ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.731.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 731/2021-315
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2021 o dovolání obviněného J. J. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 55 To 64/2020, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 30/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. J. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 4 T 30/2019, byl obviněný J. J. uznán vinným jednak pod bodem 1) spácháním přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, a dále pod bodem 2) spácháním přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2020. Podle skutkových zjištění okresního soudu se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
1) od přesně nezjištěné doby roku 2013 do přesně nezjištěné doby první poloviny roku 2018, vyjma doby od 20. 4. 2016 do 19. 12. 2016, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, cca 3 až 4x měsíčně předával osobě V. M., nar. XY, výměnou za různé nářadí cca 0,2 g metamfetaminu (pervitinu) v jednotlivých předávkách,
přičemž metamfetamin (pervitin) je psychotropní látkou zařazenou do seznamu č. 5 psychotropních látek přílohy č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, a podle ustanovení §2 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je tak návykovou psychotropní látkou, když návykovou látkou se podle §130 tr. zákoníku rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování,
2) bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 2 T 44/2016, do výkonu trestu odnětí svobody do Vazební věznice v Olomouci s nástupem nejpozději do pěti dnů od převzetí výzvy k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody, kterou si převzal proti podpisu dne 3. 4. 2017, tedy s nástupem do 8. 4. 2017, přičemž od 9. 4. 2017 až do 10. 9. 2018 se před nástupem trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 2 T 44/2016, který nabyl právní moci dne 11. 1. 2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 2 To 266/2016, ukrýval na různých místech okresu Šumperk a hlavního města Prahy, kde byl na základě příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody, vydaného Okresním soudem v Šumperku dne 8. 8. 2017, sp. zn. 2 T 44/2016, dne 10. 9. 2018 v 09:40 hodin omezen na osobní svobodě a následně eskortován do Vazební věznice Praha – Pankrác, kde byl dne 10. 9. 2018 ve 12:25 hodin předán.
2. Za tyto sbíhající se přečiny byl obviněný podle §283 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku okresním soudem odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to do výroků o vině a trestu, které však bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 55 To 64/2020, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítnuto.
4. Obviněný J. J. následně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 55 To 64/2020, podal dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1113/2020, zrušil citované usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 55 To 64/2020, stejně jako rozhodnutí na něj obsahově navazující a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud tedy na základě výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu danou věc znovu projednal a svým usnesením ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 55 To 64/2020, odvolání obviněného podle §256 tr. řádu opětovně zamítl jako nedůvodné.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Shora označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 55 To 64/2020, obviněný J. J. napadl dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce, přičemž v tomto svém mimořádném opravném prostředku odkázal na existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož naplnění spatřuje v porušení práva na spravedlivý proces, a to v důsledku opětovného neprovedení jím navrhovaného důkazu. Konkrétně obviněný namítá, že odvolací soud se ani po vrácení věci usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1113/2020, řádně nevypořádal s jeho důkazním návrhem na výslech svědka J. D., ani se dostatečně nevypořádal s námitkami obviněného ohledně věrohodnosti svědka V. M. Dle dovolatele citované rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje úvahy o důležitosti tohoto důkazu a v tomto směru tedy odvolací soud, v důsledku neprovedení navrhovaného důkazu výpovědí svědka D., fakticky nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu.
6. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
7. K podanému dovolání zaslal své písemné stanovisko ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 1 NZO 412/2021-13, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že odvolací soud se s předmětným důkazním návrhem obviněného řádně vypořádal, přičemž úvahy krajského soudu o nadbytečnosti tohoto důkazu jsou obsáhlé a nelze je označit za nelogické či svévolné. Nejvyšší soud přitom v předchozím řízení označil předmětný důkaz toliko za opomenutý, načež odvolacímu soudu uložil pouze to, aby případné nevyhovění tomuto důkaznímu návrhu řádně odůvodnil, aniž by se dle státního zástupce dovolací soud zabýval otázkou potřebnosti či nepotřebnosti tohoto důkazu pro přijetí správného skutkového zjištění v dané věci.
8. Státní zástupce tedy závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. řádu.
9. Vyjádření státního zástupce k obviněným podanému dovolání bylo následně Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje všechny obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
11. Po prostudování dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl nalézacím soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
14. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
15. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl obviněnému přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
16. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
17. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu a obsahu podaného dovolání dospěl k závěru, že obviněným J. J. uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Současně Nejvyšší soud již na tomto místě pouze stručně předesílá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení v dané věci neshledal takové pochybení, které by zasahovalo do práva obviněného na spravedlivý proces, a ve věci tak nebyl dán ani důvod ke kasačnímu zásahu v důsledku chyb provedeného dokazování, kterak se toho obviněný domáhal.
18. Obviněný J. J. své dovolání staví na námitce, kterou brojí proti zamítnutí návrhu na provedení důkazu výpovědí svědka J. D. odvolacím soudem. Tato výpověď měla dle obviněného posloužit k osvětlení důvodů, pro které svědek V. M. vypovídal v přípravném řízení proti obviněnému, a to zcela odlišně než následně v rámci hlavního líčení. Tento důkazní návrh byl ovšem krajským soudem zamítnut, a to i poté, co bylo původní rozhodnutí tohoto soudu o podaném odvolání obviněného zrušeno Nejvyšším soudem v návaznosti na obviněným podané dovolání, a to právě v důsledku shledání existence tzv. opomenutého důkazu. K tomuto považuje Nejvyšší soud za nezbytné rekapitulovat, že ve svém předchozím dovolání obviněný J. J. skutečně vznesl opodstatněnou námitku, jíž brojil proti neprovedení jím v rámci odvolacího řízení navrženého výslechu svědka J. D. ve smyslu prvního okruhu výše rozvedených případů nesprávné realizace důkazního řízení (jež ve své rozhodovací praxi reflektoval Ústavní soud a následně i Nejvyšší soud), tedy proti tomu, že v dané věci nebyly provedeny všechny dostupné důkazy. Nejvyšší soud totiž v předchozím řízení shledal, že odvolací soud obviněným řádně přednesený návrh na doplnění dokazování nikterak neučinil předmětem svých úvah, tzn. že z postupu odvolacího soudu, jakož i obsahu prvotním dovoláním napadeného rozhodnutí ze dne 14. 5. 2020 nebylo zřejmé, zda a jakým způsobem se krajský soud tímto návrhem zabýval, neboť svůj eventuální záměr daný důkazní návrh zamítnout v rámci svého rozhodnutí o podaném odvolání (ze dne 14. 5. 2020) náležitě a přesvědčivě, resp. žádným způsobem, neodůvodnil. Z tohoto důvodu přistoupil Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu ke zrušení původního usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. 55 To 64/2020, načež podle §265 l odst. 1 tr. řádu odvolacímu soudu přikázal, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. K obviněným opětovně vznesené dovolací námitce neprovedení důkazu výpovědí svědka J. D. Nejvyšší soud předně (a v duchu svého předchozího rozhodnutí ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1113/2020) připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04, jasně vymezil zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V tomto kontextu přitom vymezil tři skupiny případů, kdy se jako první vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
20. Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
21. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). K tomu blíže srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006.
22. V této souvislosti ovšem Ústavní soud zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (např. sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03). Upozorňuje-li Ústavní soud, že je povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
23. Nejvyšší soud však v nyní posuzované věci, tj. ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 55 To 64/2020, neshledal existenci dovolatelem tvrzených podmínek vymezených v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04 (konkrétně případ tzv. opomenutého důkazu), při jejichž splnění vede nesprávná realizace důkazního řízení k porušení základních práv a svobod ve smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, neboť v daném případě se ve vztahu k výpovědi svědka J. D. nejedná o důkaz opomenutý. Odvolací soud totiž v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1113/2020, předmětný důkazní návrh obviněného řádně posoudil a rozhodl o něm tak, že jej v rámci veřejného zasedání konaného o odvolání dne 26. 1. 2021 jako nadbytečný podle §216 odst. 1 tr. řádu zamítl, načež toto své rozhodnutí řádně odůvodnil (viz body 9. až 14. odůvodnění usnesení krajského soudu). Soud druhého stupně přitom logickým a přesvědčivým způsobem vysvětlil, z jakých důvodů považoval předmětný návrh obhajoby na výslech svědka D. za nadbytečný, tzn. že obhajobou vznesený návrh učinil předmětem svých úvah. Krajský soud konkrétně a obsáhle rekapituloval obsah výpovědí obviněného J. J., jakož i svědka V. M. z přípravného řízení (kteréžto byly částečně shodné) a hlavního líčení (v němž se oba od svých předchozích výpovědí odchýlili), přičemž tyto výpovědi posoudil jednak ve vzájemné souvislosti mezi sebou a jednak ve vztahu k ostatním provedeným důkazům. V návaznosti na své posouzení pak krajský soud na základě svých logicky odůvodněných úvah shledal obviněným navržený důkaz výslechem svědka D. z hlediska objasnění skutkového stavu v dané věci nadbytečným.
24. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že se v daném případě nejedná o důkaz opomenutý, nýbrž o důkaz, jenž byl navržen obhajobou obviněného, načež se důvodností a potřebností jeho provedení za účelem náležitého objasnění skutkového stavu řádně zabýval soud druhého stupně, který jej shledal nadbytečným a jako takový jej podle §216 odst. 1 tr. řádu zamítl, přičemž toto své rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Za této situace tak nelze souhlasit s námitkou dovolatele stran podstatné vady spočívající v opomenutí důkazu v podobě výpovědi jmenovaného svědka a z toho plynoucí neúplnosti provedeného dokazování. Respektování zásad spravedlivého procesu je dáno tím, že účastníku řízení musí být dána nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), ale též označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k prokázání svých tvrzení. Naproti tomu však soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, a pakliže tak učiní, je ve svém rozhodnutí povinen vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Právu obviněného navrhnout důkazy totiž odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout a odůvodnit své případné zamítavé stanovisko na doplnění dokazování, což soud nižšího stupně v dané věci také řádně učinil (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09). Odvolací soud přitom nebyl, nad rámec povinnosti řádně se vypořádat s předmětným návrhem na doplnění dokazování, nikterak vázán předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu ve vztahu k posouzení otázky eventuální nezbytnosti provedení navrhovaného důkazu za účelem řádného objasnění skutkového stavu v dané trestní věci, neboť takováto otázka ani nebyla dovolacím soudem v jeho rozhodnutí relevantně řešena. Odvolací soud se tímto důkazním návrhem nově podrobně zabýval, přičemž nelze dospět k závěru, že by své rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě nezdůvodnil a toto vykazovalo znaky libovůle. Nejvyšší soud proto považuje rozsah dokazování v trestní věci obviněného J. J. z hlediska meritorního rozhodnutí za dostatečný a plně vyhovující též stanovisku Ústavního soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů.
V.
Závěr
25. V souvislosti s uplatněnými námitkami je třeba zdůraznit, že obviněný J. J. vznáší pouze procesní námitky proti rozsahu provedeného dokazování, jež ovšem zakládá na zcela chybné premise, dle které byl krajský soud zavázán k provedení jím navrhovaného důkazu na základě výše uvedeného zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 11 Tdo 1113/2020. Toto tvrzení ovšem nemá žádnou oporu ve spisovém materiálu, když v citovaném usnesení Nejvyššího soudu bylo krajskému soudu uloženo pouze to, aby důkazní návrh obviněného řádně věcně posoudil. Za daného stavu tedy bylo i nadále ponecháno zcela na volné úvaze krajského soudu jakožto soudu rozhodujícího, aby posoudil nezbytnost obviněným navrhovaného důkazu výslechem svědka D. Volné uvážení soudu však nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). Nejvyšší soud ovšem v postupu krajského soudu neshledal žádného pochybení, natož pak takového, jež by založilo porušení práva dovolatele na spravedlivý proces a nutnost kasačního zásahu ze strany dovolacího soudu.
26. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
27. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nedošlo. Dovolání obviněného J. J. tak bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, pročež Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu a daný mimořádný opravný prostředek odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 15. 7. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu