ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.66.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 66/2022-4419
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 2. 2022 o dovoláních, která podali obvinění 1) P. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, fakticky bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, 2) R. Š. , nar. XY v XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 3 To 91/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 8/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. M. a R. Š. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 54 T 8/2015, byli obvinění P. M., R. Š., o. s. I. C., IČ XY, XY (dále „společnost I.“), a družstvo J.-l. družstvo služeb, IČ XY, „v likvidaci“ (dále „družstvo JM“), uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že
za vzájemné součinnosti vyplývající zejména z koordinovaných aktivit obviněných P. M. a R. Š. využívajících účetních operací mezi společností I. C. a družstvem J., s cílem získat neoprávněný profit, přestože si byli vědomi zákonných ustanovení §6 odst. 1, odst. 2, §7 odst. 1 a §8 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví (dále „zákon č. 563/1991 Sb.“), a ustanovení §2, §16, §21 odst. 1, §25 odst. 1, §72 a §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále „zákon č. 235/2004 Sb.“), v XY, XY či jinde, v době od října 2012 do května 2013, za účelem snížení daňové povinnosti společnosti I. u daně z přidané hodnoty (dále jako „DPH“),
jednak vytvořili model formálního deklarování vzájemných obchodů, v nichž však družstvo J. bylo jen účelově nastrčeným mezičlánkem sloužícím k zastření vlastních obchodních aktivit společnosti I. spojených zejména s nákupem ojetých motorových vozidel v zahraničí (v rámci Evropské unie, dále „EU“) a jejich následným prodejem v tuzemsku, z něhož by za standardních podmínek byla generována přímá daňová povinnost k odvodu DPH společnosti I., nicméně společnost I. v rámci svých daňových povinností k DPH, deklarovala fingované účetní doklady o nákupech těchto vozidel od družstva J., k nimž však fakticky nedošlo, v důsledku čehož byl u společnosti I. v daňových přiznáních k DPH z takto účelově deklarovaných obchodních případů uplatňován nárok na odpočet DPH (tzv. daň na vstupu), čímž byla u této společnosti neoprávněně snižována její daňová povinnost k DPH, přičemž na podkladě deklarovaných obchodních aktivit takto formálně vzniklou daňovou povinnost družstva J. eliminovali tím, že za družstvo J. nebyla úmyslně řádně podávána daňová přiznání k DPH, tudíž dovozy vozidel a povinnost k odvodu DPH za jejich nákup v jiném členském státě EU a deklarovaný prodej společnosti I. nebyly družstvem J. vůbec daňově vykazovány, a to navíc s vědomím, že tato daň nebude zaplacena,
jednak ve zdaňovacích obdobích měsíců ledna až března roku 2013 účelově vytvářeli jménem družstva J. účetní doklady obsahující nepravdivé údaje o realizovaném zdanitelném plnění vůči společnosti I., tyto byly následně zahrnuty do účetnictví společnosti I., která jimi v daňových přiznáních k DPH nepravdivě vykazovala přijatá zdanitelná plnění spočívající v dodání služeb, konkrétně dopravy vozidel z EU, prodeji know-how, reklamě společnosti, průzkumu trhu v zemích EU a přípravě vozidel k prodeji, přestože tyto vykazované služby poskytnuty nebyly a účetní doklady byly vytvořeny toliko k neoprávněnému deklarování nároku společnosti I. na snížení DPH, kdy v konečném důsledku těmito postupy u společnosti I. v jednotlivých zdaňovacích obdobích buďto snížili výši odvodu DPH, anebo neoprávněně vylákali nadměrný odpočet DPH, vše navíc s vědomím, že případné daňové povinnosti nebudou ze strany družstva J. plněny, přičemž takto
obviněný P. M. (dále „obviněný M. “) působící v době od 11. 7. 2011 do 14. 10. 2013 jako prokurista společnosti I., registrované od 3. 11. 2010 u Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště XY, jako měsíční plátce DPH, oprávněný ke všem právním úkonům, k nimž dochází při provozu podniku, včetně zcizování a zatěžování nemovitostí společnosti a fakticky řídící činnost této obchodní společnosti,
- ve zdaňovacích obdobích DPH měsíců října až prosince roku 2012 a ledna až května roku 2013, v rámci standardních obchodních aktivit společnosti I. zajistil u prodejců v jiných členských státech EU nákupy motorových vozidel, stavebních strojů či přívěsných vozíků, při importu do České republiky nepodléhající platbám DPH, avšak formálně bylo jako kupující v přeshraniční obchodní transakci deklarováno družstvo J., současně organizoval a zajistil převoz takto zakoupených vozidel do České republiky, a to do provozních prostor společnosti I. v XY, následně u těchto vozidel zajistil potřebné úkony k jejich prodeji, zejména vyřízení schválení technické způsobilosti pro provoz, technické kontroly na STK, případné opravy, čištění, apod., návazně, v provozních prostorách společnosti I. v XY, zajišťoval prodej těchto vozidel zákazníkům, s nimiž uzavíral příslušné kupní smlouvy a vystavoval k těmto transakcím účetní doklady, přičemž jako osoba s dispozičním právem k bankovním účtům společnosti I., u České spořitelny, č. XY, a UniCredit Bank Czech Republic, č. XY (CZK) a č. XY (EUR), s těmito účty disponoval, kdy prostřednictvím služby přímého bankovnictví zadával příkazy k bezhotovostním platbám a prováděl hotovostní klientské výběry finančních prostředků, které používal rovněž k úhradě kupních cen motorových vozidel pořizovaných v jiných členských státech EU, a současně v daných souvislostech disponoval i s bankovními účty družstva J. u UniCredit Bank Czech Republic, č. XY (CZK) a č. XY (EUR), které k tomuto účelu R. Š. za družstvo J. založil a předal mu přístupové údaje k internetovému bankovnictví, čímž mohl v rámci popsaných obchodních aktivit realizovat potřebné bankovní transakce navenek i jménem družstva J., načež v rámci daňových povinností společnosti I., účelově vytvořenými účetními doklady o obchodních transakcích mezi touto společností a družstvem J., nepravdivě deklaroval, že společnost I. nakoupila uvedená vozidla v tuzemsku od družstva J., přestože skutečným pořizovatelem tohoto zboží v zahraničí byla přímo obchodní společnost I., která nákup zboží financovala, zajišťovala jeho dopravu na území České republiky, prováděla úkony spojené se schválením technické způsobilosti těchto dovezených vozidel, jakož i jejich skladování a následný prodej konečným odběratelům ve své provozovně v XY a družstvo J. bylo fakticky účelovým mezičlánkem a vystupovalo toliko formálně za účelem možnosti daňového vykazování účetními materiály deklarované DPH u společnosti I., jakožto daně na vstupu, přičemž věděl, že družstvo J. daňové povinnosti z těchto transakcí nesplní,
- ve zdaňovacích obdobích měsíců ledna, února a března roku 2013 vědomě vykazoval v účetnictví společnosti I. fingované účetní doklady, vystavené jménem družstva J., kterými správci daně nepravdivě vykazoval přijatá zdanitelná plnění spočívající v dodání služeb, konkrétně dopravy vozidel z EU, prodeji know-how, reklamě společnosti, průzkumu trhu v zemích EU a přípravě vozidel k prodeji, ačkoliv tyto služby ve skutečnosti poskytnuty nebyly a účetní doklady byly použity pouze k uplatnění neoprávněného nároku společnosti I. na odpočet DPH,
obviněný R. Š. (dále jako „obviněný Š. “) působící v době od 12. 12. 2011 do 11. 7. 2013 jako předseda družstva J., registrovaného v době od 1. 4. 2003 do 13. 6. 2014 u Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště XY, jako čtvrtletní plátce DPH, oprávněný samostatně jednat za družstvo,
- v období od října 2012 do května 2013 za vzájemné součinnosti s obviněným M. , spočívající zejména v koordinaci potřebných úkonů pro vykazování nepravdivých údajů v daňovém řízení s cílem snížení daňové povinnosti společnosti I. u DPH, k uskutečnění tohoto cíle dne 3. 9. 2012 založil pro družstvo J. u UniCredit Bank Czech Republic, a. s., bankovní účty č. XY (CZK) a č. XY (EUR), k nimž měl zřízeno dispoziční právo a službu přímého bankovnictví, načež obviněnému M. předal přístupové údaje k internetovému bankovnictví těchto bankovních účtů a umožnil mu tak nekontrolovanou dispozici s těmito bankovními účty za účelem realizace předstíraných finančních transakcí jménem družstva J., a rovněž úmyslně neplnil povinnosti řádně vykazovat daňová přiznání k DPH u družstva J., podle požadavků a pokynů jmenovaného zajišťoval podmínky pro převoz vozidel zakoupených v zahraničí do tuzemska, přičemž v zahraničí hradil z finančních prostředků poskytnutých obviněným M. v hotovosti kupní cenu kupovaného vozidla nebo její část k dříve uhrazené záloze, zaplacené z účtu č. XY, přičemž jménem družstva J. nechal účelově vystavovat a přijímat fingované daňové doklady, které zahrnoval do účetnictví družstva J., přestože věděl, že družstvo J. bylo fakticky jen účelově nastrčeným mezičlánkem těchto přeshraničních obchodních transakcí,
- v období měsíců ledna, února a března roku 2013, ve shodě a vzájemné součinnosti s obviněným M. , dále jménem družstva J. nechal účelově vystavovat daňové doklady, kterými byla správci daně společnosti I. nepravdivě deklarována přijatá zdanitelná plnění spočívající v dodání služeb, konkrétně dopravy vozidel z EU, prodeji know-how, reklamě společnosti, průzkumu trhu v zemích EU a přípravě vozidel k prodeji, ačkoliv tyto služby ve skutečnosti poskytnuty nebyly a účetní doklady byly použity pouze k uplatnění neoprávněného nároku společnosti I. na odpočet DPH, a tyto nepravdivé daňové doklady následně zahrnul do účetnictví družstva J. za zdaňovací období I. čtvrtletí roku 2013,
a takto jednal, přestože věděl, že družstvo J. daňové povinnosti vyplývající z vykazovaných transakcí nesplní, a jejich deklarování je realizováno pouze za účelem snížení daňové zátěže DPH společnosti I., kdy řádně nepodával daňová přiznání k DPH a učinil tak až dne 5. 6. 2013, v průběhu vytýkacího řízení vedeného ze strany správce daně, přičemž v těchto daňových přiznáních vykázal na základě níže specifikovaných fingovaných daňových dokladů daňovou povinnost družstva J. vyplývající jednak z nákupu zboží z jiného členského státu EU a jednak z poskytnutí služeb obchodní společnosti I., přičemž od počátku věděl, že daňová povinnost družstva J. na DPH nebude splněna a DPH z deklarovaných transakcí (daň na výstupu) zaplacena,
v souladu s výše popsanými okolnostmi (zahrnujícími i popis trestné činnosti společností I. a družstva J.), společnost I., jejímž jménem jednal prokurista obviněný M. , u správce daně, Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště XY, neoprávněně vykázala v jednotlivých daňových přiznáních k DPH daň na vstupu tak, za jednotlivá zdaňovací období na podkladě deklarovaných konkrétně uvedených přijatých faktur vystavených jménem družstva J. (v rozsudku jsou uvedena jejich číselným označením), na jejichž základě byla za jednotlivá zdaňovací období zkrácena vykazovaná daňová povinnost o částky:
za měsíc říjen 2012 v celkové výši 378.158,95 Kč,
za měsíc listopad 2012 v celkové výši 1.778.939,05 Kč,
za měsíc prosinec 2012 v celkové výši 1.367.448,44 Kč,
za měsíc leden 2013 v celkové výši 2.257.993,50 Kč,
za měsíc únor 2013 v celkové výši 4.127.778,51 Kč,
za měsíc březen 2013 v celkové výši 3 648 516,48 Kč, a v částce 196.146,48 Kč byla vylákána neoprávněná výhoda na dani,
za měsíc duben 2013 ve výši 1.740.721,92 Kč,
za měsíc květen 2013 ve výši 269.080 Kč,
kdy v důsledku popsaného jednání obvinění M. , Š. , společnost I. a družstvo J. způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště XY, škodu v celkové výši 15.568.636,85 Kč.
2. Dovolatelé byli za uvedený zločin odsouzeni podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou, podle §73 odst. 1 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce prokuristy, u obviněného M., statutárního orgánu u obviněného Š. , v obchodních korporacích na dobu pěti let. Obviněnému M. byl podle §66 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest propadnutí části majetku, a to uvedených nemovitých věcí. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných právnických osob společnosti I. a družstva J.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 3 To 91/2020, z podnětu odvoláních obviněných M. a Š. podle §258 odst. 1 písm. a), b), e) tr. ř. uvedený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výrocích o trestech jim uložených. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému M. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest propadnutí části majetku, a to věcí specifikovaných na straně 2 rozsudku odvolacího soudu, a podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce prokuristy v obchodních korporacích v trvání pěti let. Obviněnému Š. uložil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu pěti let, a ve zbytku ponechal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obviněné právnické osoby družstvo J. jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněných
4. Obviněný M. prostřednictvím obhájce s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. podal proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu dovolání zaměřené proti všem jeho výrokům, protože rozhodnutí spočívala na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním prosouzení. Vytýkal, že jeho trestné jednání nebylo vyjasněno, ale bylo pouze převzato z jednání společnosti I., aniž by došlo k řádné individualizaci jeho trestní odpovědnosti. Nebylo objasněno, kdo za společnost I. podával daňová přiznání, a v čem tkví jejich nesprávnost. Soud prvního stupně v bodech 34. a 35. rozsudku pouze obecně konstatoval, z jakých důkazů mají tyto skutečnosti vycházet, aniž by je hodnotil, a tak nezjistil, že daňová přiznání obviněný M. nepodepisoval, což dosvědčuje výpověď svědkyně L. B., která jednala ve všech věcech účetnictví, daní a daňových dokladů s novým jednatelem V. S., jehož výpověď obviněný, na rozdíl od výpovědi jmenované svědkyně, označil za zcela věrohodnou.
5. Odvolacímu soudu obviněný vytýkal, že uvedené nedostatky, na které v odvolání poukazoval, neodstranil a nezvážil, že se u něj mohlo jednat maximálně o přípravu trestného činu podle §240 tr. zákoníku, nicméně ta v letech 2012 a 2013 ani nebyla trestná, neboť k její trestnosti bylo přistoupeno až novelou trestního zákoníku č. 163/2016 Sb. Jeho vina byla založena jen na hypotéze soudu bez dostatečného podkladu ve výsledcích provedeného dokazování a bez respektování zásady in dubio pro reo, neboť jde o stav důkazní nouze (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05 a ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/2008).
6. Podle obviněného M. soudy neshromáždily potřebné důkazy, aby objasnily skutečnosti týkající se vytvoření daňových dokladů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014), a za nedostatek označil, že nebylo vyhověno jeho návrhu na provedení důkazu účetnictvím společnosti I. Odvolací soud tuto vadu označil pouze za formální pochybení, jímž nedošlo ke zkrácení práv obviněného, což bylo v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01. Obviněný tvrdil, že případnou nedostupnost tohoto důkazu nebylo možné dovodit pouze z toho, že jednatelem jmenované společnosti je občan Srbska, aniž by soudy vyčerpaly všechny jim dostupné možnosti, jak účetnictví zajistit.
7. Důkazem v trestním řízení nemohly být protokoly o ústních jednáních obviněných před finančním úřadem, když oba odmítli v trestním řízení vypovídat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 677/03). Pokud se tak stalo, došlo k porušení práva obviněných na odepření výpovědi, jež je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny. Soudy těmto výhradám nevěnovaly potřebnou pozornost, ani nevyjasnily, jakým způsobem se některé z podkladů, které měly být součástí účetnictví společnosti I., dostaly do trestního spisu, a zda jde opravdu o autentické dokumenty. Z protokolu o vydání věci ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. KRPB-244281-8/ČJ-2013-060081-DD, plyne pouze to, jaké obecně věci byly V. S. vydány, aniž by bylo patrné, o jaké jednotlivé listiny šlo.
8. Obviněný vytýkal, že byl označen jako spolupachatel, když společně s obviněným Š. a společností J. nejednali. Část skutku byla pouze popisem pomocného jednání, a tudíž nemůže být obviněný pachatelem trestného činu a nelze mu klást za vinu podání daňových přiznání až 5. 6. 2013. Obžaloba nebyla koncipována na principu spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, ani účastenství na trestném činu v širším smyslu podle §24 tr. zákoníku. Obviněný M. se až v závěru trestního řízení dozvěděl, že měl jednat jako spolupachatel, aniž by měl možnost se k této skutečnosti vyjadřovat, přičemž nebylo vysvětleno, zda šlo o samostatné jednání všech spolupachatelů nebo všichni působili jako tzv. články řetězu, potažmo v čem spočíval společný úmysl u obviněných M. a Š.
9. Porušením práva na obhajobu podle obviněného M. bylo, že odvolací soud nenapravil vadu spočívající v prodlevě mezi ukončením dokazování dne 25. 2. 2019 a vyhlášením rozsudku až dne 10. 10. 2019 s tvrzením, že má tento nedostatek jen marginální význam, přestože soud prvního stupně dne 25. 2. 2019 prohlásil dokazování za dokončené a hlavní líčení odročil na neurčito, aniž by specifikoval důvody, které ho vedly k tomuto kroku. Tím soud porušil §128 odst. 3 tr. ř., podle něhož lze rozhodnutí vyhlásit maximálně do tří dnů, což soudy v této věci významně nedodržely. Nerespektovaly ani to, že může dojít k odročení pouze na tři dny, a že musí být stanoven přesný den, na kdy je odročováno (viz §219 odst. 1 tr. ř. po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb.), což vedlo k porušení zásady bezprostřednosti řízení, a to bez ohledu na složitost a rozsah projednávané věci nebo přetížení předsedy senátu (viz bod 63. rozsudku odvolacího soudu). Soudy se podle obviněného snaží zakrýt flagrantní pochybení, když pro tvrzení o přetížení předsedy senátu nebyl žádný podklad, neboť ze zprávy místopředsedy Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2019, vyplývá jen to, že stížnost obviněného nepostrádá opodstatnění a je tedy důvodná. Obviněný poukázal i na to, že obdržel rozsudek až dne 1. 9. 2020, tedy po deseti měsících a osmnácti dnech od jeho vyhlášení, což je nepřiměřeně dlouhá doba neodůvodnitelná existencí jakéhokoli závažného důvodu. Pouze se ukázalo, že i když bylo hlavní líčení dne 25. 2. 2019 zcela nedůvodně odročeno na neurčito a další hlavní líčení se konalo až za osm měsíců, pak ani to nestačilo k tomu, aby soud připravil písemné vyhotovení rozsudku za dobu kratší než téměř jedenáct měsíců. Takto neúměrně dlouhá doba mezi odročením hlavního líčení, vyhlášením rozsudku a jeho vypracováním a rozesláním, vytvořila důvod pro závěr o nezákonném postupu soudu prvního stupně.
10. Vlastní vyhlašování rozsudku podle obviněného rovněž vykazovalo nedostatky, protože nebylo postupováno podle §219 odst. 3 tr. ř., nebyl přečten podstatný obsah protokolu o hlavním líčení včetně v něm provedených důkazů ani nebylo provedeno hlavní líčení znovu, což svědčí o porušení zásady bezprostřednosti a nesplnění zákonem stanovených podmínek. Obviněný se neztotožnil s odvolacím soudem, který časovou prodlevu téměř osmi měsíců nepovažoval za dobu delší (viz bod 70. rozsudku odvolacího soudu). Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 4 Tz 109/2008, který posoudil dobu jednoho roku jako dobu delší podle ustanovení §219 odst. 3 tr. ř.
11. Z uvedených důvodů obviněný M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 3 To 91/2020 a společně s ním i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 54 T 8/2015, ve výroku o vině i trestu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí, případně aby postupem podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl o zproštění obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. Nejvyššímu soudu navrhl, aby ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon uvedeného rozsudku s poukazem na to, že je slušným člověkem, před nástupem do výkonu trestu žil spořádaným životem a má dvě nezletilé děti, přičemž své odsouzení vnímá jako křivdu a pobyt ve vězeňském zařízení vnímá jako těžký hlavně s ohledem na nemožnost podílet se na výchově svých dvou dětí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1046/2007).
12. Obviněný Š. v dovolání prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdil, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním prosouzení, a to pro nesprávnost skutkové věty v části, že společnost I. v rámci svých daňových povinností k DPH deklarovala fingované účetní doklady o nákupech vozidel od družstva J., k nimž však fakticky nedošlo, a že u správce daně neoprávněně vykázala v jednotlivých daňových přiznáních k DPH daň na vstupu v celkové výši 15.568.636,85 Kč, a že družstvo J. nebylo nikdy vlastníkem vozidel. Při vadnosti těchto skutkových zjištění došlo i k vadnému právnímu posouzení, protože vznikají pochybnosti, zda se vůbec jedná o trestný čin.
13. Nesprávnost hmotněprávního posouzení obviněný spařoval ve špatném výkladu ustanovení z jiných právních odvětví (viz rozhodnutí č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Zdůraznil, že družstvo J. bylo zapsáno do obchodního rejstříku již dne 31. 3. 2003, on jako jeho statutární orgán byl zapsán do obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, oddíl Dr, vložka 1657, týkající se družstva J. jako předseda družstva dne 6. 1. 2012. Jedním z předmětů jeho podnikání byl specializovaný maloobchod. Jestliže družstvo J. obchodovalo s automobily, naplňovalo svou podnikatelskou činnost ve smyslu tehdy platného obchodního zákoníku, neboť bylo obchodním partnerem pro mnohé subjekty. Soudy však nesprávným způsobem vyhodnotily normy jiných právních odvětví, zejména obchodního zákoníku a živnostenského zákona, pokud dospěly k závěru, že družstvo J. nebylo skutečným vlastníkem prodávaných automobilů společnosti I., a že faktury vystavené družstvem J. vyhodnotily jako fiktivní, přesto, že k prodejům automobilů docházelo a jednalo se o reálné obchody a všechny dokumenty vytvořené v souvislosti s tímto prodejem byly pravé.
14. Vadně zjištěný byl podle obviněného i rozsah zkrácené daně, protože soudy jej určily z daňové povinnosti třetího subjektu, společnosti I., a nepostupovaly podle ustanovení §5 odst. 1, §5a a §6 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. Dovolatelem řízené družstvo J. bylo, jak vyplývá z rozsudků soudů obou stupňů, registrováno jako plátce DPH a bezpochyby mělo v době vytýkané trestné činnosti své vlastní daňové povinnosti ve vztahu k DPH, které byly logicky zcela odlišné od daňových povinností společnosti I., což soud nebral do úvahy a nerespektoval zákon č. 235/2004 Sb., neboť, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodě 35., družstvo J. podalo svá vlastní daňová přiznání, byť až na výzvu správce daně, z nichž plynula jeho daňová povinnost k DPH, která však z důvodů, které soudy neprokazovaly, nebyla uhrazena.
15. Závěrem dovolání obviněný Š. navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Požádal rovněž, aby předseda soudu prvního stupně předložil dovolacímu soudu spisy s návrhem na přerušení výkonu trestu odnětí svobody dovolatele ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
16. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství výhradám obviněného M. nepřisvědčil. Zejména se neztotožnil s tím, že by bylo vadou, pokud nebylo dokazování zaměřeno na účetnictví společnosti I., protože v kontextu dalších ve věci provedených důkazů a toho, jak se soudy s uvedeným návrhem obviněného vypořádaly, nejde z hlediska judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) o opomenuté důkazy. Zdůraznil, že soud v zásadě není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, což podložil citací dalších rozhodnutí Ústavního soudu (ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 a dalších) a dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci se o opomenuté důkazy nejedná. Soud přesvědčivým způsobem zdůvodnil závěr o objektivní nedostupnosti tohoto důkazního prostředku pro orgány činné v trestním řízení, takže je evidentní, že kroky v podobě pokusů o zajištění této účetní evidence prostřednictvím úkonů mezinárodní justiční spolupráce, jichž se v rámci podaného dovolání obviněný domáhal, by nebyly efektivní. Nejednalo se o stěžejní důkaz a byl proveden dostatek jiných důkazů, které umožňují rozhodnutí soudu bez důvodných pochybností. Nelze ani důvodně předpokládat, že by účetní materiály mohly zasáhnout do důkazní hodnoty již provedených důkazů (srov. bod 43. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a obdobně též bod 47. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pochybení nalézacího soudu, jenž o předmětném důkazním návrhu obhajoby formálně nerozhodl, bylo jen formální povahy a nemělo vliv na možné zkrácení práv obviněného.
17. Vadu státní zástupce neshledal ani v tom, že soud prvního stupně formálně využil důkazy v podobě protokolů z daňového řízení sepsaných správcem daně s oběma obviněnými Š. a M. , neboť postupoval v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 677/03, a přesvědčivým způsobem objasnil, proč bylo možné tyto protokoly provést v řízení jako listinné důkazy, když nebyly výlučným ani jediným usvědčujícím důkazem pro rozhodnutí o vině obviněných. Protokoly byly v rámci daňového řízení sepsány za dodržení příslušných ustanovení zákona včetně těch, která zakotvovala právo zástupce daňového subjektu odmítnout se k věci vyjádřit. Nenahrazovaly důkazní prostředek v podobě výpovědi obviněných podle trestního řádu (srov. bod 37. rozsudku soudu prvního stupně a bod 72. rozsudku odvolacího soudu). K délce doby mezi ukončeným hlavním líčením dne 25. 2. 2019 a vyhlášením rozsudku dne 10. 10. 2019 státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pod body 64. až 71., kde se s těmito námitkami náležitě vypořádal, a to nejen z pohledu příslušných ustanovení trestního řádu, ale i podle odborné literatury a soudní praxe, přičemž požadavky obhajoby na opakování hlavního líčení důvodně označil za formalistické.
18. Extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů státní zástupce rovněž neshledal, neboť soudy při jejich hodnocení postupovaly podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. Nedopustily se žádné deformace důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Veškeré námitky obviněného M. směřující proti správnosti či úplnosti skutkových zjištění jsou právně irelevantní, neboť se s jejich obsahem soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích podrobně a přesvědčivým způsobem vypořádaly (srov. body 86. až 88. rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně zejména pod bodem 46.). Námitky proti závěru o fiktivnosti daňových tvrzení stran údajných nákupů motorových vozidel družstvem J. (srov. body 79. až 82. rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně zejména pod body 38. a násl.) nelze podle státního zástupce podřadit pod žádný z dovolacích důvodů.
19. Právní výhradu obsahuje pouze tvrzení obviněného M. , že nejednal jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, což však nekoresponduje s obsahem učiněných skutkových zjištění a odvolací soud ji dostatečným, logickým a přesvědčivým způsobem v rozhodnutí vypořádal (srov. zejména body 48. až 61 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a řádně reagoval i na to, proč bylo jednání obviněného za daného stavu skutkových zjištění po právní stránce kvalifikováno soudem prvního stupně jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a nikoli jako tzv. přímé pachatelství ve smyslu §22 odst. 1 tr. zákoníku (srov. zejména bod 91. a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S odkazem na obsah přezkoumávaných rozhodnutí státní zástupce považoval soudy učiněné trestněprávní posouzení skutku jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku z hlediska objektivní i subjektivní stránky tohoto trestného činu za správné a přiléhavé, a to včetně závěru o naplnění všech znaků spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku v případě všech obviněných.
20. Státní zástupce z uvedených důvodů uzavřel, že dovolání obviněného M. zčásti obsahově naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., leč je zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
21. Podle státního zástupce dovolání obviněného Š. neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (účinnému do dne 31. 12. 2021), neboť jím vznesené výhrady představují pouhou polemiku se skutkovými závěry (resp. se skutkovými zjištěními) soudů prvního a druhého stupně a jsou opakováním jeho obhajoby, která byla již překonána a řádně vypořádána. Týkaly se nereálnosti (fiktivnosti) nákupů motorových vozidel daňovým subjektem družstvo J. na území členských států EU a následných prodejů těchto vozidel na území České republiky obchodní společnosti I. Užitá argumentace nemůže naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani při zohlednění faktu, že obviněným bylo v této spojitosti (zcela formálně) namítáno údajné porušení mimotrestních norem obsažených v §2 živnostenského zákona definujícím pojem „živnosti“, a dále v §2 odst. 1 obchodního zákoníku definujícím pojem „podnikání“ a v §2 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku definujícím pojem „podnikatel“. Uvedená ustanovení totiž nemají s obviněným tvrzenými ani s obviněným rozporovanými skutečnostmi (tj. s reálností ani s fiktivností nákupů a následných prodejů motorových vozidel) žádnou spojitost.
22. Závěr soudů o rozsahu, v jakém došlo ke zkrácení DPH ze strany společnosti I., nevykazuje nedostatky, přičemž námitky proti tomuto závěru jsou skutkové povahy, neboť obviněný nenamítal nesprávnost aplikace kvalifikačního znaku podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku v podobě „zkrácení daně ve velkém rozsahu“, ale pouze zcela obecně vytýkal vadné stanovení rozsahu zkrácené daně s odkazem na ustanovení §5 odst. 1 a §6 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb. Tato výhrada se netýká trestněprávních norem. Do oblasti skutkových výhrad směřuje i námitka obviněného Š. , že jím řízené družstvo J. podalo, byť na výzvu správce daně, daňová přiznání k DPH s řádným vykázáním daňové povinnosti, a že soudy nijak nezkoumaly (neprokazovaly) důvod, proč tato daň nebyla posléze uhrazena. Obviněný konkrétně nevymezil námitky týkající se nenaplnění znaku subjektivní stránky, k níž vytýkal pouze skutečnosti nerespektující věcné zaměření deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto naplnění uvedeného dovolacího důvodu nelze dovodit (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1014/2021 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 5 Tdo 875/2021).
23. Vzhledem k tomu, že obviněný Š. veškeré námitky směřoval v rozporu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proti skutkovým okolnostem, aniž by tvrdil právní nedostatky, tento ale ani žádný jiný ze zákonem stanovených důvodů dovolání nenaplnil, a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
24. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájcům obou dovolatelů, kteří na něj do dne konání neveřejného zasedání nereagovali.
IV. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněných M. i Š. jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
26. Nejvyšší soud, aby mohl konstatovat, zda je dovolání důvodné, musí nejprve posoudit, zda výhrady uplatněné na podkladě některého z dovolacích důvodů odpovídají jeho zákonnému vymezení, protože dovolání lze podat pouze s odkazem na některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
27. Dovolání obviněný M. podal dne 31. 8. 2021 podle §265b odst. 1 písm. g) a 1) tr. ř. a obviněný Š. dne 27. 8. 2021podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tzn. před účinností novely trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb., účinné od 1. 1. 2022, která nově pod písmenem g) uzákonila další dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat, „jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Tím se ostatní jinak nezměněné důvody následující po písm. g) citovaného ustanovení posunuly o jedno pořadí.
28. Původní důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nyní uveden pod písmenem h) téhož ustanovení a spočívá na vadách přezkoumávaných rozhodnutích založených na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
29. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Tyto zásady lze prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny a články 36 a 38 Úmluvy), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a pokud je zjištěno svévolné hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
30. Nejvyšší soud rozhoduje za účinnosti citované novely, a proto aplikuje při přezkumu podaného dovolání i stávající nové znění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což vychází ze zásady, že na procesní postup je třeba aplikovat normy trestního práva procesního účinné v době, kdy je úkon prováděn, tj. včetně trestního řádu ve znění novely účinné od 1. 1. 2022 provedené zákonem č. 220/2021 (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.). Tento nový důvod, jak je výše uveden, je určen k odstranění procesních vad, pro něž rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát, jestliže jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto variant. Vždy je však třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující, to je podstatný nebo rozhodující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu.
31. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [od 1. 1. 2022 uveden pod písmenem m)], jenž uplatnil obviněný M. , spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
VI. K důvodnosti námitek obviněného M.
32. Obviněný M. poukazoval na nedostatky v závěru o spolupachatelství, což koresponduje s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho původní podobě před novelizací zákonem č. 220/2021 Sb. [tzn. nyní podle písmene h)], protože obviněný brojil proti vadnosti použité právní kvalifikace. V rámci ústavněprávního výkladu tohoto dovolacího důvodu o nutnosti přezkoumat Nejvyšším soudem i vady, které by mohly vést k porušení pravidel spravedlivého procesu, bylo třeba se zabývat i výhradami směřujícími k extrémním procesním nedostatkům. Současně obviněný dostál i podmínkám stanoveným v nové podobě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože objasnění skutečností vztahujících se ke spolupachatelství, a toho, zda byl subjektem trestného činu podle §240 tr. zákoníku, vázal na vady ve skutkových zjištěních založených na opomenutých důkazech, což odpovídá novému zákonnému vymezení tohoto důvodu.
33. Nejvyšší soud k námitkám obviněného M. předesílá, že se vesměs jedná o opakování jeho obhajoby, na níž už reagovaly soudy nižších stupňů (jak již naznačilo i Nejvyšší státní zastupitelství). Nelze se tudíž ztotožnit s tvrzením o neúplnosti provedeného dokazování nebo o snaze soudu o jednostranné posuzování prováděných důkazů, protože v řízení před soudem prvního stupně byla konána a prováděna opakovaná hlavní líčení ve snaze vyhovět připomínkám obhajoby. Obsah přezkoumávaných rozhodnutí i trestního spisu nesvědčí o libovůli, jak obviněný naznačoval v dovolání, protože dokazování bylo prováděno věcně, se zřetelem k objasňované materii i obhajobě obviněných a bylo v potřebné míře se zřetelem na prokazované znaky trestného činu i dostatečně obsažné. Posoudí-li se postup soudu prvního stupně při hodnocení důkazů, z bodů 44. až 51. jím zpracovaného rozsudku vyplývá dostatečné zachycení a porovnání jak jednotlivých důkazů, tak i jejich vzájemná propojenost, případně rozpornost, s níž se soud vypořádal. Tudíž i závěr, na základě něhož soud skutečnostem vyplývajícím z provedených důkazů neuvěřil, byl podepřen přezkoumatelnými důvody.
34. Při nezjištění formálních vad prováděného dokazování lze v reakci na námitky obviněného M. jen stručně uvést, že soudy obou stupňů na jeho obhajobu reagovaly a podrobně se s ní vypořádaly. Z odůvodnění soudů obou stupňů lze určit, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že byl do trestné činnosti aktivně zapojen, přičemž své závěry přezkoumatelně vyložily, a to včetně zhodnocení toho, v jakých skutečnostech vycházely z výpovědi svědka V. S. (srov. bod 46. rozsudku soudu prvního stupně a body 86. až 88. rozsudku soudu odvolacího), k němuž vysvětlily, že byl jen formálně jednající osobou, kdežto obviněný M. jako prokurista zůstával tím, kdo ve společnosti rozhodoval a byl oprávněn ke všem úkonům. Aktivní zapojení se dovolatele do chodu společnosti bylo prokazováno i svědeckými výpověďmi M. J., G. T. a dalších osob, které participovaly na převozu vozidel. Tvrzení obviněného o klíčovém postavení jednatele V. S. provedené důkazy nepotvrdily. Uvedený závěr neplyne ani z výpovědi L. B., na níž obviněný M. odkazoval, která se vyjádřila k dění ve společnosti pouze obecně s tím, že účetní doklady dostávala od V. S., který však v této souvislosti vypověděl, že společnost I. fakticky vedl obviněný M. i jako prokurista, jenž jako jediný zástupce zajišťoval veškeré její obchody, finance i doklady.
35. Soudy se zabývaly (viz body 79. až 85. rozsudku prvního stupně a 38. až 40 rozsudku odvolacího) obchodní spoluprací mezi společností I. a družstvem J. a podle provedených důkazů zjistily, že tyto společnosti mezi sebou fakticky neobchodovaly, resp. neprobíhaly mezi nimi žádné koupě a prodeje. Jejich obchodní vztahy byly jen předstírané, a plynuly pouze z faktur, které neměly reálný podklad. Stěžejní funkci zastávala společnost I., neboť družstvo J. se do obchodních aktivit nezapojovalo a v podstatě nefungovalo. O uvedeném závěru svědčí zejména analýza skutečně probíhajících aktivit provedená soudem prvního stupně. Obviněnými fiktivně vytvořené nepravdivé doklady měly jen ten cíl, aby byly uplatněny u správce daně, k čemuž také reálně došlo. Podstatnými důkazy, jež svědčí pouze o předstírání obchodní spolupráce, byly i bankovní záznamy a údaje o nakládání s bankovními účty (zejména IP adresy), které poukazují zejména na aktivní roli obviněného M. , jenž veškerou tuto činnost vykonával v podstatě sám.
36. Pro námitky obviněného M. o extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními není v obsahu spisu ani v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí žádná opora. Způsob, jakým soud postupoval při prováděném dokazování, nesvědčí o žádný nedostatcích, neboť respektoval požadavky na zajištění rozsahu provedeného dokazování ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy hodnotil plně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., o čemž svědčí především odůvodnění obou přezkoumávaných rozhodnutí, z nichž plyne dodržení zásady volného hodnocení důkazů [viz odkazy na příslušné pasáže rozhodnutí soudů nižších stupňů v bodech 34. až 36. shora]. K výhradám obviněného lze zmínit, že extrémním rozporem totiž není každý subjektivně pociťovaný nesouhlas se způsobem, jakým byl důkaz proveden, resp. co z něj obecný soud vyvodil. Extrémní rozpor je dán jen tehdy, jestliže soudy z určitého důkazu vyvodí skutkový závěr, který se příčí elementární logice, tedy který z něj v žádném smyslu nevyplývá [srov. např. nález ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05]. Nejvyšší soud proto shledal, že skutkový stav plně odpovídá provedenému dokazování, které v něm má potřebnou oporu [srov. např. nález ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 1963/13], neboť hodnocení důkazu bylo provedeno plně na základě racionálního a logického základu [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05], a lze uzavřít, že dokazování je založeno na uzavřeném řetězci nepřímých důkazů, které vylučují, že by obviněný čin nespáchal [srov. nález ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08].
37. Odvolací soud dostatečným způsobem reagoval na odvolací námitky obviněných, s nimiž se řádně a detailně vypořádal a vysvětlil, z jakých důvodů výrok o vině považoval po všech stránkách za správný (srov. body 38. až 113. rozsudku odvolacího soudu).
38. Výhrady obviněného M. směřující proti nedostatečnosti odůvodnění protokolu o vydání listinných podkladů ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. KRPB-244281-8/ČJ-2013-060081-DD (č. l. 2383, 2384 spisu), spočívající v tom, že není patrné, jaké přesně listiny (daňové doklady) byly policejnímu orgánu vydány, na žádný důvod dovolání nedopadají, i přesto je však vhodné zmínit, že odvolací soud (viz bod 73. rozsudku) obdobné námitce obviněného věnoval pozornost a neopodstatněnost jeho výtek vyložil. Uvedl, že z pořízeného protokolu je zřejmé, kdy byl úkon realizován, kým byly věci vydány, a zejména není pochyb o tom, jaké listiny byly jako důkaz provedeny. Nejde o listiny, u nich by bylo pochybné, jak byly získány a jaké skutečnosti osvědčují, a nejedná se o důkazy nezákonně pořízené, jak tvrdil obviněný M. Nelze pominout, že ani stručné odůvodnění neznamená automaticky porušení práv spravedlivého procesu (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1033/07). K pořízení protokolu o vydání věci byla vyslechnuta i policistka D. D. (bod 31. rozsudku soudu prvního stupně), která byla tímto úkonem pověřena a vydání věci realizovala. Ve své výpovědi vysvětlila, jak byl úkon prováděn, přičemž její svědectví je plně využitelné jako důkaz v trestním řízení, neboť v rámci něj nesdělovala žádné informace, jež by se dozvěděla od osob, které byly později vyslýchány jako svědci či obvinění nebo z listin, které tvořily důkazní základ této trestní věci, jak předpokládají nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II. ÚS 268/03; a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, nýbrž pouze popsala okolnosti, které vnímala vlastními smysly, a jež vyplývaly z právních předpisů, podle nichž při provádění popisovaného úkonu přípravného řízení postupovala (srov. a contrario rozhodnutí č. 26/1989 a č. 5/2014 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 238/2011, či ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 347/2012, a též srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 Tdo 18/2021). Soudy tudíž nepochybily, pokud využily této svědecké výpovědi k dotvoření jejich představy o tom, jak proběhlo vydání věcí (listin), které později sloužily jako podklad pro objasnění viny obviněného M. , a byly řádně provedeny jako důkaz v hlavním líčení. Pravidla spravedlivého procesu v této otázce porušena nebyla.
39. Vadou, která by měla dopad na věcnou správnost přezkoumávaných rozhodnutí, není ani skutečnost, že soud prvního stupně nedodržel pořádkové lhůty, které jsou zákonem stanoveny pro vyhlášení a zpracování rozsudku. Z obsahu spisu ve shodě s námitkami obviněného plyne, že soud prvního stupně podle protokolu o hlavním líčení (č. l. 3948 a 3950 spisu) dne 25. 2. 2019 prohlásil dokazování za dokončené a hlavní líčení odročil na neurčito, žádný důvod neuvedl. Rozsudek vyhlásil až dne 10. 10. 2019, tedy po osmi měsících, a obhájci jej doručil dne 28. 8. 2020, obviněnému dne 1. 9. 2020 (viz doručenky založené na č. l. 4096 verte spisu). V souladu s dovoláním je třeba uvést, že jde o postup v rozporu s §128 odst. 3 tr. ř., podle něhož soud, pokud není možné rozsudek vyhlásit ihned po skončení jednání, může hlavní líčení odročit na dobu nejdéle tří dnů. Byť soud v přezkoumávané věci výslovně při odročení hlavního líčení neuvedl, že tak činí za účelem vyhlášení rozsudku, tak s ohledem na to, že dokazování jím bylo prohlášeno za dokončené, mohlo následovat (při nezměněných okolnostech), pouze vyhlášení rozhodnutí. Lhůta pro vyhlášení rozsudku pak byla mnohonásobně překročena, a je třeba připustit, že takový postup je nesprávný, a adekvátní reakcí na něj by byly prostředky kázeňské povahy. Pokud však jde o nápravu tohoto stavu v dovolacím řízení, nejsou pro to splněny zákonné předpoklady, a to zejména pro absenci dovolacích důvodů. Rozhodné však je, že tato nedůslednost a liknavost se nepromítá do věcné správnosti přezkoumávaného rozhodnutí. Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že je třeba vyjít zásadně z toho, že lhůta u §128 odst. 3 tr. ř. má pouze pořádkový charakter sledující zájem na zachování výchovného účinku hlavního líčení či veřejného zasedání, její prodloužení nemá žádný vliv na zákonnost rozsudku nebo předchozího řízení (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1-156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1709). Proto i v přezkoumávané věci, kdy došlo k odročení hlavního líčení na celých osm měsíců, což je doba mnohonásobně překračující uvedenou pořádkovou lhůtu, nemělo, i přes tento poznatek, uvedené prodloužení vliv na zákonnost rozsudku nebo předcházejícího řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. IV. 106/1998).
40. Nebylo možné vyhovět ani požadavku obviněného M. , jímž poukazoval na nutnost opakování dokazování ve smyslu §219 odst. 1 tr. ř., k němž soud přistoupí, objeví-li se překážka, pro kterou nelze hlavní líčení provést nebo v něm pokračovat, přitom stanoví den, kdy se bude konat další hlavní líčení; odročit hlavní líčení na neurčito je možné jen, pokud to vyžaduje povaha úkonu, pro který hlavní líčení není možné provést nebo v něm pokračovat. Odpadne-li překážka, pro kterou muselo být hlavní líčení odročeno na neurčito, je třeba bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtách uvedených v §181 odst. 3 tr. ř. po odpadnutí překážky, nařídit hlavní líčení nebo učinit jiný úkon směřující ke skončení věci. Nemůže-li tak předseda senátu ze závažných důvodů učinit, platí tu obdobně §181 odst. 3 poslední věta tr. ř. Podle §219 odst. 3 tr. ř. jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.
41. Nejvyšší soud připomíná, že pokud by soud prvního stupně sice nejdříve odročil hlavní líčení jen za účelem vyhlášení rozsudku podle §128 odst. 3 tr. ř., avšak v mezidobí by při závěrečné poradě dospěl k závěru, že je třeba ještě objasnit některou okolnost, usnesl by se, že dokazování bude doplněno, v hlavním líčení by pokračoval a následně by znovu dal slovo k závěrečným řečem (viz §218 tr. ř.). Totéž by obdobně platilo, jestliže by soud prvního stupně zamýšlel uznat obviněného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, avšak obviněný by dosud nebyl upozorněn na možnost takové právní kvalifikace podle §190 odst. 2 tr. ř. (přiměřeně srov. stanovisko č. 1/2020 Sb. st. tr.). Taková situace však v přezkoumávané věci nenastala.
42. V daném případě nebyly splněny podmínky pro opakování hlavního líčení ani ve smyslu §219 odst. 3 tr. ř., který se uplatní, jestliže uplynula od odročení hlavního líčení delší doba. Soud podle tohoto ustanovení postupuje tehdy, když se jedná o provádění dokazování. Učiní tak tím, že se souhlasem stran přečte předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu. Toto ustanovení se uplatní v průběhu dokazování, aby i po delší době bylo možné osvěžit důkazy již dříve provedené a navázat na ně v rámci dalšího dokazování. Jak však obviněný v přezkoumávané věci sám uváděl, dokazování již bylo při posledním hlavním líčení ukončeno, a proto se nejedná o situaci, na níž §219 odst. 3 tr. ř. dopadá. Pro úplnost lze jen dodat, že vždy záleží na konkrétních okolnostech každé projednávané věci, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a charakteru dosud provedených důkazů. V konečném důsledku však posouzení toho, zda mezi dříve konaným hlavním líčením a odročeným hlavním líčením uplynula delší doba či zda s přihlédnutím k zásadě bezprostřednosti je nutné opakovat důkazy již jednou před ním provedené, vždy náleží soudu prvního stupně (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II . §157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2713).
43. Nejvyšší soud uvedené průtahy soudů při vyhlášení a vypracování rozsudku prvního stupně považuje za neodpovídající pravidlům, za kterých mají být tyto úkony činěny. Naopak je shledal v rozporu s uvedenými ustanoveními, jimiž se zajišťuje bezprostřednost a výchovný efekt rozhodovací činnosti soudu, a je třeba zdůraznit, že k porušení uvedených pravidel došlo, avšak nebylo to důvodem pro zrušení přezkoumávaných rozhodnutí, protože takovým postupem by již k nápravě uvedeného vadného stavu nedošlo, jediným účinkem by bylo posunutí právní moci jinak po věcné stránce správných rozhodnutí. Právo na spravedlivý proces je limitem práva na řádný zákonný proces v tom významu, že ne každá nezákonnost rovná se nespravedlivosti a neústavnosti, ale pouze taková, která vede za uvedených předpokladů k vině obviněného. Také sama zákonnost limituje spravedlivost procesu tím, že nezákonný proces jeho spravedlivost přinejmenším ohrožuje, zejména tak, že nemůže vést ke spravedlivému potrestání pachatele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 623/2000).
44. Podstatné je, že odvolací soud si byl uvedených obviněným nezaviněných průtahů vědom, a proto prvostupňový rozsudek ve výroku o trestu zrušil (srov. body 102. až 104. rozsudku odvolacího soudu) a obviněným s ohledem na tyto průtahy uložil trest mírnější. Takový postup odpovídá obecným zásadám v případech neodůvodněně dlouhých průtahů v řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 392/05, ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, nebo ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, aj.).
45. Nejvyšší soud neshledal, že došlo k opomenutí důkazu neprovedením účetnictví společnosti I., jehož zajištění bylo fakticky nedostupné, neboť společnost I. byla převedena na osobu R. T., bytem v Srbské republice, který nespolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. Soud se však o jeho zajištění snažil, proto vyslechl svědkyně E. B. a E. V., které konstatovaly reálnou nedostupnost tohoto cizího státního příslušníka, a opatrovník společnosti I. doložil nedoručenou korespondenci s R. T. Z kontextu všech podstatných okolností zjištěných v předmětné věci soud prvního stupně shledal, že šlo o osobu jen formálně ustanovenou pro evidenční účely obchodního rejstříku ke společnosti I., když tato společnost zcela zjevně již od roku 2012 neplnila ani svou zákonnou povinnost zakládání účetních závěrek do obchodního rejstříku. Z tohoto důvodu soud navržený důkaz objektivně nemohl provést. Vysvětlil, že v řízení byl proveden dostatek jiných důkazů, které umožňují rozhodnutí soudu bez důvodných pochybností a předmětné účetní materiály by nemohly významnějším způsobem zasáhnout do důkazní hodnoty již provedených důkazů (srov. bod 43. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud řádně vylíčil důvody, jež ho k neprovedení důkazu vedly (srov. body 42. až 47. rozsudku odvolacího soudu), čímž napravil nedostatek, že soud prvního stupně o zamítnutí navrženého důkazu v podobě účetnictví společnosti I. za roky 2012 a 2013 nerozhodl usnesením, nicméně v důvodech svého rozsudku vyložil, proč tak neučinil. Nedošlo proto k situaci, kdy by důkazní návrh zcela ignoroval. S tím, proč jej neprovedl, se vypořádal adekvátním způsobem. Nadto z obsahu spisového materiálu je patrné, že relevantní části účetnictví společnosti I. za roky 2012 a 2013 (viz zejména svazky 10. a 11. spisu, č. l. 2387 až 2953), z nichž soud dovozoval skutkové okolnosti spáchaného trestného činu, byly při hlavním líčení jako důkazy provedeny, a tudíž nelze říct, že by se ze strany nalézacího soudu jednalo o naprosté neobeznámení se s navrhovaným důkazem.
46. Z uvedených důvodů se nejednalo o opomenutý důkaz [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Jen pro úplnost je vhodné zmínit, že pravidla spravedlivého procesu, nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, nález ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000, a další)]. Proto ani v tomto případě nelze shledat zásadní porušení práva obviněného na spravedlivý proces, byť k formálnímu pochybení soudu prvního stupně došlo.
47. Porušení zásad spravedlivého procesu nenastalo ani v případě použití protokolů o ústním jednání se správcem daně ve správním řízení jako listinných důkazů, neboť na projednávanou věc nedopadají okolnosti, za kterých byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 677/03, který se týkal věci, kdy protokol o ústním jednání před finančním úřadem tvořil v zásadě jediný důkaz o vině obviněného, jenž v trestním řízení odmítl výpověď, a Ústavní soud soudu prvního stupně vytkl, že v hlavním líčení provedl jako důkaz čtení materiálu, který byl se stěžovatelem sepsán před finančním úřadem, čímž došlo k porušení zásady „nemo tenetur se ipsum accusare“ , a tedy k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Současně však vyložil, že by bylo možné odhlédnout od tohoto zásahu do práva stěžovatele mlčet jen v případě, pokud by závěr o spáchání trestného činu byl dostatečně podložen jinými provedenými důkazy. Posoudí-li se přezkoumávaná věc, obviněný M. sice v přípravném řízení odmítl výpověď, avšak u hlavního líčení tohoto práva již nevyužil, neboť výpověď podal prostřednictvím připraveného prohlášení, z něhož soudy vycházely (viz bod 3. rozsudku soudu prvního stupně). Vina obviněných rovněž byla objasněna mnoha dalšími důkazy, a tudíž protokoly z ústního jednání byly použity v přezkoumávané věci jako důkazy podpůrné, aniž by jim byla přikládána váha stěžejních důkazů. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně (srov. body 36. až 38. rozsudku) i soudu odvolacího (srov. bod 72. rozsudku), na něž k této otázce pro stručnost odkazuje.
48. Vadnost právní kvalifikace obviněný M. spatřoval v tom, že nebyl spolupachatelem, s čímž se rovněž nelze ztotožnit. Trestného činu podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění nebo podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a podle odstavce 3 tr. zákoníku ve znění účinném v době činu, se uvedeného činu dopustí ten, kdo ho spáchá ve velkém rozsahu. Podle tzv. právní věty se obviněný činu dopustil v alternativě, že ve větším rozsahu zkrátil daň a vylákal výhodu na této dani a čin spáchal ve velkém rozsahu.
49. K námitkám obviněného je vhodné nejprve uvést, že zkrácení daně je obecně jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.], přičemž není podstatné, v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně vystupoval, ale je podstatné že jeho jednání jednoznačně směřuje ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012). Jde-li o DPH, lze ji v tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně apod. Naproti tomu úmyslné jednání pachatele, jímž státu (správci daně) nepravdivě předstírá existenci skutečností zakládajících povinnost státu poskytnout plátci (poplatníkovi) daně peněžité plnění jako údajný přeplatek na dani, představuje vylákání daňové výhody ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku. Jde-li o DPH, lze takovou výhodu vylákat např. neoprávněným uplatněním nadměrného odpočtu DPH (srov. rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.). Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku lze ve vztahu k DPH sníží svou daňovou povinnost smyšleným zvýšením hodnoty DPH zaplacené za údajně přijatá zdanitelná plnění uskutečněná jiným plátcem téže daně a použitá k vlastnímu podnikání. To platí, pokud pachatel takto fiktivně zvýšenou a údajně zaplacenou DPH na vstupu odečte od daně, kterou má platit na výstupu, aby tak došlo ke snížení vlastní daňové povinnosti, přestože v důsledku fiktivních dokladů o zaplacení daně z přidané hodnoty na vstupu nevznikl nárok na její odpočet na výstupu. Skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku není normou s tzv. blanketní či odkazovací dispozicí, takže v popisu skutku, v němž je uvedený trestný čin shledáván, nemusí být uveden odkaz na příslušná ustanovení daňových nebo jiných zákonů, jejichž porušení vedlo k neoprávněnému snížení (či zatajení) daňové nebo podobné povinnosti. Podstatná je konkretizace toho, o jaký druh daně nebo jiné povinné platby jde, jakými úkony a ve vztahu k jakým skutečnostem byla její výše neoprávněně snížena (či zatajena) a v jaké výši se tak stalo. Odkaz na odpovídající zákonná ustanovení, z nichž vyplývá neoprávněnost posuzovaného daňového nebo podobného úniku, pak postačí uvést v odůvodnění odsuzujícího rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 191/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí NS, č. 16/2005, T-794).
50. Spolupachatelství je formu trestné součinnosti, kdy se společným jednáním podílí na trestné činnosti více osob se shodným úmyslem podle §23 tr. zákoníku. Jde o něj v případě, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, přičemž každá z nich odpovídá, jako by trestný čin spáchala sama. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí č. 66/1955 a stanovisko č. 17/1982 Sb. rozh. tr.], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozhodnutí č. 36/1973, nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.]. K naplnění spolupachatelství, které je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím, není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.].
51. U spolupachatelství trestného činu podle §240 tr. zákoníku je lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byli všichni spolupachatelé (fyzické nebo právnické osoby) či jen někteří z nich anebo zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byla osoba rozdílná od spolupachatelů. Je též lhostejné, zda subjektem daně (event. jiné povinné platby) byl každý spolupachatel do celé výše zkrácení daně (event. jiné povinné platby), a to včetně vylákané výhody, či jen do její části (srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr.).
52. Nejvyšší soud k uvedeným obecným zásadám z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí připomíná, že obdobnými námitkami obviněného se již zabýval odvolací soud (srov. body 48. až 61. a 90. až 101. rozsudku), který vysvětlil, proč se v případě obviněného M. jednalo o spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, a to s důrazem na společné jednání a společný úmysl, jímž byli s obviněným Š. vedeni. Kromě jiného i vysvětlil, že obvinění byli řádně a včas upozorněni na změnu právní kvalifikace, i to, že je jejich jednání posuzováno jako jednání spolupachatelů, a proto se nelze s těmito výhradami ztotožnit. Pro stručnost je možné poukázat na bod 93. rozsudku odvolacího soudu a shrnout, že výrok rozsudku soudu prvního stupně skutečně ve svém znění výslovně neuvádí, že obvinění jednali jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku, nicméně takové explicitní vyjádření spolupachatelství již ve výroku rozsudku není vyžadováno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 368/2002; ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 700/2013; ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 4 Tdo 1250/2018; a ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 66/2020). Podstatné je, že spolupachatelství je popsáno ve skutkové větě, k čemuž je možné uvést, že soudy v přezkoumávané věci uvedeným zásadám dostály, neboť formulace uvedené ve skutkovém popisu „ve vzájemné součinnosti vyplývající zejména z koordinovaných aktivit …“, „… vytvořili model formálního deklarování vzájemných obchodů“…, „… účelově vytvářeli účetní doklady …“ a další, představují popis jednání spolupachatelů ve smyslu §23 tr. zákoníku.
53. Podle okolností, jak jsou uvedeny ve skutkových zjištěních, je zřejmé, že obvinění jednali ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, protože postupovali se společným záměrem, aby nebyla daňová povinnost přiznána a uhrazena, tedy aby byla daň zkrácena, čímž naplnili skutkovou podstatu žalovaného trestného činu. Byl to právě obviněný M. , kdo měl určující roli, avšak současně měl přímý vliv a tím, že se zapojoval do všech rozhodných postupů, převážně zajišťoval přeprodej automobilů, obchodoval s koncovými zákazníky, disponoval s bankovními účty společnosti I. i družstva J. a zahrnoval fiktivní doklady do účetnictví společnosti I., se přímo účastnil na této trestné činnosti a naplňoval znaky uvedeného trestného činu. Byl součástí celého systému koordinace a vzájemné spolupráce, čímž se podílel na tom, aby ve společnosti I. byla daňová povinnost záměrně krácena. Činnost celého systému směřovala k vytvoření předstírané obchodní spolupráce mezi společností I. a družstvem J., které řádně své daňové povinnosti neplnilo, aby byla zkreslena reálná daňová povinnost společnosti I., z jejíhož majetku a peněz byly obchody s automobily reálně hrazeny, a fakticky to byla tato společnost, kdo uvedenou obchodní činnost prováděl, a tedy byla subjektem daňové povinnosti, kterou však nepravdivými fakturami přenesla na družstvo J., jež daňovou povinnost neplnilo. Vše se dělo na základě smyšlených faktur vytvořených družstvem J., které sloužily pouze k tomu, aby byly přiloženy k daňovým přiznáním společnosti I., ačkoli k reálnému předání zboží tomuto družstvu nedocházelo. Jednání obviněného M. tak bylo nedílnou součástí uceleného systému krácení daní. Nebyl tedy účastníkem v pozici pomocníka ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, protože trestná činnost účastníka pouze bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty, i když sám účastník tyto znaky přímo nenaplňuje (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 343). Obviněný M. , jak bylo výše rozvedeno a popsáno, byl sám přímo tím, kdo naplňoval znaky uvedeného zločinu, a to v roli pachatele s rozhodujícím vlivem pro postavení, úkoly a povinnosti všech ostatních spolupachatelů (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2431 a 2432; dále též rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012).
54. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěrem soudů nižších stupňů, že obviněný M. čin mu za vinu kladený páchal jako spolupachatel společně s obviněným Š. , společností I. a družstvem J., jak je vymezeno v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, a že skutkem, jenž spáchal, naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
55. Z důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud dovolání obviněného M. jako zjevně neopodstatněné podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. zamítl, neboť jím tvrzená pochybení v procesních postupech soudů a v hodnocení důkazů nemají odraz v obsahu spisového materiálu, anebo nemohla vést ke zrušení přezkoumávaných rozhodnutí pro jejich vadnost, případně pro porušení práva obviněného na spravedlivý proces a soudy učiněné právní závěry byly zcela správné a podložené výsledky provedeného dokazování.
VII. K námitkám obviněného Š.
56. Obviněný Š. v dovolání učinil výhrady pouze proti skutkovým zjištěním, která považoval za nesprávná a vadně zjištěná (jak důvodně poznamenalo i Nejvyšší státní zastupitelství). Protože se obsah dovolání dotýkal výhradně procesních postupů soudů, které měly odraz ve vadných skutkových zjištěních, nenaplnil obviněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho znění do 31. 12. 2021, který vyžaduje zásadně výhrady právní povahy, jež obviněný neuplatnil. Vzhledem k tomu, že se jím uvedené skutkové námitky o neobjasnění nepravdivosti faktur týkají okolností rozhodných pro závěr o vině, jenž popíral tvrzením, že svou daňovou povinnost řádně platil, a že byla nesprávně určena výše zkrácené daně, Nejvyšší soud ve smyslu zásad výše vysvětlených shledal, že obviněný dostál podmínkám nově vymezeného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), a proto posuzoval, zda jsou tyto námitky důvodné.
57. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně vztahující se k jednání kladenému za vinu obviněnému Š. , s nimiž se ztotožnil i odvolací soud (viz část VI. tohoto usnesení shora) však vady obviněným namítané nevykazují, neboť Nejvyšší soud podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i obsahu spisu shledal v návaznosti i na shora uvedené, že soud prvního stupně je učinil na základě uceleného a komplexního procesu dokazování, při kterém vyhověl všem procesním povinnostem. Věnoval se důkazům, které byly zajištěny v přípravném řízení, doplňoval dokazování na základě požadavků obhajoby a zkoumal rozhodné okolnosti z hlediska všech skutečností, které z provedeného dokazování vyplynuly. Při hodnocení důkazů dodržel pravidla stanovená trestním řádem, neboť je posuzoval nejen samostatně, ale rovněž v jejich souhrnu, a výsledky takto provedeného dokazování v odůvodnění napadených rozhodnutí náležitě rozvedl a vysvětlil. Zjištěným postupem soud nevybočil ze zásad stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněných podle §254 odst. 1, 3 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině i trestu přezkoumal, přičemž v procesních postupech nalézacího soudu neshledal žádné vady a výrok o vině obviněných potvrdil. Zrušil pouze výrok o trestu, a to podle §258 odst. 1 písm. a), b), e) tr. ř.
58. Neopodstatněnými jsou z uvedených důvodů námitky obviněného Š. , jenž soudům vyčítal, že se nezabývaly jeho obhajobou, dostatečně neobjasnily skutkové okolnosti a domáhal se toho, že mezi společností I. a družstvem J. neprobíhala pouze fiktivní obchodní spolupráce, ale že veškeré obchodování, jak bylo vyjádřeno ve fakturách předložených finančním úřadům, bylo fakticky provedeno mezi družstvem J. a prodávajícími subjekty. Podle výsledků provedeného dokazování však této jeho obhajobě soudy nepřesvědčily, protože z nich vyplynuly okolnosti, s nimiž obhajoba obviněného nekoresponduje. Soudy poukázaly zejména na to, že obviněný Š. nebral do úvahy zjištění, z nichž vyplynulo, že tyto faktury sloužily pouze pro potřeby daňového řízení a jimi deklarovaná obchodní spolupráce nikdy fakticky neprobíhala, neboť veškeré platby hradila ze svých prostředků společnost I., vozidla byla dopravována do jejího sídla v XY a následně i jejím jménem prodávána koncovým zákazníkům. Právě tuto skutečnost soudy objasňovaly a s touto námitkou se ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly. Především lze odkázat na rozsudek odvolacího soudu, který se uvedeným výhradám obviněného věnoval v bodech 79. až 85. ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně zejména pod body 38. až 40. Uvedeným postupem byla tvrzení obviněného Š. výsledky provedeného dokazování vyvrácena, a proto lze stručně, s odkazem na ně zdůraznit, že soudy objasnily, že obchodní vztahy mezi prodávajícími společnostmi a kupujícím neprobíhaly tak, jak obvinění ve fiktivně zpracovaných fakturách předstírali, neboť kupujícím, a tedy tím, komu vznikla daňová povinnost k přiznání DPH, ve skutečnosti nebylo družstvo J., ale společnost I., která na fakturách v této pozici nevystupovala, ač fakticky veškeré kroky směřující k přeprodeji automobilů jako stěžejní subjekt realizovala. Družstvo J. v podstatě v těchto souvislostech, ale ani v rámci jiných obchodních vztahů, nefungovalo. Právě těmito skutečnostmi se soud prvního stupně zabýval. Vysvětlil též, že na podkladě vytvořených nepravdivých dokladů obvinění podnikli i konkrétní kroky k tomu, aby tyto doklady byly uplatněny u správce daně družstva J. Soud v rozsudku dostatečně rozvedl, že podstatným důkazem svědčím o předstírání obchodní spolupráce byly i bankovní záznamy a údaje o tom, kdo nakládal s bankovními účty (zejména IP adresy), jež svědčí o aktivní roli obviněného M. , který veškerou tuto činnost vykonával. V daných souvislostech soudy vyjádřily i nevýznamnost obhajoby obviněného Š. , že by družstvo J. bylo legálně zapsaným obchodním subjektem s podnikatelskou činností, neboť uvedená okolnost se do závěru o posuzovaném daňovém deliktu z hlediska naplnění znaků zločinu podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku nikterak nepromítla.
59. Výsledky dokazování provedeného soudy dostatečně objasnily okolnosti, jak jsou ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně popsány, a vina obviněného Š. byla zjištěna procesními postupy, které nevykazují tímto dovolatelem uváděné procesní vady.
60. Vady nebyly shledány ani ve zjišťování rozsahu krácené daně. Nebylo možné přisvědčit obviněnému, že soudy nemohly pro tyto závěry vycházet z tabulek a závěrů plynoucích z proběhlého daňového řízení, podaných daňových přiznání a společnostmi vystavených faktur, neboť tyto důkazy jako listinné provedly procesně správným postupem (viz protokol o hlavním líčení ze dne 13. 9. 2018, č. l. 3893 až 3895 spisu). Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí (srov. body 36. až 40. rozsudku soudu prvního stupně) plyne, na základě jakých úvah a závěrů soud výši zkrácené daně stanovil, a jejich podstata vychází z toho, že kdyby společnost I. sama vykazovala přímé importy vozidel ze zahraničí (kdy v rámci EU je při přeshraničních obchodních transakcích importu nulová daňová povinnost (§16 zákona č. 235/2004 Sb.), musela by při jejich prodeji na území České republiky odvádět příslušnou DPH (§20a a násl. zákona č. 235/2004). Při začlenění meziprvku družstva J. do tohoto importu byl formálně vykazován společností I. nákup i prodej vozidel na území České republiky, tedy povinnost hradit DPH z prodeje kupcům na území České republiky byla vyvážena odpočtem DPH při účelovém vykazování nákupu těchto vozidel u družstva J. (daň na vstupu). Míra zatížení DPH společnosti I. tak byla závislá nanejvýš na poměru prodejní ceny k vykazované nákupní ceně od družstva J., což ovšem činilo pouze zanedbatelný rozdíl ve vztahu k primární pořizovací ceně při nákupu v rámci EU mimo ČR. Platba DPH vyplývající z importu vozidel na území České republiky a následného (účelově deklarovaného) prodeje těchto vozidel společnosti I., tak byla přenesena na družstvo J., které ji však neuhradilo. Na základě těchto nezákonných postupů byl vymezen rozsah zkrácené daně a je vyjádřen v tabulkách rozepsaných na stranách 18 až 26 rozsudku soudu prvního stupně. Soud se však zaměřil v rámci provedeného dokazování na objasnění i všech dalších rozhodných okolností, mimo jiné na rozkrytí předstírané spolupráce mezi společností I. a družstvem J., které vystavovalo fiktivní faktury a předstíralo fakticky neexistující obchodní transakce.
61. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soud prvního stupně pro závěr o tom, že únik na dani vznikl, a závěr o rozsahu zkrácené daně u společnosti I., vycházel z řádně objasněného skutkového stavu, jak je v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně popsán.
62. Nejvyšší soud v reakci na obviněným namítané vadné použití podkladů z daňového řízení považuje za nutné uvést, že soud nespoléhal bez dalšího pouze na zjištění a podklady daňových orgánů, ale splnil svou povinnost posoudit správnost právních závěrů vyplývajících z takového rozhodnutí finančního orgánu. Je třeba připomenout (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr.), že soudy musí rozsah a okolnosti zkrácení daně, k němuž došlo trestným činem, řešit samostatně jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. a nemohou bez dalšího přejímat výsledky, k nimž dospěl příslušný správce daně, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť rozhodnutí finančních orgánů v daňovém řízení zvažovaly jako podpůrné důkazy, k nimž přihlížely a které v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. také jako každý jiný důkaz hodnotily. Zjištění toho, v jakém rozsahu byla činem pachatele zkrácena daň, je u trestného činu podle §240 tr. zákoníku otázkou viny, a proto rozhodnutí územního finančního orgánu nebo jiného správce daně o daňové povinnosti obviněného není závazné pro posouzení viny obviněného v řízení o tomto trestném činu (srov. rozhodnutí č. 27/1959 Sb. rozh. tr.). Taková stanoviska nebo rozhodnutí nicméně mají povahu důkazů, které soud volně hodnotí ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7 vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 171 a 172).
63. Podle obsahu posuzovaných skutečností soudy obou stupňů je zřejmé, že pouze „bez dalšího“ nepřevzaly závěry daňových orgánů, nýbrž tyto doplnily o vlastní zjištění, s nimiž je porovnávaly. Pokud dospěly ke shodným závěrům jako správce daně, svědčí to pouze o jejich správnosti a o tom, že v nich prezentované názory nestojí osamoceně, ale jsou zastávány též správními orgány a dalšími institucemi oprávněnými k výkladu daňových právních norem. Proto ani touto výhradou nelze zpochybňovat správně učiněná skutková zjištění. Posouzení správnosti určení výše podvodně vylákané daně z uvedených důvodů nevykazuje obviněným namítané nedostatky a pro úplnost lze konstatovat, že soudy se vypořádaly se všemi důležitými skutečnostmi, při současném dodržení hledisek pro posouzení správnosti a úplnosti skutkových zjištění, a respektovaly zásady daňového práva. Vypořádaly se s námitkami dovolatele a posuzovaly přesvědčivost rozhodnutí finančního orgánu, a to na podkladě skutkových okolností zjištěných postupy založenými na zásadách vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na ně též vlastních právních úvah založených na znalosti daňový právních předpisů ( iura novit curia ).
64. Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí je patrné, že soudy tato pravidla v přezkoumávané věci respektovaly a při rozhodování o vině nespoléhaly bez dalšího na správnost výsledků daňového řízení, ale tuto správnost samy přezkoumávaly, a to jak po stránce skutkové, tak i právní, neboť je to soud, kdo musí posuzovat veškeré právní problémy vážící se k vině obviněného bez ohledu na to, zda jde o právní otázky z oboru trestního práva anebo jiných právních odvětví. Této povinnosti musí trestní soud dostát i v případě, že je takovým rozhodnutím finančního orgánu řešen právní problém z oboru daňového práva. Podle odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy uvedená hlediska respektovaly a své úvahy při dodržení pravidel plynoucích z §125 tr. ř. vysvětlily (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 48/2015 Sb. rozh. tr.).
65. Pro úplnost lze doplnit, že zcela důvodně je obviněnému kladeno za vinu zkrácení DPH ve velkém rozsahu podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, neboť každému z obviněných jako spolupachatelům ve smyslu zásad podle §23 tr. zákoníku bylo možné přičítat tuto škodu v celém rozsahu a nerozdělovat ji u každého z nich v závislosti na míře konkrétní účasti na trestné činnosti. Při posuzování této otázky soud plně vycházel ze zásad spolupachatelství vymezených v §23 tr. zákoníku, podle nichž každý ze spolupachatelů odpovídá za škodu tak, jako kdyby čin spáchal sám (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 8 Tdo 113/2021, aj.). Shledal-li Nejvyšší soud správným ze všech shora již rozvedených důvodů (část VI.) závěr o spolupachatelství, nelze spatřovat vadu ani v otázce přičítání výše škody jednotlivým obviněným.
66. Na uvedených závěrech nemohlo nic změnit ani tvrzení obviněného Š. , že družstvo J. po proběhlém vytýkacím řízení se správcem daně podalo daňová přiznání a deklarovalo svou daňovou povinnost, neboť obviněný zcela pomíjí, že bylo prokázáno, že toto družstvo bylo uměle dosazeným mezičlánkem a sloužilo pouze k ovlivnění daňové povinnosti společnosti I. Skutečnost, že daň byla uhrazena v počátcích trestního řízení, je nutné považovat za dodatečné uhrazení způsobeného následku poté, co byl trestný čin dokonán. Uvedené skutečnosti proto nejsou rozhodné pro posouzení viny obviněného Š. , jenž podle učiněných skutkových zjištěních jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť získání neoprávněného finančního profitu bylo jeho primárním cílem s vědomím, že porušuje chtěně chráněný zájem společnosti na správném vyměření daně (srov. bod 52. rozsudku soudu prvního stupně). Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že soudy u tohoto dovolatele objasňovaly okolnosti subjektivního charakteru nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah dovolatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
67. Na základě shora rozvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že závěry učiněné soudy obou stupňů mají podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních okolnostech, a závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění, vycházely soudy ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládaly zvláštní význam některému důkaznímu prostředku. Naopak na zavinění obviněného usuzovaly ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze všech důkazů z tohoto hlediska významných, které vyhodnotily jak jednotlivě, tak v celkovém souhrnu (§2 odst. 5, 6 tr. ř., srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Všechny uvedené skutečnosti svědčí o splnění podmínek přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je patrné, že obviněný jednal zcela záměrně a cíleně za účelem nesplnit daňovou povinnost a zkrátit daň.
68. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nepovažoval námitky obviněného za důvodné, protože byly vyvráceny výsledky provedeného dokazování i správnými úvahami soudů obou stupňů, a proto v souladu s jimi učiněnými závěry považuje i použitou právní kvalifikaci za správnou.
VIII. Závěr
69. S ohledem na učiněná zjištění a vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání obviněných M. i Š. posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
70. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., jak požadovali obvinění M. i Š. , když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. neučinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 2. 2022
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu