ECLI:CZ:US:2020:3.US.3507.19.1
sp. zn. III. ÚS 3507/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem, sídlem Barrandova 1920/7a, Praha 12 - Modřany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2019 sp. zn. 67 To 307/2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. července 2019 sp. zn. 46 PP 31/2019, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, neboť podle jeho názoru jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") nadepsaným usnesením rozhodl, že podle §88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a contrario za použití §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců z rozsudku obvodního soudu ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 6 T 104/2016 a v trvání tří let z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 2. 2012 sp. zn. 2 T 82/2011 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. 5 To 275/2012 zamítá.
3. Městský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení obvodního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud své rozhodnutí založil na úvaze o nenaplnění předpokladu, že povede po propuštění řádný život, jelikož je odsouzen za závažnou trestnou činnost, a to opakovaně, přičemž mu stále zbývá celkový trest v délce čtyř let. Soud dále konstatoval, že se mu jeví žádost stěžovatele jako předčasná, v ústním odůvodnění dokonce uvedl, že dle jeho názoru by stěžovatel neměl být podmíněně propuštěn vůbec a měl by vykonat trest celý.
5. Městský soud své rozhodnutí sice odůvodnil obšírněji než obvodní soud, ale svou argumentaci opřel zejména o skutečnost, že stěžovatel páchal svou trestnou činnost i po prvním odsuzujícím rozsudku a ve zkušební době, kdy v tomto jednání shledal důvod pro pochybnost o dostatečném výchovném efektu doposud vykonaného trestu na stěžovatele. Ani městský soud však své závěry neopřel o zjištění o průběhu výkonu trestu a existenci dalších okolností.
6. Stěžovatel má za to, že obvodní soud k jeho osobě přistupoval předpojatě a s názorem, že není vhodné o podmíněném propuštění uvažovat, což konstatoval ve veřejném zasedání při ústním odůvodnění svého rozhodnutí. Usnesení městského soudu zahrnuje výčet hodnocení stěžovatele, dokonce i konstatování, že prokázal pokrok při nápravě, ale zcela zde chybí odůvodnění závěru, kterým je jeho žádost zamítnuta. Městský soud se nijak nevypořádal s tím, jak se v době, kdy o věci rozhoduje, jeví prognóza dalšího života stěžovatele, zejména jaké faktory by mohly vést k opětovné recidivě nebo naopak řádnému životu.
7. Stěžovatel změnil náhled na jím spáchanou trestnou činnost a jakkoliv to soudům opakovaně tvrdil i s vyjádřením, že svého jednání lituje a přerušil styky s osobami, které se "kolem jeho trestné činnosti" pohybovaly, soudy se k tomu nevyjádřily a řečené zcela ignorovaly. Oproti tomu soudy obracely pozornost k období před jeho odsouzením, tedy ke skutečnostem starým šest let. Ani odůvodnění usnesení městského soudu neposkytuje jasný obraz o úvahách, které ho k tomuto rozhodnutí vedly. Stěžovatel byl tudíž za jeden skutek trestán dvakrát. Podle soudů stěžovatel nesplnil toliko podmínku prognózy řádného života po propuštění, avšak pro tento závěr neexistuje v odůvodnění jejich rozhodnutí přesvědčivý podklad. Stěžovatel a potažmo kdokoliv v jeho postavení nemá možnost jakkoliv prokázat, že se vnitřně se svou trestnou činností vypořádal a nehodlá se k ní dále vracet či v ní pokračovat. Jediným způsobem je slovní vyjádření, které však zcela zjevně není soudy registrováno, natožpak vyhodnoceno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti, a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud po posouzení obsahu ústavní stížnosti (§42 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh.
10. Ústavní soud připomíná, že nepřezkoumává takové aspekty soudního rozhodování jako je jejich věcná správnost či "běžná" zákonnost, neboť jeho funkce soudního orgánu ochrany ústavnosti vyděleného ze soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) spočívá v ochraně před zásahy do základních práv a svobod a hodnocení oprávněnosti případných zásahů z hlediska pravidel stanovených Listinou (zejména čl. 4) nebo jiným ústavním zákonem, popř. mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy). I přes odkaz na ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že závěry soudů podrobí instančnímu přezkumu.
11. Ústavní soud se použitím §88 tr. zákoníku a mezemi ústavněprávního přezkumu rozhodnutí soudů, vydávaných na základě žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, se v minulosti opakovaně zabýval [srov. například nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439), usnesení ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, usnesení ze dne 15. 6. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14 a usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V citovaných rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. dikci "soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže...", obsaženou v §88 odst. 1 tr. zákoníku). Nejde tedy o institut, kterého bude použito "automaticky", nýbrž teprve po zhodnocení daných okolností soudem, kterému je ponechán poměrně velmi široký prostor pro vlastní uvážení. Podmíněné propuštění je namístě jen tehdy,
je-li vzhledem k účelu trestu a dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy.
12. V souvislosti se stanovením mezí ústavněprávního přezkumu těchto rozhodnutí Ústavní soud rovněž konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [srov. nálezy ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439) a ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2144/09, ze dne 25. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 338/10, ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 75/13, ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 468/14, ze dne 3. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2832/13, ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2222/14, ze dne 2. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2761/14, ze dne 16. 10. 2014 sp. zn. III. ÚS 2478/14 a další]. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") se uskutečňuje při rozhodování o vině a trestu, přičemž dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09). Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto vyhodnocení, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného soudu.
13. Podstata ústavní stížnosti spočívá - jak bylo shora předznačeno - v námitce, že soudy při posuzování žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění na svobodu porušily právní princip ne bis in idem (zákaz "dvojího přičítání") ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť považovaly jeho chování v konkretizovaných obdobích za rozhodující, ačkoli jej soudy zvážily již při ukládání vykonávaného trestu; dále soudy podle stěžovatele nezohlednily míru jeho úsilí o nápravu a zařazení do řádného života a vyjádřily nepřiměřeně kritická očekávání v otázce, zda v budoucnu povede řádný život.
14. Dospěje-li obecný soud k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].
15. Ústavní soud z odůvodnění usnesení obecných soudů zjistil, že samotná trestní minulost stěžovatele nebyla jediným důvodem zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ale jednou ze skutečností, které vzaly soudy v úvahu.
16. Jde-li o předpoklad pro podmíněné propuštění, stanovený v §88 odst. 1 tr. zákoníku, že stěžovatel svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu prokázal polepšení, oba soudy dospěly k závěru, že výkon trestu odnětí svobody stěžovatelem je bezproblémový. Nicméně je třeba poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 3024/16, podle něhož platí, že: "Smysl podmíněného propuštění nespočívá jenom v tom, aby byl odsouzený za dobré chování z výkonu trestu podmíněně propuštěn, ale je potřeba sledovat prognózu jeho chování. Polepšení je proto třeba sledovat nejen jako adaptaci odsouzeného na prostředí věznice, kde je jeho chování determinováno režimem věznice, ale musí jít o skutečné změny v jeho chování odůvodňující naději, že povede řádný život."
17. Ke kritice stěžovatele, že soudy - při úvaze, zda v budoucnu povede řádný život - kladly nepřiměřený důraz na jeho trestní minulost, Ústavní soud uvádí, že soud rozhodující o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je povinen zkoumat minulé chování žadatele, tj. zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící ve prospěch odsouzeného, neboť pouze tak dostojí principům vztaženým k institutu podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody. Jak vyplývá z jeho dosavadní rozhodovací praxe, takový postup nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 399/14, ze dne 6. 5. 2010 sp. zn. III. ÚS 384/10, ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3220/13, ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1535/13 a ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 4805/12).
18. Jak bylo předznačeno, přihlédnutí k odsouzení osoby, žádající o podmíněné propuštění, není v posuzovaném případě porušením principu ne bis in idem. Nepropuštění odsouzeného z výkonu trestu nelze pokládat za trest; přihlédnutí k odsouzení není porušením zákazu opětovného trestního stíhání za čin, pro který byla osoba již pravomocně odsouzena, vysloveného v čl. 40 odst. 5 Listiny.
19. Vytýká-li stěžovatel porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel jako osoba již pravomocně odsouzená se nemůže dovolávat záruk, které zmíněné ustanovení Listiny z povahy věci přiznává pouze obviněnému; základní záruky řádného trestního procesu musely být prvotně uplatňovány v řízení, ve kterém byl obviněn z trestného činu, a to do doby, kdy bylo o jeho obvinění s konečnou platností rozhodnuto. Jinak řečeno, záruky obsažené v čl. 8 odst. 2 Listiny se nevztahují na řízení, ve kterém soud rozhoduje o podmíněném propuštění odsouzeného z trestu odnětí svobody, neboť v tomto řízení nejde o trestní stíhání, resp. zbavení svobody (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2973/11).
20. V nyní posuzované věci soudy nezamítly žádost kvůli charakteru trestné činnosti, jíž se stěžovatel dopustil, nýbrž předestřely argumentaci, kterou lze podřadit pod výraz nezávislého soudního rozhodování podle čl. 82 odst. 1 Ústavy, nevybočující z ústavních kautel. Při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není možné požadovat naprostou jistotu, že odsouzený bude vést řádný život; postačuje, že hrozba páchání další trestné činnosti je reálná s ohledem na konkrétní skutečnosti, respektive právě na zmiňovanou objektivní konstelaci těchto faktů.
21. Obecné soudy mohou přihlédnout k předchozím trestům, dokonce i při ukládání trestu se zohledňuje trestní minulost [srov. usnesení ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 830/15, usnesení ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1089/15, usnesení ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 300/16, usnesení ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3333/16, usnesení ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 1363/17 a usnesení ze dne 7. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 2018/18]. Jde-li o prognózu vedení řádného života, ta se vztahuje k budoucnosti, tj. k době po eventuálním propuštění z výkonu trestu, a na její nedostatek tedy nelze usuzovat výlučně na základě minulého chování odsouzeného (byť i to samozřejmě hraje svou roli), respektive na základě okolností, které hrály roli dříve při uložení samotného trestu odnětí svobody; posledně uvedené by bylo v rozporu se zákazem dvojího přičítání, vyplývajícím z principu ne bis in idem dle čl. 40 odst. 5 Listiny [nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405), body 25. - 27. odůvodnění, a nález ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2503/16 (N 185/83 SbNU 37), bod 16.]. Komentářová literatura k tomu uvádí, že úsudek o naplnění či nenaplnění této podmínky má být založen "na všestranném a aktuálním zhodnocení pachatelovy osobnosti, dosavadního působení výkonu trestu, možností jeho nápravy a osobních (sociálních) poměrů, v nichž se po propuštění octne," a to i při uvážení možnosti podrobit odsouzeného případným dalším opatřením ve zkušební době (dohled, přiměřené omezení či povinnosti atd.) (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník: komentář. I, §1-139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1085-1086). Podle doporučení Výboru ministrů Evropy Rec (2003) 22 o podmíněném propuštění by dokonce toto propuštění mělo být zásadně doprovázeno nařízením dohledu zahrnujícího jak kontrolní, tak nápomocná opatření (bod 9 přílohy k doporučení).
22. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že soudy kladly poměrně značný důraz na okolnost, že u něj selhal výchovný vliv původně podmíněného trestu odnětí svobody. Oba soudy vzaly v potaz, že stěžovatel žádá o podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, který mu byl v této výši vyměřen nejen s ohledem na speciální recidivu, neboť se zločinu kuplířství dle §189 odst. 1 a 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení pro stejný trestný čin, ale též s ohledem na jeho podíl a zisk z trestné činnosti spočívající v provozování prostituce nejméně patnácti dívek v zahraničí. Uvedené podle obecných soudů podstatně zvyšuje riziko jeho případné recidivy po podmíněném propuštění, neboť bez ohledu na uloženou pětiletou zkušební dobu z prvního odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 20. 2. 2012 sp. zn. 2 T 82/2011, plynoucí od 28. 8. 2012 do 28. 8. 2017, již od přesně nezjištěné doby roku 2013 (tedy o několik měsíců později po nabytí právní moci uvedeného rozsudku) stěžovatel znovu páchal zcela shodnou trestnou činnost, za kterou nyní vykonává trest odnětí svobody, který navíc v celé délce vykoná teprve dne 30. 5. 2020. Ústavní soud se kupříkladu v nálezu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69), bod 30., vyslovil, že nelze učinit mechanický závěr, dle kterého nevyužil-li stěžovatel v minulosti (dvě) příležitosti v podobě podmíněného propuštění, třetí už mu poskytnuta nebude. Ústavní soud má nicméně za to, že se obecné soudy nosným důvodům tohoto nálezu nezpronevěřily a nad stěžovatelem "nezlomily hůl", přičemž jen na základě jeho trestní minulosti nevyloučily jeho propuštění [srov. usnesení ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. I. ÚS 2259/18, usnesení ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. I. ÚS 3378/18, usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 3497/18, a nález ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 810/18].
23. Městský soud výslovně připustil podmíněné propuštění stěžovatele v případě dalšího aktivního přístupu dokládajícího, že výkon trestu svůj výchovný účel skutečně plní a vede k zřetelné nápravě, v důsledku čehož je dána opora pro úsudek, že je minimalizováno riziko recidivy. Městský soud rovněž konstatoval, že očekávání vedení řádného života může být v budoucnu jistě doprovázeno omezujícími opatřeními v podobě stanovení probačního dohledu, přiměřených omezení či povinností.
24. Ke splnění podmínek pro předčasné ukončení výkonu trestu odnětí svobody je podle Ústavního soudu podstatné, aby odsouzený prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. Obtíže, které jsou u některých odsouzených s tímto prokazováním logicky spojeny, však nemusí být s ohledem na mimořádnost institutu podmíněného propuštění vykládány ve prospěch odsouzeného a lze je chápat jako spravedlivý důsledek odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Dle Ústavního soudu je tak zcela v souladu s ústavním pořádkem, tíží-li důkazní břemeno týkající se zbytnosti dalšího výkonu trestu pouze odsouzeného a neuplatní-li se, zvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti, zásada presumpce "automatické" nápravy (srov. např. usnesení ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 2891/16 či usnesení ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 4006/17).
25. Aniž by Ústavní soud vstupoval do diskuze, nakolik je v rovině běžného zákona hodnocení učiněné obecnými soudy výstižné, ústavněprávní význam má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.
26. Není věcí Ústavního soudu, aby on sám konkrétně hodnotil, zda v trestní věci stěžovatele existují obavy, zda bude jednat způsobem požadovaným v §88 odst. 1 tr. zákoníku, neboť takové hodnocení zásadně přísluší soudům. Do nezávislého rozhodnutí soudů by pak Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by toto v přezkoumávané části postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, či logickou oporu. V posuzovaném případě tedy Ústavní soud neshledal, že by uvedené závěry soudů a posouzení, jaké skutečnosti k nim soudy vedly, vybočovaly z mezí ústavnosti.
27. Z těchto důvodů Ústavní soud konstatuje, že k porušení stěžovatelem namítaných práv nedošlo, a odůvodnění napadených rozhodnutí soudů z ústavněprávního hlediska obstojí, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu