ECLI:CZ:NS:2016:4.TDO.1159.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1159/2016-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 12. 2016 o dovolání obviněných: 1) JUDr. O. H. , 2) JUDr. F. F. , 3) JUDr. B. Š. a 4) J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. 12 To 537/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 26 T 18/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných JUDr. B. Š. a J. K. odmítají .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných JUDr. O. H. a JUDr. F. F. odmítají .
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 30. 7. 2015 sp. zn. 26 T 18/2015 uznal vinnými: obviněného JUDr. O. H. za skutky popsané ve výroku o vině v bodech 4) a 6) pokračujícím přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku a pokračujícím zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, v bodu 4) v souběhu s návodem k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. b), §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, dále za skutky popsané ve výroku o vině v bodu 2) přečinem nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku, v bodu 3) přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku, v bodu 5) přečinem nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku a v bodu 8) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku; obviněného JUDr. F. F. za skutky popsané ve výroku o vině v bodech 4) a 7) pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pokračujícím přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku, v bodu 4) v souběhu se zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku; obviněného JUDr. B. Š. za skutek popsaný ve výroku o vině v bodu 6) zločinem podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku; obviněného J. K. za skutek popsaný ve výroku o vině v bodu 4) přečinem nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 2 tr. zákoníku.
Za to byl obviněnému JUDr. O. H. podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 350.000 Kč sestávající z 350 denních sazeb po 1000 Kč podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, mu byl rovněž uložen trest propadnutí věci, a to pistole zn. Taurus, cal. 22LR, s jedním kusem zásobníku s 6 kusy nábojů ráže 22LR. Obviněnému JUDr. F. F. byl podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a deseti měsíců, se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 150.000 Kč sestávající ze 150 denních sazeb po 1000 Kč podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Obviněnému JUDr. B. Š. byl podle §332 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Současně mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 150.000 Kč sestávající ze 150 denních sazeb po 1000 Kč podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Obviněnému J. K. byl podle §333 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 240.000 Kč sestávající ze 100 denních sazeb po 2400 Kč podle §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných G. B., L. S. a JUDr. K. M.
Všichni shora jmenovaní obvinění, matka obviněného JUDr. H. M. H. a Sdružení válečných veteránů ČR napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláním, na základě nichž Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. 12 To 537/2015 napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ohledně obviněného JUDr. O. H. ve výroku o vině přečiny nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku v bodech 2) a 5), jakož i v celém výroku o trestu, u obviněného S. pouze ve výroku o trestu. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek u obviněného J. K. ve výroku o trestu odnětí svobody a u obviněného JUDr. K. M. ve výroku o peněžitém trestu. Znovu rozhodl za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. tak, že uznal obviněného JUDr. O. H. za zde blíže specifikované skutky přečinem nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej i za zbývající trestné činy, pro něž byl odsouzen napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, podle §331 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a tří měsíců, se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Dále mu byl podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 350 denních sazeb po 1000 Kč, tedy v celkové výši 350.000 Kč. Pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015, mu byl rovněž uložen trest propadnutí věci, a to pistole zn. Taurus, cal. 22LR, s jedním kusem zásobníku s 6 kusy nábojů ráže 22LR. Obviněný J. K. byl při nezměněném výroku o vině přečinem nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 2 tr. zákoníku a při nezměněném výroku o peněžitém trestu odsouzen podle §333 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Odvolání obviněných G. B., JUDr. F. F. a JUDr. B. Š. byla v souladu s §256 tr. ř. zamítnuta. Odvolání Sdružení válečných veteránů ČR bylo zamítnuto podle §253 odst. 1 tr. ř. Zároveň bylo nově rozhodnuto o trestu obviněného L. S..
Rozsudek soudu druhého stupně napadli dovoláním obvinění JUDr. O. H., JUDr. F. F., JUDr. B. Š. a J. K.
Obviněný JUDr. O. H. ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.
První z nich spatřuje v nedostatku místní příslušnosti Okresního soudu v Chebu rozhodujícího o jeho vazbě, neboť ve společném řízení proti sedmi obviněným, včetně dovolatele byly dány podmínky místní příslušnosti tohoto soudu toliko u obviněného G. B. (na základě později vyvráceného podezření, jelikož obviněný B. se dopustil předmětného jednání v P. a nikoli v okrese Ch.), jehož trestná činnost neměla nic společného s trestnou činností dovolatele ani ostatních obviněných (viz usnesení o zahájení trestního stíhání i rozsudky soudů obou stupňů). Státní zástupce si může vybrat místně příslušný soud, je-li dána místní příslušnost více soudů, ale není možno ji libovolně zakládat či měnit, což je v rozporu s ústavním právem každého občana ČR, aby o něm rozhodoval místně příslušný soudce. Dovolatel zároveň upozornil, že se otázka příslušnosti Okresního soudu v Chebu jeví zvláštní i s ohledem na oznamovatele trestné činnosti svědka N., jako spolupracovníka policie a odkázal na stranu 18 rozsudku soudu prvního stupně, kde je tato otázka řešena. V doplnění dovolání č. 3 ze dne 4. 11. 2016 obviněný tuto svou argumentaci doplnil odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/2014, podle něhož při podání příslušného návrhu státního zástupce krajského nebo vrchního státního zastupitelství ve smyslu §26 odst. 1 tr. ř. je třeba aplikovat i obecnou úpravu místní příslušnosti soudu obsaženou v trestním řádu a určit ji podle kritérií stanovených v §18 tr. ř., tedy státní zástupce je povinen zvolit soud, jehož místní příslušnost těmto kritériím odpovídá. Přihlédnout je podle dovolatele třeba i k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. 3 VSPH 835/2016, podle něhož zákonná pravidla pro určení místní příslušnosti soudu pro přípravné řízení platila i před vydáním citovaného nálezu Ústavního soudu o návrhu na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, takže úvaha Ústavního soudu o časových účincích nálezu se vztahuje jen k této vyhlášce a nikoli k ostatním předpisům, neboť místní příslušnost se primárně určuje podle zákona - trestního řádu. K nepříslušnosti soudu jako vadě v řízení lze přihlédnout v rámci přípustných opravných prostředků, popřípadě při hodnocení přípustnosti provedení důkazu, jenž byl nařízen nepříslušným soudem.
Dovolatel se taktéž domnívá, že pořizování nařízených odposlechů překročilo zákonem stanovenou dobu a několik měsíců plnily funkci paušální kontroly, zda se dovolatel nedopustí v budoucnu nějakého blíže nespecifikovaného trestného činu, a nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o tom, že by se dovolatel dopustil nějakého protiprávního jednání. Policejní orgán nedostál své povinnosti stanovené v §88 odst. 3 tr. ř. a průběžně nevyhodnocoval, zda i nadále trvají důvody vedoucí k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
Má za to, že bylo zkráceno jeho právo na obhajobu, protože nebyl zbaven zákonem stanovené povinnosti mlčenlivosti z období výkonu funkce diplomata ČR v zahraničí, tudíž nemohl hovořit o všech skutečnostech souvisejících s motivem trestního stíhání (v roce 2000 až 2001 byl vedoucím odboru OBSE a obdržel informaci o určitých praktikách české justice a osobách mající zájem na jeho trestním stíhání, což předal zpravodajské službě, tedy Úřadu pro zahraniční styky a informace v ČR). Za této situace alespoň navrhl vyslechnout novináře H. jako svědka, jehož výslech navrhoval i státní zástupce v obžalobě, avšak oba soudy nižších stupňů mu nevyhověly, protože by podle jejich názoru ve věci nepřinesl žádné zásadní skutečnosti.
Dovolatel nesouhlasí se závěry znaleckých posudků z oboru lékařství o jeho příčetnosti v době soudního řízení, neboť jsou nedostatečné. S ohledem na četnost jeho hospitalizace v průběhu posledních několika let měl být vyhotoven revizní znalecký posudek z oboru psychiatrie. Rozhodnutí tak z důvodu jeho nevyhotovení spočívá či může spočívat na nesprávném právním posouzení skutků. Ke své dovolací argumentaci připojil i odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/2008 a IV. ÚS 260/2005 a Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1428/2004 a 4 Tz 156/2004, u nichž obecně shrnul jejich závěry ve vztahu k duševnímu stavu pachatele trestného činu a vlivu na jeho chápání konkrétní fáze trestního řízení, zásadu in dubio pro reo a princip presumpce neviny.
Právní hodnocení jednání spočívající v domlouvání se dovolatele s obviněným JUDr. Š. na přijetí finanční částky 200.000 Kč popsané pod bodem 6) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nemůže být trestným činem ani dokonaným pokusem, neboť k žádnému takovému jednání nedošlo a ani se o něj nepokusili. Rozhovor mezi nimi by za určitých podmínek bylo možno považovat za určitou formu přípravy k trestnému činu, avšak v nyní posuzovaném případu není příprava trestná.
Úvahy soudu prvního stupně o nestíhání svědka S. uvedené na straně 20 odůvodnění jeho rozsudku jsou chybné a účelově upravené tak, aby bylo možno dovolatele odsoudit, neboť se nedomáhal jeho stíhání, ale uvedl a z průběhu dokazování vyplynulo, že pokud nebyl stíhán svědek S., neměl být stíhán ani dovolatel.
Obviněný JUDr. H. taktéž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání v souladu s §265o tr. ř. odložil výkon jemu uloženého trestu odnětí svobody do doby, než bude pravomocně rozhodnuto o podaném dovolání, a to z důvodu dramatického zhoršení jeho zdravotního stavu, neboť byl od zahájení trestního stíhání 6x hospitalizován v nemocnici (viz podrobná zpráva Psychiatrické nemocnice B., v níž byl opětovně hospitalizován i od 29. 3. 2016, a zpráva ošetřujícího lékaře). Výkon trestu odnětí svobody jej proto za dané situace přímo ohrožuje na životě. Obviněný v doplnění dovolání ze dne 24. 6. 2016, 18. 10. 2016 a 4. 11. 2016, která byla podána až po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání dovolání, dále blíže popsal důvody pro odklad výkonu jeho trestu (věk a zdravotní stav jeho matky, poskytl bližší informace o jeho hospitalizacích a informoval o tom, že mu byla posudkem o invaliditě ze dne 6. 9. 2016, který přiložil k doplnění dovolání ze dne 4. 11. 2016, přiznána invalidita prvního stupně, neboť jeho pracovní schopnost poklesla o 45%). Taktéž poukázal na skutečnost, že Okresní soud v Kladně dosud nerozhodl o jeho žádosti o odklad výkonu trestu a neobdržel od něj ani žádný přípis o tom, že o jeho žádosti rozhodne. Dále blíže rozvedl argumentaci ve vztahu k jím požadovanému zbavení povinnosti mlčenlivosti plynoucí z prověrky tajné, aby mohl vypovídat mimo jiné o podezření z korupčního jednání vysokých představitelů policie, jejich nadřízené osoby v návaznosti na politika v jedné z vrcholných politických a státních funkcí, s nímž se seznámil jako utajený spolupracovník zpravodajské služby ÚZSI. Do svého zadržení byl aktivním spolupracovníkem a zdrojem informací týkajících se průniku islámského vlivu v Evropě přes území bývalé Jugoslávie a mohl by označit konkrétní osobu, s níž u ÚZSI jednal. Motivem a účelem jeho trestního stíhání byla skutečnost, že prošel prověrkou NBÚ následující po jeho kárném stíhání a medializací celého případu a bylo mu dáno za pravdu ohledně názoru týkajícího se netransparentního jednání soudkyně u Obvodního soudu pro Prahu 2. Požaduje proto, aby Nejvyšší soud učinil dotaz na BIS a ÚZSI k potvrzení skutečností jím uváděných v dovolání.
Obviněný v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. 12 To 537/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 7. 2015 sp. zn. 26 T 18/2015 a aby Okresnímu soudu v Kladně podle §265 l tr. ř. uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný JUDr. F. F. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po rekapitulaci ve věci vydaných usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloby, soudních rozhodnutí a svých odvolacích námitek uvedl, že se jednání popsaného v bodě 4) rozsudku nedopustil. Obžaloba i oba soudy vědomě či účelově zkreslily tok peněz, které v obálce obdržel obviněný JUDr. H. a které měl po rozdělení předat dovolateli. Obviněný JUDr. F. dále obsáhle cituje rozhovor mezi nimi zachycený záznamem operativní techniky policie ze dne 8. 11. 2012, v němž podle něj nepadla jediná zmínka o penězích, které by měl JUDr. H. za předmětné rozhodnutí poskytnout. Dále poukazuje na zásadní nepravdy a fabulace zkreslující celou podstatu věci uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného JUDr. K. M. ze dne 21. 2. 2013 č.j.: OUOZ-1646/TČ-2012-290060, které neobstojí při porovnání s autentickými kamerovými záznamy z kanceláře obviněného JUDr. H. o směru toku úplatku, který předal obviněný JUDr. M. soudci H. a poukazuje na jednotlivé odchylky. Domnívá se, že obviněnému JUDr. K. M. byly během výslechu dne 22. 2. 2016 kladeny účelově vedené návodné otázky směřující k tomu, že peníze, tzv. padesát , měly být poskytnuty jako úplatek za vyřízení trestní věci K. Z výpovědí obviněného J. K. vyplývá, že žádnou obálku s 50.000 Kč za kladné vyřízení věci obviněnému JUDr. M. nepředával, avšak obviněný JUDr. M. je předal obviněnému JUDr. H. v trestní věci loupeže jiného klienta, tehdy projednávané Vrchním soudem v Praze. Výslech obviněného JUDr. H. se v přípravném řízení odehrál až po výslechu obviněného JUDr. M. a obviněný JUDr. H. tak měl k dispozici jeho výpověď od svého obhájce, který jej podrobně seznámil s tím, jak obviněný JUDr. M. vypovídal. Pořízené odposlechy obě tyto výpovědi vyvracejí, neboť oba využili návodné otázky vyšetřujících orgánů, aby kryli pro ně významné osoby z vyšších pater justice.
Dovolatel dále zpochybnil, že by pod pojmem „prospekty” užívaných mezi ním a obviněným JUDr. H. byly myšleny peníze. Dovolatel do Thajska pravidelně jezdil se svým kamarádem J. M. (viz jeho kopie pasu) přes cestovní kancelář TIME TRAVEL CREATIVE TEAM, GSA ROYAL JORDANIAN AIRLINES, kterou jim doporučil obviněný JUDr. H. Dovolatel si pokládá otázku, proč by JUDr. H. v pojmu prospekty konkretizoval ostrov Phuket, jako jedno z nejznámějších a nejoblíbenějších míst jižního Thajska, odkud by věděl, že tam dovolatel opakovaně jezdil na dovolenou a chtěl by tam jet znovu. Skutečnost, že se jednalo o reálné prospekty, potvrzuje i odposlech ze dne 21. 8. 2012, v němž JUDr. H. sděluje, že pro dovolatele ještě nemá to na tu dovolenou, ten prospekt. K dotazu dovolatele, kdy ho bude mít, odpověděl, že ve čtvrtek nebo v pátek, že ten člověk (majitel cestovní kanceláře) ještě nepřiletěl, že byl v Americe a ty prospekty bude mít 21. nebo 22. Z toho plyne, že katalog zájezdů do Thajska na období ledna následujícího roku mívá cestovní kancelář k dispozici až od měsíce září či října. S ohledem na další operaci J. M. s ním dovolatel na dovolenou plánovanou na leden 2013 neodletěl, což však v té době nemohl dovolatel ani obviněný JUDr. H. vědět. Zároveň nemohl vědět, že dostane dne 8. 11. 2012 od obviněného JUDr. M. peníze. Až prospekty sehnal, tak se 7. 11. 2012 ozval, že už je má k dispozici. Obviněný JUDr. H. pojem prospekty sice používal často, avšak v případě dovolatele vždy používal pojem prospekty na Thajsko. Slovo katalog zaměnil u dovolatele právě proto, že termín prospekty používal často.
Dovolatel dále zpochybnil naplnění skutkové podstaty zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku u skutku ad bod 4) rozsudku soudu prvního stupně, neboť ani z telefonických či prostorových odposlechů nevyplývá žádná informace o tom, že by obviněný JUDr. H. dovolateli dopředu sliboval peníze za to, že vydá ve věci obviněného J. K. rozhodnutí o podmíněném odložení návrhu na jeho potrestání v souladu s §179g odst. 1 tr. ř. Obviněný JUDr. H. vypověděl, že dovolatel mohl usoudit, že za to něco dostane. Ze skutkových zjištění soudů tak nevyplývá, že by měl žádat či přijmout jakýkoli úplatek, a to ani ve výši 25.000 Kč. Z popisu skutku ani není zřejmé, že by měl někoho o úplatek žádat. Dovolatel nebyl srozuměn s tím, že obviněný JUDr. H. v trestní věci J. K. nějaký úplatek obdržel.
U obou ve věci vydaných rozsudků je dán extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, neboť orgány činné v trestním řízení z odposlechů vybíraly zájmové hovory, čímž přefiltrovávaly realitu na skutečnosti, podle nichž odůvodnily závěr o vině dovolatele. Soudy měly i bez návrhu obhajoby provést odposlechy jako důkaz v celé nezkrácené verzi a až pak si udělat úsudek (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/99). Nebyla dostatečně posouzena osobnost JUDr. H., který se nikdy o peníze rád nedělil, udělal by pro ně cokoli a byl na nich až chorobně závislý, o čemž svědčí i policejní videozáznam, jak se z peněz dětinsky raduje. Těžko pak lze uvěřit, proč by je sám o sobě dával dovolateli, když mu předtím nic nesliboval. Soud konstatoval, že dovolatel měl při rozhodování o předmětném odklonu ve věci obviněného K. přihlédnout k jeho předchozímu odsouzení, což by však bylo protizákonné, neboť byly jeho předchozí odsouzení zahlazeny a bylo na něj nutno pohlížet jako na osobu bezúhonnou, proto v rozhodnutí o odklonu dovolatel uvedl, že podezřelý nemá relevantní záznam v rejstříku trestů.
U skutku popsaném pod bodem 7) rozsudku soudu prvního stupně, nebyl prokázán úmysl dovolatele u přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku tím, že měl trestní věc F. K. odevzdat k projednání Magistrátu hl. m. Prahy ve správním řízení. Soud zřejmě vycházel z obžaloby, kde je úmysl dovolatele vyvozen pouze z domněnky, že o této věci měl zřejmě hovořit s obviněným JUDr. H. dne 5. 10. 2012 při účasti dovolatele u hlavního líčení v jednací síni, kde přestože byly umístěny prostorové odposlechy, nebyl zaznamenán tomu odpovídající rozhovor mezi nimi. Tímto postupem bylo porušeno dovolatelovo právo na spravedlivý proces a rovnost všech před zákonem (srov. obdobný případ vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. 6 Tdo 1099/2014, kdy senát Krajského soudu v Brně sestávající se ze tří soudců postoupil trestní věc pachatele, který řídil vozidlo po předchozím požití návykové látky s naměřeným množství alkoholu v dechu ve výši 1,65 g/kg, podpořeným i krevními zkouškami, Městskému úřadu ve Znojmě podle §222 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud sice jejich rozhodnutí napadené dovoláním zrušil, avšak nikdo ze soudců pro něj nebyl trestně stíhán; srov. Dále obdobně i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 392/2015). Spisový materiál u F. K. obsahoval pouze nepřímé důkazy, které netvořily uzavřený kruh - svědecké výpovědi policistů, že jako řidič jevil známky opilosti a že mu zjistili pouze jednou dechovou zkouškou 2,26 ‰ alkoholu v dechu a nutnou druhou ověřovací zkoušku s odstupem 10 až 15 minut neprovedli. Podle posudků a dlouholeté studie znalců z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie tato zkouška prokazuje požití alkoholu před jízdou, nikoli však množství alkoholu v krvi. Nebylo proto možno jednoznačně uzavřít, že byly naplněny znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 tr. zákoníku, včetně prokázání hladiny vyšší než jedno promile, jako zákonem požadované hodnoty pro trestní odpovědnost pachatele. Nalézací soud (i obžaloba) vycházel ze sdělení obvodního státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, podle něhož dovolatel v letech 2011 a 2012 nerozhodl ve smyslu §179 odst. 2 písm. c) či písm. d) tr. ř. ani jednu věc, ačkoli dovolatel v roce 2012 takto ukončil nejméně několik desítek trestních věcí obdobného charakteru, jakou je věc F. K.
Doznání dovolatele, které nalézací soud dovodil na straně 16 odsuzujícího rozsudku ze závěru jeho výslechu v přípravném řízení, kdy měl vypovědět, že se plně doznává k trestnému činu, neobstojí, neboť v předchozím odstavci spontánně vypověděl, že své jednání považuje maximálně za kárné provinění. Následující odstavec diktoval státní zástupce Mgr. M. poté, co jej poučil o možnosti podmíněného zastavení trestního stíhání podle §307 tr. ř., tudíž při neužití nabízeného odklonu trestního řízení nebylo možno k doznání dovolatele přihlížet. Dovolatel rovněž neuvedl ve své výpovědi u hlavního líčení, že by mohl být v případě neprovedení odklonu sankcionován (viz strana 16 rozsudku), ale pouze že se jednalo o sledovaný ukazatel u hodnocení při poradách na Městském státním zastupitelství v Praze.
Porušení práva na spravedlivý proces a extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů spatřuje dále v tom, že oba soudy nezákonně zasahovaly do práv dovolatele, vytvářely konstrukce z fiktivních a nepodložených důkazů, z rozporných výpovědí spoluobviněných JUD. H. a JUDr. M. dotvářely v rozporu se zásadou in dubio pro reo skutkový děj, dostatečně se nevypořádaly s obhajobou dovolatele, nezohlednily důkazy svědčící v jeho prospěch, čímž nerespektovaly zásady zakotvené v §2 odst. 2 tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 658/14, III. ÚS 888/14).
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. 12 To 537/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 7. 20105 sp. zn. 26 T 18/2015, a sám aby vydal rozsudek, kterým by jej zprostil obžaloby podle §226 písm. a) a b) tr. ř, případně aby Okresnímu soudu v Kladně podle §265 l tr. ř. uložil, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný JUDr. B. Š. své dovolání opřel o dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. b), g) a l ) tr. ř.
Tvrdí, že zahájení jeho trestního stíhání bylo zmatečné, neboť původní usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 5. 2013 vydané policejní orgánem státní zástupkyně zrušila k jeho stížnosti jen vůči dovolateli a usnesením ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. 7 VZV 9/2013 zahájila trestní stíhání dovolatele pro pomoc ke spáchání trestného činu podplacení hlavního pachatele JUDr. H. a upřesnila skutkové okolnosti v popisu skutku za účelem zaručení plného uplatnění jeho práva obhajoby, čímž rozhodla v jeho prospěch, avšak ve vztahu k JUDr. H. zůstalo napadené usnesení nezměněno. Jelikož se dotýkaly tyto důvody i JUDr. H., měla stejně v souladu se zásadou beneficium cohaesionis ve smyslu §150 odst. 2 tr. ř. rozhodnout i v jeho případě z důvodu závislosti trestní odpovědnosti účastníka na jednání hlavního pachatele, čímž zkrátila právo na obhajobu JUDr. H. a tím i potažmo dovolateli jako jeho pomocníkovi. Tuto vadu nebylo možno zhojit ani v hlavním líčení, což zakládá nezákonnost celého přípravného řízení. S těmito námitkami se odvolací soud nevypořádal.
Dovolatel dále namítá místní nepříslušnost Okresního soudu v Chebu rozhodujícího v přípravném řízení založenou podle státního zastupitelství, které úmyslně podávalo návrhy na povolení odposlechů a jejich prodloužení k místně nepříslušnému soudu, nesouvisející s trestnou činností obviněného G. B., ačkoli prověřovaná trestná činnost byla páchána výlučně na území P. Takovým postupem byl dovolatel zbaven svého zákonného soudce.
Soud prvního stupně v rozporu s §225 odst. 2 tr. ř. neupozornil dovolatele na přísnější posouzení skutku podle §190 odst. 2 tr. ř., čímž mu nebyl poskytnut dostatečný čas na přípravu obhajoby podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nesplňuje podmínky stanovené §125 odst. 1 tr. ř. Je paušální, nepřesvědčivé, nelogické a neúplné. Odvolací soud se nevypořádal s odvolacími námitkami, takže nesplňuje požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jako jedné ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 103/99). Jednání kladené dovolateli za vinu nebylo prokázáno, nalézací soud dostatečně nevzal v potaz důkazy svědčící ve prospěch dovolatele. Odvolací soud namísto, aby věc vrátil nalézacímu soudu pro vady jeho rozsudku, překročil limity odvolacího řízení a sám jednotlivé důkazy interpretoval, čímž zbavil obviněné možnosti jednat před soudem a zbavuje je jejich zákonného soudce.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumoval argumentaci spočívající v tom, že z výroku rozhodnutí ani z odůvodnění nelze zjistit, jakým konkrétním jednáním měl obviněný JUDr. H. pomáhat svědku K., aby unikl trestu. Dovolatel trestnou činnost popírá, neboť nikomu úplatek neslíbil, neposkytl ani nenabídl, a není zřejmé, vůči komu mělo být jeho jednání adresováno. Nebylo prokázáno, že obviněný JUDr. H. byť jen zprostředkovaně kontaktoval nějakou osobu, která by mohla byť jen teoreticky ovlivnit věc svědka K. v jeho prospěch v řízení před Městským soudem v Praze, neboť nebylo prokázáno, že by JUDr. M. či JUDr. S. někoho kontaktovali. Svědek JUDr. S. se sice seznámil s některými materiály a sdělil obviněnému JUDr. H. jako svému dlouholetému kamarádovi názory na možný procesní postup. Teoreticky se mohlo jednat o přípravu k takovému trestnému činu, jiné jednání prokázáno nebylo. Soudy ani neprokázaly, že by se JUDr. S. dne 9. 1. 2013 kontaktoval s obviněným JUDr. H. a že by došlo k manipulaci s nápadem ve věcech patřících pod Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 2, aby věc dozoroval JUDr. S. Konstatování, že se JUDr. S. podívá na to, zda lze ve věci K. rozhodnout o odklonu, nelze považovat za souhlas s přijetím jakéhokoli úplatku, nadto za situace, kdy obviněný JUDr. H. dne 9. 1. 2013 řekl, že dal B. papír na nadaci a že se musejí srovnat s poškozeným, což dokazuje toliko, že podezřelý K. dostal kontakt na nadaci, kde může složit peníze na veřejně prospěšný účel, a je současně povinen nahradit škodu poškozenému. Svědek JUDr. S. jakékoli jednání naznačené obžalobou výslovně popřel, nebyl ani pro něj stíhán. Dovolatel i JUDr. H. toto své jednání také zcela popřeli. Zjišťováním podmínek odklonu, jako legálního prostředku rozhodnutí v trestní věci, pro něhož byly u svědka K. splněny podmínky dané zákonem, dovolatel nenapomáhal nikomu v uniknutí trestu či trestnímu stíhání.
Dovolatel z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. 12 To 537/2015, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 7. 20105 sp. zn. 26 T 18/2015, zrušil, a aby věc tomuto soudu podle §265 l tr. ř. přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný J. K. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř., které spatřuje v neprokázání subjektivní stránky přečinu nepřímého úplatkářství podle §333 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy vycházely toliko z výpovědi obviněného JUDr. K. M., jenž nepravdivě uvedl, že dovolatele zastupoval i v jiných věcech. Pokud by jej dovolatel znal z předchozí doby, nemusel by se obracet na J. Z. pro doporučení obhájce v předmětné věci. J. Z. se zúčastnil schůzky obviněných JUDr. H. a JUDr. M. zachycené prostorovými odposlechy v kanceláři obviněného JUDr. H., kterému předal onu obálku s penězi. Obvinění JUDr. M. i JUDr. H. jej odmítli ztotožnit, ačkoli JUDr. H. s ním bydlel ve stejném domě a velmi dobře se znali a jeho totožnost odhalil až po jeho smrti. Dovolatel se na J. Z. obrátil pro radu, koho si má zvolit jako obhájce, a ten mu poradil právě obviněného JUDr. M., což dovolatel sdělil i odvolacímu soudu. Dovolatel Z. opakovaně půjčoval částky v celkové výši 25.000.000 Kč. Pokud pak J. Z. poskytl z jakési vděčnosti částku ve výši 50.000 Kč, jak tvrdí obviněný JUDr. M., dovolateli o tom není nic známo. Požadavek obviněného JUDr. M. na odměnu za zastupování ve výši 50.000 Kč v této banální věci dovolatel splnil úhradou z bankovního účtu. Vrchní státní zástupkyně k tomu podotkla, že se jednalo o platbu z podnikatelského účtu dovolatele, což svědčí podle jeho názoru o její politováníhodné profesionální neobratnosti, neboť by měla vědět, že řada podnikatelů ponechává na svém účtu čistý zisk z předchozího období. Pokud dodala, že faktura byla zahrnuta do účetnictví jako výdaj, jednalo se o čirou spekulaci bez relevantního důkazu, neboť při obhajobě v jedné a téže věci se nikdy nefakturuje za věci jiné. Obviněný JUDr. M. předal soudu materiály založené na č. l. 5292 až 5296 týkající se Okresního soudu v Břeclavi a dovolatele, avšak dovolatele v této záležitosti zastupoval Mgr. M. P. Návrh na provedení jeho výslechu oba soudy nepochopitelně zamítly, stejně jako návrh na výslech K. P. a D. R., kteří měli potvrdit nevěrohodnost obviněného JUDr. M. Soudy obou stupňů dostatečně nezohlednily objektivní důkazy v podobě záznamů z kanceláře obviněného JUDr. H. a skutečnost, že jednání obviněného JUDr. M. v této věci nebylo ojedinělým nepřípustným jednáním ve spolupráci s obviněným JUDr. H. Dopustily se závažného selhání při řádném zjišťování skutkového stavu věci a popřely zásady spravedlivého procesu. Nejvyšší soud není bez výjimky vázán skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů za předpokladu, že dosud učiněná skutková zjištění jsou nedostatečná a nemají náležitý obsah, který by umožnil bez pochybností zjištěný skutkový stav správně posoudit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. 3 Tdo 1592/2006). Až při přípravě k jednání u odvolacího soudu si dovolatel uvědomil, jak bylo potřebné se od počátku velmi podrobně k celé věci vyjádřit a objasnit okolnosti případu. Odvolací soud však nevzal v úvahu informace sdělené dovolatelem ve veřejném zasedání a znemožnil tak právně posoudit zjištěný skutkový stav v souladu se zásadami spravedlivého procesu.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. 12 To 537/2015, i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 7. 20105 sp. zn. 26 T 18/2015, pro vady řízení jim předcházející, a aby věc Okresnímu soudu v Kladně podle §265 l tr. ř. přikázal k doplnění dokazování a novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podaným dovoláním uvedl, že jejich podstatou je nesouhlas obviněných se skutkovými zjištěními nalézacího i odvolacího soudu. Všemi dovolateli uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být naplněn pouze v případě vad hmotněprávních, nikoliv procesních. Z odůvodnění obou ve věci vydaných rozsudků je patrno, že soudy svá skutková zjištění logicky dovodily z provedených důkazů a ve svých rozsudcích je obsáhle a přesvědčivě odůvodnily. Nejvyšší soud obecně nepřipouští v dovolacím řízení přezkoumávat dodržení procesní a nikoli hmotněprávní zásady in dubio pro reo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015), činí tak jen za předpokladu existence extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními, který v nyní posuzované věci není dán. Nic tedy nenasvědčuje ani extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, ani jiné známce porušení základních postulátů spravedlivého procesu ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Obviněný JUDr. H. opakuje svou obhajobu již uplatněnou v jeho odvolání, zejména námitku místní nepříslušnosti Okresního soudu v Chebu, zákonnosti odposlechů a svého zdravotního stavu. K jeho námitkám se vyjádřil odvolací soud jednak obecně na straně 15 a následujících napadeného rozsudku a jednak konkrétně ohledně jednotlivých bodů prvostupňového rozsudku na straně 23 až 33 napadeného rozsudku, s jehož logickými a výstižnými závěry se státní zástupce ztotožnil.
Námitka obviněného JUDr. H. o místní nepříslušnosti Okresního soudu v Chebu nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a neodpovídá ani jinému dovolacímu důvodu, jelikož namítá nepříslušnost místní a nikoliv věcnou, a to navíc u Okresního soudu v Chebu, který rozhodnutí ve věci vůbec neučinil – ve věci samé rozhodl Okresní soud v Kladně.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá námitka tohoto dovolatele, že jeho jednání uvedené v bodu 6) rozsudku nalézacího soudu bylo pouhou přípravou, která u předmětného trestného činu není trestná. Ze skutkové věty v bodu 6) rozsudku nalézacího soudu je však patrno, že k předání úplatku došlo. Dovolatel tedy vychází z jiného skutkového zjištění, než z jakého vycházel soud. Právní posouzení skutku uvedeného v bodu 6) rozsudku nalézacího soudu považuje státní zástupce za správné, neboť předal-li dovolatel úplatek, nemůže být takové jeho jednání právně posouzeno jako pouhá příprava, nýbrž jako dokonaný zločin podplacení. Dovolání obviněného JUDr. H. je tedy v této části zjevně neopodstatněné. Ve zbytku bylo podle státního zástupce podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací námitky obviněného JUDr. F. se vztahují zejména k učiněným skutkovým zjištěním, když dovolatel nabízí alternativní vyhodnocení zajištěných odposlechů. Opakuje tak argumentaci ze svého odvolání ze dne 22. 10. 2015 ohledně „katalogů“ a „prospektů“, s níž se již vypořádal odvolací soud na straně 27 a 28 svého rozsudku.
Pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit námitku, že i kdyby mu obviněný JUDr. H. při předložení usnesení o podmíněném odložení návrhu na potrestání nyní obviněného J. K. nějaké peníze předal, bylo by podstatné, že mu tyto peníze předem nesliboval. Taková námitka však neodpovídá znění předmětné skutkové podstaty podle §331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, neboť trestnost tohoto činu je založena již souvislostí úplatku s věcí obecného zájmu a není požadováno, aby byl úplatek předem sjednanou odměnou, tudíž je dovolatelova námitka zjevně neopodstatněná. K vlastnímu právnímu posuzování trestní věci podezřelého K. vyřizované dovolatelem se přiléhavě vyjádřil odvolací soud na straně 32 a 33 napadeného rozsudku a nalézací soud na straně 49 a 50 svého rozsudku. Ke skutkům uvedeným v bodu 7) rozsudku nalézacího soudu dovolatel uvedl jen námitky směřující proti skutkovým zjištěním o svém úmyslném zavinění a vrací se k právnímu posuzování trestní věci podezřelého K. Úmysl dovolatele postupovat vadně byl soudy dovozen rovněž z jeho přijetí úplatku. Pokud by se samo o sobě posuzovalo vyřízení věci podezřelého K., nelze jej považovat za správné. Státní zástupce souhlasí s dovolatelem, že dechovou zkoušku je třeba opakovat, aby byla dostatečným důkazem. Na straně druhé bylo ovšem změřené množství alkoholu z dechu podezřelého velmi vysoké a podle rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr. není ani nutno prokázat překročení hranice 1 g/kg alkoholu v krvi, jestliže lze z jiných důkazů dovodit neschopnost řidiče ovládat vozidlo.
Namítá-li dovolatel, že ve všech rozhodnutích soudů je dán extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními , považuje ji státní zástupce za natolik obecně formulovanou, že z ní není patrno, jaký důkaz a z jakých důvodů byl extrémně nesprávným způsobem vyložen, nemohl se k ní proto nijak blíže vymezit.
Státní zástupce dále uvedl, že rovněž obviněný JUDr. Š. opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil již ve svém obsáhlém odvolání ze dne 19. 10. 2015. Námitky subsumované pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou pouze povahy procesní. Dovolatel uplatňuje vady předchozího řízení a neúplnost skutkových zjištění a tyto proto neodpovídají tomuto (ani jinému) dovolacímu důvodu, s nimiž se nadto dostatečně zabýval již odvolací soud (například na straně 20 napadeného rozsudku odmítl námitku dovolatele, že tento nebyl upozorněn na možnost přísnější právní kvalifikace skutku, a na straně 17 jeho námitku, že nedošlo k zákonnému zahájení trestního stíhání). Jak již uvedl shora, námitka místní nepříslušnosti Okresního soudu v Chebu rozhodujícího v přípravném řízení nemůže naplnit žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Jelikož dovolání obviněného JUDr. Š. směřuje výlučně proti učiněným skutkovým zjištěním, když v něm neuvedl žádné hmotněprávní námitky, je na něho třeba nahlížet jako na podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Také dovolatel J. K. opakuje svou obhajobu, kterou uplatnil již ve svém odvolání (že obviněný JUDr. M. je nevěrohodný a jeho svědectvím nebyla dovolateli prokázána subjektivní stránka jeho trestného činu – že by si byl vědom poskytnutí úplatku obviněnému JUDr. H.), k níž se podrobně vyjádřil již odvolací soud na straně 26 napadeného rozsudku, kde logickými úvahami dospěl k závěru, že peníze na úplatek nemohly pocházet od jiné osoby, než která z něj měla mít prospěch, tedy právě od dovolatele K. Tvrzení obhajoby, že by se do korupce soudce zapojil již zemřelý J. Z., je mnohem méně pravděpodobné, než závěr soudu, že tak učinil dovolatel. V případě dovolatele se jednalo o poměrně banální trestní věc, v níž tento usiloval pouze o neuložení trestu zákazu činnosti. Je vysoce nepravděpodobné, že by pouhá předchozí údajně řádně splacená a velmi dobře zajištěná tříměsíční půjčka 20 mil. Kč s úroky ve výši 12 % (a 36,5 % v případě prodlení) poskytnutá na základě smlouvy o úvěru ze dne 14. 6. 2012 dovolatelem J. Z. mohla být základem nějaké následné vděčnosti dlužníka. V běžném životě je stěží kdo ochoten dopustit se ve prospěch své banky zjevně trestného jednání, aby se jí tak odvděčil za poskytnutí úvěru – navíc poměrně vysoce úročeného, velmi dobře zajištěného a řádně splaceného. V červnu 2012 činily podle České národní banky krátkodobé náklady úvěrů poskytnuté nefinančním podnikům pouze 3,1 %. Takové výši úroků odpovídala jen předchozí, údajně rovněž včas splacená, půjčka ve výši 5 mil. Kč poskytnutá na dobu 5 měsíců a navíc nezajištěná ručením ani zástavami. Tyto dvě smlouvy ve svém souhrnu ovšem samy o sobě nepředstavují takový bonus pro dlužníka, aby jej mohly motivovat k páchání poměrně závažné činnosti ve prospěch bývalého věřitele spočívajícího v uplacení soudce, která by musela být založena něčím mnohem závažnějším, než je poskytnutí uvedeného úvěru - například jeho účastí na nějakém společném zločinném spolčení, nelegální podstatou celého úvěru, vděčností za záchranu života či nějakými velmi niternými rodinnými či mileneckými vazbami. Nic takového však dovolatel na straně zemřelého J. Z. neuvádí a existenci takových okolností si bez toho lze jen stěží představit. Dovolání obviněného tak bylo podáno z jiného dovolacího důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných JUDr. Š. a K. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podaná z jiného důvodu než uvedeného v §265b tr. ř. a dovolání obviněného JUDr. H. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Dovolání obviněného JUDr. F. navrhnul odmítnout podle písmene b) i e) téhož ustanovení. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nejprve zjistil, že dovolání všech čtyřech obviněných proti rozsudku Krajského v Praze ze dne 11. 2. 2016 sp. zn. 12 To 537/2015 jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) - v případě obviněných JUDr. H. a K. - a podle písmena h) - v případě obviněných JUDr. F. a JUDr. Š. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká), tato rovněž splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. a byla podána prostřednictvím jejich obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. (vyjma doplnění dovolání obviněného JUDr. H. ze dne 24. 6. 2016, 18. 10. 2016 a 4. 11. 2016 a dále vyjma doplnění dovolání obviněného JUDr. Š. ze dne 2. 12. 2016, jež byla zaslána až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty) a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Zde je třeba nejprve uvést, že k těm částem, v nichž bylo včasné dovolání obviněného proti napadenému rozhodnutí doplněno nad rámec původního rozsahu, nemohlo být s odkazem na ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. přihlédnuto, na rozdíl od těch jejich částí, v nichž bylo původní dovolání v rámci uplatněného rozsahu pouze doplněno.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval opodstatněností dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. uplatněného obviněným JUDr. H. a podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatněného obviněným JUDr. Š. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. , tak ten je dán za předpokladu, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ze zákonné dikce je patrné, že námitky spočívající v nedostatku místní příslušnosti Okresního soudu v Chebu, rozhodujícího v přípravném řízení o nařízení ve věci provedených odposlechů, případně o vazbě obviněného JUDr. H., nejsou s to naplnit výše uvedené (ale ani jiné) dovolací důvody. Nejvyšší soud se totiž v intencích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. může zabývat toliko příslušností věcnou, nadto u soudu, který rozhodoval ve věci samé, a nikoli přezkoumávat místní příslušnost soudu rozhodujícího v přípravném řízení. Na tomto závěru nemění nic ani argumentace obviněného JUDr. H., obsažená v doplnění dovolání č. 3 ze dne 4. 11. 2016, a to nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/2014. Nejvyšší soud v žádném případě nezpochybňuje opodstatněnost závěrů vyslovených Ústavním soudem v citovaném nálezu, týkajících se místní příslušnosti soudů rozhodujících na návrh státního zástupce v přípravném řízení. Poznamenat v této souvislosti je ale třeba, že tím jednak není vyvrácen závěr Nejvyššího soudu o nemožnosti podřadit tuto dovolatelovu výtku ohledně místní nepříslušnosti Okresního soudu v Chebu v přípravném řízení pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a zároveň i to, že zmíněné stanovisko vyslovené Ústavním soudem má být respektováno do budoucna, nikoli zpětně. Pokud se týká usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016 sp. zn. 3 VSPH 835/2016, jímž dovolatel taktéž argumentoval, jedná se o názor vyslovený v insolvenčním řízení, tedy v řízení netrestním, jehož závěry nelze automaticky bez dalšího aplikovat na případ obviněného. Nelze zde taktéž nezmínit, že znění §26 nebylo do trestního řádu v účinné podobě zákonodárcem zakotveno náhodou či nedopatřením. Právě v případech, jako je tento, návrh státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu k místně příslušnému soudu by s sebou nepochybně nesl výrazně zvýšené riziko dekonspirace tohoto úkonu, takže jeho následné použití by se s největší pravděpodobností stalo obsolentním a stěží by mohlo vést k naplnění účelu trestního řízení, jak o něm hovoří ustanovení §1 tr. ř.
Totožnou výhradu obviněného JUDr. Š., že Okresní soud v Chebu je vyloučeným orgánem ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., též nebylo možné s úspěchem uplatnit, neboť by se muselo jednat o orgán vyloučený z důvodů uvedených v §30 tr. ř., který ve věci učinil meritorní rozhodnutí, jímž Okresní soud v Chebu nebyl. K argumentaci tohoto dovolatele rozšířené v doplňku jeho dovolání týkající se nepříslušnosti jmenovaného okresního soudu by bylo možné pouze zopakovat to, co již bylo uvedeno ohledně obdobných námitek použitých JUDr. H. V případě dovolatele JUDr. Š. k tomu pak přistupuje i skutečnost, že předmětné námitky obsahově spadají pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který ale tento dovolatel ve včas podaném dovolání nevznesl, a k dovolacímu důvodu, jenž byl nově uplatněn až po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty, přihlížet nelze (§265f odst. 2 tr. ř.). Nalézací soud se nadto s otázkou místní nepříslušnosti tohoto soudu k totožným námitkám obviněných vypořádal na straně 32 a 33 odůvodnění svého rozsudku a jeho závěry doplnil i odvolací soud na straně 15 až 16 napadeného rozsudku.
Výhrada obviněného JUDr. H. o absenci zbavení jeho zákonné povinnosti mlčenlivosti jako velvyslance ČR v Bulharské a Chorvatské republice, překročení přípustnosti doby trvání odposlechů, dále že nebyl-li stíhán státní zástupce JUDr. P. S., neměl být stíhán ani JUDr. H., námitky obviněného JUDr. Š. o chybějícím upozornění předsedy senátu soudu prvního stupně o možnosti odchylného právního posouzení skutku oproti obžalobě ve smyslu §190 odst. 2 tr. ř. a pochybení vrchní státní zástupkyně, pokud nezrušila usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 5. 2013 vydané policejním orgánem i ve vztahu k obviněnému JUDr. H. v souladu se zásadou beneficium cohaesionis podle §150 odst. 2 tr. ř., jako hlavnímu pachateli činu, na němž byl obviněný JUDr. Š. účasten, jsou otázky ryze procesního charakteru, jež se míjejí se všemi dovolacími důvody ve smyslu §265b tr. ř. Nejvyšší soud tedy nemůže a ani nemá důvod je jakkoli přezkoumávat. Plně proto odkazuje na patřičné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, když obvinění je pouze znovu opakují ve svých mimořádných opravných prostředcích, ačkoli se s nimi tyto soudy bezezbytku vypořádaly. Stejně tak je nutno odmítnout námitky obviněného JUDr. F. , který nadto nepřípustně směřuje svou argumentaci do části týkající se nikoli jeho osoby, ale obviněného JUDr. K. M., a to do obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání tohoto obviněného, nevhodnost jemu údajně účelově kladených návodných otázek při výslechu v přípravném řízení a načasování jeho výslechu až po vyslechnutí JUDr. H., který se obeznámil s výpovědí JUDr. M. před svým výslechem a mohl podle toho upravit výpověď svou, čímž měl krýt jiné významné osoby z vyšších pater justice. Tedy ani takovými námitkami se dovolací soud nemohl zabývat.
Všemi dovolateli uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod uplatněný dovolací důvod však nelze subsumovat nesouhlas s provedeným znaleckým posuzováním psychického stavu obviněného JUDr. H. v části řízení před soudem. Nalézací soud psychický stav obviněného pečlivě zkoumal na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaný MUDr. Michalem Hronem ze dne 7. 3. 2014, podle něhož obviněný JUDr. H. netrpěl takovou duševní chorobou, která by znemožňovala jeho postavení před soud anebo pod jejímž vlivem by nemohl chápat trestní stíhání. Obviněný JUDr. H. navrhl doplnit dokazování dotazem na Psychiatrickou nemocnici B., kde byl dne 28. 4. 2015 vyšetřen MUDr. R. K. (lékařská zpráva - nález ze dne 28. 4. 2015, z níž vyplývá, že okamžitou hospitalizaci JUDr. H. s ohledem na péči o svou matku odmítl a že je neschopen účasti na soudním projednávání, č. l. 4192) a případně vypracovat nový posudek a odročit hlavní líčení na pozdější dobu, čemuž předseda senátu vyhověl. K dotazu předsedy senátu ze dne 7. 5. 2015 MUDr. K. soudu téhož dne sdělil, že nelze s určitostí stanovit, zda je obviněný JUDr. H. schopen účasti v hlavním líčení (č. l. 4198). Nalézací soud proto přibral v souladu s §105 odst. 1 tr. ř. soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Krekuleho, CSc. za účelem zjištění možnosti účasti obviněného v řízení před soudem (viz č. l. 4200), který v následně vypracovaném znaleckém posudku stanovil, že tento obviněný netrpí duševní chorobou ani poruchou, která by jej absolutně vylučovala z účasti na hlavním líčení, a že by duševní stav vyžadoval akutní hospitalizaci, avšak je žádoucí mu umožnit krátkodobou hospitalizaci v Psychiatrické nemocnici B., což navrhoval již MUDr. K. (viz znalecký posudek č. l. 4242 - 4253). Zde byl posléze hospitalizován ode dne 19. 5. 2015 (viz lékařská zpráva MUDr. K. ze dne 24. 5. 2015, podle níž dovolatel měl zájem se zúčastnit hlavního líčení, čehož byl i z medicínského hlediska schopen, č. l. 4282). Obviněný JUDr. H. se pak dostavil k hlavnímu líčení konanému dne 26. 5. 2015, kde prohlásil, že žádá, aby hlavní líčení proběhlo v jeho nepřítomnosti, čemuž soud vyhověl. Je tedy patrné, že soud prvního stupně dopodrobna zkoumal psychický stav obviněného, mající vliv na jeho účast v řízení před soudem, a že vyhověl jeho souvisejícím návrhům na doplnění dokazování. Odvolací soud k totožné námitce obviněného na straně 18 odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, proč je navrhovaný revizní znalecký posudek nadbytečný, kdy až vazební stíhání a probíhající trestní stíhání jej přimělo k vyhledání psychiatrické pomoci, přičemž znalecky bylo zjištěno, že zmiňovaný psychický stav obviněného mu nebrání v plnohodnotné účasti na hlavním líčení, neboť mu nebránil ani v době jeho hospitalizace kupříkladu v prostudování spisu.
Jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí mimo jiné případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny - srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další) a v neposlední řadě se dále jedná o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
V dané souvislosti obviněný JUDr. F. pod argument extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními, provedeným dokazováním a právními závěry obou soudů nižších instancí, jenž by jinak teoreticky mohl naplňovat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti podřadil výlučně námitky skutkové, resp. procesní, kdy soudům vytýká, že selektivně vybraly zájmové hovory osob zachycených odposlechy prokazujících vinu obviněného, měly je však provést v nezkrácené verzi a až pak je zhodnotit. Jde tudíž o námitku směřující proti rozsahu dokazování v návaznosti na zjištěný obsah, přičemž dovolatel provádí jeho samostatné zhodnocení, odlišné od důvodných závěrů učiněných předchozími soudy. Dále že soudy nedostatečně posoudily osobnost JUDr. H. a jeho vztah k penězům, takže ten by je sám od sebe obviněnému JUDr. F. neposkytl, čímž se podle dovolatele nevypořádaly s jeho obhajobou a nezohlednily důkazy svědčící v jeho prospěch, k čemuž došlo v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Soudy totiž dotvářely skutkový děj z rozporných výpovědí obviněných JUDr. H. a JUDr. M. Tyto námitky obviněného tak rovněž směřují výlučně do rozsahu dokazování a způsobu, kterým provedené důkazy oba soudy hodnotily, přičemž tvrdí, že ve skutečnosti hodnocení důkazů mělo vyznít výrazně v jeho prospěch. Popírá spáchání trestné činnosti jemu kladené za vinu, zpochybňuje skutková zjištění soudů apod. a vychází celkově z jiných skutkových okolností, než jak je řádně zjistily soudy nižších stupňů. Nadto lze stručně shrnout, že všemi těmito námitkami se zabývaly již soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích, neboť dovolatel totožnou argumentaci již uplatnil ve svém odvolání proti prvostupňovému odsuzujícímu rozsudku. Vyslovené závěry soudů tak rozhodně nelze označit v pojetí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu za extrémně nesouladné s provedenými důkazy.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dále konstatuje, že nalézací soud (strana 58 až 60 odsuzujícího rozsudku) a posléze i soud odvolací (strana 32 až 33 napadeného rozsudku) velice pečlivě posoudily i otázku nesplnění podmínek pro postoupení trestní věci F. K. k posouzení, zda se jedná o přestupek. Jednoznačně vyvrátily obhajobu obviněného JUDr. F. o zákonnosti jeho postupu v této věci. Poukázaly na skutečnost, že ihned po dopravní nehodě K. dne 4. 10. 2012, zaslal advokát svědek JUDr. Š. sms zprávu obviněnému JUDr. H., aby se mu ozval, a posléze téhož dne mu sdělil, že v noci chytli dva jeho kamarády (hokejisty Ž. a K., který neodmítl a měl přes dva ). Již pět dní poté (9. 10. 2012) obviněný JUDr. F. rozhodl o postoupení věci podezřelého ze spáchání trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku do přestupkového řízení, přestože (sice) jedinou dechovou zkouškou bylo zjištěno v dechu K. 2,26 g/kg alkoholu, což nepředstavuje náležité prokázání stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo. Ten však bylo možno v souladu se zavedenou praxí zjistit i výslechy zasahujících policistů, kteří do úředního záznamu o podaném vysvětlení uvedli, že řidič těžce artikuloval, že mu téměř nebylo rozumět, nemohl stát na nohou a neustále se opíral o vozidlo (jejich vyjádření obviněný v odůvodnění předmětného usnesení pozměnil do té míry, že v něm uvedl, že zakročující policisté tvrdili, že sice jevil známky podnapilosti, které však nebyly natolik výrazné, aby u něj prokázaly stav vylučující způsobilost k řízení motorového vozidla) a zároveň byla vyvrácena argumentace obviněného, že v této situaci nelze vyslechnout zasahující policisty jako svědky s ohledem na související judikaturu Nejvyššího soudu, která ovšem na tento případ nedopadá. Nadto byla opilost F. K. dokumentována i lékařskou zprávou a K. byl v době spáchání skutku ve zkušební době podmíněného odložení podání návrhu na potrestání (uložené rozhodnutím státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 ze dne 5. 6. 2012 sp. zn. 1 ZK 126/2012 pro trestný čin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku). Obviněný JUDr. F. tedy jako státní zástupce s mnoholetou praxí úmyslně postoupil trestní věc k projednání skutku jako možného přestupku, ačkoli k tomu s určitostí nebyly splněny podmínky, a věděl, že se tak F. K. vyhne trestnímu postihu, respektive unikne trestu. Je tedy zjevné, že soudy bezesporu řádně prokázaly i úmyslné zavinění obviněného JUDr. F. u přečinů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a nadržování podle §366 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatelův odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. 6 Tdo 1099/2014 je pak zcela nepřípadný, neboť dovolatel nevzal v úvahu, že soudci Krajského soudu v Brně nesprávné postoupení věci z důvodu stanoveném v §222 odst. 2 tr. ř. Městskému úřadu ve Znojmě neučinili „na objednávku” pachatele skutku, který by za jiných okolností byl standardně posuzován jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku.
Stejně tak nalézací soud dovodil, že obdobně se stejným modem operandi postupoval obviněný JUDr. F. i v další kauze, když na základě kamarádských vztahů s obviněným JUDr. H., který inicioval ovlivnění trestní věci J. K. (řídícího dne 2. 11. 2012 osobní motorové vozidlo pod vlivem alkoholu s krevními testy potvrzenou hodnotou 1,21 g/kg alkoholu v krvi) prostřednictvím advokáta JUDr. M. s příslibem JUDr. H. zajistit pozitivní rozhodnutí o odklonu ve prospěch obviněného K. s tím, že JUDr. M. mu sdělil, že peníze nerozhodují, a to tak, že obviněný JUDr. F. úmyslně rozhodl usnesením ze dne 28. 11. 2012 sp. zn. 1 ZK 784/2012 o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání podle §179g odst. 1 tr. ř. obviněného K., ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, a obdržel za to od J. K. prostřednictvím JUDr. M., které posléze předal JUDr. H., částku ve výši 25.000 Kč jako odměnu za co nejrychlejší zdárné ukončení věci a urychlené nabytí právní moci nezákonného usnesení.
Smysl a obsah pojmu prospekty užívaných mezi JUDr. H. a JUDr. F. (jakož i v dalších případech) nalézací soud obsáhle vyložil na straně 43 až 44, kde zohlednil časovou posloupnost jeho plánované dovolené se svědkem M. a její pozdější neuskutečnění a zejména pak užívání pojmu v návaznosti na spáchání předmětného skutku J. K. a následující dílčí smluvené kroky mezi všemi aktéry vedoucí k nezákonnému ovlivnění trestní kauzy obviněného K. zakončené vydáním požadovaného typu rozhodnutí, za nějž obviněný JUDr. F. s JUDr. H. inkasovali úplatek v konkrétní výši. Nalézací soud rovněž adekvátně zdůraznil, že se u obviněného JUDr. F. nejednalo o jediný incident tohoto druhu (viz kupříkladu snaha obviněného o přidělení si kauzy podezřelé V. Z., kterou osobně znal, nebo předání neoficiálního stejnopisu usnesení o skončení věci odklonem v trestní věci svědka V. této osobě potvrzující dovršení předem sjednaného nezákonného postupu). Nelze souhlasit s dovolatelem ani v tom, že by nalézací soud nesprávně přezkoumal posouzení splnění podmínek odklonu u J. K. dovolatelem, tedy že měl obviněný JUDr. F. jako státní zástupce nezákonně přihlédnout k zahlazenému odsouzení J. K., neboť na straně 49 odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně podrobně vysvětlil, že k předchozímu řízení pod vlivem alkoholu u J. K., stejně tak jako k dalším okolnostem, že již mu byl jednou uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, tedy že je řidičem neukázněným a mnohokráte sankcionovaným s vícero zápisy v evidenční kartě řidiče, bylo nutno přihlédnout zejména při hodnocení jeho osoby, jako pachatele trestného činu a jeho tendenci k páchání obdobné trestné činnosti a k okolnostem případu a dosavadnímu životu pachatele, což vylučovalo možnost rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání.
Výtka obviněného JUDr. F. směřující do nemožnosti přihlížet k jeho doznání učiněného toliko ve vztahu k možnému ukončení trestního stíhání podmíněným zastavením trestního stíhání ve smyslu 307 tr. ř., které do protokolu o jeho výslechu nadto nadiktoval přítomný státní zástupce Mgr. Zdeněk Matula, je vytržená z kontextu. Nalézací soud sice na straně 16 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že prohlášení o tom, že se ve věci obviněného K. (skutek ad bod 4 rozsudku soudu prvního stupně) cítí vinen, když jednal na objednávku JUDr. H., považoval obv. F. za úplné doznání a vyjádřil nad svým jednáním lítost . Ve skutečnosti tento soud ale do detailů zhodnotil jednotlivé provedené důkazy a vinu tohoto obviněného komplexně dovodil nikoli z jeho doznání, ale zejména z výpovědí obviněných JUDr. H. a JUDr. M., provedených odposlechů a taktéž z výpovědi JUDr. F. v hlavním líčení, svědčícím o jeho zřejmé obeznámenosti s nezákonností rozhodnutí nejen ve věci obviněného J. K.
Pokud jde o dovolací námitky obviněných K. a JUDr. Š. subsumované pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak tyto mají ryze skutkový charakter s absencí výtek směřujících do právního posouzení skutku, neboť popírají spáchání trestné činnosti, pro niž byli odsouzeni, a zpochybňují zjištěný skutkový děj. Veskrze jde o námitky, ve kterých tito dovolatelé obecně vytýkají, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování, že dokazování bylo nedostatečné, obviněný K. nesouhlasí s hodnocením výpovědi obviněného JUDr. K. M. a zdůrazňuje participaci zemřelého J. Z. na trestné činnosti a jeho účasti na schůzce v kanceláři JUDr. H., kterému dovolatel půjčoval milionové částky, a obviněný JUDr. Š. popírá, že by někomu úplatek slíbil, poskytl či nabídl JUDr. H. JUDr. M. ani JUDr. S. nikoho nekontaktovali v trestní věci svědka K., postup obviněného JUDr. H. byl v souladu se zákonem, a obviněný JUDr. Š. bagatelizuje své jednání, pro něž byl uznán vinným, a označuje je za pouhou přípravu, když tvrdí, že jen zjišťoval podmínky odklonu u svědka K., jako legálního prostředku rozhodnutí v trestní věci, ačkoli bylo v řízení dále náležitě prokázáno, že úplatky předal JUDr. H. způsobem specifikovaným v popisu skutku v bodě 6) odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací argumentace obou těchto dovolatelů tak výlučně směřuje do oblasti skutkových zjištění, čili deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Je proto třeba uzavřít, že obvinění K. a JUDr. Š. ve skutečnosti v dovolání neuplatnili jedinou námitku vztahující se k hmotněprávnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem a z charakteru jejich námitek je zřejmé, že jimi vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištěného skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazují na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku, aniž by je podpořili jakýmkoli argumentem týkajícím se užité právní kvalifikace. Takové námitky jsou proto z pohledu uplatněného dovolacího důvodu skutkové a tudíž nikoli relevantní, takže dovolací soud není oprávněn se jimi zabývat.
V tomto směru proto ze shora popsaných důvodů nedošlo ve vztahu k obviněným ani k porušení principu in dubio pro reo a presumpce neviny. Obviněným JUDr. H. navrhovaný výslech svědka H., obviněným K. navrhovaný výslech jeho právního zástupce Mgr. M. P., K. P. a D. R., nepředstavují tzv. opomenuté důkazy, jež by zapříčinily porušení práva obviněných na spravedlivý proces, kdy je nutno rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04), jelikož nalézací soud na straně 30 logicky zdůvodnil jejich nadbytečnost.
Ve vytýkaných směrech tak nedošlo k pochybení v rozsahu a intenzitě, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě existence extrémního nesouladu mezi obsahem spisu a provedenými skutkovými zjištěními a tím i nezbytnosti zrušit napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů. Na základě provedeného zhodnocení těchto důkazů pak soud prvního stupně dospěl ke skutkovým zjištěním, která rozhodně nelze označit za taková, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházela v úvahu, a tudíž by byla s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Naopak soudy obou stupňů své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V podrobnostech proto Nejvyšší soud může na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odkázat.
Jediným dovolacím argumentem obviněného JUDr. H. směřujícím do právního hodnocení skutku je tvrzení, že jednání popsané pod bodem 6) rozsudku soudu prvního stupně, spočívající v domlouvání se s obviněným JUDr. Š. na přijetí úplatku ve výši 200.000 Kč, nemůže být trestným činem ani podle jeho vyjádření dokonaným pokusem, ale toliko formou přípravy, která není v posuzovaném případě trestná.
Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný JUDr. H. nejpozději od října 2012 do počátku února 2013 na různých místech v P., zejm. v P. – V. a P. – P. nejprve za účelem zjištění stavu věci a ovlivnění rozhodnutí ve prospěch V. K. v jeho trestní věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 1 T 2/2012 pro trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku kontaktoval soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Zdeňka Sováka a státní zástupkyni Městského státního zastupitelství v Praze JUDr. Dagmar Máchovou a zjišťoval od nich zde uvedené konkrétní informace, se JUDr. H. dne 2. 1. 2013 v jednací síni č. 137 v budově Obvodního soudu pro Prahu 2 s obviněným JUDr. Š. dohodl na tom, že řízení bude ovlivněno za částku 200.000 Kč poskytnutou V. K. prostřednictvím obviněného JUDr. Š. blíže nezjištěným osobám, a téhož dne tamtéž obviněný JUDr. Š. informoval JUDr. H. o způsobení dopravní nehody v opilosti V. K. vyšetřované policií a souvisejících údajích o pachateli s tím, aby JUDr. H. ovlivnil věc v jeho prospěch zajištěním rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání a v kooperaci s obviněným JUDr. Š. a jeho vědomím, po příslibu, že V. K. z toho chlastu vytáhne , nejpozději dne 7. 1. 2013 kontaktoval státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 JUDr. P. S., jemuž slíbil částku ve výši 50.000 Kč, což obviněný Š. akceptoval spolu s návrhem obviněného JUDr. H., že každý z obou obviněných dostane rovněž částku 50.000 Kč od V. K. za svou intervenci v jeho případu, a částku v přesně nezjištěné výši předanou obviněným Š. JUDr. H. předal JUDr. H. dne 14. 1. 2013 kolem 13:15 hod. na parkovišti poblíž budovy Obvodního soudu pro Prahu 2 ve 13:25 hod. JUDr. P. S., a dále konkrétně instruoval obviněného Š. ohledně dalších kroků pro splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, a telefonicky kontaktoval dne 5. 2. 2013 soudního znalce v oboru toxikologie Ing. Jaroslava Zikmunda přibraného jako znalce v dané trestní věci V. K. s tím, ať je znalecký posudek hezky udělaný .
Prohlašuje-li obviněný JUDr. H., že se dopustil nanejvýš přípravy, neboť k žádnému takovému jednání nedošlo, a rozhovor mezi ním a JUDr. Š. nenaplňuje žádný z trestných činů ani pokus o ně, vychází z odlišného než soudy zjištěného skutkového děje, neboť zločin podplacení podle §332 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku naplnil právě tím, že úplatek státnímu zástupci JUDr. P. S. skutečně poskytl, jelikož mu jej přímo bezprostředně předal jako hlavní článek řetězce osob zapojených do ovlivňování trestních kauz jednotlivých pachatelů, kdy podle zažitého vzorce jej oslovila osoba zvenčí, v jejíž prospěch, popřípadě ve prospěch jiné osoby měl za poskytnutí úplatku v podobě peněz sám rozhodnout o odklonu trestního řízení, respektive zařídit, aby tak rozhodl již státní zástupce v přípravném řízení (například JUDr. F. F. či JUDr. P. S.) za patřičný obnos. Jeho jednání tak nemůže mít pouhý charakter přípravy, neboť z popisu zjištěného skutku je zcela zřejmé, že trestný čin sám náležitým způsobem dokonal.
Stejně tak jedinou právní námitkou obviněného JUDr. F. je nemožnost posouzení skutku popsaného pod bodem 4) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, jako zločinu přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť dovolatel o žádný úplatek nežádal ani jej nepřijal a obviněný JUDr. H. mu dopředu žádnou částku za vydání rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání v souladu s §179g odst. 1 tr. ř. ve věci obviněného J. K. nesliboval. Jedná se však o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť pro naplnění zákonného znaku přijetí úplatku postačí, že k jeho přijetí dojde před obstaráváním věci obecného zájmu, v jeho průběhu nebo dodatečně, aniž by byla vyžadována předchozí úmluva jednotlivých aktérů, tedy k přijetí úplatku může dojít i bez předchozí nabídky nebo slibu či předchozí úmluvy. Nelze souhlasit s dovolatelem, že z popisu skutku nevyplývá, že by měl přijmout či žádat jakýkoli úplatek, neboť je v něm uvedeno, že jej JUDr. H. dne 5. 11. 2012 po vzájemné domluvě s obviněným JUDr. M. týkající se ovlivnění výsledku trestního řízení telefonicky kontaktoval, aby se podíval na případ obviněného K. vyšetřovaného policií, který dne 2. 11. 2012 řídil osobní motorové vozidlo pod vlivem alkoholu se zjištěnou hodnotou 1,21 g/kg alkoholu v krvi, následně se dne 8. 11. 2012 obvinění JUDr. F. s JUDr. H. sešli, aby projednali postup ve věci, a v průběhu toho jednání JUDr. H. telefonoval obviněnému JUDr. M., že může slavit a všechno je v naprosté pohodě; JUDr. H. pak obdržel od obviněného JUDr. M. částku ve výši 50.000 Kč, kterou rozdělil do dvou obálek, a jednu s částkou 25.000 Kč předal JUDr. H. obv. F. jako odměnu dne 28. 11. 2012 kolem 12:00 hod. před budovou Obvodního soudu pro Prahu 2, neboť obv. F. i s vědomím zákonných důsledků neodsouzení obv. K. rozhodl v trestní věci vedené u Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 pod sp. zn. 1 ZK 784/2012 usnesením ze dne 28. 11. 2012 o podmíněném odložení návrhu na potrestání dle §179g odst. tr. řádu i přesto, že pro takový postup ve prospěch obv. K. nebyly splněny zákonné podmínky . Obviněný JUDr. F. tedy obdržel od JUDr. H. v den vydání svého nezákonného rozhodnutí za něj úplatek ve výši 25.000 Kč, tedy byl jednoznačně srozuměn s tím, že je honorován za rozhodnutí na objednávku, a nebylo rozhodné, zda měl odměnu za něj dopředu slíbenu či zda věděl, z jakého zdroje tyto peníze pocházejí, nebo že je předtím obdržel JUDr. H. od jiné osoby.
Z uvedeného je zřejmé, že již odvolací soud se podrobně vypořádal s argumentací obviněných znovu uplatňovanou v jejich dovolání pouze z důvodu, že obvinění nejsou spokojeni s výsledkem předchozího řízení, ačkoliv skutky napadené dovoláními byly správně právně posouzeny. Nejvyšší soud proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, v nichž se oba soudy pečlivě zabývaly a vypořádaly se všemi námitkami obviněných. Není proto v daném ohledu možno souhlasit s obviněným JUDr. Š., že by odůvodnění rozsudku napadeného dovoláními stálo v rozporu s §125 odst. 1 tr. ř. jako paušální a nedostatečné. Naopak se jedná o ucelená rozhodnutí plně vyhovujícím všem zákonným požadavkům na řádné odůvodnění odsuzujících rozsudků, v nichž se oba soudy obsáhle vypořádaly s námitkami obviněných, jež znovu opakují i ve svých dovoláních, přičemž zvláště nalézací soud svědomitě popsal jednotlivé vazby mezi stíhanými osobami, analyzoval ve věci učiněné odposlechy ve vztahu k uskutečněným telefonickým hovorům a osobním schůzkám aktérů předmětné trestné činnosti v souvislosti s časovým sledem událostí kauz, jež ovlivnily, a logicky vysvětlil, jaké výpovědi považoval za věrohodné, a které nikoli.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , jenž uplatnili obvinění JUDr. Š. a K. , je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k).
Obviněný JUDr. Š. tento dovolací důvod uplatnil podobě, která odpovídá jeho první variantě, tedy že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro zamítnutí jeho odvolání podle §256 tr. ř. Naplnění první z variant tohoto dovolacího důvodu je ale v posuzovaném případě vyloučeno z toho důvodu, že Krajský soud v Praze ve smyslu ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. odvolání tohoto obviněného věcně přezkoumal a podle §256 tr. ř. je v napadeném rozsudku zamítl. Uvedená varianta dovolání je totiž přípustná toliko ve dvou alternativách: 1) pokud byl řádný opravný prostředek (stížnost či odvolání) zamítnut z formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí, nebo 2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol., Trestní řád II. Komentář. 7. vydání, 2013, str. 3174). Jelikož jak bylo uvedeno výše, odvolání obviněného bylo řádně věcně přezkoumáno a bylo o něm rozhodnuto ve veřejném zasedání, nepřichází tato alternativa v úvahu.
Z dovolání obviněného J. K. pak není vůbec patrno, které námitky podřadil pod tento dovolací důvod. Proto je třeba konstatovat, stejně jako již dříve u obviněného JUDr. Š., že pokud jde o první variantu, tak k této nemohlo dojít, jelikož odvolání obviněného odvolací soud věcně přezkoumal ve veřejném zasedání a v jeho prospěch následně změnil výrok o trestu. Druhá varianta spočívající v tom, že byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod nějž obviněný K. podřadil výlučně skutkové námitky, které nebyly s to jej naplnit, proto nemohla být též naplněna. Dovolací důvod pod písm. l ) zde totiž byl nerozlučně spjat se současným závěrem, že byl naplněn i dovolací důvod pod písm. g). K takovému zjištění ale, jak vyplynulo shora, v daném případě nedošlo.
Ze všech výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud s právním posouzením skutků, jak jej ve svém celkovém výsledku učinily soudy nižších stupňů, a které byly ze strany dovolatelů napadeny, ztotožnil a dospěl k závěru, že jejich výhrady nemají opodstatnění, popřípadě nevyhovují uplatněným dovolacím důvodům, neboť rozsudek soudu prvního stupně ani rozsudek odvolacího soudu vytýkanými vadami netrpí.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných JUDr. O. H. a JUDr. F. F., jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněných JUDr. B. Š. a J. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podaná z jiných důvodů, než jak jsou vymezeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí pak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
S ohledem na takto učiněné rozhodnutí ohledně podaného dovolání, nebyl v předchozí době akceptován návrh obviněného JUDr. O. H. na odklad (přerušení) výkonu rozhodnutí ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., neboť předseda senátu dovolacího soudu nedospěl k závěru, že by zde byly přítomny důvody pro takové rozhodnutí. Samostatné negativní rozhodnutí (usnesení) v tomto směru vydáno nebylo, ale je pouhou součástí odůvodnění tohoto rozhodnutí o dovolání obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007 sp. zn. 11 Tdo 494/2007).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení §265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 12. 2016
JUDr. František Hrabec
předseda senátu