ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.2462.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 2462/2022-479
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce L. K. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Dirhanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Chvalova 1696/10, proti žalovanému J. H. narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Veronikou Olšanovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 440/84, o zaplacení částky 227.430,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 219/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2022, č. j. 13 Co 120/2021-433, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. dubna 2022, č. j. 13 Co 120/2021-433, se ve výrocích II. a III. ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2020, č. j. 14 C 219/2019-193, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 227.430,- Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 23.272,35 Kč a dále se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % p. a. z částky 227.430,- Kč za dobu od 28. 8. 2019 do zaplacení (výrok I.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobce nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 42.599,- Kč (výrok II.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení měli v rozhodné době od 1. 2. 2016 do 31. 7. 2019 v rovnodílném (podílovém) spoluvlastnictví pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, jehož součástí je stavba č. p. 10 (rodinný dům) – dále „předmětná nemovitost“ nebo „nemovitost“. Žalobce nabyl vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu ve výši ideální jedné poloviny na předmětné nemovitosti příklepem v dražbě dne 28. 1. 2016, přičemž před udělením příklepu náležel tento spoluvlastnický podíl J. H., bývalé manželce žalovaného. Soud prvního stupně shledal, že žalobou uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“), jež mělo na úkor žalobce vzniknout tím, že v rozhodné době užíval předmětnou nemovitost výlučně žalovaný, není dán. Konstatoval totiž, že nárok požadovaný žalobou za období od 1. 2. 2016 do 2. 9. 2016 je promlčen a navíc v období od získání předmětného spoluvlastnického podílu do 1. 2. 2018 žalobce neprojevoval zájem o užívání předmětné nemovitosti, a tedy konkludentně souhlasil s dosavadním způsobem jejího užívání; v případě období od 1. 2. 2018 do 31. 7. 2019 pak dle úsudku soudu prvního stupně nelze klást k tíži žalovaného jeho nevědomost o žalobci coby novém spoluvlastníkovi dotčené nemovitosti, jakož ani jeho pobyt v zahraničí a neužívání dané nemovitosti. Naopak vzhledem k jednání žalobce, které v odůvodnění rozsudku podrobně popsal (déletrvající nezájem o zpřístupnění nemovitosti, zasílání výzev k jejímu zpřístupnění na adresu, o níž žalobce bezpečně ví, že se na ní žalovaný nezdržuje a písemnost tam tedy ani nepřevezme, nevyužití možnosti s žalovaným se na jeho výzvu setkat a vztahy účastníků vyřešit) a charakterizoval jako případ zneužití práva ve smyslu ustanovení §8 o. z., soud prvního stupně žalobu za nepromlčené období do 31. 7. 2019 zamítl i z tohoto důvodu.
3. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 13 Co 120/2021-433, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 23.272,35 Kč a úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 227.430,- Kč za dobu od 28. 8. 2019 do 19. 11. 2019, potvrdil (výrok I.) a v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 227.430,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 227.430,- Kč za dobu od 20. 11. 2019 do zaplacení, změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 227.430 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 227.430,- Kč za dobu od 20. 11. 2019 do zaplacení (výrok II.). Dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 161.710,77 Kč (výrok III.).
4. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný v rozhodné době užíval předmětnou nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu bez právního důvodu, a tudíž se bezdůvodně obohatil na úkor žalobce ve smyslu ustanovení §2991 odst. 1 o. z. Uvedl, že žalovaný měl předmětnou nemovitost přístupnou pouze pro sebe, do nemovitosti vstupoval nejméně za účelem její údržby a oprav. Dovodil, že žalovaného tíží povinnost vydat bezdůvodné obohacení i za dobu užívání předmětné nemovitosti jeho bývalou manželkou J. H., neboť žalovaný s využíváním nemovitosti jeho bývalou manželkou minimálně konkludentně souhlasil, respektive nikterak jí v obývání nemovitosti nebránil. Upozornil rovněž, že žalobce není právním nástupcem J. H., jelikož se stal vlastníkem předmětného spoluvlastnického podílu originárním způsobem, pročež nebyl povinen zajistit si přístup do předmětné nemovitosti prostřednictvím bývalé manželky žalovaného. Skutkové okolnosti, v nichž soud prvního stupně v režimu ustanovení §8 o. z. shledal uplatňování nároku žalobcem na vydání bezdůvodného obohacení jako zneužití práva, označil odvolací soud jako právně nevýznamné. Naopak akcentoval jako relevantní, že žalovaný měl nemovitost přístupnou a k dispozici pouze pro sebe a takto ji také celou, tedy nad rámec svého spoluvlastnického podílu, užíval, aniž by byl k takovému užívání legitimován právem aprobovaným způsobem.
II.
Přípustnost dovolání a vyjádření k dovolání
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výrokům II. a III.) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v existenci otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených. Upozornil na extrémní nesoulad skutkových zjištění odvolacího soudu s provedenými důkazy. Domnívá se, že v projednávané věci nebylo prokázáno, že žalovaný disponoval po celé žalované období klíči k předmětné nemovitosti, výlučně ji užíval a konkludentně souhlasil s jejím užíváním bývalou manželkou, J. H. Ba naopak akcentoval, že nejméně v období od 1. 2. 2016 do léta 2018 žalovaný neměl do předmětné nemovitosti přístup. Podotkl přitom, že nelze spravedlivě požadovat po jakémkoli ze spoluvlastníků nemovitosti, aby se aktivně domáhal zpřístupnění nemovitosti nebo aby pravidelně (každý měsíc) kontroloval, zda nedošlo ke změně v osobě dalšího spoluvlastníka. Táže se, zda žalovaného tížila povinnost kontaktovat žalobce coby nového spoluvlastníka předmětné nemovitosti a ověřit, zda má k nemovitosti zřízen řádný přístup. Má též za to, že jednání žalobce, z něhož je dle názoru žalovaného bez jakýchkoli pochybností zřejmý nezájem užívat dotčenou nemovitost, lze pokládat za zneužití práva ve smyslu ustanovení §8 o. z. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
6. Žalobce se ve vyjádření k dovolání žalovaného ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, přičemž vyzdvihl, že žalovaný v dovolání rozporuje pouze skutková zjištění odvolacího soudu, jež však dovolacímu přezkumu nepodléhají. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.
III.
Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné pro řešení obsahově (užitím skutkové narace) vymezené otázky významu subjektivních vlivů (požadované míry aktivity spoluvlastníků vedoucí ke zpřístupnění společné nemovitosti a ke zjišťování aktuálních vlastnických poměrů za účelem případného kontaktování nového spoluvlastníka a ověření, zda má do společné nemovitosti zjednán řádný přístup) na vznik bezdůvodného obohacení spoluvlastníka věci jejím užíváním nad rámec spoluvlastnického podílu. Dovolání pak dále není ve smyslu shora citovaného ustanovení přípustné pro rovněž obsahově (prostřednictvím konkrétních skutkových okolností) vymezenou otázku, zda v poměrech projednávané věci lze uplatňování práva žalobcem na vydání bezdůvodného obohacení žalovaným označit za zneužití práva, jež ve smyslu ustanovení §8 o. z. nepožívá právní ochrany. Na rozdíl od mínění žalovaného považuje dovolací soud dovoláním formulované otázky již za vyřešené, přičemž odvolací soud se v poměrech projednávané věci při jejich řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
10. Za již vyřešenou právní otázku pak Nejvyšší soud považuje i tu, pro niž shledává dovolání žalovaného přípustným, a sice zda bezdůvodné obohacení nadužíváním spoluvlastnického podílu na společné nemovité věci může vzniknout i tehdy, když její spoluvlastník, jenž je o vydání bezdůvodné obohacení žalován, nemá shodně jako žalující ochuzený spoluvlastník do nemovitosti v důsledku jednání třetí osoby, jež nedisponuje souhlasem žádného ze spoluvlastníků s jejím užíváním, přístup; v rozsahu předestřené právní otázky shledává Nejvyšší soud dovolání žalovaného opodstatněným.
11. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovolací soud, i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 471/05 (zmíněný nález je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v prvním případě třeba pohlížet jako na nárok podle ustanovení §137 odst. 1 obč. zák. (nyní viz ustanovení §1122 odst. 1 o. z.), s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání v druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení. Posouzení, zda v konkrétní věci spoluvlastník užívá věc v rámci podílu, je přitom posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění.
12. Podstata (podílového) spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení §1122 odst. 1 o. z., dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, jenž je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo pokud fakticky existující poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení. Jinými slovy řečeno, pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Oproti tomu se v těchto vztazích jeví významným, znemožní-li nadužívající spoluvlastník přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je přitom se zřetelem k obdobnému znění ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, použitelná i v poměrech ustanovení §2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. l. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)]. Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná). Vztah z bezdůvodného obohacení je přitom právní úpravou i judikaturou pojímán jako objektivní (směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu). Povinnost vydat nabytý majetkový prospěch totiž stíhá toho, kdo jej získal způsobem předvídaným v §451 a násl. obč. zák. (s účinností od 1. 1. 2014 ustanovením §2991 odst. 1 o. z.), přičemž samotný vznik bezdůvodného obohacení není ve své podstatě ovlivněn ani subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného a ani obohaceného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. 28 Cdo 4216/2013, a ze dne 1. dubna 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014, jakož i judikaturu v nich citovanou).
13. Spojuje-li dovolatel v poměrech projednávané věci stav vzniku bezdůvodného obohacení na straně toho ze spoluvlastníků, který na úkor druhého spoluvlastníka vlastní podíl nadužíval, s takovými subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného i obohaceného spoluvlastníka, jež v podstatě negují objektivní povahu vzniklého bezdůvodného obohacení, pak odvolací soud přiléhavě s ohledem na individuální skutkové pozadí věci vyložil, že takové okolnosti vážící se k míře aktivity žalobce a žalovaného společnou nemovitost zpřístupnit, klíče od ní předat, popřípadě zjišťovat aktuální vlastnické poměry, například náhledem do katastru nemovitostí (nebo naopak absence takových okolností) nejsou způsobilé zbavit žalovaného povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení žalobci (viz bod 30. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud nesdílí jako relevantní námitky žalovaného o neaplikovatelnosti některých konkluzí formulovaných v judikatuře Nejvyššího soudu, na níž odkázal odvolací soud (odvolací soud citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4445/2016, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, a ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017), neboť bez ohledu na to, že v odkazovaných věcech byly některé dílčí skutkové okolnosti vzniku bezdůvodného obohacení odlišné, podávají se z označených rozhodnutí - odvolacím soudem akcentované - závěry o objektivní povaze bezdůvodného obohacení, o absenci vlivu subjektivních okolností na straně ochuzeného i obohaceného, včetně důvodů, pro které obohacený spoluvlastník nemovitost sám neužívá. Sluší se ovšem dále doplnit, že závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015, nejsou do poměrů projednávané věci zcela přenositelné, neboť stav užívání nemovitosti bývalou manželkou žalovaného nebyl podle dosud zjištěného skutkového stavu založen – jako v odkazované věci – na jeho souhlasu.
14. Obecně platí, že i výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení je možno poměřovat tím, zda není v rozporu s dobrými mravy (judikaturu přijatou k problematice rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, lze přiměřeně aplikovat i na výklad zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – viz jeho §1 odst. 2, §2 či §8; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014). Aplikace uvedených ustanovení si však žádá, aby byly doloženy takové mimořádné okolnosti, v jejichž světle by se jevilo namístě v podstatě popřít dopady zákonné úpravy, a narušit tak důvěru v právní normy, a tedy i právní jistotu dotčených osob. Zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Účelem zmíněného korektivu je nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, neboť dává soudu možnost uplatnit pravidla slušnosti v situacích, v nichž by prostá aplikace právních norem mohla vést ke zjevné nespravedlnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016), jakož i širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Výkon práva se přitom protiví dobrým mravům tehdy, dostane-li se do rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaké má být jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, a na okolnost, zda druhá strana byla v dobré víře či nikoliv (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016).
15. Oprávnění aplikovat ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy by pak mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1645/2016, či ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011). Právě provázanost úsudku soudu se skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení přitom v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení, přičemž ze strany Nejvyššího soudu může být korigován toliko, je-li zjevně nepřiměřený. Dovolací soud totiž, jakožto instance přezkumná a nikoliv nalézací, nedisponuje patřičnými nástroji ke zjišťování okolností věci a přijímání konkrétních skutkových závěrů, což přísluší zejména soudům prvních stupňů a soudům odvolacím (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017, a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1830/2018).
16. V poměrech přítomné právní věci odvolací soud výkon práva žalobce uplatňujícího v řízení před soudem vydání bezdůvodného obohacení na žalovaném prizmatem ustanovení §8 o. z. neposoudil, neboť na rozdíl od soudu prvního stupně okolnosti vážící se ke komunikaci mezi účastníky, popřípadě jejímu nedostatku, označil za subjektivní vlivy, jež pro vznik bezdůvodného obohacení nemají žádný význam. Ač nepochybně žalující spoluvlastník podáním žaloby o vydání bezdůvodného obohacení může sledovat jiný zákonem nepřijatelný cíl, jímž může být prvoplánově (výlučně) i získání majetkového prospěchu, nelze na něj, jak učinil soud prvního stupně, usuzovat z okolností, které nastaly až po skončení žalovaného období (email zaslaný žalovaný žalobci ze dne 20. 12. 2019 s výzvou k jednání, na nějž žalobce neodpověděl), nebo jež souvisejí s aktivitou žalobce domáhat se užívání společné nemovitosti. Dovolací soud rovněž nepřehlédl, že soud prvního stupně pro aplikaci ustanovení §8 o. z. vzal v úvahu skutečnost, jež z provedeného dokazování vůbec nevyplynula, a to, že „žalobce až po dvou letech začne posílat druhému spoluvlastníku výzvy ke zpřístupnění nemovitosti, avšak na adresu, o které ví, že na ní si písemnost žalovaný nikdy nepřevezme“. Závěr soudu prvního stupně o povědomí žalobce o tom, že žalovanému posílá písemnosti na adresu, na níž si žalovaný korespondenci nepřevezme, správně korigoval odvolací soud v bodě 30. odůvodnění dovoláním dotčeného rozsudku. Založil-li žalovaný dovolací argumentaci o zneužití práva žalobcem na právě předestřených okolnostech, učinil tak prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry přijatými odvolacím soudem nebo poukazem na skutková zjištění soudu prvního stupně, která nemají oporu v jím provedeném dokazování. Ostatně odpověď na právní otázku, kterou se ve vztahu k aplikaci ustanovení §8 o. z. snažil žalovaný skutkovou narací vymezit, je subsumována v konkluzích ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež povinnost spoluvlastníka vydat bezdůvodného obohacení vzniklého nadužíváním jeho spoluvlastnického podílu druhému spoluvlastníku neváže na zájem o užívání společné věci ochuzeným, na možnost generovat ze společné věci zisk a na subjektivní okolnosti spojené s aktivitou o zpřístupnění nemovitosti (k tomu srovnej opětovně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4445/2016, a usnesení Nejvyššího osudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017).
IV.
Důvodnost dovolání
17. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
18. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
19. Podle ustanovení §2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.
20. Podle ustanovení §2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.
21. Výše již bylo uvedeno, že pro vznik bezdůvodného obohacení nadužíváním spoluvlastnického podílu na společné věci (nemovitosti) obohaceným spoluvlastníkem na úkor druhého spoluvlastníka se jeví právně významným, zda nadužívající spoluvlastník znemožnil přístup k nemovitosti a její užívání například uzamčením stavby či oplocením pozemku (opětovně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 725/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016). V poměrech projednávané věci bylo pro závěr, zda žalovanému vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení užíváním předmětné nemovitosti bez právního důvodu, rozhodující zjištění, zda žalobce byl žalovaným omezen užívat předmětnou nemovitost v rozsahu a intenzitě odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu a zda toto omezení bylo zapříčiněno již tím, že ze spoluvlastníků toliko žalovaný měl od společné nemovitosti klíče a výlučnou možnost předmětnou nemovitost užívat, čímž fakticky žalobce z možnosti přístupu do nemovitosti a jejího užívání vyloučil. Odvolací soud existenci takového stavu v posuzovaném případě přitakal, přičemž po dobu, kdy nemovitost užívala výlučně bývalá manželka žalovaného, J. H., dovodil k tíži žalovaného, že jmenovaná v nemovitosti bydlela s jeho vědomím a konkludentním souhlasem, že jí žalovaný v tomto užívání nebránil, přičemž žalovaný měl vždy od nemovitosti klíče a jezdil ji průběžně udržovat a opravovat. Naopak odvolací soud měl za nepodstatné, že žalovaný po většinu roku pobýval ve Spojených státech amerických a že po určitou část nárokovaného období nemovitost sám dobrovolně či nuceně neužíval. Zjednání si přístupu do nemovitosti na bývalé manželce žalovaného žalobcem, jejíž spoluvlastnický podíl žalobce vydražil, odvolací soud vyloučil s ohledem na způsob nabytí spoluvlastnictví originárním způsobem, a tudíž absencí vlastnické posloupnosti mezi žalobcem a J. H.
22. S řečenými konkluzemi odvolacího soudu se Nejvyšší soud neztotožňuje. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud se podává, že vznik bezdůvodného obohacení nadužíváním spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků na úkor spoluvlastníka druhého nemusí být sice spojen s aktivním bráněním v užívání společné věci (nemovitosti) ochuzenému spoluvlastníku, nicméně vyžaduje se, aby obohacený spoluvlastník měl – na rozdíl od druhého spoluvlastníka - do nemovitosti přístup tím, že ji má pod vlastním uzamčením (má od ní klíče) a má tak možnost tento přístup pro druhého spoluvlastníka zjednat. Samotné užívání společné věci třetí osobou lze k tíži některému ze spoluvlastníků v režimu bezdůvodného obohacení přičíst k tehdy, došlo-li by k takovému přenechání věci do užívání se souhlasem obohaceného spoluvlastníka (při současné absenci právně relevantní skutečnosti týkající se dispozicí se společnou věcí dotýkající se ostatních spoluvlastníků) bez ohledu na jeho formu a obsah, tedy, i pokud by se jednalo o neplatné právní jednání (k uvedené problematice srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1519/2021, jenž byl publikován pod číslem 25/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž citovaný rozsudek odkazuje). Souhlas s užíváním společné věci některým ze spoluvlastníků, byť by byl konkludentní (ke konkludentnímu právnímu jednání srovnej ustanovení §546 o. z.), ovšem předpokládá, že na něj lze usuzovat s ohledem na konkrétní relevantní okolnosti případu a důležitým faktorem bude, aby z toho, co jednající jinak než slovy projevuje, resp. z jeho faktického chování, bylo možné seznat, jaká je jeho vůle, čili o jaké právní jednání v konkrétním případě půjde (z judikatury Nejvyššího soudu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021). Navazující právní otázku, zda konkludentní projev vůle může spočívat v nečinnosti, nekonání, popřípadě zde lze konkludentně jednat mlčky, je třeba řešit v souladu se zásadou „qui tacet, consentire non videtur“, tedy mlčení samo o sobě nelze považovat za souhlasný projev vůle (k význam nečinnosti tacitně udělené srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2313/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4441/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015).
23. Pokud v poměrech projednávané věci odvolací soud ve vztahu k části žalovaného období (nejméně do léta 2018) uzavřel, že žalovanému vznikla povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení za dobu užívání nemovitosti jeho bývalou manželkou, neboť žalovaný jako spoluvlastník o užívání nemovitosti bývalou manželkou věděl a užívání jí umožnil, přičemž tomuto stavu nijak nebránil, v kterémžto chování odvolací soud bez dalšího shledal konkludentně projevený souhlas, pak takové právní posouzení věci považuje Nejvyšší soud za neúplné, a tudíž nesprávné. Zřetelně pasivní postoj žalovaného k užívání společné věci třetí osobou, k níž už neměl žádný vztah, a přihlížení takovému způsobu exploatace společné věci mlčky (nic jiného ostatně v řízení před soudy obou stupňů nevyšlo najevo), nelze označit za souhlasné právní jednání, kterým by žalovaný s ohledem na dosud uvažované skutkové okolnosti svolil k užívání předmětné nemovitosti jeho bývalou manželkou nejen v rozsahu vlastního spoluvlastnického podílu, ale i spoluvlastnického podílu žalobce. Užívala-li bývalá manželka žalovaného nemovitost jako celek na základě vlastní vůle, pak i žalovaný měl pramalé možnosti ovlivnit, zda takto bude činit i ve vztahu k té části nemovitosti, jež by odpovídala velikosti spoluvlastnického podílu žalobce.
24. Nad rámec důvodu předestřeného v předchozím bodu odůvodnění toho rozhodnutí, jenž postačuje k vyslovení závěru, že dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu nemůže obstát, považuje Nejvyšší soud za vhodné, byť již s vědomím určité procesní nadbytečnosti, uvést, že nesdílí odvolacím soudem vyjádřenou souvislost mezi způsobem nabytí spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti žalobcem originárně (příklepem v dražbě) a možností domáhat se na bývalé manželce žalovaného zpřístupnění vydražené nemovitosti. Právo vlastníka věci domáhat se na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje, se zcela jistě neodvíjí od toho, zda, popřípadě jaký, poměr k věci, jež je užívána bez právního důvodu, a k sobě navzájem má vlastník věci a osoba, jež jí zadržuje. Proto není podstatné, zda bývalá manželka žalovaného byla právním předchůdcem žalobce či nikoliv, ale zda žalobci bez právem aprobovaného důvodu ve výkonu vlastnického práva bránila tím, že mu věc po určitou část žalovaného období zadržovala (srovnej ustanovení §1040 odst. 1 o. s. ř.), tedy užívala pro sebe nemovitost, jejímž je žalobce spoluvlastníkem, (i) v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu.
25. Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání (jako v projednávané věci přípustné), dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
26. Podle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
27. Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
28. Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s článkem 1 Ústavy České republiky (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2273/14).
29. Pokud žalovaný v dovolání uplatnil vadu dokazování spočívající ve vyvození skutkových zjištění (a na nich založeném právním posouzení věci), jež nemají oporu v provedeném dokazování, pak takovou námitku shledává dovolací soud důvodnou. Vzal-li odvolací soud za nesporné skutkové zjištění, že „žalovaný měl po celé žalované období od domu klíče a měl do něj výlučný přístup“, pak takový skutkový závěr, jenž je určující pro posouzení vzniku bezdůvodného obohacení nadužíváním spoluvlastnického podílu, nejenže s ohledem na užité časovému vymezení „po celé žalované období“ nevyplývá z tvrzení žalovaného, ale ani z žádného důkazu, který by byl některým ze soudů nižších stupňů proveden; odvolací soud tak zatížil řízení vadou, která mohla mít (a bezpochyby i měla) vliv na správnost rozhodnutí ve věci.
30. Protože rozsudek odvolacího soudu je ve shora vymezeném rozsahu založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé II. a v akcesorickém nákladovém výroku III. zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.).
31. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 11. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu