu a použitím pomůcek zejména elektrických a plynových vařičů, filtračních nádob, trojhrdlých baněk, nádob z varného skla vyrobil přesněji nezjištěné množství sypkého materiálu obsahujícího nejméně 1.761 gramů psychotropní látky metamfetamin uvedené v příloze číslo 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, z něhož nejméně dne 20. 12. 2018 v XY, okres Praha - východ, v ulici XY po inkasu sjednané kupní ceny předal celkem 15,85 gramu s obsahem 11,92 gramu metamfetaminu R. V., a další zmíněnou psychotropní látku v množství 157,16 gramu se mu již nepodařilo vyrobit, neboť byl během její výroby a zpracování meziproduktu obsahujícího 174,76 gramu pseudoefedrinu báze dne 16. 1. 2019 zadržen policejním orgánem, přičemž ve zmíněném domě v obci XY, část XY, měl v době zákroku uloženy dosud nespotřebované suroviny připravené ke zpracováni, zejména 5 kilogramů jódu, z nichž hodlal vyrobit dalších nejméně 1.900 gramů metamfetaminu, což mu bylo znemožněno zmíněným zákrokem a zajištěním - těchto surovin - a dalších věcí, přičemž obžalovaný T. P. vědom si popsané činnosti obžalovaného P. P. a vědomě k tomuto účelu nejméně v pěti případech obstarával v přesněji nezjištěných dnech v průběhu roku 2018 v Polsku léky Cirrus a Sudafed, dále zakoupil dne 5. 6. 2018 v Českém Brodě dvě nádoby toluenu, dne 1. 8. 2018 destilační baňky v prodejně Verkon s. r. o, v Praze, dne 16. 11. 2018 v prodejnách Hornbach a ElectroWorld v Praze dva plastové barely a dva vysoušeče vlasů, a dne 5. 11. 2018 ve VDA Alchema 2000 v Praze sedm kilogramů červeného fosforu, dále obžalovaného P. P. opakovaně vozil do objektu v obci XY, případně jej tam doprovázel, a při výrobě metamfetaminu vypomáhal zejména při manipulaci s odpadovým materiálem, dále při úklidu, hlídal zmíněný objekt, obžalovanému P. P. opakovaně zajišťoval jídlo, a vědom si existence surovin připravených k dalšímu zpracování hodlal v této pomoci obžalovanému P. P. dále pokračovat, což mu bylo znemožněno zákrokem policejního orgánu dne 16. 1. 2019, při kterém byl zadržen, když obžalovaný P. P. takto jednal s vědomím, že rozhodnutím Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 2. 2018 pod spisovou značkou 2 T 28/2018 byl uznán vinným jednáním spočívajícím v přechovávání prekursoru pro jiného a posouzeným dle §283 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku podmíněně odložený na zkušební dobu do 5. 10.2021, přičemž obžalovaný T. P. o citovaném předchozím odsouzení obžalovaného P. P. věděl.
3. Tímtéž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněného L. P.
4. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obviněný P. P., jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněných T. P. a L. P., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 11 To 87/2019, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o trestech ohledně obviněných T. P. a L. P. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. ve vztahu ke zrušeným výrokům znovu rozhodl tak, že obviněného T. P. odsoudil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest ve výměře 200 (dvou set) denních sazeb, přičemž výše jedné denní sazby činí 500 Kč (pět set korun), tedy v celkové výměře 100.000 Kč (sto tisíc korun českých). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců.
5. Tímtéž rozsudkem taktéž znovu rozhodl o uložených trestech u obviněného L. P.
6. Odvolání obviněného P. P. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání obviněných a nejvyššího státního zástupce a vyjádření k nim
7. Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláními jednak obvinění P. P. a T. P., jednak v neprospěch obviněného T. P. nejvyšší státní zástupce.
8. Obviněný P. P. svým dovoláním, opírajícím se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. napadá všechny výroky rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, týkající se jeho osoby, když má za to, že spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.
9. Ve vztahu k výroku o vině namítá nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání a příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem jako pojmových znaků trestného činu i nesprávnou aplikaci hmotného práva na zjištěný skutkový stav danou extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi.
10. Vytýká, že soudy v napadených rozhodnutích a v řízeních jim předcházejících jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bezdůvodně odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech, pro rozhodování relevantních skutečností. Brojí proti použité právní kvalifikaci, tedy že čin spáchal ve velkém rozsahu jako znaku trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Za spekulativní a bez opory v provedených důkazech označil závěry soudu ohledně množství jím vyrobeného a zajištěného metamfetaminu a množství pervitinu, který vyrobit zamýšlel. Nalézací soud vycházel z premisy, že množství vyrobené psychotropní látky je potřeba rozdělit na tři části, a to na množství zajištěné při zadržení jeho osoby a obviněného T. P., na množství, které dle soudu mohl vyrobit v době předcházející zadržení, a množství psychotropní látky, které by údajně mohl vyrobit ze zajištěných chemikálií, pokud by nedošlo k zadržení.
11. Pokud jde o výrobu pervitinu v rozhodném období, ten vyráběl pouze pro potřebu svou a své přítelkyně H. U. Z takto vyrobeného materiálu občas poskytl nepatrné množství, tzv. „čáru“, za pomoc v domácnosti R. V. a maximálně 2 g mu někdy dal s sebou. Jeho činnost nebyla ekonomicky motivována, nikdy pervitin neprodával ani jiným osobám bezplatně neposkytoval. On sám konzumoval asi 0,75 g pervitinu denně, H. U. asi 1 g denně, R. V. od něho mohl získat – i s množstvím, které bylo u něho nalezeno, maximálně 40 g. Rovněž nebylo prokázáno, že měl v úmyslu do budoucna vyrábět pervitin tzv. „na kšeft“, ani nebylo žádným z důkazů vyvráceno, že chemikálie zajištěné policejním orgánem v XY nebyly určeny pro jeho známého „M.“. Logicky tak nemohl vyrobit v roce 2018 do 16. 1. 2019 větší množství pervitinu, než které s přítelkyní a s V. spotřeboval. Vychází-li z období uvedeného v žalobě, tj. z 371 dnů, při denní maximální spotřebě 2 g, pak se jedná o množství 742 g max. Množství 157 g, které mohl získat ze zajištěných 174,76 gramů pseudoefedrinu (báze) – s ohledem na podmínky a jeho dovednost by to bylo ale spíše 130 g, což je množství, které by spotřebovával v budoucnu, prakticky za 65 dní. Mezitím by se snažil ještě vytěžit nějaký pervitin recyklací zbytkového materiálu z varů, který dostal od M. spolu s návodem.
12. Soud prvního stupně založil výpočet množství jím vyrobeného pervitinu v roce 2018 do doby jeho zadržení 16. 1. 2019 na odborném vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, přičemž dovodil, že nalezené obaly od chemikálií musely být dopraveny na statek v XY v rozhodném období plné a jejich obsah byl spotřebován právě jeho osobou, ačkoliv to vždy popíral a jiný důkaz soud k dispozici neměl. Je tedy přesvědčen, že soud prvního stupně měl zásadu in dubio pro reo aplikovat na celý teoretický výtěžek, nikoliv pouze na část, tedy že snížil teoretický výtěžek o polovinu a druhou polovinu vyhodnotil k jeho tíži.
13. Určení množství psychotropní látky, které by mohl vyrobit z chemikálií zajištěných na místě činu, pokud by nedošlo k jeho zadržení, nalézací soud opřel opět o nepodložené úvahy, že se jednalo o chemikálie, které patřily jemu, přičemž neuvěřil jeho obhajobě, že byly připraveny pro vařiče „M.“. I v tomto případě se soud opřel o odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, které vycházelo z množství zajištěného jódu, a poté, co zjištěné množství výtěžnosti podle vymezení v něm uvedených redukoval, dovodil, že obviněný mohl a hodlal v budoucnu vyrobit dalších nejméně 1.900 g metamfetaminu. I v tomto případě neexistuje požadovaný ucelený řetězec důkazů, aby tento závěr obstál, a nalézací soud tak měl zásadu in dubio pro reo aplikovat i v této části na celé množství, měl-li pochybnosti o existenci osoby „M.“ a o tom, že chemikálie byly nakoupeny za jeho peníze a pro jeho potřebu.
14. „Vařil-li“ pervitin pro potřebu svou a své přítelkyně, přičemž obchodování s drogou nebo její poskytování třetím osobám (s výjimkou V.) mu nebylo prokázáno, není reálné, že by metamfetamin z posledního nedokončeného varu cca 150 g a metamfetamin ze soudem předpokládaného zpracování M. chemikálií (cca 1.900 g) spotřebovával (při denní spotřebě max. 2 g) minimálně 1.025 dní, tedy téměř 3 roky. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu přitom nevyplývá, že neuvěřil jeho tvrzení, že mu M. dříve poskytoval pervitin, přenechal mu suchý odpad z varů v pytlích za účelem extrahování zbytkového metamfetaminu a že ho naučil postup výroby pervitinu. Závěr soudu prvního stupně vztahující se k množství vyrobené psychotropní látky a k množství látky, kterou měl (mohl) údajně vyrobit v budoucnu je nesprávný, neboť výpočty, ze kterých soud vycházel, nemají oporu v provedených důkazech.
15. Co se týká výroku o propadnutí věci, má za to, že soud prvního stupně nevzal v potaz skutečnost, potvrzenou i svědkyní J. P., že z peněž u něj nalezených minimálně 250.000 Kč bylo z jejích zdrojů, a že od svého otce získal nemalé finanční prostředky z prodeje rodinné nemovitosti. Tyto finanční prostředky tudíž nemohly být výnosem z trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, když nebylo prokázáno, že by na výrobě pervitinu jakkoliv finančně participoval. Došlo tak k nesprávným skutkovým zjištěním a k nesprávnému právnímu posouzení věci.
16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 To 87/2019 ze dne 18. 5. 2020 ve výroku II., i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 3 T 51/2019 ze dne 13. 11. 2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání obviněného P. P. vyplývá, že Krajský soud v Praze provedl všechny do úvahy přicházející důkazy, které řádným způsobem vyhodnotil, přičemž dospěl k logickým skutkovým a právním závěrům, které v odůvodnění odsuzujícího rozsudku přiléhavě odůvodnil. Rovněž soud odvolací odvolání obviněného řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se obsáhle a výstižně vypořádal, a to zejména ohledně problematiky množství metamfetaminu, který dovolatel vyrobil či zamýšlel vyrobit, a které oba soudy věnovaly značnou pozornost. Státní zástupce skutková zjištění nalézacího soudu vtělená do skutkové věty odsuzujícího rozsudku a podrobně rozvedená v odůvodnění rozsudků obou soudů shledal správnými, přesvědčivě podloženými a s provedenými důkazy souladnými. Nespokojenost dovolatele s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s nevyhověním jeho odvolacím námitkám neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (a už vůbec ne extrémně), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje.
18. Podle státního zástupce se dovolací námitky obviněného s jím vytýkanými dovolacími důvody zcela míjí. Pokud uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [na který odkázal prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.], pak ten opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních, nikoliv však procesních. V jeho rámci proto v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, ke kterým soudy na základě provedeného dokazování dospěly, jak obviněný činí. Netvrdí totiž, že by právě stabilizovaná skutková zjištění vymezená ve skutkové větě rozsudku Krajského soudu v Praze a podrobně rozvedená v odůvodnění jeho rozsudku a zejména pak – pokud jde o množství metamfetaminu – v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, nenaplňovala znaky zločinu, jímž byl uznán vinným. Své dovolací námitky totiž s akcentem na nutnost respektovat princip in dubio pro reo staví výlučně na přesvědčení, že množství metamfetaminu, který podle soudů vyrobil, a který zamýšlel vyrobit, neodpovídá skutečnosti, jeho výrobou se neobohatil, a proto ani nebylo namístě kvalifikovat stíhané jednání jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy spáchaný ve velkém rozsahu ani nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení trestu propadnutí věci. Obviněný tak v naznačeném směru pouze zpochybňuje hodnocení důkazů soudy prvního i druhého stupně a jimi učiněná skutková zjištění. Takto koncipované námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný dovolací důvod) podřadit nelze. Nejsou-li uplatněné námitky dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohou být ani dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť jeho naplnění je vázáno právě na faktickou existenci některého z dalších dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.
19. Pokud jde o množství metamfetaminu, který dovolatel vyrobil a zamýšlel vyrobit, této problematice se věnovaly oba nižší soudy v odůvodnění svých rozsudků, v nichž podrobně a do nejmenšího detailu rozvedly, jak k celkovému rozsahu páchané trestné činnosti dospěly. Soudy rovněž postupovaly striktně ve prospěch dovolatele, když ve skutkové větě vymezily pouze minimální množství metamfetaminu, které vyrobil a měl v úmyslu vyrobit.
20. Pokud jde o trest propadnutí věci, soudy neuvěřily výpovědi svědkyně P., že část peněz pochází z jejích zdrojů. Stejně tak shledaly za účelovou obhajobu obviněného, že z výroby pervitinu neměl žádný finanční profit. U obviněného byla při domovní prohlídce nalezena pouze malá část meziproduktu, konkrétně 174,76 g pseudoefedrinu (báze), z něhož mělo být podle odborného vyjádření reálně vyrobeno bezmála 160 g metamfetaminu. Výrobu drogy přitom obviněný realizoval zhruba již v období předchozího roku, kdy takto vyrobil nejméně 1.761 g metamfetaminu. I po odečtení množství, které spotřeboval on i jeho přítelkyně H. U., a které poskytl svědku V., stále disponoval více než 1.000 g pervitinu. Jeho zpeněžením tak nepochybně získal finanční hotovost, která převýšila finanční částky, ohledně nichž rozhodl Krajský soud v Praze o propadnutí. Tento trest byl proto obviněnému uložen zcela po právu. Pokud jde o povahu dovolacích námitek, ty pod jím vytýkané ani žádné jiné dovolací důvody podřadit nelze. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného P. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
21. Obviněný T. P. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že odvolací soud rozhodl na základě nesprávného právního posouzení skutku, resp. na základě nesprávného hmotněprávního posouzení.
22. Vrchnímu soudu v Praze vytýká nepoužití aplikace §58 odst. 1 tr. zák., když oproti soudu prvního stupně vzhledem k jeho osobě nevyhodnotil důsledně provedené důkazy a nevyužil výrazné polehčující okolnosti. Soud správně poukázal na to, že jeho jednání, na rozdíl od jednání obviněného P. P., spočívalo toliko v pomoci k trestnému činu, tedy typově nejméně závažné formě účastenství, přičemž spodní hranice trestu odnětí svobody ve výměře 8 let by byla u něj téměř stejná jako u obviněného P. P. Domáhá se mimořádného snížení trestu odnětí svobody i za využití ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, jak to učinil Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 13. 11. 2019. Nesouhlasí s odůvodněním rozhodnutí vrchního soudu, který polehčující okolnosti citované soudem prvního stupně shledal pouze za „běžné“, aniž se vypořádal se zjištěním, že dosud vedl řádný život. Z provedených důkazů přitom vyplývá, že se osobně na samotné výrobě psychotropní látky nepodílel, tuto nikdy nedistribuoval ani neprodával. Uložený trest odnětí svobody shledává nepřiměřeně přísným, když podle jeho názoru se jako dostačující forma nápravy jeví toliko hrozba trestem odnětí svobody. Bylo tak namístě ukládat trest odnětí svobody výrazně pod spodní hranicí trestní sazby s podmíněným odkladem jeho výkonu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soud v Praze ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 11 To 87/2019, ve vztahu k jeho osobě zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
23. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání obviněného T. P. vyplývá, že námitku obviněného založenou na nevyužití moderačního práva soudu zakotveného v §58 odst. 1 tr. zákoníku pod jím vytýkaný (ale ani žádný jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Jeho aplikace je totiž na volné úvaze soudu a oproti postupu předpokládanému v §58 odst. 4 tr. zákoníku jde o fakultativní postup soudu, který tento není povinen využít. Na tom nic nemění ani subjektivní přesvědčení obviněného o údajném naplnění podmínek vymezených ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu státní zástupce poukázal, že danou problematiku řeší i judikatura Nejvyššího soudu. Pouze nad rámec uvedeného doplnil, že pod žádný dovolací důvod nespadají ani takové námitky, v jejichž rámci je vytýkána přílišná přísnost uloženého trestu. Navrhl tedy, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
24 . Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 11 To 87/2019, a to v rozsahu, v jakém jím byl na podkladě odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněného T. P. ve výroku o trestu rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 3 T 51/2019, jímž byl tento obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, a nově bylo podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o uložení trestu tomuto obviněnému, napadl v jeho neprospěch dovoláním rovněž nejvyšší státní zástupce (dále též „státní zástupce“), a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že napadeným rozsudkem byl obviněnému uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
25. Státní zástupce po shrnutí dosavadního průběhu řízení, jakož i závěrů odvolacího soudu ohledně aplikace §58 odst. 5 tr. zákoníku v bodech 42. - 44. odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, že v daném ohledu se s rozhodnutím odvolacího soudu nelze ztotožnit.
26. V návaznosti na to pak připomněl základní východiska pro použití moderačního ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku, přičemž zdůraznil, že obecně lze sice souhlasit s premisou, že pomoc k trestnému činu může být zpravidla méně závažná, než dokonaný trestný čin, avšak zákonodárce současně v §24 odst. 2 tr. zákoníku jasně stanovil, že i na pomoc k trestnému činu se obecně vzato aplikuje stejná trestní sazba jako na trestný čin dokonaný. Zdůraznil, že i pro užití §58 odst. 5 tr. zákoníku musí být dány specifické okolnosti jak na straně pachatele, tak zejména okolnosti týkající se povahy a závažnosti jeho protiprávního jednání, neboť samotný fakt, že se jedná o účastníka na trestném činu, není bez dalšího důvodem pro snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Důvodnost závěru o možnosti aplikace tohoto ustanovení musí být založena na zhodnocení konkrétních skutečností charakterizujících čin pachatele, které naplňují znaky pomoci k trestnému činu a osoby pachatele. V daném ohledu tak odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nemůže z hlediska naplnění podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody věcně obstát.
27. V prvé řadě státní zástupce poukázal, že pakliže soud prvního stupně, tak i soud odvolací v podstatě shodně dospěly k závěru, že participace obviněného T. P. na páchání trestného činu hlavního pachatele dosahovala takové míry, že se již blížila spolupachatelství, nelze současně dospět k závěru, že právě charakter jednání tohoto obviněného, jakožto pomoci, tj. obecně nejmírnější formy trestné součinnosti odůvodňuje uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby.
28. Závažnost jednání obviněného T. P. podstatně zvyšoval i dlouhodobý charakter jeho zapojení do páchání žalované trestné činnosti, přičemž i odvolací soud konstatoval, že jeho jednání sestávalo z celé řady úkonů a jednalo se tak o dlouhodobou, oboustranně výhodnou spolupráci. Ačkoli tuto okolnost odvolací soud konstatoval jako argument proti výměře trestu původně uloženého rozsudkem soudu prvního stupně, nijak ji blíže nehodnotil z hlediska jejího významu pro aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku. Navíc uvedenou spolupráci oba obvinění neukončili dobrovolně, ale byla ukončena až zásahem policejního orgánu. Podle státního zástupce tak zmíněné okolnosti ve svém souhrnu výrazně zpochybňují závěr o možném menším významu pomocného jednání obviněného T. P.
29. Za rozporuplný označil státní zástupce též závěr odvolacího soudu, že pomoc obviněného T. P. přispívala k páchání trestného činu „významnou měrou“, avšak následně tento závěr nekonfrontoval se zákonnými podmínkami pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, ačkoliv právě míra významu pomoci na spáchání trestného činu je klíčovým kritériem pro posouzení povahy a závažnosti činnosti pomocníka. Argumentace napadeného rozsudku tak v tomto smyslu naopak vyznívá jako přesvědčivé odůvodnění závěru, proč by moderace výroku o trestu odnětí svobody ve věci aplikována být neměla.
30. Odvolací soud rovněž nevzal v potaz skutečnost, že obviněný T. P. participoval na výrobě objemu pervitinu více než dvojnásobně přesahujícího hranici velkého rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Při takové intenzitě naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu by přitom míra zapojení pomocníka do spáchání trestného činu hlavního pachatele musela být skutečně zcela mimořádně nízká, aby aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku odůvodňovala. Míra naplnění rozsahu jakožto okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby v daném případě prakticky vylučuje i přiměřenou aplikaci aktuálních judikaturních východisek vyplývajících z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1356/2018 a sp. zn. 5 Tdo 1118/2019, která byla schválena k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek na jednání trestního kolegia Nejvyššího soudu dne 24. 6. 2020, byť ta se primárně vztahují k aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku.
31. Státní zástupce odkázal na závěry doktríny, podle níž použití §58 odst. 5 tr. zákoníku sice není výslovně vázáno na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá §58 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo možné určit jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti, a zda výměra trestu v rámci zákonné trestní sazby by skutečně byla nepřiměřeně přísná pro pachatele přípravy trestného činu, jeho pokusu nebo pomoci k trestnému činu. Vyžaduje se, aby příprava trestného činu, jeho pokus a pomoc k jeho spáchání nedosahovaly závažnosti jiných obvyklých případů. Okolnost, že došlo pouze k přípravě trestného činu, k pokusu o něj nebo k pomoci k trestnému činu, však nemůže sama o sobě, bez ohledu na další významné skutečnosti, odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu §58 odst. 5 tr. zákoníku. Rovněž nestačí zjištění, že pachatel, jemuž je ukládán trest za přípravu k trestnému činu, za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu, dosud vedl řádný život (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 798 - 799).
32. Z hlediska posuzování podmínek pro aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku za zcela irelevantní státní zástupce označil rovněž argumentaci odvolacího soudu, že role obviněného T. P. byla v posuzovaném případě zastupitelná, neboť pomoc mohl obviněnému P. P. poskytovat někdo jiný nebo mohl páchat trestnou činnost sám. Přitom to byl právě obviněný T. P., kdo sehnal konkrétní nemovitost v XY, v níž výroba drog probíhala, kromě vozidla taxislužby disponoval živnostenským listem, který mu umožňoval kupovat jednotlivé, ne zcela běžně dostupné chemické substance. Na straně obviněného tak existovaly vlastnosti a dovednosti, které naopak usnadňovaly páchání trestného činu více, než by tomu bylo u jakékoli jiné osoby, popřípadě u samotného obviněného P. P.
33. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 212/2020 za irelevantní ze strany odvolacího soudu státní zástupce označil rovněž porovnávání trestu uloženého hlavnímu pachateli P. P. s výší trestu na samé spodní hranici zákonného rozpětí, který by bylo nutno uložit obviněnému T. P.
34. V závěrečném shrnutí nejvyšší státní zástupce uvedl, že odvolací soud nerespektoval zákonné podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody v §58 odst. 5 tr. zákoníku, jak jsou dále rozvedeny i v relevantní judikatuře (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 517/2019). Závěr, že uvedené zmírňující ustanovení bylo v nyní předkládané věci aplikováno nesprávně, přitom nijak neodporuje ani aktuálnímu judikaturnímu posunu ve vztahu k aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, a to i za předpokladu, že by tam rozvedená východiska měla být přiměřeně použita též při aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku. V předkládané věci soudy vůbec nezhodnotily povahu a závažnost pomoci, kterou obviněný poskytl v míře vytvářející dlouhodobě mimořádně výhodné podmínky pro výrobu metamfetaminu ve velkém rozsahu. Napadenému rozsudku státní zástupce vytkl i absenci jakékoli úvahy o tom, zda trest odnětí svobody uložený takto hluboko pod spodní hranici zákonné trestní sazby odpovídá možnostem nápravy obviněného.
35. Pakliže vrchní soud výše uvedené skutečnosti řádně nezhodnotil, a přesto §58 odst. 5 tr. zákoníku ve věci aplikoval, uložil obviněnému trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tím své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S ohledem na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 741/2010, publikovaného pod č. 40/2011 Sb. rozh. tr., dále navrhl zrušení celého výroku o trestu, ačkoli výrok o uloženém peněžitém trestu jinak žádné vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu nevykazuje.
36. Vzhledem k výše uvedenému nejvyšší státní zástupce závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 11 To 87/2019, v celém výroku o trestu ohledně obviněného T. P., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
37. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných P. P. a T. P. i nejvyššího státního zástupce jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. ř.].
38. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
39. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
40. Podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ve svém dovolání uplatnili jak obviněný P. P., tak i obviněný T. P., lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu av jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
K dovolání obviněného P. P.
41. Pokud jde o dovolání obviněného P. P., Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z jeho obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (zejména tvrzením, že soudy jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy, že skutková zjištění ohledně celkového množství metamfetaminu jsou nesprávná a nemají oporu v provedených důkazech, že nalézací soud vycházel toliko z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, že jeho činnost nebyla ekonomicky motivována, že nikdy pervitin neprodával ani jiným osobám bezplatně neposkytoval, že jej „vařil“ toliko pro sebe a svou přítelkyni, že toliko 40 g celkem poskytl R. V. za pomoc v domácnosti a další) a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (zejména tvrzením, že neexistuje ucelený řetězec důkazů o jeho vině v přisouzeném rozsahu, že soudy odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování aj.). Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
42. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
43. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. „ in dubio pro reo“. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
44. Obviněný v rámci dalších dovolacích námitek uvedl, že soudy obou stupňů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, aniž by tuto námitku jakkoli blíže konkretizoval. Obecně v souvislosti s rozsahem dokazování je možno konstatovat, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je tedy na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
45. K problematice tzv. opomenutých důkazů, se v minulosti opakovaně vyjádřil i Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. 262/04), ve kterých podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.
46. Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další).
47. Z pohledu shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti této dovolací námitky obviněného. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 26, bod 98) vyplývá, že obviněný navrhl doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru chemie k výtěžnosti odpadních barelů, dále výslechem svědka R. V., výslechem zpracovatele odborného vyjádření ohledně množství zajištěného zbytkového materiálu či jeho doplnění ke zjištění, co bylo možné vyrobit z „recyklátu“. Rovněž navrhl nový znalecký posudek k přezkoumání jeho duševního stavu. Pokud těmto návrhům na provedení dalších důkazů nalézací soud nevyhověl, v odůvodnění svého rozsudku náležitě objasnil, z jakých důvodů navrhované doplnění dokazování pokládal za nadbytečné, když i odvolací soud shledal, že nalézací soud provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou žádné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. K tomu dodal, že obviněný ve svém řádném opravném prostředku neúplnost dokazování nalézacímu řízení ani nevytýkal ani se jeho doplnění nedomáhal. Nejvyšší soud po zhodnocení předmětné věci dospěl k závěru, že se v projednávané věci nemůže jednat o existenci tzv. opomenutých důkazů. Ani tuto námitku proto Nejvyšší soud neshledal jako důvodnou.
48. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces např. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
49. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
50. Předně nutno uvést, že na polemice se skutkovými zjištěními je založena též námitka, jíž obviněný zpochybňuje rozsah své trestné činnosti tvrzením, že skutek je značně nadnesený, když závěr soudu prvního stupně při stanovení celkového množství psychotropní látky, který vycházel jednak z množství vyrobeného a zajištěného pervitinu při jeho zadržení, dále z množství, které mohl vyrobit v době předcházející zadržení, jakož i z množství psychotropní látky, které by mohl vyrobit ze zajištěných chemikálií, pokud by nedošlo k zadržení, spočívá na pouhých dohadech a spekulacích, které nemají oporu v provedeném dokazování, přičemž až na tomto podkladě dovozuje nesprávnost užité právní kvalifikace skutku podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy, že čin spáchal ve velkém rozsahu.
51. Zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán a spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu.
52. Jak vyplývá ze skutkových zjištění, o účasti obviněných P. P. a T. P. na předmětné trestné činnosti pod bodem 1) rozsudku svědčí především jejich společné návštěvy v domě v XY, které jsou doloženy protokolem o sledování a také protokolem o jejich zadržení ve zmíněném objektu. Dále je třeba poukázat na výsledek domovní prohlídky v objektu provedené, jakož i na závěry odborného zkoumání věcí při ní zajištěných, z nichž je zřejmé, že v objektu se nacházely věci užívané při výrobě psychotropní látky metamfetaminu. Skutečnost, že s těmito věcmi oba obvinění manipulovali, dokládá např. vyhodnocení stopy z nalezených gumových rukavic vyhozených v obci XY T. P., na nichž byla stopa zanechaná P. P. a také z gumových rukavic nalezených v domě v XY, na nichž byla stopa zanechaná T. P. Výslechem svědka R. V. byl rovněž prokázán prodej metamfetaminu jeho osobě. Pokud jde o rozsah jednání obou obviněných, lze poukázat zejména na odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie. Z jeho závěrů, z nichž oba soudy vycházely, vyplývá, jaké množství metamfetaminu bylo vyrobeno spotřebováním surovin z již vyprázdněných obalů, jakož i množství metamfetaminu, které by bylo možné vyrobit ze surovin dosud nespotřebovaných, a k jehož výrobě jednání obviněných bezprostředně směřovalo, bylo však znemožněno policejním zákrokem, při němž byli zadrženi.
53. Jak se z odůvodnění napadených rozsudků podává, na základě provedených důkazů tak bylo nepochybně prokázáno, že obviněný P. P. za pomoci obviněného T. P. nejméně v období od počátku roku 2018 do svého zadržení dne 16. 1. 2019 vyrobil přesně nezjištěné množství sypkého materiálu obsahujícího nejméně 1.761 gramů metamfetaminu, z čehož dne 20. 12. 2018 za úplatu předal 15,85 gramů s obsahem 11,92 gramů metamfetaminu R. V., a další psychotropní látku v množství 157,16 gramu se mu již nepodařilo vyrobit, neboť během její výroby a zpracování meziproduktu obsahujícího 174,76 gramu psudoefedrinu báze byl dne 16. 1. 2019 Policií České republiky zadržen, přičemž z uložené a dosud nespotřebované a zajištěné suroviny připravené ke zpracování, zejména 5 kilogramů jódu hodlal vyrobit dalších nejméně 1.900 gramů metamfetaminu, což mu bylo znemožněno policejním zákrokem a zajištěním těchto surovin a dalších věcí. Celkem i po všech redukcích sloužících ve prospěch obviněných tak obviněný P. P. s pomocí obviněného T. P. vyrobil 1.918,16 gramu psychotropní látky metamfetamin a dalších 1.900 gramů se pokusil vyrobit, což v součtu představuje množství 3.818,16 gramů metamfetaminu množství, které jednoznačně překračuje hranici 1.500 gramů.
54. Toto množství pervitinu nepochybně naplňuje zákonný znak velkého rozsahu, přičemž soud prvního stupně vycházel z judikaturních kritérií vymezených v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 (uveřejněného pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.) a ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013 (uveřejněného pod. č. 15/2014 Sb. rozh. tr.), dle kterého je za „větší rozsah“ považován desetinásobek množství většího než malého (1,5 gramu pervitinu), „značným rozsahem“ pak je desetinásobek takto určeného většího rozsahu (tedy od 150 gramů do 1,5 kg pervitinu) a „velkým rozsahem“ desetinásobek takto určeného značného rozsahu (tedy množství převyšující 1,5 kilogramu pervitinu). Tím je odůvodněna právní kvalifikace podle §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
55. Nutno dodat, že otázce množství metamfetaminu, který obviněný vyrobil a zamýšlel vyrobit, se krajský soud podrobně věnoval v bodech 104 až 109 odůvodnění rozsudku, kde v podrobnostech a logicky rozvedl, jak k celkovému rozsahu předmětné trestné činnosti dospěl, přičemž své skutkové a právní závěry opřel zejména o východiska vyplývající z odborných vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie. S těmito se plně ztotožnil i soud odvolací, na jehož podrobnou argumentaci ohledně dané problematiky, kterou shrnul v bodech 21 až 33 odůvodnění rozsudku lze též plně odkázat. K uvedenému pak lze pro úplnost uvést, že oba soudy postupovaly ve smyslu zásady in dubio pro reo ve prospěch obviněných, když jim bylo kladeno za vinu pouze minimální množství metamfetaminu, který obviněný P. P. vyrobil a zamýšlel vyrobit. K těmto zjištěním a z nich vyvozeným právním závěrům tak Nejvyšší soud nemá žádných výhrad.
56. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil v přisouzeném rozsahu, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou podstatu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku. Z hlediska zavinění shledal soud z pohledu subjektivní stránky popsaného jednání u obviněného zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům základní i kvalifikované skutkové podstaty. K podrobnostem lze také odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ani princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo , jak je obviněným namítáno.
57. Lze dodat, že v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, Nejvyšší soud neshledal žádný obviněným namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
58. Pochybení Nejvyšší soud neshledal ani ohledně uložení trestu propadnutí věci podle ustanovení §70 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to jednak finanční hotovosti ve výši 514.831 Kč, 871,20 polských zlotých a telefonu značky Samsung GE-E 1081 T včetně SIM karty. Těžiště námitek obviněného spočívá v tvrzení, že soud prvního stupně nevzal v potaz skutečnost potvrzenou svědkyní J. P., že minimálně 250.000 Kč bylo z jejích zdrojů, kdy částka ve výši 100.000 Kč byla určena k postavení počítače pro její osobu a poskytla mu dále půjčku na rekonstrukci bytu ve výši 250.000 Kč, tedy celkem 350.000 Kč, zbytek obdržel od svého otce, když z prodeje rodinné nemovitosti získal 2.500.000 Kč. Zejména však soudy obou stupňů odhlédly od prokazatelného faktu, že tyto finanční prostředky nemohly být výnosem z trestné činnosti, za kterou byl odsouzen, když nebylo prokázáno, že by na výrobě pervitinu jakkoliv finančně participoval.
59. Pokud dovolatel brojí proti učiněným skutkovým zjištěním stran původu zajištěných finančních částek, ohledně nichž mu byl vysloven trest propadnutí části majetku, nutno konstatovat, že i tyto námitky žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jsou založeny toliko na polemice se skutkovými zjištěními, přičemž oba soudy se jimi zabývaly a vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Pro úplnost lze dodat, že důkazy provedené v průběhu trestního řízení zcela zjevně svědčí o tom, že soud prvního stupně založil svá skutková zjištění i ve vztahu k této dovolací námitce, na relevantních důkazech. Pokud rozhodl o propadnutí finanční částky v celkové výši 514.831 Kč, která byla zajištěna na různých místech při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor s tím, že se bezpochyby jedná o finanční částku získanou trestným činem či jako odměnu za něj, tedy o výnos z prodeje psychotropní látky, když neuvěřil tvrzení obviněného ani jeho bývalé manželky J. P., že část prostředků mu poskytla ona, neshledal ani odvolací soud ohledně těchto závěrů žádných pochybení. Stejně tak se ztotožnil se závěry nalézacího soudu, pokud dále podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozhodl o propadnutí finanční částky 871,20 polských zlotých a telefonu zn. Samsung GE-E 1081 T včetně SIM karty, neboť se jednalo prokazatelně o věci, kterých bylo užito ke spáchání trestného činu či byly k trestné činnosti určeny, neboť polské zloté sloužily k nákupu léků a telefon ke komunikaci s odběrateli. Ve shodě se závěry soudů obou stupňů Nejvyšší soud konstatuje, že obviněnému nebyl trest propadnutí věci uložen v rozporu se zákonem a námitky, které v tomto ohledu vznesl, vycházejí z jiných skutkových zjištění, než ke kterým dospěly oba nižší soudy. Již proto nemohou být hodnoceny jako důvodné ve smyslu naplnění jím uplatněného dovolacího důvodu.
60. Jestliže obviněný P. P. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále napadal výrok o uloženém trestu, tak v tomto ohledu neuplatnil žádnou konkrétní námitku. Pro úplnost lze dodat, že v úvahu přicházející důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
61. Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze nekonkrétní výtku obviněného P. P. směřující proti uloženému trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Jen pro úplnost tak lze dodat, že výše i druh uloženého trestu odpovídá kritériím uvedeným v §37 – §39 tr. zákoníku, zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti a míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání.
62. Namítá-li obviněný, že dovolání směřuje i do rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání, zjevně touto svou námitkou chtěl uplatnit i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přičemž z obsahu jeho námitek lze dovodit, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
63. Přezkoumával-li soud druhého stupně napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Protože dovolací námitky obviněného P. P. uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadaly pod daný dovolací důvod, nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který byl na jejich existenci založen.
K dovolání obviněného T. P.
64. Obviněný T. P. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadl výrok o uloženém trestu odnětí svobody, který shledává nepřiměřeně přísným, když je přesvědčen, že v jeho případě měl odvolací soud stejně, jak to učinil soud prvního stupně s ohledem na výrazné polehčující okolnosti, jimž nevěnoval dostatečnou pozornost, přistoupit k mimořádnému snížení uloženého trestu odnětí svobody za využití §58 odst. 1 tr. zákoníku.
65. Co se týče uplatnění dovolacích námitek vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
66. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015; oproti tomu k námitkám proti výroku o trestu podřaditelným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu srov. nález Ústavního soudu ze dne ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.].
67. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
68. Jak Nejvyšší soud připomněl již výše, danou námitku spočívající v neužití moderačního práva soudem zakotveného v §58 odst. 1 tr. zákoníku nelze podřadit pod obviněným uplatněný, ale ani žádný jiný zákonný dovolací důvod. Aplikace uvedeného ustanovení je totiž na volné úvaze soudu (oproti postupu podle §58 odst. 4 tr. zákoníku jde o fakultativní postup soudu, který tento není povinen dané ustavení využít). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle §58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest pod spodní hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením §58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
69. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit výjimečný charakter ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. K tomu lze stručně poznamenat, že aplikaci ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku zásadně nemohou odůvodnit standardní polehčující okolnosti na straně pachatele. Předpokladem pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve smyslu uvedeného ustanovení jsou takové okolnosti spáchaného činu či poměry pachatele, které se musí vyznačovat (alespoň v nějakém smyslu) jistou neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodní předpoklad, že ani trest na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012, uveřejněné pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4 Tz 14/66, uveřejněné pod č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Samozřejmě mimo takových okolností případu či poměrů pachatele však musí být splněny i další zákonné předpoklady – tj. že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl.).
70. Rovněž lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr., podle něhož pro aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.).
71. V neposlední řadě lze zmínit závěry vycházející z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019 (uveřejněné pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr.) danou problematikou se zabývající, z nichž vyplývá, že:
„Ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Postup podle citovaného ustanovení je namístě především tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje při porovnání s ostatními případy, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi (např. se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu) odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele, anebo pokud teprve souhrn více okolností daného případu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele k jeho nápravě“.
„Může jít především o ty situace, kdy polehčující okolnosti (§41 tr. zákoníku) a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě hodnotit ji jako okolnost významně polehčující (např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je byl způsobil). Je tomu tak i tehdy, jestliže některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu – bez ohledu na to, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty – byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost daného případu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Podobný význam může mít i delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu (§39 odst. 3 tr. zákoníku), aniž její délku zavinil pachatel. V uvedených případech může být mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodněno též tím, že pachateli byl uložen vedle trestu odnětí svobody další druh trestu, např. trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest, který vhodně doplní působení zmírněného trestu odnětí svobody.“
72. Jestliže tedy obviněný poukazuje, že jeho podíl na trestné činnosti spočíval toliko v pomoci, přičemž na samotné výrobě psychotropní látky se nepodílel ani tuto nikdy nedistribuoval, jakož že i vzhledem k jeho dosavadnímu životu a osobnostnímu profilu lze účelu trestu dosáhnout i uložením trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, jak to učinil soud prvního stupně, je třeba říci, že uvedené okolnosti případu nejsou samy o sobě ničím mimořádné. Obdobně je tomu i v případě jeho osobních poměrů, které se nijak nevymykají standardu řádného občana.
73. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných P. P. a T. P. proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř.
K dovolání nejvyššího státního zástupce
74. Nejvyšší státní zástupce v dovolání opírajícím se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zaměřeném pouze proti výroku o trestu odnětí svobody vytýká, že odvolací soud na případ obviněného T. P. nesprávně aplikoval ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku, když podmínky pro toto moderační ustanovení nebyly splněny a skutečnosti, které odvolací soud uváděl na podporu svého závěru, nejvyšší státní zástupce neshledal významnými do té míry, aby je bylo možné považovat za natolik mimořádné, že by mohly naplnit požadavek §58 odst. 5 tr. zákoníku. Nešlo o neobvyklé okolnosti odůvodňující možnost snížení trestu pod jeho dolní hranici.
75. Nejvyšší soud na základě posouzení obsahu podaného dovolání a vymezeného dovolacího důvodu zjistil, že dovolání nejvyššího státního zástupce bylo uplatněno v souladu s podmínkami §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze napadnout výrok o trestu, jímž byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky nejvyššího státního zástupce proti výroku o trestu odnětí svobody, který byl obviněnému uložen pod dolní hranici trestní sazby, jsou jednak podřaditelné pod ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a jednak jsou i důvodné.
76. V posuzovaném případě dovolatel napadá nesplnění podmínek stanovených v §58 odst. 5 tr. zákoníku při ukládání trestu odnětí svobody odvolacím soudem, což lze označit za vadu spočívající v uložení tohoto trestu mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, svazek 26, č. T 617). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku (resp. v §15 odst. 1 zákona o odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, příp. trestních opatření uvedených v §24 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže) bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě pachateli za určitý čin nebylo možno uložit některý druh trestu též s ohledem na zvláštní zákonné podmínky pro jeho uložení. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou, trestu zákazu pobytu. V případě trestu odnětí svobody možnost uplatnění této alternativy nastupuje též tehdy, byl-li napadeným rozsudkem uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou pro konkrétní trestný čin, např. pod jeho dolní hranici při aplikaci §58 tr. zákoníku, aniž byly splněny všechny zákonné podmínky pro takový postup. V takovém případě dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného z těchto důvodů deklarovaný důvod naplňuje. Naopak zpravidla opačný závěr by bylo nezbytné učinit, pokud by se obviněný prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu domáhal nového uložení trestu odnětí svobody nikoli v rámci zákonného rozpětí dané trestní sazby, nýbrž pod její dolní hranici s poukazem na §58 odst. 1 tr. zákoníku.
77. Použití §58 odst. 5 tr. zákoníku sice není výslovně vázáno na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá §58 odst. 1 tr. zákoníku, ovšem bez jejich zhodnocení by nebylo možné určit jak vysoký trest odnětí svobody je schopen zajistit nápravu pachatele a ochranu společnosti a zda výměra trestu v rámci zákonné trestní sazby by skutečně byla nepřiměřeně přísná pro pachatele přípravy trestného činu, jeho pokusu nebo pomoci k trestnému činu. Protože u přípravy, pokusu a pomoci jde podle §58 odst. 5 tr. zákoníku o snížení trestu odnětí svobody, které je mimořádné, na čemž zásadně nic nemění ani vývoj judikatury naznačený v rozhodnutích uveřejněných pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr., vyžaduje se, aby příprava trestného činu, jeho pokus a pomoc k jeho spáchání nedosahovaly závažnosti jiných obvyklých případů. Povaha a závažnost přípravy, pokusu a pomoci se budou posuzovat především podle hledisek uvedených v §39 odst. 6 písm. b), c) tr. zákoníku. Povaha přípravy, pokusu a pomoci bude vyplývat zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho formy a závažnosti trestného činu, k němuž směřovaly. Závažnost je dána především typovou závažností trestného činu, dále tím, do jaké míry se příprava a pokus rozvinuly a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu. Okolnost, že došlo pouze k přípravě trestného činu, k pokusu o něj nebo k pomoci k trestnému činu, však nemůže sama o sobě, bez ohledu na další významné skutečnosti, odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu §58 odst. 5 tr. zákoníku. Rovněž nestačí zjištění, že pachatel, jemuž je ukládán trest za přípravu k trestnému činu, za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu, dosud vedl řádný život (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. str. 798 - 799).
78. Jedná se o „mimořádné snížení trestu odnětí svobody“, nikoliv o pravidelný postup soudu, a proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti (polehčující okolnosti) ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.). Použití tohoto institutu je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. č. I/1965 Sb. rozh. tr.). Pro aplikaci tohoto ustanovení je nutné respektovat jeho výjimečný charakter a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech výše uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných, např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod. (srov. rozhodnutí pod č. 24/2015-I., Sb. rozh. tr.).
79. V kontextu s výše uvedeným je tedy potřebné při aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku umožňujícího uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí trestní sazby pachateli, jenž se dopustil pokusu trestného činu či pomoci k trestnému činu (k jeho pokusu), vycházet z podrobného a přesvědčivého zhodnocení naplnění zákonných podmínek, na něž je snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby vázáno. Důvodnost závěru o možnosti aplikace tohoto ustanovení musí být primárně založena na zhodnocení konkrétních skutečností charakterizujících čin pachatele, které naplňují znaky pokusu trestného činu či pomoci k trestnému činu (k jeho pokusu) a osoby pachatele.
80. Pro aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku musejí být splněny následující podmínky:
a) s ohledem na povahu a závažnost pokusu, resp. pomoci k trestnému činu (k jeho pokusu) by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené tímto zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a
b) nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.
81. Odvolací soud se ve vztahu k výroku o trestu uloženém obviněnému T. P. zabýval aplikací §58 odst. 5 tr. zákoníku v odůvodnění svého rozhodnutí v bodech 42. až 44. napadeného rozsudku. Konstatoval, že oproti soudu prvního stupně neaplikoval §58 odst. 1 tr. zákoníku, jehož uplatnění vázal soud prvního stupně na osobu obviněného, neboť jím zdůrazňované okolnosti shledal pouze za běžné polehčující okolnosti, které navíc nejsou dány v žádné mimořádné kvalitě. Dále zdůraznil, že k těmto polehčujícím okolnostem přistupuje okolnost, že jednání obviněného spočívalo v pomoci k trestnému činu, tedy v typově nejméně závažné formě účastenství. Zároveň poukázal, že role obviněného byla v zásadě zastupitelná. Zohlednil rovněž, že v případě uložení trestu na samé spodní hranici zákonné trestní sazby by bylo nutno obviněnému T. P. uložit trest ve výměře osmi let a šlo by tedy téměř o takovou výměru, jaká byla stanovena spoluobviněnému P. P. V rozporu s touto argumentací však při úvahách ohledně konkrétní výměry trestu následně přitom poukázal na to, že jednání obviněného bylo dlouhodobé a sestávalo z celé řady úkonů, z nichž některé přispívaly k páchání trestného činu „poměrně významnou měrou“ a „blížily se tak již spolupachatelství“. Dovodil proto, že je třeba obviněnému uložit již trest nepodmíněný, přičemž za adekvátní shledal trest v trvání čtyř roků.
82. Na uvedeném rozporuplném argumentačním podkladě nelze než dojít k závěru, že odvolacím soudem došlo při ukládání trestu odnětí svobody k nezákonnému vybočení pod spodní hranici zákonné trestní sazby v důsledku nesprávného užití §58 odst. 5 tr. zákoníku, jehož podmínky v tomto případě naplněny nebyly.
83. V případě aplikace §58 odst. 5 tr. zákoníku se jedná o snížení trestu odnětí svobody, které je mimořádné, a je tedy třeba, aby v daném případě pomoc obviněného ke spáchání trestného činu nedosahovala závažnosti jiných obvyklých případů, ale její povaha vyplývala zejména z charakteru podniknutého jednání obviněného, z jeho formy a závažnosti trestného činu, k němuž směřovaly. Závažnost je dána především typovou závažností trestného činu, dále tím, do jaké míry se rozvinula a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu. Okolnost, že počínání obviněného nemělo charakter spolupachatelství, nýbrž pouze pomoci k trestnému činu a jednalo se tedy o typově nejméně závažnou formu účastenství, přičemž role obviněného byla zástupná, jak dovodil odvolací soud, nemůže sama o sobě, bez ohledu na další významné skutečnosti, odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu §58 odst. 5 tr. zákoníku.
84. Jak již bylo výše poukázáno, do značné míry působí rozporuplně argumentace odvolacího soudu, když na jedné straně konstatuje, že počínání obviněného spočívalo pouze v pomoci k trestnému činu a že jeho role byla zastupitelná, a oproti tomu současně dospívá k závěru, svědčícímu pro nepoužití §58 odst. 5 tr. zákoníku, když konstatuje, že jednání obviněného T. P. nebylo ojedinělé, ale naopak bylo dlouhodobé, sestávající z celé řady úkonů, z nichž některé přispívaly k páchání trestného činu poměrně významnou měrou, takže se participace obviněného na páchání trestné činnosti obviněného P. P. již blížila spolupachatelství. Akcentoval tedy, že obviněný hrál v trestné činnosti podstatnou roli a že jeho úloha v trestné činnosti byla značná, neboť aktivně plnil pokyny spoluobviněného P. P., přestože věděl, že jde o protiprávní jednání. To jsou ovšem skutečnosti, které by spíše svědčily pro závěr, že jeho trestná činnost posouzená jako pomoc se co do závažnosti z běžného rámce typově obdobných případů nikterak nevymykala. Jak přitom přiléhavě uvedl státní zástupce, míra významu pomoci na spáchání trestného činu je klíčovým kritériem pro posouzení povahy a závažnosti činnosti takového pomocníka. Tyto okolnosti odvolací soud nicméně v souvislosti s podmínkami pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody náležitě nevyhodnotil.
85. Uvádí-li dále odvolací soud, že charakter jednání obviněného T. P. odůvodňuje uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby, tomuto tvrzení nenasvědčuje ani zjištění, že obviněný T. P. se na trestné činnosti P. P. podílel zejména tím, že v Polsku opakovaně zajišťoval léky Cirrus a Sudafed obsahující pseudoefedrin, potřebné k výrobě metamfetaminu, že to byl on, kdo zajistil pronájem nemovitosti v XY, v níž probíhala výroba drog, disponoval živnostenským listem, který mu umožňoval kupovat ne zcela běžně dostupné chemické substance, opakovaně P. P. do objektu v XY vozil, tomuto opakovaně zajišťoval jídlo, hlídal zmíněný objekt, při výrobě metamfetaminu vypomáhal zejména při manipulaci s materiálem a při úklidu a další. Rozsah, povaha a délka doby provádění těchto různorodých činností, jimiž se podílel na posuzované trestné činnosti, rozhodně nesvědčí o naplnění podmínek předpokládaných ustanovením §58 odst. 5 tr. zákoníku. Nelze též pominout, že obviněný T. P. byl přítomen nákupu a dovozu léků k výrobě metamfetaminu v Polsku ze strany P. P. ve věci Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 2 T 28/2018, v níž byl slyšen jako svědek. Přitom v posuzované věci pak stejné (obdobné) léky k výrobě metamfetaminu vozil z Polska pro obviněného P. Je tedy zjevné, že tyto okolnosti ve svém souhrnu zpochybňují závěr o menším významu pomocného jednání obviněného, které by však pro aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku muselo být mimořádně nízké.
86. Státnímu zástupci nutno přisvědčit, že odvolací soud rovněž dostatečně nezohlednil, že obviněný napomáhal P. P. páchat závažnou drogovou trestnou činnost a podílel na tak výrobě takového množství pervitinu, které více než dvojnásobně překročilo zákonné kvalifikační minimum pro stanovení znaku „ve velkém rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Dále nelze v této souvislosti přehlédnout, že ukončení protiprávního jednání obviněných bylo zcela nezávislé na vůli obviněných, když k tomuto došlo až v důsledku zásahu Policie České republiky, a nikoliv proto, že by od svého dalšího protiprávního jednání sami dobrovolně upustili.
87. Rovněž na podporu úvah, že nápravy obviněného lze dosáhnout i uložením trestu odnětí svobody kratšího trvání, odvolací soud prakticky ničím nepodložil, když v rámci vyhodnocení osobních poměrů pachatele pouze zdůraznil jeho dosavadní bezúhonnost a jeho doznání k podstatné části rozhodných skutkových okolností. Tyto okolnosti však z hlediska posouzení existence podmínek vyžadovaných §58 odst. 5 tr. zákoníku nemají samy o sobě potřebný význam.
88. Ve vztahu k argumentaci vrchního soudu porovnáním trestů u obviněných P. P. a T. P. z pohledu jejich účasti na posuzované trestné činnosti opírající se o tvrzení, že výměra trestu odnětí svobody, jaká byla stanovena spoluobviněnému P. P. jako hlavnímu pachateli, by v případě obviněného T. P. představovala zcela zřejmý nepoměr, a proto v jeho případě uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby za užití §58 odst. 5 tr. zákoníku je namístě, lze připustit, že zásada diferenciace ukládání trestních sankcí ve skupinových věcech obecně je předpokladem účinné soudní individualizace trestu. Zároveň však nutno odvolacímu soudu vytknout, že zmíněnou zásadu přecenil na úkor zákonnosti aplikace použitého ustanovení, když v řízení nevyšla najevo žádná mimořádná okolnost, která by čin obviněného T. P. posouvala pod běžnou hranici trestnosti srovnatelných jednání, a která by ve svém důsledku znamenala výrazně nižší závažnost jeho jednání a tím pádem i nepřiměřenou přísnost trestu odnětí svobody, byť by byl obviněnému vyměřen při spodní hranici standardní zákonné trestní sazby.
89. K tomu lze odkázat na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 4 Tdo 216/2020, podle nichž: „nelze tolerovat praxi, kdy soud v zájmu jejího faktického vyjádření v individuální trestní věci zvolí cestu nesprávné či nedostatečně odůvodněné aplikace (resp. porušení) jiného hmotněprávního ustanovení zákona upravujícího ukládání trestních sankcí“.
90. Při ukládání trestu je potřebné brát v úvahu vyváženost represivního a preventivního působení trestu, jehož dosažení musí vést (při zohlednění individuálního postihu konkrétního jednice za jím konkrétně spáchaný delikt) k tomu, aby uložený trest (při uvážení požadavku formulovaného zněním §38 tr. zákoníku stran přiměřenosti trestních sankcí) z hlediska generálně preventivního zajistil ochranný efekt trestu ve vztahu k ostatním potencionálním pachatelům. Tedy, aby v tomto směru působil jako jasný signál adresovaný ostatním členům společnosti stran vymezení toho, jaké jednání je nežádoucí, v čem je smysl trestněprávních norem a jaké důsledky jsou neodvratně spjaty s pácháním trestných činů (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. B. Beck, 2012. s. 555.).
91. Vzhledem k tomu, že učiněná skutková zjištění a argumentace odvolacího soudu rozhodně nepodporují u obviněného T. P. důvodnost aplikace §58 odst. 5 tr. zákoníku, musel Nejvyšší soud přisvědčit dovolání nejvyššího státního zástupce a dospět k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl v posuzované věci naplněn (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2019, sp. zn. 11 Tdo 517/2019, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019).
92. Obviněný s ohledem na vyslovenou vinu účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zvlášť závažném zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, byl ohrožen uložením trestu odnětí svobody v rámci trestní sazby od osmi do dvanácti let. Odvolací soud svým postupem při ukládání trestu odnětí svobody pod dolní hranici této trestní sazby pochybil. Přitom ze všeho shora uvedeného je zřejmé, že vlastně ani řádně neodůvodnil, z jakých důvodů k aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku přistoupil a jaké jsou tedy ty výjimečné okolnosti, pro které trest odnětí svobody obviněnému takto snížil, popřípadě takové okolnosti vyložil poněkud protichůdně. Skutečnost, že trestná činnost obviněného zůstala jen ve formě pomoci, sama o sobě neodůvodňuje aplikaci §58 odst. 5 tr. zákoníku, neboť ta je podmíněna existencí jak okolností majících vliv na povahu a závažnost posuzované trestné činnosti, tak okolností spolehlivě odůvodňujících závěr, že k nápravě pachatele postačí i trest kratšího trvání, než je vymezen v rámci zákonné trestní sazby. Pokud by zákonodárce v případech přípravy, pokusu či pomoci k trestnému činu zamýšlel bez dalšího uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici, pak by tento postup v §58 odst. 5 tr. zákoníku výslovně uvedl. V tomto ustanovení jde však o postup fakultativní, který musí soud řádně podložit splněním výše již uvedených zákonných podmínek. To se v posuzované věci rozhodně nestalo.
93. Nejvyšší soud proto k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněného T. P. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu jak ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u obviněného T. P., a s ohledem na zásadu ne bis in idem založenou překážkou rei iudicatae , Nejvyšší soud u něj rovněž zrušil výrok o peněžitém trestu (k tomu srov. rozhodnutí pod č. 10/1997 a č. 40/2011 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, jež zrušením pozbyla svého podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc obviněného znovu projednal v rozsahu zrušení dovoláním napadeného rozsudku a v souladu se zákonem rozhodl o trestu ohledně tohoto obviněného.
94. Při novém projednání věci a rozhodování o ní je Vrchní soud povinen se řídit výše uvedenými závěry Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud přitom zcela nevylučuje, aby v novém řízení se Vrchní soud v Praze také blíže zabýval tím, zda okolnosti případu nebo poměry obviněného nejsou takové povahy, aby dávaly prostor pro aplikaci moderačního ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku, když těmito skutečnostmi se soudy dosud zabývaly dosti povrchně. V tomto směru také zváží hlediska naznačená ve výše již citovaném č. 28/2020 Sb. rozh. tr. Bude však povinen případné mimořádné snížení trestu odnětí svobody u obviněného v rozhodnutí řádně odůvodnit, především s akcentem na výjimečné okolnosti, které jej povedou k užití uvedeného ustanovení, a tedy k případnému uložení trestu odnětí svobody pod zákonnou trestní sazbou stanovenou na trestný čin, kterým byl obviněný již pravomocně uznán vinným.
95. Obviněný T. P. vykonává trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 3 T 51/2019, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 11 To 87/2019, a kterým byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zvlášť závažném zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaném a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
96. S ohledem na ustanovení §265l odst. 4 tr. ř. a výsledek dovolacího řízení, když výše uvedený trest odnětí svobody byl tímto usnesením zrušen, bylo nutné, aby Nejvyšší soud rozhodoval o vazbě obviněného T. P., když pro další výkon trestu odnětí svobody chybí v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu zákonný podklad. Poté, co Nejvyšší soud obviněného vyslechl ke skutečnostem významným pro své rozhodnutí, dospěl k následujícím závěrům.
97. Předně je třeba připomenout, že obviněný T. P. byl, a to i přes kasační zásah Nejvyššího soudu, již pravomocně uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zvlášť závažném zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku dílem dokonaném a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za který je ohrožen uložením trestu odnětí svobody v trvání od osmi let až do dvanácti let. Dále lze poznamenat, že ke kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo výlučně v důsledku důvodného dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného.
98. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva [ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9], rozhodnutí Ústavního soudu [I. ÚS 185/14, III. ÚS 2998/17], ale i Nejvyššího soudu [např. sp. zn. 11 Tdo 1380/2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017] mj. vyplývá, že „..zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy („zákonné zatčení nebo jiné zbavení osobní svobody za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy“. Z daného pak vyplývá, že Úmluva považuje zbavení osobní svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. To platí tím spíše, když u obviněného byla již pravomocně vyslovena vina výše označenou zvlášť závažnou trestnou činností.
99. Nelze tedy přehlédnout, že v posuzované věci dovolací soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch tohoto obviněného do výroku o trestu, a že v dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu ohledně ukládání trestu odnětí svobody obviněnému. Aniž by nicméně dovolací soud předjímal výsledek rozhodnutí odvolacího soudu, důvodnost obavy, že obviněný uprchne či že se bude skrývat, je tak dána nejen pravomocným výrokem o vině závažným úmyslným trestným činem, za který lze podle §283 odst. 3 tr. zákoníku uložit trest odnětí svobody na osm až dvanáct let, ale je též umocněna zejména povahou trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán. V tomto ohledu nelze přehlédnout výrazná participace obviněného na drogové trestné činnosti, které se měl dopouštět po dobu jednoho roku, přičemž množství drogy, na jejíž výrobě se svým jednáním spolupodílel více než dvojnásobně, překročilo zákonné kvalifikační minimum pro stanovení znaku ve velkém rozsahu ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Již tyto konkrétní skutečnosti dostatečně opodstatňují obavy předpokládané ustanovením §67 písm. a) tr. ř., tj. že obviněný uprchne či se bude skrývat.
100. Pro účely rozhodování o vazbě tak nelze přikládat zásadní význam zjištění, že obviněný má jinak funkční rodinné zázemí, zajištěný zdroj příjmů a fakt, že dosud nebyl soudně trestán, neboť se nejedná o natolik zásadní skutečnosti, která by byly způsobilé významně oslabit obavu z útěku nebo skrývání se před hrozícím vysokým trestem odnětí svobody ve smyslu §67 písm. a) tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu lze konstatovat, že z výše uvedených konkrétních a objektivně zjištěných okolností vyplývá důvodná obava, že v současné fázi trestního řízení v případě propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu, bude obviněný mařit trestní řízení tím, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak hrozícímu trestu vyhnul. V takovém případě by se obviněný stal pro orgány činné v trestním řízení nedosažitelným, v důsledku čehož by byl účel celého trestního řízení zmařen, nebo podstatně ztížen. Jsou tak dány konkrétní skutečnosti, které odůvodňují zákonné důvody pro jeho vzetí do vazby podle §67 písm. a) tr. ř.
101. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že v současném stadiu řízení jsou u obviněného T. P. dány konkrétní skutečnosti, které naplňují zákonné důvody pro jeho vzetí do vazby předvídané ustanovením §67 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud má současně za to, že s ohledem na výše již uvedené skutečnosti vazbu obviněného nelze nahradit přijetím institutů, jimiž jinak lze vazbu nahradit. Proto Nejvyšší soud rozhodl podle §265 l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný T. P. bere z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. do vazby.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Antonín Draštík v. r.
předseda senátu