ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.2593.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 2593/2023-345
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce F. K. , zastoupeného Mgr. Petrou Raškovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Breitfeldova 704/1, proti žalovaným 1) Ředitelství silnic a dálnic s. p. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby: 65993390, zastoupenému Mgr. Jiřím Sitou, advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, 2) České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, identifikační číslo osoby: 66003008, o zaplacení částky 97.067,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 316/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2023, č. j. 15 Co 28/2023-296, ve znění opravného usnesení ze dne 21. dubna 2023, č. j. 15 Co 28/2023-304, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému 1) náklady dovolacího řízení ve výši 3.097,60 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Jiřího Sity, advokáta se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2022, č. j. 15 C 316/2021-225, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobci částku 97.067,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 23.220,- Kč od 1. 1. 2017 do zaplacení, 8,5 % ročně z částky 23.220,- Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení, 9,75 % ročně z částky 23.220,- Kč od 1. 1. 2019 do zaplacení, 10 % ročně z částky 23.220,- Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení a 10 % ročně z částky 4.187,- Kč od 7. 3. 2020 do zaplacení (výrok I.) a proti žalované 2) žalobu zamítl (výrok II.). Dále žalovanému 1) uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady řízení ve výši 59.054,- Kč (výrok III.). Rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl v žalovaném období od 1. 1. 2016 do 6. 3. 2020 (dále „rozhodné období“) vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“). Žalovaný 1) prováděl v rozhodném období na předmětném pozemku přípravné práce pro výstavbu dálnice a posléze stavbu dálnice, aniž by jej k užívání tohoto pozemku opravňoval jakýkoli právní titul; rozhodnutí o vyvlastnění předmětného pozemku nabylo právní moci až dne 6. 3. 2020. Soud prvního stupně proto dovodil, že se žalovaný 1) bezdůvodně obohatil na úkor žalobce ve smyslu ustanovení §2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“). Ve vztahu k výši vzniklého bezdůvodného obohacení, konstatoval, že žalobcem požadovaná částka odpovídá výměrům Ministerstva financí určujícím v rozhodném období výši nájemného ve veřejném zájmu a nadto nedosahuje výše obvyklého nájemného za užívání předmětného pozemku. Soud prvního stupně tudíž žalobnímu žádání v plném rozsahu vyhověl. Námitku promlčení shledal ve vztahu k žalovanému 1) nedůvodnou pro její rozpor s dobrými mravy. Uvedl, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení byl uplatněn včas již ve vyvlastňovacím řízení prostřednictvím námitek proti vyvlastnění předmětného pozemku, přičemž k promlčení přispělo pochybení správních orgánů v rámci vyvlastňovacího řízení. Dále pak soud prvního stupně zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalobu v části směřující proti žalované 2).
3. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce proti výrokům II., III. a IV., žalovaného 1) proti výrokům I. a III. i žalované 2) proti výroku IV. rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. 15 Co 28/2023-296, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 4. 2023, č. j. 15 Co 28/2023-304, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se zamítá žalobní návrh na zaplacení částky 23.220,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 1. 2017 do zaplacení, jakož i částky 4.834,85 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 1. 1. 2018 do zaplacení, dále se zamítá žalobní návrh na zaplacení úroku z prodlení z částky 18.385,15 Kč ve výši 8,5 % ročně od 1. 1. 2018 do 29. 3. 2018, z částky 23.220,- Kč ve výši 9,75 % ročně od 1. 1. 2019 do 1. 4. 2020, z částky 23.220,- Kč ve výši 10 % ročně od 1. 1. 2020 do 1. 4. 2020 a z částky 4.187,- Kč ve výši 10 % ročně od 7. 3. 2020 do 1. 4. 2020; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.). Žalovanému 1) uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupkyně náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 19.969,60 Kč (výrok II.) a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil (výrok IV.) a ve výroku IV. změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalované 2) náklady řízení ve výši 2.100,- Kč (výrok V.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobce nahradit žalované 2) náklady odvolacího řízení ve výši 1.200,- Kč (výrok VI.).
4. Odvolací soud se ztotožnil s konkluzemi soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného 1). Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním předmětného pozemku v období od 1. 1. 2016 do 17. 3. 2017 byl ke dni podání žaloby (tj. ke dni 18. 3. 2020) promlčen. Podotkl, že žalobce se aktivně účastnil správního řízení o vyvlastnění předmětného pozemku a předcházejících jednání s žalovaným 1) o výkupu daného pozemku za účelem výstavby dálnice, pročež nepochybně okamžitě věděl o osobě užívající předmětný pozemek k přípravě stavby v rozhodném období. Zdůraznil, že běh promlčecí lhůty nemohl být zastaven tím, že žalobce ve správním řízení vedeném vyvlastňovacím úřadem požadoval, aby náhrada za vyvlastnění zahrnovala nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku před samotným vyvlastněním, neboť k ochraně práva na vydání bezdůvodného obohacení je ze zákona povolán toliko soud. Námitku promlčení nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy, jelikož včasné uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení v řízení před soudem bylo plně v dispozici žalobce. Úvahu soudu prvního stupně odvolací soud korigoval i co do části úroků z prodlení, neboť splatnost (nepromlčené části) žalovaného nároku nastala až po výzvě žalovaného 1) k plnění dne 28. 3. 2018, respektive dne 30. 3. 2020. Závěrem pak odvolací soud aproboval konkluze soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované 2), jelikož předmětný pozemek v rozhodném období nesloužil k umístění pozemní komunikace ve vlastnictví státu, ale teprve k výstavbě takové komunikace, přičemž stát se nestává vlastníkem pozemní komunikace v průběhu procesu realizace její stavby, nýbrž až po jejím vybudování zařazením do určité kategorie dle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 13/1997 Sb.“).
5. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku I., jíž byla žaloba zamítnuta, výroku IV. a akcesorickým nákladovým výrokům) podal žalobce dovolání. Upozornil sice, že napadenou částí výroku I. bylo rozhodnuto o částce nepřevyšující 50.000,- Kč, nicméně ze zákonného způsobu vypořádání poměru mezi oběma žalovanými vyplývajícího z ustanovení §54 a násl. zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 219/2000 Sb.“), a ze vztahu zákonného přímého zastoupení žalované 2) žalovaným 1) vyplývá, že oba výroky o věci samé jsou na sobě podle hmotného práva závislé, a tudíž je třeba rozsudek odvolacího soudu přezkoumat i ve vztahu k žalovanému 1).
6. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), žalobce spatřuje v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu při řešení otázky promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Namítá, že odvolací soud nesprávně určil okamžik, kdy se žalobce o užívání předmětného pozemku žalovanými dozvěděl a od něhož by se mohl odvíjet běh promlčecí lhůty, vyšel-li toliko z hypotetického a nezákonného předpokladu o vědomosti žalobce o tom, kdo se na jeho úkor obohacuje. Vyzdvihl též rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, neboť správní úřad měl v rámci vyvlastňovacího řízení, jež nadto trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, žalobce poučit o nemožnosti uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve vyvlastňovacím řízení. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení za roky 2016 až 2018 odvíjející se od doručení žaloby v přítomné věci žalovanému 1), neboť již podání učiněná žalobcem u vyvlastňovacího úřadu byla způsobilá vyvolat splatnost daného nároku. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nedostatečně odůvodněné, jakož i za překvapivé, neboť odvolací soud dospěl k odlišným závěrům oproti soudu prvního stupně, aniž by žalobce jakkoli poučil a umožnil mu tím skutkově a právně argumentovat.
7. Dále žalobce vyjádřil přesvědčení, že se s návrhem na vydání bezdůvodného obohacení obrátil na vyvlastňovací úřad jako na orgán věcně příslušný, jelikož judikatura Evropského soudu pro lidská práva i Soudního dvora Evropské unie upřednostňuje uplatnění všech s vyvlastněním v širším smyslu souvisejících nároků v jednom řízení u vyvlastňovacího úřadu, jehož řízení soudnímu řízení ze zákona předchází. V této souvislosti pokládá otázku, dle mínění žalobce v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, a to, zda je ve věci související s vyvlastněním k vydání rozhodnutí o bezdůvodném obohacení pravomocný soud, nebo vyvlastňovací úřad. Na podporu svých tvrzení uvedl, že správní orgány rozhodují v rámci sporů z veřejnoprávních smluv nejen o nárocích založených takovou smlouvou, ale též o nárocích mimosmluvních, včetně nároku na vydání bezdůvodného obohacení.
8. Žalobce se rovněž domnívá, že stran posouzení pasivní věcné legitimace žalované 2) odvolací soud nerespektoval závěry vyslovené Ústavním soudem v totožné právní situaci v nálezu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3026/10 (zmíněný nález, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz ). Zdůraznil, že jako subjekt práva a budoucí vlastník stavby dálnice se bezdůvodně obohatila kromě žalovaného 1) i žalovaná 2).
9. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Žalovaný 1) ve svém vyjádření označil dovolání žalobce za nepřípustné a nedůvodné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
11. Nesouhlasně se k dovolání žalobce vyjádřila i žalovaná 2) a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
13. Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
14. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000,- Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
16. Ve své ustálené rozhodovací praxi Nejvyšší soud přijal výklad ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dle kterého za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. I podle důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., jenž mimo jiné nově formuloval ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., si navrhovaná změna v prvé řadě pomocí rozšíření výjimek z jinak široce formulované přípustnosti dovolání klade za cíl odbřemenění dovolacího soudu. Ke změnám navrhovaným v písmenu c) odst. 1 důvodová zpráva uvádí, že „ve sporech o peněžitá plnění nepřevyšující 50.000 Kč je přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu vyloučena jen v případech, kdy o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Jinak řečeno, tam, kde předmětem sporu je zaplacení částky nepřevyšující 50.000 Kč, nevylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. c) přípustnost dovolání proti těm rozhodnutím odvolacího soudu, která (ač vydána v rámci takového sporu) nejsou rozhodnutími o peněžitém plnění (např. šlo-li o mezitímní rozsudek). Navrhovaná změna má tuto možnost vyloučit“ . Z citované důvodové zprávy nutno dovodit, že znění ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinné od 30. 9. 2017 znamená zúžení možnosti podání dovolání v tzv. „bagatelních věcech“, nikoli její rozšíření (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, jež je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz ). Ústavní soud se k této rozhodovací praxi Nejvyššího soudu přihlásil v usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, kde shledal ústavně konformním postup Nejvyššího soudu i v případě štěpení nároku, tj. kdy „podstatná není částka, o níž odvolací soud rozhodl, ale výše peněžitého plnění, do níž je podáno dovolání“ (blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 599/2019, či v obdobné souvislosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2789/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3218/2018, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1465/2018, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3666/2018, a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4304/2018).
17. V posuzované věci není vzhledem k výše uvedenému dovolání žalobce směřující proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně – ze zákona – přípustné, neboť dovoláním napadenou částí věcného výroku I. bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení částky 28.054,85 Kč, tedy o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, přičemž nejde o nárok ze spotřebitelských nebo pracovněprávních vztahů.
18. Argumentaci dovolatele o objektivní přípustnosti jeho dovolání podpořené odkazem na ustanovení §54 a násl. zákona č. 219/2000 Sb. nelze přisvědčit, jelikož ze zmíněné právní úpravy se dovolatelem vyzdvihovaný vztah zákonného přímého zastoupení žalované 2) žalovaným 1) nepodává. Žalovaný 1) byl zřízen rozhodnutím Ministerstva dopravy vydaným podle ustanovení §5 a §20 zákona č. 219/2000 Sb. jakožto státní příspěvková organizace ve smyslu ustanovení §54 a násl. zákona č. 219/2000 Sb; šlo přitom o právnickou osobu vystupující v právních vztazích svým jménem a nesoucí odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. S účinností od 1. 1. 2024 sice nastala změna právní formy a názvu žalovaného 1), nicméně na skutečnosti, že žalovaný 1) jedná vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, přestože hospodaří s majetkem státu, se nic nezměnilo [viz §2 odst. 1 a 2 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 77/1997 Sb.“), ve spojení s rozhodnutím ministra dopravy ze dne 18. 12. 2023, č. j. MD-42659/2023-410/1]. Žalovaný 1) tedy nikdy nebyl a ani v současnosti není organizační složkou státu ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 219/2000 Sb., jejíž jednání by bylo jednáním státu. U žalovaného 1) a státu v nyní posuzovaném případě jde z hlediska soukromoprávního o dva odlišné subjekty, přičemž právní vztahy žalovaného 1) ke třetím subjektům (a z nich vyplývající práva a povinnosti) nejsou právními vztahy státu k těmto subjektům. Výklad pojmů správa a vlastní hospodářské využití v kontextu právní úpravy příspěvkových organizací byl soudní judikaturou podán již tak, že pojem správa na jedné straně vyjadřuje vlastnickou nezpůsobilost příspěvkové organizace, pojem vlastní hospodářské využití však na straně druhé vyjadřuje skutečnost, že příspěvková organizace využívá do správy svěřený majetek k vlastní hospodářské činnosti a majetková práva s touto hospodářskou činností spojená vykonává namísto vlastníka, přičemž vlastník majetku by měl vymezit rozsah těchto práv ve zřizovací listině. Pro vynucení plnění povinností příspěvkové organizace lze postihnout majetek vlastníka, který jí byl svěřen (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 238/06, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. 20 Cdo 2791/2004, uveřejněný pod č. 99 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005). Na tomto místě se pak jeví vhodným připomenout ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle níž organizace vzniklé podle ustanovení §54 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. i státní podniky založené dle zákona č. 77/1997 Sb., resp. státní podniky, které se považují za založené dle zákona č. 77/1997 Sb., mohou samostatně jednat před soudem ve věcech týkajících se majetku státu, kdy jim svědčí také pasivní věcná legitimace ohledně majetku ve vlastnictví státu, s nímž hospodaří (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1003/2016, ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2679/2010, ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1895/2004, ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 760/2003, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2913/2005).
19. V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020).
20. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v závěru, že protiprávním užitím cizí hodnoty (srovnej §2991 o. z.) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Takto pak bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka postavení detentora jeho pozemku tím, že měl k dispozici celý pozemek a mohl jej tak učinit přístupným jen pro sebe a svou potřebu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 651/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020).
21. Ve vztahu k posuzované věci tudíž z výše uvedeného vyplývá, že užíval-li žalovaný 1) předmětný pozemek ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu, pak lze závěr odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci žalovaného 1), respektive o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované 2), v nyní projednávané věci označit za konformní s ustáleným výkladem podávaným v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovozuje-li žalobce pasivní věcnou legitimaci na straně žalované 2) z okolnosti, že předmětný pozemek sloužil k realizaci stavby dálnice, k níž bude (po dokončení její výstavby) náležet vlastnické právo státu, je třeba předně zopakovat, že dle skutkových zjištění odvolacího soudu předmětný pozemek fakticky užíval pro realizaci stavby dálnice žalovaný 1) coby samostatná právnická osoba (k tomu blíže viz bod 18. odůvodnění tohoto usnesení). Ve vztahu mezi žalobcem (vlastníkem předmětného pozemku) a žalovaným 1) není rozhodné, zda žalovaný 1) předmětný pozemek užíval proto, aby mohl zhotovit dílo (či zajistit jeho zhotovení) pro někoho jiného. Podstatným je totiž objektivní stav, tj. kdo se na úkor koho bezdůvodně obohatil, bez ohledu na případné subjektivní pohnutky účastníků vztahu z bezdůvodného obohacení. Z pouhého předpokladu, že se na předmětném pozemku vybuduje pozemní komunikace, jejímž vlastníkem by v budoucnu měl být stát, nelze vyvozovat vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované 2). Ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. je ostatně třeba chápat především jako pokyn zákonodárce veřejné správě na úseku pozemních komunikací, aby usilovala o dosažení zákonem žádaného stavu, tedy toho, aby se vlastníky pozemních komunikací dané kategorie staly zákonem předvídané subjekty (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1830/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 921/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 330/2020).
22. Za rozporný přitom nelze mít názor odvolacího soudu s dovolatelem vyzdvihovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3026/10, jenž se týká neurčitého označení strany žalované ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení a povinnosti prvoinstančního soudu postupovat v intencích ustanovení §43 odst. 1 a 2 o. s. ř. O takovou procesní situaci se však v nyní projednávané věci nejedná, je-li nepochybné, že žalobce brojí žalobou proti dvěma právním subjektům, a to Ředitelství silnic a dálnic, s. p., a České republice – Ministerstvu dopravy.
23. Za daného skutkového stavu úvahy odvolacího soudu nekolidují také s dalšími dovolatelem odkazovanými rozhodnutími (konkrétně s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013, ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 651/2017, a usneseními Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3141/2012, ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1551/2013, a ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1941/2014), neboť v souzené věci nejde o případ plurality subjektů na straně bezdůvodně obohacených. Nelze tudíž vyjít z právního názoru, zastávaného v dovolatelem odkazované judikatuře, že bezdůvodné obohacení více osob, spočívající v užívání cizí nemovité věci způsobem neumožňujícím rozlišit její části obsazené jednotlivými uživateli či bez vzájemné dohody uživatelů o způsobu jejího užívání, zakládá solidární odpovědnost obohacených poskytnout za užívání peněžitou náhradu a věřitele opravňuje požadovat splnění uvedené povinnosti po kterémkoli z nich. Dovolatelem vzpomínaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017, byl pak vydán za zcela nesouměřitelných skutkových okolností, kdy – na rozdíl od přítomné kauzy – domnělý vlastník pozemek pronajímal.
24. Dovolání žalobce není ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné ani pro řešení otázky, zda je dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí věci, v níž se žalobce – dle jím uplatněného okruhu skutkových tvrzení – domáhá peněžité náhrady za užívání pozemku za dobu, než je naplněna podmínka vyvlastňovacího titulu, potažmo zda náhrada za vyvlastnění dle zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 184/2006 Sb.“), konzumuje i právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vlastníkovi pozemku za období před nabytím právní moci rozhodnutí o vyvlastnění daného pozemku, neboť žalobcem nastolená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
25. Podle ustanovení §10 zákona č. 184/2006 Sb. za vyvlastnění náleží vyvlastňovanému náhrada a) ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby včetně jejich příslušenství, došlo-li k odnětí vlastnického práva k nim, nebo b) ve výši ceny práva odpovídajícího věcnému břemenu zjištěné podle oceňovacího předpisu, došlo-li k omezení vlastnického práva k pozemku nebo stavbě zřízením věcného břemene nebo došlo-li k odnětí nebo omezení práva odpovídajícího věcnému břemenu (odst. 1). Kromě náhrad uvedených v odstavci 1 náleží vyvlastňovanému též náhrada stěhovacích nákladů, nákladů spojených se změnou místa podnikání a dalších obdobných nákladů, které vyvlastňovaný účelně vynaloží následkem a v souvislosti s vyvlastněním (odst. 2). Náhrady podle odstavců 1 a 2 se stanoví takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídaly majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění (odst. 3).
26. Z výše citovaného ustanovení §10 zákona č. 184/2006 Sb. vyplývá, že vyvlastňovaný má právo na náhradu za vyvlastnění, která představuje náhradu ve výši ceny pozemku nebo stavby a dále i náhradu nákladů vynaložených v důsledku vyvlastnění, jimiž mohou být stěhovací náklady, náklady spojené se změnou místa podnikání a další obdobné náklady, které vyvlastňovaný účelně vynaloží následkem a v souvislosti s vyvlastněním. Okruh hrazených nákladů formuluje ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 184/2006 Sb. demonstrativně, proto lze zvažovat, jaké další náklady by bylo možno vyvlastňovanému ve smyslu zmíněného ustanovení přiznat. Zákon č. 184/2006 Sb. stanoví pouze podmínku, že náklady vyvlastňovaný musí vynaložit účelně a následkem a v souvislosti s vyvlastněním.
27. Náhrada za nucené omezení vlastnického práva rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu je koncipována jako náhrada jednorázová (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04, publikovaný pod č. 134/2005 Sb.). Základní předpoklad pro tuto úvahu však spočívá ve skutečnosti, že vyvlastnitel užívá nemovitost vyvlastňovaného od počátku v souladu s právními předpisy. V opačném případě není vyloučeno právo na náhradu újmy za dobu, po níž byl cizí pozemek užíván protiprávně, byť by se vlastníku pozemku posléze dostalo jednorázové náhrady za nucené omezení vlastnického práva. Je tomu tak proto, že rozhodnutí o vyvlastnění představuje konstitutivní rozhodnutí orgánu veřejné moci s účinky ex nunc (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1649/2019, a dále přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 329/2015, uveřejněný pod číslem 24/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 5. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 16/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 25/1993).
28. Na náhradu za vyvlastnění dle ustanovení §10 odst. 2 zákona č. 184/2006 Sb. je tedy třeba nahlížet jako na kompenzaci nákladů, které vyvlastňovaný vynaloží (nikoliv vynaložil) následkem a v souvislosti s vyvlastněním, přičemž musí jít o náklady na činnosti, které budou účelné. Náhrada za vyvlastnění má vyvlastňovanému zajistit, aby mu v důsledku vyvlastnění nevznikla majetková újma (k tomu srovnej §10 odst. 3 zákona č. 184/2006 Sb. nebo přiměřeně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3283/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1291/2020). Jiné náhrady než ty, které jsou uvedeny v ustanovení §10–14 zákona č. 184/2006 Sb., nejsou předmětem náhrady podle tohoto zákona (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015, a ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 799/2016). Náhrada za omezení či odejmutí vlastnického práva přiznávaná vyvlastňovacím úřadem tudíž nenahrazuje újmu již od okamžiku faktického omezení vlastnického práva dosavadního vlastníka pozemku, nýbrž toliko majetkovou újmu způsobenou ztrátou vlastnictví, popřípadě rozhodnutím správního orgánu o omezení vlastnického práva.
29. Lze proto uzavřít, že ustanovení §10 odst. 2 a 3 zákona č. 184/2006 Sb. neposkytuje podklad pro přiznání bezdůvodného obohacení za protiprávní užívání předmětného pozemku v době před pravomocným rozhodnutím správního orgánu o odnětí vlastnického práva k tomuto pozemku ve smyslu zákona č. 184/2006 Sb. Na uvedeném přitom ničeho nemění, že po odejmutí vlastnického práva k pozemku rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu získala právní titul k užívání dotčeného pozemku tatáž osoba, která před rozhodnutím vyvlastňovacího úřadu předmětný pozemek užívala bez právního důvodu. Jak již bylo výše řečeno, subjektivní vlivy přičitatelné osobám zapojeným do stavu vzniklého bezdůvodného obohacení nemohou nijak identifikaci některé ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení změnit.
30. Rozhodovací praxe dovolacího soudu pak konstantně připomíná, že ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou je soud, až na zákonem stanovené výjimky, vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce (jakožto pán sporu) vymezil předmět řízení; nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem); srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2829/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4013/2015.
31. Dle ustanovení §7 odst. 1 o. s. ř. soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. I podle rozhodovací praxe zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále „zvláštní senát“), platí, že je-li podání žalobce podle svého označení i obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší rozhodovat o něm soudu v občanském soudním řízení; soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru by se měl žalobce domáhat sporné částky za použití prostředků správního řízení (srovnej usnesení zvláštního senátu ze dne 30. 6. 2006, č. j. Konf 132/2005-7, nebo ze dne 19. 10. 2010, č. j. Konf 26/2010-12). Byť byl výše citovaný závěr korigován pozdější rozhodovací praxí zvláštního senátu (blíže viz usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 45/2017-14), stalo se tak jen ve vztahu k věcem, které byly by z dosahu pravomoci správních orgánů vyňaty toliko z důvodu právní kvalifikace žalované pohledávky zvolené žalobcem (tedy bez ohledu na právní základ sporu, jenž by jinak ze své povahy náležel k projednání a rozhodnutí správnímu orgánu vybavenému k tomu náležitou odborností); k tomu dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 185/2021. Výluky z rozhodovací pravomoci obecných soudů ve prospěch správních orgánů je totiž třeba vykládat restriktivně, jelikož odnímají soudům jejich nejvlastnější pravomoc – rozhodovat spory ze soukromoprávních vztahů v klasickém nalézacím řízení (srovnej opětovně usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, č. j. Konf 45/2017-14, bod 14., a dále např. v něm odkazované usnesení zvláštního senátu ze dne 13. 4. 2010, č. j. Konf 108/2009-11).
32. V posuzované věci je na základě konkrétních skutkových tvrzení žalobce i petitu zřejmé, že se domáhá vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku žalovanými, s nimiž dovolatel neměl v žalovaném období žádný smluvní či jiný závazkový vztah, jímž by bylo toto užívání ospravedlněno. Takto vymezený nárok lze nepochybně charakterizovat jako nárok vyplývající ze soukromoprávních vztahů, které se vyznačují rovným postavením účastníků, neboť pro vztah účastníků neplatí, že by některý z nich měl vůči jinému nadřazené postavení a byl oprávněn rozhodovat o jeho právech a povinnostech a vynucovat plnění autoritativně. Jak již bylo výše uvedeno, žalobcem uplatněný nárok netvoří součást náhrad poskytovaných za vyvlastnění ve smyslu ustanovení §10 a násl. zákona č. 184/2006 Sb. K projednání a rozhodnutí této věci je proto dána, jak dovodil již odvolací soud, pravomoc soudu v občanském soudním řízení (§7 odst. 1 o. s. ř.).
33. Přiléhavost přitom postrádá odkaz dovolatele na závěry vyslovené v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ve věci Carbonara a Ventura proti Itálii, č. 24638/94, bod 67., ve věci Biozokat A. E. proti Řecku, č. 61582/00, bod 29., ve věci Chinnici proti Itálii, č. 22432/03 – citovaná rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, jsou přístupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva www.echr.coe.int ) a v rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-235/17, Komise proti Maďarsku, bod 127. až 129., podle nichž musí vždy existovat postup zajišťující celkové posouzení důsledků vyvlastnění (k tomu srovnej též např. rozsudek ve věci Efstathiou a Michailidis & Co. Motel Amerika proti Řecku ze dne 10. 7. 2003, č. 55794/00, bod 29.). Pod „postup zajišťující celkové posouzení důsledků vyvlastnění“ totiž nelze subsumovat posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout dříve, než došlo k pravomocnému vyvlastnění pozemku, neboť takto vzniklý nárok na vydání bezdůvodného obohacení nelze označit za důsledek vyvlastnění, ba ani za otázku týkající se vyvlastnění. Takový nárok vznikne nezávisle na tom, zda dojde k zahájení vyvlastňovacího řízení, respektive zda bude návrhu na vyvlastnění vyhověno. V této souvislosti se jeví vhodným rovněž připomenout, že zákon č. 184/2006 Sb. v ustanovení §5 odst. 1 stanovuje pouze, po jaké době je vyvlastnění (odnětí nebo omezení vlastnického práva nebo práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě) přípustné, ale nikoli do kdy musí být návrh na vyvlastnění podán, vyvlastňovací řízení lze přitom zahájit jen na žádost vyvlastnitele (§18 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb.). Pokud by měl být nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemku, jenž se později stane předmětem vyvlastňovacího řízení, vypořádáván až v rámci rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění, byl by vlastník pozemku vystaven nejistotě ohledně toho, kdy, popřípadě zda vůbec, bude zahájeno vyvlastňovací řízení a rozhodnuto o výši náhrady za omezení vlastnického práva, respektive zda nedojde k zamítnutí žádosti o vyvlastnění (čímž by o kompenzaci za neoprávněné užívání pozemku vůbec rozhodováno nebylo).
34. Za nepřípadnou je pak nutno považovat i další v dovolání označenou judikaturu, jejímž prostřednictvím dovolatel srovnává projednávanou věc se sporem z veřejnoprávní smlouvy ve smyslu ustanovení §169 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Dovolatel totiž přehlíží, že i přes apel na komplexní posuzování souboru práv a povinností odvíjejících se od veřejnoprávní smlouvy v řízení před jedním orgánem, respektive soustavou orgánů, byla by příslušnost soudu k rozhodování nároků mimosmluvních, mezi které patří také nárok na vydání bezdůvodného obohacení, založena tehdy, bylo-li by zřejmé, že uplatněný nárok nemá souvislost s právními vztahy v oblasti veřejného práva, které zákon umožňuje upravit veřejnoprávními smlouvami. Analogie žalobce je tedy nepřesná. Žalobcem uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení totiž zjevně nemá svůj původ v řízení o vyvlastnění předmětného pozemku, nýbrž v protiprávním užívání předmětného pozemku v době předcházející vyvlastňovacímu řízení.
35. Dovolací soud považuje za lichou též výtku žalobce o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, jež přípustnost dovolání založit nemůže, neboť je jejím prostřednictvím uplatňována tzv. jiná vada řízení před odvolacím soudem, jíž se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.); o takový případ však v projednávané věci nejde. Rozhodnutí odvolacího soudu by totiž mohlo být překvapivé jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07). Taková situace ovšem v projednávané věci nenastala, neboť odvolací soud se věcí zabýval z pohledu tvrzení uplatněných účastníky řízení již před soudem prvního stupně.
36. Opodstatnění nemá ani kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatele v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi. Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42). Odvolací soud přitom dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.
37. Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku V. o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výrokům III. a VI. o nákladech odvolacího řízení, neboť dovolatel brojí proti rozsudku odvolacího soudu též v části, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení na základě procesního neúspěchu žalobce. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
38. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
39. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným vznikly v dovolacím řízení náklady, je žalobce povinen žalovaným tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí v případě žalovaného 1) celkovou částku 3.097,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 2.260,- Kč (tarifní hodnota předmětu řízení v částce 28.054,85 Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného 1) je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 537,60 Kč. Náklady žalované 2) pak představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
40. Místem splnění náhradové povinnosti žalovanému 1) je jeho zástupce, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.), a dále přímo žalovaná 2), jež zastoupena není. Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 20. 2. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu