ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.3951.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3951/2023-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce L. J. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 235 C 19/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2023, č. j. 44 Co 5/2021-149, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení původně domáhal vůči žalované zaplacení částky 71 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nesprávným úředním postupem Městského soudu v Brně spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (taktéž kompenzačního), které bylo u tohoto soudu vedeno pod sp. zn. 213 C 3/2015, a jehož předmětem byla částka 65 000 Kč s příslušenstvím. V průběhu řízení svůj žalobní požadavek navýšil nejprve o částku 57 000 Kč s příslušenstvím a následně ještě (během odvolacího řízení) o částku 75 000 Kč s příslušenstvím, a to z důvodu nepřiměřené délky nyní vedeného (druhého) odškodňovacího řízení.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 11. 2020, č. j. 235 C 19/2019-65, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 53 510 Kč s příslušenstvím (výrok I), přičemž co do zbytku představovaného částkami 17 490 Kč s příslušenstvím a 57 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výroky II a III). Dále soud prvního stupně rozhodl o povinnosti účastníků k náhradě nákladů řízení (výroky IV a V) a žalobci uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok VI).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 23. 3. 2022, č. j. 44 Co 5/2021-87, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 36 566,40 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 16 943,60 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že se v tomto rozsahu žaloba zamítá (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu), v zamítavých výrocích o věci samé tento rozsudek potvrdil (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o povinnosti žalobce k zaplacení soudního poplatku tento rozsudek zrušil (výrok III prvního rozsudku odvolacího soudu) a závěrem rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV prvního rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, č. j. 30 Cdo 2507/2022-107, byl však tento rozsudek odvolacího soudu zčásti zrušen, a to konkrétně v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně částečně změněn tak, že se žaloba zamítá co do částky 16 943,60 Kč s příslušenstvím, a v části výroku II, kterou byl tento rozsudek potvrzen v jeho výrocích II a III o zamítnutí žaloby co do částek 17 490 Kč s příslušenstvím a 57 000 Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku IV o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a v tomto rozsahu byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud následně v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně nejdříve v jeho výroku I opravil tak, že namísto nesprávné částky 53 510 Kč uvedl správnou částku 53 550 Kč, a ve výroku II jej opravil tak, že namísto nesprávné částky 17 490 Kč uvedl správnou částku 17 450 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Poté odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 11 427 Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně částky 5 556,60 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu), načež rozsudek soudu prvního stupně potvrdil také ve výroku II o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 17 450 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 14 398 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. 9. 2020 do zaplacení, přičemž co do částek 42 602 Kč s příslušenstvím, jakož i co do částky 75 000 Kč s příslušenstvím, o níž žalobce v mezidobí žalobu rozšířil, stejně jako co do úroku z prodlení z přisouzené částky 14 398 Kč ve výši 8,25 % za den 2. 9. 2020 žalobu zamítl (výrok IV rozsudku odvolacího soudu), a konečně rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok V rozsudku odvolacího soudu). Podané žalobě tak bylo vyhověno co do konečné částky 62 391,40 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu, a to v měnící části jeho výroku II , a dále ve výroku III a v zamítavé části výroku IV napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením §238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
Ve světle uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku IV napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby ve vztahu k úroku z prodlení ve výši 8,25 % z přisouzené částky 14 398 Kč za den 2. 9. 2020, neboť tento samostatný nárok, jehož se netýká žádná z právních otázek dopadajících na zbývající nároky, jež jsou předmětem tohoto dovolacího řízení a jehož výše dosahuje částky 3,25 Kč, částku 50 000 Kč nepřevyšuje, přičemž se současně nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv ani o vztah pracovněprávní.
V další části dovolání se Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností ve smyslu §237 o. s. ř.
Otázka týkající se způsobu určení základní částky zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu, při kterém odvolací soud vyšel z částky 15 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení a dále za každý další rok tohoto řízení, čímž se odlišil od soudu prvního stupně, který vyšel z částky 17 000 Kč, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019, nebo ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 32 Cdo 750/2009, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že stanovení formy nebo výšepřiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s konkrétní formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Při přezkumu formy a výše zadostiučinění dovolací soud v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v žalobcově případě dáno není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1949/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3223/2023). Stanovením základní výše zadostiučinění shora zmíněným postupem zohledňujícím délku posuzovaného řízení a sazbu ve výši 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, v prvních dvou letech sníženou na polovinu, se nadto odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího neodchýlil [srov. část VI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012].
Odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se odvolací soud nedopustil ani při vlastním vyčíslení finální výše zadostiučinění, pokud k němu dospěl na základě výpočtu (patrného z bodů 15 až 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí) vycházejícího ze zmíněné základní částky, kterou odvolací soud následně procentuálně upravil v závislosti na zhodnocení všech kritérií, které stanoví §31a odst. 3 OdpŠk (srovnej např. již zmíněnou část VI. Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2174/12). Ani v této části tudíž nelze přípustnost podaného dovolání dle §237 o. s. ř. dovodit.
Přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. rovněž nezakládá otázka [při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice , č. 10092/13, i od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019], zda je při posuzovaní přiměřenosti délky kompenzačního řízení třeba vyjít z odlišného (přísnějšího) hodnocení kritérií upravených v §31a odst. 3 OdpŠk, než jak je tomu u jiných posuzovaných řízení. Svým závěrem, že pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla, jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení, se totiž odvolací soud neodchýlil nejen od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, ale ani od judikatury ESLP, z níž žalobcem dovozovaný názor neplyne (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, a ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15, nebo ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Nejvyšší soud současně neshledává, a to ani ve světle v dovolání uplatněné argumentace, žádný důvod, pro který by bylo namístě se od uvedené judikatury odchýlit.
Ani otázka, zda se odvolací soud při hodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce řídil závazným právním názorem dovolacího soudu vysloveným v jeho zrušovacím rozhodnutí ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř nezakládá. Z ustálené judikatury dovolacího soudu se totiž podává, že byl-li rozsudek odvolacího soudu zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu, odvolací soud není při dalším rozhodování vázán svým předchozím rozhodnutím, přičemž tím, že v důsledku kasačního rozhodnutí dovolacího soudu byl odvolací soud znovu povinen vyložil jak skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel, tak i na ně navazující právní posouzení, je pochopitelně otevřena i možnost odvolacího soudu setrvat na dříve vyjádřených závěrech anebo je přehodnotit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4286/2017, ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1730/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2021, sp. zn. III. ÚS 3479/21, ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1627/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2958/21, nebo ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2805/21). Pokud tedy dovolací soud v předchozím kasačním rozhodnutí uzavřel, že při hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozeného nelze bez dalšího přihlížet k výsledku tohoto řízení, neboť samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný, přičemž odvolacímu soudu vytkl nesprávnost jeho závěru, podle kterého žalobcův procesní neúspěch v posuzovaném řízení sám o sobě znamená snížený význam předmětu tohoto řízení pro jeho osobu, pak za situace, kdy z bodu 18 odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že odvolací soud při hodnocení významu posuzovaného řízení jeho výsledek již nadále uvedeným způsobem nezohledňoval, načež na základě ostatních zjištěných skutečností dospěl k závěru, že je tento význam namístě považovat za standardní, se odvolací soud závěrům plynoucím z výše uvedené judikatury nevzpříčil, když závazný právní názor dovolacího soudu respektoval.
Přípustnost podaného dovolání dle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá procesněprávní otázka, zda měl odvolací soud v souvislosti s hodnocením kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného vyzvat žalobce postupem podle §118a o. s. ř. k doplnění jeho tvrzení a navrhovaných důkazů, tedy otázka, při jejímž řešení se odvolací soud měl dle žalobcova přesvědčení odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1371/2021. V posuzovaném případě totiž prostor pro využití uvedeného procesního institutu (který je dán tehdy, pokud je třeba zabránit vzniku situace, že se účastník dozví až z pro něho nepříznivého rozhodnutí, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno) vytvořen nebyl, pokud žalobce zvýšený význam předmětu posuzovaného řízení dovozoval pouze z jeho charakteru jakožto řízení kompenzačního (jak plyne z vyjádření jeho právního zástupce předneseného při jednání konaném před odvolacím soudem dne 8. 8. 2023 – viz protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 145 spisu). Odvolací soud se tedy nevyužitím postupu upraveného v §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež je představována např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017, a ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2520/2016, neodchýlil.
Vytýká-li dovolatel napadenému rozsudku, že navzdory přijatému závěru o standardním významu posuzovaného řízení pro jeho osobu promítl hodnocení tohoto kritéria do přiznaného zadostiučinění tím, že základní částku snížil o 25 %, čímž měl odvolací soud postupovat v rozporu se závěry plynoucími ze Stanoviska nebo z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, pak se dovolatel v této části míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť napadené rozhodnutí takovýto závěr neobsahuje, když odvolací soud výši odškodnění na základě kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce ve skutečnosti nikterak nemodifikoval. Ani ve vztahu k této otázce proto nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nelze shledat ani ve vztahu k otázce týkající se způsobu navýšení požadovaného odškodnění z důvodu nepřiměřené délky nyní vedeného kompenzačního řízení, kterou by měl dovolací soud posoudit jinak, než jak plyne z jeho rozsudku ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, a ze 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022. Odvolací soud se především neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud přiměřenost délky nyní vedeného kompenzačního řízení zhodnotil za pomoci všech kritérií upravených v §31a odst. 3 OdpŠk, načež v situaci, kdy dospěl k závěru, že tato délka již přiměřená není, navýšil požadované zadostiučinění za posuzované řízení o procentní podíl (zde třicetiprocentní), jehož výši odůvodnil rovněž ve světle skutečností vztahujících se ke zmíněným kritériím (k tomu viz body 22 a 23 odůvodnění napadeného rozsudku). Poukázat lze v této souvislosti nejen na žalobcem zmiňovanou judikaturu, ale zejména též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, nebo ze dne 4. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3325/2022, v souladu s nimiž soudy v uvedené souvislosti vždy posuzují toliko to, zda navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, nikoliv to, zda a jak odškodnit nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení, přičemž je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Nejedná se proto o zadostiučinění nově poskytované za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a není tudíž namístě ani navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdyby se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně, a nebude se tak provádět ani součin základní částky a délky řízení v měsících či letech, nýbrž půjde o procentuální navýšení zadostiučinění vážícího se k původnímu posuzovanému řízení (dále srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1904/2023). Rovněž ani v tomto případě Nejvyšší soud nenalezl žádný důvod, pro který by uvedená otázka měla být nadále řešena jinak, když ani dovolatel (vedle obsáhlé kritiky dosavadní judikatury dovolacího soudu) žádný takovýto zásadní důvod neuvádí.
Závěr o nepřípustnosti žalobcova dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. se vztahuje rovněž k otázce zohlednění skutečnosti, že žalobce nevyužil možnosti požadovat navýšení zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného kompenzačního řízení již v jeho průběhu, k němuž odvolací soud přistoupil při úvaze o navýšení kompenzace z důvodu délky nyní vedeného řízení, tedy k otázce, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, a nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 3065/21. Jedná-li se o tzv. kompenzační řízení „na druhou“, v němž stěžovatel požaduje zadostiučinění za nepřiměřenou délku předchozího kompenzačního řízení vedeného rovněž kvůli nepřiměřené délce řízení, pak se odvolací soud zohledněním uvedené skutečnosti od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, vyplývá-li z ní, že i když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení (k tomu srovnej např. usnesení Ústavního sudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3758/2021, a ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 97/2023).
Přípustnost žalobcova dovolání dle §237 o. s. ř. nelze dovodit ani ve vztahu k jeho námitce, že se měl odvolací soud dopustit „nepřípustného aktivismu ve prospěch žalované“, pokud v rámci hodnocení kritéria významu předmětu nyní vedeného kompenzačního řízení pro poškozeného vzal výše zmíněnou skutečnost do úvahy, čímž se měl současně odchýlit od rozsudku dovolacího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010. Zohledněním uvedené skutečnosti, jež v řízení vyplynula z dokazování mapujícího průběh posuzovaného řízení, se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, v souladu s níž je soud povinen pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2152/2004, jenž byl publikován pod č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 396/2013).
Přípustnost podaného dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka (při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008), zda se odvolací soud dostatečně vypořádal s odvolacími námitkami žalobce. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022). Soud přitom není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010). Taková argumentace je přitom z odůvodnění napadeného rozsudku patrná.
Stran v dovolání opakovaně zpochybňované přezkoumatelnosti napadeného rozsudku pak judikatura dovolacího soudu konstantně dovozuje, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, neboť měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky nadřízeného soudu na náležitosti odůvodnění daného rozhodnutí, ale především zájem účastníků řízení na řádném uplatnění jejich práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018). Obsah žalobcova dovolání přitom svědčí o tom, že v něm byl žalobce zjevně schopen na závěry odvolacího soudu, jež jsou v něm zformulovány, relevantně reagovat.
V souvislosti s procesními námitkami týkajícími se absence řádného dokazování před odvolacím soudem, jakož i dalších procesních vad, ve vztahu ke kterým žalobce v dovolání neformuloval samostatnou procesněprávní otázku, u níž by též specifikoval příslušný důvod přípustnosti podaného dovolání, jak vyžaduje §241a odst. 2 o. s. ř., je namístě poukázat na znění §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., v souladu s nímž je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podmínka přípustnosti podaného dovolání však, jak již bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
Nejvyšší soud proto ze všech výše uvedených důvodů žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu