ECLI:CZ:US:2022:3.US.411.22.1
sp. zn. III. ÚS 411/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Rouse, zastoupeného Mgr. Lucií Šebelovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 899/18, Znojmo, proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 15. 6. 2020, č j. 111 C 13/2017-242, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 25. 2. 2021, č. j. 22 Co 287/2020-327, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, č. j. 25 Cdo 2321/2021-356, za účasti Okresního soudu v Chrudimi, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a 1) Equine Vet Service a. s., IČO 27863069, se sídlem Libušská 313/104, Praha 4, a 2) Allianz pojišťovna, a.s., IČO 47115971, se sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 2. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel na Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví konkretizovaných rozhodnutí Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "nalézací soud"), Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť je názoru, že těmito rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 37odst. 3 Listiny, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel vystupoval v řízení před obecnými soudy jako žalobce v řízení o náhradu škody ve výši 339 116 Kč s příslušenstvím, jejíž zaplacení požadoval po vedlejší účastnici 1) jako žalované, přičemž vedlejší účastnice 2) měla v řízení před obecnými soudy postavení vedlejší účastnice na straně žalované.
3. Podstatou sporu, stručně řečeno, byla údajná odpovědnost vedlejší účastnice 1) jakožto provozovatelky veterinárního zařízení a poskytovatelky veterinární péče za škodu, která vznikla stěžovateli jakožto chovateli anglických plnokrevníků v souvislosti s úhynem hříběte, které bylo utraceno dne 8. 5. 2015 necelý měsíc po svém narození klisně ve vlastnictví stěžovatele. Tato klisna cca rok předtím porodila jiné hříbě, načež byla obě zvířata hospitalizována u vedlejší účastnice 1), protože hříbě nebylo schopno samo sát ani se postavit, naopak po porodu ulehlo a mělo křeče. Vedlejší účastnice 1) se dle názoru stěžovatele při poskytování péče dopustila pochybení a postupu non lege artis, neboť neprovedla potřebná vyšetření, aby diagnostikovala u klisny bakteriální infekci, a neupozornila stěžovatele na její riziko a na potřebu dalších vyšetření, v důsledku čehož se mladší hříbě nakazilo intrauterinní infekcí (placentitidou), která byla příčinou nepříznivé prognózy, pro kterou bylo utraceno. Stěžovatel tedy v řízení před obecnými soudy prosazoval tezi, že klisna již v době hospitalizace u vedlejší účastnice 1) trpěla bakteriálním onemocněním, které vedlejší účastnice 1) neodhalila, protože nepostupovala de lege artis, a tímto onemocněním se nakazilo mladší hříbě, což vedlo k nutnosti je utratit. Kdyby tak vedlejší účastnice 1) postupovala de lege artis, bakteriální infekce klisny by podle stěžovatele byla zjištěna včas a stěžovateli by žádná škoda nevznikla.
4. Vedlejší účastnice 1) nárok stěžovatele neuznala a zastávala v průběhu celého řízení před obecnými soudy stanovisko, že nebyly dány předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu ve smyslu §2894 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). U staršího hříběte nebyla prokázána neonatální sepse, a proto nebylo indikováno bakteriologické vyšetření děložního stěru u klisny, která byla hospitalizována jen jako doprovod staršího hříběte a která ani v posledních týdnech gravidity nevykazovala symptomy zánětu placenty. Nelze tedy činit závěr, že již v době předmětné hospitalizace klisna trpěla bakteriálním onemocněním, navíc pokud by se tak stalo, po připuštění cca měsíc poté by nezabřezla. Z toho, že po porodu mladšího hříběte byly u něj i u klisny zjištěny stejné bakterie, nelze příčinnou souvislost vyvozovat, neboť tento typ bakterií je zcela běžný, a z toho, že se u klisny vyskytoval v době porodu druhého hříběte, nelze dovozovat, že by se u ní vyskytoval již o rok dříve při porodu prvního hříběte.
5. Napadeným rozsudkem nalézací soud zamítl žalobu v celém rozsahu a uložil stěžovateli povinnost nahradit České republice náklady státu ve výši 26 717,45 Kč na účet nalézacího soudu, vedlejší účastnici 1) náklady řízení ve výši 109 985,78 Kč a vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 5 459,74 Kč, to vše do patnácti dnů od nabytí právní moci rozsudku. Nalézací soud dospěl k závěru, že zaviněné protiprávní jednání vedlejší účastnice 1) nebylo prokázáno. Vyšel přitom mimo jiné z posudku znaleckého ústavu - Veterinární a farmaceutické univerzity Brno, Fakulty veterinárního lékařství - který byl několikrát doplněn, a to jak písemně, tak odpověďmi na otázky zejména stěžovatele při výslechu zaměstnanců znaleckého ústavu při jednání, podle něhož byl nejpravděpodobnější příčinou zdravotních potíží staršího hříběte syndrom perinatální asfyxie, nikoliv neonatální sepse, přičemž i podle jiného znaleckého posudku předloženého stěžovatelem mělo starší hříbě toliko příznaky neonatální sepse. S oporou o posudek znaleckého ústavu nalézací soud konstatoval, že vedlejší účastnice 1) při poskytování veterinární péče nepochybila, a ačkoliv měla upozornit stěžovatele na vhodnost gynekologického vyšetření klisny před dalším připuštěním, což neučinila, nedopustila se tím žádného protiprávního jednání.
6. K odvolání stěžovatele rozsudek nalézacího soudu potvrdil odvolací soud svým napadeným rozsudkem a uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici 1) náklady odvolacího řízení ve výši 26 802,48 Kč k rukám jejího právního zástupce a vedlejší účastnici 2) náklady odvolacího řízení ve výši 2 222,05 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Odvolací soud se v zásadě ztotožnil se závěry soudu nalézacího. Zdůraznil, že vyšší autority než je Veterinární a farmaceutická univerzita Brno (pozn. - nyní Veterinární univerzita Brno), Fakulta veterinárního lékařství, zpracovatelka znaleckého posudku, k dané problematice v České republice není, jde o jediný znalecký ústav v oboru veterinární medicíny se zapsanou specializací choroby koní, jakož i to, že zdravotní stav staršího hříběte se velmi rychle zlepšil, jakmile byla nasazena léčba syndromu perinatální asfyxie. Odvolací soud pak vlastní interpretace různých skutečností v odvolání stěžovatele považoval za spekulativní a značně laické a neprovedl ani nově navrhované důkazy, protože dle §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), nepředstavovaly důkazy, které by mohly být odvolacím důvodem. Předložený článek "Nezralé hříbě - diagnostický a terapeutický přístup" označil odvolací soud za zcela nepřípadný, neboť se týkal specifického syndromu, kterým starší hříbě vůbec netrpělo, laboratorní hodnoty u mladšího hříběte, které měly být dle stěžovatele odebrány cca tři hodiny po porodu, byly ve skutečnosti naměřeny až dalšího dne, znalecký posudek, který předložil stěžovatel, vycházel z neúplných podkladů a jeho závěry přesvědčivě vyvrací posudek znaleckého ústavu tím, že symptomy, z nichž znalec dovozoval neonatální sepsi staršího hříběte, jsou značně nespecifické a mohou napovídat celé řadě dalších onemocnění včetně syndromu perinatální asfyxie. Zpráva veterinářky MVDr. Najmanové pak dle odvolacího soudu nemohla přinést žádné poznatky o léčení koní vedlejší účastnicí 1) a informace o aplikaci antibiotik 4. generace byly dle odvolacího soudu čistě spekulativní.
7. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením a současně stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici 1) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12 052 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejího právního zástupce. Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání jako podané zejména z důvodu údajných vad dokazování a nesprávného zjištění skutkového stavu, které však ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu nepředstavují právní otázku, kterou by dovolací soud měl řešit. Ke znaleckému posudku prof. Yuri Alekhina z Veterinární univerzity Voroněž pak Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť jej stěžovatel navrhl až v dovolání, tedy v rozporu s §241a odst. 6 občanského soudního řádu. Otázka aplikace §2950 občanského zákoníku rovněž nemohla založit přípustnost dovolání, neboť touto otázkou se odvolací soud ve svém napadeném rozsudku nezabýval. Ostatní vady vyhodnotil Nejvyšší soud jako vady toliko procesního charakteru, jimiž se samostatně zabývat nemůže. Dovolání stěžovatele proto odmítl jako nepřípustné dle §237 občanského soudního řádu.
III. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel nejprve v ústavní stížnosti shrnuje dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a představuje svou skutkovou verzi ve shodě s tím, jak ji prosazoval v celém jeho průběhu (viz výše bod 3.) a rozvíjí svá vlastní hodnocení skutečností zjištěných obecnými soudy, jakož i své vlastní skutkové závěry, které ústí ve formulaci stěžovatelova přesvědčení, že vedlejší účastnice 1) nepostupovala při veterinární péči po porodu staršího hříběte de lege artis. Následně stěžovatel předkládá vlastní ústavněprávní námitky: 1) neodstranění rozporů mezi závěry znaleckých posudků; 2) odmítnutí důkazů navržených v odvolání; 3) opomenutí důkazu e-mailovým sdělením prof. Yuri Alekhina soudem prvého stupně; 4) pochybení při pořizování záznamu o jednání; 5) nesprávné právní posouzení. K jednotlivým námitkám lze blíže uvést následující:
9. Ad 1) stěžovatel namítá, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s nejednoznačnostmi v posudku znaleckého ústavu (který stěžovatel v ústavní stížnosti chybně označuje za znalecký posudek MVDr. Petra Jahna, CSc. - pozn. Ústavního soudu) a s jeho rozpory se znaleckým posudkem MVDr. Semana, který předložil on, jakož i s dalšími listinnými důkazy, které předložil. Posudek znaleckého ústavu pak nedospěl k jednoznačnému závěru o příčině komplikací u staršího hříběte, přičemž určení správné diagnózy mělo podstatný význam pro posouzení správnosti postupu vedlejší účastnice 1). Za této nejednoznačné situace navrhoval vypracování revizního znaleckého posudku zahraniční institucí, neboť v České republice již nebyla jiná odborná autorita, která by dokázala takový znalecký posudek zpracovat, a téměř všichni soudní znalci působící v daném oboru v České republice odmítli stěžovateli znalecký posudek zpracovat. Obecné soudy však tomuto důkaznímu návrhu nevyhověly.
10. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly se skutečností, že MVDr. Jahn, CSc., při zpracování znaleckého posudku nevzal v potaz výpočet indexu IFL, resp. se přiznal k tomu, že se s takovým výpočtem nikdy nesetkal, a rovněž se obecné soudy nevypořádaly s důkazy svědčícími o sepsi staršího hříběte. Stěžovatel je přesvědčen, že správný výpočet indexu IFL je pro stanovení správného postupu při léčbě hříběte stěžejní a že je znám odborné veřejnosti více než 10 let. Stěžovatel dále uvádí, že oběma hříbatům byla dle jím předložených zpráv naordinována antibiotika, ačkoliv syndrom perinatální asfyxie je neseptické onemocnění. Jestliže skutečně obě hříbata trpěla tímto syndromem, a přesto došlo k podání antibiotik, postupovaly by vedlejší účastnice 1) i Veterinární fakulta v rozporu s právními předpisy.
11. Nalézací soud se rovněž nijak nevypořádal se závěrem posudku znaleckého ústavu, že pochybením vedlejší účastnice 1) bylo, že nedoporučila gynekologické vyšetření klisny před dalším zabřeznutím. Měl se přitom vypořádat se stěžovatelovým tvrzením, že kdyby tak byla vedlejší účastnice 1) bývala učinila, nebylo by došlo ke zdravotním komplikacím u druhého hříběte. Pokud pak Nejvyšší soud uvedl, že i kdyby tak byla vedlejší účastnice 1) učinila, nebylo by bývalo odhaleno bakteriální onemocnění klisny, není stěžovateli zřejmé, na základě čeho tak Nejvyšší soud usuzuje.
12. Ad 2) stěžovatel nesouhlasí s tím, že odvolací soud nevyhověl jeho důkazním návrhům v řízení o odvolání, ačkoliv dle stěžovatelova názoru jím předložené listinné důkazy podmínky §205a občanského soudního řádu splňovaly. Těmito důkazy měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků.
13. Ad 3) stěžovatel tvrdí, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno i tím, že nalézací soud nezařadil do důkazních prostředků e-mailové sdělení prof. Yuri Alekhina, který se na základě údajů poskytnutých stěžovatelem ztotožnil se závěry MVDr. Semana. Dle stěžovatele o tom, že tato listina byla u nalézacího soudu předložena, resp. že s ní nalézací soud i MVDr. Jahn, CSc., pracovali, svědčí i protokol z jednání ze dne 4. 6. 2020, protože otázky stěžovatele korespondují s obsahem tohoto e-mailového sdělení. Dle názoru stěžovatele tak v rámci jednání tento listinný důkaz uplatnil, ačkoliv následně nebyl do spisu založen, ačkoliv s ním u uvedeného jednání pracoval i soud a MVDr. Jahn, CSc. Skutečnost, že vyjádření přeložené do českého jazyka obdržel stěžovatel v originále až v roce 2021, nemůže dle jeho názoru znamenat, že původní neoriginál sdělení, s nímž bylo pracováno při jednání dne 4. 6. 2021, neměl být jako důkaz zařazen do spisu.
14. Ad 4) stěžovatel brojí proti tomu, že protokol o jednání ze dne 4. 6. 2020 obsahuje údajně významné nedostatky a nezachycuje celé jednání tak, jak se podle stěžovatele odehrálo. Chybí výpočty indexů, které u jednání prováděl soudní znalec společně se stěžovatelem. Stěžovateli rovněž není zřejmé, proč soud postupoval podle §40 odst. 2 občanského soudního řádu, a ne podle §40 odst. 1 občanského soudního řádu, jak by povaha úkonu a jeho složitost vyžadovaly.
15. Ad 5) stěžovatel popírá správnost závěru obecných soudů, že jeho věci přísluší posouzení toliko dle §2894 občanského zákoníku, a nikoliv rovněž dle §2950 občanského zákoníku. Vedlejší účastnice 1) zjevně vykonávala odbornou činnost, k níž se hlásila, a způsobila stěžovateli škodu opomenutím spočívajícím v neposkytnutí informace. K tomu stěžovatel odkazuje i na §5 odst. 1 občanského zákoníku.
IV. Posouzení Ústavním soudem
16. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci ve státě, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou, jinak by totiž popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatele. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ.
17. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. V ústavní stížnosti stěžovatel toliko prosazuje své náhledy na hodnocení důkazů a procesní argumentaci, s nimiž se již bezezbytku vypořádaly obecné soudy zcela v mezích ústavnosti. Jelikož Ústavní soud není povolán k dalšímu instančnímu přezkumu, ústavní stížnosti tak vyhovět nemohl. K jednotlivým námitkám Ústavní soud uvádí následující:
18. Námitka 1) je toliko výrazem stěžovatelova úsilí přimět obecné soudy k tomu, aby dospěly ke skutkovému stavu, který je pro něj příznivý. Jak Ústavní soud uvedl již mnohokráte v minulosti, do procesu dokazování před obecnými soudy a vyvozování skutkových závěrů na základě tohoto procesu zásadně není oprávněn jakkoliv vstupovat. Výjimky představují pouze situace vybočení z mezí ústavní konformity. Typové vady dosahující prahu ústavní nekonformity v oblasti dokazování, tvorby skutkových závěrů a jejich subsumpce pod právní normy lze rozdělit do několika okruhů, které Ústavní soud při své rozhodovací činnosti identifikoval.
19. Jsou jimi zejména situace, kdy je mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2283/17 ze dne 28. 8. 2018 (N 142/90 SbNU 307)], nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579), usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05 ze dne 25. 8. 2005 (U 18/38 SbNU 541), nález sp. zn. I. ÚS 1095/15 ze dne 30. 7. 2015 (N 135/78 SbNU 115), nález sp. zn. II. ÚS 2077/14 ze dne 21. 7. 2015 (N 132/78 SbNU 89), nález sp. zn. III. ÚS 3023/14 ze dne 5. 2. 2015 (N 25/76 SbNU 349), nález sp. zn. I. ÚS 1963/13 ze dne 30. 9. 2014 (N 178/74 SbNU 549), nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599), nález sp. zn. I. ÚS 244/08 ze dne 19. 6. 2008 (N 114/49 SbNU 627), nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459), nález sp. zn. III. ÚS 74/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 126/28 SbNU 85) či nález sp. zn. I. ÚS 60/01 ze dne 28. 8. 2001 (N 127/23 SbNU 227)], případně kdy proces jejich zjišťování a subsumpce vykazuje svévoli [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1404/11 ze dne 29. 4. 2014 (N 69/73 SbNU 279), nález sp. zn. IV. ÚS 1768/10 ze dne 30. 11. 2010 (N 239/59 SbNU 437), nález sp. zn. IV. ÚS 518/10 ze dne 23. 11. 2010 (N 233/59 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 694/02 ze dne 17. 12. 2003 (N 148/31 SbNU 319), nález sp. zn. III. ÚS 737/02 ze dne 3. 7. 2003 (N 106/30 SbNU 477), nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19), nález sp. zn. I. ÚS 101/97 ze dne 11. 3. 1999 (N 40/13 SbNU 287), nález sp. zn. I. ÚS 280/97 ze dne 4. 8. 1998 (N 81/11 SbNU 241), nález sp. zn. I. ÚS 259/97 ze dne 27. 5. 1998 (N 60/11 SbNU 97), nález sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 12. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) či nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
20. Další okruh reprezentují situace, v nichž obecné soudy vyvodí skutková zjištění z něčeho jiného, než z řádně provedených důkazů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1180/14 ze dne 17. 2. 2015 (N 35/76 SbNU 485) či nález sp. zn. III. ÚS 1481/08 ze dne 11. 12. 2008 (N 220/51 SbNU 725)] či skutečností, které se nedokazují, případně nejsou-li důkazy provedeny soudem, který skutková zjištění činí [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 57/04 ze dne 12. 10. 2004 (N 144/35 SbNU 37)] před vydáním rozhodnutí, které je na nich založeno [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 334/2000 ze dne 11. 4. 2001 (N 58/22 SbNU 25) či nález sp. zn. III. ÚS 334/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 168/20 SbNU 193)]; či nedodržel-li soud při dokazování zásadu audiatur et altera pars (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3285/19 ze dne 9. 3. 2021), resp. obecně možnost stran řízení se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim za rovných podmínek [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1247/20 ze dne 1. 9. 2020 či nález sp. zn. IV. ÚS 2690/15 ze dne 5. 9. 2017 (N 164/86 SbNU 677)].
21. Jiný okruh představují taktéž případy, kdy obecné soudy nezaloží skutkové závěry na konkrétních skutkových zjištěních či neuvedou, ze kterých konkrétních skutkových zjištění vycházely a jak k nim dospěly [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. IV. ÚS 3902/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 62/64 SbNU 727), nález sp. zn. I. ÚS 336/2000 ze dne 22. 5. 2002 (N 61/26 SbNU 143), nález sp. zn. II. ÚS 94/98 ze dne 27. 4. 1999 (N 62/14 SbNU 57) či nález sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287)], případně když soudy při vyvozování skutkových závěrů a zejména při jejich odůvodňování nezohlední námitky účastníků řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1804/13 ze dne 19. 6. 2014 (N 127/73 SbNU 915), nález sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013 (N 192/71 SbNU 289), nález sp. zn. I. ÚS 2232/07 ze dne 2. 6. 2010 (N 119/57 SbNU 467) či nález sp. zn. III. ÚS 2110/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 123/53 SbNU 553)].
22. Neméně významný okruh se týká situací, souhrnně zpravidla nazývaných tzv. opomenutými důkazy; spočívá v tom, že soudy bez náležitého odůvodnění neprovedou všechny navrhované důkazy, nepřihlédnou ke všem důkazům provedeným či nevyjdou ze shodných tvrzení účastníků [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 386/12 ze dne 30. 1. 2013 (N 21/68 SbNU 265), nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 60/56 SbNU 643), nález sp. zn. I. ÚS 118/09 ze dne 8. 12. 2009 (N 254/55 SbNU 455), nález sp. zn. I. ÚS 1954/09 ze dne 2. 12. 2009 (N 251/55 SbNU 435), nález sp. zn. I. ÚS 1561/08 ze dne 5. 8. 2009 (N 178/54 SbNU 231), nález sp. zn. II. ÚS 2029/08 ze dne 28. 5. 2009 (N 125/53 SbNU 565), nález sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), nález sp. zn. I. ÚS 116/05 ze dne 30. 5. 2006 (N 108/41 SbNU 349), nález sp. zn. III. ÚS 139/05 ze dne 20. 10. 2005 (N 200/39 SbNU 117) či nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)], s čímž souvisí i vady tkvící v tom, že obecné soudy neumožní účastníkům řízení tvrdit všechny rozhodné skutečnosti a navrhovat k jejich prokázání důkazy [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61), nález sp. zn. III. ÚS 345/2000 ze dne 9. 11. 2000 (N 169/20 SbNU 197) či nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51)] nebo reagovat na procesní vývoj, vyžadující si korekci zaměření dokazování či skutkových zjištění [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 765/02 ze dne 15. 5. 2003 (N 65/30 SbNU 141), nález sp. zn. II. ÚS 523/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 12/29 SbNU 95), nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401), nález sp. zn. I. ÚS 336/99 ze dne 15. 1. 2002 (N 5/25 SbNU 35), nález sp. zn. III. ÚS 4/97 ze dne 9. 11. 2000 (N 164/20 SbNU 165, nález sp. zn. III. ÚS 257/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 10/13 SbNU 65) či usnesení sp. zn. II. ÚS 3959/13 ze dne 18. 10. 2016 (U 15/83 SbNU 917)].
23. Samostatný okruh pak představují i situace, v nichž obecné soudy převezmou za účastníka řízení důkazní břemeno, či kde se naopak spokojí s důkazními návrhy účastníků, ač jsou povinny samy v daném typu řízení důkazy vyhledávat [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 397/06 ze dne 28. 3. 2007 (N 57/44 SbNU 733), nález sp. zn. I. ÚS 704/06 ze dne 29. 8. 2007 (N 134/46 SbNU 259), nález sp. zn. II. ÚS 671/09 ze dne 30. 6. 2010 (N 131/57 SbNU 603), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621), nález sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) či nález sp. zn. I. ÚS 603/2000 ze dne 31. 7. 2002 (N 99/27 SbNU 129)], případně kde přenesou povinnost právního posouzení na soudního znalce [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3470/15 ze dne 19. 7. 2016 (U 11/82 SbNU 799)].
24. Údajné vady, které stěžovatel obecným soudům vytýká, pod žádný z těchto okruhů materiálně nespadají. Obecné soudy provedly dokazování zcela v souladu s pravidly stanovenými v občanském soudním řádu a dospěly ke skutkovému závěru, že není možné prokázat, zda starší hříbě i klisna v době, kdy se nacházely u vedlejší účastnice 1), trpěly bakteriálním onemocněním, kdy se poprvé u klisny projevilo a zda se od ní vůbec mohlo nakazit i mladší hříbě. Za účelem objasnění těchto skutkových okolností vyvinul nalézací soud potřebné úsilí vyžádáním znaleckého posudku zpracovaného uznávanou vědeckou institucí zapsanou jako znalecký ústav, přičemž vycházel stěžovateli vstříc se všemi jeho podněty k doplnění posudku a znaleckého výslechu. Údajné stěžovatelem namítané rozpory mezi posudkem znaleckého ústavu a znaleckým posudkem, který sám stěžovatel předložil, nalézací soud odstranil při znaleckém výslechu, v němž zaměstnanec znaleckého ústavu přesvědčivě vysvětlil, že o žádné rozpory nejde, neboť znalecký posudek předložený stěžovatelem konkludoval toliko existenci příznaků neonatální sepse, tedy neuvedl, že jí starší hříbě trpělo, přičemž ony příznaky byly nespecifické a mohly svědčit pro celou řadu onemocnění, včetně syndromu perinatální asfyxie (k jednoznačnému závěru nalézacího soudu srov. bod 26. jeho napadeného rozsudku).
25. Nelze tedy uzavřít, že by dokazování bylo provedeno nedostatečně a že by na jeho základě nalézací soud nemohl učinit svá skutková zjištění. Stěžovatel za této okolnosti opomíjí, že důkazní břemeno k prokázání porušení povinnosti vedlejší účastnicí 1) a příčinné souvislosti mezi ním a škodou, která mu vznikla, tíží jeho, tedy nalézací soud ani jiné obecné soudy nebyly povinny vynakládat další důkazní aktivitu až do té doby, než by se podařilo shromáždit odborný důkazní materiál, který by konvenoval stěžovatelově stanovisku. Takový postup by jednak mohl zavazovat obecné soudy k nemožnému, jednak by byl v příkrém rozporu s úlohou soudu rozhodujícího soukromoprávní spor v tzv. sporném řízení.
26. Ani další skutková polemika stěžovatele ohledně významu indexu IFL a dalších odborných skutečností na tom nemůže ničeho změnit. Zaměstnanec znaleckého ústavu byl s těmito skutečnostmi stěžovatelem podrobně konfrontován, aniž by to však vyhodnotil jako okolnost, která by byla způsobilá na správnosti závěrů předmětného posudku cokoliv změnit. Ústavní soud pak neslouží jako skutkové sudiště, natož sudiště odborných vysoce specifických poznatků. Nepředložil-li stěžovatel žádný důkaz, který by odbornou správnost závěru, k němuž soud dospěl s oporou v řádně provedeném znaleckém posudku, zpochybnil (např. předložením znaleckého posudku, který by se vyjadřoval jen k dílčí otázce metodologické správnosti předmětného posudku a jeho závěru, že stěžovatelova oponentura na něm nemohla ničeho změnit), nemůže nyní požadovat autoritativní řešení této otázky Ústavním soudem.
27. Obdobnou snahou o přehodnocení skutkového stavu je i stěžovatelovo tvrzení, že obecné soudy nereagovaly na závěr předmětného posudku, že vedlejší účastnice 1) pochybila, když stěžovatele neinformovala o vhodnosti gynekologického vyšetření klisny před dalším zabřeznutím. Stěžovatel opomíjí, že nalézací soud se výslovně touto otázkou zabýval a dospěl s oporou o předmětný znalecký posudek k závěru, že se tím vedlejší účastnice 1) žádného protiprávního jednání nedopustila, neboť vedlejší účastnice 1) při poskytování péče z odborného hlediska nepochybila (srov. body 14. a 29. napadeného rozsudku nalézacího soudu). Tato jeho námitka je tak lichá.
28. Námitkou 2) stěžovatel usiluje o prolomení koncentrační zásady v odvolacím řízení dle §205a občanského soudního řádu, neboť prý naplňovalo podmínky písm. c) tohoto ustanovení. To však zjevně neodpovídá realitě. Navrhované důkazy, které stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvádí, se týkaly prokázání zdravotního stavu staršího hříběte a hodnocení údajných nedostatků v péči o něj, tedy šlo o skutkové okolnosti, které byly podstatné již pro unesení důkazního břemene ve vztahu ke splnění předpokladů odpovědnosti vedlejší účastnice 1) za škodu. I kdyby se Ústavní soud neztotožnil se závěrem obecných soudů (který, jak vyloženo výše, není oprávněn přezkoumávat), že tyto důkazní návrhy byly nadbytečné či spekulativní, nelze odhlédnout od toho, že tyto důkazní návrhy se netýkaly spolehlivosti již provedených důkazních prostředků, ale samotného skutkového stavu, konkrétně zdravotního stavu předmětných koní. Podmínky §205a občanského soudního řádu tak zjevně splňovat nemohly.
29. Námitka 3) je rovněž nepřesvědčivá. Za klíčové v této otázce Ústavní soud považuje, že stěžovatel netvrdí, že by vůbec předmětné e-mailové sdělení jako listinný důkaz s důkazním návrhem předložil, natož aby prokazoval, že tak učinil. Toliko tvrdí, že z této listiny při jednání čerpal a že s ní měl údajně pracovat i soud a vyslýchaný soudní znalec. Ve prospěch tohoto závěru se dovolává i protokolu o jednání, z nějž však nic takového neplyne. I kdyby stěžovatel předmětnou listinu měl (což z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh nijak nevyplývá) a při výslechu soudního znalce s ní pracoval, nelze na základě toho dospět k závěru, že by ji procesně řádným způsobem navrhl jako důkaz. To, že by z této skutečnosti bylo možno dovodit, že stěžovatel řádně navrhl důkaz touto listinou, že s touto listinou "pracoval soud" (tedy zjevně že by se tak dělo jen díky tomu, že před ním stěžovatel při kladení otázek tuto listinu měl u sebe a čerpal z ní), či dokonce že by na základě toho mohl být učiněn závěr, že došlo k provedení důkazu touto listinou, je již za hranicí seriózní argumentace. Pokud stěžovatel tento důkaz jednoznačně řádným procesním způsobem nepředložil a nenavrhl jeho provedení jakožto důkazu, následky tohoto opomenutí v občanském soudním řízení sporném jdou toliko na jeho vlastní vrub.
30. Obdobný závěr platí i o námitce 4). Stěžovatel vytýká obecným soudům nesprávné zaznamenání průběhu jednání, avšak netvrdí ani neprokazuje, že by proti tomu brojil již při tomto jednání. Nepořizuje-li se zvukový záznam, ale toliko protokol o jednání, není jeho obsahem doslovný přepis všeho, co se u jednání odehrálo, ale dle §40 odst. 6 občanského soudního řádu se v něm označí projednávaná věc, uvedou se přítomní, vylíčí se průběh dokazování a uvede se obsah přednesů, poučení poskytnutá účastníkům, výroky rozhodnutí a vyjádření účastníků o tom, zda se vzdávají odvolání proti vyhlášenému rozhodnutí. Je-li pro některou stranu sporu zásadní, aby protokol obsahoval doslovný průběh určitého úkonu provedeného při jednání, občanský soudní řád jí umožňuje žádat o doplnění protokolu, o němž dle §40 odst. 8 věta druhá občanského soudního řádu rozhoduje předseda senátu. Nežádal-li stěžovatel doplnění protokolu, ev. nenamítal-li nesprávnost jeho obsahu, nesplňuje jeho námitka 4) podmínku subsidiarity ústavní stížnosti, žádající nejen vyčerpání všech zákonných prostředků k ochraně práv stěžovatelů, ale i předestření ústavněprávních argumentů v nich [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 249/83 SbNU 885) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)], tedy i materiální vyčerpání všech námitek, které následně stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu v ústavní stížnosti. Ústavní soud tak není oprávněn ji přezkoumávat. To samé platí i proti stěžovatelově výtce, že místo pořizování zvukového záznamu byl pouze veden protokol. Ani v tomto ohledu totiž stěžovatel neuvedl nic, z čeho by bylo možno dovodit, že by s tímto způsobem pořizování záznamu o průběhu jednání nesouhlasil.
31. Konečně i ohledně námitky 5) nemůže Ústavní soud konstatovat jakékoliv pochybení na straně obecných soudů. Dle Nejvyššího soudu tuto námitku stěžovatel vznesl až v řízení o dovolání, tedy opožděně, neboť Nejvyšší soud je v řízení o dovolání dle občanského soudního řádu oprávněn řešit pouze ty právní otázky, na nichž spočívalo rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel ani ohledně této otázky netvrdí a neprokazuje, že by ji vznesl již v řízení o odvolání, ačkoliv současně neuvádí žádnou okolnost, která by mu v tom bránila. Pokud se tak touto otázkou nezabývaly nalézací ani odvolací soud proto, že jim ji stěžovatel nepředložil, a dovolací soud proto, že na ní napadený rozsudek odvolacího soudu nespočíval, přičemž stěžovatel měl možnost tuto otázku vznést, žádný z těchto obecných soudů se nijak kautelám spravedlivého procesu nezprotivil.
V. Závěr
32. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v těchto ani v postupu předcházejícím jejich vydání neshledal nic, co by v mezích stěžovatelových námitek svědčilo o porušení jeho ústavně zaručených základních práv dle čl. 36 odst. 1 Listiny či dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Žádné flagrantní porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody neshledal Ústavní soud ani sua sponte. Odkaz stěžovatele na čl. 32 Listiny pak Ústavní soud považoval za zjevný překlep, neboť dále jím v ústavní stížnosti výslovně neargumentuje a ani nepřímo z jejího obsahu nevyplývá, že by se jí stěžovatel domáhal rozšíření ochrany rodičovství, těhotných žen či mladistvých na březí klisny a jejich potomstvo. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu