ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.1031.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 1031/2011-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16.12. 2011 o dovolání, které podal obviněný Ing. T. M. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 5 To 36/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 7/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. T. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11.2008, sp. zn. 49 T 7/2003 byl obviněný Ing. T. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a to jako spolupachatel ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil spolu s dalšími obviněnými, a to Mgr. J. K. a J. F., tím, že v době od ledna 1999 do konce roku 2000 v L., jako představitelé a osoby jednající v zájmu společnosti TOP 7, a. s. se sídlem v Litoměřicích, ul. Stránského 35, provedli ve dvou vlnách fingované navýšení základního jmění společnosti, když nejprve od ledna 1999 předstírali navyšování základního jmění z 1 milionu na 10 milionů Kč, a to formou upisovacích listin, za které upisovatelé platili sjednané finanční částky, a poté od valné hromady společnosti konané dne 2. 5. 1999, kde obžalovaný Ing. T. M. uvedl zájemce o úpis akcií v omyl tvrzením, že společnost již má navýšené základní jmění na 10 milionů korun, což se však nezakládalo na pravdě, provedli fingované navýšení základního jmění z 10 milionů Kč na 100 milionů Kč, při kterém byly s upisovateli uzavírány s vědomím předsedy představenstva J. F. a generální ředitelky Mgr. J. K. tzv. akcionářské smlouvy vypracované obžalovaným Ing. T. M., na jejichž podkladě mělo být základní jmění společnosti navýšeno, a kde bylo uvedeno, že takto poskytnuté finanční prostředky je společnost povinna užít pro navýšení základního jmění, avšak v rozporu s tímto ustanovením akcionářské smlouvy i v rozporu se zněním upisovacích listin byly uvedené prostředky z obou vln navyšování poukazovány na běžný účet společnosti TOP 7, a. s. Litoměřice číslo .......... vedený u pobočky Komerční banky, a. s., v Litoměřicích, ze kterého byly hrazeny běžné výdaje společnosti, čímž bylo znemožněno zapsání navýšení základního jmění do obchodního rejstříku, a upisovatelé se tak nikdy nestali akcionáři, kdy tímto jednáním obžalovaní vylákali na poškozených upisovatelích jmenovaných v tabulkové části výroku o vině, celkovou částku ve výši nejméně 22.453.367,- Kč. Za tuto trestnou činnost byl obviněný Ing. T. M. podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále pak bylo zmíněným rozsudkem rozhodnuto o náhradě škody. V další části rozsudku pak byl obviněný podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek, že v době od 10. 11. 1998 do 28. 9. 1999 v L. nejprve jako předseda představenstva společnosti TOP 7, a. s. se sídlem v Litoměřicích, ul. Stránského 35, a poté jako jediná osoba disponující s finančními prostředky společnosti, neoprávněně vybral z účtu této společnosti číslo ............, vedeného u Komerční banky v Litoměřicích, finanční částku 2.891.380,- Kč, kterou použil pro svou potřebu, v němž byl spatřován trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, odst. 3, písm. c) trestního zákona, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze a to rozsudkem ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 5 To 36/2010, jímž mimo jiné i z podnětu odvolání obviněného Ing. T. M. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. v odsuzující části zrušil a poté podle §259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněného Ing. T. M. uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dle skutkových zjištění soudu dopustil spolu s obviněnými Mgr. J. K. a J. F. tím, že v době od ledna 1999 do konce roku 2000 v Litoměřicích, jako představitelé a osoby jednající za společnost TOP 7, a. s. se sídlem v Litoměřicích, ul. Stránského 35, provedli ve dvou vlnách fingované navýšení základního jmění společnosti, když nejprve od ledna 1999 předstírali navyšování základního jmění z 1 milionu na 10 milionů Kč, a to formou upisovacích listin, za které upisovatelé platili sjednané finanční částky, a poté od valné hromady společnosti konané dne 28. 5. 1999, kde obžalovaný Ing. T. M. uvedl zájemce o úpis akcií v omyl tvrzením, že společnost již má navýšené základní jmění na 10 milionů korun, což se však nezakládalo na pravdě, provedli fingované navýšení základního jmění z 10 milionů Kč na 100 milionů Kč, při kterém byly s upisovateli uzavírány s vědomím předsedy představenstva J. F. a generální ředitelky Mgr. J. K. tzv. akcionářské smlouvy vypracované obžalovaným Ing. T. M., na jejichž podkladě mělo být základní jmění společnosti navýšeno, a kde bylo uvedeno, že takto poskytnuté finanční prostředky je společnost povinna užít pro navýšení základního jmění, avšak v rozporu s tímto ustanovením akcionářské smlouvy i v rozporu se zněním upisovacích listin byly uvedené prostředky z obou vln navyšování poukazovány na běžný účet společnosti TOP 7, a. s. Litoměřice číslo .......... vedený u pobočky Komerční banky, a.s., v Litoměřicích, ze kterého byly hrazeny běžné výdaje společnosti, čímž bylo znemožněno zapsání navýšení základního jmění do obchodního rejstříku, a upisovatelé se tak nikdy nestali akcionáři, kdy tímto jednáním obžalovaní vylákali na ve výroku rozsudku jmenovaných poškozených upisovatelích celkovou částku ve výši nejméně 22.453.367,- Kč. Současně pak uložil obviněnému Ing. Tomáši Martinovi podle §209 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Dále opětovně rozhodl o náhradě škody.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Rudolfa Axmana dne 13. 6. 2011 dovolání (jež bylo předána poštovnímu přepravci dne 10. 6. 2011), přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že rozsudek Vrchního soudu v Praze mu byl doručen 16. 3. 2011 a jeho obhájci 13. 3. 2011, což je však zřejmá nesprávnost, neboť ze spisového materiálu (č. l. 27 850) vyplývá, že uvedený rozsudek byl obviněnému i jeho obhájci Mgr. Rudolfu Axmanovi doručen shodně 13. 4. 2011.
V části IV. dovolání pak shrnul jeho konkrétní důvody a zejména namítl, že z napadeného rozsudku vyplývá porušení ustanovení §125 a dalších tr. řádu, jakož i trestněprávních norem hmotného práva. Má zato, že v případě obžaloby se jedná o nahrazování obchodněprávního vztahu vztahem čistě represivním, napadený rozsudek se nezabýval jeho obhajobou nýbrž přejal argumentaci soudu prvního stupně, který v podstatě celou problematiku zvyšování obchodního jmění u obchodní společnosti vyložil v rozporu s tím, jak v předmětné době byl postaven obchodní zákoník. Obviněný popřel, že bylo předstíráno navýšení základního jmění z 1 milionu Kč na 10 milionů Kč, když dle důkazů takový návrh byl podán, avšak k zápisu nedošlo nikoliv proto, že by nebyly rozhodné prostředky složeny, ale toliko proto, že nebyla splněna lhůta k upisování akcií. Dále dovolatel polemizoval s tvrzením, že měl mylně informovat dne 28. 5. 1999 valnou hromadu obchodní společnosti o tom, že přišlo povolení o provozování hazardních her z Ministerstva financí a že má být do 14 dnů v obchodním rejstříku proveden zápis o navýšení základního jmění o 9 milionů Kč a v té souvislosti namítl, že nebyl akceptován „důkaz na zajištění spisového materiálu Finančního úřadu v Litoměřicích“ (zřejmě míněn návrh na doplnění dokazování zmíněným spisovým materiálem). Dále dovolatel zmínil, že ve vztahu k informaci o zápisu do obchodního rejstříku vycházel ze sdělení pověřeného advokáta a navíc právní úprava obsažená v obchodním zákoníku umožňovala zapisovat do obchodního rejstříku rozhodnutí valné hromady o zvýšení základního jmění opakovaně, a to i v situaci, kdy nebyla zapsáno ještě faktické zvýšení základního jmění na základě prvního rozhodnutí valné hromady, což napadený rozsudek neakceptoval a nezmínil ani §203 odst. 4 obchodního zákoníku. Odkázal rovněž na Rozhodčí nález rozhodce JUDr. Martina Podřipského č. j. 56/2006, dle kterého rovněž nedošlo k porušení obchodního zákoníku. Napadenému rozsudku dále vytkl jednak to, že se nezabýval některými důkazy, např. na listu 589, 619, 622 čímž došlo k „ochuzení“ dovolatele o další argumentaci, a jednak zejména to, že se stejně jako rozsudek soudu prvního stupně nevypořádal s podmínkami zákona pro správné posouzení skutku, v důsledku čehož došlo k porušení nejen zákona, ale i Ústavy České republiky a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dovolatel rovněž namítl, že nebyla nikdy doložena Kniha – seznam akcionářů, spisový materiál neobsahuje zmiňovanou Dohodu akcionářů, a nebyl doložen „Kompletní spisový obchodní společnosti z Obchodního rejstříku“ (zřejmě míněn spis příslušného obchodního rejstříku týkající se obchodní společnosti TOP 7, a.s. se sídlem v Litoměřicích.) Zpochybnil rovněž výši způsobené škody s tím, že má za důvodný opakovaný požadavek na znalecký posudek z oboru ekonomika, neboť nejméně došlo k porušení §2 odst. 5 tr. řádu
V další části pak dovolatel doslova uvedl, že „obsahem tohoto písemného podání je mimořádný opravný Dovolání a proto neuvádí všechna tvrzená pochybení a porušení právních norem, které jsou součástí českého právního řádu“, z čehož není zcela jasné, co touto formulací míní. V této souvislosti pouze odkázal obecně na svou předchozí obhajobu, závěrečné řeči a písemně podaná odvolání. Následně pak rovněž obecně poukázal na způsob, jakým bylo naloženo s předloženými důkazy z jeho strany, způsob jakým byly některé důkazy bagatelizovány, tvrzené nepravdy o své osobě apod.
Závěrem pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 5 To 36/2010, a současně aby zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2008, č. j. 49 T 7/2003-27397, a aby bylo podle §265l odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřila tak, že obviněný Ing. T. M. sice formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak námitky jím uplatněné stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů. Nicméně zásah do skutkových zjištění lze připustit i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“ předmětem dovolání. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Je zřejmé, že soud prvého stupně na základě pečlivě provedeného dokazování zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a tento skutkový stav kvalifikoval jako trestný čin podvodu spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 k §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Odvolací soud se ztotožnil se základními skutkovými závěry soudu I. stupně, ale s ohledem na nabytí účinnosti nového trestního zákoníku jednání obviněných kvalifikoval podle nové, pro něj příznivější právní úpravy. Na námitky obviněného, jež jsou totožné s námitkami v odvolání, bylo reagováno v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a lze na ně v plném rozsahu odkázat. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou jasná, logická a přesvědčivá a jsou výsledkem nezávislého rozhodování soudů. Podstatné v dané věci je to, že poškození jednali v omylu záměrně vyvolaném obviněnými, těmto důvěřovali a v tomto omylu provedli majetkovou dispozici, kterou by neprovedli, pokud by znali všechny rozhodné skutečnosti, neboť riziko by pro ně bylo nepřijatelné. Námitka, že obvinění postupovali při navyšování jmění společnosti v souladu s obchodním zákoníkem je zcela nepodstatná pro stanovení trestní odpovědnosti. Rozhodující je, že obvinění byli vedeni úmyslem vylákat z poškozených co nejvíce peněžních prostředků a předstírané navýšení základního jmění společnosti bylo jen záminkou pro tento úmysl. V obchodním rejstříku totiž nikdy nebylo zapsáno základní jmění společnosti Top 7, a.s. zvýšené o 9 milionů korun, ani o 90 milionů, ani o 99 milionů, čehož si obvinění museli být vědomi. Obvinění předstírali reálné navýšení, i to, že poškození jsou novými akcionáři, označovali je tak, ačkoli byli ve skutečnosti jen upisovateli. Napadená rozhodnutí proto dle státní zástupkyně netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení §265b trestního řádu.
Jelikož námitky obviněného Ing. T. M. nenaplňují jím uplatněný důvod dovolání, navrhla státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, jako podané z jiného důvodu. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud ČR učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání a pro případ, že by Nejvyšší soud ČR hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovila souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 5 To 36/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které přinejmenším v části splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejprve je třeba uvést, že přinejmenším v části je podané dovolání nejasné a nekonkrétní, a nesplňuje tak náležitosti vyžadované ustanovením §265f tr. ř., když dovolatel pouze obecně odkazuje na blíže nespecifikované vady trestního řízení a napadeného rozsudku a na porušení zákona v jeho neprospěch (aniž by upřesnil, v čem konkrétně spočívalo), dále na „způsob jakým bylo naloženo s jím předloženými důkazy“, „bagatelizování důkazů“ (opět bez bližšího upřesnění), tvrzené nepravdy o své osobě či obecnou proklamaci, že se soudy nevypořádaly s podmínkami zákona pro správné posouzení skutku, v důsledku čehož mělo dojít k porušení zákona, Ústavy České republiky a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobody apod. Takto obecně a nekonkrétně formulované námitky nelze považovat za splňující nároky ustanovení §265f odst. 1 tr .ř. když taková obecná a nekonkrétní tvrzení nemohou dostatečně vymezit rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání ve zbývající části opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují, až na výjimku zmíněnou dále, právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se podvodného jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil a že k navyšování základního jmění společnosti TOP 7, a.s. skutečně došlo, a dále že valnou hromadu společnosti o povolení k provozování hazardních her a o očekávaném zápisu navýšení základního jmění společnosti neinformoval mylně, event. zpochybnil i výši způsobené škody). Teprve sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o „nesprávném posouzení skutku“, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován zejména v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Obviněný však rovněž namítl, že v jeho případě způsob hodnocení provedených důkazů zjevně vybočil ze zákonných mezí, neboť nerespektoval obsah některých důkazů, s některými důkazy se soudy nevypořádaly a některé navržené důkazy ani neprovedly, což ve svém důsledku vedlo k porušení jeho základních práv na spravedlivý proces.
V ústavněprávní rovině se výše rozvedená zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to právě v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04 aj.).
Z pohledu ústavněprávního lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu.
Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod tyto postuláty zpochybnit, není k tomu ostatně ani povolán. Je však na místě znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.
Pokud se týče polemiky dovolatele s hodnocením důkazů provedeným ze strany odvolacího soudu, určité formální pochybení, podřaditelné pod výše zmíněné vady, v projednávané věci sice dovolací soud shledal, nešlo však o pochybení tak zásadního charakteru, která by měla či mohla mít vliv na výsledek důkazního řízení. Za takové zjištěné pochybení lze totiž považovat pouze postup soudu prvního stupně, pokud se konkrétně nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí s obviněným označenými listinami na č. l. 589, 619 a 622 spisu, když však v daném případě jde v podstatě o nepodstatné důkazy pro účely ustálení skutkového děje, přičemž skutečnosti z nich vyplývající navíc byly zjištěny shodně i z jiných důkazních prostředků, s nimiž se soud ve svém rozhodnutí vypořádal (např. z vlastních výpovědí dovolatele a spoluobviněné Mgr. J. K., či z výpovědí svědků Mgr. L. S. a JUDr. S. K., kteří měly být autory listin na č. l. 589 a 622 spisu). Jde totiž o listinu nazvanou „Odstoupení z představenstva“, z níž se podává prohlášení obviněného Ing. T. M. o odstoupení z funkce předsedy představenstva a z představenstva společnosti TOP 7, a.s. a dále o nepodepsanou listinu nazvanou „Výzva“ (č. l. 589 spisu) a listinu s názvem „Vrácení finančních prostředků“ (č. l. 622 spisu), v nichž je vyjádřen nesouhlas s postupem obviněných F. a Mgr. K., souvisejícím s úpisem akcií, jenž byl rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2000 prohlášen za neúčinný. Skutečnosti vyplývající z těchto listin (jimiž bylo v rámci hlavního líčení provedeno dokazování) ovšem byly soudem prvního stupně vzaty v úvahu a vyhodnoceny v rámci odůvodnění jeho rozhodnutí (např. na str. 106, 348, 350 až 351), když soud velmi pečlivě vyhodnotil pozici jmenovaného obviněného v předmětné společnosti a zabýval se v té souvislosti i jeho vlivem na společnost v době po jeho odstoupení z představenstva (zejména s ohledem na dispoziční právo k účtům společnosti) a rovněž i určitou roztržkou mezi obviněnými, související s jejich vzájemnou snahou výlučně ovládnout tuto obchodní společnost.
Pokud však obviněný namítal, že soudy opakovaně a nedůvodně zamítly jeho návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru ekonomika, je třeba konstatovat, že soudy takový postup zcela adekvátně a konkrétně odůvodnily, když poukázaly na skutečnost, že nebylo zajištěno úplné a řádně vedené účetnictví předmětné obchodní společnosti, takže zmíněný důkaz by nemohl mít potřebnou vypovídající hodnotu a když zejména odůvodnily, proč jsou schopny (a na základě jakých důkazů) dojít k závěru o výši způsobené škody samy. V tomto směru jsou nakonec i závěry zejména soudu prvního stupně stran způsobu vyčíslení způsobené škody, tak jak jsou prezentovány na str. 352 až 353 jeho rozhodnutí, zcela správné a akceptovatelné. Obdobně pak v případě neprovedení dokazování obviněným požadovanými doklady finančního úřadu a spisem obchodního soudu týkající se předmětné obchodní společnosti, soudy zdůvodnily, proč dokazování v tomto směru nepovažují za potřebné pro ustálení skutkového stavu, přičemž jejich závěru přisvědčil i Nejvyšší soud. V tomto směru tedy považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na správné a přiléhavé odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 347 a rozsudku soudu odvolacího na straně 82 až 83. Obdobně pokud nebyly doloženy v průběhu řízení obviněným označené „Kniha – seznam akcionářů“ a „Dohoda akcionářů“, pak s ohledem na okruh provedených důkazů, z něhož soudy čerpaly svá skutková zjištění, nejde o takovou vadu, která by mohla podstatnějším způsobem ovlivnit učiněná skutková zjištění a proto nejde o závažný exces, který by opravňoval Nejvyšší soud k zásahu do nich.
Je zjevné, že soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinil skutková zjištění, která lze též akceptovat. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že se obhajobou obviněného zevrubně zabýval a vyložil, jakými úvahami byl veden, neuvěřil-li jí. Soud rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel i jakými úvahami se řídil při hodnocení vzájemně si odporujících důkazů. V tomto ohledu je rozsudek soudu prvního stupně pečlivě a racionálně logickým způsobem odůvodněn a námitku obviněného, že odůvodnění nekoresponduje s požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. ani s ustálenou judikaturou Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva, nutno odmítnout. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a sám reagoval na námitky obviněného uplatněné v odvolání (strany 80 až 84 jeho rozsudku). Nelze přehlédnout, že dovolací námitky označené jako námitky skutkové jsou v podstatě obsahově shodné s těmi, jimiž se zabýval již odvolací soud.
V hodnotících úvahách soudů obou stupňů Nejvyšší soud nezaznamenal postupy, jež by preferovaly pouze jednu z verzí, jak se vyprofilovaly od samého počátku trestního stíhání, jež by pomíjely či bagatelizovaly nejednotnosti v usvědčujících důkazech, důkazy hodnotily v neprospěch obviněného (jak namítl dovolatel) či jež by zjevně odporovaly zásadám formální logiky. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech a jejich hodnocení plně odpovídá hlediskům vyžadovaným ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů, jež v odůvodnění svých rozhodnutí specifikovaly (přičemž zejména soud prvního stupně podrobně rozebral všechny provedené důkazy ať již šlo o výpovědi jednotlivých obviněných, dále výpovědi stovek svědků, či důkazy listinné) a na podkladě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k jakýmkoli výtkám na jejich adresu, přičemž v podrobnostech lze odkázat na podrobná a přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů (která si lze s ohledem na rozsah provedeného dokazování jen stěží představit podrobnějšími). Lze přisvědčit, že podstatným bylo, že obviněný spolu s dalšími osobami (obviněnými Mgr. J. K. a J. F.) vyvolal žalovaným jednáním záměrně v poškozených omyl a to jednak předstíráním navyšování základního jmění společnosti TOP 7, a.s., a jednak i ujištěním, že finanční prostředky poskytované poškozenými jsou uloženy na účelově vázaném účtu, kontrolovaném Ministerstvem financí České republiky, z něhož mohou být použity výlučně pro navýšení základního jmění společnosti, ač mu bylo známo, že realita je zcela jiná, když k navýšení základního jmění společnosti nedošlo a finanční prostředky poskytnuté poškozenými jsou na uloženy na běžném účtu společnosti a jsou používány na hrazení běžných výdajů společnosti. Z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že poškození, pokud by znali pravý stav věcí, by finanční prostředky za takových okolností nikdy neposkytli. Za této situace je zcela nerozhodné, jaký byl ekonomický stav zmíněné obchodní společnosti v rozhodné době a nutno rovněž přisvědčit závěru soudů v tom smyslu, že za škodu je nutno považovat souhrn všech vylákaných finančních prostředků. K jednoznačnému vyčíslení způsobené škody proto nebylo třeba jiných důkazů, než které měly soudy k dispozici.
Z obsahu dovolání vyplynulo, že dovolatel se závěry soudů obou stupňů nesouhlasil a tvrdil, že konkrétním způsobem hodnocení důkazů soudy byl porušen zákon v jeho neprospěch a následně i jeho základní práva na spravedlivý proces. Takový závěr však nemůže být založen pouze na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Nebyl zjištěn žádný relevantní poznatek o tom, že by usvědčující důkazy byly hodnoceny neobjektivně, izolovaně, v rozporu se zásadami volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., jak uváděl obviněný. Bylo již vyloženo, že i podle Ústavního soudu musí jít o případ svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, a o to v posuzovaném případě nešlo. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Za jedinou relevantní dovolací námitku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu proto lze považovat toliko tvrzení obviněného, že pokud jeho jednání bylo v souladu s obchodněprávními předpisy, nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu a soudy v daném případě nahradily obchodněprávní vztah vztahem čistě represivním. K tomu je však třeba uvést, že pro posouzení, zda došlo ke spáchání trestného činu podvodu či nikoliv, není rozhodné, zda posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, činěné v souladu s normami obchodního práva. Obecně lze uvést, že jakéhokoliv trestného činu se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákoník přímo neodkazuje. To pak platí rovněž pro trestný čin podvodu. Podstatné je to, že pachatel v rámci uvedeného obchodněprávního vztahu naplnil znaky trestného činu, na který je třeba reagovat prostředky trestního práva (v podrobnostech je možno odkázat na usnesení Nejvyššího soudu publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C.H.Beck Praha ve svazku 24/2003 – T 575; či na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2010, sp.zn. 8 Tdo 784/2010 a ze dne 30.6.2010, sp.zn. 6 Tdo 706/2010). V projednávané věci soudy v napadených rozhodnutích správně podřadily učiněná skutková zjištění pod příslušnou právní kvalifikaci a nepochybily, pokud jednání obviněného posoudili jako trestný čin podvodu, přičemž takový postup nebyl v rozporu ani s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr.ř. jako zjevně neopodstatněné, byť převážná část námitek (viz shora) byla z pohledu dovolacího soudu právně irelevantní, tudíž by ohledně nich přicházel v úvahu postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr.ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr.ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík
Vypracoval:
JUDr. Ivo Lajda