ECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1077.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 1077/2020-31132
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2021 o dovoláních, která podali obvinění A. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, J. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, a F. N. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 To 1/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 9/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných A. J., J. K., a F. N. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 56 T 9/2012 , byl pod bodem A. výroku o vině obviněný A. J. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro jednání podrobně popsané pod body I.1-6, II.1, II.3, II.5-6, III.1-5, III.7-8 výroku o vině, jímž se podílel na způsobení škody ve výši 175.506.179 Kč, přičemž jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení škody ve výši 47.126.166 Kč;
obviněný J. K. byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a), c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zákon“), dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, a to pro jednání podrobně popsané pod body III.2-6 výroku o vině, jímž se podílel na způsobení škody ve výši 5.735.780 Kč, přičemž jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení škody ve výši 1.585.980 Kč;
a obviněný F. N. byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to pro jednání podrobně popsané pod body I.1-6 a II.1-7 výroku o vině, jímž se podílel na způsobení škody ve výši 380.796.156 Kč, přičemž jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení škody ve výši 45.127.500 Kč.
2. Podle §44 tr. zákoníku bylo ve vztahu k obviněnému A. J. upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 56 T 7/2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 9 To 94/2016, a dále ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011.
3. Obviněný J. K. byl podle §148 odst. 3 tr. zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §58 odst. 1 tr. zákona k §59 odst. 1 tr. zákona byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.
4. Obviněný F. N. byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
5. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému F. N. uložen peněžitý trest v celkové výměře 2.000.000 Kč, skládající se 400 denních sazeb ve výši 5.000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou (2) let.
6. Dále bylo rozsudek rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. B., nar. XY, M. D., nar. XY, J. F., nar. XY, O. L., nar. XY, L. M., nar. XY, M. N., nar. XY, Z. P., nar. XY, a P. Š., nar. XY.
7. Současně byli pod bodem B. výroku o vině obvinění A. J. a F. N. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. KZV 409/2012, pro jednání, v němž byl u obviněného A. J. spatřován zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod II.5a), a u obviněného F. N. zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (body I.1-18, II.5a) a zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (bod IV.).
8. Dále byli podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. KZV 409/2012, I. B., nar. XY, P. B., nar. XY, T. B., nar. XY, M. D., nar. XY, V. H., nar. XY, R. K., nar. XY, J. K., nar. XY, M. K., nar. XY, A. N., nar. XY, L. N., nar. XY, V. P., nar. XY, O. P., nar. XY, K. P., nar. XY, J. R., nar. XY, V. R., nar. XY, F. S., nar. XY, D. V., nar. XY, V. V., nar. XY, P. V., nar. XY, J. Z., nar. XY.
9. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 56 T 9/2012, podali obvinění A. J. , J. K. a F. N. , stejně jako obviněný M. B. a obhájce obviněného M. D., který byl stíhán jako uprchlý, odvolání. Odvolání podal i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, a to v neprospěch obviněných A. J., M. B. a L. M., ve vztahu k němuž bylo odvolací řízení vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí, F. N. a P. Š., kdy tato odvolání zaměřil v neprospěch těchto obviněných do výroku o trestu a dále státní zástupce podal odvolání i proti zprošťujícímu výroku rozsudku v neprospěch obviněných M. D. a D. V., kdy ve vztahu k tomuto obviněnému zaměřil své odvolání pouze do zprošťujícího výroku rozsudku ohledně skutku (dílčího útoku) pod bodem II.5 rozsudku nalézacího soudu.
10. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 To 1/2018, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 56 T 9/2012, částečně zrušil ve výrocích o trestech u obviněných A. J. a F. N., stejně jako u obviněných M. B. a P. Š., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 56 T 9/2012, u obviněných A. J., F. N., M. B. a P. Š. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku:
- obviněného A. J. za tento zločin a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 10 (deseti) let. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu;
- obviněného F. N. odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb při výši denní sazby 5.000 Kč, celkem ve výměře 2.000.000 (dva miliony) Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku;
- dále nově rozhodl o trestu spoluobviněných M. B. a P. Š.
11. Odvolání státního zástupce v neprospěch obviněných M. D. a D. V. do zprošťujícího výroku rozsudku a odvolání obviněných A. J. , J. K., F. N. , M. B., a obhájce obviněného M. D. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
12. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 To 1/2018, podali obvinění A. J., J. K. a F. N. dovolání.
13. Obviněný A. J. v rámci svého dovolání (č. l. 30816–30819) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , maje za to, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, neboť došlo k uložení souhrnného trestu pouze ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 7 T 84/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 12. 2011, sp. zn. 3 To 31/2011, přičemž soud opomněl, že uvedený rozsudek byl v době konání veřejného zasedání nepravomocně v návaznosti na ukládání souhrnného pětiletého trestu odnětí svobody v jiném řízení zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 40 T 13/2014, který nabyl právní moci dne 19. 6. 2019, poté, co vzal své odvolání proti tomuto rozsudku zpět. Nastala tak paradoxní situace, kdy mu byly pravomocně uloženy dva vedle stojící souhrnné tresty v trvání pěti a šesti let k současně rušenému trestu ukládanému v řízení před Krajským soudem v Praze ve věci sp. zn. 7 T 84/2009, což je samozřejmě nepřípustné a je třeba z hlediska dovolacího soudu dovodit jen na podkladě tohoto zjištění, že mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. Kromě toho pak odvolací soud nesprávně nevzal v úvahu, že mu byl uložen další samostatný trest v trvání 6 let a 8 měsíců, a to rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 50 T 11/2015, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2018, sp. zn. 6 To 48/2017, přičemž ve vztahu k dovolateli dospěl k závěru, že se nejedná o souběh, ale o recidivu (viz bod 25. napadeného rozsudku), zatímco ve vztahu ke spoluobviněnému P. Š. dospěl k závěru o souhrnnosti. Nesouhlasí se závěry stran tzv. nepravé recidivy ve smyslu ustanovení §43 odst. 4 tr. zákoníku, protože v řízení před Krajským soudem v Praze ve věci sp. zn. 7 T 84/2009 byl odsuzující rozsudek vydán dne 7. 12. 2010, a skutek vyslovený rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016 ve věci sp. zn. 50 T 11/2015 byl podle výroku o vině spáchán podáním daňového přiznání za měsíc prosinec 2010 dne 25. 1. 2010 poté, co měli obvinění – dovolatel a Š. ještě předtím získat projektovou dokumentaci na výstavbu fotovoltaické elektrárny (srov. návětí výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016). Daný skutek tedy bezesporu započal předtím, než byl v řízení před Krajským soudem v Praze ve věci sp. zn. 7 T 84/2009 vyhlášen rozsudek, a jen to, že skutek byl dovršen podáním daňového přiznání dne 25. 1. 2011, již existenci nepravé recidivy nemůže založit. Z tohoto důvodu lze konstatovat, že skutek popsaný v napadeném rozsudku a skutek popsaný v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2016 se sbíhají a měl za ně proto být ukládán jeden souhrnný trest. Obviněný má současně za to, že modifikací výše trestu nebyla dostatečně kompenzována nepřiměřená délka řízení. Uvedl, že trestná činnost podle napadeného rozsudku probíhala mezi lety 1999 až 2003, tedy její časový odstup od vyhlášení rozsudku činil 17 až 20 let, přičemž délka celého trestního řízení činila 17 let, z toho 11 let připadá na přípravné řízení a 6 let na řízení před soudem.
14. Ve vztahu ke skutku popsaném pod bodem I.2 obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. , neboť napadené rozhodnutí spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když skutková věta výroku o vině trpí takovou obecností, že není vůbec jasné, zda byla naplněna objektivní stránka trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, resp. zda popsaným jednáním byl či nebyl spáchán trestný čin, zda byl spáchán ve spolupachatelství nebo v jiné formě trestné součinnosti (např. v podobě účastenství). Podotýká, že ve výroku o vině se také objevují dvě alternativy. Podle jedné z nich (např. útok III.11) měl dovolatel s dalšími osobami jednat bez vědomí statutárních orgánů daných společností, v druhé alternativě je pak za „vystavení nebo nechání vystavení“ faktur odsuzován společně se statutárními orgány dané společnosti (např. útok II/5). Má za to, že obecnost ve výroku neodpovídá zásadě individuální trestní odpovědnosti, když v důsledku nadužívání množného čísla není vůbec zřejmé, jakým způsobem a jakým konkrétním vlastním jednáním se měl na trestné činnosti podílet. V rozsudku zcela absentují jednoznačná skutková zjištění, kdy soud toliko mechanicky opisuje obsah provedených důkazů. Následně obviněný pod body 7. až 13. III. části příkladem vyjmenovává skutkové okolnosti, plynoucí z odůvodnění odsuzujících rozsudků obou soudů, které se týkají konkretizace jím poukazované výrokové absence vyjádření jeho konkrétního zapojení do společné trestné činnosti, maje za to, že tyto nebyly v řízení prokázány. Soudu odvolacímu pak vytýká, že rovněž bez bližších časových, místních a osobních souvislostí uvedl, že jeho zapojení spočívalo „ve výběrech hotovosti“, které učinil buď osobně, nebo s využitím dalších jím ovládaných osob. Přestože nebyl obžalobou viněn z organizátorství trestného činu a ani jeho jednání nebylo takto soudem nalézacím kvalifikováno, byl neoprávněně a bez skutkového zdůvodnění za organizátora označen odvolacím soudem, přičemž tato skutečnost mu byla k tíži při ukládání relativně vysokého trestu. Domnívá se tedy, že takto obecně koncipovaný skutek, byť i velmi kuse doplňovaný odůvodněním rozsudků obou ve věci činných soudů, lze jen stěží z hlediska hmotného práva v dovolacím řízení přezkoumat a jako takový by měl být dovolacím soudem zrušen, neboť je z dovolatelovi strany chybně, resp. předčasně kvalifikován jako spolupachatelství trestného činu a v dovolacím řízení tak nemůže obstát. Soud totiž nemůže rezignovat na jasnost a konkrétnost svých skutkových zjištění tím, že takřka celý výrok o vině pojme zjednodušujícím způsobem v množném čísle bez uvedení konkrétních rolí a provedených činností jednotlivých pachatelů, čímž nejen zcela znemožní jasné rozpoznání těchto rolí, ale také obviněným znemožní jejich řádnou obhajobu, neboť jen stěží mohou své obhajovací námitky zaměřovat proti obecným skutkovým údajům.
15. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popřípadě aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a shodný příkaz učinil tomuto soudu.
16. Obviněný J. K. v rámci svého dovolání (č. l. 30803–30809) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně i přesto, že byl v předcházejícím řízení dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , když napadené rozhodnutí, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, spočívají na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a současně bylo proti dovolateli vedeno trestní stíhání, ačkoliv toto bylo z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřípustné, tedy dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
17. Obviněný úvodem zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a to včetně řízení přípravného. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že odvolací soud se zcela nedostatečně vypořádal s námitkami vznesenými v rámci odvolání, přičemž má za to, že jeho odvolací námitky byly zcela po právu, a že problém spočívá zejména v tom, že nedošlo k naplnění všech znaků trestného činu, neboť absentuje stránka objektivní. Soud prvního stupně se musel vypořádat s tím, že dovolatel byl na jednu stranu jednatelem společnosti C. (avšak pouze jedním ze dvou jednatelů, kteří mohli jednat samostatně), přičemž mu však nelze žádné aktivní jednání prokázat. Z provedených důkazů bylo zjevné, že ve vztahu k vystaveným fakturám vždy aktivně jednal spoluobviněný M. B., což vyplývá jak z listinných důkazů, které zpravidla obsahují jeho podpis (faktury, podkladní doklady, smlouvy, daňová přiznání), tak i z výpovědi většiny svědků. Pouze spoluobvinění J. F. a M. B. ve svých výpovědích uvedli, že dovolatel rovněž „o všem věděl“. Žádné aktivní jednání mu však nepřipisují. Soud mu tak nemohl v rámci výroku o vině přičítat žádné konkrétní, resp. samostatné jednání, proto ve výrokové větě užívá pro označení jednání dovolatele pouze obecné a vágní formulace. V rámci skutku III.2 nalézací soud zcela pominul, že daňová přiznání musela vyhotovit konkrétní osoba, kterou však v žádném případě nebyl dovolatel, soudy však automaticky toto jednání přičítají k tíži oběma členům kolektivního statutárního orgánu společnosti C. Popírá, že by fiktivní faktury vyhotovil či k jejich vyhotovení dal příkaz, ostatně žádný ze slyšených svědků či spoluobviněných neuváděl, že by se snad na takovém postupu s dovolatelem dohodl. To platí i pro další jemu za vinu kladené skutky, kdy však v některých případech mu bylo kladeno za vinu nejen krácení daně na vstupu, kdy si společnost C. nechala vystavit fiktivní faktury, nýbrž i na výstupu, kdy vystavovala fiktivní faktury přímo společnost C. (skutek pod bodem III.5).
18. Obviněný dále uvedl, že soud selhal při posuzování otázky, zda vůbec v důsledku řetězce událostí popsaného v rozsudku vznikla škoda na dani, případně v jaké výši. Dovolatel je přesvědčen o tom, že soud prvního stupně při vyčíslení způsobeného daňového úniku nepostupoval dostatečně transparentně, neboť v některých případech není možno z jeho rozsudku vyčíst, které částky a z jakého titulu pro svůj výpočet použil, jakkoliv poukazuje na dva provedené znalecké posudky. Znalecký posudek vypracovaný Ing. Jarmilou Císařovou obsahuje četné chyby, na které poukázal tento soud již ve svém odsuzujícím rozsudku. Revizní znalecký posudek, zpracovaný ústavem, společností JHI APPRAISALS – znalecký ústav, s. r. o., se pak zaměřuje toliko na polemiku s původním posudkem a sám nepřichází s novými znaleckými zjištěními. Samotné posouzení, zda došlo ke zkrácení daně, a případně v jaké výši, je však otázkou skutkovou a právní, se kterou se musí vypořádat sám nalézací soud, přičemž ani vypracovaný znalecký posudek jej nezbavuje odpovědnosti za správnost jeho zjištění. Obviněný v bodech 45. až 55. části VI. konkretizuje důkazní a skutková zjištění, kdy zpochybňuje způsob vyčíslení daňového úniku.
19. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že trestní stíhání vůči jeho osobě bylo nepřípustné z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. Odvolacímu soudu vyčítá, že jeho účast na rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, č. 1/2013 Sb. (dále jen „amnestie“) neposoudil správně, a že jeho trestní stíhání mělo být podle §223 odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zastaveno. Uvedl, že jeho osoby týkající se článek II. amnestie působí i nadále poměrně značné výkladové problémy, přestože se dovolací soud v několika případech výkladem tohoto ustanovení zabýval, a to konkrétně ve svých rozhodnutích pod sp. zn. 8 Tdo 994/2013 a sp. zn. 8 Tdo 661/2013. Má však za to, že danou problematiku zcela nevyčerpal. V kontextu s dále presentovanými teoretickými východisky uvedeného právního institutu zdůraznil, že při jeho výkladu nelze vycházet z obecných zásad trestního práva, neboť stojí vně systému hmotného a procesního práva trestního. Vynětí osob, proti kterým bylo vedeno řízení za podmínek §302 a násl. tr. ř., z článku II. amnestie shledává problematickým, neboť není zřejmé, do jaké míry směřovala vůle prezidenta republiky vyjmout takové osoby z amnestie. Zda by tedy pro jejich vynětí postačovalo, byli-li uprchlí po jakoukoliv dobu v průběhu trestního stíhání nebo zda naopak nejsou vyňati z amnestie v případě, že proti nim není vedeno řízení jako proti uprchlým v době vyhlášení amnestijního rozhodnutí ve Sbírce zákonů. V dovolatelově případě bylo zahájeno jeho trestní stíhání v roce 2003, přičemž v okamžiku, kdy rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nabylo účinnosti, již trvalo 9 let, přičemž nad rámec předmětu trestního řízení mu byly v roce 2007 a 2008 tzv. dosděleny další skutky, přičemž policejní orgán nemusel rozšiřovat jeho trestní stíhání, ale mohl zahájit jeho další trestní stíhání v novém řízení. Má za to, že smyslem článku II. amnestie bylo zastavit trestní řízení, která od okamžiku jejich zahájení trvala nepřiměřeně dlouho a která i v kontextu judikatury Evropského soudu pro lidská práva zakládala porušení práv účastníků na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). V tomto ohledu spadá trestní stíhání jeho osoby do kategorie těch, která jsou touto vadou dotčena. Celková doba vedení předmětného trestního stíhání tak činila 15 a půl roku, přičemž dovolatel žádným způsobem nezavdal příčinu pro průtahy v řízení, trestnímu stíhání se nijak nevyhýbal a nečinil žádné obstrukce. Není tak dán důvod, proč by měl být z působnosti amnestie vyňat.
20. Obviněný má tedy za to, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze obsahuje celou řadu chyb a vad, které záleží v nesprávném právním posouzení otázky účasti na amnestii prezidenta republiky, stejně jako i otázek klíčových pro meritorní rozhodnutí. Zejména, že v popisu jednotlivých skutků absentuje jednání dovolatele, které by bylo možno považovat za relevantní z hlediska trestního práva hmotného. Vyslovuje domněnku, že je v podstatě trestán za to, že byl členem statutárního orgánu společnosti C. a je fakticky dovozována jeho spoluodpovědnost za výlučné jednání jiného, což se obecné soudy pokusily zastřít dostatečně vágní formulací skutků, které – zjednodušeně řečeno – spočívají v jeho pasivitě za situace, kdy neměl povinnost konat. Stejně nedbale pak obecné soudy přistoupily k hodnocení vzniku úniku na dani, kdy ve vztahu k jeho osobě maximalizovaly možnou škodu, přičemž mu však přičítají k tíži i daňový únik v těch případech, v nichž ve skutečnosti žádná daňová povinnost společnosti C. nevznikla; či hypoteticky vzniknout mohla, avšak soud k takové teoretické možnosti neprovedl žádné důkazy, které by byly způsobilé takovou tezi potvrdit, či vyvrátit.
21. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 To 1/2018, ve vztahu k jeho osobě v plném rozsahu zrušil, a to včetně předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 56 T 9/2012, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
22. Obviněný F. N. v rámci svého dovolání (č. l. 30894–30898) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , maje za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje obviněný ve skutečnosti, že se hlavní líčení, vyjma hlavního líčení dne 6. 2. 2017, a veřejná zasedání konala v rozporu se zákonem v jeho nepřítomnosti, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna, čímž byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Uvedl, že u hlavního líčení dne 6. 2. 2017 odmítl vypovídat a požádal, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti. Očekával však, že bude k dalšímu hlavnímu líčení předvolán, či bude alespoň o jeho konání vyrozuměn, což se však nestalo, a následujících 15 hlavních líčení proběhlo zcela bez jeho vědomí, kdy nebyl ani k jednomu z nich předvolán či o něm vyrozuměn. A to jak ze strany soudu, tak ze strany právního zástupce. Nebyly tak splněny podmínky zakotvené v ustanovení §202 tr. ř. a dovolatel byl postupem soudu zkrácen na svých právech. O veřejném zasedání nebyl rovněž vyrozuměn, přičemž mu bylo soudem zasíláno na nesprávnou adresu, resp. nebylo mu zasíláno na novou adresu trvalého bydliště, kterou měl již od roku 2018.
23. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný namítl, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. nepřípustné. Je přesvědčen, že se na jeho osobu v plném rozsahu vztahovala amnestie, konkrétně pak článek II., podle kterého byla zastavena trestní stíhání, od jejichž zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Trestní stíhání proti jeho osobě bylo zahájeno v roce 2003, tedy v okamžiku, kdy aboliční rozhodnutí prezidenta republiky nabylo účinnosti, trvalo již déle než 9 let. Jelikož byl stíhán pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za který lze uložit trest odnětí svobody na pět až deset let, jsou obě podmínky článku II. amnestie splněny. Ke dni 1. 1. 2013 nebylo ve věci pravomocně rozhodnuto. Skutečnost, že došlo k rozšíření předmětu trestního řízení o další skutky, nemůže mít z hlediska amnestie žádný vliv, neboť se jedná stále o jedno probíhající trestní řízení, na které je třeba nahlížet jako na jeden celek. Trestní stíhání jeho osoby trvalo 15 a půl roku, přičemž dovolatel sám nezavdal příčinu pro průtahy v řízení, nečinil žádné obstrukce a trestnímu stíhání se nevyhýbal.
24. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , kdy napadené rozhodnutí, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný rozvedl obecná východiska skutkové podstaty jemu přisouzeného trestného činu a skutkové závěry, k nimž dospěl nalézací soud, kdy má za to, že v projednávané věci se jedná o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry. Bylo jednoznačně prokázáno, že obchodování mezi jednotlivými subjekty, tj. spolupráce mezi společnostmi P. S. a D. T., L. a S., C., K., B. C., T. S. byla realizována. O reálnosti jednotlivých obchodních případů svědčí řada dokumentů. Bylo též doloženo vlastnictví patentů v oboru polarografie, jejichž hodnota se pohybuje ve stovkách miliónů korun, jak je uvedeno ve Znaleckém posudku č. 26/1998 o stanovení výše licenčních poplatků za využití patentů č. US 5,173.101 a US 5,294.324 zpracovatele Ing. Zdeňka Kučery. Podle čl. 4.2. posudku byl stanoven roční licenční poplatek k patentu US 5,173.101 ve výši 4.000.000 USD a roční licenční poplatek k patentu US 5,294.324 ve výši 4.200.000 USD. Byl prokázán vývoz polarografických přístrojů a know-how k nim. Obviněný namítl, že z listinných důkazů, zejména zpráv z Finančních úřadů, z nichž se podává, že „bylo v rámci daňové kontroly zjištěno, že přes 97 % nákladů společnosti P. S. od roku 2000 do roku 2003 bylo zaúčtováno na základě faktur od nekontaktních plátců“, nelze bez dalšího dovozovat závěr o tom, že ta, která společnost nevykonávala žádnou činnost. Přesto však soud prvního stupně opakovaně usuzuje na fiktivnost plnění a v návaznosti na uvedené na získání výhody pro společnost P. S. Nejedná se však o nic víc než o pouhou domněnku. Obviněný poukázal na to, že vedle jeho osoby byl jednatelem společnosti P. S. i jeho bratr L. N. erudovaný vědecký pracovník v oboru polarografie, který realizoval jednotlivé obchodní transakce a byl tím, kdo podepisoval např. daňová přiznání, zatímco dovolatel zajišťoval toliko běžnou obchodní agendu v rámci průběhu obchodního případu. Zatímco byl L. N. obžaloby zproštěn, dovolatel byl pravomocně odsouzen, ačkoli nebyl předložen jednoznačný důkaz o jeho vině. Dále obviněný namítá absenci subjektivní stránky, kdy brojí proti závěru soudů o přímém úmyslu jeho jednání s tím, že úmysl nebyl prokázán a ani řádně odůvodněn na základě §125 odst. 1 tr. ř. Uvádí, že skutková podstata §240 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění, které nelze v žádném případě pouze předpokládat (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09). Obviněný dále uvedl, že soud prvního stupně nesprávně právně posoudil otázku samotného vzniku a výši škody, resp. výši zkrácení daně, neboť nepostupoval v tomto případě dostatečně transparentně, když není zjistitelné, které částky a z jakého titulu pro svůj výpočet použil.
25. Závěrem obviněný poukázal na ustanovení §172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s ustanovením §11 odst. 1 písm. m) tr. ř., kdy nelze v trestním stíhání pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým nestranným soudem, zřízeným zákonem. V projednávané věci bylo trestní stíhání jeho osoby zahájeno v roce 2003, přičemž ve věci bylo pravomocně rozhodnuto až v roce 2019, tedy cca 20 let od doby, kdy mělo být započato s trestnou činností (rok 1999). Současně byla trestní věc projednána v rozporu se zákonem v jeho nepřítomnosti.
26. S ohledem na výše uvedené námitky proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 To 1/2018, tak jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 56 T 9/2012, a aby dovolatele podle §265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, in eventum podle ustanovení §223 odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením §11 odst. 1 písm. a) tr. ř. trestní stíhání zastavil, in eventum podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
27. K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 10. 7. 2020, sp. zn. 1 NZO 413/2020.
28. Státní zástupkyně se vyjádřila k námitce obviněného J. K. stran namítaného pochybení soudu ve vztahu k amnestii, kdy uvedla, že článek II. amnestie se na obviněného nebude vztahovat, neboť jeho trestní řízení nikdy nebylo vedeno v režimu §302 a násl. tr. ř., tedy jako řízení proti uprchlému. Obviněným poukazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 661/2013 tak na projednávanou věc v tomto směru nedopadá, jeho judikaturní odkaz však lze spatřovat v té části, která se týká vymezení skutku podle §12 odst. 2 tr. ř., kterým je za podmínek §116 tr. zákoníku každý dílčí skutek pokračujícího trestného činu, u kterého je tak třeba zkoumat okamžik zahájení trestního stíhání zcela samostatně. V projednávané věci je překážkou aplikace článku II. amnestie doba zahájení dovolatelova trestního stíhání pro další dílčí skutky, pro které do doby vydání amnestie neuplynula doba 8 let. Je třeba vycházet z usnesení o rozšíření dovolatelova trestního stíhání ze dne 6. 2. 2008, č. j. ČTS: OKFK-166/TČ-2008-18-C, které se stalo z hlediska počátku běhu osmiletého časového limitu nepřiměřené doby vedení jeho trestního stíhání rozhodným (srov. usnesení Vrchního soudu Praha ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 3 To 62/2014, str. 9 posl. odstavec).
29. Stran námitky F. N. o nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky trestního stíhání státní zástupkyně uvedla, že důvodnost takové námitky nelze akceptovat, neboť porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nezakládá důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle obviněným poukazovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. m) tr. ř., a ani žádného jiného ustanovení tohoto procesního předpisu. Ustanovení §11 odst. 1 písm. m) tr. ř., podle něhož nelze v trestním stíhání pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, lze aplikovat pouze v případě, kdy taková mezinárodní smlouva stanoví povinnost zastavit trestní stíhání výslovně a jednoznačně. Obviněným citovaný čl. 6 odst. 1 Úmluvy však žádnou takovouto jednoznačnou povinnost nestanoví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 5 Tdo 1020/2002). Ačkoli délku předmětného trestního stíhání nelze považovat za optimální, lze mít současně za to, že se uvedená skutečnost odrazila v uloženém trestu (blíže srov. bod 19., str. 63 shora rozsudku odvolacího soudu).
30. Stran námitky obviněného F. N. týkající se porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání státní zástupkyně uvedla, že dovolatel v průběhu úvodního jednacího dne hlavního líčení, resp. dne 6. 2. 2017 v závěru svého výslechu nejen využil svého práva a odmítl vypovídat, ale ve smyslu pořízené protokolace výslovně požádal, aby celé hlavní líčení proběhlo v jeho nepřítomnosti. Tím vyjádřil svoji jednoznačnou vůli se řízení před soudem prvního stupně neúčastnit a vzdát se tak všech svých oprávnění, které z účasti u tohoto procesního úkonu vyplývají. Ze spisové dokumentace se následně podává, že účast obviněného u veřejného zasedání nebyla podle odvolacího soudu nezbytná, neboť věc je možno i s přihlédnutím k jejímu charakteru spolehlivě rozhodnout a účelu předmětného trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti, a to v kontextu s doposud opatřeným a z hlediska jeho trestní odpovědnosti plně postačujícím rozsahem provedeného dokazování. Dovolatel byl tedy o tomto procesním úkonu toliko vyrozuměn s oprávněním se jej účastnit (§233 odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž vyrozumění o konání veřejného zasedání bylo zasláno na tu dovolatelovu adresu, kterou pro účely doručování za podmínek §64 odst. 4 věta prvá tr. ř. označil a kterou byla XY, XY. Stran dalšího vyrozumění o konání veřejného zasedání před odvolacím soudem v rámci odročeného termínu na 30. 5. 2019 mu bylo doručeno shodným způsobem. Pro svou obhájkyni se pak stal podle jejího vyjádření nekontaktním. Z obsahu protokolu o tomto procesním úkonu z posledně uvedeného data je patrno, že se dovolatel zařadil mezi ty obviněné, kteří požádali o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti, a to za účasti svých obhájců.
31. Státní zástupkyně se dále vyjádřila k námitce obviněného F. N. stran extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými, potažmo právnímu závěru N. Uvedla, že námitkou, že jednání popsaná pod body I.1-6 a II.1-7 nebyla fiktivní, ale jednalo se o reálně uskutečněné obchodní případy, se dovolatel domáhá změny skutkových zjištění, kdy soudům ve skutečnosti vytýká nesprávný postup při vyhodnocení provedeného dokazování. Existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy však nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Shodně je tomu i ve vztahu k jeho námitce, že soud prvního stupně nesprávně posoudil výši zkrácení daně a v tomto směru nepostupoval dostatečně transparentně, když není zjistitelné, které částky a z jakého titulu pro svůj výpočet použil. I zde dovolatel brojí výlučně proti postupu při stanovení výše daňového úniku (popř. výše dílem vylákané daňové výhody), a to aniž by v této souvislosti vytýkal porušení nějaké mimo trestní hmotněprávní úpravy (použití nesprávného daňového předpisu, nesprávných daňových sazeb apod.), ale napadá výlučně procesní postup, který orgány činné v trestním řízení v tomto směru zvolily, což pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
32. Námitku obviněného F. N. stran absence subjektivní stránky vyhodnotila státní zástupkyně jako pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnou. Jedná se však o námitku neopodstatněnou, neboť zpochybněný právní závěr o dovolatelově úmyslném zavinění rozhodně nestojí osamoceně, když byl přijat ve zcela logické návaznosti na ty předcházející hodnotící pasáže, které se vztahují ke každému jednotlivému případu pod body I.1-6 a II.1-7 výroku o (nejen) dovolatelově vině a jsou tedy vypovídající i o tom, že ve svém spolupachatelském postavení participoval v rámci trestné součinnosti se zbývajícími spoluobviněnými zcela vědomě a to aniž by mohl sledovat jiný než přisouzený trestný následek ve shora uvedeném směru (v podrobnostech str. 178–195). Při výkonu své přezkumné činnosti se odvolací soud rozhodně nespokojil toliko s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ale své úvahy řádně odůvodnil z pohledu všech uplatněných námitek nynějšího dovolatele (viz bod 19., str. 60 a násl., ve vztahu k subjektivní stránce pak str. 62 řádek 9.).
33. Stran námitky skutkových zjištění a obecné formulace obsažené ve výroku o vině obviněného A. J., kterýžto má za to, že projevená obecnost ve výroku o vině neodpovídá zásadě individuální trestní odpovědnosti, když v důsledku nadužívání množného čísla není vůbec zřejmé, jakým konkrétním způsobem se měl na trestné činnosti podílet a zda je tak možno považovat za správnou právní kvalifikaci jeho jednání, spojenou se spolupachatelskou formou trestné součinnosti, státní zástupkyně uvedla, že obviněný tímto namítá v její obecné povaze naprostou nedostatečnost popisu jeho jednání v rámci toho souhrnu skutkových okolností, které jsou vyjádřeny v tzv. skutkových větách výroku (nejen) o jeho vině pod body I.1-6, II.1,3,5-6, III.1-5,7-8. Poukázala na to, že je třeba rozlišit pojmy „skutek“ a „popis skutku“, kdy pro orgány činné v trestním řízení je významný samotný skutek, nikoli jeho popis. Uvedené námitce státní zástupkyně nepřisvědčila, neboť výrok rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 2–51 obsahuje doslovný skutkový děj, s dostatečným vyjádřením podílu jednotlivých obviněných na jednání, pro které byli uznáni vinnými. I pokud by však v popisu skutku nebyl uveden do všech podrobností přesný popis jednání každého ze spolupachatelů, pak ani tehdy by nebylo možno dovodit závěr o popisu skutkové věty v rozporu s požadavky §120 odst. 3 tr. ř. Podstatným totiž zůstává, že skutková věta předmětného výroku o vině obsahuje popis všech rozhodných skutkových okolností, naplňujících znaky přisouzené skutkové podstaty trestného činu ve shora uvedené právní kvalifikaci a že tam popsaný skutek je natolik určitým způsobem charakterizován, že ho nelze zaměnit s jiným.
34. Nedostatečným vyjádřením svého spolupachatelského postavení v rámci popisu tzv. skutkových vět výroku o vině ve vztahu k bodům III.2-6 argumentuje i obviněný J. K., kdy státní zástupkyně ve vztahu k tomuto obviněného uvedla, že nelze přisvědčit obviněnému v tom směru, že nedošlo k naplnění všech znaků jemu přisouzeného trestného činu, neboť absentuje stránka objektivní, resp. nebylo mu prokázáno žádné aktivní jednání. Státní zástupkyně konstatovala, že uvedená námitka byla uplatněna bez respektu ke skutkovým okolnostem, vyjádřeným ve výroku o dovolatelově vině právě ve smyslu jeho způsobu trestného zapojení v rámci jeho spolupachatelského postavení. Jedná se v podstatě o námitku nedostatku jeho spolupachatelského postavení, uplatněnou při zpochybnění skutkového podkladu, čímž však přesahuje ustálené meze dovolacího přezkumu. Dále uvedla, že ve smyslu dostupné judikatury lze poukázat na to, že stačí i částečné přispění každého ze spolupachatelů, když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je z objektivního i subjektivního hlediska složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. B 2/1980-12-I., R 57/1970, R 15/1967, R 36/1973, R 22/1950, apod.). Právě v návaznosti na ustálenou judikaturu, vztahující se k výkladu pojmu spolupachatelství, se lze plně přiklonit k té části odůvodnění prvostupňového odsuzujícího rozsudku, ve které se soud nalézací zabývá otázkou případné důkazní nouze ve vztahu k vyvození trestní obviněného J. K. a vychází přitom z jeho statutárního postavení ve společnosti C., jakož i z prokázané účasti na jednání, které spočívalo ve vystavování fiktivních faktur za účelem jejich uplatnění u správce daně v zájmu snížení daňové povinnosti, ve kterém v takovém postavení jednal, i když jeho konkrétní aktivity nebylo možno přesně zjistit (v podrobnostech str. 204 rozsudku soudu prvního stupně).
35. Pokud obviněný J. K. zpochybnil způsob vyčíslení daňového úniku, resp. to, zda vůbec škoda na dani vznikla, když podle obviněného nalézací soud nepostupoval dostatečně transparentně, státní zástupkyně se vyjádřila v tom smyslu, že soudy v uvedeném směru rozhodně nerezignovaly na svoji povinnost zjistit skutkový stav věci bez důvodných pochybností, a to v rozsahu, který je pro rozhodnutí o vině nezbytným. Uvedenou námitkou se zabýval již odvolací soud, který konstatoval, že závěry o rozsahu zkrácení daňové povinnosti, jakož i o míře, ve které došlo k pokusu o vylákání daňové výhody, si učinil nalézací soud zcela samostatně, nezbavujíce se přitom odpovědnosti za jejich správnost. Nalézací soud posoudil míru vypovídací hodnoty znaleckého posudku Ing. Jarmily Císařové na straně jedné a na straně druhé Ing. Judity Michelfeitové za znalecký ústav Grinex Appraisals, ze kterého z důvodů jím uvedených primárně vycházel. Postupoval tak ve smyslu pouhého vodítka při svém zcela samostatném hodnotícím postupu, který byl založen na posuzování reálnosti fakturace, zahrnuté do podaných daňových přiznání a na tomto podkladě pak ve smyslu rozhodné hmotněprávní úpravy dotčených daňových předpisů stanovil způsobený, resp. dílem hrozící trestný následek v rozsudku specifikovaném směru.
36. Naproti tomu lze podle státní zástupkyně za kvalifikovanou považovat tu část ve své podstatě se shodujících námitek k celému rozsahu výroku o vině J. K. s tím, že mu byl daňový únik přičten i v těch případech, ve kterých společnosti C. žádná daňová povinnost nevznikla. Jak však vyplývá z výroku o dovolatelově vině pod body III.2-6, ke zkrácení daňové povinnosti jím zastupované společnosti C. na odvodech DPH a DPPO, jakož i k pokusu o vylákání daňové výhody došlo ve všech přisouzených případech s výjimkou bodu III.5, který se týkal společnosti B. v postavení daňového poplatníka. Taková skutková okolnost však není rozhodná pro právní závěr o vyvození jeho trestní odpovědnosti za tam popsaný způsob jeho jednání, kterým ve výše poukazovaném spolupachatelském postavení ke způsobenému trestnému následku svým dílem přispěl. K naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §240 tr. zákoníku totiž není vyžadován speciální subjekt, ale pachatelem může být kdokoli, tj. nejen subjekt daně, ale každý, kdo jedná úmyslně tak, aby jemu nebo jinému subjektu nebyla daň vyměřena vůbec nebo v nižší než zákonné výši a byla tak zkrácena ve větším rozsahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1098/2017).
37. Ve vztahu k námitce obviněného A. J., v rámci níž namítal nesprávné uložení souhrnného trestu, státní zástupkyně uvedla, že obviněný dovolání uplatnil dne 26. 2. 2020, přičemž k uvedenému dni takto napadený rozsudečný výrok již právně neexistoval. Za podmínek §43 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku totiž došlo k jeho zrušení v rámci ukládání souhrnného trestu a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 56 T 7/2013, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 9 To 57/2019, kterým za tam přisouzenou trestnou činnost, spáchanou v souběhu s trestnými činy, jimiž byl dovolatel uznán vinným v trestních věcech: Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 7/2013 (předmětná trestní věc), jakož i ve věcech téhož soudu pod sp. zn. 40 T 13/2014 a sp. zn. 7 T 84/2009 byl sankcionován trestem odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou a dále trestem zákazu činnosti na dobu 10 let, spočívajícím v zákazu činnosti soukromého podnikání. Proto na těchto místech nelze jakkoliv komentovat, přezkoumávat a posuzovat rozsudečný výrok, který byl zrušen.
38. S ohledem na výše uvedené závěry státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněných F. N. a J. K. rozhodl tak, že se odmítají podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, a aby rozhodl o dovolání obviněného A. J. tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
39. Dne 10. 11. 2020 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného J. K. k vyjádření státní zástupkyně. Obviněný se vyjádřil k jednotlivým závěrům státní zástupkyně, kdy se s těmito neztotožnil a setrval na své argumentaci uplatněné v dovolání. Zejména rozvedl závěry stran amnestie, kdy je přesvědčen, že ve vztahu ke článku II. amnestie nelze vycházet z formalistického pojmu „trestní stíhání“, kdy tento výklad vychází z trestněprávní interpretace a není použitelný pro aplikační výklad aboličního rozhodnutí prezidenta republiky. Je přesvědčen, že skutková konstrukce je pro vyslovení závěru o jeho vině zcela nedostatečná, stejně tak má i nadále za to, že soudy zcela nesprávně posoudily, zda i na základě fiktivních faktur vzniká daňovému subjektu daňová povinnost (odvedení DPH). Navíc je mu přičítána škoda i za subjekty, s nimiž neměl nic společného (např. u skutku pod bodem III.2), případně nikdy nebyl ani jejich jednatelem (např. u skutku pod bodem III.5). Na podaném dovolání tak trvá v nezměněném rozsahu.
40. Dne 29. 1. 2021 pak byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného A. J., v rámci níž uvedl, že je mu kladeno za vinu, že měl trestnou činnost řídit, kterýžto znak spolupachatelství v podobě organizátorství není ve skutkové větě vymezen, a ani není specifikován v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nesouhlasí s odkazy státní zástupkyně na judikaturu z doby nesvobody, tedy před rokem 1990, s tím, že v té době nebylo možno hovořit o spravedlivém trestním soudnictví. Jako nepřípadný rovněž shledává odkaz státní zástupkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 712/2017, neboť se jednalo o zcela odlišnou situaci. Má za to, že Nejvyšší soud by se měl zabývat jeho námitkou týkající se otázky trestu.
III.
Přípustnost dovolání
41. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
42. Dovolání obviněných A. J. a F. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 To 1/2018, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výrocích o trestech u obviněných A. J. a F. N. (a spoluobviněných M. B. a P. Š.), o kterých poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněných A. J., F. N. a J. K. zamítl jako nedůvodná. U obviněného J. K. je jím podané dovolání přípustné výslovně z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
IV.
Důvodnost dovolání
43. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací. S ohledem na skutečnost, že některé námitky obviněných se překrývají, postupoval Nejvyšší soud následovně.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
44. Všichni tři obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud jde o tento dovolací důvod, lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
45. První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádných opravných prostředků dovolatelů obviněných. V trestní věci dovolatelů je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněných a dalších osob projednal, kdy z podnětu odvolání státního zástupce rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
46. V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obvinění shodně poukazují na dovolací důvod uvedený pod písm. g), přičemž obviněný A. J. současně uplatnil i dovolací důvod pod písm. h), obvinění J. K. a F. N. dovolací důvod pod písm. e) a obviněný F. N. rovněž dovolací důvod pod písm. d).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
47. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který uplatnil obviněný F. N. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
48. Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že nalézací soud pochybil, pokud hlavní líčení konal v jeho nepřítomnosti, resp. poté, co u prvního hlavního líčení odmítl vypovídat a požádal, aby bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti, nebyl soudem k dalším hlavním líčením předvolán a ani o nich nebyl vyrozuměn, čímž byl zkrácen na svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Dále naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje i ve vztahu k veřejnému zasedání u odvolacího soudu, neboť ani o veřejném zasedání nebyl vyrozuměn, přičemž mu bylo zasíláno na nesprávnou adresu, resp. nebylo mu zasíláno na novou adresu trvalého bydliště, kterou měl prokazatelně již od roku 2018. Uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.
49. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod platí, že každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům . Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co mu obžaloba klade za vinu a k důkazům, na nichž je založena, a to včetně těch, které byly provedeny na jeho návrh. Trestní řád, který uvedené ústavní právo blíže rozvádí, upravuje požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání. V hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže je lze v jeho nepřítomnosti provést spíše výjimečně, případně je vůbec nelze konat.
50. Podle ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. v nepřítomnosti obviněného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán [písm. a)], a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. ř.). Obžalobu i předvolání je přitom nutno doručit obviněnému do vlastních rukou podle §64 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejde o řádné předvolání, nemá-li soud doklad o tom, že předvolání bylo obviněnému doručeno do vlastních rukou, i když jiné osoby učiní vůči soudu prohlášení, že obviněného o konání hlavního líčení vyrozuměly (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 2556–2557 s.).
51. Zákon v §202 odst. 4 větě první tr. ř. stanoví, že hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nelze konat, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. Podle ustanovení §202 odst. 5 věty první tr. ř . se ustanovení první věty odstavce 4 neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti .
52. Z předchozích odstavců tedy vyplývá, že je v každém konkrétním případě vždy třeba zkoumat, zda nejsou dána omezení vyplývající z ustanovení §202 odst. 4 věty první tr. ř. Z uvedeného pravidla je pak výjimkou právě odst. 5 věta první §202 tr. ř., který umožňuje obviněnému rozhodnout se samostatně bez jakéhokoli postihu k osobní neúčasti u hlavního líčení. Tuto možnost zavedla novela trestního řádu provedená zákonem č. 292/1993 Sb., aby obviněný nebyl nucen k přítomnosti u hlavního líčení v těch případech, kdy lze jinak spolehlivě rozhodnout i bez jeho účasti, byť je jeho osobní svoboda omezena nebo mu hrozí vyšší trest. V těchto případech, které jsou zároveň důvodem nutné obhajoby [§36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř.], může obviněný ponechat svoji obhajobu plně na svém obhájci , který musí být u hlavního líčení přítomen vždy (§202 odst. 4 věta druhá tr. ř.). Je tedy současně třeba, aby byly naplněny podmínky stanovené §202 odst. 2 tr. ř. Pokud by totiž soud neshledal podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle §202 odst. 2 tr. ř., musí být obviněný při hlavním líčení přítomen i přes svou předchozí žádost o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti; v takovém případě může být k účasti u hlavního líčení nucen postupem podle §66 tr. ř. nebo §90 tr. ř.
53. Lze tak shrnout, že ustanovení §202 odst. 5 tr. ř. umožňuje, aby se konalo hlavní líčení bez přítomnosti obviněného i v případech, kdy je ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo jde o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, pokud jsou zároveň splněny podmínky podle §202 odst. 2 tr. ř. a obviněný výslovně požádá , aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti (srovnej Šámal, P a kol, Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2565).
54. V projednávané věci bylo úvodní hlavní líčení nařízeno na 6. 2. 2017 poté, co bylo dne 14. 11. 2016 odročeno za účelem opětovného předvolání, resp. vypátrání obviněných, kteří se k hlavnímu líčení nařízenému na 14. 11. 2016 nedostavili, přičemž obviněný i jeho obhájkyně vzali tuto skutečnost na vědomí s tím, že se k hlavnímu líčení nařízeném na dny 6. – 10. 2. 2017 a 13. – 17. 2. 2017 dostaví bez obeslání (č. l. 27848–27852). Pětidenní lhůta k přípravě byla zachována. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 2. 2017 (č. l. 28049-28058) se podává, že dovolatel za přítomnosti své obhájkyně během svého výslechu po poučení podle §33 odst. 1, 2 tr. ř., §92 tr. ř. a §95 odst. 2 tr. ř. využil svého práva a odmítl vypovídat. Následně požádal, aby bylo celé hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti, načež bylo podle §202 odst. 2, 4, 5 tr. ř. vyhlášeno usnesení, že hlavní líčení bude nadále konáno v nepřítomnosti obviněného F. N. Tímto obviněný zcela jasně deklaroval své přání neúčastnit se hlavního líčení, čímž se zcela vědomě vzdal všech svých oprávnění vyplývajících z přítomnosti u hlavního líčení, a to včetně možnosti vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Tento úkon byl projevem jednoznačné vůle dovolatele. Nutno podotknout, že obviněný byl nadále řádně zastoupen svou obhájkyní. Dále je třeba mít na paměti, že předvolání k hlavnímu líčení na den 6. 2. 2017 bylo předvoláním k hlavnímu líčení nařízenému na dny 6. – 10. 2. 2017 a 13. – 17. 2. 2017, tedy obviněný si byl vědom toho, že se bude jednat o hlavní líčení, které bude probíhat minimálně v uvedených termínech, tedy v řádu několika dní, nikoli pouze a toliko dne 6. 2. 2017. Skutečnost, že nebyl o hlavním líčení nařízeném v termínech po dni 17. 2. 2017 svou obhájkyní informován, je otázkou vztahu či dohody mezi ním a jeho obhájkyní a nelze ji přičítat soudu k tíži, pokud byly ze strany soudu dodrženy všechny mantinely pro projednání věci v nepřítomnosti obviněného.
55. Pokud pak obviněný brojí ve stejném duchu i proti rozhodnutí odvolacího soudu konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, i zde nelze jeho námitce přiznat relevantnost. Obviněný argumentuje tím, že nebyl o konání veřejného zasedání jakkoli informován a závěr soudu o doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání formou fikce shledává nesprávným, neboť, jak uvádí, soud mu zásilku obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání zasílal na adresu XY, XY, přestože již od roku 2018 měl trvalé bydliště na adrese XY, XY.
56. V obecné rovině lze uvést, že trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, jak uvedeno výše, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002). Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).
57. Obecné ustanovení §234 tr. ř. však přítomnost obviněného při veřejném zasedání přímo neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná). Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány, vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět .
58. Na nutnou účast obviněného u veřejného zasedání se pak vztahuje i ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., které stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, a ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). Logický výklad (argumentum a contrario) ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat i v jeho nepřítomnosti. Obviněný se v době neveřejného zasedání nenacházel ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, tedy postup podle §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházel v úvahu.
59. Jak uvedeno výše, předvoláním osoby dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§233 odst. 1 věta první tr. ř.). Vyrozuměním osoby pak dává předseda senátu (samosoudce) obviněnému možnost účastnit se veřejného zasedání, přestože dospěl k závěru, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nezbytná. Ze spisového materiálu se ve vztahu k obviněnému F. N. podává, že tento byl o konání veřejného zasedání nařízeném na dny 27., 28. a 30. 5. 2019 u Vrchního soudu v Praze toliko vyrozuměn, přičemž mu bylo zasíláno na adresu XY, XY. Uvedenou adresu obviněný soudu sdělil jako adresu, na níž si přeje, aby mu byla zasílána veškerá korespondence, a to přípisem ze dne 8. 9. 2017 (č. l. 29487). Jednalo se tak o adresu pro účely doručování ve smyslu ustanovení §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §63 odst. 2 tr. ř. O jakékoli další změně adresy nebyl soud informován, přičemž obhájkyně obviněného JUDr. Klára Schneiderová uvedenou adresu uváděla jako adresu obviněného i na plné moci datované až dnem 12. 1. 2020, kterou obviněný podepsal (č. l. 30846). Adresa XY, XY, byla uvedena až v rámci podaného dovolání a k ní připojené plné moci (č. l. 30894-30899). Soud vždy doručuje na adresu, kterou si pro účely doručování účastník řízení zvolí, nikoli tedy automaticky na adresu trvalého bydliště [§55 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Jelikož adresát, obviněný, nebyl na adrese XY, XY, zastižen, byla zásilka obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání uložena u poskytovatele poštovních služeb v souladu s ustanovením §64 odst. 3 písm. c) tr. ř., a to dne 25. 4. 2019. Podle §64 odst. 4 věta první tr. ř. nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoli se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Jelikož během uvedené lhůty 10 dnů nebyla zásilka vyzvednuta, došlo dnem 6. 5. 2019 (pondělí) k jejímu fiktivnímu doručení ve smyslu §64 odst. 4 tr. ř., přičemž doručení písemnosti bylo vykázáno dne 7. 5. 2019 vhozením do schránky (č. l. 29933–29934).
60. S ohledem na výše uvedené možno konstatovat, že lhůta pěti dní k přípravě k veřejnému zasedání podle §233 odst. 2 tr. ř. byla zachována. Obviněný byl v rámci veřejného zasedání dne 27. 5. 2019 řádně zastoupen svou tehdejší obhájkyní JUDr. Janou Pernicovou, která k dotazu soudu ohledně vyrozumění jejího klienta o konání veřejného zasedání uvedla, že obviněný je pro ni nekontaktní. Odvolací soud následně vydal podle §233 odst. 1, 2 tr. ř. usnesení o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného F. N. (a některých dalších spoluobviněných), proti čemuž jeho obhájkyně nevznesla žádné námitky. Usnesení o konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného bylo vydáno rovněž v rámci veřejného zasedání dne 30. 5. 2019. Právo obviněného na obhajobu bylo tedy zachováno.
61. Nejvyšší soud v daných souvislostech akcentuje, že odvolací soud v posuzované věci v souladu se zákonem vymezil a také dodržel mantinely odvolacího řízení – podmínky, za kterých bude probíhat, zvláště pokud jde o konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného. Soud dodržel předepsané podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného jako osoby, kterážto byla o veřejném zasedání toliko vyrozuměna.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
62. Obvinění J. K. a F. N. uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod je dán jen tehdy, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv ve věci existoval některý z důvodů jeho nepřípustnosti uvedených v §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se tedy užije v případě, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Jde o to, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé podle §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se tedy týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena podle §11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo §11a tr. ř., neboť trestní řád výlučně v těchto ustanoveních taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
63. Obvinění konkrétně poukazují na ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., které stanoví, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. Odkazují přitom na rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, č. 1/2013 Sb.
64. Právo prezidenta republiky udílet amnestii je zakotveno v čl. 63 písm. k) Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), podle něhož prezident má právo udělovat amnestii. Jde o akt aplikace práva, který vykazuje určité normativní prvky (srovnej Pl. ÚS 4/2013 ze dne 5. 3. 2013), na rozdíl od milosti podle §62 písm. g) nebo §63 písm. j) Ústavy, která se týká jen individuálních osob, má hromadnou povahu, tzn., že směřuje vůči blíže nevymezenému počtu osob, které však musí splňovat podmínky stanovené v amnestijním rozhodnutí (srovnej Klíma, K. et al. Komentář k Ústavě a Listině. 2. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009 s. 493).
65. Obvinění poukazují na článek II. amnestie, které aboličním rozhodnutím, tj. příkazem, aby se trestní stíhání nezahajovalo nebo aby se v již zahájeném trestním stíhání nepokračovalo. Konkrétně se článek II. amnestie nařizuje zastavit pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, a to pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující 10 let.
66. K uvedeným podmínkám se Nejvyšší soud podrobně vyslovil zejména v rámci usnesení ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013 (citace uvedeny kurzívou). „ Podmínka článku II. spočívající ve znaku ,pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let‘, používá pojem ,trestní zákoník‘, ač již z povahy této abolice je zřejmé, že se vztahuje na trestní stíhání, která byla zahajována v době před nabytím účinnosti zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, tj. ke dni 1. 1. 2010 (dále jen ,trestní zákoník‘)“ . Je-li užito pojmu „trestní zákoník“, zcela nepochybně se má na mysli úprava trestních sazeb podle stávajícího trestního zákoníku, jak lze dovodit z jazykového výkladu uvedeného ustanovení, kdy současně se jedná o zastavení trestních stíhání trvajících více než 8 let, tedy logicky započatých před samotnou účinností trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010, tj. podle předchozí trestněprávní úpravy podle zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). „ Z těchto důvodů je třeba vykládat pojem ,trestní zákoník‘ v článku II. amnestie, vztahující se k trestným činům s trestní sazbou odnětí svobody nepřevyšující deset let tak, že se tím míní trestní sazby za trestné činy stanovené v trestním zákoníku ke dni vyhlášení amnestie prezidenta republiky. V praxi bude proto nutné bez ohledu na to, jaká právní kvalifikace by z hledisek vymezených v §2 odst. 1 tr. zákoníku (§16 odst. 1 tr. zák.) byla pro obviněného příznivější, vycházet pro účely amnestie (abolice podle článku II) ze sazeb podle trestního zákoníku účinného k 1. 1. 2013. Pokud výše trestní sazby takto provedené kvalifikace nepřevyšuje deset let, obviněný je za splnění dalších podmínek účasten amnestie. V opačném případě účasten amnestie není, i kdyby právní kvalifikaci podle předchozího trestního zákona odpovídal trest odnětí svobody s horní hranicí nepřevyšující deset let “.
67. Dalšími podmínkami je, že článek II. amnestie dopadá jen na neskončené trestní stíhání (podmínka druhá), od jehož zahájení do dne vyhlášení amnestie, tj. 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let (podmínka třetí), ale „s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému“ (podmínka čtvrtá). „ Neskončeným trestním stíháním ve smyslu §12 odst. 10 tr. ř. je ta část trestního řízení, která počíná zahájením trestního stíhání (sdělením obvinění), tj. usnesením o zahájení trestního stíhání vůči osobě, u niž je dostatečně odůvodněn závěr, že spáchala trestný čin (§160 tr. ř.) až do právní moci rozsudku (§120, §139 tr. ř.), tzn. i trestního příkazu (§314e odst. 7 tr. ř.), případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé, které bylo učiněno orgánem činným v trestním řízení. Jedná se o usnesení o zastavení trestního stíhání (§172 a další tr. ř.), postoupení věci jinému orgánu [§171, §188 odst. 1 písm. f) tr. ř., a další] “. U každého ze skutků je třeba podmínku délky trestního stíhání určovat samostatně. Tato zásada se uplatní i u pokračujícího trestného činu (§116 tr. zákoníku), neboť „ podle §12 odst. 12 tr. ř. skutkem se v procesním smyslu rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně uvedeno jinak “.
68. Ve vztahu v amnestii uvedené výjimce trestního stíhání proti uprchlému možno uvést, že je třeba vycházet ze skutečné doby, po kterou se v průběhu ještě neskončeného trestního stíhání konalo řízení proti uprchlému ve smyslu ustanovení §302 a násl. tr. ř., tedy, že se obviněný trestnímu řízení vyhýbal pobytem v cizině nebo tím, že se skrýval, a tuto dobu je třeba odečíst od celkové doby trvání trestního stíhání, resp. od doby, kdy se trestní stíhání nekonalo v režimu ustanovení §302 a násl. tr. ř. „ Trestní stíhání je proto možno zastavit jen v případě, že matematický rozdíl celkové doby neskončeného trestního stíhání a v něm konaného řízení proti uprchlému představuje dobu delší než 8 let, a to k datu vyhlášení amnestie“ . Trestní stíhání obviněných J. K. a F. N. v projednávané trestní věci nicméně nebylo vedeno v právním režimu řízení proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. tr. ř., tedy se na ně tato výjimka automaticky nevztahuje.
69. Ústavní soud z podnětu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky přezkoumal soulad aboličního ustanovení čl. II. amnestie s ústavním pořádkem České republiky, a to s výsledkem, že usnesením pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 4/13, byl návrh na zrušení citovaného ustanovení amnestie odmítnut. Ústavní soud jako tzv. obiter dictum pod bodem VII./45 v odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že lze zvažovat, zda zájmu sledovanému navrhovateli (tj. skupinou senátorů) by nemohly vyjít vstříc též obecné soudy v řízeních o tom, kdo a jak je účasten napadené amnestie (v její aboliční části), neboť se zde logicky nabízí výklad restriktivní, a proto by kupříkladu v případě obviněných, kteří se jako uprchlí vyhýbali trestnímu stíhání, mohlo být uváženo, zda do rozhodné doby trestního stíhání (8 roků) tomu korespondující dobu nezapočítat (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/2013 ze dne 5. 3. 2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 5 Tdo 433/2013).
70. Přestože není k dispozici žádná „důvodová zpráva“ k amnestijnímu rozhodnutí, konkrétně pak k jeho článku II., lze za hlavní smysl této abolice považovat zastavení dlouhodobých trestních stíhání. Vyplývá to nejen z textu abolice, ale například rovněž z vyjádření prezidenta republiky k amnestii v Událostech České televize ze dne 16. 1. 2013 (viz http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskovezpravy/archiv/7535.shtml ), podle nějž bylo jedním ze základních filozofických prvků amnestie zastavit „nekonečně se vlekoucí trestní řízení, která naše soudy nebyly schopny vyřešit ve smysluplné době“. Z toho lze usoudit, že aboliční část amnestie míří proti nepřiměřeně dlouhým trestním stíháním, u nichž jejich délka ovlivňuje možnost považovat řízení za spravedlivé. Abolice má tak nepochybně své konotace rovněž ve vztahu k nepřiměřené délce trestního stíhání, které je v rozporu s požadavky plynoucími z judikatury Evropského soudu pro lidská práva a rovněž Ústavního soudu. Z hlediska textu abolice není až na jedinou výjimku (trestní stíhání proti uprchlému, kdy se obviněný trestnímu stíhání vyhýbal pobytem v cizině nebo tím, že se skrýval) rozhodující, jaké okolnosti nepřiměřenou délku trestního stíhání zapříčinily, zda se jednalo o příčiny na straně orgánů činných v trestním řízení nebo na straně obviněného, případně zda byla důvodem právní či skutková složitost případu (viz v bodě 54. uvedené obiter dictum) – srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 3 Tdo 95/2014.
71. Aplikují-li se výše uvedená teoretická východiska na projednávaný případ, nelze námitkám obviněných J. K. a F. N. přisvědčit.
72. Ve vztahu k oběma obviněným je možno uvést, že ke dni vydání amnestie, tj. ke dni 1. 1. 2013 se projednávaná věc nacházela ve stadiu po podání obžaloby Městského státního zástupce v Praze ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. KZV 409/2003 (č. l. 26932–27029), tedy již před soudem prvního stupně. Právní kvalifikace jednání kladeného obviněnému J. K. za vinu byla obžalobou stanovena podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tedy jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což dovolateli hrozila trestní sazba v rozmezí 5 až 10 let odnětí svobody. U F. N. se jednalo o totožnou právní kvalifikaci s výjimkou částečného jednání v pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
73. Pro počátek lhůty 8 let dané článkem II. amnestie je stěžejní doba zahájení trestního stíhání. Pokud se pak jedná o vymezení skutku podle §12 odst. 2 tr. ř., je třeba mít na paměti, že jednání obviněných bylo pokračujícím trestným činem ve smyslu §116 tr. zákoníku. K zahájení trestního řízení obviněného J. K. došlo dne 15. 12. 2003, č. j. ČTS: PSP-2741/0HK-2003 (č. l. 7–12), a to pro skutky, pro které však na něho nebyla obžaloba Městského státního zástupce v Praze ze dne 28. 5. 2012 podána (jak vymezuje dovolatel v bodě II./1-2 dovolání). Stěžejní je tak usnesení o rozšíření trestního stíhání ze dne 6. 2. 2008, č. j. ČTS: OKFK-166/TČ-2008-18-C, poslední rozšíření ve věci ve vztahu k tomuto obviněnému, jímž bylo trestní stíhání obviněného rozšířeno o skutky, které jsou obsahem obžaloby, resp. o nichž bylo v rámci trestního řízení, které je předmětem dovolacího přezkumu, rozhodováno (č. l. 839-862). Z uvedeného je tedy zřejmé, že v případě obviněného J. K. k uplynutí lhůty 8 let jako podmínky nepřiměřené doby vedení jeho trestního stíhání nedošlo. Článek II. amnestie se tak na jeho osobu nevztahuje.
74. Zcela totožná situace je pak i u obviněného F. N. , u něhož bylo trestní řízení zahájeno rovněž dne 15. 12. 2003, kdy však trestná činnost tohoto obviněného byla znatelně širší než spoluobviněného J. K. K rozšíření předmětu řízení o další skutky tak došlo několikrát, přičemž skutky obsažené v původním usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 12. 2003 dosáhly značných změn. Stěžejní ve vztahu k tomuto obviněnému je pak usnesení o rozšíření trestního stíhání ze dne 27. 12. 2007, č. j. ČTS: OKFK-1/14-C-2007 (č. l. 437–557).
75. Nad rámec uvedeného možno uvést, že pokud obvinění J. K. a F. N. v rámci svých dovolání namítali, že trestní stíhání mělo být zastaveno v celém rozsahu, zcela přehlíží změny právní úpravy, ke kterým došlo od 1. 1. 2002. V tomto směru je třeba především uvést, že došlo k procesní změně pojetí skutku (viz §12 odst. 12 tr. ř.) a postupu v případě zastavení trestního stíhání ohledně některého dílčího skutku (viz §11 odst. 2 tr. ř. do 31. 12. 2013, nyní §11 odst. 3 tr. ř.). Tato změna pojetí skutku a důsledku zastavení trestního stíhání ohledně některého z dílčích útoků pak má za následek změnu pojetí skutku v tom smyslu, že zastavení trestního stíhání ohledně některého dílčího útoku pokračujícího skutku neznamená zastavení trestního stíhání ohledně celého skutku, jak tomu bylo před 1. 1. 2002, takže ohledně zbývajících dílčích útoků pokračujícího trestného činu lze v trestním stíhání pokračovat. Pro podporu takového tvrzení Nejvyšší soud odkazuje na svou dřívější judikaturu, usnesení ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 661/2013, jak rozvedeno výše.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
76. Předmětný dovolací důvod uplatnili všichni tři obvinění. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
77. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou tak v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.
78. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný A. J. brojí proti skutkovým zjištěním soudů, byť v rámci podaného dovolání uvádí, že si je vědom limitů dovolacího řízení, v rámci něhož je dovolací soud vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy nižších stupňů. Dovolací argumentace obviněného v rámci tohoto dovolacího důvodu je tak částečně založena na námitkách směřujících ke skutkovým okolnostem, s nimiž se neztotožňuje, jakož i na formulacích s nimi spojených a vyjádřených v tzv. skutkových větách výroku o jeho vině. Konkrétně pak odkazuje na některá skutková zjištění (body 7. – 10. části III. dovolání), resp. skutkové závěry učiněné soudy na podkladě provedeného dokazování, kdy má tato za neprokázaná. Takto formulovaná námitka však předmětnému dovolacímu důvodu neodpovídá.
79. Jiná je situace ve vztahu k námitkám směřujícím proti právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné platby. Uvedené námitky lze s jistou dávkou benevolence pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, byť je třeba na ně nahlížet v určité celistvosti. Obviněný namítá, že skutková věta výroku o vině trpí přílišnou obecností, což neodpovídá zásadě individuální trestní odpovědnosti, resp. ze znění skutkové věty není možno dovodit, zda tam popsaným jednáním byl či nebyl spáchán trestný čin, zda byl spáchán ve spolupachatelství nebo v jiné formě trestné činnosti, např. účastenství, kdy byl fakticky odvolacím soudem označen za organizátora, případně jakým konkrétním jednáním a způsobem se měl na trestné činnosti podílet. Konkrétně uvádí, že soud odvolací bez bližších časových, místních a osobních souvislostí uvedl, že jeho zapojení spočívalo ve „výběrech hotovosti“, které učinil sám či s využitím dalších jím ovládaných osob, přičemž měla být jeho role „organizační“, kdy měl činnost dalších pachatelů „řídit“, a má proto za to, že takto byl neoprávněně a bez skutkového zdůvodnění označen za organizátora, ačkoli z organizátorství trestného činu nebyl obžalobou ani soudem nalézacím viněn. Obviněný se tak stručně shrnuto neztotožňuje se závěrem, že se měl jemu za vinu kladeného jednání dopustit jako spolupachatel, když se ze znění skutkové věty nepodává, jakým konkrétním způsobem se měl na trestné činnosti podílet, jaká byla míra jeho zapojení, neboť popis skutku je příliš obecný, a tedy i nepřezkoumatelný.
80. Na rozdíl od obviněného A. J. má Nejvyšší soud za to, že skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil soud druhého stupně, obsahují všechny rozhodující skutečnosti, které naplňují znaky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Byť lze připustit, že popis skutku mohl být vyjádřen i jinými vhodnými formulacemi, užité formulace a popis skutku ve skutkové větě rozsudku obsahuje takové skutečnosti, které zcela jistě naplňují objektivní znaky uvedeného trestného činu. V dané souvislosti je nutno připomenout, že je nezbytné odlišit „popis skutku“ a „skutek“ jako takový. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Z obsahu uplatněné argumentace je zřejmé, že obviněný namítá, že skutek tak, jak byl vymezen ve skutkové větě výroku o vině, nenaplňuje všechny znaky zvolené skutkové podstaty, což lze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005). Platí, že popis skutku, zejména pak způsob jeho spáchání, musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005-n), (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1666). V rámci skutkové věty je tedy vyžadováno, aby popis skutku tam uvedený obsahoval všechny rozhodné skutečnosti, tedy skutečnosti pro podřazení jednání obviněného pod příslušnou právní kvalifikaci stěžejní. Současně je třeba mít na paměti, že v rámci popisu skutku není vyžadováno, aby obsahoval veškeré detaily a podrobnosti spáchané trestné činnosti, neboť takové skutečnosti, mající zejména jakýsi doplňující či zpřesňující charakter, je možno zařadit a uvést do kontextu v rámci samotného odůvodnění rozhodnutí.
81. Je na místě dále připomenout i ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., podle něhož výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Znění skutkové věty rozsudku pak samozřejmě musí odpovídat právní větě a příslušnému zákonnému ustanovení.
82. V projednávané věci soud prvního stupně veškeré tyto požadavky dodržel, když uvedl ty skutečnosti, jichž je třeba k tomu, aby skutky obviněného A. J. (pozn. skutky I.1-6, II.1, II.3, II.5-6, III.1-5, III.7-8) nemohly být zaměněny s jinými, a to zcela dostačujícím způsobem. Nelze hovořit o přílišné obecnosti či nepřípustném zjednodušení popisu rozhodných skutečností dovolatelova jednání. V rámci skutkové věty je pod body I., II. a III. (stejně jako u zbývajících bodů) užito uvozujících vět, návětí, kde je jednání obviněných obecně vymezeno s uvedením jmen konkrétních pachatelů, místa, času, resp. časového rozmezí, způsobu spáchání skutků včetně úmyslu a trestní součinnosti a dalších zákonných znaků. Bod I. – Obžalovaný F. N. ad I.1-6, obžalovaný A. J. ad I.1-6, obžalovaný O. L. ad I.2, obžalovaný J. F. ad I.4 a 5, obžalovaný M. N. ad I.6, společným jednáním v úmyslu nepřiznat a řádně nezaplatit daň z přidané hodnoty a daně z příjmu, v letech 1999 až 2003 v jednotlivých případech vystavovali či se podíleli na vystavování účetních a daňových dokladů a na jejich zaúčtování a uplatnění v rámci daňových přiznání, když podle těchto vystavených dokladů mělo být společnosti P. S., IČ: XY, se sídlem XY, XY (dále jen „P. S.“), poskytováno plnění od dalších podnikatelských subjektů, avšak plnění uvedené na vystavených fakturách uskutečněno nebylo, a takto vystavené doklady společnost P. S. uplatňovala v daňových přiznáních jako zdanitelná plnění na vstupu v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty a jako výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v daňových přiznáních k dani z příjmu právnických osob, a těmito uplatňovanými výdaji eliminovala či snižovala své daňové povinnosti, přičemž jednání bylo uskutečněno tak, že … ; bod II. – Obžalovaný F. N. ad II.1-7, obžalovaný A. J. ad II.1, II.3, II.5, II.6, obžalovaný Z. P. ad II.1, obžalovaný M. D., obžalovaný L. M. ad II.4, obžalovaný O. L. ad II.4-5 a obžalovaný P. Š. II.5, společným jednáním v úmyslu nepřiznat a řádně nezaplatit daň z přidané hodnoty a daň z příjmu právnických osob, nebo vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty, v letech 2000 až 2003 se podíleli na organizování a zajišťování prodeje a nákupu polarografických přístrojů z produkce společnosti P. S., a know-how k nim, tím způsobem, že záměrně uváděli do oběhu tyto přístroje a služby za nereálně několikanásobně navýšené ceny, a za tím účelem vystavovali účetní doklady, které následně zaúčtovávali v obchodních společnostech, jejichž jménem jednali, nebo které zastupovali, a deklarovali buď vývozy tohoto zboží a služeb do zahraničí, nebo jeho prodej v tuzemsku, a za tím účelem vytvářeli řetězce společností, mezi kterými probíhaly fakturace a fiktivní platby, přičemž na počátku těchto řetězců byly obchodní společnosti, které nepodávaly daňová přiznání, případně do podaných daňových přiznání nezahrnuly tyto obchody, a konečnými odběrateli byly zahraniční subjekty, jejichž existence nebyla potvrzena, nebo které nebyly ani účastníky celního řízení, a vytvářeli tak dojem o uskutečnění běžného a vážně míněného obchodního styku, přičemž jednání bylo v jednotlivých případech uskutečněno tak, že … ; bod III. – Obžalovaný M. B. ad III.1-9, obžalovaný J. K. ad III.2-6, obžalovaný A. J. ad III.1-5, III.7, III.8, obžalovaný J. F. ad III.1-5, obžalovaný P. Š. ad III.7-8 a obžalovaný M. N. ad III.2-5 v úmyslu se obohatit, nepřiznat a nezaplatit daň z přidané hodnoty ve skutečné výši, jakož i v úmyslu vylákat neoprávněnou výhodu na dani z přidané hodnoty a dále v úmyslu nepřiznat a nezaplatit daň z příjmu právnických osob ve skutečné výši, společným jednáním, v případě obžalovaného M. B. dílem samostatně, vystavili nebo nechali vystavit účetní doklady o zdanitelném plnění, které nebylo výsledkem uskutečněného vážně míněného obchodního styku mezi jednotlivými podnikatelskými subjekty, a cílem vystavení těchto dokladů bylo pouze vytvoření dojmu o uskutečnění běžného a vážně míněného obchodního styku, aby si odběratelé těchto plnění mohli vystavené doklady zaúčtovat a uplatnit jako zdanitelná plnění na vstupu v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty a jako výdaje na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v daňových přiznáních k daním z příjmu, a tyto účetní doklady zahrnuli nebo nechali zahrnout do účetnictví účetní jednotky, které byly na tomto neexistujícím zdanitelném plnění zúčastněny a následně je použili jako podklad pro podání přiznání k dani z příjmů právnických osob a daně z přidané hodnoty, a tím vůči orgánům správy daně zastírali skutečný stav, přičemž jednání bylo uskutečněno tak, že … . Následuje popis mechanismu, jímž bylo jednání uskutečněno, kdy v rámci každého dílčího útoku jsou specifikovány daňové subjekty, typ daňové povinnosti, úloha jednotlivých obviněných a způsobená škoda, a současně konkrétní skutkové okolnosti dílčích útoků, trestní následky a příčinná souvislost mezi nimi a jednáním obviněných.
83. Odvolací soud uvedl, že „ celá stíhaná trestná činnost byla založena na v zásadě opakujícím se jednání jednotlivých aktérů, osob vystupujících za jednotlivé společnosti zapojené do řetězců firem, s jejichž pomocí obžalovaní usilovali o vylákání výhody na dani či o zkrácení daňových povinností u daňových subjektů, které reálně podnikatelskou činnost vykonávaly “ (bod 18. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V projednávané věci se jednalo o rozsáhlou a po dlouhou dobu probíhající trestnou činnost velké skupiny osob, vzájemně provázaných, přičemž společným motivem těchto osob bylo získání finančních prostředků, které z trestné činnosti pocházely, a která zjednodušeně řečeno spočívala ve vystavování fiktivních daňových dokladů na neuskutečněné obchody a v jejich účelovém uplatňování v daňovém řízení. Obviněný tak byl článkem skupiny pachatelů, jejichž úmysl zahrnoval jak jejich společné jednání (které je ve vztahu k dovolateli popsáno v rámci jednotlivých dílčích jednání týkajících se jeho osoby), tak i sledování společného cíle, kterým bylo získání finančních prostředků prostřednictvím výše specifikované trestné činnosti. Z návětí skutků pod body I., II. a III. citovanými výše se jasně podává, že se obvinění dopustili trestné činnosti jim kladené za vinu „společným jednáním“, tedy jako spolupachatelé, kdy míra participace a účasti každého z nich je popsána v rámci popisu jednotlivých dílčích jednání. Není samozřejmě možné v takto spletité trestní věci vyjádřit každý detail jednání každého z dílčích pachatelů trestné činnosti. Jak uvedeno výše, skutková věta, tedy vymezení skutku musí obsahovat úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků přisouzené skutkové podstaty trestného činu, což je v projednávané věci splněno.
84. Obviněný byl uznán vinným mimo jiné i zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle odst. 2 písm. a) §240 tr. zákoníku, tedy, že trestný čin spáchal nejméně se dvěma osobami. Tato skutečnost se zcela jasně ze skutkové věty podává.
85. Naplnění znaku nejméně se dvěma osobami je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické nebo právnické osoby (tedy s pachatelem celkem tři), přičemž je-li pachatelem fyzická osoba, která se činu dopustila v rámci nebo v souvislosti s činností právnické osoby, nelze tuto právnickou osobu zahrnout mezi osoby ve smyslu tohoto znaku podmiňujícího použití vyšší trestní sazby. Může jít o spolupachatelství (§23 tr. zákoníku) nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu [§24 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku – organizátorství a pomoc] – srovnej R 25/1968. Nevyžaduje se, aby mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. R 37/1965). Stejně tak se nevyžaduje ani užší součinnost mezi nimi, např. ve formě spolčení, organizované skupiny [§42 písm. o) tr. zákoníku] apod. (srov. R 53/1976-III.) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2433.
86. K naplnění pojmu spolupachatelství tedy není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelé tedy nemusí jednat stejně a jejich činnost nemusí být stejně významná. Z těchto důvodů je zcela bez významu, zda je v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyjádřena konkrétní míra účasti jednotlivých spolupachatelů na trestné činnosti (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1433/2009).
87. Jednotliví spolupachatelé tedy mohou v rámci trestné činnosti plnit různé úkoly, zastávat odlišné role a participovat na trestném jednání jinou měrou. O společné jednání jde totiž nejen tehdy, kdy každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale rovněž v případech, kdy každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo když jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí č. 15/1967, č. 36/1973 Sb. rozh. tr.).
88. Namítá-li obviněný A. J., že byl odvolacím soudem označen za organizátora, přičemž nebyl obžalobou ani soudem nalézacím z organizátorství trestného činu viněn, a že zapojení jeho osoby spočívalo podle odvolacího soudu ve „výběrech hotovosti“, pak Nejvyšší soud uvádí, že tato tvrzení jsou velmi nevhodně vytržena z kontextu. Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného rozsudku uvedl ve vztahu k odvolacím námitkám obviněného, v rámci nichž obviněný namítal nedostatek usvědčujících důkazů k jeho účasti na trestné činnosti, že klíčová role obviněného A. J. při páchání předmětné trestné činnosti je založena na celé řadě důkazů, a to včetně výpisů z bankovních účtů, z nichž prováděl výběry hotovosti. Odvolací soud pak reagoval i na námitku, v rámci níž obviněný namítal, že v době, kdy se nacházel ve vazbě, se nemohl trestné činnosti mu kladené za vinu dopouštět, přičemž uvedl, že role obviněného byla „ organizační, kdy řídil činnost dalších spolupachatelů do této trestné činnosti zapojených, v čemž mu ani pobyt ve vazbě nemohl zabránit “ (bod 18. rozsudku odvolacího soudu). Rozdíl mezi spolupachatelstvím podle §23 tr. zákoníku a účastenstvím podle §24 tr. zákoníku coby méně závažnou formou spolupráce je zejména v tom, že účastenství je podporující činností hlavního pachatele, která nevykazuje znaky společného jednání, tedy není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 45/1963 Sb. rozh. trest.). Z odůvodnění odvolacího soudu ve vztahu k námitkách obviněného uplatněnými v rámci řádného opravného prostředku je ale naprosto zjevné, že odvolací soud naopak zdůraznil, že motivace všech obviněných, a tedy i obviněného A. J., k účasti na trestné činnosti byla vedená společným úmyslem, kdy „ žádný z nich se nechtěl připravit o majetkový prospěch z jejího páchání pouze v důsledku toho, že by pro svoji nemožnost krátkodobější neúčasti na ní přenechali svoji roli jinému spolupachateli “ (bod 18. rozsudku odvolacího soudu). Odvolacím soudem zvolená formulace byla užita v obecném významu k vyjádření a popisu role obviněného v rámci vzájemně provázaného řetězce spolupachatelů stíhané trestné činnosti, kdy tato mu umožňovala páchat trestnou činnost i v době, kdy se prokazatelně nacházel ve vazbě. Míra zapojení obviněného do trestné činnosti nebyla odvolacím soudem oproti soudu nalézacímu nijak limitována, což z příslušné pasáže odůvodnění odvolacího soudu jako celku zcela jasně vyplývá.
89. Výše uvedené závěry stran námitky přílišné obecnosti skutkové věty a nedostatečného popisu konkrétního jednání obviněného, kterým by naplnil skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným, lze vztáhnout i na obviněného J. K., který rovněž argumentuje nedostatečným vyjádřením znaků spolupachatelství ve skutkové větě rozsudku. Obviněnému bylo kladeno za vinu jednání pod body III.2-6 výroku rozsudku, v němž je shodně jako v případě spoluobviněných spatřován zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný má za to, že nedošlo k naplnění objektivní stránky uvedeného trestného činu, neboť mu nemůže být připisováno žádné aktivní jednání, a tedy nemůže být řeč ani o jeho trestní odpovědnosti. Je přesvědčen, že z tohoto důvodu byly soudem nalézacím k popisu jeho jednání užity vágní a obecné formulace.
90. Nejprve je nutno znovu připomenout, že při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Nelze tedy přihlížet k těm námitkám, v rámci nichž obviněný předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvádí, že funkci jednatele společnosti C. vykonával právem reprobovaným směrem de facto pouze spoluobviněný M. B., druhý z jednatelů společnosti, přičemž dovolatel nevykazoval žádné aktivní jednání, žádné fiktivní faktury nevystavil, ani k něčemu takovému nedal pokyn, stejně jako nevyhotovil a nepodal daňová přiznání), namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi spoluobviněných J. F. a M. B., faktury týkající se dílčího jednání v bodě III.5-6, znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a daňové poradenství; spadá sem i námitka obecně označených listinných důkazů – faktur, podkladních dokladů, smluv a daňových přiznání, a výpovědi blíže nejmenovaných svědků) a vadná skutková zjištění z nich vyplývající (zejména stran toho, kdo za společnost C. ve skutečnosti jednal, jaká byla výše daňového úniku a jaká konkrétní osoba vyhotovila daňová přiznání) a prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají).
91. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný v tomto směru výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
92. Námitce nedostatku trestní odpovědnosti jako důsledku absence aktivního jednání nelze přisvědčit. Výše citované návětí skutku pod bodem III. výroku o vině jasně uvádí, že se obviněný J. K. jemu za vinu kladeného jednání dopustil „společným jednáním“, tedy jako spolupachatel, přičemž z popisu jednotlivých dílčích útoků se pak podávají podrobnosti týkající se konkrétních okolností, osob, daňových subjektů, mechanismu, apod., a to včetně zapojení každého ze spolupachatelů do trestné činnosti. Ve vztahu k obviněnému J. K. se ve zkratce jedná o vzájemnou dohodu s druhým jednatelem společnosti C. M. B. stran vystavování deklarovaných daňových dokladů, dokumentujících ve skutečnosti pouze fiktivní obchodní kontakty této společnosti se společnostmi konkretizovanými v popisu jednotlivých dílčích skutků tak, aby mohlo dojít k uplatnění těchto dokladů jako zdanitelných plnění na vstupu v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty a jako výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů v daňových přiznáních k dani z příjmů.
93. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění nalézacího soudu na str. 204, kde se nalézací soud zabýval argumentací obviněného o jeho nejasném zapojení do trestné činnosti, tedy otázkou, jakého konkrétního jednání se obviněný dopustil. Nalézací soud uvedl, že „ u obžalovaného J. K. bylo jasně prokázáno, že se účastnil jednání, které spočívalo ve vystavování fiktivních faktur a jejich následném uplatňování u správce daně za účelem snížení daňové povinnosti, neboť byl jednatelem společnosti a obžalovaný M. B. jeho zapojení do činnosti společnosti potvrdil, i když současně řekl, že neměl ponětí, že jde o trestnou činnost . Na základě provedeného dokazování nebylo možné jasně zjistit, co přesně obžalovaný J. K. dělal, jak se na trestné činnosti podílel a proto byly voleny formulace obecnějšího charakteru, které však neznamenají důkazní nouzi vztahující se k jeho vině, ale pouze důkazní nouzi vztahující se k přesnému rozdělení rolí, které nebrání v učinění závěru o vině “. Nalézací soud důkazní situaci k jednotlivým dílčím útokům obviněného rozvedl na str. 160–168 odůvodnění rozsudku.
94. Předmětnou námitkou se zabýval rovněž odvolací soud, který se se závěry nalézacího soudu ztotožnil. Uvedl, že z provedeného dokazování před soudem nalézacím, zejména pak listinných důkazů a výpovědí svědků, jmenovitě M. B. a J. F., lze spolehlivě učinit závěr o spoluúčasti obviněného J. K. na trestné činnosti, „ a to i s vědomím jeho pozice ve společnosti C., kdy právě u tohoto subjektu ke krácení daňových povinností rovněž docházelo, přičemž ani sám odvolatel nezpochybňuje skutečnost, že právě za tento daňový subjekt jednal vedle spoluobžalovaného M. B. i on, z logiky věci i stíhané trestné činnosti a míry své účasti na ní, jak ji popisuje obž. B. si tedy musel uvědomovat protiprávnost jednání spoluobžalovaných, vytvářené fiktivní fakturace na vstupu a částečně i na výstupu, když rozhodně nelze potvrdit obhajobu odvolatele, že o stíhaném protiprávním jednání nevěděl, zejména když to byl on, kdo zprostředkoval kontakt B. s obž. J., který za řadu dodavatelských společností, ať již k tomu byl oprávněn či nikoli, fiktivní faktury vystavoval, když není důvodu nevěřit obž. B., pokud tvrdí, že o fiktivnosti této fakturace zařazované do účetnictví nejméně spol. C. věděl i obž. K. “ (bod 16. rozsudku odvolacího soudu).
95. Jak uvedeno ve vztahu k námitce spoluobviněného A. J., k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Pokud byl tedy obviněný uznán vinným trestným činem spáchaným ve spolupachatelství, není pak případné zjištění toho, zda to byl on nebo spoluobviněný M. B., kdo konkrétně podepisoval listiny vystavené jménem společnosti, zda navenek za společnost jednal druhý společník či kdo konkrétně podával za společnost daňová přiznání, pro posouzení viny dovolatele rozhodným. Jak uvedl zcela správně odvolací soud, „ z hlediska trestní odpovědnosti obž. K. postačuje, že si fiktivnost fakturace a nesprávnost podávaných daňových přiznání byl jako jeden z jednatelů tohoto daňového subjektu (pozn. společnost C.) vědom a na jejich podání se přesto podílel “ (bod 16. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se rovněž v příslušné pasáži reagující na námitky obviněného vznesené v rámci řádného opravného prostředku věnoval i samotné otázce fiktivnosti vystavených faktur, kdy současně rozebral důkazní situaci, na podkladě které soud nalézací dospěl k předmětným skutkovým závěrům, vyvrátil obhajobu obviněného a dospěl k závěru o jeho vině.
96. Odvolací soud se již rovněž v rámci řízení o řádném opravném prostředku zabýval námitkou obviněného J. K. stran právního posouzení vzniku a výše daňové povinnosti, kteroužto obviněný vznesl i v rámci dovolání. Obviněný namítl, že soud nalézací selhal při posouzení otázky, zda vůbec v důsledku řetězce událostí popsaných ve výroku rozsudku vznikla škoda, a případně v jaké výši. Má za to, že nalézací soud nepostupoval dostatečně transparentně ani při vyčíslení způsobeného úniku na dani z příjmů právnických osob. Znalecké posudky pro tyto účely vyhotovené pak shledává nedostatečnými a obsahujícími četné chyby.
97. Nutno uvést, že obviněný v rámci své argumentace uplatňuje v drtivé většině námitky směřující do oblasti dokazování (znalecké posudky z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a daňové poradenství, jednotlivé faktury vydané společností C.) a zejména pak skutkového stavu věci, kdy poukazuje na nesprávná skutková zjištění, resp. tyto má za neprokázaná. Námitky obviněného jsou tak pouze polemikou se skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kdy se obviněný s tímto neztotožňuje. Takový způsob uplatnění námitek je však způsobem neregulérním. Jak rozvedeno výše v rámci obecného výkladu východisek dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního. Porušení procesních ustanovení přitom nemůže být důvodem k dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
98. Nad rámec uvedeného lze uvést, že nalézací soud vycházel ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a daňové poradenství, Ing. Jarmily Císařové, který byl vypracován v rámci přípravného řízení, pouze jako z podpůrného zdroje, kdy, jak uvedl odvolací soud „ znalkyně za nalézací soud provedla některé matematické výpočty ve vztahu k zjištění rozsahu zkrácení daně či vylákání výhody na dani, které jsou z hlediska jejich správnosti v zásadě snadno kontrolovatelné “ (bod 16. rozsudku odvolacího soudu). Primárně se nalézací soud opíral o revizní znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a daňové poradenství znaleckého ústavu (JHI APPRAISALS – znalecký ústav, s. r. o.), který poukázal na některé nesprávné závěry znaleckého posudku Ing. Jarmily Císařové. Jak se podává z příslušné pasáže odůvodnění (str. 175), nalézací soud oba znalecké posudky kriticky zhodnotil a posoudil jejich vypovídající hodnotu, přičemž je ze samotného odůvodnění rozhodnutí zjevné, že se otázkou fiktivnosti vystavených faktur důsledně zabýval, kdy tyto podrobil řádné analýze, a to nejen samostatně, ale i v jejich vzájemném vztahu a posloupnosti. Ve vztahu k dílčím útokům dovolatelova jednání lze odkázat na str. 197 až 201 rozsudku nalézacího soud, kde nalézací soud popsal svůj vlastní hodnotící postup i ve vztahu k jednotlivým fakturám, kdy v jednotlivých případech posuzoval, zda byla fakturace reálná či fiktivní, a to při řádném respektování procesní zásady in dubio pro reo. Nejednalo se tedy o závěry znalkyně, ale nalézacího soudu, neboť závěr o tom, že došlo ke zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a v jaké výši je závěrem právním, který přísluší učinit toliko soudu.
99. Namítá-li pak obviněný, že je mu pod bodem III.5 nesprávně přičítáno, že byl jednatelem společnosti B. je možno mu v tomto přisvědčit jen potud, že se s největší pravděpodobností jedná o písařskou chybu v návětí popisu skutku, neboť v dílčím jednání je obviněný vždy ztotožněn jako osoba vystupující z pozice statutárního orgánu společnosti C.
100. Relevantnost uplatněné námitky shledal Nejvyšší soud v tvrzení dovolatele J. K., že mu byl přičítán daňový únik i ve vztahu ke společnostem, kde nepůsobil, resp. i v případech, ve kterých společnosti C., jejímž byl jednatelem, žádná daňová povinnost nevznikla.
101. Uvedené námitce nelze přisvědčit. Tresného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku se totiž může dopustit nejen subjekt daně, ale kdokoli – fyzická i právnická osoba , kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň nebyla jemu anebo i jinému subjektu (fyzické i právnické osobě) vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu, anebo byla v tomto rozsahu vylákána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě, popř. větší rozsah činil jejich součet (srov. přiměřeně R 25/1968). Pachatelem trestného činu podle §240 odst. 1 tr. zákoníku může proto být i osoba fyzická nebo právnická, která jen předstírá, že je subjektem příslušné povinné platby. Subjekt daně a subjekt trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby nemusí být totožný, a nelze proto zaměňovat daňovou (event. jinou) povinnost a trestní odpovědnost za zkrácení daně (event. jiné povinné platby) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2431–2432.
102. Společnost C., jejímž jednatelem obviněný J. K. byl, figurovala v případech uvedených pod bodem III.2,3,4,6, a to v postavení plátce daně z přidané hodnoty a daně z příjmu právnických osob. U skutku pod bodem III.5 byly za prvé jménem společnosti C. vystaveny dodavatelské faktury, přičemž odběratelem služeb byla společnost B., za druhé byla vydána faktura jménem společnosti T. S., kdy společnost C. byla odběratelem fakturovaných služeb. Je nutno připomenout, jak ostatně uvedeno a rozvedeno výše, že jednání obviněného bylo jednáním ve spolupachatelství. I kdyby tedy byla v případě prvním jeho účast minimální, stále se jednalo o jednání ve spolupachatelství, kdy svým jednáním přispěl ke způsobenému trestnému následku, neboť v rámci svého působení ve společnosti C. umožnil, aby došlo k neoprávněnému daňovému zvýhodnění společnosti B.
103. U spolupachatelství trestného činu podle §240 tr. zákoníku je pak lhostejné, zda subjektem daně byli všichni spolupachatelé (fyzické nebo právnické osoby) či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně, a to včetně vylákané výhody, či jen do její části (srov. R 25/1968) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2432.
104. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil rovněž obviněný F. N. s tím, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, neboť podle jeho přesvědčení bylo jednoznačně prokázáno, že spolupráce mezi jednotlivými společnostmi byla realizována a o reálnosti jednotlivých obchodních případů svědčí řada dokumentů, stejně jako bylo doloženo vlastnictví patentů v oboru polarografie, jejichž hodnota se pohybuje ve stovkách miliónů korun a byl prokázán vývoz polarografických přístrojů a know-how k nim.
105. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný F. N. namítá nesprávné hodnocení důkazů (znalecký posudek č. 26/1998 o stanovení výše licenčních poplatků za využití patentů č. US S, 173.101 a US 5, 294.324 vypracovaný znalcem Ing. Zdeňkem Kučerou, zprávy finančního úřadu) a vadná skutková zjištění z nich vyplývající (zejména stran zjištění, zda spolupráce mezi společnostmi P. S. a D. T., L. a S., C., K., B. C., T. S. byla realizována, zda společnost P. S. vlastnila patenty v oboru polarografie a jaká byla výše licenčních poplatků za využití patentů, zda docházelo k vývozu polarografických přístrojů a know-how k nim, resp. zda společnost P. S. vykonávala podnikatelskou činnost a zda ji vůbec vznikla daňová povinnost a kdo fiktivní faktury vystavoval), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvádí, že společnost P. S. spolupracovala s dalšími společnostmi a vlastnila patenty v oboru polarografie v hodnotě stovek milionů korun, byl uskutečňován vývoz polarografických přístrojů a know-how k nim, přičemž bratr dovolatele L. N. jako erudovaný vědecký pracovník v oboru polarografie a autor několika mezinárodních patentů zajišťoval a realizoval jednotlivé obchodní transakce, a to včetně cenové úrovně, přičemž byl z titulu svého vědeckého postavení současně garantem obchodních transakcí a podepisoval např. i daňová přiznání, zatímco dovolatel zajišťoval toliko běžnou obchodní agendu v rámci průběhu obchodního případu).
106. Jak již uvedeno a rozvedeno výše v obecném výkladu k podmínkám uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jestliže obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení, čímž se s uplatněným dovolacím důvodem míjí.
107. Stran námitky existence extrémního nesouladu je možno uvést, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje právě extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto obviněný v projednávané věci namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.
108. O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V tomto směru lze odkázat na podrobné odůvodnění nalézacího soudu, který přehledně strukturoval svůj rozsudek, kdy u každého skutku nejprve popsal výchozí stav a následně u jednotlivých dílčích jednání samostatně rozvedl důkazní situaci, a to ve většině případů v pořadí: výpovědi jednotlivých obviněných, výpovědi svědků, listinné důkazy, znalecké posudky, další důkazy (znalecké posudky, odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu) (str. 135–178), následně shrnul učiněná skutková zjištění, a to pro jednotlivé skutky a dílčí jednání (str. 178-203), rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o vině obviněných a jak se vypořádal s obhajobou obviněných (str. 203–205), jak právně kvalifikoval jejich jednání (str. 205–212) a popsal rovněž své úvahy vztahující se k uloženým trestům (str. 212–217). Část odůvodnění pod bodem B. byla strukturována podobně, jednalo se však o zprošťující výrok.
109. Ve vztahu k obviněnému F. N. se jednalo o jednání pod body I.1-6 a II.1-7, kdy důkazní situace je podrobně rozebrána na str. 135–158 rozsudku nalézacího soudu. Nalézací soud vycházel z výpovědí obviněných (kdy však obviněný F. N. v přípravném řízení odmítl vypovídat a v tomto setrval i u hlavního líčení) a z celé řady listinných důkazů, zejména výpisů z obchodního rejstříku, řádně identifikovaných faktur, daňových přiznání k dani z přidané hodnoty a dani z příjmu právnických osob, zpráv finančního úřadu vztahujících se nejen ke společnosti P. S., znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a druhého znaleckého posudku z oboru psychiatrie, specializace klinická psychologie, vypracovaných na osobu dovolatele, znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a daňové poradenství, Ing. Jarmily Císařové (kdy jeho užití bylo rozvedeno výše), posudku znaleckého ústavu JHI Appraisals, odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu a znaleckého posudku z oboru kybernetika za účelem zkoumání hlasů. Dále se jednalo o protokoly o domovní prohlídce, popř. prohlídce jiných prostor (skutek I.1-4, II.1-6), znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví počítačová expertiza (skutek I.1, II.1), znalecký posudek z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo (skutek I.3-4, II.1,3-6), svědecké výpovědi (I.3, II.2,4-5), odborný posudek vypracovaný elektrotechnickou fakultou ČVUT Praha (skutek II.5) a další důkazy, jako např. výpisy z účtů či záznamy o vyžádání informací. Skutkový stav, a tedy rovněž jednání obviněného je pak popsáno na str. 184–195 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
110. Nalézací soud neměl pochyby o tom, že obviněný byl osobou, která z pozice jednatele společnosti P. S. spolupracovala s dalšími v projednávané věci obviněnými na tom, že prostřednictvím dalších společností vystavovali faktury o neexistujícím plnění, které obviněný následně uplatňoval u finančního úřadu v přiznání k dani z přidané hodnoty a dani z příjmu právnických osob, aby tak snížil své daňové povinnosti, které společnosti vznikaly z jiných, skutečných obchodů. Tím, že uplatňoval u finančního úřadu faktury, které byly fiktivní a neoprávněně tak snižoval daňové povinnosti společnosti a zároveň vylákal nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty, když na toto neměl vůbec nárok, se dopustil zkrácení daně a současně vylákání výhody. Zkrácení daně je spatřováno v neoprávněném snižování vlastní daňové povinnosti a neoprávněném snižování základu daně z příjmu právnických osob. Naopak vylákání výhody je spatřováno v uplatňování nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Obviněný se uvedeného jednání dopustil zejména ve spolupráci s dalšími obviněnými – A. J., J. F. Jednání obviněného tedy naplnilo skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
111. Nejvyšší soud považuje za důležité rovněž uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Skutečnost, že se soud přikloní k verzi hodnocení důkazů odpovídající skutkovým závěrům obžaloby, jsou-li tyto závěry řádně odůvodněny, neznamená porušení zásad hodnocení důkazů a nezakládá ani vadu řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než sám obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
112. Obviněný F. N. byl rovněž uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, tedy, že svým jednáním způsobil škodu velkého rozsahu. Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000 Kč. Proti tomuto závěru soudů obviněný brojí s tím, že soud otázku vzniku škody a její výši nesprávně právně posoudil, resp. nepočínal si transparentně, když není zjistitelné, které částky a z jakého titulu pro svůj výpočet použil.
113. Totožnou námitku vznesl i spoluobviněný J. K., přičemž Nejvyšší soud odkazuje na výše uvedené závěry vztahující se ke zjištěné výši škody, mechanismu výpočtu a znaleckým posudkům, z nichž soudy při stanovení výše škody vycházely (body 96. – 98.). Obviněný F. N. vystavoval fiktivní faktury, které byly následně zcela neoprávněně uplatňovány, čímž „ neoprávněně snížil daňovou povinnost spol. P. S. o 97.335.759 Kč, snížil základ DPPO a tak zkrátil DPPO o 67.610.304 Kč, vylákal nadměrný odpočet DPH ve výši 215.850.093 Kč a dále směřoval ke snížení vlastní daňové povinnosti ve výši 1.127.500 Kč, avšak faktury, ze kterých tento nárok plyne, nebyly uznány, a dále směřoval k vylákání nadměrného odpočtu DPH ve výši 44.000.000 Kč, který však nebyl správcem daně vyplacen “, … kdy „ celková škoda, kterou obžalovaný svým jednáním způsobil včetně jednání nedokonaného, dosahuje 425.923.656 Kč “ (str. 210–211 rozsudku nalézacího soudu).
114. Odvolací soud se se skutkovými závěry nalézacího soudu a jím užitou právní kvalifikací ztotožnil. V rámci odůvodnění napadené rozsudku se vyjádřil i k námitkám obviněného, které byly rovněž uplatněny i v dovolání. Fiktivnost faktur má za prokázanou, přičemž poukázal zcela správně na to, že nalézací soud se řádně zabýval každou jednotlivou fakturací, přičemž „ při sebemenších pochybnostech o fiktivnosti fakturace, často na samé hranici přijatelnosti těchto pochybností, rozhodoval ve prospěch obžalovaných, tedy i odvolatele F. N. “ (bod 19. rozsudku odvolacího soudu). Vyjádřil se k tvrzeným uskutečněným vývozům polarografických přístrojů a know-how, kdy uvedl, že „ v drtivé většině případů vývoz polarografických přístrojů byl pouze předstíraný, reálně se neuskutečnil, což bylo prokázáno buď u údajných odběratelů, kteří nákup popřeli, případně bylo zjištěno, že tvrzení odběratelé těchto přístrojů vůbec neexistují “. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem nalézacím nepopřel, že k některým vývozům došlo, nicméně fakturace, které byly uvedeny ve výroku rozsudku, byly fiktivní a nesouvisely s těmito reálnými obchody a vývozy, které „ ostatně byly pouze zakrývacím prostředkem, který měl ubezpečit správce daně o reálnosti obchodních aktivit nejen tohoto daňového subjektu, ale i jeho dodavatelů “ (bod 19. rozsudku odvolacího soudu). V tomto směru lze na odůvodnění odvolací soudu, zejména pak bod 19., zcela odkázat.
115. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, v rámci níž namítá absenci subjektivní stránky jemu přisouzeného trestného činu s tím, že úmysl nebyl prokázán a závěr soudu o jednání v úmyslu přímém nebyl v rozsudku odůvodněn v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř.
116. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby je trestným činem úmyslným , přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Úmysl pachatele se musí vztahovat i na to, že daň nebo jiná povinná dávka je zkracována nebo je vylákávána výhoda na dani nebo jiné povinné platbě. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající podle odst. 3 písm. a) §140 tr. zákoníku ve spáchání činu ve velkém rozsahu, postačí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2432, 2434).
117. V rámci skutkové věty je pod body I. a II. uvedeno, že jmenovaní obvinění včetně obviněného F. N. se dopustili jim za vinu kladeného jednání „v úmyslu“ (bod I. – v úmyslu nepřiznat a řádně nezaplatit daň z přidané hodnoty a daně z příjmu, v letech 1999 až 2003 v jednotlivých případech vystavovali či se podíleli na vystavování účetních a daňových dokladů a na jejich zaúčtování a uplatnění v rámci daňových přiznání, bod II. – v úmyslu nepřiznat a řádně nezaplatit daň z přidané hodnoty a daň z příjmu právnických osob, nebo vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty … ). Nalézací soud v rámci odůvodnění na str. 211 pak uvedl, že „ vzhledem k tomu, že následek byl jediným cílem obžalovaného od samého počátku, jednal v úmyslu přímém “, tedy ve smyslu ustanovení §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný zcela cíleně zahrnoval faktury o neexistujícím plnění do účetnictví společnosti P. S. právě s cílem zkrátit daňovou povinnost této společnosti, jíž byl jednatelem, a rovněž vylákat výhodu na dani v podobě uplatněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty této společnosti. Jednal přitom s vidinou neoprávněného majetkového prospěchu. Jednání obviněného bylo současně jednáním ve spolupachatelství, jak je rozvedeno výše k námitkám spoluobviněných A. J. a J. K., kdy obvinění ve vzájemné spolupráci zcela záměrným způsobem vytvářeli řetězce společností za účelem vystavování fiktivních faktur, které sloužili ke snížení daňové povinnosti, kdy jednou z těchto společností byla právě společnost P. S. Takové jednání zcela jistě nemohlo být jednáním nedbalostním. Se závěrem, že obviněný jednal úmyslně, se tedy Nejvyšší soud zcela ztotožňuje, neboť nalézací, a potažmo odvolací soud uvedený závěr řádně důkazně podepřely a zcela dostačujícím způsobem zdůvodnily.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
118. Obviněný A. J. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v rámci kterého namítl, že postupem odvolacího soudu došlo k nesprávně uloženému trestu, resp. odvolací soud dopustil, aby nastala situace, kdy mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. Podle dovolatele Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 To 1/2018, přehlédl, že rozsudek ve věci Krajského soudu v Praze sp. zn. 7 T 84/2009 byl v době konání veřejného zasedání, a to v návaznosti na ukládání souhrnného trestu odnětí svobody zrušen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 40 T 13/2014, s právní mocí ze dne 19. 6. 2019, poté, co vzal své odvolání proti tomuto rozsudku zpět. Nastala tak paradoxní situace, kdy mu byly uloženy dva vedle sebe stojící souhrnné tresty v trvání pěti a šesti let k současně rušenému trestu, ukládanému v řízení před Krajským soudem v Praze ve věci 7 T 84/2009, což je nepřípustné a je třeba z hlediska uplatněného dovolacího důvodu dovodit, že byl uložen trest, který zákon nepřipouští.
119. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dopadá na případy, kdy byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou za trestný čin zákonem. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
120. Pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., je obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze totiž namítat teoreticky (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnující i otázky ukládání trestu, resp. zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. právě pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest (nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
121. Obviněný namítá nepřípustnost jemu uloženého trestu odnětí svobody, a to s ohledem na nesprávné vyhodnocení podmínek pro uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku. Podle ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
122. V projednávané věci však odvolacím soudem ve vztahu k dovolateli A. J. uložený trest nepodléhá přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Jedná se totiž o trest již neexistující. Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 To 1/2018, resp. výrok o trestu z tohoto rozsudku, stejně jako výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku soudu nalézacího – Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. 56 T 9/2012, byly podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušeny rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, č. j. 56 T 7/2013-5355, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 9 To 57/2019-5504. Obviněný přitom podal dovolání dne 26. 2. 2020, tedy poté, co byl výrok o trestu z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu již zrušen.
123. Nejvyšší soud přitom o uvedené námitce již rozhodoval, a to v rámci dovolacího řízení vedeném na podkladě obviněným podaného dovolání proti výše citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 9 To 57/2019, vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 797/2020. Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 9. 2020 dovolání obviněného A. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž se vypořádal i s námitkou nesprávně uloženého souhrnného trestu, resp. trestů. V bodech 43. až 55. usnesení podrobně popsal a rozvedl poměrně komplikovanou situaci, která je dána zejména rozsáhlou trestnou činností dovolatele. Veškerá případná pochybení stran uložených trestů byla napravena postupem Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2019, č. j. 56 T 7/2013-5355, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2019, č. j. 9 To 57/2019-5504, které se stalo předmětem dovolacího řízení u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 797/2020. Lze zcela odkázat na příslušnou pasáž v bodě 55., v rámci níž dovolací soud uvedl, že „ obviněnému totiž byly rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 3 To 111/2018 (pozn. správně uvedeno 1/2018) [věc Městského soudu v Praze sp. zn. 56 T 9/2012 – bod 5) aktuálního rejstříku trestů] a Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 40 T 13/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 5 To 31/2019, uloženy dva souhrnné tresty, jako právní následek trestní odpovědnosti obviněného za pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §21 odst. 1 a §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl pravomocně uznán vinným v trestní věci vedené u Krajského soudu sp. zn. 7 T 84/2009 (a sbíhající se trestné činy), čímž by – nebýt postupu zvoleného soudem v nyní posuzované věci – nastala vada, kterou obviněný ve své replice vymezil. Rozhodnutí napadená dovoláním obviněného však takovou vadou netrpí, obviněnému byl uložen jeden souhrnný trest za veškerou sbíhající se trestnou činnost, a to za současného zrušení výroků o trestech z předcházejících rozhodnutí, které mu byly ukládány za jednotlivé sbíhající se trestné činy“ .
124. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovoláním obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Způsob rozhodnutí
125. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných A. J. , J. K. a F. N. odmítl.
126. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu