ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.703.2020.1
6 Tdo 703/2020-18 017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněného M. H., nar. XY, bytem XY, a obviněného B. Ř., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 4 To 9/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 15/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 4 To 9/2019, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. zrušen z podnětu odvolání státního zástupce a obviněných M. L., H. L., P. S., B. Ř. a E. J. v celém rozsahu ohledně obviněných B. Ř., M. Ř., E. J., V. H., M. L., P. S. a Z. Ch. a podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného M. H. ve výroku o trestech ohledně tohoto obviněného a ve výroku o náhradě škody vůči poškozenému V. S. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2018, č. j. 5 T 15/2011-16685, a nově odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. uznal obviněného B. Ř. za jednání popsaná pod body 1, 2, 3, 4, 5, 6, 9, 10, 11, 12, 14, 15, 16) výroku rozsudku vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil jej za pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, pod body 1, 2, 3, 4, 5, 6, 9, 10, 11, 12, 14, 15, 16, podle §209 odst. 5 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a dále mu podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti – výkonu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spočívající v poskytování, sjednávání a zprostředkování půjček a úvěrů, působení ve statutárních orgánech právnických osob s tímto předmětem podnikání a jednání jménem takových právnických osob na základě plné moci či prokury v trvání deseti let, rovněž rozhodl o povinnosti obviněného (spolu s dalšími obviněnými) k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř.; obviněnému M. H. za pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku pod body 13, 18, 19 a 20) napadeného rozsudku [rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2018, č. j. 5 T 15/2011-16685 (pouze ve výroku o trestu ohledně tohoto obviněného a výroku o náhradě škody vůči poškozenému V. S. byl zrušen podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. – viz shora] uložil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §45 odst. 1 tr. zákoníku a §58 odst. 1 tr. zákoníku společný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon tohoto obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a dále obviněnému M. H. uložil podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti-výkonu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spočívající v poskytování, sjednávání a zprostředkování půjček a úvěrů, působení ve statutárních orgánech právnických osob s tímto předmětem podnikání a jednání jménem takových právnických osob na základě plné moci či prokury v trvání sedmi let, obviněnému podle §71 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest propadnutí náhradní hodnoty peněžních prostředků ve výši 11 000 Kč, zajištěných při domovní prohlídce (poškozený V. S. byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních), rovněž rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. [ Vzhledem ke skutečnosti, že dovolání podali pouze obviněný B. Ř. (dále jen „Ř.“, příp. „dovolatelé“), a obviněný M. H. (dále jen „H.“, příp. „dovolatelé“) nepovažoval Nejvyšší soud za potřebné přepisovat do svého rozhodnutí právní kvalifikace a výroky o uložených trestech a další výroky ve vztahu k dalším spoluobviněným. Odvolací soud nově rozhodl o vině a trestu ohledně spoluobviněných M. Ř., E. J., V. H., M. L., P. S. a Z. Ch., přičemž věc obviněné I. P. v rozsahu útoku pod bodem 19 obžaloby (poškozený M. M.) byla podle §259 odst. 2 tr. ř. vrácena Krajskému soudu v Plzni ].
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Obviněný H. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce uplatnil dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s argumentací, že trest odnětí svobody, který mu byl uložen, považuje za nepřiměřený, neboť soudy nebraly v úvahu skutečnost, že po propuštění z vazby [vazbu uvádí od prosince 2010 do ledna 2012] vedl řádný život, činil veškeré možné kroky k náhradě škody. Rovněž zprávy z vazební věznice a zprávy zaměstnavatele jednoznačně podle jeho mínění prokazovaly, že preventivní složka trestu byla splněna. Současně soudům nižších stupňů vytkl, že bez povšimnutí ponechaly i tu skutečnost, že byl 7. 6. 2017 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, za trestnou činnost, pro kterou byl odsouzen dříve pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 4 To 37/2016.V další části dovolání (viz body 8-12) se zabýval trestnou činností, kterou byl uznán vinným pod bodem 13) výroku rozsudku nalézacího soudu. Následně argumentoval tím, že jednání, pro které byl odsouzen nemělo být postiženo normami trestního práva, neboť se jedná o vztahy občanskoprávní a v této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu s argumentací, že v případě soukromoprávních vztahů (což je podle mínění obviněného jeho případ) „je třeba trvat na tom, aby na ochranu svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takového vztahu a je nepřijatelné, aby trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu byla nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Odvolacímu soudu pak vytkl, že tento dovodil jeho vinu z majetkových dispozic učiněných ex post, stejně jako úvahy, že již v minulosti byl za obdobnou trestnou činnost odsouzen, tudíž se musel dopustit trestné činnosti i v tomto projednávaném případě (viz body 13-17 dovolání). Oběma nižším soudům vytkl, že z více možných variant vždy upřednostnily tu, která byla pro něj méně příznivá a nesprávně pod ochranu trestního práva podřadily jednání, kde „šlo o výsostně civilistickou otázku, a případná škoda mohla být snadno zhojena kupř. určením neplatnosti uzavřeného závazkového vztahu, či dodržením smluvních podmínek ze strany poškozených“. Závěrem podaného dovolání (poté co opětovně zmínil nepřiměřenost trestu a uložení dalšího trestu za tentýž skutek) navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadený rozsudek, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně stejně jako i rozhodnutí obsahově navazující, a Krajskému soudu v Plzni přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
3. Obviněný Ř. v obsáhlém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že odvolací soud i přes zásadní vady řízení, kterými byl zatížen rozsudek soudu prvního stupně, který napadl odvoláním, a které měly vliv na správnost a zákonnost napadeného rozsudku nalézacího soudu, se ztotožnil s právní kvalifikací soudu prvního stupně. Podle dovolatele existuje extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy. Podle obviněného je třeba ve způsobu rozhodnutí soudu prvního stupně spatřovat vedle uvedených pochybení rovněž porušení jeho (myšleno obviněného) práva na spravedlivý proces , neboť soud prvního stupně, aniž by po době od 15. 5. 2015, tj. od předchozího hlavního líčení až 16. 4. 2018, kdy mu ve zprošťující části byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí „významně pochybil, pokud neprovedl celé hlavní líčení znovu, resp. nezopakoval celou část, kde byly prováděny důkazy ke všem skutkům, kterých se nové projednání týkalo“. Obviněný rovněž vyjádřil svůj nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, když podle mínění dovolatele tomu bylo právě naopak, a došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. V dovolání rovněž tvrdí (tučně zvýrazněno), že odvolací soud „dal nalézacímu soudu současně závazný pokyn, jaké závěry má z důkazů vyvodi t“. Dále uvádí, že jeho výtky směřují i vůči prvnímu rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 4 To 37/2016. V další části dovolání (po opětovném zdůraznění porušení práva na spravedlivý proces, porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., vázanosti závazným právním názorem atd.) rozebírá jednotlivé útoky, pro které byl odsouzen s tím, že se zaměřil na tvrzení, že důkazy, které byly ve věci provedeny, byly oproti předchozímu řízení, kdy byl pro ně zproštěn, nyní bez nového projednání hodnoceny v jeho neprospěch a bez bližšího zdůvodnění na jejich základě uznán vinným, aniž by soudy nižších stupňů braly v úvahu rozdílnost jednání pravomocně skončeného, kdy se obvinění dopouštěli podvodného jednání tím, že poškozené uváděli v omyl ubezpečováním o přeúvěrování smluv, zatímco v případě nyní projednávaného jednání u poškozených žádný omyl nevyvolali a pro správnost této své argumentace odkázal na části výpovědí poškozených, které mají toto jeho tvrzení podporovat. Současně také poukázal na skutečnost, že tyto osoby poškozených netrpěly žádnou duševní poruchou, byly v produktivním věku, měly zkušenosti s uzavíráním smluv, tudíž se měly chovat také obezřetně a nelze proto dovozovat znak podvodu – tj. uvádění poškozených v omyl (viz dovolání str. 6-14), kdy mj. argumentuje i tím, že judikatura, na kterou odvolací soud v souvislostí s jeho závěrem o úmyslu obviněných a obezřetnosti podváděné osoby poukazuje, není zcela přiléhavá. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud i vzhledem ke konstantnímu výkladu zásady in dubio pro reo v judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu zrušil nejen dovoláním napadený rozsudek, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a Krajskému soudu v Plzni přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného H. uvedla, že pokud jde o námitky spočívající v tvrzení obviněného o nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu nelze tyto pod jím uplatněný, ale ani jiný dovolací důvod podřadit, a to s ohledem na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. V souvislosti s uloženým trestem obviněnému neshledala státní zástupkyně ani porušení principu proporcionality trestní represe ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a svobod. V návaznosti na shora uvedené poukázala na skutečnost, že obviněnému byl ukládán trest podle §209 odst. 5 tr. zákoníku při zjištění, že obviněný způsobil škodu přesahující 6 000 000 Kč. Rovněž poukázala na to, že trest odnětí svobody byl obviněnému uložen pod dolní hranici zákonné trestní sazby za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k námitkám, které obviněný vázal k jednání uvedené pod bodem 13) výroku rozsudku, pak k uvedenému pouze konstatovala, že tento nemůže být předmětem přezkumu dovolacím soudem, neboť skutková zjištění v tomto bodě 13) uvedená, byla do rozsudku napadeného dovoláním převzata postupem podle §45 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k okruhu námitek spočívajících v tvrzení, že šlo o občanskoprávní vztah, případně poukazuje-li obviněný na nutnou obezřetnost poškozených, pak státní zástupkyně zmínila, že občanskoprávní vztahy tvořily pouze rámec podvodné činnosti obviněných, a proto není namístě použití subsidiarity trestní represe. S ohledem na shora uvedené navrhla dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
5. Ve vztahu k námitkám obviněného Ř. státní zástupkyně konstatovala, že podstatná část těchto námitek směřuje do oblasti skutkové a procesní, neboť jimi zejména soudům vytýká neúplné a vadné důkazní řízení a nesprávné hodnocení důkazů. Takové námitky však podle státní zástupkyně pod obviněným uplatněný, ale ani jiný, dovolací důvod podřadit nejde. Pokud nebyly provedeny všechny obhajobou navržené důkazy, pak nelze hovořit o opomenutých důkazech vzhledem k tomu, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplynulo, že provedenými důkazy byl skutkový stav dostatečně prokázán, když návrhy na další dokazování bylo možno označit za nadbytečné. Státní zástupkyně vyjádřila rovněž svůj nesouhlas s tvrzením obviněného, že by ze strany odvolacího soudu došlo k nepřípustnému zásahu do svobodného hodnocení důkazů a poukázala na to, že odvolací soud nalézacímu soudu neudělil, žádné závazné pokyny ke způsobu hodnocení důkazů, ale upozornil jej pouze na nedostatky v hodnocení důkazů. Za nepřípustnou považuje rovněž námitku obviněného, že nalézací soud nepostupoval podle §219 odst. 3 tr. ř., neboť v předmětné trestní věci nebylo nutno podle jejího názoru provádět nové dokazování. Pokud pak poukazuje obviněný na nesprávné hodnocení důkazů a extrémní nesoulad, pak podle mínění státní zástupkyně otázka nesprávného hodnocení důkazů pod uplatněný dovolací důvod nespadá, a pokud jde o otázku extrémního nesouladu, pak vyjádřila své přesvědčení, že nelze dospět k závěru, že by skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy a že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. V souvislosti s páchanou trestnou činnosti poukázala na to, že ze strany obviněných šlo o vysoce sofistikovanou a organizovanou trestnou činnost, při které se obvinění vydávali za seriózní uskupení. Vyhledávali osoby, které se dostaly do svízelné finanční situace, nepříliš vzdělané, jednodušší, zvýšeně důvěřivé a snadněji zranitelné, které uvěřily falešnému verbálnímu ubezpečování ze strany obviněných, které bylo v rozporu s motivem jejich jednání, kterým bylo připravit poškozené o jejich nemovitosti. S ohledem na charakter námitek obviněného Ř. navrhla státní zástupkyně jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovují obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
8. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6,7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
10. Ve vztahu k námitce obviněného H. ohledně nepřiměřeně přísného trestu musí Nejvyšší soud uvést následující. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srovnej rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. V souvislosti s otázkou [ne] přiměřeného trestu považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, se závěrem zmíněného soudu, kdy „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice . … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání. “
11. V reakci na tvrzení obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, aniž by soudy nižších stupňů braly v úvahu zprávy zaměstnavatele, zprávy vazební věznice, jeho snahu uhradit náklady trestního řízení a jeho postoj k poškozeným, považuje Nejvyšší soud za nanejvýš potřebné upozornit obviněného (obhajobu) na celou řadu skutečností, kterou záměrně již v dovolání nezmínil. Pokud zmiňuje odsouzení (v témže trestním řízení) z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 4 To 37/2016, pak je nutno uvést, že zmíněným rozsudkem byl obviněnému uložen za trestný čin podle §209 odst. 4 písm. a), d) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem [nelze přehlédnout, že podle uvedeného ustanovení je znakem příslušné právní kvalifikace mj. také škoda velkého rozsahu - §138 tr. zákoníku nejméně 500 000 Kč (až do 5 000 000) Kč], oproti tomu v předmětné trestní věci mu byl ukládán společný trest podle §209 odst. 5 [písm. a) – se škodou velkého rozsahu - §138 tr. zákoníku nejméně 5 000 000 Kč] v trvání pěti roků nepodmíněně soudem prvního stupně. Odvolacím soudem byl obviněnému uložen společný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, když pro jeho výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Nutno podotknout, že tento trest byl obviněnému ukládán za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy pod dolní hranicí zákonné trestní sazby [ šlo tedy o mimořádné snížení trestu odnětí svobody ], přičemž odvolací soud mimořádné snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby odůvodnil mj. tím, že oproti původnímu rozsudku, kdy byl dovolatel uznán vinným pouze jedním útokem (ve vztahu k němuž byl v předmětné trestní věci ukládán společný trest), v předmětné trestní věci však byl uznán vinným dalšími třemi útoky téhož trestného činu, když výše způsobené škody přesáhla částku 6 500 000 Kč, proto při zjištění skutečností, na které poukazoval obviněný v odvolání, stejně jako dovolání [ stíhán vazebně, propuštěn z vazby, vede řádný život a pracuje, snaha o odstranění škod atd. ], aplikoval odvolací soud ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby §209 odst. 5 tr. zákoníku [viz body 81, 82 rozsudku vrchního soudu]. Brojí-li tedy i za této situace obviněný proti uloženému nepodmíněnému trestu s argumentací, že jde o trest nepřiměřeně přísný, pak ve své podstatě kritizuje a nesouhlasí s hodnotícími úvahami odvolacího soudu ve vztahu k uloženému trestu. Takové námitky však nelze, a to s ohledem na skutečnosti již shora uvedené, pod obviněným uplatněný (ale ani jiný) dovolací důvod podřadit.
12. Obviněný ve svém dovolání brojí mj. také proti závěrům soudů nižších stupňů o jeho vině pod bodem 13) výroku rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti (viz body 8-12 dovolání) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést pouze následující. Pro jednání uvedené pod bodem 13) výroku rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný pravomocně odsouzen již rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 4 To 37/2016, a tento výrok o vině byl pouze převzat a stal se součástí nového výroku o vině v předmětné trestní věci, za který (a další tři útoky, v dřívějším rozsudku neobsažené) byl obviněnému uložen společný trest. Nutno podotknout, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 4 To 37/2016, podal obviněný dovolání [byl uznán vinným pouze jednáním ve vztahu k poškozené T. nyní bod 13) v předmětné trestní věci], které bylo Nejvyšším soudem dne 18. 10. 2017 pod sp. zn. 6 Tdo 956/2017, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, stejně jako byla odmítnuta ústavní stížnost obviněného usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 458/18 [v souvislosti s tímto útokem, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto dřívějším rozsudkem srovnej přiměřeně roz. č. 29/2004 Sb. rozh. tr.].
13. K dalšímu okruhu námitek, které obviněný směřuje proti použití prostředků trestního práva na jeho trestní věc, když sám se domnívá, že „trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu nemůže být nahrazována nezbytná míra opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů“ a přitom odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a princip ultima ratio, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující [viz též bod 25]. Pokud obviněný odkazuje např. na to, že z jeho strany „nikdy nedošlo k jakémukoli slibu přeúvěrování či slibu odlišného od ujednání uzavřených smluv“ atd., nehodlá Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu polemizovat s obviněným a sklouzávat na platformu nalézacího či odvolacího soudu. Z pozice dovolacího soudu a námitek, které lze v rámci uplatněného dovolacího důvodu uplatnit, musí Nejvyšší soud uvést, že ze skutkového zjištění ať již k bodu 18, 19 či 20, kterými byl uznán vinným, vyplývá, že jednal na základě společné dohody s dalším obviněný (ev. obviněnými), kdy využili finančních obtíží (problémů či naivity) poškozených, kterým byly podávány lživé informace, na základě kterých poškození podepsali příslušné dokumenty, které připravil obviněný H. (viz bod 20). Z velmi podrobného popisu skutků vztahujících se k obviněnému H. (stejně i obviněnému Ř. a Ž.) je nezpochybnitelné, že obviněný [í] poškozené uváděl v omyl jako člen organizované skupiny a svým jednáním způsobil škodu velkého rozsahu. Zpochybňuje-li obviněný tyto jednoznačně prokázané závěry nižších soudů, pak námitky k tomu uplatněné jsou jen opětovným opakováním obhajoby. Námitky obviněného zmíněné pod body 15-17) dovolání jsou z pohledu dovolacího důvodu zcela irelevantní, neboť obviněný vytrhuje z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pouze tu pasáž, která by mohla vzbudit zdání jím tvrzeného „překrucování meze volného hodnocení důkazů“, avšak opak je pravdou. Primárním závěrem soudů je zjištění, že obvinění jednali společně, vedeni týmž úmyslem a ve vzájemné shodě, manipulativního a klamavého jednání vůči poškozeným. Skutečnost, že předchozí trestná činnost obv. Ř. se stala předmětem šetření policie, pouze dokresluje situaci, proč bylo založeno F. d. O., úvahy odvolacího soudu k založení tohoto družstva však v žádném případě nezpochybňují jednoznačně na základě důkazů zjištěný skutkový děj, popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně – viz body 18,19 a 20) a naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným.
14. Pokud jde o obviněným zmíněné pojmy „obezřetnost podváděné osoby“ a porušení principu ultima ratio, pak k uvedeným pojmům je vhodné uvést následující. Zásada „ultima ratio“ je upravena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a byla rozvedena v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ve kterém k otázce společenské škodlivosti Nejvyšší soud uvedl: že „zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
15. Z výše uvedeného rozhodnutí stejně jako např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2523/10 vyplývá, že potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení se uplatní, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V předmětné trestní věci lze však stěží dospět k závěru, že v případě jednání obviněného jde o případ zcela mimořádný a skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické, ve své podstatě zákonodárcem pro danou skutkovou podstatu v podstatě nepředpokládané. Ze skutkového zjištění vyplynulo, jakým způsobem byla trestná činnost realizována, nelze přehlédnout její sofistikovanost, stejně jako škodu jednáním obviněných způsobenou. Za takto zjištěného skutkového stavu je odkaz obviněného na nutnost postupu podle §12 tr. zákoníku zcela nepřiléhavý.
16. V reakci na námitky obviněného H., na které již Nejvyšší soud reagoval shora (viz body 7-9) a námitku „nezbytné míry opatrnosti“ podváděných osob, považuje Nejvyšší soud za nezbytné upozornit obviněného (obhajobu) na skutečnosti opětovně taktně jimi opomíjené. Z provedeného dokazování vyplynulo jednoznačné napojení obviněného H. na obviněného Ř., se kterým také založili F. d. O., při páchání trestné činnosti se schovávali za nastrčeného jednatele K. (pro dokreslení - viz bod 96 a 101, 112, 113 rozsudku nalézacího soudu), který oběma obviněným udělil plnou moc. Jak již bylo shora uvedeno, obviněný [í] sofistikovaně vystupovali pod hlavičkou F. d. O. a i tím budili zdání serióznosti, přičemž využívali snížené obezřetnosti, zvýšené důvěřivosti a finanční negramotnosti osob, které se díky i těmto vlastnostem dostaly do dluhů, které nedokázaly řešit, přičemž obvinění jim nabízeli domnělou občanskoprávní cestou, pomoc z této pro poškozené nezvládnutelné situace, avšak jimi (obviněným [i] ) nabízená pomoc nebyla vážně míněna, neboť jejich úmyslem bylo vytvořit takovou situaci a s poškozenými uzavřít takové smlouvy, které by poškození nemohli splnit a na obviněné by v důsledku toho přešly nemovitosti, o jejichž získání jim od počátku šlo (přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 784/2010). Dále je nutno uvést, že v posuzované trestní věci nejde o pouhou problematiku smluvních závazků, jak se obviněný snaží prezentovat, neboť jeho jednání zjevně vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k zaviněnému (úmyslnému) zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno zdůraznit, že z hlediska obviněného bylo podstatou popsaného skutku jeho úmyslné podvodné jednání, jehož důsledkem bylo způsobení škody na cizím majetku a obohacení obviněného či jiného subjektu, nikoli řádná obchodněprávní ujednání. Obchodněprávní rovina jím byla využita pouze k zakrytí skutečného charakteru jeho činnosti. Trestní postih pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku přitom není podmíněn neúspěšným použitím jiných - mimotrestních - opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchaný pokračující skutek mohl a musel být posouzen jako trestný čin (zločin), za který lze uložit trest podle trestního zákoníku.
17. S ohledem na shora uvedené skutečnosti muselo být dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
18. K námitce obviněného Ř. k existenci tzv. extrémního nesouladu-rozporu považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést následující. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
19. Otázka extrémního nesouladu může být také spojena s otázkou porušení práva na spravedlivý proces, kterou obviněný Ř. ve svém dovolání rovněž uplatnil. Otázku spravedlivého procesu váže jednak k porušení ustanovení §219 odst. 3 tr. ř., dále ji spojuje s tvrzením (tučně označeným), že odvolací soud dal nalézacímu soudu závazný pokyn, jaké závěry má z důkazů vyvodit, dále s tvrzením o porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. soudy nižších stupňů a v neposlední řadě s otázkou neprovedení všech obhajobou navržených důkazů. Ještě dříve, než Nejvyšší soud k uvedené argumentaci obviněného zaujme své stanovisko, považuje za nezbytné obviněného upozornit na skutečnost, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a ani jeho (myšleno obviněného) odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu a tvrzený tzv. extrémní nesoulad, který má podle tvrzení obviněného založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu v řízení o dovolání i pro případ jím tvrzeného nesprávného skutkového zjištění, není z hlediska významu tzv. extrémního nesouladu-rozporu ve smyslu výkladu učiněného Ústavním soudem a Nejvyšším soudem (viz shora bod 18) přiléhavý, neboť vedle výše uvedeného k rozsahu přezkumné povinnosti dovolacího soudu z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, vyplývá, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění. Pro vlastní postup dovolacího soudu je nezbytné posouzení podstaty uplatněných námitek, neboť Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést v obecné rovině k posuzování námitek v dovolání uplatněných (extrémní rozpor-nesoulad).
20. Ve vztahu k porušení ustanovení §219 odst. 3 tr. ř. je potřebné konstatovat, že v předmětné trestní věci Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 4 To 37/2016, mj. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž byl obviněný Ř. a spol. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby pro skutky ve vztahu k poškozeným T. (nyní bod 10 rozsudku VS sp. zn. 4 To 9/2019), Z. (bod 11), P. (bod 12), S. (bod 13), N. (bod 14), S. (bod 15) a P. (bod 16) a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Pokud jde o důvody, pro které byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen poukázal odvolací soud ve svém rozsudku z 19. 1. 2017, sp. zn. 4 To 37/2016, na to, že nalézací soud sice provedl velmi podrobné a obsáhlé dokazování, avšak jím provedené hodnocení těchto důkazů neodpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., neboť nalézací soud se např. nezamýšlel nad průběhem posuzovaného skutku [ů] v souvislosti s průběhem dalších skutků, v nichž uznal obviněné vinnými, přestože i v těchto případech, kdy poškození popisovali detailně podvodné jednání obviněných a jejichž výpovědi nalézací soud nezpochybňoval, přesto neodůvodnil dostatečným způsobem způsob hodnocení důkazů a svůj závěr o tom, že obviněný [í] neuváděl [i] poškozené v omyl. Soud prvního stupně např. na str. 230 odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že nezjistil žádný akt, kterým by obvinění uvedli poškozeného N. v omyl, přestože na druhou stranu považuje skutek za prokázaný. Odvolací soud nalézacímu soudu vytkl, že nepostupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. (viz např. č. l. 71 rozsudku Vrchní soud v Praze ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 4 To 37/2016). Je tedy nepochybné, že podstata pochybení nalézacího soudu v případě zprošťujícího výroku byla shledána v nerespektování ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Za takto popsané situace nelze nalézacímu soudu vytýkat, že „neprovedl, celé hlavní líčení znovu, resp. neopakoval celou část, kde byly prováděny důkazy ke všem skutkům, kterých se nové projednání týkalo“ , jak v dovolání zmiňovala obhajoba, neboť v daném případě se nejednalo o podstatnou vadu řízení nebo jiný důležitý důvod jak má na mysli §219 odst. 3 tr. ř., a jak příkladmo vyplývá z rozhodnutí č. 30/2017 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti [ důvod, pro který bylo rozhodnutí ve zprošťujícím výroku zrušeno, a v čem spočívalo odstranění předchozího pochybení nalézacího soudu ] ani při existenci skutečnosti doby, která uplynula od předchozího hlavního líčení a skutečnosti, že nové hlavní líčení nebylo v intencích v dovolání namítaného „neprovedení, celého hlavního líčení znovu, resp. neopakování celé části, kde byly prováděny důkazy ke všem skutkům, kterých se nové projednání týkalo“ (kdy takový požadavek nebyl ani obhajobou vznesen u hlavního líčení) nemůže takové „neprovedení celého hlavního líčení znovu..“ dosáhnout rozměru porušení práva na spravedlivý proces v intencích požadavku obviněného.
21. Obviněný rovněž poukazoval na skutečnost, že odvolací soud „dal nalézacímu soudu závazný pokyn, jaké závěry má z důkazů dovodit“. K uvedenému tvrzení obviněného (obhajoby) je potřebné uvést, že z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu - rozsudku Vrchní soud v Praze ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 4 To 37/2016, nevyplývá skutečnost obviněným tvrzená a v tomto směru je nutno ji označit za neobjektivní. Z rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento nalézacímu soudu vytkl, že při hodnocení důkazů nepostupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., a příkladmo poukázal na skutečnosti, které sám soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 5 T 15/2011, zmiňoval, avšak při hodnocení důkazů se k nim nevyjádřil, nevyhodnotil je v kontextu s dalšími důkazy. Ani uvedené námitce tedy nelze přiznat právní relevanci z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a vazby na porušení práva na spravedlivý proces, jak činil ve svém dovolání obviněný. V souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
22. Ve vztahu k námitkám obviněného, které tento váže k tomu, že nalézací soud nepostupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a že porušil zásadu in dubio pro reo (ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu) považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatelé namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozují zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
23. V souvislosti s již shora zmíněným – tvrzeným - porušením zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud konstatuje, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Je přitom zjevné, že oba soudy ve věci činné dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly žádné pochybnosti. Za této situace tak, s ohledem na konstatování o správnosti provedeného dokazování uvedeného výše, nebyl prostor k aplikaci zásady in dubio pro reo v posuzované věci Nejvyšším soudem shledán. V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
24. Pokud obviněný Ř. v dovolání mj. uvádí, že odkazuje na svá podání (viz str. 7 dovolání – písemná závěrečná řeč ze dne 13. 4. 2018, odvolání proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 22. 10. 2018) a tato by měla být brána v úvahu při posuzování dovolání, pak Nejvyšší soud musí odkázat na rozhodnutí č. 43/2013 Sb. rozh. tr., podle kterého se Nejvyšší soud může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně. V souvislosti s výše uvedeným rozhodnutím a námitkami obviněného vznesenými v dovolání na str. 7-14 považuje Nejvyšší soud za potřebné, a to v souladu s již výše zmíněným rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ale také usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08 (bude uvedeno níže) uvést, že sám obviněný uvádí, že jde o námitky, které předkládal již odvolacímu soudu, avšak ten na ně nereagoval způsobem předpokládaným obviněným [dle obviněného došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zásady in dubio pro reo atd. – viz výklad shora], opětovně uvést, že ve své podstatě nejde o hmotně právní námitky ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě jde v případě, že odvolání obviněného bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. ], ale o polemiku obviněného s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, jak mj. uvedla také státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Vzhledem k výše uvedenému je potřebné uvést, že na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit]. Pokud pak jde o představy obviněných o bezpodmínečnosti Nejvyššího soudu reagovat v odůvodnění svých rozhodnutí na každou z jeho námitek, pak odkazuje Nejvyšší soud nejen na výše uvedené rozhodnutí, ale také na již zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
25. Obviněný Ř. shodně jako spoluobviněný H. poukázali ve svých dovoláních na nezachování potřebné míry opatrnosti ze strany poškozených, kdy obviněný Ř. mj. uváděl, že tyto osoby v omyl neuváděli, že šlo o osoby, které si byly vědomy obsahu uzavíraných smluv, že se nejednalo o osoby stižené duševní poruchou, pro kterou by nemohly vyhodnotit své jednání [oproti útoku vůči poškozené T.] atd. V kontextu všech provedených důkazů však obviněný přehlíží zcela zásadní zjištění, která nalézací soud na základě provedených důkazů vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku a nalézací soud uvedené úvahy soudu prvního stupně shledal správnými (při reakci na odvolací námitky) a dále rozvinul v odůvodnění svého rozsudku [viz str. 50-64]. Odvolací soud rovněž správně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 [Nejvyšší soud pouze poznamenává, že v této souvislosti lze rovněž zmínit rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 784/2010]. Dovolávání se obviněného[ ných ] rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 není zcela přiléhavé s ohledem na odlišnosti skutku [smlouvu o smlouvě budoucí poškozenému vypracoval jeho právník, aniž by si ověřil veškeré potřebné údaje – výpis z katastru nemovitostí]. Obdobná situace platí i pro odkaz na rozhodnutí vedené pod sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 [základním důvodem pro zrušení napadeného usnesení bylo zjištění, že peněžní ústav (nikoli fyzická osoba) si nepočínal obezřetně, ačkoli mu v tom nic nebránilo]. Argumentuje-li obviněný v dovolání tím, že vůči poškozeným nejednali s podvodným úmyslem a za situace, kdy je třeba na poškozené nahlížet jako na plně odpovědné osoby a na jejich jednání je třeba klást plnohodnotné požadavky soukromého práva, pak uvedené námitky mají ve své podstatě obdobný charakter jako námitky uplatněné obviněným v ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 956/2017 (ve vztahu k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 4 To 37/2016), která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 549/18, odmítnuta. [Předložil-li obviněný dovolacímu soudu písemná prohlášení poškozených, pak k uvedenému musí Nejvyšší soud pouze poznamenat, že pokud má jít o „nova“ (což obhájce ani obviněný nespecifikovali), pak tato mohou být použita v řízení o obnově řízení, nikoliv v dovolacím řízení].
26. Nejvyšší soud v případě námitek obviněného Ř. dospěl ke shodnému závěru jako v případě námitek uplatněných obviněným H., že tyto se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, a proto jeho dovolání odmítl rovněž podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
27. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat také na již zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu