ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.686.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 686/2021-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 8. 2021 o dovolání obviněného D. Ž. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 31 To 284/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 154/2019, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 31 To 284/2020, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 4 T 154/2019, byl obviněný D. Ž. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byl podle §178 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození A. F. a J. F. odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 31 To 284/2020, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněný přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku dopustil tím, že
v době okolo 9:57 hod. dne 26. 5. 2019 svémocně vnikl do bytu č. jednotky 1831/8 na adrese XY, do té doby obývaného a užívaného manžely A. F., narozenou XY, a J. F., narozeným XY, tím, že si prostřednictvím zámečníka nechal odvrtat zámek vstupních dveří, byt zpřístupnil a následně jej nechal kompletně vyklidit a věci manželů F. uskladnit do společných prostor kočárkárny domu, a to přesto, že nebyl ani jako vlastník předmětné bytové jednotky, jímž se stal na základě usnesení o příklepu vydaného soudním exekutorem J. Š., Exekutorský úřad XY, dne 21. 2. 2019, č. j. 090 EX 77/18-50, s nabytím právní moci dne 10. 4. 2019, a po doplacení nejvyššího podání dne 10. 5. 2019, k tomuto úkonu oprávněn, neboť dle §336l odst. 7 občanského soudního řádu měl podat návrh na provedení výkonu rozhodnutí vyklizením nebo odebráním nemovité věci a pouze v rámci výkonu rozhodnutí nebo nařízené exekuce k vymožení nepeněžité povinnosti je možné do domovní svobody jiného zasáhnout, čímž způsobil poškozeným A. F., narozené XY, a J. F., narozenému XY, újmu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 31 To 284/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože odvolací soud v rozhodnutí dostatečně neposoudil jím uplatněnou námitku o vadném posouzení činu jako přečinu podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku jak z hlediska zavinění, tak i subsidiarity trestní represe, zejména s o hledem na to, že jako laik nevěděl, že na základě pravomocného rozhodnutí o příklepu, jímž je ukládána povinnost původnímu vlastníku k vyklizení, musí vydražitel ještě podat další návrh na vyklizení. Podle obviněného se soud nezabýval tím, že na základě pravomocného rozhodnutí exekutora došlo k zániku oprávnění manželů F. bydlet v předmětném bytě a že jim byla uložena povinnost byt vyklidit. Nebral do úvahy, že obviněný byl osobou s právem v bytě oprávněně bydlet, jemuž svědčila nedotknutelnost obydlí chráněná článkem 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1417/2005, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 8 Tdo 222/2018, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 829/2017). Rovněž opomněl, že manželé F. v době, kdy dovolatel zajišťoval vyklizení, které tito předem opakovaně odmítli, již nebyli osobami oprávněnými k bydlení, neboť jejich právo k bydlení bylo ukončeno.
5. Nedostatečné posouzení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a judikatury se k ní vztahující (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I ÚS 3113/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1381/2017, ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 829/2017) obviněný spatřoval v tom, že soudy nebraly do úvahy všechny skutečnosti, za kterých jednal, zejména, že nejprve vyčkal uplynutí zákonné lhůty k vyklizení bytu uvedené v rozhodnutí o příklepu (přičemž během této lhůty manžele F. kontaktoval s nabídkou případné pomoci při stěhování, resp. vyklizení, neboť v bytě nebydleli a zdržovali se na chalupě), po uplynutí lhůty vyrozuměl Policii České republiky o svém záměru a požádal o účast při vyklizení, vyklizení a umístění věcí poškozených do společných prostor domu projednal se společenstvím vlastníků jednotek, zajistil videozáznam (který předal orgánům činným v trestním řízení), zajistil řádné uschování a dále předání věcí bez závad a rovněž (po konzultaci s exekutorem) zajistil vyklizení na základě sdělení, že právo bydlení uplynutím lhůty zanikne a vzniká vykonatelná povinnost k vyklizení. V dobré víře, na základě vykonatelného příkazu a za asistence Policie České republiky zajistil vyklizení, ke kterému byli manželé F. povinni, a vstoupil do svého bytu, k němuž již manželé F. neměli ani právo bydlení.
6. Na základě těchto skutečností obviněný považoval čin, který mu je kladen za vinu, za případ, kdy není vhodná trestní represe, protože jako laik nevěděl, že má podat další žalobu, a tím, jak postupoval, šetřil práva poškozených, kteří na jeho výzvy nereagovali. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 31 To 284/2020, zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání předeslal, že dovolatel uplatnil již dříve vznesené námitky, jimiž se soudy zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutích na ně reagovaly. K neoprávněnosti vniknutí poznamenal na podstatné právní výklady vztahující se k ustanovení §178 odst. 1 tr. zákoníku, jenž chrání uživatele bytu proti komukoli, kdo nemá právo byt užívat (srov. č. 30/1965 a č. 51/1973 Sb. či přiměřeně č. 16/1995 Sb. rozh. tr. nebo č. matriál uveřejněný pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr., str. 25 až 28).
8. S ohledem na situaci ve zkoumané věci státní zástupce zdůraznil, že i když obviněný coby vydražitel vlastnické právo k bytové jednotce obývané poškozenými nabyl udělením příklepu soudním exekutorem, neopravňovalo jej to k tomu, aby odvrtáním zámků u vstupních dveří do bytu, jejich výměnou a okamžitým vyklizením veškerého vybavení bytu, zasáhl do práv osob až dosud byt po právu obývajících. Ustanovení §336l odst. 1 o. s. ř. sice vydražiteli přiznává oprávnění převzít vydraženou nemovitou věc již den následující po doplacení nejvyššího podání, nicméně u bytové jednotky sloužící k bydlení to neopravňuje vydražitele převzít nemovitou věc sám, svépomocí a svévolně. Podle §336l odst. 7 o. s. ř. se vydražitel může domáhat proti povinnému, kterému až dosud svědčilo právo k obydlí, nicméně který nemovitou věc včas nevyklidil, nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením nemovité věci (či exekuce) podle §340 a násl. o. s. ř. Obviněnému tedy svědčilo právo vlastníka k bytu, nebyl však oprávněn zasáhnout do obydlí poškozených popsaným razantním způsobem, nadto v době v podstatě bezprostředně navazující na okamžik konce lhůty, v níž poškození byli povinni byt vyklidit.
9. Obviněný nebyl podle státního zástupce právním laikem, který by konal jen v omylu na základě rady exekutora a neuvědomoval si veškeré souvislosti, neboť sám popsal, že byl J. Š. informován též o nutnosti vyklizení bytu poškozenými. Se součinností poškozených obviněný vzhledem ke svému postupu dne 26. 5. 2019 zjevně ani nepočítal, byl na ni připraven a v zásadě ji i uvítal. Termín pro vyklizení na desátou hodinu ranní v den následující po uplynutí patnáctidenní lhůty, který přitom připadl na neděli, si obviněný určil sám. Věděl přitom, že poškození s tímto termínem nevyslovili souhlas, když byl informován ze strany poškozeného J. F., že jej za vlastníka nepovažuje, protože v době komunikace obviněný ještě nebyl zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí. Obviněný je vysokoškolsky vzdělaný člověk, v minulosti působil u policejního sboru, a vlastní postup obviněného na místě při vyklizení bytu pak svědčí o tom, že si dobře uvědomoval veškeré právní konsekvence. Přizval manželku k zadokumentování obrazovým záznamem, v domě předem dojednal uskladnění movitých věcí poškozených z bytu, přibral hned několik nezúčastněných osob. Nelze tudíž uvěřit jeho nevědomosti obecně známého faktu, že v případech, kdy oprávněnému svědčí vykonatelné rozhodnutí, které není ze strany povinného dobrovolně plněno, je nutno se domáhat výkonu rozhodnutí soudní cestou, nikoliv svémocně.
10. Použití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku soudy hodnotily a dostatečně se jí zabývaly. Státní zástupce doplnil, že ani sledování víceméně legitimního cíle nemůže snižovat společenskou škodlivost jeho jednání takovým způsobem, že by toto jednání bylo možno označit nedosahující ani té nejnižší míry škodlivosti běžně se vyskytujících případů posuzovaných jako trestný čin porušování domovní svobody. Státní zástupce naopak poukázal na to, že obviněný byl pevně rozhodnut daným způsobem postupovat, pečlivě se připravil na nepřítomnost poškozených v bytě a jednal zcela rozhodně a nepochybně v úmyslu přímém, když byt vyklidil jen pár hodin po uplynutí lhůty stanovené poškozeným a bez jejich náležité odezvy. Za překvapivou označil i žádost obviněného o účast Policie České republiky při vyklizení bytové jednotky, která nebyla schopna posoudit oprávněnost vstupu, natožpak asistovat při vyklizení bytu a škodlivost nesnižuje ani pořízení obrazového záznamu vstupu do bytu poškozených. Přiléhavou se mu jevila argumentace nalézacího soudu, že veškeré kroky obviněného, jimiž se snažil své počínání co nejvíce ospravedlnit, svědčí o jeho vědomosti o neoprávněnosti vstupu do bytu. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného D. Ž. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
12. Obviněný dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, a proto lze jeho prostřednictvím namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud v rámci přezkumu správnosti použité právní kvalifikace musí zásadně vycházet ze skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž je určující pro právní závěry, který nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.].
13. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
14. Za vadu napadeného rozhodnutí ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné považovat i nedostatky v procesním postupu, jestliže je jejich důsledkem porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na obhajobu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod je totiž i právo obviněného na odůvodnění rozhodnutí (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2766/15, ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17, ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 3050/17, případně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020).
15. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný uvedené požadavky splnil, protože námitkami zásadně brojil proti vadné právní kvalifikaci, jíž konkrétními výhradami vytýkal závažné nedostatky v posouzení formální i materiální stránky přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, protože soudy se dostatečně nevypořádaly se všemi ve věci zjištěnými skutečnostmi rozhodnými pro zavinění, a zejména odvolací soud na jím uplatněné námitky v přezkoumávaném rozhodnutí nereagoval a otázkou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku se dostatečně nezabýval, což založilo jeho nepřezkoumatelnost.
16. Uvedené výhrady s označeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondují, a proto Nejvyšší soud, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by jej mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je důvodné, protože odvolací soud se nevypořádal s relevantní částí odvolacích námitek buď vůbec, popř. v nedostatečném rozsahu, a naplnění formální stránky v souladu s požadavky zákona nezkoumal.
IV. Ke zjištěným nedostatkům
17. Posoudí-li se přezkoumávaná rozhodnutí z hlediska obviněným vytýkaných vad, je třeba dovolateli přisvědčit v tom, že již v řízení před soudem prvního stupně poukazoval na mimořádné okolnosti, za kterých k činu došlo, zejména na své postavení jako vydražitele, jakož i na chování poškozených i svou snahu je o svých krocích informovat, soudy však na tyto skutečnosti nereagovaly objektivními úvahami a dostatečně se s nimi nevypořádaly. Nezabývaly se zejména subjektivní stránkou činu, protože soud prvního stupně k ní pouze konstatoval, že bylo prokázáno, že obviněný neoprávněně vnikl do obydlí jiného, a byl veden přímým úmyslem ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jeho obhajobu, v níž tvrdil, že nevěděl, že jedná neoprávněně, protože byl laik a v důvěře vycházel ze sdělení exekutora, braly do úvahy resp. ji konstatovaly, ve smyslu vytýkaných nedostatků jí však nezvažovaly, ale jen zcela povrchně a bez důkazů z ní jen vyvodily své vlastní závěry bez opory ve výsledcích provedeného dokazování a toho, aby vyslechly uvedeného exekutora k tomu jako informaci obviněnému podal. Obhajobu obviněného bez dalšího nepovažovaly za věrohodnou a překlenuly tento závěr vlastní úvahou, že když si obviněný přizval policisty a M. P. a pořídil o vystěhování záznam, jednal úmyslně. Takový závěr však nelze považovat za objektivní posouzení rozhodných skutečností směřujících k objasnění zavinění obviněného jako vnitřního vztahu k trestnému činu, protože jde o závěr, který nebyl prokázán výsledky dokazování (srov. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.). Nebylo dostatečně bráno na zřetel, že okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se do podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (viz rozhodnutí č. 62/1973 nebo č. 41/1976 Sb. rozh. tr.) smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pro úplnost lze jen poukázat na to, že soud prvního stupně v bodě 7. rozsudku rozvedl, z jakých důvodů shledal, že obviněný do bytu vstoupil svémocně, avšak připustil, že z hlediska občanského práva hmotného měl sice na vyklizení daných prostor právo, kterého se však měl domáhat cestou návrhu na provedení výkonu rozhodnutí, což neučinil. Uvedl tak, že „byť jeho jednání mělo v podstatě cíl souladný s právem, jeho vstup byl v posuzovaném případě protiprávní“. Již toto konstatování soudu svědčí o rozporu s tím, že obviněný jednal v přímém úmyslu.
18. Krom uvedeného však soudy dostatečně nezkoumaly jednání obviněného ani se zřetelem na podmínky stanovené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Zmíněné úvahy svědčí o nižší společenské škodlivosti činu obviněného, neboť soudy připustily, že měl na vyklizení právo, avšak jinou formou, než kterou obviněný zvolil. Tou jinou cestou bylo podání samostatného návrhu na vyklizení, což obviněný neučinil, a tedy jednal předčasně. Tyto skutečnosti však soud nevypořádal ve prospěch obviněného, a tedy je neposuzoval s ohledem na zásady stanovené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterých je trestným činem (proviněním) takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
19. Soudy však tato kritéria v potřebném a nezbytném rozsahu v přezkoumávané věci nebraly do úvahy, zejména odvolací soud, jenž správnost rozsudku soudu prvního stupně přezkoumával z podnětu odvolání obviněného, uvedené nedostatky nenapravil. Podstatné však je, že se námitkami obviněného uplatněnými v obdobném rozsahu, jak jsou rozvedeny i v nyní posuzovaném dovolání, vůbec nezabýval. Proto je třeba přisvědčit výhradám obviněného, že odvolací soud se nezabýval jeho výhradami, jimiž poukazoval na nutnost aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Ačkoli tato námitka byla podstatnou součástí písemného odvolání obviněného (viz č. l. 171, 172) a odvolací soud ji výslovně zmiňuje v rekapitulaci obsahu odvolání (viz bod 3. jeho usnesení), nijak se jí v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval. Hodnocení projednávané trestné činnosti tak pojal (viz body 7., 8. jeho usnesení) toliko jako stručný popis obsahu trestné činnosti a postupu obviněného, který vyhodnotil jako rozporný s ustanovením §336l odst. 7 o. s. ř. a naplňující zákonná znaky přečinu podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, aniž by správnost formálních naplnění zákonných znaků projednávané trestné činnosti posuzoval a zabýval se výslovně vznesenou námitkou o nedostatku společenské škodlivosti činu, a to zejména i se zřetelem na to, že soud prvního stupně tuto problematiku v odůvodnění svého rozsudku pominul.
20. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud tak nesplnil svou povinnost podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku soudu prvního stupně, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Především se dostatečně nevypořádal s výhradou proti naplnění veškerých zákonných znaků projednávané trestné činnosti, tj. včetně potřebné míry společenské škodlivosti činu ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Je třeba připomenout, že soudy mají povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními obviněných (srov. přiměřeně nálezy ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu „adekvátně“ nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu judikatury Ústavního soudu rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz kupř. nálezy ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I․ ÚS 116/05, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14). Z odůvodnění odvolacího soudu musí být patrné, že se argumentací obsaženou v odvolání zabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020).
21. V projednávané věci Nejvyšší soud v souladu s dovolatelem shledal, že odvolací soud nesplnil povinnosti nejen se zabývat námitkami uvedenými v odvolání, ale nedodržel ani podmínky stanovené v §134 odst. 2 tr. ř., neboť v odůvodnění usnesení neuvedl skutečnosti, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona, konkrétně z hlediska formálních znaků u přečinu podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
22. Rozhodnutí o vině obviněného je v daném stadiu řízení s přihlédnutím k popsaným vadám rozhodnutí odvolacího soudu z uvedených důvodů nepřezkoumatelné, protože na odvolací námitky obviněných nereagovalo přesto, že je obviněný v odvolání jasně a výslovně formuloval, jak z obsahu jím podaného řádného opravného prostředku vyplývá (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1464/13, nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08, ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1337/2013, ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 875/2016). Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je mj. právě povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03). Pakliže se odvolací soud nezaměřil na otázky související s rozhodnými skutečnostmi vážícími se ke správnosti posouzení viny obviněného, upřel mu v důsledku toho právo na dostatečnou soudní ochranu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 505/98).
23. Z těchto důvodů nemohlo usnesení odvolacího soudu pro svou nepřezkoumatelnost obstát, a proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 31 To 284/2020, jakož i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V. K postupu v dalším řízení
24. Na odvolacím soudu, jemuž se věc vrací k dalšímu řízení, bude, aby důsledně splnil svou povinnost plynoucí z hledisek a kritérií stanovených ustanovením §254 odst. 1 tr. ř. a respektoval shora vytknuté vady.
25. Jelikož bylo zrušeno jako nepřezkoumatelné rozhodnutí odvolacího soudu pro absenci řádného odůvodnění a vyložení potřebných skutečností, nemůže Nejvyšší soud ve věci činit jakékoliv předčasné právní závěry a jeho přezkumná činnost v dovolacím řízení může být založena teprve po řádném a všem zákonným požadavkům vyhovujícím odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Ten každopádně ve svém novém rozhodnutí důsledně vyhodnotí obsah a rozsah podaného odvolání obviněného a tím i rozsah své přezkumné činnosti. Ačkoli výše byla konstatována možnost odvolacího soudu (za jistých podmínek) ve svém rozhodnutí nereagovat na každou jednotlivost obsaženou v odvolání, bude nezbytné vypořádat se s podstatnými odvolacími námitkami, které směřovaly jak vůči nedostatečnému posouzení stránky trestného činu, a to ve vztahu k zavinění, ale soudy se nevěnovaly ani významu a závažnosti činu, který je obviněnému kladen za vinu, tedy neposuzovaly zjištěné skutečnosti ve vztahu k zásadám stanoveným v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
26. Rovněž bude třeba, aby se odvolací soud s ohledem na uplatněné námitky obviněného zabýval tím, že vycházel z informací poskytnutých exekutorem a byl přesvědčen s ohledem na obsah obdržených rozhodnutí (včetně stanovení povinnosti poškozených byt v patnáctidenní lhůtě byt vyklidit), že je oprávněn k postupu, který zvolil. Za tímto účelem odvolací soud vyslechne jako svědka exekutora J. Š., na jehož stanovisko se obviněný odvolával, k tomu, zda a jaké konkrétní informace exekutor poskytl obviněnému a jak jej informoval o možnosti po uplynutí lhůty věci poškozených z bytu vyklidit. Tím bude soud moci posoudit opodstatněnost obhajoby obviněného s ohledem na jím uváděná tvrzení a znovu posoudit jeho zavinění se zřetelem na zásady shora zmíněné. Lze jen připomenout, že závěr o zavinění je závěrem právním, jenž může odvolací soud učinit sám, avšak na základě výsledků dokazování provedeného soudem prvního stupně. Při odlišných závěrech je třeba připomenout, že jinak důkazy může odvolací soud hodnotit důkazy jen tehdy, jestliže je sám provede (srov. §259 odst. 3 tr. ř.).
27. Teprve shledá-li odvolací soud naplnění všech formálních znaků přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, posoudí dále ve smyslu odvolacích i dovolacích námitek obviněného možnost aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o subsidiaritě trestní represe (a z ní vycházejícího principu ultima ratio ). Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je totiž třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech, dále učiní závěr, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio trestní odpovědnost pachatele. Součástí odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu tedy bude úvaha, zda jednání obviněného, zejména skutkové aspekty přístupu k poškozeným, na něž opakovaně poukazoval (poskytnutí lhůty k vystěhování, zajištění vyklizení za asistence policie a přítomnosti nezúčastněné osoby, pořízení videozáznamu, řádné a transparentní uložení vyklizených věcí atd.) a „nevstřícnost“ poškozených k proceduře převzetí bytu obviněným zakládají důvodný závěr o dostatečné míře škodlivosti jednání obviněného pro společnost. Při posuzování této otázky odvolací soud důsledně přihlédne ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněnému pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., jakož i k nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, na který obviněný důvodně odkazoval. Zmíněným nálezem byla řešena situace skutkově téměř totožná, přičemž Ústavní soud odlišil samotnou svépomoc při vyklizení bytových prostor od závěru o spáchání trestného činu a za relevantní označil obhajobu, podle níž měl obviněný – vlastník nemovitosti na její vyklizení z hlediska občanského práva nárok a sledoval tak (byť protiprávním postupem v rozporu s občanským soudním řádem) legitimní cíl souladný s právem. Při respektu k individuálnímu posouzení každé trestní věci Ústavní soud uzavřel, že v jím projednávané věci bylo třeba nutnost trestního postihu pachatele zvláště uvážit a odůvodnit a to též v návaznosti na možnost uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu – např. možností vystěhovaného domáhat se občanskoprávní žalobou náhrady škody či postihem správním podle zákona o přestupcích. Za daných okolností se tedy jeví uvedený nález Ústavního soudu aplikovatelný na projednávanou věc.
28. S ohledem na pochybení, která Nejvyšší soud v přezkoumávaném rozhodnutí shledal, zdůrazňuje, že odvolací soud v rámci svého rozhodnutí musí dodržet podmínky §254 odst. 1 tr. ř. a v novém rozhodnutí se vyvarovat obdobných nedostatků, které jsou zjištěny a popsány shora. Při odůvodňování rozhodnutí bude třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., popř. §134 tr. ř. Zcela na závěr Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud, jemuž se věc vrací, vázán shora uvedenými právními názory, vyslovenými v tomto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius ).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 8. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth