ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.594.2019.1
sp. zn. 3 Tdo 594/2019-622
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. 10. 2019 o dovolání obviněného M. B. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 11 To 241/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 105/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 22. 11. 2018, č. j. 11 To 241/2018-580, v části v níž zůstal nedotčen výrok o vině trestným činem pohlavního zneužití podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona. Zároveň se zrušuje jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. 6. 2018, č. j. 1 T 105/2017-520, a to ve výroku jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem pohlavního zneužití podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona a ve výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Mělníku přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. 6. 2018, sp. zn. 1 T 105/2017, byl obviněný M. B. uznán vinným zločinem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zákon“) (body 1 a 2 výroku o vině) a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník) ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku (bod 3 výroku o vině), kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že
1) v blíže neupřesněné době měsíce května roku 2008 na návštěvě u matky jeho současné manželky N. B., nar. XY, na blíže neuvedené adrese na Ukrajině, v průběhu noci a to když obžalovaný, jeho manželka a v té době nezletilá dcera jeho manželky AAAAA (pseudonym), nar. XY, která s nimi žila ve společné domácnosti, spali ve společné posteli tak, že mezi obžalovaným a poškozenou AAAAA ležela N. B., využil toho, že tato spala a přes ní se natáhl k nezletilé AAAAA a zajel jí rukou pod kalhoty od pyžama a kalhotky, následně jí začal osahávat přirození a krouživými pohyby se ji snažil stimulovat, což poškozenou vzbudilo, avšak tato se bála pohnout a nevěděla, co má dělat, tak pouze vzlykala,
2) v blíže nezjištěné době od měsíce května roku 2008 do 5. 3. 2009, kdy poškozená nezletilá AAAAA, nar. XY, bydlela se svou matkou N. B., nar. XY, a obžalovaným ve společné domácnosti v bytě na adrese XY, XY, opakovaně v uvedeném bytě osahával přes oblečení hýždě nezletilé AAAAA, kdy nezřídka při tomto chování byl nahý, v průběhu jejich pobytu na uvedené adrese několikrát obžalovaný přišel za nezletilou poškozenou AAAAA do jejího pokoje v noci, přistoupil k její posteli, stoupl si nad poškozenou a začal ji přes pyžamo osahávat, kdy rukou jí zajížděl mezi nohy a hladil jí přirození, což poškozenou vzbudilo a přimělo ji ke slovní obraně,
3) v blíže nezjištěný den v červnu 2016 kolem půlnoci, kdy poškozená N. B., nar. XY, spala sama v ložnici, která se nachází v domě č.p. XY, v ulici XY, v obci XY, okr. Mělník, přišel obžalovaný, který v této době se svou manželkou N. B. nesdílel společnou ložnici a spával s jejich nezletilým synem BBBBB (pseudonym) v jiné místnosti, do ložnice, kdy svým příchodem probudil poškozenou, strhl z ní peřinu, nalehl na ni, a přes její odpor uchopil její ruce za zápěstí a tyto přitlačil do polštáře vedle hlavy poškozené, přitom jí říkal „co jsi za manželku, teď budeš jako muslimka a ta musí dělat, co chce chlap a nemůže ho odmítat“, poškozená se začala bránit trháním, posléze jí obžalovaný jednu ruku pustil a začal z poškozené strhávat kalhoty od pyžama, poškozená ho odstrkávala uvolněnou rukou, říkala, ať ji nechá být a plakala, zmítala se, až se vyprostila z jeho sevření a utekla z postele směrem k oknu, avšak obžalovaný se jí znovu snažil uchopit, čemuž se ona aktivně bránila kopáním a i křikem, říkala mu, že si sex nemůže vynutit silou, následně do ložnice přiběhla její dcera AAAAA, nar. XY, a obžalovaný svého jednání zanechal a odešel z pokoje.
Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 (třicetišesti) měsíců.
Podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 (čtyřicetiosmi) měsíců za současného stanovení dohledu nad obviněným.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit nemajetkovou újmu poškozené AAAAA, nar. XY, bytem XY, XY, ve výši 40.000 Kč a N. B., nar. XY, bytem XY, XY, ve výši 20.000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené AAAAA a N. B. odkázány se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. 6. 2018, sp. zn. 1 T 105/2017, podal obviněný i jeho matka R. B. odvolání směřující do všech výroků rozhodnutí.
O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 11 To 241/2018 , a to tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného i jeho matky odmítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. B. dovolání (č. l. 592–602) v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. , maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný má za to, že odvolací soud měl rozhodnutí nalézacího soudu zrušit či změnit, když pro to byly dány zřetelné podmínky. Rozhodnutí nalézacího soudu spočívá v absenci prokázání základních znaků skutkové podstaty protiprávního jednání kladeného mu za vinu, které by odpovídalo skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Skutky, tak jak byly zjištěny ve vztahu k obviněnému, a jak jsou popsány v soudních rozhodnutích, nemohou být s ohledem na zjištěný skutkový stav věci za žádných okolností kvalifikovány jako trestný čin pohlavního zneužívání kvalifikované skutkové podstaty či zvlášť závažný zločin znásilnění, a tudíž lze oběma rozhodnutím vytknout nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, které jsou nadto v extrémním rozporu s provedenými důkazy. V rámci celého řízení proti sobě stály variabilní závěry možných skutkových okolností, přičemž soudy akceptovaly právě ty zdánlivě usvědčující, aniž by pro takový závěr existovala přijatelná a věrohodná opora. Soudy tedy z důkazů, které odůvodňují dvojí možný závěr o vině, zvolily v rozporu se zásadou in dubio pro reo, ten pro obviněného méně příznivý.
V posuzované věci proti sobě stály dvě verze výpovědi. Na jedné straně výpověď obviněného a na straně druhé výpověď poškozené AAAAA v bodě 1) a 2) a poškozené B. v bodě 3). Soudy uzavřely, že v dané věci jsou výpovědi poškozených jedinými přímými, a navíc i usvědčujícími důkazy, avšak nehodnotily okolnosti, za kterých poškozené přicestovaly do ČR, jak zde probíhala jejich adaptace, jaký byl vztah mezi jednotlivými poškozenými a obviněným na počátku jejich vztahu, v době oznámení údajné trestné činnosti na policii a jak se tento vztah vyvíjel. Odhlédly od toho, že probíhá rozvodové řízení mezi poškozenou B. a obviněným, že obviněná brání jakýmikoliv prostředky styku s jeho nezletilými dětmi, což objasňuje jak účel oznámení, tak její výpovědi. Pravý důvod nařčení se odrazil zejména v paralelně probíhajícím řízení před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 32 Co 672/2016, což však zůstalo soudy ignorováno. Ty se spokojily s tím, že obě poškozené vše dostatečně vysvětlily, a že jejich výslechu dokonce předcházelo zákonné poučení. Chování poškozených na veřejnosti přes výpovědi svědků nic neznamená, a je nutné vyjít z toho, co viděly a vnímaly pouze ony, kdy svědkyně H. a M. něco potvrdily, avšak bez konkrétního vztahu k času, místu a osobě obviněného. Usnesení odvolacího soudu se vůbec nezabývalo skutečnostmi významnými pro naplnění skutkové podstaty, přičemž obviněný poukazuje na to, že soud se věnoval zařízení, které poškozená AAAAA našla v koupelně či skutečnosti, že snad obviněný chodil občas doma nahý. Dále poukazuje na rozpor ve výpovědi svědkyně AAAAA, která při výslechu na policii tvrdila, že ke znásilnění poškozené B. mělo dojít před Vánoci, a nikoliv v létě, jak tvrdila samotná poškozená B. Dále poukázal na část výpovědi svědkyně M., které se poškozená B. svěřila s tím, že po poškozené B. obviněný „ vyjel a požadoval sex, ale né, že by to bylo nějak razantně nebo něco“. Podle obviněného je tak evidentní, že ve vztahu ke skutku popsaném v bodě 3) výroku o vině je zde zcela evidentní důkazní nouze, přičemž skutková zjištění učiněná soudy jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Vina obviněného je dovozována, aniž by k tomu byl věrohodný podklad, což je v rozporu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. Zároveň tak byla porušena zásada presumpce neviny, která vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno.
Obviněný dále namítá, že ve vztahu ke skutkům popsaným v bodech 1) a 2) výroku o vině týkající se trestného činu pohlavního zneužití podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona, se nalézací soud zaměřil pouze na prokázání trestného činu podle §242 odst. 1 tr. zákona, tedy pouze v jeho základní skutkové podstatě. Tento trestný čin ve své kvalifikované skutkové podstatě podle §242 odst. 2 tr. zákona vyžaduje zneužití závislosti osoby mladší patnácti let svěřené jeho dozoru. Tento zákonný znak nebyl podle obviněného naplněn. Naplnění tohoto znaku předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele a de facto „nemá na výběr“, čímž je omezena svoboda jejího rozhodování. Podle skutkových zjištění obviněný údajně osahával poškozenou AAAAA, avšak poškozená se vzbudila a z místnosti odešla či vyjádřila nesouhlas s takovým jednáním a obviněný tohoto jednání ihned zanechal, což zřetelně plyne z výpovědi obou poškozených. Zneužité závislosti osoby svěřené dozoru znamená, že osoba mladší patnácti let dá pachateli souhlas k souloži nebo k jinému pohlavnímu zneužití pod určitým psychickým nátlakem. Znak zneužití závislosti daný §242 odst. 2 tr. zákona naplněn nebyl. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 1996, sp. zn. 2 Tzn 26/96, a stanovisko kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80.
Rovněž poukázal na to, že pojem „jiným způsobem pohlavně zneužije“ je nutno vykládat podle judikatury i literatury tak, že se jedná o chování, které směřuje k sexuálnímu vzrušení pachatele. V projednávané věci však jakákoliv sexuální náklonnost obviněného k nezletilým osobám prokázána nebyla. Nelze tak mít za splněný základní znak skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona, tedy sexuální vzrušení pachatele.
Na podkladě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 11 To 241/2018, podle §265k odst. 1 tr. ř. a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného M. B. se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 30. 4. 2019, sp. zn. 1 NZO 322/2019.
Po stručné rekapitulaci průběhu řízení a námitek obviněného státní zástupkyně uvedla, že obviněný M. B. uplatňuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, s tím, že s námitkami obviněného se odvolací soud plně a dostatečně vypořádal. Stran námitky věrohodnosti výpovědí poškozených uvedla státní zástupkyně, že nalézací i odvolací soud je podrobně a přesvědčivě vysvětlily. Jejich výpovědi přesvědčivě popsaly chování obviněného vůči nim, přičemž věrohodnost jimi uváděných údajů není snižována ani okolnostmi na které je poukazováno v opravných prostředcích. Dovolací argumentace se podle jejího názoru zaobírá prakticky výlučně hodnocením dokazování a důkazů samotných v řízeních předcházejících řízení dovolacímu. Konstatovala, že skutkové závěry jsou podepřeny provedeným dokazováním a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného.
S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 11 To 241/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněný M. B. svými vznesenými námitkami naplňuje jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněných dovolacích důvodů obviněného M. B.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozených N. B., AAAAA, svědkyň J. H. a M. M., rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, sp. zn. 32 Co 86/2018, vlastní výpovědi a znaleckého posudku MUDr. Ladislava Procházky, soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění ve vztahu k rozhodováni o průběhu pobytu na Ukrajině a soužití poškozených a obviněného v ruzyňském bytě, o povaze vztahu poškozených a obviněného, o jeho náklonnosti k poškozené AAAAA) námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají a z provedeného dokazování nelze naplnění předmětné skutkové podstaty jemu přisouzených trestných činů dovodit) a prostřednictvím kterých předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že mezi ním a poškozenou AAAAA nikdy k ničemu nedošlo, že údajné nahrávací zařízení v koupelně byl pouze MP3 přehrávač, že oznámení bylo učiněno jako důsledek rozvodového řízení a řízení o péče o děti obviněného).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů, a potažmo vlastní verzi skutkových událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti zčásti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Obviněný v této souvislosti akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy se přiklonily k výkladu skutkových okolností a hodnocení pravdivosti výpovědí zúčastněných v jeho neprospěch. K tomuto Nejvyšší soud uvádí, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat ani porušení zásady in dubio pro reo , když odlišné hodnocení soudem a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný většinou svých námitek fakticky napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, což je samo o sobě námitka pod uplatněný dovolací důvod nepodřaditelná, avšak současně má za to, že v daném případě je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů . Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zcela výjimečně, shledá-li existenci extrémního nesouladu, zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
Podle Ústavního soudu může pak k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04: „Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu ,opomenut‘) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další)“. Obecně lze stručně uzavřít, že je-li ve věci dán extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry z takovéhoto procesu vyplývajícími, je zde naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Skutková zjištění nalézacího soudu obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozovány. Ačkoliv si lze představit i jiné hodnocení těchto důkazů, v dané věci hodnocení učiněné nalézacím soudem a aprobované soudem odvolacím splňují zákonné požadavky na dokazování ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňující shledat mezi nimi a provedeným dokazováním extrémní nesoulad. Soud vycházel z celé řady důkazů podrobně popsaných v rozhodnutí nalézacího soudu. Výpovědí poškozených N. B., AAAAA, svědků M. M., J. H., I. R., P. J. a R. B., výslechu znalců PhDr. Bc. Terezy Soukupové, PhD. a MUDr. Bronislava Kobedy a jejich znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, stran duševního stavu a důvěryhodnosti poškozených AAAAA a N. B., znaleckého posudku MUDr. Ladislava Procházky, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a alkohologie, stran duševního stavu obviněného, znaleckého posudku Mgr. Leoše Vítka, z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a specializace klinická psychologie, stran výchovných schopností a osobnosti obviněného a poškozené N. B., z emailových komunikací, lékařských zpráv, odborného vyjádření, úředních záznamů a potvrzení o vykázání, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2016, č. j. 32 Co 672/2016-72, rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 25. 1. 2018, č. j. 42 Nc 3083/2016 -243, a na něj navazujícího rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2018, č. j. 32 Co 86/2018-324, a zpráv školského zařízení.
Obviněný namítal, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu znásilnění. Veškerou svou argumentaci však vystavěl na zpochybňování výpovědi poškozené N. B. a svědkyně AAAAA, stejně jako na svém popisu skutkového děje. Takováto argumentace však nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., a není tak způsobilá založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Úkolem dovolacího soudu není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu. Nad rámec výše uvedeného ale ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění Nejvyšší soud uvádí následující.
Trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku , nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, a spáchá takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedený způsobem srovnatelným se souloží. Podle §21 odst. 1, 2 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
V daném případě je Nejvyšší soud vázán skutkovým stavem tak, jak je popsán v bodu 3) výroku o vině, přičemž podotýká, že skutkový stav vyplývá z řádně provedených a vyhodnocených důkazů. Obviněný v době, kdy nespával v jedné místnosti s poškozenou N. B., přišel do ložnice, probudil ji, strhl z poškozené peřinu, nalehl na ni, a přes její odpor uchopil její ruce za zápěstí a slovně jí zastrašoval, poškozený se násilím dožadoval pohlavního styku souloží přes aktivní fyzický i verbální odpor poškozené, které se podařilo vyprostit z jeho sevření, a utekla směrem k oknu, jednání obviněného bylo poté přerušeno příchodem dcery poškozené – AAAAA. K dokonání činu tedy nedošlo právě na základě jejího příchodu. Obviněný tak naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 tr. zákoníku. Jeho námitku stran nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, vázanou na zpochybňování skutkových zjištění, proto Nejvyšší soud hodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
Dále obviněný namítal nenaplnění znaků základní skutkové podstaty podle §242 odst. 1 tr. zákona , zejména pak znaku jiného pohlavního zneužití, když tvrdil, že nebylo prokázáno, že by jednání kladené mu za vinu vedlo k jeho pohlavnímu vzrušení.
Trestného činu pohlavního zneužití podle §242 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnácti let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije.
Objektem trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 tr. zákona je mravní a tělesný vývoj dětí. Jde o důslednou ochranu všech osob mladších než patnáct let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost, přičemž se nevyžaduje, aby došlo k narušení osob, které byly zneužity. Za jiný způsob pohlavního zneužití jsou důvodně považovány toliko intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, jako např. orální pohlavní styk, ale i ohmatávání prsou nebo pohlavních orgánů , líbání přirození apod., které směřují k sexuálnímu vzrušení pachatele. K naplnění znaků trestného činu pohlavního zneužívání není třeba, aby při pohlavním zneužití osoby mladší patnácti let došlo u pachatele k pohlavnímu ukojení; stačí, jedná-li pachatel v pohlavním vzrušení ve snaze své vzrušení jakýmkoli způsobem uspokojit, aniž je rozhodné, zda a do jaké míry takového uspokojení dosáhne (srov. R 31/1964) . Jde o úmyslný trestný čin. Úmysl se musí vztahovat k tomu, že předmětem útoku je osoba mladší než patnáct let (srovnej Šámal Pavel; Púry František, Rizman Stanislav. Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, s. 1418–1419).
Podle skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, je zřejmé, že obviněný poškozenou AAAAA opakovaně osahával na přirození a snažil se jí stimulovat, kdy svého jednání po jejím probuzení zanechal, přičemž si byl plně vědom věku poškozené, jež byla dcerou jeho manželky, a která s ním žila.
Nejvyšší soud neshledal důvodnou námitku obviněného, že jeho jednání nesměřovalo k sexuálnímu vzrušení, přičemž obviněný poznamenal, že skutková věta ani takový závěr neobsahuje. Soudní praxe za jiný způsob pohlavního zneužití považuje intenzivnější zásahy do pohlavní sféry poškozených, které směřují k pohlavnímu vzrušení pachatele. Ve skutkové větě a v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů jsou popsány skutečnosti, které svědčí o tom, že obviněný nezletilou osahával na intimních částech těla. V daném případě nešlo jen o letmé jednorázové dotyky jakoby mimoděk, ale o úmyslné sahání na přirození poškozené a jeho stimulaci. Šlo o opakované jednání. Charakter daného jednání a okolnosti, za kterých k němu docházelo tak svědčí pro spolehlivý a nezvratný závěr, že jednání směřovalo k sexuálnímu vzrušení obviněného. Pro jednání obviněného neexistuje jiné vysvětlení. Soudy obou stupňů tak dospěly ke správnému závěru, že jednáním obviněného došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podle §242 odst. 1 tr. zákona. Pokud jde o poznámku obviněného, že skutková věta neobsahuje závěr o jeho sexuálním vzrušení, Nejvyšší soud konstatuje, že pohlavní vzrušení pachatele není zákonným znakem uvedeného trestného činu a skutečnost, že skutková věta tuto okolnost neobsahuje, je z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zákona irelevantní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 954/2007). Rovněž tuto námitku Nejvyšší soud hodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
Naopak za námitku podřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat námitku že nebyly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty podle §242 odst. 2 tr. zákona, konkrétně pak znak „zneužití závislosti“.
Trestného činu pohlavního zneužití podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona se dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnácti let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije a spáchá takový čin na osobě svěřené jeho dozoru zneužívaje její závislosti.
K vyšší trestnosti se vyžaduje, aby byly splněny dva znaky:
- spáchání činu uvedeného v odst. 1 na osobě svěřené dozoru pachatele a
- zneužití její závislosti.
Oba tyto znaky musí být splněny současně .
O osobu svěřenou dozoru pachatele jde tehdy, jestliže má pachatel právo a povinnost na ni dohlížet a bdít nad ní. Tak je tomu u rodičů vůči dětem, u opatrovníka vůči osobě zbavené svéprávnosti, u vychovatele nebo učitele vůči chovancům a žákům apod. Za takovou dozírající osobu je třeba považovat i manžela, který není rodičem dítěte, avšak žije s ním ve společné domácnosti (srov. R 28/1985 a Šámal Pavel; Púry František, Rizman Stanislav. Trestní zákon, 6. vydání. Praha: 2004, s. 1419–1422). Naplnění znaku zneužití závislosti předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v určitém směru odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování . Právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů. Nesprávně bylo proto naplnění tohoto znaku shledáno v případě, kdy pachatel v nočních hodinách v ložnici ohmatával pohlavní orgány své nevlastní dcery. Z výsledků dokazování totiž vyplynulo, že obviněný se popsaného jednání dopouštěl pouze tehdy, když poškozená spala, a pokud se v jednom případě v důsledku intenzivnějšího počínání probudila, okamžitě věc oznámila své matce. Znak zneužití závislosti nebyl v tomto případě naplněn (srov. R 17/1982, s. 126 a SR 17/1997).
S ohledem na shora uvedené pak nelze přesvědčit závěru učiněném jak nalézacím tak odvolacím soudem, že obviněný jednáním popsaným pod body 1) a 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §242 odst. 2 tr. zákona.
Z výsledků dokazování totiž vyplynulo, že obviněný se popsaného jednání dopouštěl pouze tehdy, když poškozená spala, a pokud se v jednom případě v důsledku intenzivnějšího počínání probudila, okamžitě svého jednání zanechal. Poškozená poté v případě skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, opustila místnost a šla spát jinde, v případě skutku pod bodem 2) obviněný po probuzení a výhradě poškozené svého jednání okamžitě zanechal. Poškozená pak celou věc oznámila své matce, byť v případě prvního skutku s časovým odstupem. Z popisu skutkového děje popsaného pod body 1) a 2) je zjevné, že vůle poškozené AAAAA nebyla narušena, kdy naopak pokud se ohradila proti jednání obviněného, tento svého jednání okamžitě zanechal, a žádným způsobem ji k pohlavnímu styku s ním nenutil, což ostatně poškozená AAAAA, jejíž výpověď byla klíčovým důkazem, ani netvrdila. Svoboda jejího rozhodování tak byla zachována. Je pak namístě uzavřít, že poškozená AAAAA v roce 2009 sice byla osobou svěřenou dozoru obviněného, nicméně ze skutkových zjištěních nevyplynul závěr, že byla omezena svoboda jejího rozhodování, kdy by nedostatku její úplné svobody využil obviněný. Znak „zneužití závislosti“ v tomto případě naplněn být nemohl, a tedy nemohla být naplněna ani kvalifikovaná skutková podstata trestného činu pohlavního zneužití podle §242 odst. 2 tr. zákona (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 1996, sp. zn. 2 Tzn 26/96, a zhodnocení kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 1982, sp. zn. Tpjf 158/80).
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že shledal důvodnou námitku obviněného o nenaplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu pohlavního zneužití podle §242 odst. 2 tr. zákona.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné a ze shora rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 22. 11. 2018, č. j. 11 To 241/2018-580, v části v níž zůstal nedotčen výrok o vině trestným činem pohlavního zneužití podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona. Zároveň zrušil jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. 6. 2018, č. j. 1 T 105/2017-520, a to ve výroku jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem pohlavního zneužití podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona a ve výroku o trestu. V ostatních částech zůstaly jak rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. 6. 2018, č. j. 1 T 105/2017-520, i usnesení Krajského soudu v Praze ze dne ze dne 22. 11. 2018, č. j. 11 To 241/2018-580, nedotčeny.
Okresnímu soudu v Mělníku pak Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia řízení před nalézacím soudem. V novém řízení bude nalézací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 10. 2019
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu