ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1928.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1928/2021-408
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce V. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 10, U Roháčových kasáren 1555/10, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 000 64 581, zastoupenému JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 895/6, o zaplacení částky 2.092.616 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 133/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2020, č. j. 54 Co 109/2019-362, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 6. 11. 2018, č. j. 38 C 133/2013-237, zamítl žalobu o zaplacení částky 2.092.616 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 4.500 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.). Rozhodl tak o žalobě, kterou žalobce odůvodnil zejména tím, že je vlastníkem pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY, na LV č. XY pro k. ú. XY (dále též jen „pozemky v k. ú. XY“), a pozemku parc. č. XY zapsaného u téhož katastrálního úřadu na LV č. XY pro k. ú. XY, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení v období od 6. 5. 2011 do 30. 4. 2013 tím, že tyto pozemky zastavěné stavbami (pozemními komunikacemi) v jeho vlastnictví užíval bezesmluvně a že žalobci za to ničeho nezaplatil, ačkoliv k tomu byl vyzván dopisem ze dne 11. 4. 2013, přičemž celkovou výši požadované částky odvozoval z cenových výměrů Ministerstva financí, jimiž byla stanovena maximální výše regulovaného nájemného za užívání pozemků k nepodnikatelským účelům, tj. z částky 85 Kč/m 2 /rok za období od 6. 5. 2011 do 31. 12. 2011 a z částky 120 Kč/m 2 /rok za období od 1. 1. 2012 do 30. 4. 2013. Soud prvního stupně po provedeném dokazování (včetně znaleckých posudků) vyšel ze zjištění, že žalobce koupil pozemek v k. ú. XY kupní smlouvou uzavřenou s původními vlastníky dne 1. 10. 1998 za kupní cenu ve výši 675.283 Kč, že kupní smlouvou ze dne 23. 5. 2000 uzavřenou s V. O. koupil pozemek parc. č. XY o výměře 10.678 m2 (původně k. ú. XY), z nějž vznikly označené pozemky v k. ú. XY (vyjma pozemku parc. č. XY), které jej téměř v celé ploše kopírují, za kupní cenu ve výši 68.229 Kč (6,39 Kč za m 2 ), a další kupní smlouvou s ní uzavřenou dne 9. 5. 2001 koupil pozemek parc. č. XY (později vedený jako parc. č. XY) za kupní cenu ve výši 35.399 Kč (7 Kč za m 2 ), že na základě těchto kupních smluv je žalobce zapsán jako vlastník nově označených pozemků v katastru nemovitostí, že všechny pozemky v k. ú. XY se nacházejí v sídlišti XY jako části Jihozápadního města v XY vybudovaného v letech 1988 až 1993 na základě územního rozhodnutí na umístění obytného souboru XY vydaného ÚHA pro hl. m. Prahu dne 17. 5. 1984 a stavebního povolení ze dne 29. 10. 1986 na základě žádosti investora VHMP VS na stavbu XY obytného souboru XY, k. ú. XY a XY, a to na pozemku parc. č. XY k. ú. XY, vzniklého sloučením pozemků ve stavebním povolení vyjmenovaných, včetně pozemku XY, tehdy v k. ú. XY, že dne 30. 11. 1983 bylo Národním výborem hl. m. Prahy, odborem dopravy, vydáno stavební povolení na stavbu „JZM XY, stavba XY“ v XY, objekt č. XY - komunikace MHD - větev XY a XY na objekt č. XY - komunikace MHD - větev XY a že místními komunikacemi II. a III. třídy ve vlastnictví žalovaného jsou pozemky zastavěny v rozsahu 2.352,49 m 2 . Dále soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 10. 4. 2006 nájemní smlouvu na dobu určitou od 1. 11. 2005 do dne uzavření smlouvy směnné nebo kupní smlouvy na převod vlastnictví k pozemkům tvořícím předmět nájmu, na jejímž základě žalobce pronajal žalovanému za částku 302.570,10 Kč ročně ve smlouvě specifikované pozemky, mimo jiné pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a to za účelem zajištění správy a údržby majetku žalovaného umístěného na předmětu nájmu, přičemž účastníci této smlouvy byli oprávněni ji vypovědět i bez uvedení důvodu, že žalovaný dne 14. 3. 2008 tuto nájemní smlouvu vypověděl, mimo jiné též z důvodu, že s ním žalobce neuzavřel účastníky předpokládané smlouvy ohledně pozemků (jejich částí) v k. ú. XY, obec XY, které byly pro žalovaného potřebné pro výstavbu XY - rychlostní komunikace na severovýchodě XY, na niž bylo dne 11. 10. 2001 vydáno rozhodnutí o umístění stavby, přičemž vlastníkem těchto pozemků se žalobce stal na základě kupní smlouvy ze dne 17. 12. 2001, kdy již byly veřejně dostupné územní plány žalovaného. Ze znaleckého posudku vyhotoveného znalcem Ing. V. Matýskem dne 24. 4. 2009 soud zjistil, že úhrnná obvyklá cena pozemků na XY podle stavu ke dni 15. 1. 2009 činila 12.951.900 Kč. Z vlastní činnosti je pak soudu známo, že žalobce uplatnil v dalších dvou řízeních podanými žalobami nároky na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků žalovaným za období od 1. 5. 2013 do 31. 5. 2015 ve výši 2.412.850 Kč (viz spis Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 20 C 129/2015) a za období od 1. 6. 2015 do 31. 5. 2018 ve výši 3.475.000 Kč (viz spis téhož soudu sp. zn. 35 C 68/2018), přičemž obě tato řízení jsou přerušena do právní moci rozhodnutí v dané věci.
Při právním posouzení věci vyšel soud prvního stupně z §451 odst. 1 a 2 a §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen
„obč. zák.“ (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dále jeho ustanovení §6 odst. 1), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Především nepovažoval
za správný názor žalobce, že stavbami (pozemními komunikacemi) ve vlastnictví žalovaného jsou zastavěny celé plochy pozemků v sídlišti XY, neboť zbývající části pozemků jsou veřejnými prostranstvími (§34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a obecně závazná vyhláška č. 5 o místním poplatku za užívání veřejného prostranství vydaná Zastupitelstvem hl. m. Prahy dne 26. 5. 2011). Na základě toho dovodil, že k vydání bezdůvodného obohacení za užívání veřejných prostranství je pasivně věcně legitimována Městská část Praha 13, a nikoliv žalovaný, a stejně tak je tomu i s pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, které jsou veřejně přístupnými účelovými komunikacemi. Žaloba ovšem není opodstatněná proto, že uplatněný nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák. a §6 o. z.), jelikož o jeho motivaci k nabytí pozemků v sídlišti XY „nemůže být sporu“. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že žalobce tyto pozemky, které byly do současné podoby „zpracovány“ v letech 1988 až 1993, nabyl do vlastnictví dobrovolně na základě kupní smlouvy s vědomím, že jejich faktický stav, který mu byl znám, mu neumožňuje je reálně užívat, neboť jejich užívání brání překážka spočívající v realizaci veřejného zájmu, tedy že jsou určeny k tomu, aby plnily funkci veřejného statku, a jako takové byly přístupné každému bez omezení, přičemž jejich účelové určení bylo dáno před tím, než je žalobce koupil. Žalobce tak pro vyprázdněný obsah vlastnického práva nabyl pouze tzv. holé vlastnictví zahrnující jen oprávnění je držet. Až do případné změny územního plánu, která se navíc v dohledné době nejeví reálnou, se tudíž pozemky nemohou stát skutečným předmětem výkonu vlastnických práv žalobce. „Žalobce tak nabyl pozemky za účelem konfrontace svých majetkových požadavků s institucí veřejné moci“, která jejich řádné užívání k obecnému užívání garantuje, a to za účelem dosažení zisku, když v roce 2000
je koupil za 68.229 Kč v podobě, v níž se nacházely již od počátku 90. let minulého století, přičemž v tomto řízení a dalších dvou řízeních požaduje za 7 let jejich užívání téměř 8.000.000 Kč. I nájemní smlouva ze dne 10. 4. 2006 se jeví pouze jako jakýsi článek řetězce jednání žalobce umožňujícího mu lepší pozici při konfrontaci žalovaného za účelem dosažení zisku. Na počínání žalobce tudíž nelze pohlížet jinak než jako na ryze spekulativní, které je
v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně zdůraznil, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným prostředkem ochrany práv, ovšem v daném případě nelze žalobci přiznat právo na náhradu bezesmluvního užívání předmětu jeho vlastnictví.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2019, č. j. 54 Co 109/2019-279, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 12. 2019, č. j. 54 Co 109/2019
-305, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a přestože sdílel výhrady žalobce stran přesvědčivosti závěru soudu prvního stupně o míře zastavěnosti jednotlivých pozemků stavbami pozemních komunikací ve vlastnictví žalovaného, do níž je třeba zahrnout všechny jejich stavební součásti (§12 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) a příslušenství (§13 tohoto zákona), neshledal tuto skutečnost podstatnou pro posouzení dané věci, když jeho rozhodnutí je především založeno na závěru o rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy, kterému nelze upřít opodstatněnost a jež navíc sám
o sobě představuje dostatečný důvod pro zamítnutí žaloby. S odkazem na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se aplikace §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně podrobil žalobcem uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení komplexnímu hodnocení všech aspektů jednání žalobce a že jeho závěrům nelze nic vytknout. Výsledek tohoto hodnocení jednoznačně svědčí v neprospěch žalobce, který získal pozemky na základě kupní smlouvy od „původního restituenta“, přičemž při jejich nabytí byl obeznámen s jejich stavem, tedy i s tím, že jeho vlastnické právo bude významným způsobem omezeno, přesto je však do svého vlastnictví přijal. „Přitom využití pozemku sloužícího jako veřejné prostranství k právnímu obchodu značí spekulativnost prodeje, kterýžto je uskutečňován s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemků s veřejnou mocí, která řádné užívání pozemků garantuje (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14). Tato premisa se uplatní o to více, že ani po přechodu pozemků nebyla očekávatelná změna jejich účelového určení. Je-li pozemek veřejným statkem, je vysoce nepravděpodobné, že by se jeho vlastník v budoucnu domohl změny územního plánu, jež by jako jediná mohla vést k tomu, že by se pozemky staly skutečným předmětem výkonu vlastnického práva. Konečně spekulativní povaze uplatněného nároku nasvědčuje fakt, že žalobcem v tomto řízení požadovaná výše bezdůvodného obohacení několikanásobně převyšuje pořizovací cenu předmětných pozemků, které získal za kupní cenu nepřevyšující částku 8 Kč/m 2 , přitom však za kalendářní rok 2011 se po žalovaném domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 85 Kč/m 2 /rok a za roky 2012 a 2013 dokonce ve výši 120/m 2 /rok.
Na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud výrokem II. rozsudku ze dne 29. 4. 2020, č. j. 28 Cdo 4289/2019-309, rozsudek odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť z hlediska závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. ve sporech o vydání bezdůvodného obohacení v konfrontaci s dílčími závěry vyslovenými Ústavním soudem v nosné části (bodech 31. a 32.) nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, které na danou věc nedopadají, nemohlo rozhodnutí odvolacího soudu obstát vzhledem ke skutkovému zjištění učiněnému již soudem prvního stupně, že žalobce koupil předmětné pozemky na základě kupních smluv uzavřených s osobami zapsanými v katastru nemovitostí jako jejich vlastníci. Další pochybení odvolacího soudu při právním posouzení dané věci, vycházející taktéž
z nesprávného předpokladu, že žalobce „získal pozemky na základě kupní smlouvy od původního restituenta“, pak spočívalo v tom, že se nezabýval žalobcem v řízení opakovaně poukazovanou okolností, že V. O. nezískala předmětné pozemky PK č. XY a PK č. XY v k. ú. XY v restituci, nýbrž že byla jejich „původní vlastnicí“, a že se nezabýval otázkou, zda jmenovaná byla v době uzavření kupních smluv ze dne 23. 5. 2000 a ze dne
9. 5. 2001 se žalobcem vlastnicí těchto pozemků, ačkoliv již v letech 1988 až 1993 byly státem zastavěny sídlištěm XY, resp. původní pozemek PK č. XY byl zastavěn pozemními komunikacemi, jejich součástmi a příslušenstvím, nyní ve vlastnictví žalovaného. Dále dovolací soud vyslovil právní názor, že vyplývalo-li by „ze stavebních povolení ze dne 30. 11. 1983 a ze dne 29. 10. 1986, že s V. O. nebylo jednáno jako s účastníkem řízení“, jak žalobce tvrdil, tedy že by stát před započetím výstavby sídliště V. O. v 80. letech minulého století označené pozemky nezískal do vlastnictví smlouvou (kupní či jinou smlouvou) či správním rozhodnutím, pak by se zřejmě mohlo jednat o převzetí označených pozemků státem bez právního důvodu. V takovém případě by V. O. mohla mít nárok na restituci tohoto majetku podle §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě (k tomu dovolací soud odkázal na jeho příslušnou ustálenou rozhodovací praxi, konkrétně na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006, ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 3361/2016, ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010, ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010, a z judikatury Ústavního soudu pak na nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, a ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09). Dovolací soud uzavřel, že nezabýval-li se odvolací soud posouzením předběžných otázek, zda V. O. byla vlastnicí původních označených pozemků, tedy zda byla oprávněna je na žalobce kupními smlouvami převést, resp. zda se žalobce na základě označených kupních smluv uzavřených s ní stal vlastníkem těchto pozemků (následně přečíslovaných), na jejichž řešení pak závisela otázka aktivní věcné legitimace žalobce v daném sporu [neboť z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2613/2012 - vyplývá, že aktivně legitimovaným v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, spočívajícího v užívání cizího pozemku bez právního důvodu, je vlastník takového pozemku (§456 věta první obč. zák.)], bylo jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. Stejný závěr dovolacího soudu se taktéž týkal i kupní smlouvy ze dne 1. 10. 1998, kterou žalobce koupil od „původních vlastníků“ pozemek v k. ú. XY, jejíž existenci odvolací soud zcela přehlédl. Současně z výše uvedeného pak vyplývalo, že byl předčasný závěr odvolacího soudu, že žalobcem uplatněný nárok na poskytnutí náhrady za bezdůvodné obohacení (§458 odst. 1 věta druhá obč. zák.) je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Městský soud v Praze znovu rozhodl rozsudkem ze dne 1. 10. 2020, č. j.
54 Co 109/2019-362, tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 138.421,50 Kč spolu se 7,05% ročním úrokem z prodlení z této částky
od 6. 5. 2013 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; jinak jej potvrdil. Vázán závaznými právními názory dovolacího soudu předně konstatoval, že ve vztahu k pozemkům parc. č. XY v k. ú. XY
a parc. č. XY v k. ú. XY, vše obec XY, neumožňují stávající skutková zjištění naznačenou otázku náležitě posoudit, neboť v tomto směru absentují potřebná relevantní skutková zjištění, na jejichž základě by příslušný závěr bylo možné dovodit. Protože ohledně uplatněného nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení stran těchto pozemků odpovídá z celkové žalované částky 138.421,50 Kč s příslušenstvím, odvolací soud podle §219a odst. 1 písm. b), odst. 2 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v tomto rozsahu zrušil a věc mu v této části vrátil k dalšímu řízení [§221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], neboť ve vztahu
k těmto pozemkům shledal stávající zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, přičemž v tomto směru bude třeba podstatným způsobem doplnit dokazování, které svým rozsahem přesahuje zákonné meze, které procesní předpis stanoví odvolacímu soudu pro případ doplnění dokazování (§213 odst. 4 část věty za středníkem o. s. ř.).
Dále odvolací soud dovodil, že jinak je tomu v případě pozemků v k. ú. XY, které žalobce koupil od V. O. kupními smlouvami ze dne 23. 5. 2000 (pozemek
č. XY v k. ú. XY) a ze dne 9. 5. 2001 (pozemek č. XY). Poukázal přitom (stejně jako dovolací soud v předchozím kasačním rozsudku) na to, že ve vztahu k těmto pozemkům žalobce od počátku tohoto řízení zdůrazňuje, že on „ani jeho právní předchůdci nikdy neztratili vlastnické právo k předmětným pozemkům, a tedy nejsou nemovitostmi, ke kterým by se obnovovalo vlastnické právo podle restitučních předpisů“, jakož i na to,
že z obsahu spisu vyplývá, že žalobce v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 23. 5. 2000 (pozemek č. XY v k. ú. XY) učinil dne 14. 6. 2000 písemné prohlášení, v němž uvedl, že si je „vědom duplicitního zápisu vlastnictví na LV č. XY vedeného Katastrálním úřadem Praha-město v katastrálním území XY, pro organizaci ČR - IROP - inženýrská a realitní organizace, Praha 1, V Jámě 12“, a dále prohlásil, že „byl seznámen s tím, jak k duplicitnímu zápisu vlastnictví k nemovitosti došlo“. V návaznosti na žalobcem upřesněná tvrzení v odvolacím řízení a po doplnění dokazování vyšel odvolací soud (nově) ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 2001,
č. j. 47 C 11/2001-75 (pravomocným dne 28. 12. 2001), bylo mimo jiné i ohledně duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí ve vztahu k pozemkům parc. č. XY,
č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY, vše k. ú. XY, obec XY, určeno, že vlastníkem těchto pozemků je žalobce „z titulu kupní smlouvy uzavřené s V. O.“, která vlastnictví k těmto pozemkům nabyla děděním (v rozsahu ideální jedné poloviny na základě rozhodnutí bývalého státního notářství pro Prahu 5 ze dne 23. 4. 1968, č. j. 5 D 900/68, a v rozsahu zbylé druhé ideální poloviny rozhodnutím téhož notářství ze dne 1. 8. 1978, č. j. 5 D 1144/77-11), a tohoto práva až do uzavření předmětné kupní smlouvy se žalobcem nepozbyla. Takové rozhodnutí dle odvolacího soudu „vytváří do budoucna překážku věci pravomocně rozhodnuté podle §159a odst. 4 o. s. ř.“ (správně jde o závaznost tohoto rozsudku ve smyslu §159a odst. 1 a 3 o. s. ř. - poznámka NS), jehož výrok je při řešení předběžné otázky vlastnického práva závazný nejen pro účastníky uvedeného řízení, jehož se účastnil i žalovaný, ale i pro soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod č. 7/2003, str. 368, a dále rozsudek téhož soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod č. 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Fakt, že ve světle dovolacím soudem citované judikatury takové žalobě (žalobce) správně vyhověno být nemělo, na uvedeném závěru nemůže nic změnit. O aktivní věcné legitimaci žalobce ve vztahu k vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětných pozemků v sídlišti XY tedy není namístě pochybovat, a proto se odvolací soud ve vztahu k těmto pozemkům zabýval možným posouzením zažalovaného nároku jako nároku uplatňovaného v rozporu s dobrými mravy.
V tomto ohledu odvolací soud souhlasil se žalobcem v tom, že odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným a vést k nalezení spravedlnosti
v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008, či jeho usnesení ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2571/2010), nicméně v kontextu projednávaného sporu je třeba mít při hodnocení daného aspektu na paměti, že optikou dobrých mravů je nepochybně možné nahlížet
i na výkon jednotlivých oprávnění spjatých s vlastnictvím věci (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, usnesení téhož soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1010/2014, či ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014), a tedy i na právo majitele na vydání bezdůvodného obohacení při neoprávněném užívání jeho vlastnictví. Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi výslovně připustil eventualitu,
že též o požadavku na vydání bezdůvodného obohacení získaného na straně obce užíváním pozemků jiného subjektu jako veřejného prostranství by mohlo být uvažováno jako
o rozporném s dobrými mravy, nastaly-li by zvlášť mimořádné okolnosti (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, ze dne 7. 5. 2014, sp. zn.
28 Cdo 3684/2013, či jeho usnesení ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017). Těmi může být vnímán i spekulativní úmysl žalobce při nabývání dotčených pozemků, na nějž pak navázal výkonem svého vlastnického práva takovým způsobem, o němž je možné mít pochybnosti stran jeho souladu s dobrými mravy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, či jeho rozsudek ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2140/2013). V této souvislosti Nejvyšší soud formuloval zásadní aspekty, které odůvodňují úsudek o nesouladu výkonu práva žalobce s dobrými mravy (§3 odst. 1
obč. zák., resp. §6 o. z.), tedy především způsob nabytí předmětných pozemků žalobcem, jenž, vědom si jejich charakteru, musel být od počátku srozuměn s tím, že nabývá toliko holé vlastnictví . Dále pak upozornil na potřebu zabývat se žalobcem požadovanou výší bezdůvodného obohacení, zvláště pokud za jeden rok užívání převyšuje pořizovací cenu nemovitostí. Konečně pak v dané souvislosti zmínil, že ani počínání si subjektu v mezích podnikatelské činnosti zapsané v obchodním rejstříku samo o sobě ještě neodůvodňuje soulad výkonu takového jednání s dobrými mravy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2017).
Odvolací soud zdůraznil, že soud prvního stupně podrobil „žalovaný nárok“ týkající se pozemků dotčených stavbou sídliště XY komplexnímu hodnocení všech zmíněných aspektů jednání žalobce, přičemž dospěl-li k závěru o rozporu jednání žalobce s dobrými mravy, nelze správnosti jeho rozhodnutí nic vytknout. „Výsledek uvedeného hodnocení totiž jednoznačně svědčí v neprospěch žalobce, který získal pozemky na základě kupní smlouvy v jejich současném stavu, tedy s vědomím, že jeho vlastnické právo bude významným způsobem omezeno a že i do budoucna je vysoce nepravděpodobné, že by
se domohl změny územního plánu, jež by jako jediná mohla vést k tomu, že by se pozemek stal skutečným předmětem výkonu vlastnického práva. Spekulativní povaze uvedeného nároku přitom nasvědčuje i okolnost, že žalobcem v tomto řízení požadovaná výše bezdůvodného obohacení několikanásobně převyšuje pořizovací cenu předmětných pozemků, které získal za kupní cenu nepřevyšující částku 8/Kč/m 2 . Přitom za kalendářní rok 2011 se po žalovaném domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 85 Kč/m 2 /rok a za následující kalendářní roky 2012 a 2013 dokonce ve výši 120 Kč/m 2 /rok, tj. minimálně ve výši desetinásobku, resp. posléze dokonce patnáctinásobku toho, za co tyto pozemky pořídil.“ Odvolací soud proto podle §219 o. s. ř. v podstatné (zbývající) části zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu jím tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. (dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2622/16 jsou předpoklady přípustnosti dle §237 o. s. ř. dovolání naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu) dovozuje z toho, že odvolací soud se odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 217/98 [podle něhož „je nepřípustné, aby interpretace soudu byla podřízena spekulativní úvaze typu praesumpce viny, jsou-li soudy povolány k poskytování spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i k výchově zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům spoluobčanů (§1 o. s. ř.)“], a rovněž i od předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, jakož i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá podle dovolatele v tom, že „považoval za správné to odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně“, kterým se soud prvního stupně vyjádřil, že „o motivaci žalobce k nabytí předmětných pozemků nemůže být sporu… Žalobce nabyl předmětné pozemky za účelem konfrontace svých majetkových požadavků s institucí veřejné moci…a to za účelem dosažení zisku… Na jeho počínání nelze nahlížet jinak, než jako na spekulativní. Takové jednání je v rozporu s dobrými mravy… Požadavek žalobce… považuje soud za nepoctivý a takovému výkonu nelze poskytnout ochranu. Výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy“. Uvedené úvahy soudů jsou dle dovolatele a) „zjevně spekulativní a stojí na presumpci viny žalobce“, když soud prvního stupně nijak nezkoumal motivaci žalobce ke koupi předmětných pozemků, důvod, proč pozemky od předchozího vlastníka koupil, ani to, že bezdůvodné obohacení začal požadovat až tolik let poté, co skončila nájemní smlouva, což je v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 217/98, sp. zn. Pl. ÚS 14/10 a sp. zn. I. ÚS 48/04 (dle nějž soud nemůže své závěry vybudovat na spekulativní úvaze, aniž by v tomto směru provedl jakékoliv dokazování); současně dovolatel poukázal na to, že předmětné pozemky koupil od původní vlastnice, která „jako již starší dáma neměla zájem řešit problémy s nimi spojené ( duplicita, evidence PK, nejasný rozsah zastavěnosti apod.)“, kdy bylo jasné, že s nimi nelze volně nakládat ; stalo se tak několik let poté, co pozemky byly v zásadě ve faktickém stavu jeho dnes, a žalovanému nic nebránilo, aby nabídku koupě dal původní vlastnici sám „dávno před koupí žalobce“; b) „žalovaný nikdy netvrdil nic o motivacích žalobce, o účelu, proč předmětné pozemky nakoupil, o poctivosti jeho počínání“, pouze obecně namítl rozpor výkonu práva žalobce s dobrými mravy, „vše ostatní je kreativní činnost soudu“, přitom však platí obecná zásada, že soud je vázán tvrzeními stran sporu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 629/01), jinak by byly porušeny zásady spravedlivého procesu a zásada rovnosti stran zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 96 odst. I. Ústavy ČR“. „Pokud by soudem vyspekulovaná tvrzení o motivaci, poctivosti a účelovosti počínání žalobce byla tvrzena žalovaným, mohl by žalobce navrhovat důkazy, kterými by
se taková tvrzení snažil vyvrátit“; to mu ale bylo přístupem soudu odepřeno, což je nepřijatelný zásah do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces; c) uvedené závěry soudu prvního stupně jsou navíc v rozporu se závěry zaujatými v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4228/2015 a sp. zn. 28 Cdo 1551/2018, „potvrzenými Ústavním soudem (sp. zn. I. ÚS 3459/18)“; d) „pokud by se dotáhla argumentace soudu
o spekulativnosti počínání žalobce do logických závěrů, muselo by dojít k tomu,
že původní vlastnice byla de facto vězněm svého vlastnictví předmětných pozemků, protože jakýkoliv jejich prodej by znamenal, že kupující tak činí ze spekulativních důvodů, z nepoctivé motivace, když ví o jejich faktickém stavu“. Takové úvahy soudů obou stupňů se příčí i kritériu zdravého rozumu (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.
I. ÚS 2844/14), navíc za situace, kdy žalobce měl s žalovaným uzavřenou nájemní smlouvu a žalobci platil nájemné, čímž potvrdil, že žalobce nejedná v rozporu s dobrými mravy. Nesprávné právní posouzení věci dále dovolatel spatřuje v tom, že „rozsudek odvolacího soudu považoval za správné to odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že žalobce,
„aby si zajistil lepší pozici ve vyjednávání ohledně dispozice se svými pozemky, a tím následného prodeje pozemků v k. ú. XY žalovanému, uzavřel s žalovaným nájemní smlouvu k předmětným pozemkům“, což podle něj nedává žádný smysl. Dovolatel nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že spekulativní povaze jeho nároku nasvědčuje
i okolnost, že požadovaná výše bezdůvodného obohacení několikanásobně převyšuje pořizovací cenu, přitom však nezmínil, že žalobce vycházel z cenových výměrů Ministerstva financí a z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí tohoto soudu sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, v němž dovolací soud rozhodoval ve věci bezdůvodného obohacení ohledně užívání téměř sousedních pozemků). Dále dovolatel namítá, že rozsudek soudu prvního stupně je „pro své vymyšlené tvrzení bez jakýchkoli důkazů nepřezkoumatelný“ a že odvolací soud jej proto měl zrušit, a nikoliv z velké části potvrdit (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4592/2016 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn.
IV. ÚS 1155/16). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo zamítnuto. Má za to, že soudy obou stupňů se zabývaly motivací žalobce ke koupi předmětných pozemků, když i sám opakovaně uváděl, že je od předchozí vlastnice koupil proto, že nechtěla řešit problémy s nimi spojené. Dále poukázal zejména na to, že od počátku řízení tvrdil, že nárok žalobce je v rozporu s dobrými mravy, neboť pozemky nabyl spekulativně v době, kdy již byly ve stejném stavu, jako v období, za nějž požaduje vydání bezdůvodného obohacení, a musel si tedy být vědom toho, že nabývá jen tzv. holé vlastnictví; se závěrem soudů obou stupňů, že jednání žalobce nemůže požívat právní ochrany a že je v rozporu s dobrými mravy, se proto ztotožňuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval při rozhodování
o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V posuzované věci odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky 138.421,50 Kč spolu se 7,05% ročním úrokem z prodlení z této částky od 6. 5. 2013 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; jinak jej potvrdil.
Přípustnost dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž rozsudek soudu prvního stupně v uvedených výrocích zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, je vyloučena §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.; Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, lze posuzovat jen dle §237 o. s. ř., který určuje, že není-li stanoveno jinak,
je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dané věci dovolací soud shrnul závěry vyslovené v jeho ustálené rozhodovací praxi k aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. již v předchozím kasačním rozsudku, které pak znovu zopakoval i odvolací soud v napadeném rozsudku, a je tudíž nadbytečné je znovu citovat.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v závěru, že hodnocení jednání účastníka řízení z hlediska kategorie dobrých mravů přísluší zásadně soudům nižších stupňů, přičemž přehodnocení jejich závěrů o použití §3 odst. 1 obč. zák. v konkrétní věci dovolacím soudem má místo jen ve výjimečných případech, lze-li úvahy vyslovené v přezkoumávaných rozhodnutích označit za zjevně nepřiměřené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2482/2016, ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013, a ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015). Lze dodat, že podle judikatury Ústavního soudu zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 299/18 (bod 29), ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3403/11 (body 16-17), a ze dne 5. 6. 2012, sp. zn.
IV. ÚS 3653/11, a jeho usnesení ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1344/19].
Nesoulad s uvedenými závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a judikatury Ústavního soudu, jakož ani zjevnou nepřiměřenost úvah nelze odvolacímu soudu vytýkat. V posuzované věci soudy obou stupňů vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, přistoupily k aplikaci korektivu dobrých mravů hned pro několik současně působících důvodů. Předně, že žalobce koupil (původní) pozemek XY o výměře 10.678 m 2 v k. ú. XY, z nějž vznikly označené pozemky v k. ú. XY (vyjma pozemku parc. č. XY), nacházející se v sídlišti XY (vybudovaném v letech 1988 až 1993 na základě územního rozhodnutí a stavebního povolení vydaných v roce 1986, a to i na komunikace a chodníky) kupní smlouvou uzavřenou dne 23. 5. 2000 s V. O. za kupní cenu ve výši 68.229 Kč (která zcela zřejmě neodpovídala skutečné obvyklé ceně tohoto pozemku - dle závěru znaleckého posudku znalce Ing. Matýska činila obvyklá cena žalobcem zakoupených pozemků v k. ú. XY 12.951.900 Kč ke dni 15. 1. 2009), přičemž jeho stav mu byl znám a byl srozuměn s tím, že se nachází v sídlišti, že je (z podstatné části) zastavěn pozemními komunikacemi (místními komunikacemi II. a III. třídy) a že se na něm nachází chodníky pro pěší a veřejná zeleň, tedy že jde o pozemek sloužící k obecnému užívání neomezeným počtem uživatelů, takže k němu nabývá jen tzv. holé vlastnictví. To ostatně potvrdil i sám žalobce v dovolání, v němž uvedl,
že „předmětné pozemky koupil od původní vlastnice, která neměla zájem řešit problémy s nimi spojené ( duplicita, evidence PK, nejasný rozsah zastavěnosti apod.), kdy bylo jasné, že s nimi nelze nakládat , a že se tak stalo několik let poté, co pozemky byly v zásadě ve faktickém stavu jako dnes“. Z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že žalobci byl již při uzavření kupní smlouvy s V. O. dne 23. 5. 2000 znám nejen faktický stav kupovaného pozemku, ale rovněž i okolnost, že v katastru nemovitostí je ohledně něj veden duplicitní zápis o vlastnickém právu k němu (viz jeho písemné prohlášení ze dne 14. 6. 2000), a přesto jej od ní koupil, a následně se pak žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhal proti sedmi, resp. osmi subjektům (mezi nimiž byl i žalovaný) určení vlastnictví k pozemkům nově vzniklým z původního pozemku XY, jíž rozsudkem tohoto soudu
ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 47 C 11/2001 (pravomocným dne 28. 12. 2001) bylo vyhověno. Dospěly-li tedy soudy obou stupňů k závěru, že v tomto případě se ze strany žalobce jednalo
o spekulativní nabytí věci (pozemku) za účelem inkasování náhrad za bezdůvodné obohacení, neboť výkonu jeho vlastnického práva k pozemku bránila (brání) překážka spočívající v realizaci veřejného zájmu, nikterak se od citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani judikatury Ústavního soudu neodchýlily. Za zjištěného skutkového stavu věci ohledně podstatné zastavěnosti původního pozemku nebyla pro žalobce poté, co jej koupil, očekávatelná změna jeho účelového určení, neboť je-li pozemek veřejným statkem, je vysoce nepravděpodobné, že by se jeho vlastník v budoucnu domohl změny územního plánu, jež by jako jediná mohla vést k tomu, že by se pozemek stal skutečným předmětem výkonu vlastnického práva. Na spekulativní nabytí vlastnického práva k označenému původnímu pozemku zakoupenému od V. O. pak žalobce, jak bylo zjištěno již soudem prvního stupně, navázal výkonem svého vlastnického práva způsobem, který nelze hodnotit jinak,
než jako na rozporný s dobrými mravy, když poté, co účastníci dne 10. 4. 2006 uzavřeli smlouvu o nájmu nově oddělených pozemků z tohoto původního pozemku, dle které žalovaný platil žalobci na nájemném částku 302.570,10 Kč ročně, neuzavřel žalobce s žalovaným účastníky předpokládanou podmiňující smlouvu ohledně pozemků (jejich částí) v k. ú. XY, obec XY, které byly pro žalovaného potřebné k výstavbě XY - rychlostní komunikace na severovýchodě XY, na niž bylo dne 11. 10. 2001 vydáno rozhodnutí o umístění stavby, přičemž vlastníkem těchto pozemků se žalobce stal na základě kupní smlouvy ze dne 17. 12. 2001, kdy již byly veřejně dostupné územní plány žalovaného, a žalovaný dne 14. 3. 2008 tuto nájemní smlouvu i z tohoto důvodu vypověděl. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) přihlédl i k celkové výši žalované částky, která značně převyšuje kupní cenu, za níž žalobce pozemek od V. O. koupil.
Poukaz dovolatele na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 217/98 (v němž byla řešena situace, kdy dovolací soud, který odmítl tzv. blanketní dovolání účastníka, presumoval jeho záměr obcházet zákonnou lhůtu k podání dovolání), ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. I. ÚS 48/04 (týkající se úpravy styku otce s nezletilým dítětem, které bylo svěřeno do výchovy matky, v němž Ústavní soud vyslovil, že školní docházka nemůže být sama o sobě důvodem pro výrazné omezení styku otce s dítětem, takže je na odvolacím soudu, aby si opatřil další relevantní informace, které mu umožní ve věci spravedlivě rozhodnout), a na nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 14/10 (ve kterém se vyjádřil k postupu soudu, který zůstal v rámci své dohlédací činnosti nečinný, předjímajíc úmysl věřitele zneužít svého popěrného práva, z nichž vyvozuje, že soud nemůže vybudovat své závěry na spekulativní úvaze, aniž by v daném směru provedl jakékoli dokazování,
je nepřípadný již proto, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je jednoznačné, na základě jakých provedených důkazů dospěly k závěru, že jím uplatněný nárok na náhradu za bezdůvodné obohacení skrze veřejné užívání předmětných pozemků vzniklých z původního pozemku XY, na nichž se nacházejí pozemní komunikace ve vlastnictví žalovaného, včetně jejich příslušenství, a veřejná zeleň, je v rozporu s dobrými mravy dle §3 odst. 1 obč. zák., přičemž tyto důkazy jsou součástí spisu.
Případná není rovněž námitka dovolatele, že žalovaný v řízení pouze obecně namítl rozpor jeho výkonu práva s dobrými mravy a že „pokud by soudem vyspekulovaná tvrzení
o motivaci, poctivosti a účelovosti počínání žalobce byla tvrzena žalovaným, mohl by žalobce navrhovat důkazy, kterými by se taková tvrzení snažil vyvrátit“, což mu bylo přístupem soudu odepřeno, a jedná se tak o nepřijatelný zásah do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Je tomu tak proto, že z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný již ve vyjádření k žalobě, doručené soudu prvního stupně dne 27. 5. 2013, namítl rozpor výkonu práva žalobce s dobrými mravy, včetně odůvodnění této námitky, které několikrát v průběhu řízení opakoval a doplňoval, a když skutková zjištění, jež vedly soud prvního stupně,
a následně soud odvolací, k závěru o spekulativnosti jednání žalobce, byla učiněna na základě náležitě provedeného dokazování, v jehož průběhu mu nic nebránilo v tom, aby (v souladu s procesním předpisem) uplatňoval svá tvrzení a navrhl k nim provedení důkazů. Přípustnosti dovolání pak nemůže dovolací soud v dané věci přisvědčit ani skrze argumentaci dovolatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků řízení. Odhlédne-li dovolací soud od toho, že porušení těchto ústavně zaručených práv žalobce spojuje s výtkami převážně skutkového charakteru, považuje Nejvyšší soud současně za vhodné připomenout, že tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva je způsobilý založit přípustnost dovolání, pouze pokud jej dovolatel prováže s náležitě vymezenou otázkou dle §237 o. s. ř., což se v daném případě nestalo (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 58.). Fakt, že soudy obou stupňů v dané věci hodnotily provedené důkazy způsobem, s nímž žalobce nesouhlasí, porušení jeho procesních práv nezakládá (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2076/09, ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 3842/11, bod 13, nebo ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3522/14, bod 16). Navíc platí, že izolovaně uplatněnou námitku porušení některého z ústavně zaručených práv, nezakládá-li přípustnost dovolání v intencích třetí výrokové věty stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (pro nesoulad závěru obecného soudu s judikaturou Ústavního soudu), by bylo lze posuzovat jako vadu řízení, k níž může dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání z jiných důvodů přípustné (což není případ, jenž by se uplatnil v dané věci - k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014).
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části není ani v rozporu s dovolatelem odkazovanými usneseními Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015,
a ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1551/2018, neboť v nich byla řešena zcela odlišná skutková situace, než v dané věci (dovolací soud v nich přisvědčil závěru odvolacího soudu, že mimořádnými skutečnostmi umožňujícími odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy nemůže být nabytí pozemků zastavěných pozemními komunikacemi žalobcem ve veřejné dražbě, případně nejednal-li žalovaný v minulosti s dostatečnou opatrností a podcenil-li účast jiných subjektů v dražebním jednání).
Další námitky žalobce představují jen polemiku se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, a nemohou
tak přípustnost dovolání dle §241a odst. 1 o. s. ř. založit (k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li dovolatel, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný a že odvolací soud jej proto měl zrušit, a nikoliv z velké části potvrdit, nelze ani této jeho námitce přisvědčit. K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí soudu za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013; v něm uvedl, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. Dovolací soud nesdílí názor žalobce, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je nepřezkoumatelné „pro své vymyšlené tvrzení bez jakýchkoli důkazů“, jak již bylo shora uvedeno; tomu ostatně nenasvědčuje ani obsah podaného odvolání, jímž žalobce obsáhle brojil proti závěrům, k nimž ve svém rozsudku dospěl soud prvního stupně.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn.
20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 8. 2021
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu