ECLI:CZ:US:2020:3.US.1633.20.1
sp. zn. III. ÚS 1633/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Ondřejem Teplým, advokátem se sídlem Zahradní 46, Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2018, sp. zn. 1 T 2/2018, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2019, sp. zn. 2 To 2/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. února 2020, č. j. 3 Tdo 67/2020-488, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu zrušení napadených rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť podle stěžovatelova přesvědčení jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní lidské právo dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dále jen "Listina") a jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel rovněž navrhl dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, neboť má v péči nezletilého syna, o nějž se jeho matka nechce starat. Hrozí tak jeho umístění do ústavní péče, a tedy trest uložený stěžovateli je zásadním trestem i pro něj. Druhým důvodem je extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, jakož i zjevná nepřiměřenost trestu. Konečně posledním důvodem je zhoršující se zdravotní stav stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody.
II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení
3. Ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, které mu zákon poskytuje, a byla k ní připojena kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku ochrany práv stěžovatele, který mu zákon přiznává. Splňuje tedy všechny procesní náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud se jí tedy může zabývat z věcného hlediska.
III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
4. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání dle §242 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2009 (dále jen "trestní zákon"), a odsouzen dle §242 odst. 3 trestního zákona k trestu odnětí svobody v délce trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen dle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona do věznice s ostrahou. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku nalézacího soudu odvolání, jež však dle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl svým napadeným usnesením. Stěžovatel proti němu podal dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu svým napadeným usnesením.
5. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, měl spočívat, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel měl v přesně nezjištěné době roku 2001 až do konce roku 2007 nejprve na ubytovně, kde v té době nezletilá poškozená bydlela se svou matkou, a následně v rodinném domě, kam se za stěžovatelem přestěhovaly, jako její faktický otčím, který se měl podílet na její výchově a od léta roku 2002 s ní žil ve společné domácnosti, za účelem svého sexuálního uspokojení poškozenou pravidelně s frekvencí asi dvakrát týdně zneužívat nejprve ke společnému sledování pornografických filmů, následně ke svému pohlavnímu sebeukájení stimulovaném obnažováním poškozené, poté k stimulaci penisu třetím rukama poškozené a konečně k orálnímu sexu, přičemž tak činil pod příslibem rozličných odměn a svého jednání zanechal až poté, co poškozená okolo svého patnáctého roku věku opustila společnou domácnost, aby nemusela jeho sexuální praktiky, v jejichž důsledku došlo k vážnému narušení vývoje její osobnosti a sexuality, snášet (dále jen "předmětný skutek").
IV. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel po krátké rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy proti napadeným rozhodnutím vznáší námitky 1) extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a na jeho základě učiněnými skutkovými zjištěními a jednostranně provedeného dokazování, 2) neurčitosti popisu skutku v obžalobě, 3) nenaplnění znaku těžké újmy na zdraví a 4) extrémní nepřiměřenosti trestu. Detaily těchto námitek lze přiblížit následovně:
7. Ad 1) stěžovatel napadá dle svého názoru nekritické a preferenční přebírání tvrzení svědkyně (poškozené), což je v situaci tzv. jednozdrojového svědectví klíčové svědkyně zásadním nedostatkem. U poškozené nebyla dána ani obecná, ani relační věrohodnost, přesto obecné soudy předmětný skutek vzaly za prokázaný, ačkoliv po dobu mnoha let nikdo kromě poškozené žádné příznaky pohlavního zneužívání nespatřoval. Poškozená se přitom s údajným pohlavním zneužíváním ze strany stěžovatele měla svěřit již v roce 2009, ale nikdo jí to ani tehdy nevěřil, neboť takové obvinění se všem jevilo jako nepředstavitelné. Toto své obvinění navíc poškozená následně odvolala, což prokazuje písemný dokument, který obhajoba předložila, stejně jako dokument, kde ji její matka líčí jako podvodnici, lhářku atd., což i sama poškozená u hlavního líčení potvrdila. Nikterak nebyla zohledněna ani skutečnost, že stěžovatel vychoval i další děti, u nichž nebyl nikdy ani náznak žádného závadného jednání sexuálního charakteru. Ačkoliv měla poškozená být pohlavně zneužita řádově ve stovkách případů, nikdo si nikdy ničeho takového nevšiml. Na to poukázal i soudní znalec MUDr. Beran. Neexistuje žádný přímý svědek, všichni svědci kromě poškozené pouze reprodukují obsah její výpovědi. Taková svědectví nelze považovat za uzavřený řetězec nepřímých důkazů. Nezhodnocena zůstala i motivace poškozené spočívající v tom, že hledala zpětně odůvodnění svého útěku z domova, případně ve mstě stěžovateli za to, že se snažil ji vychovávat a byl na ni náročný. Obhajoba se proto zamýšlí nad tím, zda poškozená např. neviděla stěžovatele masturbovat u porna a nepřizpůsobila si v této motivaci skutečnost tak, že do ní vložila svoji osobní účast na jeho sexuálních praktikách. Úprava dějů do vlastních obrazů je přitom zcela běžná ve všech oblastech života.
8. V rámci této námitky stěžovatel rovněž akcentuje, že na nesrovnalosti ve skutkovém ději poukázali i soudní znalci MUDr. Beran a MUDr. Šestáková, kteří ve věci zpracovali revizní znalecký posudek. Nešlo tak o situaci, v níž by rozpor vznikl mezi dvěma "běžnými" znaleckými posudky, ale verzi obhajoby potvrdil i znalecký posudek, který byl určen k tomu, aby rozpor mezi dvěma předchozími znaleckými posudky vyvrátil. Jde přitom ve věci již o třetího soudního znalce, který měl pochybnosti o tom, že by si po celou dobu nikdo ničeho nevšiml. Za těchto okolností měly obecné soudy vyjít ze zásady in dubio pro reo. Znalecky bylo rovněž prokázáno, že stěžovatel netrpí žádnou sexuální deviací, proto podle názoru obhajoby pro něj dítě mladšího školního věku nemohlo představovat sexuální objekt. Stěžovatel měl za svůj život mnoho příležitostí jednat tak, jak mu obecné soudy kladly za vinu, přesto v žádném jiném případě nebylo pohlavní zneužití prokázáno. Obecné soudy si rovněž ze znaleckých posudků subjektivně vybíraly ty závěry, které podporovaly obžalobu, a jiné ignorovaly, ačkoliv šlo o důkazy stejné právní síly.
9. Stěžovatel se rovněž ohrazuje proti tomu, že nebyly provedeny některé relevantní jím navrhované důkazy, a to s odůvodněním, že by nemohly zvrátit závěry soudu. To dle stěžovatele znamená, že nalézací soud měl rozhodnuto již předem. Zamítnutí důkazních návrhů nebylo rovněž řádně odůvodněno. Tyto důkazy přitom měly potvrdit, že se stěžovatel k jiným osobám nikdy nechoval tak, jako se měl dle obžaloby chovat k poškozené. Neprovedení důkazů vzbuzuje obavu, že obecné soudy se obávaly, že by jejich provedení vedlo ke zproštění stěžovatele.
10. Ad 2) stěžovatel poukazuje na to, že v popisu skutku v obžalobě i v napadeném rozsudku nalézacího soudu chybí přesné určení počátku a zejména ukončení předmětného skutku, což je významné zejména pro posouzení promlčení. Tuto otázku se provedeným dokazováním dle stěžovatele vůbec nepodařilo objasnit. Popis skutku tak neodpovídá právní kvalifikaci. Bez zdůvodnění přitom proti údaji z usnesení o zahájení trestního stíhání, podle nějž mělo k ukončení předmětného skutku dojít v roce 2008, napadený rozsudek nalézacího soudu operuje již s rokem 2007.
11. Ad 3) stěžovatel namítá, že obecné soudy dovodily naplnění znaku těžké újmy na zdraví, který byl spatřován v rozvinutí posttraumatické stresové poruchy poškozené, toliko z její subjektivní výpovědi. Obecné soudy přitom samy uzavřely, že psychický stav poškozené 15 let po předmětném skutku je v příčinné souvislosti s ním, což je však otázka faktická, nikoliv právní, a vysoce odborná, přičemž k těmto skutečnostem se nevyjadřoval žádný znalec. Znaleckému zkoumání nebyly podrobeny ani jiné faktory v životě poškozené, které by mohly vést k rozvoji její posttraumatické stresové poruchy. Znalecký posudek, který posttraumatickou stresovou poruchu konstatuje, je přitom třeba interpretovat tak, že je podmíněn tím, že se stal skutek, přičemž soudní znalec nevyloučil, že pokud se skutek nestal, má tato porucha jiné příčiny. Dále stěžovatel podrobně rozebral, proč má za to, že psychické problémy poškozené pramenily z jiných skutečností (alkohol, drogy, prostituce, genetické predispozice, výchovný styl stěžovatele atd.).
12. Ad 4) stěžovatel brojí proti trestu, který mu byl uložen. Nebylo při něm přihlédnuto k řadě relevantních faktorů, jako jsou uplynutí doby od údajného spáchání činu, velmi nízká závažnost následků, minimální způsob provedení činu, nevzetí v potaz polehčujících okolností, např. trestní zachovalosti stěžovatele, věk stěžovatele, jeho zdravotního stavu, sexuální normalitu stěžovatele, jakož i osobu a charakteristiku poškozené. Uložení trestu nebylo přitom dostatečně odůvodněno.
V. Posouzení Ústavním soudem
13. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Souhrnně Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelova argumentace je pouze extenzí jeho obhajoby v průběhu řízení před obecnými soudy, s jehož výsledkem je nespokojen. Stěžovatel prakticky v celé své ústavní stížnosti opomíjí, že se všemi jeho námitkami se již vypořádaly obecné soudy, neboť je korektně již v průběhu trestního řízení vznesl, a ani se nepokouší s relevantními pasážemi odůvodnění obecných soudů polemizovat a argumentačně je překonávat. Za těchto okolností se Ústavní soud musel omezit pouze na posouzení, zda závěry obecných soudů obstojí z hlediska ústavněprávních požadavků na odůvodnění soudních rozhodnutí při konfrontaci s námitkami stěžovatele v obecné rovině. Na obě tyto otázky odpovídá Ústavní soud kladně. V jednotlivostech vypořádává stěžovatelovy námitky následovně:
15. U námitky 1) je třeba předně zopakovat, že dokazování v trestním řízení je vystavěno na zásadě volného hodnocení důkazů, což značně omezuje možnost ingerence Ústavního soudu do procesu dokazování i jeho výsledků v podobě skutkových zjištění v průběhu trestního řízení před obecnými soudy. Tato skutečnost je stěžovateli známa, neboť sám poukazuje ve své ústavní stížnosti na to, že si limitace zásahů Ústavního soudu do dokazování obecných soudů je vědom. Ústavní soud proto jen stručně rekapituluje význam zásady volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197) či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)]. Už i jen odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit [nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411) či nález sp. zn. II. ÚS 282/97 ze dne 13. 1. 1999 (N 5/13 SbNU 33)].
16. Proces dokazování však nestojí zcela mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ten ve své rozhodovací praxi definoval výjimky, v nichž může mimořádně proti procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout. Tak může učinit v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)], jestliže byly důkazy hodnoceny zjevně svévolně [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)], odpovědnost za výsledek dokazování byla fakticky přenesena na soudního znalce [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 260/05 ze dne 17. 5. 2007 (N 86/45 SbNU 259)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupněm jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž však jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
17. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
18. Ústavní soud žádnou takovou vadu, která by jej v mezích jeho pravomocí opravňovala k zakročení proti napadeným rozhodnutím, v nynější věci neshledal. Tak, jak stěžovatel své námitky formuluje, by hypoteticky odpovídaly vadám tzv. extrémního rozporu, jednostranně provedeného dokazování a opomenutých důkazů. Obsahově jde však toliko o projev nespokojenosti s tím, jak obecné soudy v mezích zásady volného hodnocení důkazů, tedy současně i v mezích ústavní konformity, dokazování provedly a s jakým výsledkem.
19. Ačkoliv stěžovatel vznesl námitku extrémního rozporu, tuto nikde neidentifikoval v individualizované podobě tak, že by označil, který konkrétní skutkový závěr obecných soudů se dramaticky odchyluje od obsahu kterého konkrétního důkazu. Je tak zřejmé, že stěžovatel tuto námitku mínil tak, že v extrémním nesouladu je dokazování provedené jako celek se závěrem o vině stěžovatele. Taková procesní situace však pod pojem tzv. extrémního nesouladu nespadá. Samostatně se proto Ústavní soud touto námitku nezabýval.
20. Stěžovatelova situace je specifická tím, že jediným přímým usvědčujícím důkazem je výpověď poškozené, která je v antagonickém vztahu k výpovědi stěžovatele. Tyto situace tzv. "slova proti slovu" kladou na orgány činné v trestním řízení zvýšené požadavky, neboť dle judikatury Ústavního soudu v nich nestačí jen pečlivě odůvodnit, které skutečnosti vzaly za prokázané, z jakých důkazů vycházely a jak je hodnotily [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) či nález sp. zn. IV. ÚS 787/13 ze dne 9. 6. 2014 (N 116/73 SbNU 801)], ale i jak se vypořádaly s rozpory mezi oběma skutkovými verzemi [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/04 ze dne 19. 8. 2004, (N 116/34 SbNU 213)], přičemž značnou pozornost je potřeba věnovat věrohodnosti nositelů těchto vzájemně se vylučujících skutkových verzí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] a není-li k dispozici žádný další přímý důkaz, je povinností orgánů činných v trestním řízení vyvinout úsilí k tomu, aby jediný přímý důkaz byl podpořen či vyvrácen řetězcem nepřímých důkazů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479) či nález sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285)]. Z toho na druhou stranu vyplývá, že ani procesní situace "slova proti slovu" nemohou mít za automatický následek zproštění obžaloby v duchu zásady in dubio pro reo. Pokud jsou všechny shora uvedené požadavky splněny, je úkolem soudního tělesa, které takový případ rozhoduje, aby si vytvořilo kvalifikované vnitřní přesvědčení o skutkovém stavu a řádně své vývody odůvodnilo.
21. Všem těmto požadavkům obecné soudy v nynější věci dostály. V mezích možného a zcela dostatečným způsobem prověřily věrohodnost poškozené a precizně zdůvodnily, proč její výpovědi uvěřily. Zejména nalézací soud (srov. body 39 až 42 napadeného rozsudku) věnoval této otázce intenzivní pozornost. Dospěl-li k závěru o pravdivosti výpovědi poškozené zejména vzhledem ke konzistentnosti jejích výpovědí v průběhu celého trestního řízení, včetně detailů z postupného rozvoje předmětného skutku a jeho gradace, přiznané ambivalentnosti vztahu poškozeného ke stěžovateli v předmětné době i později, konzistentním údajům o předmětném skutku, se kterými se svěřila dalším svědkům, potvrzení objektivně verifikovatelných částí její výpovědi nepřímými důkazy (potvrzení nestandardního chování ze strany stěžovatele vůči sestře poškozené, potvrzení, že se již v době předmětného skutku poškozená svěřila matce i sestře, které s ní a se stěžovatelem sdílely společnou domácnost, potvrzení, že písemná prohlášení matky i poškozené předložená obhajobou vznikla pod přímým nátlakem stěžovatele, prokázání psychických bloků poškozené v sexuálním životě jejím bývalým i současným partnerem atd.), přičemž k obdobným závěrům dospěl i odvolací soud (srov. bod 13 jeho napadeného usnesení), neshledává Ústavní soud u takového závěru nelogičnost, nedostatečnost či rozpor s provedeným dokazováním, které v něm spatřuje stěžovatel, ani jeho nepřesvědčivé odůvodnění při vědomí specifičnosti obtíží dokazování v situaci tzv. "slova proti slovu".
22. Ústavní soud neshledal ani jednostrannost v provádění či hodnocení důkazů v činnosti obecných soudů. Před vydáním napadeného rozsudku nalézacího soudu vydal tento soud jiný odsuzující rozsudek, který však byl zrušen odvolacím soudem, jenž nalézacímu soudu uložil doplnění dokazování o revizní znalecký posudek a další potřebné důkazní prostředky. Zrušení původního rozsudku bylo stěžovateli jednoznačně ku prospěchu, neboť odvolací soud dospěl mimo jiné k závěru, že nebyla postavena najisto příčetnost stěžovatele v době spáchání činu, což by mohlo vést k absenci jeho trestní odpovědnosti. Nelze tedy dovodit, že by obecné soudy postupovaly v řízení jednostranně v neprospěch stěžovatele, a to přesto, že po opakovaném hlavním líčení zakončeném vydáním napadeného rozsudku nalézacího soudu se s jeho závěry v odvolacím řízení odvolací soud již ztotožnil. To je naopak projevem nepředpojatosti obecných soudů a jejich snahy o zjištění materiální pravdy.
23. Co se týče rozporů mezi závěry znaleckých posudků, všechny tři obecné soudy se této námitce stěžovatele věnovaly. Nalézací soud v bodě 44 svého napadeného rozsudku vyložil, že MUDr. Beran a PhDr. Mgr. Šestáková se vyjádřili ve svém znaleckém posudku k otázce, která byla nejen mimo zadání, ale i vůbec mimo roli soudního znalce v trestním řízení, neboť se neomezili na posouzení odborné otázky, jíž bylo posouzení příčetnosti stěžovatele v době činu, ale samostatně provedli hodnocení důkazů vztahující se k věrohodnosti poškozené, přičemž k ní neměli ani kompletní spisový materiál.
24. Rovněž se i věcně vypořádal s důvody, pro něž uvedení znalci na nevěrohodnost poškozené poukazovali (především delší časový odstup mezi předmětným skutkem a trestním oznámením, saturace sexuálním životem s matkou poškozené i pochyby, že by při takové době, v níž se předmětný skutek odehrával, nikdo jiný nenabyl podezření, že stěžovatel poškozenou pohlavně zneužívá), a to tím, že žádná z těchto skutečností předmětný skutek nevylučuje, že i podle závěrů znalců byl předmětný skutek situačně podmíněný a není neobvyklé, že v takto citlivých případech dochází k oznámení až se značným zpožděním, k čemuž v nynější věci dle nalézacího soudu přistupovalo i to, že poškozená to vzala jako součást života a smířila se s tím. Odvolací soud ve veřejném zasedání o odvolání doplnil dokazování z vlastní iniciativy o výslech MUDr. Berana a PhDr. Mgr. Šestákové, kteří v mezidobí měli možnost si prostudovat spis a na svých závěrech setrvali (srov. body 6 a 7 napadeného usnesení odvolacího soudu). I on se následně přiklonil k názoru nalézacího soudu, že oba uvedení znalci překročili jak zadání znaleckého posudku, tak i obecně roli soudního znalce v trestním řízení a že převzetí jejich názoru by bylo v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Stejný názor vyjádřil i Nejvyšší soud (srov. s. 6 jeho napadeného usnesení).
25. Obecné soudy tak odlišný názor znalců neignorovaly, ale řádně zdůvodnily, proč jej považovaly za vyslovený mimo kompetenci znalce v trestním řízení a proč jej nepřevzaly. Postupovaly tak zcela v duchu požadavků plynoucích z judikatury Ústavního soudu, podle níž znaleckému posudku nenáleží a priori vyšší důkazní síla než jiným důkazním prostředkům a ani on není vyňat z povinnosti všestranného a pečlivého hodnocení soudem, zaměřeného nejen na právní, ale i věcnou správnost, přičemž součástí tohoto hodnocení musí vždy být i úplnost a autenticita podkladů, z nichž soudní znalec při zpracování posudku vycházel [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149)]. Ústavní soud rovněž přihlédl k tomu, že stěžovatel se ve své argumentaci vtělené do ústavní stížnosti toliko domáhá správnosti názoru uvedených soudních znalců a nesprávnosti názoru obecných soudů ohledně věrohodnosti poškozené, aniž by však uváděl cokoliv, co by vyvracelo správnost závěru obecných soudů, že se v této části svého posudku jmenovaní soudní znalci dopustili vybočení z mezí vytyčených jejich činnosti v trestním řízení. Tomuto závěru obecných soudů Ústavní soud nemá důvodu oponovat, neboť je logický, zdůvodněný a stěžovatelem argumentačně nezpochybněný.
26. Namítal-li stěžovatel vadu tzv. opomenutých důkazů vzniklou tím, že nalézací soud zamítl jeho důkazní návrhy pro nadbytečnost, nemůže Ústavní soud přisvědčit tomu, že by skutečně o opomenuté důkazy šlo. Nalézací soud dostatečným způsobem zdůvodnil, proč byly navržené důkazy nadbytečné (srov. body 45 až 47 napadeného rozsudku), neboť navržení svědci s poškozenou a stěžovatelem nežili ve společné domácnosti, a tedy jejich výpovědi nemohly prokázat (jimiž obhajoba zamýšlela prokázat, že vůči nikomu jinému se stěžovatel nevhodného sexuálního chování nedopouštlě), že k předmětnému skutku nedošlo, o což obhajoba tímto návrhem usilovala, přičemž o širších souvislostech vztahu poškozené ke stěžovateli měl soud dostatek jiných důkazů, jakož i že revizní znalecký posudek vůči posudku zpracovanému MUDr. Hromadou a PhDr. Veselým nebyl nutný, neboť stěžovatel jej požadoval z důvodu údajné podjatosti znalců, kteréžto podezření však bylo bezpečně vyvráceno. Toto zdůvodnění v konfrontaci s požadavky na odůvodnění zamítnutí důkazního návrhu, jejichž nedodržení vede k situaci tzv. opomenutých důkazů, obstojí. Je z něj zřejmé, že nalézací soud se uvedenými důkazními návrhy zabýval, zvažoval je a své rozhodnutí o jejich nadbytečnosti opřel o logickou úvahu.
27. Námitka 2) postrádá ústavněprávní rozměr. Z popisu předmětného skutku je poměrně snadno zjistitelné, co přesně je stěžovateli kladeno za vinu, přičemž dílčí neurčitosti v časovém určení, v němž byla navíc korekce provedena ve prospěch stěžovatele, žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních lidských práv a základních svobod nepředstavuje. Časové určení konce předmětného skutku spojením "až do konce roku 2007" nelze považovat za neurčité, neboť je zřejmé, že se jím míní nejpozději den 31. 12. 2007. Okamžik, od nějž začala běžet promlčecí doba, byl tak stanoven dostatečně jasně. Ve stěžovatelově věci navíc ani nebyl tento okamžik jakkoliv významný, neboť promlčecí doba trestného činu dle §242 odst. 3 trestního zákona činila dle §67 odst. 1 písm. b) trestního zákona dvanáct let, v níž proběhlo celé trestní řízení proti stěžovateli (s výjimkou dovolacího řízení), včetně opakovaného hlavního líčení po zrušení původního odsuzujícího rozsudku v odvolacím řízení.
28. Námitka 3) postrádá relevanci, neboť sám stěžovatel uznává, že obecné soudy vyšly při hodnocení újmy na zdraví poškozené kromě její výpovědi i ze závěrů znaleckého posudku. Polemizuje pouze s tím, že závěr o těžké újmě na zdraví automaticky z tohoto znaleckého posudku nevychází, neboť soudní znalec jej určil variantně tak, že pokud se stal předmětný skutek, je posttraumatická stresová porucha poškozené zapříčiněna jím, pokud se nestal, pak je příčiny nutno hledat jinde. Jelikož však obecné soudy ústavně konformním způsobem dospěly ke skutkovému závěru, že předmětný skutek se stal, nelze za jakékoliv pochybení v oblasti dokazování považovat, jestliže při určení následku trestného činu stěžovatele na zdraví poškozené vycházely právě z té varianty znaleckého posudku platící pro alternativu, že k předmětnému skutku došlo.
29. Bezpředmětná je i námitka stěžovatele, že na psychických problémech poškozené se mohly podílet i jiné příčiny, neboť pro závěr o příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem plně postačuje, jestliže je jednání alespoň jednou z vedle sebe působících podmínek (srov. např. ŠÁMAL, Pavel. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 166). Obecné soudy i této otázce věnovaly náležitou pozornost, o čemž svědčí i skutečnost, že odvolací soud ve veřejném zasedání o odvolání vyslechl soudního znalce MUDr. Hromadu, který se rozvojem posttraumatické stresové poruchy u poškozené zabýval, přičemž tento znalec jednoznačně uvedl, že i při zohlednění jiných možných vlivů hrál předmětný skutek v tomto rozvoji zásadní roli. Pokud tuto skutečnost odvolací soud vyhodnotil jako rozptylující pochybnosti o naplnění znaku "těžká újma na zdraví" ve smyslu §242 odst. 3 trestního zákona s tím, že u poškozené trvala vážná porucha zdraví nejméně tři roky, nelze na tento závěr z ústavněprávního hlediska pohlížet jakožto na jakkoliv defektní.
30. Námitka 4) není způsobilá Ústavní soud přesvědčit o tom, že by stěžovatelova ústavně zaručená základní lidská práva či svobody mohly být porušeny nepřiměřeností trestu či jeho nedostatečným odůvodněním. Jak Ústavní soud setrvale uvádí ve své judikatuře, není zásadně oprávněn přezkoumávat přiměřenost trestu - nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119), usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1928/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2708/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2996/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 1429/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 176/06. Neexistuje ani žádné ústavně zaručené základní lidské právo na to, aby v odůvodnění výroku o trestu obecné soudy zevrubně rozebíraly všechny jednotlivé aspekty zákonných kritérií pro ukládání trestu, jestliže je z druhu a výměry trestu, jakož i z odůvodnění jejich uložení zřejmé, že se obecný soud zabýval těmito kritérii v celém kontextu daného případu dostatečně a jestliže jsou zřejmé i stěžejní okolnosti, které soud při výběru právního následku trestného činu zohlednil.
31. Vztáhne-li Ústavní soud tato obecná východiska na nyní posuzovaný případ, pak odůvodnění uloženého trestu nalézacím soudem je sice poměrně stručné, avšak z ústavněprávního hlediska ještě obstojí. Trestní sazba trestného činu pohlavního zneužití dle §242 odst. 3 trestního zákona je dána rozpětím pět až patnáct let. Uložený trest odnětí svobody v délce trvání sedmi let se tedy pohybuje mírně nad spodní třetinou této sazby, tedy stěží jej lze považovat za mimořádně přísný. Není přitom ani pravdou, že by nalézací soud neměl na paměti jak trestní bezúhonnost stěžovatele, jehož jediné předchozí odsouzení z roku 1976 rovněž za zločin pohlavního zneužití bylo zahlazeno, tak dobu od spáchání trestného činu. K oběma těmto skutečnostem nalézací soud přihlédl, což výslovně v odůvodnění uvedl; naopak pachateli dle náhledu nalézacího soudu přitěžovala dlouhá délka trvání předmětného skutku i závažnost následků pro poškozenou do budoucna (srov. bod 52 rozsudku nalézacího soudu). Tyto skutečnosti nepochybně lze považovat za poměrně zásadní přitěžující faktory. Ústavní soud proto uzavírá, že uložený trest nelze považovat za natolik excesivní, že by jím byla porušována stěžovatelova ústavně zaručená základní lidská práva a svobody, jakož i že je ústavně konformním způsobem odůvodněn.
VI. Závěr
32. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí obecných soudů bez nutnosti opatřovat si ve věci další podklady dospěl k závěru, že obecné soudy se vydáním svých napadených rozhodnutí ani postupem jim předcházejícím porušení stěžovatelova ústavně zaručeného základního lidského práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny tak, jak stěžovatel tvrdí, dopustit nemohly. Žádné jiné flagrantní porušení jeho ústavně zaručených základních lidských práv či svobod pak Ústavní soud neshledal ani sua sponte. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
33. Osud ústavní stížnosti sdílí i návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, o němž proto Ústavní soud nerozhodl samostatným výrokem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. července 2020
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu