ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1792.2021.3
sp. zn. 28 Cdo 1792/2021-923
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce I. W. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalované P. L. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení částky 3.427.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C 14/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2021, č. j. 23 Co 302/2020-868, 23 Co 303/2020, takto:
I. Dovolání směřující proti výroku I. a části výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2021, č. j. 23 Co 302/2020-868, 23 Co 303/2020, jimiž byl ve výrocích I. a II. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. prosince 2019, č. j. 15 C 14/2016-725, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. dubna 2020, č. j. 15 C 14/2016-745, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. března 2021, č. j. 23 Co 302/2020-868, 23 Co 303/2020, se v části výroku II., jíž byl ve výroku II. změněn rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. prosince 2019, č. j. 15 C 14/2016-725, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. dubna 2020, č. j. 15 C 14/2016-745, jakož i ve výrocích o nákladech řízení III. až VI., ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2019, č. j. 15 C 14/2016-725, ve spojení s usnesením ze dne 2. 4. 2020, č. j. 15 C 14/2016-745 (dále „samostatné usnesení“), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 730.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 730.000,- Kč od 15. 12. 2016 do zaplacení (výrok I.) a zamítl žalobu co do částky 2.697.700,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.427.700,- Kč od 4. 11. 2016 do 14. 12. 2016 a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.697.700,- Kč od 15. 12. 2016 do zaplacení (výrok II.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 547.905,70 Kč (výrok III.) a povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Příbrami náklady řízení státu ve výši 29.620,87 Kč (výrok IV.) Žalované uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Příbrami náklady řízení státu ve výši 10.532,13 Kč (výrok V.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaná v době, kdy společně žili v družském poměru, koupili komplex nemovitých věcí na adrese XY (dále „předmětné nemovitosti“), jejichž výlučným vlastníkem se stala žalovaná a jež následně rekonstruovali. Žalobce se podanou žalobou domáhá vrácení peněžních prostředků jím vynaložených na pořízení a rekonstrukci předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně provedeným dokazováním postavil najisto, že žalobce poskytl žalované částku 430.000,- Kč na úhradu kupní ceny části předmětných nemovitostí a ze svých finančních prostředků zaplatil opravu střechy; u dalších investic spojených s předmětnými nemovitostmi žalobce neprokázal, že byly hrazeny z jeho výlučných prostředků. Konstatoval, že dne 29. 12. 2015 došlo k ukončení společného soužití a užívání předmětných nemovitostí účastníky řízení, pročež tímto okamžikem přestal existovat právní důvod, pro který se žalobce finančně podílel na koupi předmětných nemovitostí a na opravě střechy. Uzavřel proto, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohatila ve smyslu ustanovení §2991 a násl., zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), o částku 730.000,- Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobní žádání zamítl.
3. Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 23 Co 302/2020-868, 23 Co 303/2020, rozsudek soudu prvního stupně ve spojení se samostatným usnesením ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 2.697.700,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 15. 12. 2016 do zaplacení; ve zbytku tento výrok rozsudku soudu prvního stupně ve spojení se samostatným usnesením potvrdil (výrok II.). Žalované uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 581.048,- Kč (výrok III.) a náklady odvolacího řízení ve výši 125.603,92 Kč (výrok V.). Žalované dále uložil povinnost nahradit České republice náklady řízení státu ve výši 20.077,- Kč na účet Okresního soudu v Příbrami (výrok IV.) a na účet Krajského soudu v Praze ve výši 1.131,- Kč (výrok VI.).
4. Odvolací soud dovodil, že úmyslem účastníků řízení bylo předmětné nemovitosti společně užívat k bydlení a podnikání, a tudíž nepovažoval za nutné se zabývat výší částky, kterou žalobce případně přispěl na zaplacení kupní ceny předmětných nemovitostí. Dále uvedl, že každý z účastníků řízení se na zhodnocení nemovitosti podílel z jedné poloviny, jelikož mezi účastníky řízení nebyla uzavřena dohoda o způsobu vnášení investic do předmětných nemovitostí a žalobce tak investoval do nemovitostí ve vlastnictví žalované s jejím souhlasem podmíněným trváním partnerského soužití. Se zánikem společného soužití účastníků řízení v prosinci 2015 pak dle názoru odvolacího soudu odpadl důvod, pro který žalobce prováděl investice do předmětných nemovitostí, a tudíž v prosinci roku 2015 došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované, a to v částce přesahující 4.000.000,- Kč, neboť dle znaleckého posudku vyhotoveného znaleckým ústavem PROFI-TEN a. s. došlo ke zhodnocení předmětných nemovitostí ke konci roku 2015 o částku 8.318.000,- Kč.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě pro existenci otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud jednoznačně nevyřešené. Nesouhlasí s úvahou odvolacího soudu, že se žalobce na zhodnocení předmětných nemovitostí podílel z jedné poloviny, měl-li možnost je užívat. Má za to, že se odvolací soud měl zabývat otázkou, zda se výlučný majetek žalované zvýšil skutečně jen v příčinné souvislosti s jednáním žalobce. Domnívá se, že při vypořádání družského vztahu se dle judikatury dovolacího soudu posuzuje v souladu s pravidly o vypořádání bezdůvodného obohacení jak nárok na vrácení částky investované do kupní ceny nemovitosti, tak i investice zohlednitelné ve zhodnocení cizí nemovitosti. V tomto směru odkazuje na závěry vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, a ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013 (označené rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Podotýká rovněž, že žalobce tížilo důkazní břemeno ohledně prokázání žalobních tvrzení o tom, že předmětné nemovitosti byly zakoupeny a rekonstruovány z jeho výlučných prostředků. Dle mínění dovolatelky se však odvolací soud důkazním břemenem žalobce nikterak nezabýval a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, přenesl důkazní břemeno na žalovanou. Dále vyjadřuje nesouhlas s postupem odvolacího soudu, jenž se nezaobíral věcným obsahem znaleckého posudku a jeho dodatků, neboť dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5698/2016, soud nemá povinnost závěry znaleckého zkoumání bez dalšího převzít. Zdůrazňuje, že v dodatku č. 5 znaleckého posudku, zpracovaného dle zadání odvolacího soudu, se znalec nezabýval tím, jak se rekonstrukce promítla do obvyklé ceny předmětných nemovitostí, ale tím, jaká je obvyklá cena rekonstrukce. Upozorňuje také na porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jelikož odvolací soud se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by však zopakoval důkazy provedené před prvoinstančním soudem, a nadto rozhodující dodatek č. 5 znaleckého posudku byl žalované předložen až na jednání před odvolacím soudem. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu. Podotkl rovněž, že žalovaná ve svém dovolání řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. 3. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
10. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání je v dále uvedeném rozsahu přípustné pro řešení dovolatelkou obsahově vymezené otázky hmotného práva, jakými pravidly se v intencích skutkové podstaty bezdůvodného obohacení založeného na poskytnutí plnění na základě právního důvodu, který posléze odpadl, řídí vypořádání vztahů ze zaniklého družského poměru, za jehož trvání byly jedním druhem poskytnuty finanční prostředky (investice) na koupi a zhodnocení nemovitosti ve výlučné vlastnictví druhého z nich; při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je v rozsahu, v němž bylo shledáno přípustné, i opodstatněné.
13. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, jenž byl aprobován soudem odvolacím, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení.
14. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
15. Podle ustanovení §3028 o. z. tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy (odst. 3).
16. V rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, Nejvyšší soud, s odkazem na dřívější rozhodovací praxi dovolacího soudu uvedl, že za „jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“, považuje přechodné ustanovení §3028 odst. 3 o. z. ty, o nichž se nezmiňuje jeho odstavec 2, tedy „právní poměry“ závazkové. Připomněl přitom, že důvodová zpráva k tomuto zákonu se jakožto inspiračního zdroje dovolává §763 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obch. zák.“), který hovořil o „právních vztazích“. Dosavadní právní předpisy se tedy použijí na závazkové vztahy vzniklé před 1. 1. 2014, přičemž zákonodárce zároveň dodává, že v těchto případech se dosavadním právem budou řídit i práva a povinnosti z nich vzniklé, tedy i ty, které vzniknou již za účinnosti nového zákona. Shodně jako citované přechodné ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. je na pravidlu, že „závazek si nese svůj právní řád, který stál u jeho vzniku“, založeno i ustanovení §763 odst. 1, věta první a druhá, obch. zák., dle kterého platilo, že tímto zákonem se řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy.
17. Již v rozsudku ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněném pod číslem 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud, vyložil, že „přechodné ustanovení §763 odst. 1 obch. zák. neváže působnost dosavadních předpisů na dobu, kdy posuzované právo vzniklo, ale pouze na to, zda jde o právo vzniklé z právního vztahu vzniklého přede dnem účinnosti obchodního zákoníku. V tom se ustanovení §763 odst. 1 obch. zák. zásadně liší od koncepce nepravé zpětné působnosti, přijaté v ustanovení §868 obč. zák.“. Ve skutkových poměrech jím posuzované věci dále formuloval závěr, že „právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, vzniklé v důsledku odstoupení od závazku podléhajícího režimu hospodářského zákoníku, je právem vzniklým z tohoto závazku (právního vztahu) ve smyslu §763 odst. 1 obch. zák., a proto se toto právo rovněž řídí hospodářským zákoníkem. I když v tomto případě právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu není právem vzniklým přímo ze smlouvy, byla smlouva důvodem pro plnění (poskytnutí zálohy), které se po odpadnutí tohoto důvodu (odstoupením od závazku) stalo neoprávněným majetkovým prospěchem na straně žalované.“ Závěry citovaného rozsudku dovolacího soudu jsou přijímány i pozdější rozhodovací praxí (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 246/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005, ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2574/2006, a ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 807/2016).
18. Z výše uvedeného výkladu vážícímu se k aplikaci přechodného ustanovení §3028 odst. 3 o. z. vyplývá, že soudy obou stupňů použily na posouzení důvodnosti nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v poskytnutí plnění z právního důvodu, který později odpadl (odvolací soud explicitním příklonem k právnímu posouzení věci přijatým prvostupňovým soudem) nesprávný právní předpis, jestliže v poměrech projednávané věci nevycházely ze skutkového zjištění, že právní důvod, v jehož důsledku měl žalobce poskytnout tvrzené investice do nemovitosti ve výlučném vlastnictví žalované, tedy navázání družského poměru a společného soužití žalobce a žalované, vznikl již za účinnosti předchozí právní úpravy (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále „obč. zák.“). Omyl při právním posouzení spočívající v aplikaci nesprávného právního předpisu však sám o sobě současně nezpůsobuje rozpor dovoláním dotčeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. Judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je totiž se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a ustanovení §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014, použitelná v poměrech obou právních úprav (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018).
19. Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
20. Podle ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.
21. Podle ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
22. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je bezdůvodné obohacení chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost profitujícího subjektu vydat vše, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku naznačené povinnosti není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, jejž právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) pak svědčí tomu, na jehož úkor byl předmět bezdůvodného obohacení získán. Pasivní věcná legitimace k jeho vrácení (§451 odst. 1 obč. zák.) naproti tomu stíhá osobu, jíž se plněním dostalo prospěchu spočívajícího buď ve zvýšení jejích aktiv, nebo snížení pasiv, případně se její majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006).
23. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2598/2014). Tak je tomu například v případech platného odstoupení od smlouvy (§48 obč. zák.), zániku závazku u tzv. fixních smluv (§518 obč. zák.), dohody stran (§572 odst. 2 obč. zák.) či v případě splnění rozvazovací podmínky (§36 odst. 2, věta druhá, obč. zák.).
24. Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost (dům či bytovou jednotku) z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, jenž odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na jejích stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 382/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2666/2010, přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3194/2009).
25. Z výše připomenuté judikatorní reflexe institutu bezdůvodného obohacení se podává, že bezdůvodně obohacený je povinen bezdůvodně ochuzenému vydat vše, oč se v důsledku plnění jiného buď zvýšila jeho majetková aktiva, anebo nesnížila majetková pasiva, popřípadě nezmenšil majetkový stav, ač by se tak za běžných okolností stalo. V případě pořízení či zhodnocení nemovitosti se pak plnění jiného v poměrech bezdůvodně obohaceného projeví i přijetím (zaplacením) kupní ceny nemovitosti nabyté do jeho výlučného vlastnictví nebo navýšením hodnoty nemovitosti zjištěným jako rozdíl mezi její obvyklou cenou před vynaložením investovaných prostředků bezdůvodně ochuzeným a obvyklou cenou po provedené investici (k tomu srovnej např. Zprávu o zhodnocení stavu rozhodování soudů ČSR ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, publikovanou pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 477/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4047/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3580/2011, popřípadě dovolatelkou odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 32 Cdo 389/2008).
26. Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) zhodnocení předmětných nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalované přičiněním žalobce (jím investovanými prostředky) založil na konstrukci rovnodílného podílu žalobce a žalované na takovém zhodnocení. Vycházel přitom z úmyslu účastníků řízení společně žít a nemovitosti využívat k bydlení a v případě žalobce i k podnikání. Tento úmysl mělo prokazovat jejich následné konkludentní jednání, kdy prováděli poměrně rozsáhlé rekonstrukce, na nichž se prací i finančními prostředky oba podíleli. Shodný podíl účastníků na provedených investicích odvolací soud pak dovodil i ze závěru, že v řízení nebylo prokázáno uzavření dohody účastníků, „jak který z nich bude do nemovitosti investovat a jak a kdy budou práce prováděny, kdo je bude řídit a případně se i vlastní prací podílet na jejich realizaci.“ S takovou konkluzí, pomine-li dovolací soud, že nemá žádnou reflexi ve skutkovém stavu zjištěném v nalézacím řízení soudem prvního stupně a ani v řízení odvolacím, se nelze ztotožnit, neboť je ve zřetelném napětí s judikatorními závěry (výše připomenutými) o provázanosti vložených investic jednoho z účastníků a zvýšení majetkové hodnoty věci ve výlučném vlastnictví druhého z nich. Ani z dohody, byť konkludentně uzavřené, o společném soužití a ani z absence (neprokázání existence) dohody o určitém rozsahu finanční participace účastníků na prováděných rekonstrukcích nelze ničeho usoudit na objem skutečně investovaných prostředků každým z účastníků družského poměru, jenž je jediným relevantním kritériem pro zjištění, jak velký podíl na zhodnocení cizí věci měl investující bezdůvodně ochuzený. Způsob vypořádání vztahu z bezdůvodného obohacení mezi žalobcem a žalovanou přijatý odvolacím soudem, jenž je promítnut do měnící části věcného výroku II. dovoláním napadeného rozsudku, je tudíž v rozporu se závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
27. Jestliže dovolací soud přípustnosti dovolání žalované mohl přisvědčit v rozsahu, v němž postihuje tu část výroku II. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl (ve výroku II.) rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení se samostatným usnesením, částečně změněn a žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2.697.700,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, jdoucím od 15. 12. 2016 do zaplacení, pak ovšem dovolání, jež (rovněž) směřovalo proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve výroku I. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení se samostatným usnesením (o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 730.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, jdoucím od 15. 12. 2016 do zaplacení), přípustné není. I když odvolací soud pod bodem 10. odůvodnění napadeného rozsudku poněkud méně srozumitelně uvádí, že „nepovažoval za nutné zabývat se podrobně tím, jakou částkou případně žalobce přispěl na zaplacení kupní ceny nemovitosti“, aproboval právní posouzení věci přijaté soudem prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobce o částku 730.000,- Kč (součet zaplacené kupní ceny nemovitosti žalobcem ve výši 430.000,- Kč a na podíl žalobce na zhodnocení nemovitosti v důsledku vynaložené investice na opravu střechy), jež je založeno v souladu s výše označenou judikaturou Nejvyššího soudu na prokázání předmětných investic žalobcem v řízení před soudem prvního stupně.
28. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky použití odpovídající metodiky znaleckého zkoumání, má-li být pro účely řízení o vydání bezdůvodného obohacení jeho výsledkem zjištění výše zhodnocení nemovitosti jako rozdílu její obvyklé ceny před a po vložení investic. Ani při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a současně se ani nejedná o otázku, kterou by dovolací soud posuzoval v poměrech jeho praxe rozdílně.
29. K uplatněné argumentaci žalované Nejvyšší soud předesílá, že mu při posuzování přípustnosti (a případně i důvodnosti) dovolání nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a tedy ani hodnocení znaleckých posudků, na nichž svá skutková zjištění soudy založily (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 258/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3680/2018), a ani prověřování odborných závěrů obsažených ve znaleckém posudku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2368/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 771/2018), pročež samotná polemika dovolatele se závěry znaleckého posudku, resp. se závěry odvolacího soudu stran hodnocení tohoto důkazu, nemůže založit přípustnost dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu hodnotí soud přesvědčivost posudku mimo jiné co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, přičemž zjistí-li, že znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový posudek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2368/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 771/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4723/2017).
30. V přítomné právní věci soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 4. 2018, č. j. 15 C 14/2016-346, ustanovil k podání znaleckého posudku znalcem z oborů ekonomika a stavebnictví znalecký ústav PROFI-TEN, a.s. (dále „znalec“). Úkolem znalce bylo ocenit, o kolik se zhodnotil majetek žalované koupí objektu bydlení č. p. XY na pozemku st. p. č. XY, pozemku st. p. č. XY (se všemi součástmi a příslušenstvím a dalších v usnesení specifikovaných pozemků (dále „předmět ocenění“), a investicemi vynaloženými na rekonstrukci provedenou dle výpovědí označených svědků, a to dle stavu ke dni 29. 12. 2015. Znalec za použití výnosové, věcné a porovnávací metody určil obvyklou cenu nemovitostí ke dni 29. 12. 2015 částkou 7.000.000,- Kč, přičemž odůvodnil použití uvedených metod a podíl jejich uplatnění na celkovém výsledku. Závěry uvedeného posudku, na rozdíl od dodatku č. 4 (o zhodnocení nemovitosti investicemi do rekonstrukce střechy objektu č. p. XY), soud prvního stupně do rozhodování o výši žalobcem uplatněného nároku nijak nepromítl. Odvolací soud usnesením ze dne 18. 1. 2021, č. j. 23 Co 302/2020-820, vyzval znalce k doplnění znaleckého posudku (o dodatek č. 5), přičemž mu uložil, aby ke dni 29. 12. 2015 určil výši zhodnocení nemovitostí ve vlastnictví žalované v závislosti na provedených rekonstrukcích. Znalec v doplňku posudku určil věcnou cenu staveb před rekonstrukcí částkou 9.617.784,- Kč a tutéž cenu po rekonstrukcích částkou 17.935.745,- Kč (zhodnocení nemovitostí tak bylo zjištěno jako rozdíl obou výše uvedených hodnot, tedy částkou 8.318.000,- Kč). I když odvolací soud při jednání konaném dne 12. 1. 2021 nepředestřel přítomné žalované a zástupcům účastníků řízení důvody, pro které posléze vyzval znalce k doplnění původního znaleckého posudku, je ze závěrů původního posudku odpovídajících dosti nepřesnému zadání ze strany soudu prvního stupně zřejmé, že by nemohly být podkladem pro určení zhodnocení nemovitostí ve vlastnictví žalované (daného rozdílem obvyklé ceny před a po rekonstrukci), a tím stanovení výše náhrady bezdůvodného obohacení v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu výše připomenuté. Postup odvolacího soudu, jenž za této situace nevycházel z původního znění znaleckého posudku, respektive ani dodatků č. 2 až č. 4, jejichž závěry rovněž nereflektovaly (vyjma stanovení zhodnocení investicemi do střechy objektu) požadavek na zjištění hodnotového navýšení nemovitého majetku žalované, ale zohlednil jeho doplněk č. 5, proto obstojí.
31. Argumentace žalované, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu akceptoval závěry dodatku č. 5 znaleckého posudku založené na použití metody věcné a nikoliv porovnávací (tržní), kdy zhodnocení předmětných nemovitostí bylo stanoveno jako rozdíl v její nákladové ceně před a po rekonstrukci, pomíjí vysvětlení, které znalec (zástupce znaleckého ústavu) adresoval přítomným zástupcům účastníkům na jednání odvolacího soudu dne 23. 3. 2021 (viz protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 862). Toto vysvětlení implikuje závěr o použití věcné metody jako – s přihlédnutím ke specifičnosti předmětu ocenění - jedině možné s tím, že právě ona nejvěrněji vystihuje navýšení hodnoty nemovitostí ve vlastnictví žalované. Ostatně, přítomná zástupkyně žalované neuplatnila při jednání žádné námitky ani k závěrům doplňku znaleckého posudku a ani k obsahu výpovědi jeho zpracovatele. Nenavrhla ani vypracování revizního znaleckého posudku, ač tak nepochybně i za stavu, kdy se mohla s obsahem doplňku znaleckého posudku seznámit až při jednání před odvolacím soudem, učinit mohla. Změna ve zvolené metodě ocenění (oproti kombinaci tří metod ocenění použitých při zpracování původního znaleckého posudku) byla z doplňku č. 5 znaleckého posudku na první pohled zřejmá a zástupkyně žalované se s posudkem (usuzováno z kladených dotazů na jeho zpracovatele) v průběhu jednání odvolacího soudu seznámila. V neposlední řadě je potřeba uvést, že volba metody (metodologie) ocenění je vždy odbornou otázkou, jež je záležitostí znalce, a soud při absenci odborné kompetence a oponentního znaleckého stanoviska by měl správnost takové volby prověřovat s nejvyšší obezřetností.
32. Odkazovala-li dovolatelka na závěr citovaný z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5698/2016, pak i přes určitou skutkovou podobnost obou případů (výše nároku byla zjišťována v závislosti na zhodnocení nemovitosti provedenými rekonstrukčními pracemi) věcná metoda ocenění použitá v odkazované věci soudem ustanoveným znalcem nebyla dostatečně odborně obhájena ve světle závěrů účastníkem předloženého (vlastního) znaleckého posudku a při absenci údajů o tržních vlivech (informace o prodejích obdobných nemovitostí v daném místě a čase), jež ustanovený znalec vůbec nezjišťoval. Cituje-li pak dovolatelka z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5705/2015, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1448/2015, pak pravidelné použití věcné (nákladové) metody při ocenění provedených stavebních prací, jež byly sjednány neplatnou, popřípadě zrušenou, smlouvou (o dílo), ještě nevylučuje její užití i v jiných případech ocenění, jestliže jsou náležitě objasněny důvody, pro které je znalcem některá z pravidelně aplikovaných metod s ohledem na specifický předmět ocenění označena za nevhodnou.
33. Je-li dovolání přípustné, jako je tomu v posuzovaném případě, dovolací soud přihlédne k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny (srovnej §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
34. Žalovaná v dovolání namítala, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř. nezopakoval dokazování provedené v řízení před soudem prvního stupně a přesto dospěl k jiným skutkovým zjištěním ohledně právně významné skutečnosti, kterou v poměrech projednávané věci byl (žalobcem prokázaný) rozsah investic, v jejichž důsledku mělo dojít ke zhodnocení předmětných nemovitostí ve výlučném vlastnictví žalované.
35. Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
36. Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. V takovém případě spolupůsobí kromě věcného obsahu výpovědi, který je zachycen, a to často nepříliš výstižně, obsahem protokolu, i další skutečnosti, které v protokole zachyceny být nemohou (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod číslem 92/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod číslem 11/2001 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení).
37. Jestliže tedy v poměrech projednávané věci odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé částečně změnil (§220 odst. 2 o. s. ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl bez opakování dokazování k jinému skutkovému zjištění (o rozsahu investic žalobcem vynaloženým na nemovitost žalované) než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o. s. ř. (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněného pod číslem 86/2002 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudku ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2406/2015); odvolací řízení tak trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
38. Námitka žalované o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu souvisí s vadou řízení, kterou odvolací soud řízení před ním vedené zatížil tím, že nezopakoval dokazování, na jehož výsledcích založil skutková zjištění soud prvního stupně, popřípadě nedoplnil dokazování o důkazy, z nichž by mohl učinit skutkový závěr, jenž by byl podkladem pro jím přijaté právní posouzení věci. Samotný rozsudek odvolacího soudu pak mohl být ve smyslu rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007), pro žalovanou překvapivý potud, že konkluzi o rozsahu, v jakém se měla žalovaná na úkor žalobce obohatit, nezaložil (jako soud prvního stupně) na objemu prokázaných investic, v jejichž důsledku mělo dojít ke zhodnocení nemovitosti žalované, ale na (do té doby) neartikulovaném kritériu dohody o společně vynakládaných investicích, jež založila stav shodného přičinění obou účastníků o zhodnocení nemovitosti. I v popsaném ohledu bylo tedy odvolací řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci.
39. V situaci, kdy nejsou dány ve shora vymezeném rozsahu podmínky pro zastavení dovolacího řízení, odmítnutí dovolání, jeho zamítnutí nebo změnu rozhodnutí odvolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v části věcného výroku II., v níž byl ve výroku II. částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně (o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 2.697.700,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, jdoucím od 15. 12. 2016 do zaplacení), včetně akcesorických výroků o nákladech prvostupňového a odvolacího řízení III. až VI., zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2, věta první, o. s. ř.).
40. Byl-li dovoláním dotčen rovněž výrok I. rozsudku odvolacího soudu, pak dovolání proti tomuto výroku směřující není přípustné, a proto bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
41. Ač dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, mimo uplatněnou argumentaci ponechala část výroku II., v níž byl ve výroku II. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na vyslovení povinnosti žalované zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.427.700,- Kč, jdoucí od 4. 11. 2016 do 14. 12. 2016. Dovolací soud s přihlédnutím k pravidlu upravenému v ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř., jež aplikoval přiměřeně (tedy podle obsahu zůstala označená část výroku II. rozsudku odvolacího soudu dovoláním žalované nedotčena), v tomto rozsahu rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumal.
42. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
43. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 10. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu