ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.106.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 106/2021-4968
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovoláních, které podali obvinění O. K. , nar. XY, trvale bytem XY, a L. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 4 To 68/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 13/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 52 T 13/2017 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli obvinění O. K. a L. K. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustili podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„jako jednatelé společnosti Č., se sídlem XY (dále jen „společnost Č.), poté, co na základě jejich rozhodnutí L. K. jménem této společnosti podepsal žádost o změnu licence k výrobě elektřiny, která byla dne 1. 12. 2009 podána u Energetického regulačního úřadu v Jihlavě, se záměrem neoprávněně získat pro tuto společnost podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů ve fotovoltaické elektrárně v XY, okr. XY, nechali řízení o změně licence provést, ačkoli věděli, že bezpečnost výrobny nemohla být v řízení prokázána a že nebyly splněny technické předpoklady pro rozhodnutí o změně licence, neboť byli srozuměni s tím, že v řízení byla předložena zpráva revizního technika G. T. č. XY ze dne 10. 12. 2009 o revizi elektrického zařízení, v níž byla elektroinstalace ve výrobně v rozporu se skutečností popsána jako dokončená a výrobna jako schopná bezpečného provozu, a že v řízení byla předložena smlouva o nájmu výrobny, kterou dne 7. 12. 2009 podepsali a podle které byla výrobna údajně dokončena, a na základě těchto nepravdivých informací dosáhli toho, že Energetický regulační úřad v Jihlavě dne 29. 12. 2009 v rozporu se zákonem vydal rozhodnutí pod č. j. 09083-6/2009-ERU o změně licence č. 110100339, které dne 30. 12. 2009 nabylo právní moci, takže společnost Č. na základě tohoto rozhodnutí, po povolení, uděleném dne 29. 12. 2009 společností E.ON Distribuce, a. s., zahájit zkušební provoz výrobny dne 31. 12. 2009 a po připojení k distribuční soustavě, začala neoprávněně uplatňovat podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů za ceny stanovené pro zařízení uvedené do provozu v roce 2009, ačkoliv reálně mohla obdržet licenci pro zařízení uvedené do provozu až v roce 2010 a teprve od této doby mohla uplatňovat podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, kdy na základě mylné důvěry ve správnost rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a v oprávněnost uplatňované podpory, kdy bylo obžalovanými zaměstnancům distribučních společností a operátora trhu zamlčeno, že licence byla získána prostřednictvím nepravdivých podkladů, byla společnosti Č. v době od 10. 11. 2010 do 29. 6. 2016 neoprávněně podpora z dotací ze státního rozpočtu České republiky vyplácena, a to za období od ledna 2010 do prosince 2010 včetně společností E.ON Distribuce a.s. zastoupené společností E.ON Energie a.s. ve formě tzv. zeleného bonusu v celkové výši 2.224.080,70 Kč, za období od ledna 2011 do prosince 2012 včetně společností E.ON Distribuce a.s. ve formě výkupní ceny za rok 2011 a tzv. zeleného bonusu za rok 2012 v celkové výši 6.005.207,79 Kč a v době od ledna 2013 do května 2016 včetně ve formě tzv. zeleného bonusu společností OTE a.s. v celkové výši 27.538.352,83 Kč, čímž byla České republice způsobena škoda v celkové výši 35.787.641,32 Kč,
přičemž za dobu předpokládané životnosti elektrárny tzn. po dobu 20 let by společnost Č. celkem neoprávněně získala formou podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů celkovou částku ve výši okolo 187.894.672 Kč“.
2. Za spáchání tohoto zločinu byli obvinění odsouzeni podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byli zařazeni podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen také peněžitý trest. Obviněnému L. K. byl vyměřen v rozsahu 400 denních sazeb po 2 000 Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Obviněnému O. K. byl peněžitý trest uložen ve výměře 500 denních sazeb po 3 000 Kč, náhradní trest odnětí svobody byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku tomuto obviněnému stanoven v trvání patnácti měsíců. Oběma obviněným byl taktéž podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
3. Podle §102 a §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto, že se společnosti Č., zabírá náhradní hodnota spočívající v zabrání částky 1 824 785,27 Kč z částky 21 622 880 Kč, která byla dne 20. 4. 2017 zajištěna na bankovním účtu této společnosti.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění i státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně, odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 4 To 68/2019. Z podnětu odvolání obou obviněných Vrchní soud v Olomouci zrušil částečně rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř., a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u obou obviněných. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že za zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaný, dílem spáchaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, oba obviněné shodně odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon je zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání státního zástupce jmenovaný soud podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Na tomto místě Nejvyšší soud uvádí, že oba soudy nižších stupňů v této věci rozhodovaly po druhé, a to poté, co byl v pořadí první rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 52 T 13/2017, zrušen Vrchním soudem v Olomouci jako soudem odvolacím mj. ve výroku, jímž byli obvinění L. K. a O. K. zproštěni obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., v navazujícím výroku o náhradě škody podle §229 odst. 3 tr. ř. a ve výroku o ochranném opatření zabrání náhradní hodnoty. Nutno poznamenat, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 52 T 13/2017, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 4 To 65/2018, byl uznán vinným obviněný G. T. za pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku zčásti dokonaného, zčásti ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
II.
6. Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 4 To 68/2019 (dále také jen „napadený rozsudek“), podali oba obvinění dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný L. K. pak také důvody podle §265b odst. 1 písm. k), l) tr. ř.
7. Obviněný O. K. namítal, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť tento nevykazuje znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, resp. že skutek není vůbec trestným činem, případně se jedná maximálně o některý z trestných činů spáchaných nedbalostní formou. Upozornil na to, že v průběhu řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Stěžejním obsahem jeho dovolání bylo zpochybnění postupu soudů nižších stupňů, když ve zrušujícím rozhodnutí ze strany odvolacího soudu spatřoval nařízení toho, jak má soud prvního stupně v novém řízení hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům má dospět, aby to odpovídalo představám odvolacího soudu (v tomto směru odkazoval na některá rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu). Soud prvního stupně pak bez toho, aniž by opakoval či doplnil dokazování, svá dosavadní zjištění zcela obrátil a uznal oba obviněné vinnými. Nejenže se tak dostal do rozporu se svými původními závěry, ale „především přistoupil na to, že je v trestním právu možno pohybovat se v rovině spekulací a pouhých presumpcí viny“ . Porušil tím také zásadu volného hodnocení důkazů, neboť namísto svého „pohledu na věc“ , hodnotil důkazy podle pokynu odvolacího soudu. V této souvislosti obviněný poukázal na bod 169. rozsudku soudu prvního stupně, v němž bylo připuštěno, že existují dva způsoby hodnocení zjištěného skutkového stavu. Od počátku tedy podle něj v řízení existují důvodné pochybnosti o tom, „jak se věc udála“ . Tyto pochybnosti přetrvávají doposud, přičemž v takovém případě je třeba postupovat podle zásady in dubio pro reo . Namítal také porušení zásady zakotvené v §2 odst. 5 tr. zákoníku, jelikož nebyly hodnoceny stejně skutečnosti svědčící v prospěch i v neprospěch obviněných.
8. Obviněný vyjádřil současně své přesvědčení, že je v této věci dán extrémní nesoulad ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Zejména pak stran zjištění, že bylo provedeným dokazováním prokázáno srozumění obou obviněných s tím, že v rámci licenčního řízení byly předkládány důkazy v podobě nájemní smlouvy a revizní zprávy, které byly v rozporu se skutečným stavem dokončenosti fotovoltaické elektrárny v XY (dále také jen „FVE“). Takové zjištění soudů bylo podle něj naopak provedeným dokazováním vyloučeno. Objednání, vyhotovení i zaplacení revizní zprávy bylo v režii zhotovitele, tedy společnosti SOLAR CENTER a. s. Z výslechů dalších svědků, např. svědka Z. M. vyplynulo, že obviněný (O. K.) revizní zprávu nikdy neobdržel, neboť tento svědek ji obdržel od SOLAR CENTER a. s. a předložil ji přímo k Energetickému regulačnímu úřadu (dále také jen „ERÚ“), čímž byl pověřen.
9. Obviněný O. K. pak vytkl odvolacímu soudu, že neodstranil vady, kterými řízení zatížil již soud prvního stupně právě stran nepředvídatelného rozhodnutí, když při nezměněném skutkovém stavu popřel své původní závěry (byť tak učinil právě na pokyn odvolacího soudu) a v rozporu s provedenými důkazy jednání obviněného kvalifikoval jako jednání minimálně ve formě nepřímého úmyslu. Rovněž odvolací soud podle něj nepostupoval v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, když „zcela jasné a kategorické odpovědi svědků“ bagatelizoval nebo označil za účelové, z vytržených dílčích částí výpovědí vyvozoval skutečnosti, které v nich reálně oporu nemají, či posouval význam a podobu listin předložených v rámci licenčního řízení před ERÚ. Tento obviněný také vznesl námitku tzv. opomenutých důkazů, neboť odvolací soud neprovedl důkazy, které navrhoval. V neposlední řadě stran uloženého peněžitého trestu namítl, že ani jeden ze soudů nižších stupňů se dostatečně nezabýval jeho majetkovými poměry.
10. Závěrem svého dovolání obviněný O. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Požádal také, aby bylo postupováno podle §265o odst. 1 tr. ř. o odkladu vykonatelnosti obou rozsudků soudů nižších stupňů.
11. Obviněný L. K. podal dovolání ve dvou samostatných podáních, z nichž každé bylo vyhotoveno jiným obhájcem. V (časově) prvním z nich podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. námitky, že výrokové části napadených rozhodnutí neobsahuje některé zákonem požadované náležitosti, a jsou tak z hlediska popisu skutku neúplná. Soudy nižších stupňů ve výroku o vině přesně nerozlišily mezi dokonanou a nedokonanou částí jednání, resp. obviněný jim vytknul, že ani v právní větě nerozlišily, které části údajného útoku považovaly za dokonané a které nikoliv. Pod tento dovolací důvod dále zahrnul také námitky, že skutková věta není kompletní z pohledu některých znaků předmětného trestného činu, neobsahuje znak spolupachatelství (objektivní i subjektivní), jelikož popis skutku zahrnuje jednání pouze jednoho z nich, a to podpis žádosti o udělení licence, které ale nemohlo být ani trestněprávním jednáním. Skutková věta s větou právní jsou spolu v rozporu, když je uvedeno, že „nechali řízení o licenci proběhnout“ , zatímco v právní větě je uvedeno, že uvedli někoho v omyl a podstatné skutečnosti zamlčeli. Není z ní také dostatečně jasné místo a doba spáchání činu, a není tak zjevné, kdy se měl obviněný podvodného jednání dopustit.
12. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný L. K. namítal, že došlo ze strany soudů k nesprávnému posouzení tehdy platné právní úpravy licenčního řízení a významu předkládaných listin, příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, jakož i samotnému jednání jmenovaného obviněného. K nesprávnému posouzení podmínek licenčního řízení konstatoval, že konstrukce, že 1. 12. 2009 podepsal žádost o změnu licence, 7. 12. 2009 smlouvu o nájmu a 21. 12. 2009 dodatek k této smlouvě, by předpokládala, že již v okamžiku podání žádosti o licenci věděl o tom, že revizní zpráva bude nepravdivá, FVE nebude dokončena ke dni vydání rozhodnutí o změně licence a že znal obsah listin předkládaných na ERÚ, avšak z dokazování nevyplynulo nic, co by tyto předpoklady potvrzovalo. Uvedl, že podmínky licenčního řízení se v roce 2009 podstatně lišily od podmínek, které vešly v platnost v průběhu roku 2010, soudy také nesprávně posoudily roli a význam nájemní smlouvy, neboť tato podle něj není dokumentem, kterým by byla deklarována dokončenost stavby. Zdůraznil, že takové informace nelze ani z předmětné smlouvy seznat, a jedná se tak o extrémně vadné hodnocení této listiny. Navíc bylo uděleno povolení k předčasnému užívání, tedy bylo zjevné, že se jednalo o stavbu před dokončením. V daném případě přitom není rozhodné, zda byla FVE skutečně dokončena, či nikoliv, nýbrž to, zda obviněný věděl, měl či mohl vědět, že faktický stav FVE nasvědčuje tomu, že stavba nebude do 31. 12. 2009 dokončena a zda měl informace takový stav potvrzující.
13. Soudům nižších stupňů také vytýkal, že byla zcela přehlédnuta neexistence příčinné souvislosti mezi jednáním v licenčním řízení a trestněprávně relevantním následkem. Neexistuje totiž podle něj příčinný vztah mezi rozhodnutím o udělení licence a neoprávněným účtováním garantované výkupní ceny. Soudy však v této věci takový závěr učinily, když spojily licenční řízení a „škodu“ v podobě (možnosti) vyplacení tzv. zelených bonusů (k tomu obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 753/2018). Samotné udělení licence 29. 12. 2009 nemohlo vést ke vzniku údajné škody, nýbrž až připojení FVE k distribuční síti a zajištění první dodávky elektrické energie do sítě (to však bylo provedeno společností E.ON s. r. o.) jako kumulativní podmínka. V tom spatřoval mj. také porušení principu předvídatelnosti práva a práva na spravedlivý proces.
14. Obviněný L. K. dále uvedl, že i kdyby zcela hypoteticky uznal správnost skutkových zjištění ( „což v žádném případě nečiní“ ), pak i podle nich by byl příčinný vztah mezi jeho údajným jednáním a následkem přerušen či oslaben tak významným způsobem, že nebylo možno dospět jednoznačně k závěru o jeho vině. V tomto směru uvedl, že společnost E.ON, která zajišťovala první dodávku elektrické energie do sítě, měla provést ze zákona povinnou kontrolu připojení, což neučinila. Další významnou příčinou je pak podle něj počínání ERÚ (v této souvislosti opět odkázal na v předchozím odstavci citované rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ten z doložených dokladů musel zjistit, že licenci není možno kvůli nedokončenosti FVE vydat, neboť z rozhodnutí Městského úřadu Tábor o předčasném užívání stavby z 23. 12. 2009 (dále také jen „rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání“) její nedokončenost vyplývá. Již tato listina tak vyvrací tvrzení, že společnost Č. uvedla někoho v omyl. Soudy tedy nepostupovaly podle zásad gradace příčinné souvislosti a zásady umělé izolace jevů.
15. K bodu o nesprávném právním posouzení jeho jednání namítl, že podepsání žádosti o změnu licence není trestné, jejím podpisem nemohl být nikdo uveden v omyl, přičemž vyřízením licenčního řízení byl pověřen svědek Z. M. Ze strany obviněného L. K. nikdy nedošlo k vnějšímu projevu vůle, které by ovlivnilo licenční řízení, resp. nenaplnil znaky §209 tr. zákoníku. Soudy se měly případně zabývat tím, zda splnil podmínky pro jednání opomenutím ve smyslu §112 tr. zákoníku, avšak podle něj splněny nebyly (ze žádných okolností nevyplývala jeho povinnost překontrolovat obsah revizní zprávy, nemá k tomu ani potřebné vzdělání). Nikoho proto v omyl uvést nemohl, a proto tento znak trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku naplněn nebyl. Jelikož nejednal v licenčním řízení aktivně, nemohl ani zamlčet podstatné skutečnosti. Vzhledem ke skutkovým tvrzením soudů by mohlo teoreticky jít maximálně o využití omylu (zaměstnanců) ERÚ nebo o účastenství ve smyslu §24 tr. zákoníku, a to v součinnosti s některou z osob, která dokládala na ERÚ listiny. Soudy však nic takového neuvedly a ani k takovému závěru neexistují skutková zjištění. Uzavřel v tomto směru, že se nemohl dopustit předmětného trestného činu tím, že by sám někoho uvedl v omyl nebo že by sám zamlčel podstatné skutečnosti.
16. Z hlediska naplnění subjektivní stránky není podstatné, zda podepsal žádost o změnu licence či smlouvu o nájmu, neboť z těchto formálních úkonů nelze v žádném případě usuzovat na jeho úmysl. Není podle něj ani důležité, že byl v průběhu licenčního řízení obeznámen s tím, že FVE má problém s podmáčením terénu. Za podstatné považuje to, zda věděl o listinách předkládaných na ERÚ či si alespoň mohl na základě svých zkušeností představit, že nejsou v souladu se skutečností a byl teoreticky alespoň srozuměn s tím, že budou na ERÚ předloženy a že na jejich základě dojde k neoprávněnému rozhodnutí o změně licence. Významné je to, zda si toto uvědomoval v době spáchání údajného trestného činu, jeho představy před či po spáchání trestného činu nejsou podstatné. Ze skutkových zjištění však není patrná doba spáchání trestného činu. Z výroku ani odůvodnění nelze jednoznačně určit, kdy, koho a jak měl uvést v omyl nebo jakým způsobem zamlčel podstatné skutečnosti. Z odůvodnění je zřejmé pouze to, že uvedením v omyl mělo dojít tím, že svědek Z. M. předložil dvě listiny, jejichž obsah nebyl v souladu se skutečností. Z výpovědi tohoto svědka a také G. T. však vyplývá, že obviněný L. K. nebyl prakticky informován o tom, jaké listiny jsou na ERÚ předkládány. V případě trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku by mohlo být podle skutkových zjištění soudů jeho úmyslem zahrnuto pouze zamlčení podstatných skutečností v době rozhodování ERÚ o změně licence. Soudy v tomto ohledu argumentovaly tím, že mu muselo být známo, že FVE není dostavená, jelikož o tom musel mít informace z pravidelných porad, hovořily o jeho tzv. lhostejnosti k následku. Ze skutkových zjištění lze dospět maximálně k jeho eventuálnímu zavinění ve formě vědomé nedbalosti, taková forma zavinění však k naplnění znaků trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku nestačí.
17. Obviněný L. K. následně konstatoval, že rozhodnutí obou soudů jsou zatížena rovněž vadou tzv. extrémního nesouladu, a to stran jeho povědomí o skutečném stavu FVE a jeho srozumění s tím, že FVE nemohla splňovat podmínky pro udělení licence. V této souvislosti namítal selektivní hodnocení důkazů a předkládání hypotetických úvah, kterými došlo k zaplnění nedostatku důkazů. To má přitom původ v prvním (zrušujícím) rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byly založeny následné vady rozsudku soudu prvního stupně, vedoucí k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Následně podrobně rozebral, v čem tento extrémní nesoulad spatřuje. Podle něj fakticky z provedeného dokazování plyne, že v rozhodné době nevěděl, že jsou v předmětném licenčním řízení předkládány dokumenty, jejichž obsah byl v rozporu se skutečností a nevěděl ani to, že FVE nebude splňovat podmínky pro udělení licence. V tomto ohledu pak také poukázal na ustálenou rozhodovací praxi, podle níž nelze mezery v dokazování ohledně objektivní a zejména pak subjektivní stránky trestného činu nahrazovat pouhými úvahami soudu, které nemají oporu v provedeném dokazování. Soud prvního stupně v novém řízení pod záminkou vázanosti názorem odvolacího soudu podle jeho názoru zcela rezignoval jak na nutnost provedení důkazů, které je třeba v případě jiného způsobu hodnocení opakovat, tak na obsah spisu a důkazy v něm založené, a na povinnost hodnotit všechny důkazy jednotlivě a v jejich souhrnu. Tímto postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Poté vytkl odvolacímu soudu, že soudu prvního stupně nařídil, jak má hodnotit provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům má dospět, čímž porušil hned několik základních zásad trestního řízení.
18. Oběma soudům nižších stupňů dále vytkl určité nedostatky v odůvodněních jejich rozhodnutích. Zejména soud odvolací se podle něj dostatečně nevypořádal s důkazními návrhy. V tom spatřuje vadu tzv. opomenutých důkazů. Důkazní návrhy obou obviněných byly přitom způsobilé potvrdit obhajobu v tom směru, že mu nebyla známa komunikace mezi svědky či obsah listin, které si svědci mezi sebou zasílali, neznal podrobnosti, které se týkaly procesu výstavby nejen FVE XY, ale i dalších. Namítal zcela nedostatečný popis myšlenkových úvah soudu prvního stupně při hmotněprávním posouzení skutku (včetně úvah stran spolupachatelství). I z těchto důvodů bylo jeho právo na spravedlivý proces podle jeho názoru porušeno.
19. Závěrem tohoto podání obviněný L. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, případně, aby podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám. Požádal také, aby bylo postupováno podle §265o odst. 1 tr. ř. o odkladu či přerušení vykonatelnosti napadeného rozsudku.
20. Druhé, časově pozdější odůvodnění dovolání obviněného L. K. obsahuje víceméně obdobné námitky, byť jsou jinak formulovány. Námitka, jež byla v prvním dovolání podřazena pod dovolací důvod podle §265k odst. 1 písm. k) tr. ř., stran nedostatečně vyjádřeného znaku spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ve skutkové větě, byla podřazena pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z popisu skutku není zřejmé, čeho se měl dopustit, celý popis skutku je pojat v plurálu, popis neodpovídá spolupachatelství. Bylo namítáno, že obě rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení, neboť skutek, pro který byl odsouzen, nenaplňuje znaky žádného trestného činu, učiněná skutková zjištění jsou podle něj v extrémním nesouladu a je dána existence tzv. opomenutých důkazů. Došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
21. Obviněný L. K. znovu namítal, že byly chybně vykládány v dané době platné právní předpisy, jakož i fungování ERÚ, bylo pominuto, že neexistuje příčinná souvislost mezi rozhodnutím o udělení licence ERÚ a vznikem nároku na „podporu“ . Tehdejší podmínky byly státem stanoveny velmi nepřehledně, nikdo jim tehdy příliš nerozuměl a všichni se řídili informacemi poskytnutými ERÚ. Samotnou žádostí o změnu licence nelze uvést v omyl (nárok na podporu vzniká uvedením do provozu), k zahájení dodávek v této věci došlo přitom až 26. 1. 2010. Není možné podle něj hovořit o uvedení v omyl, když byla nedokončenost seznatelná z předložených dokumentů, navíc rozhodnutí Městského úřadu v Táboře o předčasném užívání zcela zjevně prokazuje nedokončenost. Došlo tedy k pochybení (zaměstnanců) ERÚ. Nájemní smlouva navíc neprokazuje dokončenost jakékoliv stavby (v původním rozsudku soud prvního stupně v bodě 167. přitom uvedl, že nedeklaruje dokončenost předmětu nájmu), předmětné dokumenty na ERÚ ani nepředkládal, revizní zprávu nikdy neviděl a nebyl srozuměn s tím, že je nepravdivá. Podpisem žádosti o změnu licence 1. 12. 2019 nemohl být vyjádřen žádný jeho úmysl. Tato žádost byla podána pro větší množství energetických zařízení, nebyly k ní ani přiloženy žádné podklady, tedy revizní zpráva či nájemní smlouva. Navíc to byl opět Z. M., který převzal rozhodnutí o změně licence, vzdal se práva na odvolání a rozhodnutí tak nabylo právní moci. V této souvislosti namítal, že funkce jednatele, kterou zastával, nemůže být hodnocena jako objektivní odpovědnost. Je mu přičítáno jednání jiných osob. Obvinění nebyli lhostejní, pověřili k vyřízení licenčního řízení odborně zdatnou osobu řádnou plnou mocí, stejně jako tomu bylo u jiných projektů společnosti Č.
22. I v rámci namítaného extrémního nesouladu vznesl obdobné námitky jako v dovolání prvním. Opět poukázal na to, že při nezměněném rozsahu dokazování bylo rozhodováno diametrálně odlišně. Žádný ze svědků nepotvrdil, že by mu byla předána předmětná revizní zpráva, natož aby byl vyrozuměn o tom, že neodpovídá reálnému stavu. Svědci obviněným informace neposkytli, soud prvního stupně však bez důkazů presumoval, že tomu tak bylo. Namítal celkově nepřípustný způsob hodnocení důkazů založený na spekulaci. V dovolání podrobněji tyto své námitky pak rozebral, zejména porovnáním rozhodnutí v původním a novém řízení stran hodnocení důkazů a učiněných skutkových zjištění. Závěrem učinil rovněž stejný návrh jako v dovolání prvním, včetně postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
23. K podaným dovoláním se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), učinil tak v jednom podání. Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, jakož i obsah podaných dovolání. Pak se prvně vyjádřil k námitkám uplatněným obviněným L. K. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. K těm uvedl, že ve skutkové i právní větě je dostatečně zachyceno a rozlišeno, v jaké části se jednalo o pokus a v jaké o dokonaný trestný čin. S tvrzeným nedostatečným časovým a místním vymezením skutku se neztotožnil. K namítanému chybějícímu výroku o formě spáchání spolupachatelství uvedl, že na rozdíl od vývojových stadií trestného činu či forem účastenství, u spolupachatelství žádné zákonné ustanovení nevyžaduje, aby bylo ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku vyjádřeno – kromě popisu skutkových okolností – též výslovným právním závěrem o tom, že trestný čin obviněný spáchal jako spolupachatel. V §23 tr. zákoníku je trestní odpovědnost spolupachatele vymezena tak, jako by trestný čin spáchal sám. Proto není nutné ve výroku o vině ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. při označení trestného činu výslovně uvádět, že jde o spolupachatelství a citovat §23 tr. zákoníku. Státní zástupce proto konstatoval, že nedostatek výslovného údaje o spolupachatelství ani nedostatek citace odpovídajícího ustanovení tedy není vadou rozsudku. Ze skutkového vymezení je přitom třeba dovodit, že se obvinění trestného činu dopustili jako spolupachatelé. V popisu skutku podle něj neabsentuje ani adekvátní vyjádření společného úmyslu. V tomto směru teda uzavřel, že jak popis skutku, tak odůvodnění rozsudků obou soudů byla naformulována takovým způsobem, aby zřetelně vymezovaly soudem zjištěný způsob trestné součinnosti obou spolupachatelů, který byl odlišen od forem tzv. trestné součinnosti zdánlivé.
24. Námitky ohledně podmínek pro udělení (změnu) licence k energetickému zařízení podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále také jen „energetický zákon“), resp. nesprávného posouzení údajné zásadní změny v těchto podmínkách mezi roky 2009 a 2010, státní zástupce odmítl. V tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1340/2019. Z hlediska argumentu o podstatné změně podmínek licenčního řízení státní zástupce uvedl, že podmínky pro udělení (změnu) licence k energetickému zařízení, jak byly stanoveny v příslušných právních předpisech, se při srovnání období konce roku 2009 a konce roku 2010 vůbec nezměnily. V zásadě (kromě odlišně stanovených číselných výší podpor pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie) se nelišily ani podmínky cenového rozhodnutí ERÚ č. 8/2008 účinného od 1. 1. 2009 od podmínek cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 účinného od 1. 1. 2010. Požadavek na připojení revizní zprávy a nájemní smlouvy či jiného užívacího titulu k žádosti o vydání licence zde existoval již koncem roku 2009, jak vyplývalo z tehdy účinného znění §7 odst. 4 písm. d), e) energetického zákona. Jde-li o výkladové stanovisko ERÚ č. 1/2018, na které dovolatel poukazuje, toto podalo výklad k bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009. Znění tohoto bodu je přitom zcela totožné, jako znění bodu 1.10 cenového rozhodnutí ERÚ č. 8/2008. K výhradě dovolatele dále poznamenal, že obviněný L. K. nebyl uznán vinným výhradně za pouhé podání žádosti o změnu licence v okamžiku nedokončené FVE. Podání této žádosti dne 1. 12. 2009, kdy fotovoltaická elektrárna rozhodně dokončena nebyla a obviněný o tom musel bez jakýchkoli pochybností vědět, je nutno posuzovat ve všech souvislostech, včetně následných kroků, které obviněný jako jednatel právnické osoby současně stojící na nejvyšším stupni v hierarchii řízení společnosti učinil, resp. neučinil, ale učinit měl. Podal-li již obviněný takovou žádost při těch informacích o problematičnosti projektu a reálné hrozbě jeho nedokončení do konce roku, které musel mít k dispozici, měl se již o to obezřetněji zabývat podklady, kterými společnost dokládala v jím zahájeném licenčním řízení nárok na změnu licence a pohlídat za společnost pravdivost těchto podkladů. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce nesprávného posouzení nájemní smlouvy, mj. uvedl, že soudy v této souvislosti zcela správně odkázaly na příslušná ustanovení správního řádu týkající se zásady vyšetřovací a zásady volného hodnocení důkazů ve správním řízení. Nájemní smlouvou mělo být v licenčním řízení ze strany žadatele o změnu licence doloženo užívací právo k výrobně elektrické energie (do blízkého budoucna fakticky plánované jako vlastnické, když podnikatelská skupina, jíž byl žadatel členem, plánovala fúzovat již k 1. 1. 2010). Současně však obsah této smlouvy měl zcela očividně vzbuzovat dojem, že předmět nájmu existuje v celistvé podobě ke dni podpisu smlouvy, přestože pravý opak byl pravdou. Podle státního zástupce byla i otázka stavební dokončenosti energetických zařízení a její prokázání v rámci řízení o udělení licence řešena již výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu.
25. S obviněným L. K. se státní zástupce dále neztotožnil ani v bagatelizování významu licenčního řízení před ERÚ a nesouhlasil s názorem, že samotné udělení licence nemohlo vést ke vzniku údajné škody. Pokud totiž elektrárna disponuje podvodně vylákanou licencí a došlo k obejití pravidel pro kontrolu subjektů hodlajících podnikat v daném regulovaném odvětví, která jsou důležitá mimo jiné i z hlediska bezpečného fungování těchto technologicky složitých a ze samé své povahy nebezpečných provozoven, nemá prostě žádný nárok na zvýhodněné výkupní ceny či tzv. zelený bonus. U takové elektrárny by se dalo akceptovat pouze dodávání elektřiny za tržní ceny, ale nikoli za ceny zvýhodněné, dotované odběrateli elektřiny a státem, jehož pravidla vědomě nerespektovala. Pokud obviněný dále vyzdvihl význam připojení FVE k distribuční síti a zajištění první dodávky do sítě provedené společností E.ON s. r. o., státní zástupce k tomu na základě relevantní právní úpravy konstatoval, že podmínky, za nichž ERÚ stanoví vždy na kalendářní rok dopředu výkupní ceny a zelené bonusy, jsou navázány na to, kdy bylo zařízení uvedeno do provozu. V případě zvolení podpory formou zeleného bonusu (jako tomu bylo v dané věci) bude dnem uvedení výrobny do provozu den, kdy výrobce začal v souladu s licencí na výrobu elektřiny vyrábět. Splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy rozhodně není možno chápat jen technicky, nýbrž též v právním smyslu; musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoliv bez právního titulu či dokonce protiprávně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019). Cenová rozhodnutí ERÚ podle státního zástupce žádné nové povinnosti neukládají. Vyjadřují v rovině cenové regulace, že k výkupu energie je třeba energii dodávat a je tak třeba činit legálně. Jedná se tudíž spíše o technickou specifikaci stavu, v němž lze výrobnu považovat za uvedenou do provozu pro účely uplatnění podpory formou výkupních cen či zeleného bonusu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 Tdo 432/2019). Výčet kroků, jež v případech podvodů založených na neoprávněném uplatňování výhodnějších výkupních cen či zelených bonusů za energii pocházející z FVE vedou ke vzniku škody (a naopak obohacení na straně držitele licence) a které lze tedy vzniku nepříznivému následku přičítat, se nemůže omezit jen na otázku nepravdivých údajů ohledně výroby či připojení do distribuční soustavy. Státní zástupce neshledal v této souvislosti relevantním odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 753/2018, neboť se jednalo o jinou skutkovou i právní problematiku.
26. Stran namítaného nedostatku příčinné souvislosti státní zástupce nejprve provedl obecný výklad jednotlivých zásad a v návaznosti na ně uvedl, že pokud by v daném případě nedošlo k podání žádosti o změnu licence na nedostavěnou FVE a v takto zahájeném řízení by následně nebyly předkládány nepravdivé podklady, jež měly deklarovat existenci zcela dokončené FVE a na jejichž vyhotovení se obvinění přímo podíleli, popř. byli srozuměni s nutností předložení takových realitě neodpovídajících podkladů v licenčním řízení za účelem, aby společnost Č. dosáhla prostřednictvím změny licence i na výhodnější podporu ve formě zeleného bonusu, nikdy by uvedená společnost na výhodnější podporu nedosáhla a ke vzniku škody by nedošlo. Rozhodně pak nelze přistoupit na konstrukci, podle níž v důsledku nesprávného či nedůsledného postupu úředníků ERÚ či pracovníků společnosti provozující distribuční soustavu měl být významně oslaben či dokonce přerušen příčinný vztah mezi podvodným jednáním pachatelů a následkem. Takové pojetí by fakticky znamenalo u trestné činnosti podvodného charakteru specifický a v trestním zákoně neupravený důvod zániku trestnosti v těch případech, kdy by někdo dosáhl neoprávněného obohacení na úkor jiného v důsledku uvedení určité osoby v omyl pachatelem podvodu, pokud by osoba takto uvedená v omyl či i někdo třetí na podvod nepřišla, byť by tak za určitých okolností učinit mohla.
27. Státní zástupce se neztotožnil dále ani s námitkami obviněného L. K., jež mířily do posouzení jednání tohoto obviněného. Podle státního zástupce jednal v několika na sebe navazujících krocích, vzájemně podmíněných, jež byly uskutečňovány zčásti aktivní činností a zčásti jeho vůlí řízenou nečinností. Tvrzení jmenovaného obviněného, že nikdy v licenčním řízení nekonal, neodpovídá skutečnosti. Jestliže totiž podepsal za společnost Č., tedy žadatele v licenčním řízení žádost o změnu licence, která byla v souladu s jeho vůlí ERÚ předložena, nemůže být přesvědčen o tom, že se nejednalo o akt konání. Sám totiž svým aktivním počinem licenční řízení zahájil. Za aktivní krok je nutno pochopitelně považovat i udělení zmocnění s vědomím, že zmocněná osoba bude nadále žadatele o licenci v řízení zastupovat, zde předkládat právními předpisy vyžadované podklady, o nichž již v době zahájení licenčního řízení byl opodstatněný předpoklad, že nebudou obsahovat údaje odpovídající skutečnému stavu. Aktivním počinem bylo nepochybně i parafování nájemní smlouvy, o níž bylo jejím aktérům předem známo, že se stane podkladem předloženým v licenčním řízení. Nesprávný není ani závěr soudů o omisivním jednání obviněného, pokud mu přičítají, že s vědomím nemožnosti prokázání bezpečnosti provozovny a nesplnění technických předpokladů pro rozhodnutí o změně licence společně se spoluobviněným jako dalším jednatelem nechal řízení o změně licence provést a přijmout rozhodnutí v omyl uvedeného ERÚ.
28. K námitkám obviněného L. K. ohledně subjektivní stránky státní zástupce uvedl, že se jednalo částečně o jiný výklad rozhodných skutečností, jež vyplynuly z provedených důkazů, částečně o polemiku se závěry přijatými soudy o jednání minimálně ve formě nepřímého úmyslu. S těmito se nicméně plně ztotožnil a odkázal zejména na body 173. až 189. a 194. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 108. až 112., 115. až 116. odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Odmítl ten názor obviněných, že by byla vyvozena objektivní odpovědnost za konání právnické osoby výlučně na základě výkonu funkce jednatelů.
29. Závěrem svého vyjádření státní zástupce také uvedl, že námitky obviněných, jež směřovaly do oblasti skutkové a procesní nelze pod uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, přičemž s jejich argumentací o zásahu do práva na spravedlivý proces se neztotožnil. Vadu v podobě tzv. opomenutých důkazů a tzv. extrémního nesouladu neshledal. Skutková zjištění soudů mají podle státního zástupce zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Dokazování lze označit za úplné ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Za důkazní situace, kterou se orgánům činným v trestním řízení podařilo opatřit, nelze přistoupit na argumentaci o neúplnosti dokazování. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, flagrantní nelogičnosti ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací plně dostály zákonným povinnostem svá rozhodnutí odůvodnit s náležitou pečlivostí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. Soudy se taktéž vypořádaly s výhradou obviněných stran procesního postupu odvolacího soudu, a proto i v tomto směru státní zástupce odkázal na jejich rozhodnutí.
30. Z rozvedených důvodů označil státní zástupce obě dovolání za zjevně neopodstatněná, a proto navrhl, aby byla odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.
III.
31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
32. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podaná proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 4 To 68/2019 , jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
33. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 4 To 68/2019 v předmětném zákonném ustanovení.
34. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
35. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
36. Podle Ústavního soudu se však rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Je třeba připomenout i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění): „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání.“
37. Je tedy třeba uvést, že zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
38. Nejvyšší soud dále uvádí, že vadami důkazního řízení se rozumějí vedle tzv. extrémního nesouladu (a ve spojení s ním) i případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy tzv. opomenutých důkazů. O tzv. opomenuté důkazy jde tehdy, když bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
39. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, chybí-li v rozhodnutí některý výrok nebo je neúplný. Chybějící výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Druhá alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dána tehdy, jestliže v rozhodnutí sice byl určitý výrok učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
40. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod je naplněn v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
IV.
41. Nejvyšší soud uvádí, že dovolací námitky obviněných, které směřovaly do výroku o jejich vině, částečně formálně naplňují jimi uplatněné dovolací důvody, částečně se však s nimi míjejí, a to pokud jde o argumentaci, jež směřovala do oblasti skutkové a procesní. Obvinění totiž polemizovali s hodnocením důkazů, které bylo podle nich založeno na spekulacích a domněnkách ze strany soudů nižších stupňů, a tedy i s učiněnými skutkovými zjištěními. Řízení je podle nich zatíženo vadou v podobě tzv. extrémního nesouladu a také tzv. opomenutých důkazů. Porušení principu in dubio pro reo a jejich práva na spravedlivý proces spatřují především s ohledem na to, že v původním řízení byli oba soudem prvního stupně zproštěni obžaloby, avšak po nepřípustném zásahu odvolacího soudu do hodnocení důkazů a skutkových zjištění je soud prvního stupně uznal vinnými ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, aniž by doplnil nebo zopakoval dokazování.
42. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že se ze strany odvolacího soudu nejednalo v případě zrušení původního zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně o nepřípustný zásah do hodnotící činnosti soudu prvního stupně, neboť rozhodl zcela v mezích svých oprávnění. Byť se odvolací soud k tomu již podrobně vyjádřil, Nejvyšší soud opakuje, že odvolací soud může soudu prvnímu stupně jako soudu nalézacímu vytknout např. nelogičnost jeho hodnocení, nepřihlédnutí k okolnostem významným pro rozhodnutí, opomenutí nějakého důkazu či zkreslení jeho obsahu.
43. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. I. ÚS 49/06 , uvedl, že jak vyplývá z judikatury obecných soudů i z názorů trestněprávní teorie, pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Jestliže však považuje odvolací soud rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, „nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí zvážit, zda by to neodporovalo povaze odvolacího řízení a nepřekračovalo by to meze pravomocí odvolacího soudu, a proto v takových případech musí odvolací soud postupovat podle §259 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud přitom pak může jen soud prvního stupně upozornit, ve kterých směrech má řízení doplnit nebo čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny.“ (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 105/2006 , 4 Tz 45/2006 , 2 Tzn 187/96 aj.). Odvolací soud však může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16, ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12).
44. Odvolací soud v daném případě nemohl, zrušil-li původní rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř., sám rozhodnout o vině obviněných, neboť mu to ustanovení §259 odst. 1, 3 tr. ř. v souvislosti s ustanovením §259 odst. 5 písm. a) tr. ř. neumožňuje. Zároveň, jak již uvedeno, se nedopustil nepřípustného zásahu do činnosti soudu prvního stupně, protože nevytvářel závěry o skutkovém stavu věci, pouze srozumitelně a výstižně vyjádřil, v čem soud prvního stupně při hodnocení důkazů pochybil, a vyložil, v jakých směrech jeho úvahy nejsou logické a ani nemají oporu v provedených důkazech, resp. že soud prvního stupně „při hodnocení důkazů nevyčerpal celý obsah některých z provedených důkazů, některé skutečnosti z nich pominul, popř. jim nepřiznal odpovídající význam a pečlivě neuvážil všechny okolnosti případu v jejich souhrnu.“ Takový postup, při kterém odvolací soud vyjmenuje konkrétní pochybení a nedostatky rozhodnutí soudu prvního stupně, přitom nelze označit za vadný. Zároveň je totiž nutno zmínit, že odvolací soud nenutil soud prvního stupně k tomu, jak má konkrétní důkazy hodnotit a k jakým konkrétním závěrům má dojít, nýbrž mu přikázal, aby přistoupil k hlubšímu zohlednění všech okolností případu a za tím účelem případně i doplnil dokazování, pokud by tato potřeba vyvstala v průběhu řízení. Soud prvního stupně pak dostál zmíněným požadavkům, když zároveň nepovažoval za potřebné dokazování doplnit a vycházel z důkazů již provedených v původním řízení.
45. Jak již shora uvedeno, námitky obou obviněných byly částečně založeny na tom, že jimi rozporovali učiněná skutková zjištění a až skrze to dovozovali, že soudy dospěly k nesprávným právním závěrům, zejména, že nebyl dán jejich úmysl, neboť neměli povědomí o tom, že by FVE XY nebyla dokončená a že předkládané dokumenty na ERÚ v licenčním řízení neodpovídají reálnému stavu. Obvinění tedy nezpochybňovali, že FVE nebyla dokončená, podstata jejich námitek spočívala v tom, že v řízení nebylo prokázáno, že by měli informace, jež by nedokončenost FVE potvrzovaly, resp. že elektrárna nebude splňovat podmínky pro udělení licence. Za tohoto stavu proto bylo možno podle názoru obviněných uvažovat toliko o nedbalostním zavinění. V této souvislosti bylo také namítáno, že soudy vyvodily závěr o trestní odpovědnosti obviněných včetně požadované formy zavinění z toho, že obvinění byli jednateli společnosti Č., což je v trestním právu, založeném na odpovědnosti za zavinění, nepřípustné.
46. K tomu je však nutno uvést, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích podrobně vyložily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru, že o skutečnostech stran reálného stavu FVE XY obvinění informováni byli. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v nyní posuzované věci extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat, když se s nimi ztotožňuje, a v podrobnostech proto na obě rozhodnutí odkazuje. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil, což potvrdil již odvolací soud.
47. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Možno stručně poznamenat, že jejich skutková zjištění mají v provedených důkazech, a to ve výpovědích řady svědků, jakož i v listinných důkazech, tak, jak je konkrétně rozvedly a hodnotily oba soudy nižších stupňů, patřičné obsahové ukotvení. Soud prvního stupně se k vědomosti obviněných o nedokončenosti FVE vyjadřoval v bodech 170. až 181. Také odvolací soud velmi podrobně rozvedl v tomto směru své úvahy, a to v bodech 64. až 100. Nelze proto ani konstatovat, že by soudy učiněná skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů.
48. Činí-li za dané situace obvinění kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a rovněž z toho dovozují vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
49. Na tomto místě je možno uvést, že řízení netrpí ani vadou v podobě tzv. opomenutých důkazů. K námitce obviněných vytýkající neprovedení určitých důkazů je možno (stručně) uvést, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). V daném případě přitom odvolací soud odůvodnil, proč obhajobou navrhované důkazy neprovedl, a to z důvodu jejich nadbytečnosti (body 66., 69., 101., 102. napadeného rozsudku odvolacího soudu).
50. Nejvyšší soud na tomto místě předesílá, že s ohledem na celkovou provázanost námitek skutkových, resp. procesněprávních, a hmotněprávních, nebude v další části odůvodnění striktně u jednotlivých námitek rozlišovat mezi těmi, které svojí povahou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit lze a které nikoliv. Podstatné je, že žádné z námitek nepřisvědčil, a to vzhledem k důvodům rozebraným níže.
51. Jelikož bylo namítáno porušení zásady presumpce neviny a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo , nutno ještě dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). To, že rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů nekoresponduje s představami obviněných, samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Skutečnost, že soud prvního stupně v původním rozsudku nevyčerpal obsah všech provedených důkazů, neznamená, že by v daném případě od počátku existovaly pochybnosti o tom, „jak se věc udála“ . To ostatně, jak již uvedeno, potvrzují logické a souvislé hodnotící úvahy obou soudů vyjádřených v odůvodnění jejich nynějších rozhodnutí. Z těch je zřejmý mj. ten závěr, že oba obvinění z titulu své funkce statutárního orgánu, nikoliv však pouze „formálně, ale i fakticky řídili a ovlivňovali postup společnosti Č. v řízení o změně licence“ . Jednali tak přitom úmyslně, a to s cílem, aby pro jmenovanou společnost zajistili podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů za ceny stanovené pro zařízení uvedené do provozu v roce 2009, čehož také dosáhli. Byla-li v této souvislosti vznesena námitka, že neexistuje příčinný vztah mezi rozhodnutím o udělení licence a neoprávněným účtováním garantované výkupní ceny, pak této nelze přisvědčit.
52. Nejvyšší soud prvně v obecnosti uvádí, že příčinný vztah spojuje jednání s následkem. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněných nastal. Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnutý zaviněním. Zavinění totiž musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (R 20/1981). Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. rozhodnutí č. 69/1953 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). U úmyslných trestných činů tedy pachatelovo zavinění musí zahrnovat příčinný průběh jako možný, přičemž pro tento případ s ním musí být pachatel alespoň srozuměn (blíže viz P. Šámal a kol., Trestní zákoník I. §1až 139, Komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 124).
53. Podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 ze dne 3. 11. 2009, ve znění cenového rozhodnutí ERÚ č. 5/2009 ze dne 23. 11. 2009, účinného od 1. 1. 2010, u nově zřizované výrobny elektřiny nebo zdroje se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé začal vyrábět elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů. V bodě 1.15 je pak stanoven zelený bonus pro výrobu elektřiny využitím slunečního záření pro zdroj s instalovaným výkonem nad 30 kW a uvedeným do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 12 080 Kč/MWh. Výkupní ceny elektřiny dodané do sítě byly stanoveny na částku 13 050 Kč/MWh.
54. K tomu je třeba zdůraznit, že podmínka dodávání elektřiny do elektrizační soustavy podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009 nemůže být splněna jednáním, které není v souladu s právem . Splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy rozhodně není možno chápat jen technicky, nýbrž též v právním smyslu; musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoliv bez právního titulu či dokonce protiprávně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019).
55. Jak požadavek dodávání energie do sítě, tak požadavek, aby se tak dělo na základě licence, je v souladu se zněním a účelem zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, a tvoří s ním logický a přirozeně provázaný celek. Citovaná cenová rozhodnutí ERÚ žádné nové povinnosti neukládají. Vyjadřují v rovině cenové regulace, že k výkupu energie je třeba energii dodávat a je tak třeba činit legálně.
56. Podle §3 odst. 3 energetického zákona mohou podnikat v energetických odvětvích na území České republiky za podmínek stanovených zákonem fyzické či právnické osoby pouze na základě licence udělené Energetickým regulačním úřadem. Z §5 odst. 3 energetického zákona pak vyplývá, že fyzická nebo právnická osoba, která žádá o udělení licence, musí prokázat, že má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti, je povinna doložit vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti. Energetické zařízení musí mít technickou úroveň odpovídající právním předpisům a technickým normám. Výrobnou elektřiny se rozumí energetické zařízení pro přeměnu různých forem energie na elektřinu, zahrnující všechna nezbytná zařízení [§2 odst. 2 písm. a) bod 20. energetického zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2010]. Podle §9 vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, ve znění účinném do 26. 12. 2011, se technické předpoklady energetických zařízení prokazovaly vedle dalších podkladů rovněž dokladem o splnění požadavků k zajištění bezpečnosti práce stanovených zvláštním právním předpisem, tzv. zprávou o výchozí revizi energetického zařízení.
57. Jedná se tedy o činnost – licencovanou – nad kterou si stát vyhrazuje z řady důvodů zvýšenou míru kontroly. Podle tehdejších (výše uvedených) podmínek byla pro výrobu a dodávání elektřiny nezbytná licence, a to licence získaná v souladu s právem. Jak přitom plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v této věci, na ERÚ byly předloženy nepravdivé doklady, a proto společnost Č. získala licenci neoprávněně. Nemohla tedy být splněna podmínka uvedená v cenových rozhodnutích ERÚ, aby se výroba a dodávky elektrické energie realizovaly v souladu s licencí na výrobu elektřiny. Společnost Č. tak neměla nárok na ceny stanovené pro zařízení uvedená do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009.
58. Již odvolací soud v bodě 59. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že u nově zřizované výrobny elektřiny se uvedením do provozu rozumí den, kdy výrobce v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti začal vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy, přičemž za předpokladu vydané licence se datem uvedení do provozu rozumí i zkušební provoz. Zkušební provoz byl přitom povolen dne 31. 12. 2009. Jestliže obviněný L. K. namítal, že ke vzniku škody mohlo vést až připojení FVE k distribuční síti a zajištění první dodávky elektrické energie do sítě, přičemž k zahájení dodávek v této věci došlo až 26. 1. 2010, nutno konstatovat, že v této souvislosti naprosto opomíjí tu nezpochybnitelnou skutečnost, že společnost Č. dosáhla ve smyslu výše citovaných cenových rozhodnutí cen stanovených pro zařízení uvedená do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009, přičemž bez získané licence pro elektrárnu uvedenou do provozu do 31. 12. 2009 by nárok na takto stanovené ceny neměla. Tudíž zcela nepochybně je zde dána příčinná souvislost mezi udělením licence a neoprávněným účtováním a získáním garantované výkupní ceny, resp. zeleného bonusu. Ostatně již soud prvního stupně v bodě 192. svého rozsudku konstatoval, že mezi jednáním obviněných a vznikem následku existuje příčinný vztah, protože pokud by k vydání licence nedošlo, nebyla by splněna jedna ze základních podmínek, aby bylo možno FVE XY považovat za výrobnu uvedenou do provozu ještě v roce 2009, protože jedině provozovatelé takového zařízení následně mohli nárokovat výhodnější podporu.
59. Snaha obviněných získat licenci (a to i za cenu podvodného jednání) ostatně svědčí o tom, že ji ve skutečnosti sami považovali za základní podmínku pro nárokování vyšších výkupních cen nebo zelených bonusů.
60. Na tomto místě je vhodné uvést, že pokud v této souvislosti odkázal obviněný L. K. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 7 Tdo 753/2018, jednalo se o jinou skutkovou i právní rovinu. Šlo o trestnou činnost úřední osoby, zaměstnance ERÚ, který se podílel na vydání rozhodnutí o zastavení řízení ve věci nařízení obnovy řízení o změně rozhodnutí o licenci. Zaměstnanec ERÚ mohl svým jednáním ovlivnit pouze platnost licence, nikoliv další podmínky oprávněnosti čerpání podpory. Nejvyšší soud v předmětné věci konstatoval, že nelze dojít k úsudku, že by rozhodnutí obviněného (zaměstnance ERÚ) o zastavení řízení ve věci obnovy bylo příčinou neoprávněného účtování ceny elektřiny společností Č. Ani zmíněné rozhodnutí přitom nezpochybňuje fakt, že řádně získaná licence je jednou ze základních podmínek pro nárokování garantované výkupní ceny, resp. zeleného bonusu. Možno tedy opětovně konstatovat, že za zákonného, pravidelného běhu věcí, tedy bez existence protiprávního jednání by fotovoltaická elektrárna neobdržela licenci do konce roku 2009, a nemohla by tedy získat vyšší garantované výkupní ceny, resp. zelený bonus (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 990/2018, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 1394/19). Navíc v posuzovaném případě byli skrze podvodně vylákanou licenci oklamáni také distribuční společnosti.
61. S ohledem na uvedené Nejvyšší soud dále uvádí, že nemůže přisvědčit námitce obviněného L. K., že „podmínky licenčního řízení se v roce 2009 podstatně lišily od podmínek, které vešly v platnost v průběhu roku 2010, a které jsou shrnuty ve výkladovém stanovisku Energetického regulačního úřadu č. 1/2018“ . Požadavek na připojení revizní zprávy a nájemní smlouvy či jiného užívacího titulu k žádosti o vydání licence zde totiž existoval již v době, kdy společnost Č. žádala o změnu licence na ERÚ. Pokud jde o zmiňované výkladové stanovisko, to se týkalo bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009, a to problematiky „uvedení do provozu“ v souvislosti s přiznáním nároku na podporu. Rozhodně z něj však neplyne závěr, že by snad mohla být považována za řádně (v roce 2009) vydanou licence, pro jejíž získání byly podkladem nepravdivé doklady, popř. že by nemusela být revizní zpráva a nájemní smlouva (či jiný užívací titul) vůbec připojena.
62. V dané věci, s ohledem na skutková zjištění soudů nižších stupňů popsaná v jejich rozhodnutích, lze mít za to, že jednání obou obviněných naplňuje všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Jednání obviněných spočívalo v řadě na sebe navazujících kroků, jak aktivních, tak omisivních, jejichž cílem bylo získat licenci k výrobě elektřiny tak, aby došlo k uvedení elektrárny do provozu ještě do konce roku 2009, čímž by pro společnost Č. zajistili nárok na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů ve výši cen (jak výkupních cen, tak i zelených bonusů) stanovených pro zařízení uvedená do provozu do 31. 12. 2009, když současně věděli, že pokud by FVE byla dokončena a uvedena do provozu nejdříve až (po provedení melioračních prací) v roce 2010, neměla by společnost Č. na takto stanovené ceny nárok. Jednotlivými kroky byl v omyl uveden především ERÚ a dále také distribuční společnost E.ON Distribuce a. s., resp. OTE a. s., u kterých byla vyvolána mylná představa neodpovídající skutečnosti, že FVE byla plně dokončena, funkční a bezpečná. I to konstatoval již soud prvního stupně v bodě 191. svého rozsudku, když uvedl, že společnosti E.ON Distribuce a. s. byly zamlčeny podstatné skutečnosti o okolnostech, za kterých došlo k nezákonnému získání licence a současně jim byla předložena stejná nepravdivá revizní zpráva, na základě které došlo k připojení výrobny k distribuční soustavě, v důsledku čehož následně byla společnosti Č. na základě vystavených faktur poskytována podpora v podobě výhodnějších výkupních cen, resp. zelených bonusů platných pro zařízení uvedená do provozu v roce 2009. Totéž se pak opakovalo ve vztahu ke společnosti OTE a. s. K těmto okolnostem se vyjádřil také odvolací soud v bodě 114. napadeného rozsudku.
63. Nelze přisvědčit ani námitce, že jednání nebylo způsobilé uvést pracovníky ERÚ v omyl, když ze samotného rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání stavby, z něhož ERÚ v licenčním řízení vycházel, se nedokončenost FVE deklaruje. Obviněný L. K. má, zjednodušeně vyjádřeno, za to, že za takové situace museli mít pracovníci ERÚ o skutečném stavu elektrárny pochybnosti a že si měli sami tento stav ověřit.
64. Z hlediska právního závěru o naplnění znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívajícímu v „uvedení v omyl“ , je však podstatné již to, že ERÚ byly předloženy dokumenty, které byly nepravdivé (revizní zpráva) či měly vyvolat dojem, že daná elektrárna splňuje veškeré podmínky podmiňující vydání licence na výrobu elektřiny ze slunečního záření (nájemní smlouva).
65. Pokud jde o rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání, bylo spolu s ostatními dokumenty předloženo jako jeden z podkladů ERÚ, který na základě těchto dokumentů vydal dne 29. 12. 2009 příslušnou licenci na provoz FVE XY. Předmětné rozhodnutí stavebního úřadu přitom bylo zjevně způsobilé vyvolat omyl na straně ERÚ stran dokončenosti FVE XY, když ani v odůvodnění tohoto rozhodnutí není uvedeno, že povolení předčasného užívání stavby se týká pouze její určité části (bod 81. napadeného rozsudku odvolacího soudu), což svědci L. P. a L. Ž. potvrdili. Podle nich dané rozhodnutí stavebního úřadu z hlediska dokončenosti celé FVE nevyvolávalo pochybnosti, resp. vztahovalo se na celou FVE. Pokud by se přitom rozhodnutí stavebního úřadu týkalo jen části FVE, nebylo by možno udělit licenci na požadovaný výkon.
66. Nebylo přitom povinností ERÚ, resp. jeho pracovníků, zkoumat správnost předložených dokumentů, neboť podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu má řízení o vydání licence charakter zásadně neveřejného písemného řízení, kdy správní orgán vychází zejména z písemných podkladů předložených tím, kdo podal žádost o udělení předmětné licence, přičemž na závěru o možnosti uvedení správního orgánu v omyl nemůže nic změnit ani skutečnost, že správní orgán si může pro zjištění skutkového stavu v pochybnostech sám opatřit podklady (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016, a něj navazující rozhodnutí – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018, či ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 791/2017). Možno doplnit to, co již v této věci uváděly i soudy nižších stupňů, a to že oprávněná úřední osoba (ERÚ) kontroluje, zda revizní zpráva je výchozí revizní zprávou a zda je v této zprávě uvedeno, že zařízení je schopno bezpečného provozu. Jedna se přitom pouze o administrativní kontrolu (bod 58. napadeného rozsudku odvolacího soudu stran zprávy ERÚ ze dne 10. 9. 2015).
67. S ohledem na okolnosti nyní projednávané trestní věci tak není pochyb o tom, že ERÚ, byl v licenčním řízení týkajícím se FVE XY uveden v omyl, když vycházel hned z několika dokumentů, které měly vyvolat dojem, že daná elektrárna splňuje veškeré podmínky podmiňující vydání licence na výrobu elektřiny ze slunečního záření. Nutno zdůraznit, že znak „uvedení v omyl“ by přitom byl naplněn, i kdyby byl ERÚ předložen byť jeden dokument, který by byl nepravdivý, pokud k uvedení v omyl směřovala vůle jednajícího a pokud by bez tohoto dokumentu nebylo možné žádosti o vydání licence vyhovět (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 3 Tdo 42/2020).
68. Nutno dodat, že revizní zpráva má v licenčním řízení nezastupitelný význam, neboť slouží jako podklad pro zjištění skutkového stavu věci, a proto je podstatné, zda údaje v ní uvedené odpovídají skutečnosti a zda osvědčuje bezpečnost fotovoltaické elektrárny ve skutečné podobě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2017, sp. zn. 7 As 140/2016 , ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 9 As 19/2015 , nebo ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 9 As 30/2015 ). Pokud jsou v revizní zprávě uvedena nepravdivá tvrzení, je tato zpráva jako celek nevěrohodná a nelze z ní pro prokázání bezpečnosti povolované fotovoltaické elektrárny vycházet (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 9 As 145/2016).
69. I samotné předložení falešné revizní zprávy, která v dané věci odporovala skutečnému stavu a nebyla pravdivá, by tak k uvedení ERÚ v omyl postačovalo, neboť se jedná o nezbytný podklad potvrzující bezpečnost FVE. Ostatně tuto skutečnost ani obvinění nezpochybňují, pouze namítají, že o tom nevěděli. Takovou námitku je přitom nutno považovat za námitku skutkového charakteru. Ze soudy zjištěných skutečností přitom vyplývá, že obvinění byli přinejmenším srozuměni s tím, že revizní zpráva neodpovídá realitě, resp. že FVE nesplňuje podmínky pro to, aby jí byla udělena licence. K výhradě obviněného L. K., že podepsáním žádosti o změnu licence nebyl vyjádřen žádný úmysl, samo o sobě takové jednání není trestné a ani jím nemohl nikoho uvést v omyl, je nutno uvést, že obviněný nebyl uznán vinným toliko za podání žádosti. Podání této žádosti, kdy FVE XY rozhodně dokončena nebyla a podle učiněných skutkových zjištění o tom nejen tento, ale i obviněný O. K. věděl, je nutno posuzovat v kontextu všech rozhodných okolností, které podání žádosti předcházely a také následovaly (např. viz bod 80. rozsudku odvolacího soudu, z nějž se podává, že oba obvinění byli na dozorčí radě ze dne 21. 12. 2009 informováni o tom, že předání díla bude na základě uzavřeného dodatku prodlouženo až do 31. 3. 2010), tedy i včetně dalších kroků, které obvinění jako jednatelé společnosti učinili (podpis nájemní smlouvy, což svědčí o aktivním podílu obou obviněných na vytváření a využití podkladů pro rozhodnutí ve správním řízení), případně neučinili, ale učinit měli. Obvinění přitom věděli, k jakým účelům má být revizní zpráva a oběma podepsaná nájemní smlouva použita, a sice že jde o důležité podklady pro získání potřebného povolení, které má zajistit uvedení dané elektrárny do provozu do konce roku 2009 (viz bod 64., 65. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Přitom právě uvedení elektrárny do provozu v tomto termínu bylo, zjednodušeně řečeno, cílem veškerého snažení obviněných, ale i mnoha dalších osob zapojených do výstavby (nejen) této fotovoltaické elektrárny, jelikož jim bylo zřejmé, že dojde ke snížení výkupních cen, resp. zelených bonusů pro zařízení uvedená do provozu až v roce 2010. Již odvolací soud v bodě 70. až 72. svého rozsudku vyložil, proč na základě listinného důkazu s datem 15. 10. 2009, který k projednání v dozorčí radě Č. předložil obviněný O. K., dovodil, že obvinění považovali za jednu z hlavních priorit, aby byla elektrárna dokončena a získala příslušnou licenci do konce roku 2009. Z této listiny se totiž mj. podává, že: „Hlavní riziko projektu v současné době spočívá v nenulové pravděpodobnosti připojení FVE v lokalitách Jižní Čechy do sítě po 31. 12. 2009 s dopadem do výše kupní ceny elektřiny a snížení tržeb.“ Odvolací soud také uvedl, že obvinění se sice snažili umenšovat význam FVE XY, avšak se jednalo o – z pohledu velikosti – druhou největší FVE, jež byla dávána do provozu, přičemž na realizaci projektu měla být vynaložena částka 1 169 mld. Kč. Podle obviněného L. K. byla tato částka vynaložena na projekt všech elektráren, nikoliv pouze na FVE XY. K tomu je však jednak nutno zmínit, že odvolací soud uvádí „na realizaci projektu“ , nikoliv přímo na FVE XY, jednak se nejedná o informaci natolik významnou, neboť je zjevné, jak již uvedeno, že bylo zájmem obviněných, aby byly učiněny takové kroky, které povedou k tomu cíli, že společnost Č. si bude moci nárokovat výkupní ceny, resp. zelené bonusy stanovené pro zařízení uvedená do provozu do 31. 12. 2009. Pokud by tomu tak nebylo, nebyl by důvod FVE XY dokončit za každou cenu v roce 2009, když při její výstavbě byly značné problémy s podmáčeným terénem. Možno také v této souvislosti zmínit výpověď svědka M. Z., že „byla jasná dohoda, že musí získat licenci a pak v klidu mohou provádět práce na těch elektrárnách“ (bod 86. napadeného rozsudku odvolacího soudu).
70. Pokud jde o námitku stran nesprávného posouzení významu nájemní smlouvy, již oba obvinění podepsali, že tato není v kontextu podmínek licenčního řízení dokumentem, kterým by byla deklarována dokončenost stavby, přičemž taková informace z dané nájemní smlouvy ani nevyplývá, ani této přisvědčit nelze. Je sice skutečností, že nájemní smlouva (či jiný užívací titul) je výslovně uvedena v příslušných ustanoveních energetického zákona a prováděcí vyhlášky o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích (viz výše) jako podklad sloužící k prokázání určitého předpokladu nutného pro udělení (změnu) licence, tedy k doložení užívacího práva. Neznamená to však, že by nemělo být přihlédnuto k jejímu vlastnímu obsahu při posouzení toho, zda skutečnostmi ve smlouvě uvedenými bylo možno uvést úředníky ERÚ v omyl stran otázky dokončenosti FVE. Ostatně soudy v této souvislosti zcela správně odkázaly na příslušná ustanovení správního řádu týkající se zásady vyšetřovací a zásady volného hodnocení důkazů ve správním řízení. Jinými slovy řečeno, není rozhodující forma podkladu, jenž má být předmětem posouzení, nýbrž jeho obsah. Nájemní smlouvou mělo být v licenčním řízení o změnu licence doloženo užívací právo k výrobně elektrické energie. Současně však obsah této smlouvy měl zcela očividně vzbuzovat dojem, že předmět nájmu existuje v celistvé podobě ke dni podpisu smlouvy, přestože pravý opak byl pravdou, resp. „nevyplývá z ní, že by nájemce převzal jen část předmětu nájmu nebo že by elektrárna neměla sjednaný výkon 4,484 MWp“ (bod 170. rozsudku soudu prvního stupně). Žádost o změnu licence se týkala FVE XY o celkovém instalovaném výkonu 4,48 MWp, přičemž tento výkon odpovídal výkonu sjednanému ve smlouvě o dílo i v nájemní smlouvě (bod 180. rozsudku soudu prvního stupně). Je tedy nutno konstatovat, že komplex dokumentů (revizní zpráva, nájemní smlouva, rozhodnutí stavebního úřadu o předčasném užívání), které měl ERÚ k dispozici, podával obrázek o elektrárně jako o dokončené, byť primárně nájemní smlouva neslouží k tomu, aby deklarovala dokončenost FVE. Jak již shora uvedeno, v tomto směru je zcela nezbytným podkladem výchozí revizní zpráva, která však deklarovala stav, který byl v rozporu se skutečností, a již sama o sobě by postačovala k tomu, aby byl ERÚ (případně další subjekty) uveden v omyl.
71. Soud prvního stupně přitom dospěl k závěru, že provedenými důkazy bylo prokázáno srozumění obou obviněných s tím, že v rámci licenčního řízení jsou předloženy důkazy v podobě nájemní smlouvy a revizní zprávy, které jsou v rozporu se skutečným stavem technologické dokončenosti FVE XY (obvinění byli informováni o problémech s podmáčením terénu, a že tedy nebylo možné zajistit, aby byla do konce roku 2009 elektrárna dokončena), a přesto nechali řízení proběhnout. To potvrdil i odvolací soud (bod 181. rozsudku soudu prvního stupně, bod 111. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Proto je nutno odmítnout i námitku obviněných, že bylo možno uvažovat nanejvýše o nedbalostním zavinění.
72. Bylo-li pak ze strany obviněného L. K. namítáno, že v dané věci nijak nekonal, soudy se nezabývaly splněním podmínek ve smyslu §112 tr. zákoníku, přičemž také nesprávně vyhodnotily tzv. lhostejnost, je k tomu namístě uvést následující. Z učiněných skutkových zjištění plyne, jak již shora řečeno, že jmenovaný obviněný jednal v několika na sebe navazujících krocích, a to nejen kroky aktivními, ale také jeho vůlí řízenou nečinností (opomenutím). Nejen podepsání samotné žádosti o změnu licence, nýbrž také signování nájemní smlouvy (také obviněným O. K.) svědčí o aktivním podílu na vytváření a využití podkladů pro rozhodnutí v licenčním řízení. Pokud tedy obviněný L. K. namítal, že nikdy nekonal, mýlil se. Posléze pak nechal proběhnout licenční řízení, v němž figurovaly obviněnými zplnomocněné osoby, přičemž si byl dobře vědom toho, že nejsou splněny podmínky pro řádné získání dané licence, neboť FVE nebyla dokončena, avšak neučinil ze své pozice žádné kroky, aby vydání takové licence zabránil. Jestliže podle názoru obviněného L. K. nebyla splněna ani jedna podmínka ve smyslu §112 tr. zákoníku stran omisivního jednání, pak ve shodě se státním zástupcem je k tomu možno uvést následující. Obviněný vyvolal za právnickou osobu, jejímž jménem byl oprávněn a současně povinen jednat (na podkladě smlouvy o výkonu funkce), licenční řízení o změnu licence na výrobnu elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Povinnosti žadatele o udělení (změnu) licence v licenčním řízení stanovil energetický zákon a jeho prováděcí vyhláška o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích. Žadatelem o změnu licence v předmětném případě byla sice právnická osoba Č., zde je možno ovšem odkázat na přiměřené použití výkladového ustanovení §114 tr. zákoníku. Pokud měl účastník licenčního řízení zákonem předpokládané povinnosti prokázat určitým (ovšem legálním) způsobem splnění požadovaných předpokladů energetického zařízení a toto neučinil, resp. byl srozuměn s tím, že podle stávajícího stavu výrobny splnění předpokladů není legitimním způsobem možné, a jestliže dané řízení přesto nechal proběhnout a nijak proti nutně nepravdivě doloženým skutečnostem nebrojil (např. zpětvzetím žádosti, žádostí o přerušení řízení), lze v jeho vědomě pasivním přístupu shledat nekonání toho, k čemuž byl povinen podle zvláštního právního předpisu. Rovněž je nutno poukázat na základní povinnost držitele licence (zde právnické osoby Č.) požádat o změnu licence, jestliže u něho dojde ke změnám v podmínkách pro udělení licence podle §5 nebo se skutečný stav dostane do rozporu s obsahem licence (§9 energetického zákona). Tato obecná povinnost by měla být nepochybně vztažena i na období, kdy již bylo řízení o změně licence jejím držitelem vyvoláno. Obviněnému lze také přičítat, že byl jako jednatel ve vrcholném řídícím postavení v organizační struktuře držitele licence, který podal (byť prostřednictvím další osoby) za držitele licence vědomě žádost o její změnu v době, kdy výrobna nebyla v takovém stavu, jenž by takto deklarovanou změnu opodstatňoval, přičemž bylo možno důvodně předpokládat i to, že takový stav nenastane až do konce roku, do kdy měl ERÚ vydat rozhodnutí ve 30 denní lhůtě, povinen konat podle okolností a svých poměrů a při srozumění s faktem, že výrobna podmínky pro změnu licence nemůže splnit, měl zakročit. Nutno přitom poznamenat, že uvedené platí i ve vztahu k obviněnému O. K.
73. Rovněž u námitky stran nesprávného posouzení lhostejnosti ve vztahu k následku obviněný L. K. vycházel z jiných (svých) skutkových zjištění. Soud prvního stupně v tomto směru uvedl, že „při hodnocení srozumění obžalovaných s nepravdivostí revizní zprávy lze také vyjít z toho, že lhostejnost k obsahu listin s ohledem na další skutečnosti je výrazem kladného vztahu pachatele k následku a tedy nepřímým úmyslem“ . V daném směru je podstatné, že obviněný konal, resp. i opomenul jednání, k němuž byl povinen, zjevně s tím cílem, aby společnost Č. i za cenu nepravdivých podkladů získala licenci a aby si mohla nárokovat ceny stanovené pro zařízení uvedená do provozu do konce roku 2009, což v podstatě vylučuje lhostejnost.
74. Z výše rozvedených důvodů nelze přisvědčit ani námitce L. K., že bez aktivního jednání nemohl být naplněn znak zamlčení podstatných skutečností či že mohlo být jeho jednání posouzeno maximálně podle ustanovení §24 tr. zákoníku upravujícího problematiku účastenství.
75. Na tomto místě je vhodné opětovně uvést, že mezi úmyslným jednáním (konáním i opomenutím) obviněných a způsobeným i hrozícím následkem byla příčinná souvislost zachována, protože bez něj by zjevně k takovému následku nedošlo.
76. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uplatnil obviněný L. K. v jeho druhé alternativě, tedy že je výrok neúplný, resp. že výrokové části napadených rozhodnutí neobsahují některé zákonem požadované náležitosti, a proto jsou z hlediska popisu skutku neúplná. Neúplným je přitom takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (Šámal, P., Púry, F. §265b [Důvody dovolání]. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173.).
77. Obviněný L. K. konkrétněji namítal, že neúplnost spočívá v absenci přesné formulace a jednoznačného rozlišení mezi dokonanou a nedokonanou částí jednání. Byl-li uznán vinným trestným činem spáchaným ve vývojovém stadiu tohoto trestného činu ve smyslu §21 odst. 1 tr. zákoníku, měly podle jeho názoru soudy i v právní větě výroku přesně rozlišit, které části údajného útoku považovaly za dokonané a které nikoliv. Dále, že je skutková věta nekompletní z pohledu některých zákonných znaků nyní projednávaného trestného činu, přičemž z popisu skutku není možno zjistit obligatorní znaky spolupachatelství. Trpí taky nedostatečným vymezením místa a doby spáchání údajného trestného činu. Skutková věta je pak podle něj v rozporu s větou právní.
78. Obecně námitky, že popis skutku ve výroku o vině neobsahuje veškeré znaky přisouzeného trestného činu v zásadě směřují do oblasti právního posouzení skutku, a lze je tak podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Každý popis skutku, za který je pachatel odsouzen, totiž musí být v rozhodnutí soudu uveden tak, aby jednotlivé části popisu odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Proto tzv. skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I. Sb. rozh. tr.). Od této situace je ale nutné odlišit případ, kdy je skutek ve výrokové části rozsudku popsán nedostatečně, neobratně či neúplně, ačkoliv z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud příslušné skutkové zjištění učinil. Takový popis skutku je sice nepřesný, ale to ještě samo o sobě neznamená, že bylo porušeno hmotněprávní ustanovení tr. zákoníku. V takovém případě by se jednalo o porušení procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku, což není pochybení tak zásadního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 876/2014). Případnou neúplnost v popisu skutku (nikoli však rozhodných okolností) je tedy možno považovat jen za dílčí procesní nedostatek v náležitostech rozsudku ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. a výhrada takové vady nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou-li rozhodné okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016).
79. Vzhledem k tomu je třeba konstatovat, že výše uvedené námitky nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nespadají, snad jen s výjimkou námitky stran absence vyjádření znaku spolupachatelství ve skutkové větě [byť obviněný právě tuto námitku ve svém druhém dovolání podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Se značnou dávkou tolerance však lze tyto jeho námitky ryze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), resp. písm. l) tr. ř., přestože jimi namítal právě i nedostatečnost, resp. neúplnost popisu skutku. V každém případě se však tato dovolací argumentace obviněného nemůže setkat s úspěchem, a to z následujících důvodů.
80. V posuzovaném případě tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v sobě zahrnuje popis všech rozhodných okolností, z nichž lze dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky i objektivní stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Není pravdou, že by ze skutkové věty nebylo zřejmé, v jaké části byl trestný čin dokonán a v jaké části došlo k jeho spáchání toliko ve stadiu pokusu. Soud prvního stupně tak učinil tím, že vymezil výši způsobené škody České republice a stanovil částku, kterou by „společnost Č. za dobu předpokládané životnosti elektrárny tzn. po dobu 20 let neoprávněně získala formou podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů“. Skutková věta přitom našla odpovídající odraz v tzv. právní větě, z níž je zcela zřejmé, že oba obvinění spáchali zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, zčásti dokonaný a zčásti ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud pak nespatřuje ani rozpor mezi větou skutkovou a větou právní, jestliže se ze skutkové věty podává, že obvinění „nechali řízení proběhnout“ a v právní větě je uvedeno, že „uvedli někoho v omyl a podstatné skutečnosti zamlčeli“ . Zatímco ve skutkové větě se totiž jedná o požadované slovní vyjádření skutkových okolností popisujících jednání (konání a opomenutí) obviněných, v právní větě o vyjádření zákonných znaků objektivní stránky předmětné skutkové podstaty. Neobstojí proto ani námitka, že není z výroku o vině zřejmé mj., kdo a koho uvedl v omyl. Nehledě na to, že podrobněji je naplnění znaků předmětné skutkové podstaty rozvedeno v odůvodnění obou rozsudků soudů nižších stupňů.
81. K námitce o nedostatečném vymezení místa a doby spáchání trestného činu obviněný L. K. uvedl, že „není jasné“ kdy a kde se měl dopustit podvodného jednání. Nejvyšší soud na tomto místě v obecnosti ještě nad rámec výše uvedeného konstatuje, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“ . Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Danou námitkou obviněný nenamítá, že by vymezení místa a času zcela chybělo, nýbrž opět pouze to, že popis skutku není dostatečný a jasný, když i přímo cituje ustanovení §120 odst. 3 tr. ř., podle nějž musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ani v tomto případě však Nejvyšší soud nemůže tvrzení o předmětné vadě přisvědčit, neboť obě tyto rozhodné okolnosti jsou ve skutkové větě výroku o vině zachyceny takovým způsobem, že daný skutek nemůže být zaměněn s jiným, podrobněji pak rozvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, potažmo napadeného rozsudku soudu odvolacího.
82. Nelze přisvědčit ani námitce, že v rozsudku soudu prvního stupně chybí výrok o formě spáchání ve spolupachatelství. Závěr o tom, že obvinění jednali jako spolupachatelé totiž nemusí být výslovně vyjádřen ve skutkové a ani v právní větě odsuzujícího rozsudku, a nejedná se tak o chybějící či neúplný výrok (srov. TpR 5/2004, s. 152), neboť „spolupachatelství není samostatnou formou trestného činu (srov. §111 tr. zákoníku), nýbrž vymezuje pouze trestní odpovědnost společně jednající osoby, kdy odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama‘ (srov. §23 tr. zákoníku). Proto se zřetelem k ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. není nezbytné ve výroku o vině při označení trestného činu podle jeho zákonných znaků uvádět, že se obviněný trestného činu dopustil ‚ve spolupachatelství‘, čin spáchal ‚jako spolupachatel‘ či ‚ve formě spolupachatelství‘ s citováním příslušného zákonného ustanovení podle §9 odst. 2 tr. zák. nebo §23 tr. zákoníku, jak se v praxi některých soudů občas nadbytečně postupuje. Jinými slovy, jestliže v tzv. právní větě výroku rozsudku týkajícího se více společně jednajících osob není obviněný výslovně označen za spolupachatele podle §23 tr. zákoníku, nelze z toho vyvozovat, že se trestného činu dopustil samostatně; je-li z formulace výroku o vině a dále z odůvodnění rozhodnutí zjevné, že čin byl spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 3 Tdo 417/2011). V nyní posuzovaném případě je přitom ze skutkové věty zřejmé, že se obvinění dopustili daného trestného činu jako spolupachatelé (byť to tam není výslovně uvedeno), když na základě jejich (společného) rozhodnutí obviněný L. K. podepsal jménem společnosti Č. žádost o změnu licence k výrobě elektřiny, která byla následně u ERÚ podána (byť tak nebylo učiněno přímo obviněnými, nýbrž jimi zplnomocněnými osobami), se záměrem získat pro jmenovanou společnost vyšší podporu výroby elektřiny a toto řízení nechali proběhnout, ačkoliv byli (oba) přinejmenším srozuměni s tím, že bezpečnost výrobny nemohla být v řízení prokázána a že nebyly splněny technické předpoklady pro rozhodnutí o změně licence. V licenčním řízení byla také předložena nájemní smlouva (viz výše), přičemž tuto smlouvu oba podepsali. Soud prvního stupně pak v bodě 195. svého rozsudku ustanovení §23 tr. zákoníku konkrétně uvádí s tím, že společné jednání obviněných bylo vedeno také společným úmyslem.
83. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání. Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována, postačí konkludentní dohoda. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních. Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 326 a násl., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 137/2015 aj.).
84. S ohledem na uvedené proto nelze vyhovět ani výhradám proti nesprávnosti závěru o spolupachatelství jako takového, když bylo namítáno, že jednak popis skutku zahrnuje jednání pouze jednoho z nich, a to podpis samotné žádosti, a jednak absentoval společný úmysl. Oba nejen formálně, ale i fakticky řídili a ovlivňovali postup v licenčním řízení, když v tomto směru postačí i konkludentní dohoda o společném cíli (viz výše). Nutno podotknout, že odvolací soud se náležitě vypořádal v bodě 118. napadeného rozsudku též s otázkou správnosti závěru o spolupachatelství obviněných na zjištěném skutku.
85. Nejvyšší soud s ohledem na vše výše uvedené uzavírá, že obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a to jako spolupachatelé.
86. Obviněný O. K. brojil také proti uloženému peněžitému trestu s tím, že se soudy nezabývaly jeho majetkovými poměry. Uvedl, že „sice vlastní rodinný domek, který je zatížen hypotékou, ale díky jinému případu má zakázanou dispozici s tímto majetkem.“ Byl přitom svými slovy donucen se zadlužit a na splacení peněžitého trestu si půjčit. K tomu Nejvyšší soud prvně uvádí, že takovou námitku by bylo možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy že obviněnému byl uložen trest, který zákon nepřipouští, nikoliv však pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Touto námitkou je totiž fakticky zpochybňována přípustnost z pohledu podmínek pro uložení tohoto druhu trestu. Nejvyšší soud přesto nemůže dát obviněnému za pravdu, neboť soud prvního stupně se zabýval majetkovými poměry tohoto obviněného, který sám k tomuto předpokladu uvedl, že v té době jeho čistý měsíční příjem činil 120 000 Kč. Nutno podotknout, že vznesenou námitkou není ani zřejmé, co konkrétně jí měl obviněný na mysli a jak konkrétně měla mít vliv tato jím tvrzená skutečnost na dobytnost uloženého peněžitého trestu, když ani nebyla nijak podrobněji rozvedena. Nejvyššímu soudu z ní vyplývá totiž pouze tolik, že obviněný je vlastníkem nemovité věci, se kterou však stejně nemůže disponovat. Z uvedených skutečností lze ovšem navíc vyvodit, že obviněný zjevně splňoval podmínky pro získání úvěru v potřebné výši, což implikuje, že i z hlediska §68 odst. 6 tr. zákoníku byly zákonné předpoklady pro uložení tohoto trestu byly splněny.
87. I se zřetelem k tomuto závěru je třeba proto konstatovat, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. 4 To 68/2019, ani jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 52 T 13/2017, netrpí vytýkanými vadami, a kasační zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě.
88. Nejvyšší soud považuje za vhodné ve vztahu k námitkám uplatněným v dovolání, jimiž se řádně zabývaly již soudy nižších stupňů, připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, č. T 408, a další), podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
89. V této souvislosti lze ještě zmínit, že Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. připomněl, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 6 Tdo 369/2019).
90. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodl tak, že dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
91. Pokud v dovolání oba obvinění požádali o přerušení výkonu rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podněty, nikoli návrhy, o nichž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně a ten tak neučinil). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o žádosti obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 10. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu