ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.538.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 538/2021-349
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Smržice , IČO 44160089, se sídlem Smržice, Zákostelí 134/14, zastoupená JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na Podkovce 281/10, proti žalovaným: 1) Z. Z., nar. XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 1247/41, a 2) Česká republika - Státní pozemkový úřad , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 220/2015, o dovolání žalovaného ad 1) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2020, č. j. 17 Co 318/2019-298, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný ad 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou ad 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 10. 2019, č. j. 4 C 220/2015-236, jímž bylo určeno, že žalovaná ad 2) je vlastnicí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem II. odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný ad 1) dovolání. Předestřel otázku, zda jsou soudy v řízení dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu č. 177/2013 Sb., nadány pravomocí přezkoumávat rozhodnutí církevního orgánu o zániku právnické osoby založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti s právním nástupnictvím jiné takovéto osoby. Subsidiárně kladl otázku, zda je dána pravomoc soudů posuzovat sloučení právnické osoby netvořící součást registrované církve nebo náboženské společnosti s některou z oprávněných osob ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb. Měl za to, že uvedené otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. Kladl rovněž otázku, zda soudy v řízení dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. jsou povinny posuzovat též naplnění veškerých zákonných předpokladů pro restituci dotčeného majetku; ve vztahu k ní však nevymezil předpoklady přípustnosti podaného dovolání.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Žalovaná ad 2) se stručně ztotožnila s argumentací obsaženou v dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Judikatura dovolacího soudu se ustálila v závěru, že při hodnocení interních poměrů církví a náboženských společností nelze ztrácet ze zřetele, že soudní přezkum úkonů příslušných orgánů registrovaných církví a náboženských společností nesmí odporovat ústavně zaručené autonomii církví a náboženských společností ve smyslu článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz ústavní zákon č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky). V případě právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve či náboženské společnosti tudíž právní skutečnost, že došlo k jejímu zániku s právním nástupnictvím oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §3 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., osvědčuje sama církev či náboženská společnost s tím, že soudní přezkum věcné správnosti rozhodnutí jejího příslušného orgánu o takovémto opatření je se zřetelem k církevní autonomii vyloučen (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4748/2016, či ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1542/2008, nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 823/2006, ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1271/2006, jež obstálo i v ústavněprávní rovině - viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 611/06, či ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3105/2019, nebo z judikatury Ústavního soudu jeho nález ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 211/96 či usnesení ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 137/05). Ke stejnému závěru dospívá i komentářová literatura (srov. Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář. Praha: C. H. Beck, 2013. s. 135).
Odvolací soud se tedy nezprotivil výše citované judikatuře dovolacího soudu, jestliže při hodnocení interních církevních poměrů právnické osoby zřízené nebo založené jako součást registrované církve nebo náboženské společnosti (Smržitzer römisch katolische Pfarre zu Sct. Peter und Paul) vyšel z osvědčení samotné církve (rozhodnutí Arcibiskupa olomouckého ze dne 8. 7. 2013, č. j. 36/2013, o sloučení církví) o jejím zániku s právním nástupnictvím žalujícího subjektu (Římskokatolická farnost Smržice).
Definitivní závěr stran statusu konkrétního subjektu, jehož existence podle tehdejších právních předpisů nepodléhala evidenci ve veřejném rejstříku, tedy jde-li o historickou církevní právnickou osobu ve smyslu §3 zákona č. 428/2012 Sb. (závěr o tom, který konkrétní subjekt je právním předchůdcem osoby uplatňující restituční nárok), je ostatně dle závěrů judikatury i komentářové literatury vždy výsledkem individuálních skutkových zjištění (krom již shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3813/2017, dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3467/2017, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 730/2019, či ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3105/2019; z odborné literatury srov. komentář k §3 in Jäger, P., Chocholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi: komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2015). Platí přitom, že dovolací soud je dle účinné procesní úpravy skutkovým stavem zjištěným soudy nižšího stupně vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. usuzovat nelze.
Klade-li dovolatel dále otázku, zda je dána pravomoc soudů posuzovat sloučení právnické osoby netvořící součást registrované církve nebo náboženské společnosti s některou z oprávněných osob ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., pak na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť tento vyšel ze závěru, že právní předchůdce žalobkyně (Smržitzer römisch katolische Pfarre zu Sct. Peter und Paul) součást registrované církve tvořil.
Předestírá-li dovolatel konečně otázku, zda soudy v řízení dle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. jsou povinny posuzovat též naplnění veškerých zákonných předpokladů pro restituci dotčeného majetku, nevymezil žel, v čem ve vztahu k nastolené otázce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti podaného dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání; k vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, či důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16. Prostřednictvím uvedené otázky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Závěry odvolacího soudu ostatně korespondují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž v řízení o určení vlastnického práva státu podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zásadně nelze řešit jiné otázky, než otázky vztahující se k tomu, zda předmětná nemovitost v době před účinností zákona č. 428/2012 Sb. byla převedena (přešla) na třetí osobu v souladu se zákonem či nikoli, neboť ty by mohly být významné až v eventuálně navazujícím restitučním řízení, pro něž je rozhodující stav v době rozhodování o vydání nemovitosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4784/2016 či usnesení téhož soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016); výjimky z uvedeného pravidla musí odůvodňovat okolnosti vskutku mimořádné povahy obzvlášť intenzivně působící ve prospěch poskytnutí právní ochrany osobám, na něž byly objekty náležející původně církvím v rozporu se zákonem převedeny ̶ kupř. dobrověrné nabytí majetku, u něhož jednoznačně nejsou naplněny předpoklady naturální restituce (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015, ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016; z judikatury Ústavního soudu srovnej např. nález ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10).
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného ad 1) bylo odmítnuto a k nákladům procesně úspěšné žalobkyně náleží odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 3 100 Kč [§6 odst. 1, 7 bod 5., §9 odst. 4 písm. b) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta stanovených částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 714 Kč, celkem tedy 4 114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 4. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu