ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1529.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1529/2018-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 1. 2019 o dovolání obviněného D. Ch. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 3 To 12/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 91/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného D. Ch. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 3 T 91/2015, byl obviněný D. Ch. uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 29. 4. 2014 v době kolem 23.00 hodin v Českých Budějovicích, v ulici XY, na chodníku před prodejnou XY, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl L. K., nar. XY, tak, že ho udeřil pěstí do čelisti, čímž mu způsobil otok v průběhu dolní čelisti vpravo, podslizniční krevní výron na spodině dutiny ústní vpravo, podslizniční krevní výron za posledním zubem (stoličkou) vlevo, subluxaci (neúplné vymknutí) 8. zubu vlevo dole, zlomeninu jednoho z kořenů před úrazem již destruovaného 7. zubu vlevo dole a dvojitou zlomeninu dolní čelisti a to vpravo v místě 6. zubu a vlevo v místě 8. zubu, tedy zranění hodnocené ze soudně lékařského hlediska jako zranění těžké s obvyklou dobou léčení 8-10 týdnů.
Za to a za skutek uvedený pod bodem 2 výroku o vině rozsudku a sbíhající se trestnou činnost, pro kterou již byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 2 T 51/2014, byl obviněný odsouzen podle §146 odst. 3 tr. zákoníku a za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 60 (šedesáti) měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 2 T 51/2014, který nabyl právní moci dne 15. 6. 2015, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušený výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem v Praze, Orlická 2020/4, Praha 3, IČ 41197518, na náhradě škody částku 25.729 Kč.
Obviněný byl dále v části rozsudku označené jako „B“ shledán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku, dílem sám, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to za skutky označené body 4, 6–10, 13–16 výroku o vině, dále pak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, dílem sám, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to za skutky označené body 6, 7, 9 a 16 výroku o vině, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku v bodech 4, 6, 7, 10, 13 a 15 výroku o vině a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, a to za skutek označený bodem 7 výroku o vině.
Za to byl podle §205 odst. 3 tr. zákoníku a za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 42 (čtyřicet dva) měsíců.
Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks svítilny zn. EMOS žluté barvy s 6 led diodami, která byla použita ke spáchání trestného činu (bod 16 rozsudku), a která je uložena na Policii ČR, Krajském ředitelství policie Jihočeského kraje, Územním odboru České Budějovice, Plavská č. 2, České Budějovice.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným, jak je blíže rozvedeno v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 3 T 91/2015. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození, specifikovaní v tomtéž rozsudku, odkázáni se zbytkem svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla Základní škola Hlinecká, se sídlem Komenského 748, Týn nad Vltavou, IČ 60077034, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. per analogiam byli poškození z obžaloby vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 91/2015, označení v rozsudku, odkázáni s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 3 T 91/2015, podal obviněný odvolání, a to do některých výroků o vině a trestu, do výroku o trestu a náhradě škody.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 3 To 12/2018 , a to tak, že jej podle §258 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve výroku o náhradě škody týkající se části „B“ rozsudku částečně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně doplnil o zprošťující výrok ve vztahu k některým skutkům z obžaloby.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 3 To 12/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 1393–1395), jímž napadá toliko část, ve které nebylo vyhověno jeho odvolání ohledně části „A“ bodu 1 rozsudku soudu prvního stupně, v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obviněný uvedl, že pokud se týká jednání uvedeného pod bodem 1 části „A“ rozsudku soudu prvního stupně, provedené důkazy svědčí o tom, že jeho jednání nenaplňuje znaky trestného činu ublížení na zdraví, nýbrž důvody nutné obrany podle §29 tr. zákoníku. Okresní soud naproti tomu dospěl k tomu, že obhajoba obviněného byla vyvrácena, když vyhodnotil výpovědi svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch, jako účelové a nadto mnohdy vzájemně nekorespondující. Toto nenapravil ani krajský soud, který v hodnocení důkazů soudem prvního stupně neshledal žádná pochybení a uzavřel, že obviněný nebyl ohrožen na svém zdraví a životě, aby musel takovýmto způsobem pacifikovat poškozeného. Obviněný namítá, že soudy skutek nesprávně právně posoudily, přičemž následně připomíná vlastní výpověď a závěry znaleckého posudku. Neztotožňuje se s hodnocením soudů stran nepřiměřenosti obrany, když připomíná, že poškozený do něj několikráte strčil a následně jeho gesta nemohla být vyložena jinak, než jako příprava k následnému útoku, přičemž odkazuje na svědecké výpovědi svědků O. S., K. S. a D. G. Ze svědeckých výpovědí pak podle obviněného jasně vyplývá, že poškozený K. byl tím, kdo konflikt vyprovokoval, přičemž on toliko reagoval intuitivně a v rámci obrany. Dále připomíná, že schopnost svědků vybavit si detaily události s odstupem dvou let klesá, a pokud by chtěli svědci vypovídat účelově nebo byli instruováni, tak by zde právě v takovém případě nebyly nesrovnalosti a odlišnosti. Z provedeného dokazování vyplynulo, že se pouze bránil. Soudům vytýká nesprávnou kvalifikaci skutku a také to, že se nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami.
Obviněný dále namítá nepřiměřenost trestu, přičemž má za to, že vzhledem k pravidlům o ukládání úhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku (pozn. Nejvyššího soudu správně má být zřejmě souhrnného) měl být ponechán v platnosti trest 48 měsíců uložený předchozím odsuzujícím rozhodnutím.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a rozsudek Krajského soudu Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 3 To 12/2018, zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, konkrétně rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 3 T 91/2015, a to v části v níž byl shledán vinným pod bodem 1. Dále obviněný navrhuje, aby byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 3 T 91/2015, ve výroku o trestu v části „A“ rozsudku, kterým mu byl uložen souhrnný trest v délce 60 měsíců, a aby mu byl uložen souhrnný trest v délce 48 měsíců.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 15. 11. 2018, sp. zn. 1 NZO 1103/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky obviněného se mohou zdát mimo uplatněný dovolací důvod, když směřují do přiměřenosti trestu a do skutkových zjištění. Toto by však mohlo platit pouze v případě, kdy by skutková zjištění nalézacího soudu byla potvrzena odvolacím soudem, což se však v daném případě nestalo, když odvolací soud na str. 9 a 10 rozsudku přistupuje i na verzi tvrzenou obviněným o předešlém fyzickém útoku, k čemuž uvádí konkrétní citace a podotýká, že odvolací soud ne zcela důsledně používá podmiňovací způsob a tyto úvahy neodděluje od ostatní argumentace. Následně pak státní zástupce uvádí, že tyto úvahy v odůvodnění by byly bezpředmětné, pokud by byly doprovázeny správným právním posouzením. Odvolací soud totiž uvádí, že o nutnou obranu nejde, byla-li obrana zjevně nepřiměřená, přičemž nynější pojetí nutné obrany vyžaduje, aby se jednalo o obranu zcela zjevně nepřiměřenou, k čemuž státní zástupce odkazuje na názory nauky i na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Z tohoto dovozuje, že pokud by se skutek stal tak, jak jej připouští v odůvodnění svého rozsudku soud odvolací, jednalo by se ze strany obviněného o nutnou obranu. Odvolací soud tedy zpochybnil skutková zjištění nalézacího soudu, a to bez toho, aby zopakoval nebo doplnil dokazování, což je samo o sobě považováno za vadu naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k čemuž opět odkazuje na judikaturu. Dále státní zástupce uvádí, že nepovažuje za možné vycházet ze skutkového zjištění učiněného nalézacím soudem, jelikož tento je pro obviněného nepříznivější a důsledky pochybení soudu nesmí nést obviněný. Státní zástupce pak uvádí, že odvolací soud nedovoleně změnil skutková zjištění ve prospěch obviněného, avšak výsledný skutek nesprávně právně posoudil v jeho neprospěch. V důsledku tohoto tedy považuje dovolací důvody za naplněné.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek nalézacího soudu, v částech týkajících se skutku pod bodem 1 zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 3 To 12/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného částečně změnil a částečně doplnil, avšak ve vztahu ke skutku, vůči němuž obviněný směřuje své dovolání, rozhodl tak, že napadený rozsudek zůstává v platnosti, čímž vytvořil procesní situaci obdobnou tomu, jako by odvolání obviněného do tohoto skutku zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. Ch. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výslech svědků O. S., K. S. a D. G., znalecký posudek) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, zda byl obviněný ohrožen na životě a zdraví), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. vyplývá z nich, že jeho jednání vykazovalo všechny znaky nutné obrany) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že poškozený jej několikráte se značnou silou strčil a následně rozhodil rukama tak, že toto vypadalo jako příprava útoku).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný D. Ch. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný sice vznesl námitku, že předmětné jednání není trestným činem, neboť mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně, kteroužto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, nesprávně zjištěný skutkový stav a zejména pak jeho vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.
Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat . Podle okolností případu musí tedy být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen . Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Pouhá přestávka v boji, po níž lze očekávat pokračování (např. útočník upadl, ale je nadále bojeschopný), by však nestačila. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana již přípustná (např. když útočník ukončil fyzické napadení, kterým úmyslně způsobil ublížení na zdraví, odchází a v tom okamžiku po něm poškozený hodí kamenem, nelze takové jednání považovat za nutnou obranu). Nemůže už jít o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu, když útok na něho byl již skončen (srov. R 77/1952).
Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku . Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná . U nutné obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality (srov. R II/1965) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 397-414.
Toto subjektivní pojetí dává soudu směrnici, aby jednak posuzoval podmínky nutné obrany s určitou velkorysostí (blahovolně) a jednak tyto podmínky zvažoval především z hlediska představ osoby, která se brání. Přiměřenost nutné obrany je třeba hodnotit též se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která odvracela útok, tj. podle toho, jak se čin útočníka jevil tomu, kdo jej odvracel (srov. B 3/1983-15, dále i R 41/1980 a R 18/1982). Subjektivní pojetí však nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např. na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami. Nelze tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok. V projednávané věci však tyto podmínky splněny nejsou.
V projednávané věci soudy správně dovodily závěr, že se o nutnou obranu nejednalo. Nalézací soud uvedl, že neuvěřil obhajobě obviněného ani svědkům vypovídajícím účelově ve prospěch obhajoby (pozn. v rozsudku soudu prvního stupně na str. 18 nesprávně uvedeno obžaloby, ale jedná se o zjevný přepis), což i dostatečně odůvodňuje, když uvádí jednotlivé rozpory mezi svědeckými výpověďmi i výpovědí obviněného. Nelze pak přisvědčit obviněnému v tom, že vypovídali-li by svědci účelově a instruovaně, bude jejich výpověď naopak totožná a že určité rozpory svědčí o jejich věrohodnosti i s ohledem na časový odstup a vnímavost jednotlivých osob. Primárně je třeba podotknout, že tato argumentace vychází toliko z vlastních hodnotících úvah obviněného a je na hraně spekulace, čímž se stává zcela nepřípustnou. Nejvyšší soud proto jen stručně připomíná, že neshledal v hodnocení důkazů soudem prvního a potažmo ani druhého stupně takové vady v procesu dokazování, zejména pak hodnocení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Soud prvního stupně logicky odůvodnil, proč nepovažuje výpovědi svědků za věrohodné, což potvrdil i odvolací soud a Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje. V souladu s těmito závěry proto soud prvního stupně nereflektoval tato svědectví ani při tvorbě skutkové věty, kde není o předešlém fyzickém útoku na obžalovaného ani zmínka, přičemž toto je odůvodněno právě rozpory v jednotlivých svědectvích (podle jednoho svědka měl obviněný po strčení upadnout, což netvrdí ani obviněný; na místo přišel jen poškozený a obviněný zde již byl, přičemž i obviněný uvádí, že měli společnou cestu poměrně dlouhou dobu; svědkyně hovořila o facce a úder pěstí vyloučila; podle svědkyně D. G. si poškozený po útoku na nic nestěžoval, přičemž podle svědkyně K. S. začal křičet, apod.)
Odvolací soud se pak se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, zejména potvrdil logičnost a bezvadnost hodnocení důkazů, a uzavřel, že v posuzovaném případě rozhodně nešlo o situaci, která by podporovala závěr směřující k aplikaci §29 tr. zákoníku o nutné obraně . Je pravdou, že odvolací soud nesprávně uvedl, že o nutnou obranu přitom nejde, byla-li obrana zjevně nepřiměřená , a to i přesto, že zákon v §29 odst. 2 tr. zákoníku vyžaduje, aby nutná obrana byla zcela zjevně nepřiměřená. Nejvyšší soud si je vědom toho, že nepostačuje, aby byla obrana vyhodnocena jako nepřiměřená, když se jedná o privilegovaný případ krajní nouze, nevyžadující uplatnění principu subsidiarity, a není tedy vyloučeno, aby obránce způsobil útočníkovi závažnější újmu, než která mu hrozila (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 19/1958, č. 25/1976 a č. 8/1988, č. 25/1976 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soud ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1197/2013), jak správně připomíná i státní zástupce. Současně však nelze odhlédnout od skutečnosti, že odvolací soud se v prvé řadě ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a tedy nepřistoupil na obhajobu obviněného a veškerou svoji argumentaci vztahující se k přiměřenosti, respektive splnění podmínek vylučující aplikaci §29 tr. zákoníku o nutné obraně, uvádí toliko nad rámec nutnosti. Nejvyšší soud připouští, že odvolací soud v této části odůvodnění poměrně nešťastně zachází s podmiňovacím způsobem, jak správně upozornil státní zástupce (zejména v bodě 13 odůvodnění) a současně i s argumentací ve vztahu k přípustnosti nutné obrany. Avšak ani toto podle Nejvyššího soudu nezakládá takové vady, které by jakkoliv odůvodňovaly kasaci předmětných rozhodnutí, když jsou toto výhrady směřující výlučně vůči odůvodnění rozhodnutí a jako takové podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.
Nadto z kontextu celého odůvodnění vyplývá právě to, že odvolací soud odmítá skutkovou verzi obhajoby a hodnocení důkazů, a i pokud by ji připustil, pak by v tomto neshledal naplnění podmínek pro aplikaci §29 tr. zákoníku o nutné obraně.
Nejvyšší soud si je vědom, že ani trestní řízení se nesmí v žádném svém okamžiku ocitnout mimo rámec ústavně zaručených práv a svobod, a to ani ve fázi přezkumu Nejvyšším soudem, na základě restriktivního a formalistického výkladu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak již judikoval i Ústavní soud: „ Přezkumný rámec nelze vymezit tak, že bude omezeno základní právo na přístup k soudu pro dovolatele, který jinak v celém řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v důsledku pochybení soudů nižších stupňů, došlo k zásahu do jeho základního práva. Stejně tak musí výklad dovolacích důvodů respektovat ústavní příkaz rovnosti účastníků řízení, zakotvený mj. v čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje a odmítá se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. Ústavní soud již konstatoval, že v ústavním pořádku není zakotveno právo stěžovatele na mimořádný opravný prostředek. Avšak to neznamená, při existenci takového opravného prostředku, že by jeho posuzování stálo z hlediska ústavnosti mimo rámec spravedlivého procesu, jinými slovy že se rozhodování o dovolání, byť jen v některé ze svých částí, nachází v ústavně právním vakuu a že trestní řád nemusí být vykládán ústavně konformním způsobem “ (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, příp. srov. s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/1995).
Podle Ústavního soudu může pak k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04: „ Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu ,opomenut‘) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další) “.
Obecně lze stručně uzavřít, že je-li ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z takovéhoto procesu vyplývajícími, je zde naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K tvrzenému extrémnímu rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními však v dané věci nedošlo. Skutečnost, že se soud přikloní k verzi hodnocení důkazů odpovídající skutkovým závěrům obžaloby, jsou-li tyto závěry řádně odůvodněny, neznamená porušení zásad hodnocení důkazů a nezakládá tak vadu řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
K námitkám týkajícím se nepřiměřenosti uloženého souhrnného trestu je třeba uvést, že takovéto námitky nejsou způsobilé naplnit namítaný ani žádný jiný dovolací důvod (usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. R 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obecně lze konstatovat, že vůči výroku o trestu lze vznést námitky pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010). Tento dovolací důvod však obviněný neuplatnil. Nejvyšší soud i přes tuto skutečnost pouze okrajově připomíná, že i pokud by tak obviněný učinil, jednalo by se i tak o irelevantní námitku. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Pokud by měl být uložen trest ve stejné výměře jako trest původní, nejedná se o uložení souhrnného trestu, ale je nutné aplikovat ustanovení §44 tr. zákoníku o upuštění od uložení souhrnného trestu. Aplikace tohoto ustanovení připadá v úvahu pouze na základě uvážení soudu o výměře trestu, nejedná se tedy o nárokovou právní normu.
Jak ze shora uvedeného vyplývá, Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s výkladem státního zástupce, který taktéž navrhoval zrušení napadeného rozhodnutí za současného zrušení rozsudku nalézacího soudu pro nesprávnou aplikaci hmotného práva, konkrétně posouzení splnění podmínek nutné obrany. Ačkoliv v obecné rovině jsou východiska a státním zástupcem užitá judikatura zcela správné, nelze než konstatovat že i státní zástupce ve svém vyjádření vycházel ze skutkového stavu tvrzeného obviněným a nikoliv skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Pochybení, na které státní zástupce upozornil v odůvodnění odvolacího soudu, jsou zcela formalistického a jazykového rázu, přičemž však smysl argumentu zůstal v kontextu celého odůvodnění zachován, a proto nebylo možno najít jakýkoliv rozpor nebo nesoulad. Jiné vady dokazování zakládající jakékoliv pochybnosti pak ani sám státní zástupce neshledává. Nejvyšší soud pak konstatuje, že po přezkoumání napadených rozhodnutí a předcházejícího řízení k obdobnému závěru taktéž nedospěl.
Jelikož je nutná obrana úplným vyviněním se, je třeba užití tohoto institutu velmi pečlivě zvažovat. Tento požadavek byl ze strany soudů dodržen.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu