ECLI:CZ:US:2020:1.US.1065.20.1
sp. zn. I. ÚS 1065/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Martinem Křížem, advokátem se sídlem Senovážné náměstí 992/8, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 10. 2018, č. j. 30 T 42/2015-1242, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2019, č. j. 9 To 33/2019-1312, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, č. j. 8 Tdo 1412/2019-1411, za účasti Okresního soudu Brno-venkov, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 4. 2020, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel v záhlaví konkretizovaná rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť jimi dle stěžovatelova názoru došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny, na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, podnikat dle čl. 26 Listiny a také k porušení presumpce neviny zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny. Proto stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu, aby vyslovil porušení těchto stěžovatelových základních práv a napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Napadeným rozsudkem nalézací soud uznal stěžovatele spolu se společností ABC, vinnými ze spáchání trestného činu podvodu dle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsoudil jej za tento trestný čin a za další sbíhající se trestný čin podvodu za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 12. 2016, sp. zn. 8 T 62/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 7. 2017, sp. zn. 7 To 167/2017, dle §209 odst. 4 trestního zákoníku ve spojení s §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce šesti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou, a dle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu provozování cestovní agentury nebo cestovní kanceláře a ve zprostředkování služeb cestovního ruchu týkající se sjednávání a organizace cestovních zájezdů, zajišťování ubytování a dopravy, a to jako statutární orgán, osoba samostatně výdělečně činná či odpovědný zástupce nebo zaměstnanec, na dobu deseti let. Současně nalézací soud uložil stěžovateli a společnosti ABC, společně a nerozdílně zaplatit jednotlivým poškozeným náhradu škody ve výši 963 060 Kč, 54 365 Kč, 31 942 Kč a jednoho z poškozených odkázal částečně se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel byl takto odsouzen za celkem čtyři skutky, které měly, stručně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel měl v období první poloviny roku 2014 jako produktový manažer a následně jediný jednatel společnosti ABC, vylákat od poškozených na základě e-mailových a telefonických objednávek pod obchodní značkou Luxury tours platby v úhrnné výši cca 1 050 000 Kč za účelem nákupu letenek (66 u prvního skutku, 5 u druhého skutku a 2 u třetího skutku) a u čtvrtého skutku vedle letenek i za účelem zajištění dalších služeb spojených s dovolenou (ubytování, transfery z a na letiště, pronájem vozidla), tyto platby neužít k těmto účelům, přičemž letenky měl pouze zarezervovat, ale jejich platbu neprovést, a peníze užít k jinému účelu, ačkoliv si byl vědom špatné finanční a nedobré ekonomické situace společnosti ABC, která tak nemohla svůj závazek splnit, a ve třech případech až do vydání rozsudku stěžovatel neměl poškozeným předmětné částky vrátit ani zakoupit letenky, u čtvrtého skutku pak měl stěžovatel vrátit částku až po urgencích, měl jednat v úmyslu nesplnit závazek a nejméně část prostředků rovněž použít k jinému účelu (dále jen "předmětné skutky").
4. Ke stěžovatelovu odvolání odvolací soud svým napadeným rozsudkem zrušil ve výroku o trestech uložených stěžovateli dle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a dle §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody ve výši čtyř a půl roku a stejným trestem zákazu činnosti, jaký byl stěžovateli uložen napadeným rozsudkem nalézacího soudu. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, avšak Nejvyšší soud je odmítl svým napadeným usnesením dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve obsáhle popisuje průběh řízení před obecnými soudy ze svého pohledu, k němuž připojuje své komentáře a řečnické otázky, následně formuluje proti napadeným rozhodnutím obecných soudů námitky 1) odnětí zákonnému soudci; 2) nepřezkoumatelnosti a absence odůvodnění; 3) opomenutých důkazů; 4) nevypořádání se s obhajobou stěžovatele a svévole soudů; 5) porušení principu presumpce neviny; 6) extrémního nesouladu právních závěrů soudu s vykonanými skutkovými zjištěními. Podstatu jednotlivých námitek lze shrnout následovně:
6. Ad 1) stěžovatel tvrdí, že nalézací soud nebyl místně příslušný k projednání jeho věci a rozhodnutí o ní. Stěžovatel podrobně argumentuje pro závěr, že by v jeho věci měl být místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 1, a naopak proti závěru, že by mohla být založena místní příslušnost nalézacího soudu.
7. Ad 2) podle stěžovatele Nejvyšší soud toliko mechanicky odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, aniž by přinesl svůj pohled na věc. Takovýto pouhý odkaz na obsah předchozích rozhodnutí je však dle stěžovatele nepřípustný a zakládá vadu nepřezkoumatelnosti. Některé závěry Nejvyššího soudu jsou pak v rozporu s judikaturou. Ani napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu nejsou dle stěžovatele odůvodněna řádně, pečlivě a všestranně a nevypořádávají se se všemi důkazy a skutečnostmi.
8. Ad 3) stěžovatel nesouhlasí s tím, že byl zamítnut jeho důkazní návrh na doplnění dokazování zjištěním stanoviska společnosti ASIANA, který měl dle jeho názoru 100% potenciál vyvrátit či potvrdit jeho obhajobu. Zamítnutí důkazního návrhu bylo odůvodněno řádným zjištěním skutkového stavu, což dle stěžovatelova názoru nebylo dostatečné.
9. Ad 4) stěžovatel vytýká obecným soudům, že se podle něj vůbec nevypořádaly s jeho obhajobou, kterou odmítly bez vysvětlení a při svévolném popření judikatury Nejvyššího soudu. Absentuje vypořádání se s nosnými body celkové argumentace, čímž jsou porušeny požadavky judikatury Ústavního soudu na řádné vypořádání se s obhajobou, neboť absence reakce soudů na jeho obhajobu je do očí bijící.
10. Ad 5) stěžovatel spatřuje v napadených rozhodnutích porušení presumpce neviny. V jeho náhledu byl v očích obecných soudů v důsledku své trestní minulosti vinen již od počátku řízení, což je s presumpcí neviny neslučitelné. Tento závěr je křiklavý zejména u bodů 2., 3. a 4. obžaloby, neboť závěr o úmyslném zavinění stěžovatele byl jen presumován. Obecné soudy tendenčně selektovaly jen skutečnosti v neprospěch stěžovatele a setrvávaly na skutkových závěrech, které zjevně nemohly obstát.
11. Ad 6) stěžovatel napadá závěr obecných soudů, že nezajistil pro poškozené určité plnění, ačkoliv ve dvou případech letenky zajistil. Jako extrémní rozpor stěžovatel hodnotí i to, že obecné soudy nesplnění závazků stěžovatele dovodily v rozporu s občanskoprávní úpravou za situace, kdy lhůta k plnění z jeho strany ještě neuplynula. Ve dvou případech mu pak bylo kladeno k tíži, že nevrátil poškozeným peníze, ačkoliv mu v tom bránilo zajištění účtu společnosti ABC, v trestním řízení. Za stejný rozpor stěžovatel považuje i to, že měl podvádět údajným uváděním nepravdivých informací ještě před termínem plnění, tedy před datem odletu, a že plnění nezajistil, když u tří ze čtyř předmětných skutků tomu zabránili sami poškození tím, že další zajištění letenek již od stěžovatele nepožadovali a trvali jen na vrácení peněz, což však stěžovatel nikdy nerozporoval. Do prodlení se stěžovatel dostal toliko v případě čtyř letenek z celkové sumy 66 figurujících v prvním bodě obžaloby, avšak tak se stalo jen v důsledku spoléhání se stěžovatele na třetí osobu, která jej oklamala. Opakovaný výslech této osoby soudy bez řádného odůvodnění zamítly, ačkoliv stěžovatel mnohokrát poukázal na to, že tato osoba měla připustit, že asi měla nějaké letenky zajistit. Soud této osobě uvěřil přesto, že v písemném sdělení soudu uvedla, že využije svého práva nevypovídat, aby si nepřivodila riziko trestního stíhání. To, že tato opakovaně trestaná osoba nepotvrdila obhajobu stěžovatele, ještě neznamená, že by byla nepravdivá.
IV. Posouzení Ústavním soudem
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelova ústavní stížnost je v zásadě toliko pokračováním stěžovatelovy obhajoby a prezentací jeho námitek, které uplatňoval již v řízení před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy, navzdory stěžovatelovu přesvědčení, vypořádaly vzhledem k předmětu trestního řízení z ústavněprávního hlediska zcela vyhovujícím způsobem. Ústavní soud považuje za vhodné předeslat, že stěžovatel se vymezuje proti dílčím aspektům každého z předmětných skutků, z nichž u každého konstruuje detailně důvod, proč jej nelze považovat za trestný čin, a to zpravidla s poukazem na to, že stěžovateli nemohla vypršet lhůta k plnění, neboť žádná taková lhůta nebyla mezi ním a poškozenými sjednána, a tedy v souladu s platnou občanskoprávní úpravou, zejména §1962 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, mohl plnit až do dne odletu, případně že byl připraven vrátit poškozeným peníze, ale zabránila mu v tom překážka nezávislá na jeho vůli, či že v případě čtvrtého předmětného skutku za poškozené dokonce plnil. Tato stěžovatelova argumentace zcela opomíjí skutkové závěry obecných soudů, na nichž je závěr o vině stěžovatele vystavěn, a které jsou přesvědčivě odůvodněny v napadených rozhodnutích zejména nalézacího a Nejvyššího soudu.
14. Obecné soudy, jak se ostatně podává i ze shrnutí předmětných skutků učiněného výše, založily závěr o vině stěžovatele především na tom, že u něj dovodily úmysl inkasovat od poškozených peníze za služby, které jim nehodlal poskytnout, a místo toho je použít na jiné účely (srov. zejména bod 18. napadeného rozsudku nalézacího soudu a body 45. až 47. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Tento úmysl obecné soudy dovodily zejména ze způsobu, jakým stěžovatel s poškozenými komunikoval, tedy že (u prvních tří předmětných skutků) vyžadoval velmi naléhavě platbu za letenky v co nejkratší době kvůli možným pozdějším změnám ceny, následně letenky rezervoval, zaslal poškozeným potvrzení o rezervaci, ale letenky nezaplatil a nechal je propadnout, využívaje skutečnosti, že on-line servery nabízející letenky fungují tak, že umožňují letenky zarezervovat bez zaplacení s tím, že rezervace propadne, není-li v určité době (v řádu jednotek dnů) letenka zaplacena.
15. Stěžovatel na tuto skutečnost poškozené neupozorňoval a v případě, že sami zjistili, že letenka na jejich jméno zakoupena nebyla, pod různými záminkami poškozené uklidňoval a přesvědčoval je, že jde o omyl či nedopatření a že vše bude v pořádku, ačkoliv sám zcela úmyslně letenky nezaplatil a inkasované peníze si ponechal pro osobní potřebu. To vše stěžovatel činil za situace, v níž ani on, ani společnost ABC, nedisponovali dostatečnými finančními prostředky (viz zejména bod 17. napadeného usnesení nalézacího soudu). U čtvrtého dílčího skutku měl pak stěžovatel obdobným způsobem a v obdobném úmyslu inkasovat peníze za služby spojené se zahraničním zájezdem, které měl zajistit, ale jejich platba byla poté na místě požadována jejich poskytovateli přímo od poškozených, přičemž k uhrazení těchto služeb stěžovatelem pro intenzivní urgence od poškozených došlo, i tak však nebyly uhrazeny všechny služby.
16. Ústavní soud nemá obecným soudům co vytknout, pokud z takto zjištěného skutkového stavu dovodily, že stěžovatel se dopustil trestného činu podvodu. Stěžovatelova argumentace stojí na důsledném opomenutí tohoto celkového kontextu a izolovaně se zabývá podrobnostmi jednotlivých skutků s tím, že u každého z nich složitě až formalisticky konstruuje, proč právě v něm k žádné chybě ze strany stěžovatele nedošlo. Jestliže však obecné soudy procesem dokazování provedeným způsobem, proti němuž Ústavní soud zasáhnout nemůže (viz níže), dospěly k závěru, že stěžovatel již v době vylákání peněžních prostředků od poškozených neměl v úmyslu jim sjednané plnění poskytnout či zajistit, je to zcela jiná situace, než kdyby bylo zjištěno, že stěžovatel u každého skutku samostatně měl vážně míněnou vůli tak učinit, ale až v důsledku dalšího vývoje daného skutku by se dostal do situace, v níž by to již nebylo možné (jak tvrdí stěžovatel).
17. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
18. Jak je zřejmé z příloh ústavní stížnosti, námitku 1) stěžovatel v řízení před obecnými soudy vůbec nevznesl. Ústavní soud přitom ctí zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, která vyžaduje, aby stěžovatelé a stěžovatelky předložili každou svou námitku ústavněprávní relevance příslušným procesním způsobem v řízení před jinými orgány veřejné moci předtím, než tuto námitku předloží Ústavnímu soudu v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud se tak touto námitkou zabývat nemohl. Možno zde jen stručně odkázat na to, že dle §222 odst. 1 věta druhá trestního řádu je přitom soud v hlavním líčení, který není místně příslušný, povinen věc rozhodnout sám, jestliže obžalovaný nedostatek místní příslušnosti nevytkl. I kdyby tak nalézací soud místně příslušný nebyl (což nyní Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat), při absenci stěžovatelovy námitky místní nepříslušnosti by se nalézací soud ani v takovém případě nemohl dopustit projednáním věci a rozhodnutí o ní vady nezákonnosti, natož protiústavnosti.
19. K námitkám 2) a 4) Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že stěžovatel v celé své argumentaci zcela opomíjí klíčové skutkové závěry obecných soudů reprodukované výše v bodech 14. až 16. Stěžovatelova obhajoba je vystavěna na zpochybňování izolovaných aspektů předmětných skutků, avšak nijak se nevypořádává se stěžejními skutkovými zjištěními spočívajícími zejména v tom, že stěžovatel poškozeným lhal ohledně toho, že letenky zakoupil či že k jejich zakoupení nedošlo v důsledku nějaké vady nezávisející na jeho vůli, ale že brzy dojde k nápravě, ačkoliv letenky nezakoupil a neučinil žádné kroky k zajištění jejich koupě (s výjimkou čtvrtého skutku, v němž stěžovatel po urgencích poškozených za služby spojené s dovolenou vyjma pronájmu vozidla zaplatil), z čehož obecné soudy dovodily jeho úmysl poškozené podvést.
20. Tento závěr je zcela logický a v jeho světle stěžovatelova obhajoba, která jej nepopírá, pouze parciálně polemizuje s dílčími aspekty případu, avšak vychází přitom ze zcela odlišného skutkového stavu, v němž stěžovatel poškozeným netvrdil, že letenky již zakoupil či že se o to pokusil, ale z nějakého důvodu to nevyšlo, nýbrž v němž měl od počátku záměr zakoupit letenky nikoliv poté, co mu byla poškozenými zaplacena jejich cena a co byly zarezervovány, ale až později, byť i za vyšší cenu. Tento skutkový stav, z nějž obhajoba vychází, však nejenže nebyl potvrzen, ale byl explicitně vyvrácen skutkovými zjištěními obecných soudů založenými na z ústavněprávního hlediska bezvadně provedeném procesu dokazování. Nepokusil-li se stěžovatel ani vysvětlit, proč poškozeným takto lhal, proč v situaci, kdy měl v úmyslu letenky zakoupit později, je rezervoval bezprostředně po obdržení platby, rezervované letenky zaslal poškozeným a následně nechal rezervace propadnout, atd., nelze spatřovat jakékoliv selhání obecných soudů v tom, že akceptovaly logický, racionální a důkazně podložený závěr, že tak stěžovatel činil proto, že se předmětných skutků dopustil v úmyslu spáchat jimi trestný čin podvodu.
21. Ústavní soud nemůže akceptovat ani námitku, že by odůvodnění napadených rozhodnutí nebyla z hlediska požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí plynoucích z garancí práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny dostatečná. Lze se ztotožnit s námitkou, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je poměrně stručné a paušalizující, nicméně odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu i napadeného usnesení Nejvyššího soudu zcela zmíněným požadavkům odpovídají. Oba tyto soudy reagovaly adekvátně na každou stěžovatelovu námitku (srov. zejména body 18. až 20. napadeného rozsudku nalézacího soudu a body 34. až 53. napadeného usnesení Nejvyššího soudu), a to způsobem odpovídajícím jejímu významu. Vzhledem k opomíjení stěžejních skutkových závěrů nalézacího soudu obhajobou přitom nebylo možno po obecných soudech požadovat zcela detailní odpověď na každou stěžovatelovu námitku, neboť většina z nich nebyla způsobilá tyto závěry zpochybnit. Stručným či i byť pouze konkludentním vypořádáním takových námitek se obecné soudy nemohly dopustit porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
22. Tento závěr souzní i s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Ten nepovažuje za porušení práva na spravedlivý proces ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.; či usnesení Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 8. 2000 ve věci Jahnke a Lenoble proti Francii, stížnost č. 40490/98), jakož i nereagování na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii, stížnost č. 36755/06, bod 31.). Vypořádání námitky může přitom vyplývat jen implicitně z okolností případu (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 4. 2019 ve věci Harisch proti Německu, stížnost č. 50053/16, bod 35.)
23. K tomu je třeba konstatovat, že z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu je přezkoumatelně možno určit, jakými úvahami se nalézací soud při závěru o stěžovatelově vině řídil, a žádnou z těchto úvah nelze považovat za příčící se pravidlům elementární logiky. Nalézací soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku ke každému z předmětných skutků uvedl, jaké stanovisko k nim zastával stěžovatel (viz body 3. až 6.), které důkazy k němu provedl a co z nich zjistil (viz body 9. až 13.), z nichž vyvodil uvádění poškozených stěžovatelem v omyl při komunikaci s nimi. Dále se věnoval finanční a majetkové situaci stěžovatele a společnosti ABC, se závěrem, že ani jeden tento subjekt nedisponoval prakticky žádnými prostředky, proti stěžovateli bylo vedeno cca 47 exekučních řízení a společnosti ABC, byly zajištěny v přípravném řízení bankovní účty s celkově zápornými zůstatky, tedy zajištění samo, provedené navíc až s odstupem od předmětných skutků, nemohlo stěžovateli zabránit ve splnění jeho závazků, přičemž sám stěžovatel uvedl, že již v době předmětných skutků neměl z čeho peníze poškozeným vracet, a že stěžovatel neměl oprávněný důvod doufat, že se tato situace v brzké době změní (viz body 14. až 17.).
24. Z těchto úvah je zcela patrné, na základě čeho nalézací soud dospěl ke skutkovým závěrům shrnutým shora v bodech 14. a 16., jakož i proč na jejich základě uzavřel, že stěžovatel předmětné skutky spáchal. Toto odůvodnění, stejně jako odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je z hlediska ústavněprávních požadavků zcela dostačující. Je třeba rovněž připomenout, že odůvodnění rozhodnutí soudu rozhodujícího o opravném prostředku proti rozhodnutí nižšího článku soudní soustavy může v případě, že se ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí, na toto pouze odkázat.
25. Tuto možnost připouští i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, kterému mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, bod 40.). Tomu nebrání skutečnost, že byly v opravném řízení vzneseny nové důkazy, pokud nadřízený soud odůvodní, proč na jeho ztotožněním se s rozhodnutím soudu nižšího stupně nemohly ničeho změnit (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 5. 2017 ve věci Ruminski proti Švédsku, stížnost č. 17906/15, bod 33.; či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 12. 2006 ve věci Klemeco Nord AB, stížnost č. 73841/01, bod 42.). Naopak je-li odůvodnění soudu nižšího stupně odůvodněno nedostatečně, je na nadřízeném soudu, aby své rozhodnutí o opravném prostředku odůvodnil detailněji (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 7. 2015 ve věci Deryan proti Turecku, stížnost č. 41721/04, bod 37.).
26. Pokud se tak odvolací soud ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku nalézacího soudu a v rozsahu tohoto ztotožnění na ně odkázal, věnoval se důkazním návrhům a důkazům provedeným až v řízení o odvolání a vysvětlil, proč na jeho rozhodnutí nemohl ničeho změnit, přičemž vypořádání stěžovatelových námitek při stručnějším odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu doplnil ve svém napadeném usnesení Nejvyšší soud, neotevírá se Ústavnímu soudu prostor pro zrušení těchto rozhodnutí pro nedostatečné odůvodnění.
27. Námitkou 3) se zabýval dostatečným způsobem Nejvyšší soud v bodě 35. svého napadeného usnesení, v němž uvedl, že s důkazním návrhem na vyjádření společnosti ASIANA, spol. s r.o., se odvolací soud vypořádal dostatečným způsobem, neboť skutkový stav byl zjištěn dostatečně (viz stručný závěr odvolacího soudu v bodě 18. jeho napadeného rozsudku), a toto vyjádření by tak bylo nadbytečné. S tímto závěrem nemá Ústavní soud důvodu polemizovat, neboť navržený důkaz nebyl způsobilý vyvrátit závěr obecných soudů o tom, že stěžovatel se prvního předmětného skutku dopustil. Ústavní soud pouze podotýká, že tento důkaz se měl týkat nákupu jedné letenky z 66 a měl prokázat, že ji stěžovatel koupil. Jelikož škodu odpovídající ceně této letenky poškozený u prvního předmětného skutku po stěžovateli nevyžadoval, i kdyby tato stěžovatelem tvrzená skutečnost byla prokázána, na právní kvalifikaci skutku ani výroku o trestu by to nemohlo mít žádný vliv. V tomto ohledu tak námitka 3) zcela postrádá ústavněprávní rozměr.
28. K námitce 5) Ústavní soud předně připomíná závěry své dřívější rozhodovací praxe. Podle nich v prvé řadě presumpce neviny vyžaduje, aby orgány činné v trestním řízení byly povinny dokazovat obviněnému vinu, nikoliv naopak [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293), nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259) či nález sp. zn. II. ÚS 1975/08 ze dne 12. 1. 2009 (N 7/52 SbNU 73], a aby závěr o vině určité osoby konkrétním trestným činem byl založen na praktické jistotě soudu, že se tak skutečně stalo. Přetrvávají-li o tom důvodné pochybnosti, je třeba rozhodnout ve prospěch obžalovaného v souladu se zásadou in dubio pro reo [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1073/15 ze dne 19. 7. 2016 (N 130/82 SbNU 137), nález sp. zn. II. ÚS 2142/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 141/70 SbNU 323) či nález sp. zn. IV. ÚS 787/13 ze dne 9. 6. 2014 (N 116/73 SbNU 801)], přičemž k závěru o vině nepostačuje pouhý vysoký stupeň podezření [nález sp. zn. II. ÚS 4266/16 ze dne 27. 3. 2017 (N 52/84 SbNU 603)]. Respekt k zásadě presumpce neviny mimo jiné vyžaduje, aby se soudy s náležitou pečlivostí zabývaly obhajobou obviněného [nález sp. zn. I. ÚS 564/08 ze dne 22. 5. 2012 (N 110/65 SbNU 491) či nález sp. zn. IV. ÚS 57/94 ze dne 15. 12. 1994 (N 62/2 SbNU 179)]. Ani samo doznání obviněného k vyvrácení presumpce neviny nestačí [nález sp. zn. I. ÚS 864/11 ze dne 16. 6. 2011 (N 116/61 SbNU 695)]. Presumpce neviny si rovněž žádá, aby i v řízení o obnově řízení, tedy již poté, co byla presumpce neviny konkrétního obviněného ústavně konformním způsobem vyvrácena, dokázaly obecné soudy hodnotit návrh na obnovu řízení nepředpojatě [nález sp. zn. I. ÚS 2517/08 ze dne 24. 2. 2009 (N 34/52 SbNU 343)].
29. Dílčí drobné nesrovnalosti či nejasnosti však nutně zásadu in dubio pro reo nevyvolávají. Spočívají-li tyto nesrovnalosti v rozdílných výpovědích, musí soud přesvědčivě odůvodnit, proč uvěřil jedné z nich, a nikoliv té druhé [srov. nález sp. zn. III. ÚS 224/04 ze dne 19. 8. 2004 (N 116/34 SbNU 213), usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539), usnesení sp. zn. III. ÚS 1806/09 ze dne 12. 7. 2012 (U 6/66 SbNU 441) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 ze dne 11. 11. 2002 (U 37/28 SbNU 447)]. Případná menší typová společenská škodlivost činu na těchto požadavcích ničeho nemění [nález sp. zn. II. ÚS 658/14 ze dne 14. 10. 2014 (N 192/75 SbNU 165)]. Prvotní povinností orgánů činných v trestním řízení v případě, že o vině obviněného vyvstanou důvodné pochybnosti, např. v důsledku přesvědčivého zpochybnění klíčového důkazu, je pokusit se je odstranit dalším dokazováním [nález sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 132/70 SbNU 221), nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11), nález sp. zn. III. ÚS 1076/08 ze dne 15. 8. 2008 (N 144/50 SbNU 269), nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) či nález sp. zn. III. ÚS 722/09 ze dne 7. 1. 2010 (N 2/56 SbNU 11)]. Z této povinnosti není vyňat ani soud v řízení o odvolání [nález sp. zn. I. ÚS 387/2000 ze dne 20. 2. 2001 (N 33/21 SbNU 295)]. Aplikace zásady in dubio pro reo proto vyžaduje vyčerpání všech reálných možností doplnění dokazování [usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)].
30. Všem těmto požadavkům na dodržení presumpce neviny napadená rozhodnutí obecných soudů plně odpovídají. Po provedeném dokazování žádná pochybnost ohledně předmětných skutků nevznikla, a tedy obecné soudy vůbec nebyly vystaveny situaci, v níž by aplikaci zásady in dubio pro reo musely zvažovat. Nelze se ztotožnit ani se závěrem, že by od počátku obecné soudy přistupovaly ke stěžovateli jakožto k pachateli, že by prováděly dokazování jednostranně v jeho neprospěch či že by presumovaly závěr o jeho zavinění.
31. Dokazování bylo prováděno komplexně, přičemž se zaměřovalo i na potvrzení či vyvrácení stěžovatelovy obhajoby, např. že u prvního skutku stěžovatel letenky nezajistil nikoliv kvůli svému podvodnému úmyslu, ale proto, že jiná osoba, jíž zaslal peněžní prostředky k nákupu letenek, tyto pro tento účel nepoužila. Nalézací soud zjištění této okolnosti věnoval velmi pečlivou pozornost, a zjistil-li (viz bod 16. napadeného rozsudku nalézacího soudu), že peníze byly zaslány se zcela jiným označením plateb a pro zcela jiný účel (jiný projekt cestovního ruchu, který stěžovatel v součinnosti s touto třetí osobou chtěl realizovat), přičemž finanční situace stěžovatele nutně vedla k závěru, že tyto prostředky přitom navíc pocházely právě z platby vyinkasované od poškozeného, nelze v následném závěru nalézacího soudu, že tato stěžovatelova obhajoba byla vyvrácena, shledávat ničeho protiústavního.
32. Námitku jednostranného postupu obecných soudů proti stěžovateli vyvrací rovněž skutečnost, že obecné soudy stěžovatele třetí předmětný skutek kvalifikovaly jako podvod toliko se škodou 8 000 Kč, která odpovídala částce, již poškození museli uhradit za pronájem vozidla, neboť byť obecné soudy dospěly k závěru, že i v tomto případě stěžovatel neměl v úmyslu svůj závazek vůči poškozeným splnit již v době, kdy z nich vylákal finanční prostředky, nakonec v průběhu jejich pobytu k jejich urgencím ubytování a další služby zaplatil. Pokud by obecné soudy skutečně postupovaly jednostranně v neprospěch stěžovatele, i tento skutek by byly kvalifikovaly jako podvod s plnou výší škody (tj. včetně ubytování, letenek atd.), neboť čin byl dokonán již okamžikem vylákání peněz. Jestliže tak neučinily a stěžovateli kladly za vinu podvod se škodou jen odpovídající (v porovnání s ostatními položkami zanedbatelné) částce nákladů, které za poškozené stěžovatel nezaplatil, je zřejmé, že jejich snahou nebylo stěžovatele za každou cenu uznat vinným a dosáhnout výsledku pro něj co nejhoršího.
33. I dalším bodům stěžovatelovy obhajoby se obecné soudy věnovaly, a to nikoliv pouze formálně, a pokud za situace, kdy tato obhajoba setrvale opomíjela podstatu obvinění vyjádřenou ve shora odkazovaných bodech 14. a 16., nelze z ústavněprávního hlediska obecným soudům ničeho vytknout, jestliže stěžovatel s touto obhajobou před nimi neuspěl.
34. Ke stěžovatelově zavinění je třeba připomenout shora v bodech 14. a 16. uvedené skutkové závěry obecných soudů, z nichž plyne, že stěžovatelův úmysl obecné soudy dovodily na základě provedeného dokazování a že o něm svědčily zcela konkrétní skutečnosti a hmatatelné důkazy, včetně objektivizovaných důkazů (viz níže). Stěžovatel tedy Ústavní soud nepřesvědčil, že by obecné soudy, zejména soud nalézací, jeho úmysl toliko presumovaly.
35. Odmítnout je třeba rovněž stěžovatelovu námitku, že obecné soudy dospěly k závěru o jeho vině toliko pro předchozí trestní minulost stěžovatele a že k této skutečnosti směly obecné soudy přihlížet toliko z hlediska trestu, nikoliv z hlediska viny. Obecné soudy totiž závěr o stěžovatelově vině neučinily na základě jeho předchozí minulosti, ale na základě řádně provedeného procesu dokazování, jímž byly zjištěny skutečnosti uvedené výše v bodech 14. a 16. Čl. 40 odst. 2 Listiny přitom nelze vykládat tak široce, že by zcela znemožňoval jakékoliv přihlédnutí k předchozí trestné činnosti pachatele při posuzování otázky jeho viny.
36. Ústavní soud připomíná, že předmětné skutky byly kvalifikovány mimo jiné jako trestný čin podvodu dle §209 odst. 2 trestního zákoníku, u nichž je předchozí odsouzení nebo potrestání za stejný trestný čin dokonce znakem skutkové podstaty. Obecné soudy přitom vzaly v této souvislosti v úvahu pouze skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen v minulosti pro trestný čin podvodu provedený v podstatě totožným způsobem, což nalézací soud zohlednil v kontextu dalších skutečností při posuzování stěžovatelova úmyslu (viz bod 18. napadeného rozsudku nalézacího soudu), neboť stěžovatel již v minulosti poškozeným lhal a pod smyšlenými legendami předstíral splnění povinností souvisejících s cestovním ruchem ze své strany či překážky nezávislé na jeho vůli, které tomu měly bránit. Z toho nelze dovodit, že by obecné soudy závěr o stěžovatelově vině založily na jeho předchozím odsouzení pro typově shodnou trestnou činnost, ale na všestranném posuzování nynější věci v celém kontextu, přičemž přihlédly mimo jiné i ke stejnému způsobu spáchání. Lze tedy uzavřít, že stěžovatelův požadavek na to, aby k jeho trestní minulosti nebylo přihlíženo pro otázku viny vůbec, tak nemá ve výkladu čl. 40 odst. 2 Listiny oporu.
37. Námitka 6) směřuje proti procesu dokazování a jeho výsledkům. Proces dokazování je však v trestním řízení ovládán zásadou volného hodnocení důkazů, a jestliže v souladu s ní i bylo provedeno, nemá Ústavní soud možnost proti průběhu ani výsledkům dokazování zasáhnout. Ústavní soud proto jen stručně rekapituluje význam zásady volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
38. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
39. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
40. V nynější věci Ústavní soud nemůže konstatovat, že by proces dokazování či jeho výsledky byly stiženy některou ze shora uvedených či jiných vad, které by Ústavní soud opravňovaly k zásahu proti napadeným rozhodnutím. Za této situace je Ústavní soud skutkovými závěry obecných soudů vázán a nemůže je samostatně přehodnocovat. Dlužno opětovně připomenout, že stěžovatelova argumentace zcela opomíjí závěr obecných soudů vyjádřený výše v bodech 14. a 16., tedy že stěžovatel v době vyinkasování předmětných prostředků od poškozených neměl v úmyslu jim cokoliv plnit či pro ně cokoliv zajišťovat. K tomuto závěru obecné soudy dospěly po poměrně obsáhlém dokazování, přičemž nevycházely pouze z výpovědí poškozených a dalších svědků, ale způsob komunikace stěžovatele s poškozenými byl doložen i dalšími důkazy, zejména e-mailovou korespondencí (srov. zejména body 11. až 13. napadeného rozsudku nalézacího soudu). Ústavní soud tedy konstatuje, že dokazování obecnými soudy, zejména soudem nalézacím, bylo provedeno v ústavněprávním rámci vytyčeném zásadě volného hodnocení důkazů.
41. Vzhledem k odkazovaným skutkovým závěrům obecných soudů je proto zcela nerozhodné, kdy měla uplynout lhůta k plnění, neboť trestný čin podvodu byl dokonán již okamžikem, kdy stěžovatel v úmyslu svou část závazku nesplnit od poškozených peníze vylákal. Ze stejného důvodu nezáleží na tom, zda poškození poté, co tento úmysl prohlédli, již od stěžovatele splnění původního závazku nepožadovali, ani to, že stěžovatel nerozporoval, že vůči nim má dluh či dokonce vyvinul úsilí o jeho zajištění. Všechny tyto skutečnosti se totiž odehrály až poté, co stěžovatel trestný čin podvodu dokonal.
42. Ústavní soud nemohly přesvědčit ani stěžovatelovy poukazy na soukromoprávní úpravu, neboť, jak plyne již z výše uvedeného, stěžovatel neměl v době získání prostředků poškozených dle obecných soudů v úmyslu se soukromoprávní úpravou řídit a svoje povinnosti vyplývající ze smluvního vztahu splnit. Je tak zcela lhostejné, kdy měla stěžovateli uplynout doba k plnění, a nelze se ztotožnit s jeho námitkou, že pokud letenku nezajistil hned po její první rezervaci, neznamenalo to, že by byl v prodlení s plněním své povinnosti tak učinit, neboť to mohl při nesjednání času plnění učinit až do dne odletu, a bylo tak jen na obchodní strategii stěžovatele, kdy a jak letenky zajistí, případně i za podstatně vyšší cenu Jak uvedeno již výše, obecné soudy dospěly k závěru, že v době předmětných skutků stěžovatel ani společnost ABC, neměli prakticky žádné volné finanční prostředky, a tedy nelze klást obecným soudům k tíži, jestliže za těchto okolností dovodily stěžovatelův podvodný úmysl, neboť finanční situace stěžovatele ani společnosti ABC, nebyla taková, aby stěžovatel vůbec mohl takovou obchodní strategii realizovat.
43. Ústavnímu soudu ani neuniklo, že vlastní stěžovatelova obhajoba u třetího skutku spočívala mimo jiné v tom, že v důsledku chyby poškozených při vyplňování variabilního symbolu (kterou poškození v nalézacím řízení jednoznačně popřeli - viz bod 12. napadeného rozsudku) nebylo možno letenky koupit za původní cenu, a protože by byly dvojnásobně drahé, neměli o ně dle stěžovatele poškození již zájem (viz bod 5. napadeného rozsudku nalézacího soudu). Je tedy zřejmé, že stěžovatel tam, kde to bylo v jeho prospěch, následný růst ceny letenek ve vztahu k poškozeným zohledňoval a měl za to, že případný rozdíl musí doplatit poškození, avšak tam, kde by taková skutečnost svědčila v jeho neprospěch, se odvolával na to, že doplacení případného rozdílu při pozdějším nákupu bylo jeho povinností, a tedy také jen na jeho rozhodnutí spočívalo, zda k takovému kroku přistoupí.
44. Co se týče hodnocení svědecké výpovědi stěžovatelem, napadené pro údajnou nevěrohodnost svědka, jeho věrohodností se nalézací soud náležitě zabýval (viz body 18. a 20. napadeného rozsudku nalézacího soudu) a v kvalitě vyžadované pro odůvodnění soudních rozhodnutí jakožto součásti práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny odůvodnil, proč svědkovi uvěřil, přičemž nezanedbatelné je především to, že výpověď tohoto svědka korespondovala s dalšími důkazy, zejména s označením plateb zasílaných stěžovatelem svědkovi do Thajska, z nichž vyplývá, že tyto platby měly sloužit zcela jinému účelu, než nákupu letenek pro stěžovatele. Poukazuje-li stěžovatel na to, že obecné soudy tomuto svědkovi neměly uvěřit, neboť ten nejprve soudu avizoval, že vypovídat nebude, aby se nevystavil nebezpečí trestního stíhání, ale následně vypovídal, nenamítá tímto poukazem nic, co by se nenacházelo uvnitř mezí volného hodnocení důkazů nalézacím soudem, tedy nic, co by vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud byl oprávněn přezkoumávat. Odvolací soud nepotřebnost opakování výslechu svědka přitom dostatečně odůvodnil (viz bod 20. napadeného rozsudku odvolacího soudu) a Ústavní soud se s touto argumentací zcela ztotožňuje.
45. Namítal-li stěžovatel nedostatečné zamítnutí jeho návrhu na opakovaný výslech tohoto svědka, nelze tento postup považovat za nesprávný, neboť stěžovatel v odvolání, kde tuto námitku rozvádí (viz body 19. až 20. odvolání), neuvedl pro opakovaný výslech žádný relevantní důvod, ale toliko řadu řečnických otázek nevztahujících se k prvnímu předmětnému skutku, ale k podnikatelským a finančním vztahům mezi stěžovatelem a svědkem, a logicky vadných sylogismů, při nichž dovozoval ze skutečností závěry, které z nich neplynuly, zejména z toho, že uznal-li svědek určitý dluh vůči stěžovateli, znamená to, že se tím doznal k tomu, že měl pro stěžovatele v rámci prvního skutku zajistit letenky, případně že navštívil-li v roce 2015 (tj. v roce následujícím po předmětných skutcích) stěžovatel svědka ve věznici, je z toho zřejmé, že neměl úmysl podvést poškozeného v prvním předmětném skutku. Chtěl-li pak stěžovatel odůvodnit nový výslech svědka odkazem na část výpovědi, v níž zcela nekonkrétně připouští vědomost o nějakých letenkách, pak taková skutečnost návrh na opakování výslechu neodůvodňuje, neboť se jedná o již provedený důkaz a stěžovatel nijak nespecifikoval, jaké další skutečnosti by měly být výslechem zjištěny, a co opravňuje k naději, že by tyto skutečnosti opakovaný výslech přinesl, resp. proč nebyly zjištěny již v nalézacím řízení.
V. Závěr
46. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů ani postupem jim předcházejícím nemohla ani potenciálně v mezích stěžovatelem uplatněných námitek být porušena žádná jeho ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele, a žádné takové flagrantní porušení neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu