ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.1132.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 1132/2020
14
13
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 11. 2020 o dovolání obviněného V. T., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2018, sp. zn. 6 To 14/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný V. T. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 42 T 5/2016, uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. O nároku poškozené společnosti na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. (poškozená společnost byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních).
2. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2018, sp. zn. 6 To 14/2017, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a ve výroku o odkazu poškozené společnosti na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud rozhodl tak, že obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2018, sp. zn. 6 To 14/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. namítl, že Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením o tom, že předsedkyně senátu JUDr. Kateřina Jonáková, Ph.D. není podjatá, aniž by písemné vyhotovení tohoto usnesení obviněnému řádně doručil. V argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl skutková zjištění soudu prvního i druhého stupně. Na podporu tohoto svého postupu sdělil, že neuvedl úmyslně v omyl žádného ze svědků či poškozených společností, a nebyl tak naplněn jeden ze základních znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, a to jeho subjektivní stránka. Dále zdůraznil vědomost svědka J. o povaze předmětných obchodů s obviněným a zdůraznil nevěrohodnost tohoto svědka. Zásadní pochybení však podle dovolatele spočívá v hodnocení důkazu přehráním nahrávky na dvou CD nosičích, kdy má za to, že důkaz touto nahrávkou již byl v minulosti proveden a není možné jej tedy provést opakovaně, tím spíše s vyústěním do zcela odlišných skutkových závěrů. V neposlední řadě obviněný zdůraznil, že k prokázání výše uvedených tvrzení, nebylo vzdor jeho návrhům dokazování doplněno. Ve vztahu k uloženému trestu pak argumentoval tím, že soudy nižších stupňů v rozporu s příslušným zákonným ustanovením nezohlednily jeho doznání coby polehčující okolnost. Obviněný taktéž zhodnotil rozhodnutí soudů nižších stupňů jako nepřezkoumatelná, extrémně nesouladná a vnitřně rozporná, jakož i nevyhovující celé řadě trestně procesních předpisů, a tedy porušující jeho právo na spravedlivý proces podle §36 odst. 1 Listiny. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a podle §265o odst. 1 tr. ř. rovněž požádal o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že obviněným namítané pochybení ohledně nevyhotovení písemného usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že předsedkyně senátu JUDr. Kateřina Jonáková, Ph.D. není podjatá, je sice podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, nicméně je třeba jej hodnotit jako zjevně neopodstatněné. Státní zástupce má za to, že důvody pro vyloučení ve smyslu §30 tr. ř. nebyly v daném případě dány, přičemž nedoručení písemného vyhotovení projednávaného usnesení je třeba z materiální stránky hodnotit pouze jako pochybení bez vlivu na rozhodnutí ve věci samé, viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 826/07. Ve vztahu k námitkám, které obviněný uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce za podpory rozsáhlé judikatury uvedl, že se jedná o námitky pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelné, kdy se plně ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů a na jejich odůvodnění v tomto směru odkázal. K obviněným zpochybňovanému provedení důkazu poslechem záznamu na CD nosiči uvedl, že přehrání zvukového záznamu je hodnotnějším důkazem než přepis rozhovoru, a proto lze na základě tohoto zvukového záznamu vyvodit jiný skutkový závěr, než jaký by byl vyvozen ze samotného přepisu. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil souhlas s postupem podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní námitky, o které se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné dovolací důvody.
7. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., musí Nejvyšší soud uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Současně je však nutno uvést, že tento důvod nelze použít tehdy, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo dovolání podává, známa již v původním řízení a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu je nezbytné, aby o vyloučení soudce (přísedícího) z důvodů uvedených v §30 tr. ř. nebylo rozhodnuto postupem podle §31 tr. ř. Podle §30 odst. 1 tr. ř. přitom platí, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, pak nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení tehdy, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného (§30 odst. 2 tr. ř.). Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak (§30 odst. 3 tr. ř.).
8. Pokud jde o požadavek nestrannosti soudu, je jí rozuměna nezávislost či nepodjatost rozhodujícího tělesa ve vztahu ke konkrétním účastníkům či k předmětu řízení. Podstatné je přitom to, že nejde pouze o subjektivní přesvědčení soudce či účastníků řízení o podjatosti či nepodjatosti, ale též o objektivní zdání nestrannosti, tj. to, jak by se rozhodování jevilo vnějšímu pozorovateli. Tento subjektivní i objektivní aspekt vyzdvihla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která pravidelně používá obě tato hlediska, a k tomuto pojetí se rovněž přiklonil Ústavní soud. Důvody, které k rozšíření nestrannosti až na úroveň oné objektivní roviny vedou, osvětlil Ústavní soud například v nálezu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04: ,,nestrannost soudce je především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šířeji, také v rovině objektivní.“ Vedle toho může nestrannost nabývat dvou poloh: funkcionální a personální. Zatímco v případě první roviny jde o to, zda je porušením nestrannosti, pokud stejná osoba rozhoduje na různých stupních soudní soustavy, případně se podílí na rozhodování v různých funkcích, druhá rovina se týká osobních vztahů soudce s účastníky řízení či vztahu k předmětu řízení (Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 739-740).
9. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. 42 T 5/2016, byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a za to byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
10. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. V rámci odvolacího řízení obviněný namítl podjatost předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Jonákové, Ph.D. v trestní věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 14/2017. Obviněný v tomto směru především poukázal na to, že předsedkyně senátu svými neopodstatněnými předsudky, v nichž předestřela, že obviněný si v úmyslu mařit soudní jednání nepřebíral poštu a nedostavoval se k soudu, byť si obviněný vyzvedával zásilky ve stanovených lhůtách, vyvolala pochybnost o svém nestranném rozhodování ve věci.
11. Vrchní soud v Praze tedy z podnětu podané námitky podjatosti v souladu s §31 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, zda není dán důvod pro vyloučení předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Jonákové, Ph.D. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 14/2017, který předpokládá §30 odst. 1 tr. ř. Ve svém usnesení ze dne 6. 8. 2018, č. j. 6 To 14/2017-4120 verte, však dospěl k závěru, že žádný z těchto důvodů dán není. Vrchní soud pak ve stručnosti v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, že to, co zaznělo při předchozím veřejném zasedání, a co bylo i předmětem námitky podjatosti, bylo pouze procesní upozornění, kterého se obviněnému dostalo ze strany soudu a ve své podstatě šlo o plnění povinností předsedkyně senátu vyřizovat věci s urychlením a zajistit řádné konání veřejného zasedání.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2018, č. j. 6 To 14/2017-4120 verte, podal obviněný ihned po jeho vyhlášení stížnost, kterou do konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu (o této stížnosti) blíže neodůvodnil. Nejvyšší soud se pak ve svém usnesení, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 11 Tvo 18/2018, se závěry rozhodnutím Vrchního soudu ze dne 6. 8. 2018, č. j. 6 To 14/2017-4120, verte ztotožnil a stížnost obviněného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
13. Posuzováno těmito hledisky a konkrétními okolnostmi případu je pak zřejmé, že bylo rozhodnuto o nevyloučení předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Jonákové, Ph.D., Vrchním soudem v Praze a kdy následná stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla Nejvyšším soudem zamítnuta, přičemž oba soudy shodně uvedly, že zde nejsou dány důvody pro vyloučení předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Jonákové, Ph.D. z vykonávaní úkonů trestního řízení ve věci obviněného, a byl dodržen postup stanovený §31 tr. ř.
14. S ohledem na rozsáhlou konfrontační argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést následující skutečnosti. Obviněný v dovolání namítá, že mu nebylo usnesení Vrchního soudu v Praze doručeno v písemné podobě, a tudíž nemohl stížnost proti tomuto usnesení vznesenou dostatečně odůvodnit, přičemž tento nedostatek nebral při svém rozhodování v úvahu ani Nejvyšší soud při svém rozhodování dne 28. 11. 2018 pod sp. zn. 11 Tvo 18/2018, kdy jeho stížnost proti usnesení Vrchního soudu ze dne 6. 8. 2018, č. j. 6 To 14/2017, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V souvislostí s problematikou doručování poukazuje Nejvyšší soud na skutečnost, že obviněný byl a je zastoupen obhájcem (tudíž osobou práva znalou), a ve své argumentaci se soustřeďuje pouze na odkazy na ta ustanovení, která mají podporovat jeho verzi, tedy tvrzení, že předmětné rozhodnutí o vyloučení soudkyně nedostal, a tudíž se k němu nemohl fundovaně vyjádřit (odkazy na ustanovení §§142, 143, 128, 138 tr. ř. a další, včetně judikatury Ústavního soudu), ale taktně již mlčí o ustanovení §136 odst. 2 tr. ř., které pokud by zmínil, by celou jeho argumentaci zpochybnilo. V projednávané trestní věci totiž za přítomnosti obviněného, jeho obhájce i státního zástupce nebylo předmětné usnesení podle §136 odst. 2 tr. ř. potřeba písemně vyhotovit, neboť toto usnesení bylo zapsáno v plném svém znění v protokolu o veřejném zasedání, poté co bylo vyhlášeno a zdůvodněno, a obviněný byl za přítomnosti svého obhájce poučen o opravném prostředku a okamžitě si podal stížnost. Z uvedeného je tedy nepochybné, že bylo řádně postupováno podle §135 tr. ř. a §136 odst. 2 tr. ř.
15. S ohledem na charakter dovolací argumentace ve vztahu k výše zmíněnému dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat, a to ještě před tím, než se vyjádří k vlastnímu dovolacímu důvodu, na to, zda ve věci rozhodl vyloučený orgán. Již ve svém dovolání, které bylo soudu prvního stupně doručeno dne 14. 3. 2019 uplatnil obviněný (prostřednictvím obhájce) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Již v tomto podání pod písm. e) presumoval, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018 pod sp. zn. 11 Tvo 18/2018, bude zrušeno, s ohledem na podanou ústavní stížnost [ústavní stížnost obviněného byla dne 26. 4. 2019 pod sp. zn. I. ÚS 842/19, odmítnuta (v rámci objektivity nutno uvést, že obviněnému bylo vytknuto, že doposud nebyly vyčerpány veškeré prostředky dané mu trestním řádem)] . Následně pak popsal chronologii ať již konaných či nekonaných veřejných zasedání před odvolacím soudem. Co je však podstatné pro posouzení pravé podstaty obviněným uplatněného dovolacího důvodu a tvrzení, že mu nebylo doručeno usnesení o nevyloučení soudkyně, a proto se nemohl (prostřednictvím obhájce) fundovaně k takovému rozhodnutí v rámci své stížnosti, ale i následně podaného dovolání vyjádřit, je skutečnost, že jednání JUDr. Jonákové, které mělo zavdat příčinu pro její vyloučení, měla být (dle představy dovolatele) její nevhodná argumentace u veřejného zasedání dne 11. 6. 2018, na adresu obviněného. Sám obviněný ve svém dovolání již 14. 3. 2019 situaci velmi podrobně popisuje a sám uvádí, že prostřednictvím svého obhájce mu byl doručen „protokol z veřejného zasedání a následně obdržel i zvukovou nahrávku 25. 6. 2018“. Z protokolu zjištěné skutečnosti jej vedly k závěru podat námitku podjatosti uvedené soudkyně. Následně v doplňku svého dovolání ze dne 17. 3. 2020 (bod III dovolání) opětovně zmiňuje pochybení odvolacího soudu, stejně jako Nejvyššího soudu v případě rozhodnutí sp. zn. 11 Tvo 18/2018, a předpokládá, že ani v případě řízení o dovolání mu nebude umožněno polemizovat s argumenty, kterými Vrchní soud rozhodl o zamítnutí jeho návrhu na vyloučení příslušné soudkyně, neboť mu doposud uvedené usnesení nebylo v písemné podobě doručeno. Nejvyšší soud však považuje za prvořadé uvést, že obviněný sám zmiňuje, že při nahlédnutí do spisu (23. 1. 2020) zjistil, že již 8. 8. 2018 předsedkyně senátu napsala zapisovatelce, že se písemné vyhotovení vyhotovovat nebude. Ve vztahu k této skutečnosti odkazuje Nejvyšší soud na již výše zmíněná ustanovení §135 tr. ř., ale zejména §136 odst. 2 tr. ř., která v předmětném případě byla soudem aplikována a obviněným vyžadovanou povinnost soudům neukládají. Co je však podstatné z hlediska dovolání, je zjištění, že obviněný i jeho obhájce již dne 23. 1. 2020 věděli o tom, že žádné rozhodnutí o vyloučení soudkyně vyhotoveno ve formě, na které postavili svoji argumentaci pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nebylo a nebude jim doručováno, neboť usnesení bylo v plném znění zapsáno v protokolu o veřejném zasedání dne 6. 8. 2018, a i přes toto zjištění ve svém dovolání - resp. jeho doplňku, aniž by jim v tom cokoli bránilo, neuvedli žádnou skutečnost, pro kterou tento dovolací důvod uplatnili a spoléhali se na to, že dostatečnou argumentací pro jimi uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tvrzení, že obviněnému (zastoupenému obhájcem – osobou práva znalou) nebylo usnesení o nevyloučení soudkyně doručeno. Za takto popsané situace je nezpochybnitelné, že k výše uvedenému dovolacímu důvodu nebyla obviněným vznesena žádná právně relevantní námitka, a pouhé tvrzení, že obviněnému doposud nebylo doručeno usnesení o [ne] vyloučení soudkyně, a proto se nemohl dostatečně vyjádřit k důvodům, které soudy vedly k takovému závěru, nelze považovat za námitku právně relevantní. Jestliže tedy obviněný i jeho obhájce věděli o tom, že rozhodnutí nebylo a nebude doručováno, přitom do spisu nahlíželi a měli téměř dva měsíce na to, aby na tuto skutečnost reagovali a dovolací argumentaci k uplatněnému dovolacímu důvodu odvinuli od odůvodnění usnesení vyhotoveného ve smyslu §136 odst. 2 tr. ř., za situace, kdy jejich tvrzeným zájmem byla realizace práva obviněného v rámci dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a nikoli obstrukční jednání, a v průběhu této doby dovolací důvod spatřovali a odůvodnili pouze tím, že rozhodnutí nebylo obviněnému doručeno, pak Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že ve vztahu k výše uvedené argumentaci k uplatněnému dovolacímu důvodu by přicházelo v úvahu postupovat podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a současně konstatovat „vigilantibus iuria scripta sunt – práva náleží bdělým“, pokud by obviněný nezmínil pasáže zmíněné předsedkyní senátu, které jej vedly k závěru o jejím vyloučení, a které s jistou mírou tolerance Nejvyšší soud akceptoval jako námitky dovolací důvod naplňující, avšak zjevně neopodstatněné [Nad rámec uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že po seznámení se se skutečnostmi, které obviněný zmiňuje ve svém dovolání, které zazněly u veřejného zasedání dne 11. 6. 2018, a které jej vedly k závěru, že JUDr. Jonáková je vyloučena z rozhodování v jeho trestní věci, že ze spisového materiálu nevyplynula žádná skutečnost, která by svědčila pro závěr presentovaný obviněným. Naopak lze konstatovat, že ze strany předsedkyně senátu se jednalo o chronologické upozornění k doručování zásilek obviněnému a další možný procesní postup soudu, jak ostatně správně uvedl v odůvodnění svého usnesení Vrchní soud v Praze č. j. 6 To 14/2017-4120 verte ze dne 6. 8. 2018, případně Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení ze dne 28. 11. 2018 pod sp. zn. 11 Tvo 18/2018] .
16. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uvést, že dovolání s odkazem na tento dovolací důvod lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
18. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu (např. v souvislostí s porušením práva na spravedlivý proces) považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci takovýto extrémní rozpor shledán nebyl.
19. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
20. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného a posouzení pravé podstaty dovolací argumentace a v návaznosti na to navazující postup dovolacího soudu, poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
21. S ohledem na konstatování k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud s ohledem na shora již uvedené uvádí (ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství), že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí jeho hranice, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku nespáchal. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
22. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi je dále nutno uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
23. S přihlédnutím k obsahu odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů tak nelze přisvědčit námitce obviněného, že při hodnocení důkazů tak, jak bylo provedeno nižšími soudy, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Za tohoto stavu tedy Nejvyšší soud uzavírá, jak již bylo řečeno, že v daném případě nebyl shledán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy, včetně výpovědí jednotlivých svědků či listinných důkazů, pročež lze v tomto směru plně odkázat na přesvědčivé závěry vyplývající z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jak ostatně správně uvedl i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání, vycházeje přitom z ustálené rozhodovací praxe Ústavního, jakož i Nejvyššího soudu, sama nespokojenost dovolatele s hodnocením jednotlivých důkazů, s učiněnými skutkovými zjištěními, a v návaznosti na to také s odsuzujícím rozsudkem, ještě neznamená, že závěry soudů jsou vadné, a že skutková zjištění jsou v rozporu, natož v rozporu extrémním, s provedenými důkazy. Stejně tak i naznačené subjektivní výhrady dovolatele, jež směřují proti rozhodovací praxi obecných soudů, nemohou být samy o sobě znakem toho, že v průběhu trestního řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze vykládat způsobem, že garantuje úspěch v řízení, případně že zaručuje nárok na rozhodnutí, jež by odpovídalo představám obviněného. K tomu, v čem [ne] spočívá porušení práva na spravedlivý proces, se vyslovil Ústavní soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
24. I přes shora uvedené závěry, které by postačovaly k odmítnutí dovolání obviněného [podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.] považuje Nejvyšší soud za vhodné nad rámec své přezkumné činnosti, ve vztahu k prvnímu okruhu námitek obviněného, týkajících se postupu soudu druhého stupně, který provedl důkaz poslechem dvou kusů CD předložených svědkem D. (č. l. 318), uvést, že jakkoliv obviněný ve svém dovolání rozsáhle použití tohoto důkazu soudem druhého stupně zpochybňuje, nelze této námitce obviněného přisvědčit. Předně není pravdou , že by se ze strany soudu druhého stupně jednalo o opětovné provedení důkazu, tedy provedení důkazu, který by byl již v minulosti nalézacími soudy proveden. Jak správně poukázal soud druhého stupně, obviněným vzpomínaný úřední záznam s přepisy záznamů z uvedených datových nosičů neměl a nemohl být v řízení před nalézacím soudem jako listinný důkaz podle §213 odst. 1 tr. ř. proveden, neboť k takovému kroku by byl v souladu s dikcí zákona, konkrétně v souladu s ustanovením §211 odst. 6 tr. ř., vyžadován souhlas státního zástupce a obviněného. Je tedy pravdou, že se v tomto ohledu jednalo o pochybení soudu prvního stupně. Toto pochybení, lze ovšem označit za pochybení formálního charakteru, neboť k takto provedenému důkazu nebylo v rámci hodnocení důkazů a rozhodování soudů přihlíženo. Soud druhého stupně tak zcela správně provedl uvedený důkaz zákonným způsobem, tedy poslechem obsahu předmětných datových nosičů, kdy na základě obsahu informací takto zjištěných učinil příslušná skutková zjištění (viz str. 10 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).
25. Pokud obviněný ve vztahu k hodnocení tohoto důkazu namítá, že toto nebylo ze strany soudu druhého stupně dostatečné, je třeba nepřisvědčit ani této námitce. Naopak soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně zdůvodnil, jaké skutkové závěry, zejména ve vztahu k uvedení v omyl svědka D. a J., dovodil. Z uvedeného důkazu tak vyplynulo, že svědek D. a J. si nebyli vědomi počínání obviněného ve vztahu k fiktivní povaze obviněným prováděných obchodů. Z uvedených nahrávek dospěl tedy soud k závěru, že je zřejmé, že tito svědci si vzájemně sdělují určité poznatky z obchodování s obviněným, na základě kterých dospěli k názoru, že se ze strany obviněného jedná o obchod čistě fiktivní, vedený snahou o získání značného množství finančních prostředků. Uvedené potvrzuje především snaha svědků, spolu se svědkyní D. a další neztotožněnou osobou, najít údajného německého odběratele zboží a přesvědčit se o jeho solventnosti, popř. usilovat o plnění přímo společnosti A., a nikoliv již prostřednictvím obviněného. Svědek D. se poté snažil odvrátit podezření svědka J. o tom, že by sloužili spolu se svědkyní D., jako bílý koně a vysvětlovali motivaci obchodních transakcí jako výpomoc obviněnému, kdy bylo odhaleno, že obviněný každé ze stran sděloval jinou verzi motivů daných obchodních transakcí (viz odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně str. 11 - 12).
26. Stěžejní důvod provedení daného důkazu, tak neleží v obviněným a státním zástupcem zmiňovaných “emocích”, jakkoliv je tento vjem nepochybně důležitý a v souladu se zásadou bezprostřednosti a ústnosti, ale především v provedení důkazu způsobem, který odpovídá zákonným požadavkům. Argumentuje-li obviněný, že minimálně svědek J. si musel být avizované fiktivnosti plnění, které mělo být předmětem daných obchodních transakcí vědom, vyjadřuje Nejvyšší soud s tímto závěrem svůj nesouhlas. Uvedený závěr o uvedení v omyl svědka J. (a tím i společnosti A., jejímž jednatelem svědek J. byl) je podporován nejen v předchozím odstavci uvedenými argumenty. Předně obviněným namítaná tvrzení o manažerské zdatnosti svědka J. v kontextu povědomí o maržích na předmětné elektronice, a s tím spojeným povědomím o fiktivnosti obchodů, neboť svědkovi J. muselo být známo, že výše uvedených marží je příliš vysoká na to, aby šlo o reálný obchod, se jeví jako nepřiléhavá, neboť právě nestandardní výší provizí, obviněný zdůvodňoval nestandardní dobou splatnosti, kterou údajný německý odběratel požadoval. Jakkoliv je možné podle zjištění soudu druhého stupně, považovat svědka J. za ambiciózního manažera, ani toto zjištění není se skutkovými zjištěními v rozporu. Dlouhodobým realizováním předmětných transakcí, totiž docházelo ke zvyšování výkonnosti svědka J. v rámci společnosti A., což se logicky projevilo i na jeho hodnocení coby osoby schopného manažera. Zcela naopak, pokud by svědek J. o fiktivnosti transakcí věděl, riskoval by toto své postavení, neboť v takový moment by ohrozil nejen své postavení, ale i postavení společnosti A., která by v tomto případě byla vystavena neúměrnému riziku.
27. Je pravdou, že oba svědci, a to jak svědek D., tak svědek J. si ve svém jednání počínali poněkud neopatrně, ale motivem toho jejich postupu byla dlouholetá znalost osoby obviněného a předchozí bezproblémové obchodní zkušenosti s ním (myšleno obviněným).
28. Ve vztahu k druhému okruhu námitek uplatněných obviněným k tomuto dovolacímu důvodu, a sice k námitkám absence naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, Nejvyšší soud uvádí, že zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. pachatel při uzavírání leasingové smlouvy neuvedl, že z jeho příjmů jsou již na základě exekuce prováděny podstatné srážky a že v důsledku toho nebude schopen splácet splátky stanovené leasingovou smlouvou srov. rozh. č. 47/2002; dále viz rozh. č. 36/2006 Sb. rozh. tr.). Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem.
29. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda.
30. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně (§15 odst. 1 tr. zákoníku), jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý) nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že obviněný záměrně uvedl zainteresované společnosti A. a D. prostřednictvím jejich jednatelů v omyl, když pod smyšlenou záminkou obchodu s německým odběratelem elektroniky a s ohledem na údajná specifika požadavků tohoto odběratele, potřebuje vytvořit mezi těmito společnostmi obchodní síť, tak jak bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině soudu prvního stupně, přičemž jeho pravým zájmem nebylo uskutečňovat tyto reálné obchody, ale pouze vylákat finanční prostředky, které by mu poskytly dostatečný kapitál na jeho další obchodní činnosti. V jednání obviněného je proto namístě spatřovat minimálně úmysl nepřímý, neboť bylo prokázáno, že vědomě zamlčel podstatné skutečnosti, konkrétně, že se nebude jednat o obchod reálný, ale pouze fiktivní, na jehož podkladě provedly poškozené subjekty společnosti A. a D. majetkovou dispozici, tedy obviněnému de facto poskytly půjčku. Obviněný přitom jednal s vědomím, resp. byl minimálně srozuměn se skutečností, že tímto svým jednáním může způsobit škodu velkého rozsahu.
31. K námitce obviněného stran neprovedení některých jím navržených důkazů oběma nižšími soudy, zejména znaleckým posudkem z oboru ekonomika, výslechem některých zaměstnanců společnosti A., Nejvyšší soud předně připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Přitom v tomto kontextu vymezil tři skupiny případů, kdy se jako první vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
32. Nejvyšší soud však v posuzované věci neshledal existenci podmínek vymezených ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04 (konkrétně případ tzv. opomenutého důkazu), při jejichž splnění vede nesprávná realizace důkazního řízení k porušení základních práv a svobod ve smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, neboť v daném případě jde o důkazní návrhy, které byly soudem prvního stupně v rámci konaného hlavního líčení, popř. vrchním soudem v rámci veřejného zasedání o odvolání, zamítnuty. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se v daném případě nejedná o důkazy opomenuté, nýbrž o důkazy, jež byly navrženy obhajobou v rámci odvolacího řízení, načež tento se důvodností a potřebností jejich provedení za účelem náležitého objasnění skutkového stavu řádně zabýval, načež je shledal nadbytečnými a jako takové zamítl. Toto své rozhodnutí přitom soud v rámci konaného veřejného zasedání o odvolání, jakož i posléze v napadeném rozhodnutí náležitě odůvodnily (k tomu zejména body 20. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).
33. Za tohoto stavu tak nelze provedené dokazování považovat za neúplné, neboť respektování zásad spravedlivého procesu je dáno tím, že účastníku řízení musí být dána nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale též označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k prokázání svých tvrzení. Současně však platí, že soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, a pakliže tak učiní, je ve svém rozhodnutí povinen vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Právu obviněného navrhnout důkazy totiž odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a odůvodnit své případné zamítavé stanovisko na doplnění dokazování, což soud prvního stupně, jakož i soud odvolací v dané věci také řádně učinily (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09). Nejvyšší soud proto ve shodě se soudem odvolacím považuje rozsah dokazování v trestní věci obviněného z hlediska meritorního rozhodnutí za dostatečný a plně vyhovující též stanovisku Ústavního soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů.
34. K námitce obviněného týkající se nesprávného posouzení otázky, zda jeho doznání lze považovat za polehčující okolnosti ve smyslu §41 písm. l) tr. zákoníku, jež soudy nižších stupňů v důsledku pochybení nevzaly v úvahu při stanovení druhu a výměry trestu lze uvést následující. Nejvyšší soud předně posuzoval, zda taková námitka je podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení lze úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný trest nebo souhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu), nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., Zprávu o analýze a vyhodnocení účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. ve vztahu k soudnímu řízení, vydanou trestním kolegiem Nejvyššího soudu dne 29. 9. 2004 pod sp. zn. Ts 42/2003 a publikovanou pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr., a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 817/2014).
35. Z tohoto důvodu není zmíněná námitka podřaditelná pod obviněným zvolený dovolací důvod. Jen pro úplnost lze dodat, že takovou námitku by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [myšleno podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněnému byl v předmětné trestní věci uložen druh trestu, který zákon připouští a ve výměře v rámci zákonné trestní sazby (bylo možno mu uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby od pěti do deseti let)]. Pro úplnost je vhodné dodat, že trest uložený obviněnému přitom v žádném případě nelze považovat za nepřiměřený a námitku nezohlednění jeho doznání za oprávněnou, neboť po obsahové stránce se musí doznání vztahovat na celý skutek, na všechny jeho skutkové okolnosti naplňující zákonné znaky stíhaného činu, stejně jako na všechny znaky jeho skutkové podstaty a musí být podporováno i ostatními důkazy. Nestačilo by tedy, pokud by se obviněný doznal ke skutkovým okolnostem, ale (skutkově) popřel zavinění (ať už by se vyžadovalo úmyslné, nebo by postačovalo nedbalostní). Doznáním, a to i pokud jde o zavinění, se tedy rozumí doznání skutkových okolností, ze kterých může orgán činný v trestním řízení dovodit naplnění zákonných znaků trestného činu (srov. rozhodnutí č. 6/1996 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 5 Tdo 347/2004, konstatoval, že doznání s výhradami nelze považovat za doznání ve výše uvedeném smyslu. [V usnesení ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 3 Tdo 263/2008, uzavřel, že v případě ublížení na zdraví podle §224 trestního zákona způsobeného tím, že obviněný nevěnoval pozornost jízdě a nepřizpůsobil rychlost jízdy, nelze za doznání, a tím ani za podmínku umožňující podmíněně zastavit trestní stíhání, považovat tvrzení obviněného, že se skutek stal, ale že nebyl zapříčiněn shora uvedenými okolnostmi, ale chováním poškozeného].
36. Z tohoto hlediska, kdy obviněný doznal část za vinu mu kladeného jednání, a to konkrétně část týkající se fiktivnosti předmětných obchodních transakcí, ovšem za situace, kdy jakoukoliv vinu v trestněprávním rozsahu odmítá a za původce projednávaného jednání označuje jiné osoby, za doznání považovat nelze.
37. K námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly [jak již bylo shora konstatováno], přičemž nelze dospět k závěru, že by odvolací soud své rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnil a toto vykazovala znaky libovůle při hodnocení důkazů, za situace, kdy se rovněž dostatečně a přesvědčivě vypořádaly (ale i soud prvního stupně s návrhy na doplnění dokazování atd.) s námitkami obviněného, považuje Nejvyšší soud za potřebné, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
38. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. (viz bod 37). S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem stal se bezpředmětným návrh obviněného na odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 11. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu