ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.45.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 45/2022-607
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2022 o dovolání obviněného J. Č. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 14 To 121/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 8 T 68/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 8 T 68/2017, byl obviněný J. Č. uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Bull Oil, s. r. o., se sídlem Mírové náměstí 708/7, Písek, částku 1.239.452 Kč.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 14 To 121/2021, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), f) tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, na skutkovém základě,
že v období nejméně od 1. 8. 2015 do 27. 8. 2016 v XY na XY ulici č. p. XY, kde pracoval jako obsluha zde se nacházející čerpací stanice Petrol na základě dohody sjednané s K. R., nar. XY, provozovatelkou předmětné čerpací stanice, jednající za společnost BULL OILL, s. r. o., IČ: 28141300 (dál „společnost Bull Oill“), v úmyslu se obohatit, přijal od zákazníků platby v hotovosti za odběr pohonných hmot nebo zboží, tyto nezadal do pokladního systému jako platby v hotovosti, jak bylo jeho povinností, ale zadal je do pokladního systému jako bezhotovostní platby, tj. jako platby kartou v režimu platebního terminálu offline, a tímto způsobem si přijatou finanční hotovost ponechal pro vlastní potřebu. Uvedeným činem způsobil společnosti Bull Oil škodu ve výši 1.137.234,30 Kč.
3. Za tento zločin obviněného odsoudil podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyřiceti dvou měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost poškozené společnosti Bull Oil zaplatit částku 977.234,30 Kč.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání zaměřené proti výroku o vině a náhradě škody, protože rozhodnutí spočívá na nesprávním právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním prosouzení. S odkazem na obecné zásady plynoucí z rozhodovací praxe Ústavního soudu dotýkající se extrémních rozporů mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů při hodnocení důkazů a právními závěry vytýkal, že v odvolacím řízení nebylo náležitě reagováno na námitky obviněného, zejména na to, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný pro nedostatečnost jeho odůvodnění. Uvedenou vadu spatřoval v tom, že nebylo uvedeno, co konkrétně bylo kterým důkazem zjištěno, a z jakého důvodu bylo v případě rozporu jednotlivých důkazů přistoupeno k upřednostnění důkazů vy znívajících v neprospěch obviněného. Odvolací soud zmíněné nedostatky neodstranil, naopak je sám prohloubil, neboť klade obviněnému za vinu, že vadně zadával do pokladního systému platby v hotovosti, ačkoliv taková činnost z důkazů nevyplývá. Obviněný nebyl k této činnosti zaškolen, a jestliže špatně zadával platbu, samo o sobě to neznamená, že porušil svou povinnost, a že si přisvojil svěřené prostředky. Zaměstnavatel byl povinen jeho práci kontrolovat. Špatným zadáním platby do systému se nemohl dopustit trestného činu zpronevěry, k tomu by mohlo dojít, jen kdyby si platbu ponechal, a bylo to prokázáno, např. videozáznamem, na kterém by bylo vidět, že si finanční prostředky přivlastňuje, což se nestalo. Navíc nebylo prokázáno, že by disponoval s cizím majetkem. Zajištěná vozidla nejsou v jeho vlastnictví, ale patří bratrovi, tudíž z uvedeného nelze vycházet pro závěr, hospodařil s vyššími finančními částkami.
5. Odvolací soud se nevypořádal s rozporem mezi kamerovými záznamy a přehledem paragonů, u nichž nekorespondují zejména časové údaje. Navíc si tyto skutečností policejní orgán sám dotvářel zpracováním úředního záznamu a nebral do úvahy, že dokumenty předložené poškozenou se netýkaly provozovny, na které obviněný pracoval. Proto soudy zdůrazňované listiny nemohou složit jako usvědčující materiál obzvláště, když z kamerových záznamů plyne, že obviněný finanční částky vkládal do pokladny. Nebylo prokázáno, že by tyto prostředky z pokladny do trezoru nevložil. Obviněný zpochybnil i význam a správnost dohod o provedení práce uzavřených s poškozenou společností, a poukázal na to, že z žádných dokumentů neplyne, kdo a kdy měl jakou směnu, protože k přihlašování zaměstnanců do systému nedocházelo. Ze zmíněných nedostatků dovodil, že podklady dodávané poškozenou jsou záměrně zmanipulovány tak, aby odpovídaly tomu, že je pachatelem trestného činu. Z uvedených důvodů je dokazování a závěry z něj vyvozené založeno na nerespektování presumpce neviny a jsou v extrémním rozporu. Soudům obviněný vytkl, že nerespektovaly ani princip in dubio pro reo , protože odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami o vadnosti úředního záznamu policejního orgánu o údajném kamerovém záznamu, neposuzoval rozpor v předkládaných dokladech a nedůvodně stranil výpovědi poškozené K. R. a výpovědím jejích přátel svědkyň D. V. a L. P. Není možné dojít k závěru, že údajné transakce uvedené v přehledu paragonů byly skutečně provedeny a odpovídají uvedeným částkám.
6. Porušení pravidel spravedlivého procesu obviněný shledal i v odmítnutí návrhů na doplnění dokazování, a to zejména dohody o provedení práce z 1. 8. 2015, jíž jedinou obviněný disponoval, kdežto ostatní ze dne 1. 1. 2015 a 1. 1. 2016 si poškozená sama vytvořila, a výpisu z obchodního rejstříku s odůvodněním, že jde o nadbytečné a okrajové důkazy, což je s ohledem na obhajobu obviněného zcela vadný závěr, protože soudy tyto důkazy měly provést. Za vadné považoval i argumentaci odvolacího soudu, jíž vysvětloval, proč nevyhověl jeho obhajobě, a pokud do činu zahrnul i zpronevěru v týdnu od 16. 8. 2015 do 21. 8. 2015, kdy obviněný pobýval s kamarády na zahradě v XY , a dne 10. 10. 2015, když byl v XY a nemohl proto být na benzinové pumpě, což vylučuje, aby v tyto dny uvedenou trestnou činnost páchal.
7. Z uvedených důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné pro jeho vnitřní rozpornost, zejména přeceňování výpovědi K. R. a jí zpracovaných písemných podkladů, z nichž plyne, že nepravdivě uváděla informace např. o docházce obviněného. Jím provedené hodnocení důkazů označil za vadné ve vztahu k věrohodnosti přítelkyň poškozené, a neuvěření obhajobě obviněného, a že nebyla provedena řádná inventura, aby byl zjištěn přesný schodek.
8. Výhrady obviněného směřovaly i proti tomu, že soud prvního stupně mu znemožnil se vyjádřit ke všem prováděným důkazům při hlavních líčeních konaných dne 1. 7. 2020 a 25. 3. 2021, a že odvolací soud obdobné námitce nevěnoval potřebnou pozornost a neakceptoval ji, v čemž s odkazem na konkrétní judikaturu Ústavního soudu spatřoval porušení práva na obhajobu.
9. V souvislosti s uvedenými nedostatky obviněný poukazoval na vady v právní kvalifikaci, neboť tvrdil, že došlo k vadnému posouzení dílčího skutku ze dne 27. 8. 2016, u něhož nebylo prokázáno, že si měl ponechat částku 13.380,70 Kč získanou z 21 případů zákazníky provedených hotovostních plateb, protože takový závěr z kamerového záznamu nevyplývá, není na něm vidět, že by si peníze někam ukrýval, a tato částka u něj nebyla nalezena. Nemohlo se tudíž jednat o dokonaný čin, ale toto dílčí jednání mělo být posouzeno jako pokus. Nesprávně byla posouzena i subjektivní stránka mu za vinu kladeného trestného činu, protože ke zpronevěře nebyl prokázán úmysl se obohatit a získanou částku si ponechat pro sebe. Soud pominul, že obviněný nebyl zaškolen v užívání pokladního systému, a nemohl vědět, že postupem, kterým docházelo k účtování, může spáchat zpronevěru, když není počítačovým géniem, aby dokázal pochopit slabinu v systému a zneužít ji. Nebyl vzdělán v ekonomickém oboru a neměl znalosti v účtování, a přesto je mu kladeno za vinu, že již první den 1. 8. 2015, kdy nastoupil a podepsal dohodu o provedení práce, se měl dopustit zpronevěry.
10. Výroku o náhradě škody obviněný vytýkal vadně provedeného dokazování, protože závěr o způsobené škodě nelze opírat o jeho doznání, resp. uznání dluhu, které podepsal pod nátlakem, protože byl podstatně mladší než osoby, s nimiž dne 27. 8. 2016 jednal, a uznání bylo podepsáno v malém prostoru kanceláře. Neměl možnost svobodně odejít. Rodiče byli přivolání až později, kdyby byli přítomní dříve, k uznání dluhu ze strany obviněného by nedošlo. Tím, že dohodu podepsal, si poškozená vytvořila podklad pro jednodušší vymáhání neoprávněné pohledávky, kterou v počáteční fázi uváděla v podstatně vyšší částce, což neopodstatněně vysvětlovala svým rozrušením. Z těchto důvodů obviněný považoval stanovení výše škody za nesprávné, i proto, že mu dne 27. 8. 2016 odňali částku 160.000 Kč.
11. V závěru dovolání obviněný na základě rozvedených výhrad navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 14 To 121/2021, i rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 8 T 68/2017, jakož i navazující rozhodnutí, pokud pozbyla podkladu a věc aby přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře, aby ji znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
12. K dovolání obviněného Nejvyšší státní zastupitelství uvedlo, že směřuje k revizi skutkových zjištění s odkazem na nesprávný způsob vyhodnocení provedených důkazů a neúplný rozsah opatřeného důkazního stavu. Tyto výhrady ani s přihlédnutím k novelizovanému znění trestního řádu ve znění zákona č. 220/2021 Sb., účinného od 1. 1. 2022 na žádný dovolací důvod nedopadají, neboť obviněný neargumentoval, ani námitkami, které jsou v novém znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. touto novelou vymezeny, neboť nejde o nedostatky v procesu hodnocení výsledků provedeného dokazování, které by se projevily v takové míře porušení jeho práva na spravedlivý proces, či zjevném rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jež byly určující pro naplnění znaků trestného činu. Obviněný se omezil pouze na svůj vlastní způsob vyhodnocení provedených důkazů, který nelze považovat za akceptovatelný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Na podkladě dostupného spisového materiálu nelze dovodit takový zásah do dovolatelova práva na spravedlivý proces, jehož se v dovolání domáhá.
13. Soudy obou stupňů si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Státní zástupkyně poukázala zejména na pořízené kamerové záznamy, které jednání obviněného dokladují. Nebylo rozhodným, že nebyla vedena řádná docházka, a jak byla ze strany svědkyně K. R. kontrolována, ale podstatné byly výpovědi svědků L. P., K. Š., které chování obviněného dokladují, včetně toho, že trávil na benzinové pumpě mnohem více času, a to i ve dnech svého volna. Odvolací soud jeho obhajobu akceptoval, když v jejím rámci snížil počet dílčích úroků. Vypovídací hodnota pořízených kamerových záznamů v porovnání s přehledem paragonů o uskutečněném prodeji zboží neutrpěla poukazovaným časovým posunem tak, aby bylo možno důvodně namítat, že spolu časově nekorespondují. Podstatným zůstává touto bezpečnostní technikou monitorovaný způsob placení hotovostních plateb zákazníků i způsob, jakým byly jejich platby v rámci pokladního systému obviněným odbavovány, jemuž odpovídá jeho prvotní vyjádření ze dne 27. 8. 2016, při kterém se před svědky K. R., T. H. a M. P. za přítomnosti advokáta JUDr. Jiřího Hřídele k trestnému jednání doznal a podepsal tzv. uznávací prohlášení. Ve věcech měl ukrytou částkou 160.000 Kč, ale i další odloženou hotovost nezanedbatelné výše (srov. bod 42. odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, dále srov. bod 11. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nebylo možno uvěřit, že takto jednal pod nátlakem. Jednání obviněného bylo prokázáno na základě zjištění účetní J. H. Byla vyvrácena obhajoba obviněného a selhání systému, viz zpráva společnosti U. S. (srov. body 34., 35. odůvodnění rozsudku soudu I. stupně).
14. V návaznosti na skutkové okolnosti dovolatelova jednání státní zástupkyně nepovažovala z hlediska jeho zavinění za rozhodné, zda vlastní nějaký hodnotnější majetek s tím, že se zajištěná vozidla nacházejí ve vlastnictví jeho bratra. Vadou není ani postup při odmítnutí navržených důkazů, které nelze zařadit do kategorie tzv. opomenutých důkazů, neboť soudy své povinnosti i v tomto směru splnily (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011 pod sp. zn. 3 Tdo 91/2011). O porušení práva na spravedlivý proces nejde ani v případě hlavního líčení dne 1. 7. 2020 a 25. 3. 2021, k čemuž se již vyjádřil odvolací soud pod bodem 8. odůvodnění svého rozsudku, neboť v posledně označený den byl pouze vyhlášen odsuzujícího rozsudek, a dne 1. 7. 2020 byly za podmínek §213 odst. 1 tr. ř. prováděny listinné důkazy předložené obhájcem a jím okomentované, k čemuž se obviněný mohl vyjádřit, což neučinil.
15. Státní zástupkyně při závěru o správnosti postupů soudů obou stupňů bez porušení pravidel spravedlivého procesu navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
16. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo doručeno obhájci obviněného k replice, nicméně ten k němu do dne konání neveřejného zasedání nejvyššímu soudu nezaslal žádné své připomínky.
IV. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
18. Nejvyšší soud, aby mohl posuzovat, zda jsou učiněné námitky důvodné, je povinen nejprve posoudit, zda výhrady uplatněné na podkladě některého z dovolacích důvodů odpovídají jejich zákonnému vymezení, protože dovolání lze podat pouze s odkazem na některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
19. Obviněný dovolání učinil podle důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dne 17. 11. 2021, tedy ve znění trestního řádu účinného do 31. 12. 2021, tj. před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., která nově pod písmenem g) vložila další dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat, „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“.
20. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle původní právní úpravy je po novele zákonem č. 220/2021 Sb. uveden pod písmenem h) téhož ustanovení.
21. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud rozhoduje za účinnosti citované novely, aplikuje v rámci přezkumu podaného dovolání i stávající nové znění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což vychází ze zásady, že na procesní postup je třeba aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době, kdy je úkon prováděn, tj. včetně trestního řádu ve znění novely účinné od 1. 1. 2022 provedené zákonem č. 220/2021 (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.).
22. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ve znění do 31. 12. 2021, nyní přeneseném pod písmeno h)] spočívá na vadách přezkoumávaných rozhodnutích založených na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
23. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Tyto zásady lze prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a pokud je zjištěno svévolné hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
24. V době rozhodování Nejvyššího soudu po 1. 1. 2022 ve znění novely zákonem č. 220/2021 Sb., nově vymezený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán třemi alternativami procesních vad, pro které rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, a to pro to, že jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, a nebo, když ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z nich. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
25. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
26. Poukazoval-li obviněný J. Č. na nedostatky v procesním postupu orgánů činných v trestním řízení spočívajících ve vadně provedeném a neúplnému dokazování, objasnění zavinění k zločinu zpronevěry a v tom, že byla porušena pravidla spravedlivého procesu, jde o výhrady dopadající na ústavněprávní rozměr (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), a o naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho původní podobě před novelizací zákonem č. 220/2021 Sb. [tzn. po novelizaci podle písmene h)], protože obviněný brojil proti vadnosti použité právní kvalifikace. Současně však dostál i podmínkám stanoveným v nové podobě tohoto dovolacího důvodu, protože objasnění skutečností vztahujících se k subjektivní stránce nebo dokonání jednoho z dílčích útoků pokračujícího zločinu zpronevěry míří na rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, neboť poukazoval na to, že zjištěné skutečnosti jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že byly nedůvodně zamítnuty navrhované podstatné důkazy.
27. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného na označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadají, a proto posuzoval, zda je dovolání důvodné.
VI. K důvodnosti námitek obviněného
28. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že se obviněný nespokojil se skutkovými závěry, že jednal v úmyslu se obohatit tím, že přijímal od zákazníků platby v hotovosti, které si ponechal, a předstíral, že se jednalo o platby kartou v režimu platebního terminálu offline, které takto zadával do pokladního systému. Tyto skutkové okolnosti popíral s tvrzením, že je soudy řádně neobjasnily, vycházely pouze z výpovědi poškozené a dalších jí nakloněných svědků, kdežto jeho výpověď a jiné důkazy svědčící v jeho prospěch nesprávným postupem vyhodnotily v rozporu s §2 odst. 6 tr. ř. Navíc trval na tom, že soudy neprovedly všechny důkazy a nedůvodně jeho požadavky na doplnění dokazování označily za nadbytečné a nevýznamné. Vzhledem k těmto svým odlišným přístupům k vyhodnocení provedených důkazů se dovolával aplikace zásady in dubio pro reo . Podle vlastní interpretace posléze dovozoval vadné právní posouzení činu a namítal i vadně zjištěný výrok o náhradě škody.
29. Nelze se ztotožnit s tvrzeními o neúplnosti provedeného dokazování nebo o snaze soudu o jednostranné posuzování prováděných důkazů, protože zejména v řízení před soudem prvního stupně byla konána a prováděna opakovaná hlavní líčení, neboť po změně v obsazení senátu bylo podle požadavku obviněného konáno dne 12. 9. 2018 (č. l. 322 spisu) hlavní líčení znovu a navazovalo na něj dalších osm hlavních líčení, při nichž byly prováděny důkazy, mimo jiné i ty, které vyplynuly z požadavků obhajoby. Dokazování bylo prováděno až do vyhlášení rozsudku dne 24. 3. 2021 (č. l. 501 spisu). V průběhu těchto hlavních líčení soud vyslýchal svědky, a obsahy jejich výpovědí popsal v odůvodnění svého rozsudku. Prováděl rovněž listinné důkazy, a k požadavku obviněného přehrál videozáznam ze dne 27. 8. 2016. Provedené dokazování, co do jeho průběhu i zaznamenání v obsahu spisu, jakož i vyhodnocení jednotlivých důkazů, nesvědčí o libovůli, jak obviněný naznačoval v dovolání, protože bylo prováděno věcně se zřetelem k objasňované materii i obhajobě obviněného a bylo v potřebné míře obsažné. Posoudí-li se postup soudu prvního stupně při hodnocení těchto důkazů, z bodů 42. až 45. jím zpracovaného rozsudku vyplývá dostatečné zachycení a porovnání jak jednotlivých důkazů, tak i jejich vzájemná propojenost, případně rozpornost, s níž se soud vypořádal, a tudíž i závěr, na základě čeho, kterým důkazům a z jakých důvodů, případně podle jakých úvah, neuvěřil.
30. Namítal-li obviněný extrémní rozpor při provedení důkazů, nelze se s ním ztotožnit při zdůraznění toho, že extrémním rozporem není každý subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil. Je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05]. V přezkoumávané věci nedošlo k tomu, že by zjištěný skutkový stav neodpovídal provedenému dokazování, naopak v něm má potřebnou oporu [srov. např. nález ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/13], neboť hodnocení důkazu je provedeno plně na základě racionálního a logického základu [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05]. Dokazování je založeno na uzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které vylučují, že by obviněný čin nespáchal [srov. nález ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08]. Stanovená kritéria soud prvního stupně respektoval a zhostil se svých povinností plynoucích z §2 odst. 5, 6 tr. ř. s odpovědností, která žádné zmíněné vady nevykazuje, o čemž svědčí již zmíněné odůvodnění vyjádřené v bodech 42. až 45. posuzovaného rozsudku. Soud měl na paměti, že d okazování v trestním řízení je ovládáno zásadou voln ého hodnocení důkazů. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 859/13], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13 či nález ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05].
31. Odvolací soud, který může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, a musí svůj postup velmi pečlivě odůvodnit [nález ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09], se též sám zapojil do provádění dokazování a objasňoval zejména v zájmu obviněného okolnosti, které považoval za rozhodné, když provedl důkazy uvedené v protokolu o veřejném zasedání konaném dne 25. 8. 2021 (č. l. 552 spisu), aby z nich mohl učinit nové skutkové závěry, zejména se zřetelem na obhajobu obviněného. V důsledku toho zúžil rozsah páchané trestné činnosti, jakož i výši jím způsobené škody. Logicky v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku vysvětlil všechny své úvahy směřující k závěru o ustálení skutkového stavu v podobě, kterou vyjádřil ve výroku tohoto rozsudku.
32. Soudy obou stupňů se zabývaly obhajobou obviněného v dostatečné míře a určily, na základě čeho shledaly, že jednal tak, jak je ve skutkových zjištěních vymezeno, aby sebe na úkor jiného obohacoval tím, že finanční prostředky, které mu byly v rámci jeho pracovního zařazení, byť jako brigádníkovi na základě dohody o provedení práce, svěřeny k tomu, aby je od zákazníků při úhradách v hotovosti zanesl do pokladny a poté do trezoru, uvedeným způsobem neukládal a nechával si je pro vlastní potřebu. Aby zastřel toto své nezákonné jednání, předstíral, že šlo o bezhotovostní platbu kartou, a ač tomu tak nebylo, takový způsob platby zanesl do systému. Závěr o těchto skutkových okolnostech, které obviněný v průběhu trestního řízení popíral, ač podle svědeckých výpovědí je po odhalení jeho trestné činnosti doznal, vyplynul z výsledků provedeného dokazování, na které se soudy obou stupňů v potřebné míře zaměřily a své úvahy k tomuto závěru směřující dostatečně jasně a srozumitelně vysvětlily. Nebylo proto možné přisvědčit obviněnému, že šlo z jeho strany o špatné zadávání platby, protože výsledky provedeného dokazování takové okolnosti neprokázaly. Stejně tak nebylo významné, že neměl ekonomické vzdělání, protože svědectví K. R., K. Š. a dalších osob pracujících na benzinové pumpě i doba, po kterou tam brigádnickou činnost vykonával, prokázaly, že byl do způsobu provádění plateb plně zasvěcen. Pro pochopení toho, že hotovostní platby patří do pokladny a poté do trezoru, není potřeba žádného speciálního vzdělání a zanesení platby kartou do systému rovněž nevyžadovalo žádnou sofistikovanou přípravu. Naopak trestná činnost obviněného svědčí o tom, že uvedené způsoby zvládl (k tomu srov. bod 12. rozsudku odvolacího soudu). Nerozhodná pro závěr o vině obviněného je námitka, že bylo zavinění na straně zaměstnavatele, který neprováděl dostatečnou kontrolu, byť lze připustit, že velká benevolence v tomto směru z dokazování vyplynula. Lze však odkázat na postoj K. R., která popsala, že spravovala více čerpacích stanic, obviněnému důvěřovala a spoléhala i na slušnost ostatních spolupracovníků (srov. její výpověď na č. l. 325 až 328 spisu). Nelze se ztotožnit s tím, že by nebylo prokázáno, že si obviněný uvedené finanční prostředky nepřisvojil, protože rovněž z výsledků dokazování vyplynulo, že soud se touto okolností zabýval a zjistil, že důvodem zpronevěry uvedených finančních prostředků byla sběratelská vášeň k veteránům vozidel, která obviněný z uvedených prostředků nakupoval (viz mimo jiné usnesení o zajištění motorových vozidel podle §47 odst. 1 a §79a odst. 1 tr. ř. na č. l. 295 spisu a násl.). Rovněž bylo prokázáno, že za otce z finančních prostředků, které si ponechal, uhradil dluhy a v době, kdy byla jeho trestná činnost odhalena, u sebe měl vysoké finanční částky, které objektivně nemohly mít jiný původ (viz výpovědi svědků K. R., L. P., T. H., M. P., a kamerový záznam ze dne 27. 8. 2016). Trestnou činnost dokladují i přehledy plateb kartou (viz č. l. 81 až 104 spisu). Ani posouzení chování obviněného dne 27. 8. 2016 nevzbuzuje jím uváděné nedostatky nebo vady při vytváření skutkových závěrů, protože svědci přítomní odhalení jemu za vinu kladené trestné činnosti K. R., T. H. a M. P., popsali, jak obviněný reagoval, jak se choval, co uváděl, a že svou vinu uznal, což ztvrdil i prohlášením o uznáním dluhu (viz č. l. 51 spisu). Jeho chování dokladuje též videozáznam, k němuž se obviněný vyjádřil a který byl při hlavním líčení proveden jako důkaz (viz č. l. 440 spisu). Tvrzení, že byl k podepsání uznání dluhu donucen, a že se jednalo o nedobrovolný akt, bylo rovněž vyvráceno, mimo již popsanými výsledky dokazování, i usnesením o odložení věci (§159a odst. 1 tr. ř.) vedené proti K. R. pod sp. zn. KRPC-157401-84/TČ-2016 pro podezření z trestného činu podvodu spočívajícího v donucení poškozeného J. Č. podepsat potvrzení o odpovědnosti za údajnou zpronevěru a vylákání částky 160.000 Kč (viz usnesení na č. l. 1 připojeného svazku).
33. Nebylo možné přisvědčit obviněnému ani v tom, že by odvolací soud nesprávně posoudil skutečnosti týkající se doby páchání dílčích útoků ve dnech 16. 8. a 17. 8. 2016, kdy měl být údajně na pobytu v XY a dne 10. 10. 2016, kdy byl v Českých Budějovicích, protože odvolací soud za tímto účelem provedl dokazování, obhajobou obviněného se zabýval a v bodě 13. svého rozsudku vysvětlil, na základě jakých skutečností shledal, že obviněný i v těchto datech na benzinové čerpací stanici mohl přes obviněným tvrzené skutečnosti být. Uvedený závěr má oporu ve výsledcích provedeného dokazování, způsob, jakým se odvolací soud s uvedenou obhajobou obviněného vypořádal, je založen na logických úvahách, a tudíž neodporuje zásadám stanoveným ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
34. Nedůvodnými jsou i výhrady obviněného směřující proti výši způsobené škody. Soudy této skutečnosti věnovaly potřebnou pozornost, vysvětlily, z jakých důvodů vyšly z podkladů pro vyčíslení, které zpracovala poškozená. Zaměřily se na její vyjádření, kde uvedla, že zjistila schodek v peněžních částkách, které měly být hrazeny kartou, a to až nedlouho před tím, než byla trestná činnost obviněného odhalena, protože průběžná kontrola byla velmi obtížná a časově náročná, jelikož na benzinové čerpací stanici denně docházelo až k 5000 plateb, a při platbě kartou by bylo možné finanční obnos zkontrolovat až z výpisu z banky, který však trval až tři dny. Takovou kontrolu tedy nedělala, navíc spoléhala, že ji prováděla J. H. zpracovávající účetnictví (viz výpověď K. R. č. l. 215 spisu). Uvedené skutečnosti vyplývají i z výpovědi svědkyně J. H. (srov. č. l. 218, 220 spisu). Z tohoto důvodu i pro výpočet škody v posuzované věci vycházela z rozdílů zjištěných na PC, z výpisu z banky a z přehledu programu za směnu (č. l. 42 až 84 spisu). Výsledek těchto propočtů poškozená vysvětlila i ve vyjádření na č. l. 99 a na č. l. 109, 110 spisu. Uvedený propočet je třeba posuzovat a hodnotit ve spojitosti s uvedenými listinnými důkazy, které v této vzájemné souvislosti dávají potřebný podklad pro posouzení správnosti zjištěné škody. Rovněž nelze odhlédnout ani od rozsudku odvolacího soudu, který s ohledem na obhajobu i na princip in dubio pro reo některá dílčí jednání do výčtu nezahrnul (viz bod 13. rozsudku), čímž snížil rozsah trestné činnosti a upravil a nově stanovil škodu na částku 1.337.234,30 Kč. Povinnost obviněného k náhradě této škody snížil o částku 160.000 Kč, kterou obviněný při odhalení činu poškozené předal (viz bod 17. rozsudku).
35. Obecné soudy nebyly povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména šlo-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní, avšak byly povinny v odůvodnění svých rozhodnutí uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět, což také učinily (viz výše). Nejvyšší soud nezjistil ani tzv. deformaci důkazů, která představuje vyvozování skutkových zjištění, jež v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), nýbrž důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek a odůvodnění napadených rozhodnutí nenesou znaky zřejmé libovůle (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). K odmítnutí návrhů obviněného na doplnění dokazování výpisem z obchodního rejstříku a dohody o provedení práce z 1. 8. 2015 soudy své stanovisko vyjádřily, nicméně z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že se neztotožnil se způsobem, jakým tento jeho požadavek vypořádaly. V uvedeném případě nejde o extrémní vadu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, čímž by soud založil nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale i jeho protiústavnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02). Pokud soudy nedospěly k potřebě provést uvedené důkazy, svůj postup a důvody vedoucí k takovému rozhodnutí řádně vysvětlily. Nelze přehlédnout, že soud odvolací provedl doplnění dokazování, a je nutné zmínit, že návrh obviněného s hledem na ostatní důkazy, by do zkoumané věci žádné nové skutečnosti nevnesl. Tudíž se nejedná ani o tzv. opomenutý důkaz, o nějž by mohlo jít pouze tehdy, jestliže by nebyl proveden nebo hodnocen způsobem stanoveným zákonem, tj. důkaz, o němž v řízení nebylo soudem rozhodnuto (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další).
36. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že se soudy nezpronevěřily ani zásadě presumpce neviny a z ní pramenícímu principu in dubio pro reo , neboť ty nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály.
37. Námitky obviněného, že bylo vadně vedeno dokazování, obsahu spisu ani způsobu, jak soudy dokazování hodnotily, neodpovídají.
38. Obviněný v rozporu s obsahem spisu namítal i to, že mu při hlavních líčeních dne 1. 7. 2020 a 25. 3. 2021 nebyl dán prostor, aby se vyjádřil k provedeným důkazům, a odvolacímu soudu vytýkal způsob, jakým se s touto jeho námitkou vypořádal. Uváděné vady však z obsahu spisu neplynou. Odvolací soud (viz bod 8. jeho rozsudku) poukázal na to, že obviněný byl poučován při opakovaných hlavních líčeních o svém právu se vyjádřit k prováděným důkazům, čehož však obviněný nevyužil, anebo důkazy prováděny nebyly. Při hlavním líčení dne 1. 7. 2020 (č. l. 468 spisu) byly stranám předkládány listinné důkazy, soud reagoval na požadavky obhájce, který se k důkazům opakovaně vyjadřoval. Poslední hlavní líčení bylo konáno dne 24. 3. 2021 nikoliv 25. 3. 2021, jak uvádí obviněný (srov. č. l. 495 spisu), a to pouze za účelem vyhlášení rozsudku, a tudíž žádné důkazy prováděny nebyly. Po jeho vyhlášení obviněný po poradě s obhájcem prohlásil, že podává odvolání. Z uvedených protokolů o hlavních líčeních neplyne, že by obviněnému bylo upřeno právo na realizaci jeho obhajoby a že by mu soudy znemožnily se v průběhu hlavních líčení vyjadřovat.
39. Nejvyšší soud podle těchto poznatků shledal, že pravidla spravedlivého procesu porušena nebyla (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.) a učiněné skutkové závěry jsou podloženy výsledky provedeného dokazování. Lze jen dodat, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), čehož bylo v této věci dosaženo.
40. Obviněný v dovolání brojil též proti nesprávnému právnímu posouzení jím spáchaného skutku jako dokonaného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v pokračování (§116 tr. zákoníku), neboť tvrdil, že poslední dílčí útok ze dne 27. 8. 2016, jímž si ponechal z 21 případu přejatých hotovostních plateb částku 13.380,70 Kč, se nestal.
41. Podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se zločinu zpronevěry dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí na cizím majetku značnou škodu. Pokračováním v trestném činu se podle §116 tr. zákoníku rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku. Základní podmínkou pokračování v trestném činu je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin (viz rozhodnutí č. 22/1990 Sb. rozh. tr. a č. 32/2004-I. Sb. rozh. tr.). Dílčím útokem ve smyslu §116 tr. zákoníku je nutno rozumět nejen samotné jednání - projev vůle pachatele ve vnějším světě, které naplňuje tento znak objektivní stránky skutkové podstaty určitého stejného trestného činu, ale i naplňování ostatních znaků jeho skutkové podstaty. Každý dílčí útok totiž musí mít všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, o jehož pokračování má jít (srov. rozhodnutí č. 3/2001 Sb. rozh. tr.). Není vyloučeno jedno z dílčích jednání pokračujícího trestného činu posoudit jen jako spáchané v pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže bezprostředně směřovalo k dokonání takového jednání a jehož se dopustil v úmyslu je spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo. Aby se jednalo o takový pokus dílčího útoku, nemůže u něj dojít k dokonání, tzn. u trestného činu zpronevěry, že si pachatel přisvojil věc, která mu byla svěřena, a tím majiteli věci způsobil škodu. Přisvojení věci spočívá v tom, že ten, komu byla věc svěřena, osobuje si k ní a nad ní vykonává práva quasi – vlastnická. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má svěřitele vyloučit z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou.
42. Posoudí-li si z těchto hledisek jednání obviněného u dílčího útoku ze dne 27. 8. 2016, obsah spisu dává potřebný podklad pro závěr, že bylo prokázáno výpověďmi svědků i kamerovým záznamem, že obviněný si v dalších dílčích 21 útocích při přebírání hotovosti od zákazníků vždy převzaté finanční prostředky ponechal. Nevložil je do pokladního systému jako platby v hotovosti, jak bylo jeho povinností, ale ponechal si je, čímž je odňal z dispozice poškozené, která mu v rámci pracovních podmínek tyto peníze svěřila. Není tedy pochyb o tom, že i dílčí útok ze dne 27. 8. 2016, při kterém si obviněný ponechal v rozporu se svěřením pro svou potřebu celkem částku 13.380,70 Kč, byl dokonán, a tedy nejde o dílčí útok v pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jak se obviněný v dovolání domáhal.
43. Nebylo možné vyhovět ani námitce obviněného, že nejednal úmyslně, protože byť soudy formu úmyslu výslovně v přezkoumávaných rozhodnutích neuvedly, odvolací soud v bodě 14. konstatoval, že obviněný po všech stránkách naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, tedy i subjektivní stránku, která je u tohoto zločinu vyžadována ve formě úmyslu. K tomuto správnému závěru Nejvyšší soud k námitce obviněného jen stručně poznamenává, že naplnění subjektivní stránky u obviněného svědčí o tom, že jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, o nějž se jedná, když pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem. Jak soudy správně dovodily a popsaly v odůvodnění svých rozhodnutí, obviněný si zcela záměrně hotovostní platby zákazníků ponechával, nedával je do pokladny, a tím chtěl poškozené způsobit škodu. Vzhledem k dlouhodobosti a četnosti jím páchaného jednání, i záměru si za takto získané peníze nakoupit veterány motorových vozidel, si chtěl opatřit velké finanční prostředky, a činil tak na úkor poškozené. Jednal s vědomím a znalostí všech rozhodných skutečností ke škodě poškozené s cílem vlastního obohacení. V tomto směru lze zdůraznit i to, že o naléhavosti a úmyslu, s jakým takto podvodně jednal, svědčí to, že se nabízel na výpomoc i v době, kdy neměl své pracovní směny. Tento závěr má oporu ve skutečnostech popsaných v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, zejména však ve skutkových zjištěních, a není proto pochyb o tom, že uvedený závěr je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.).
44. Ze všech popsaných důvodů Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích vady, které obviněný v dovolání soudům vytýkal. Skutkové i právní závěr mají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný naplnil po všech stránkách znaky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
VII. Závěr
45. S ohledem na učiněná zjištění a vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu