ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3711.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3711/2018-134
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 1/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, č. j. 21 Co 68/2018-99, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 21 Co 68/2018-107, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, č. j. 21 Co 68/2018-99, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 16. 5. 2018, č. j. 21 Co 68/2018-107, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 56 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 9 A 275/2011 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2017, č. j. 18 C 1/2017-68, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 56 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobce ve výši 20 570 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětem posuzovaného řízení byla žaloba proti žalobcem tvrzenému nezákonnému zásahu policejního orgánu spočívajícím v pěti provedených orientačních vyšetřeních žalobce coby řidiče motorového vozidla na přítomnost alkoholu v krvi a to v období od 6. 8. 2011 do 14. 4. 2012. Řízení před Městským soudem v Praze jako správním soudem trvalo 4 roky a 9 měsíců. Ve věci rozhodoval rozsudkem třikrát Městský soud v Praze, dva jeho rozsudky byly zrušeny ke kasační stížnosti rozsudky Nejvyššího správního soudu, kasační stížnost proti v pořadí třetímu rozsudku Městského soudu v Praze byla usnesením Nejvyššího správního soudu odmítnuta. V průběhu řízení o žalobě směřující k zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení žalovaná poskytla žalobci omluvu, v níž konstatovala, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobce vzal následně svoji žalobu ohledně požadované omluvy zpět a řízení bylo v tomu odpovídajícím rozsahu zastaveno. Délku řízení před správními soudy považoval soud prvního stupně za nepřiměřeně dlouhou.
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), zejména jeho §13 a 31a, když měl za to, že samotné konstatování porušení práva by se jevilo jako nedostatečné. Soud prvního stupně součinem 4 let a 9 měsíců posuzovaného řízení a částky 15 000 Kč za rok (za první dva roky v poloviční výši) určil podle svých propočtů základní částku 60 000 Kč, kterou dále modifikoval jejím snížením o 20 %, když věc probíhala opakovaně na více stupních soudní soustavy. Postup žalobce v řízení hodnotil jako neutrální. Z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce navýšil základní částku o dalších 20 %. Celkem by žalobci náleželo 60 000 Kč, soud byl však vázán jeho požadavkem. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
5. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 16 456 Kč (opravený výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále žalobce zavázal k náhradě nákladů odvolacího řízení vzniklých žalované v částce 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových okolností zjištěných soudem prvního stupně, dokazování nedoplňoval.
7. Při právním hodnocení věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka posuzovaného řízení je nepřiměřená. Při posuzování formy přiměřeného zadostiučinění však oproti soudu prvního stupně vzal do úvahy skutečnost, že žalobce opakovaně zneužívá práva na přístup k soudu, když iniciuje velké množství civilních a správních sporů a podává velké množství stížností jak na úřadech, tak u soudů.
8. Doplnil rovněž, že samotný výsledek řízení pro posouzení zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné stanovení odškodnění, je nevýznamný. Podle odvolacího soudu tato skutečnost není významná pro případné stanovení odškodnění, protože poškozený mohl být po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. To se však netýká formy poskytnutého odškodnění, případně její výše. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, které je tím větší, čím je větší význam předmětu řízení pro poškozeného. Výsledek posuzovaného řízení byl pro žalobce negativní, protože ve výsledku byla jeho žaloba na ochranu proti opakovanému zásahu Policie České republiky spočívající v opakovaných orientačních vyšetřeních na alkohol při silniční kontrole zamítnuta. Zároveň odvolací soud zohlednil, že žalobce podává k obecným soudům, ale i k jiným státním orgánům desítky let mnohdy bezvýznamné žaloby, různá podání, stížnosti apod. proti státu, když s ohledem na jejich množství a obsah lze shledat význam jednotlivých řízení pro žalobce (tj. to co je pro něj v sázce) v takovém případě nicotným. Rovněž Ústavní soud ve svých rozhodnutích, např. sp. zn. IV. ÚS 3266/07, sp. zn. III. ÚS 2791/08, sp. zn. II. ÚS 325/14, označil činnost žalobce za sudičskou s tím, že nepovažuje za profesionálně a odborně únosné, aby neustálým vyvoláváním mnoha desítek soudních sporů z malicherných důvodů nad únosnou mez zatěžoval kapacitu obecných soudů a Ústavního soudu. Za situace, kdy byl žalobce podroben legální silniční kontrole policie a v následném řízení, na základě podané správní žaloby, nebyl úspěšný, odvolací soud uzavřel, že žalobci sice vznikla nemajetková újma nepřiměřeně dlouhou délkou správního řízení, avšak s přihlédnutím k minimální závažnosti vzniklé újmy (pro žalobce nebylo v sázce téměř nic) a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (§31a odst. 2 věta druhá OdpŠk), je poskytnutí omluvy a konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě plnohodnotným a dostatečným kompenzačním prostředkem nápravy (potud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009), zejména pokud v konstatování porušení práva (ve formě omluvy žalované) ze dne 21. 6. 2017 bylo výslovně uvedeno, k porušení kterého práva žalobce došlo. Délka posuzovaného řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce, neboť nesprávný úřední postup nemohl žalobci přivodit pocit nejistoty, který by vyžadoval jakoukoliv kompenzaci.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I dovoláním, ve kterém namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dovodil, že v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení vznikla žalobci jen zanedbatelná újma. Žalobce měl za to, že nebyly naplněny výjimečné podmínky, jež by vylučovaly poskytnutí zadostiučinění v penězích. Odvolací soud rovněž pominul preventivně-sankční účinek přiznávaného zadostiučinění. Žalobce konkrétně nesouhlasil s tím, že by závěr o zanedbatelném významu posuzovaného řízení mohl vyplývat pouze ze skutečnosti, že iniciuje velké množství sporů, pročež jsou jeho návrhy označeny za sudičské. Podle žalobce musí být v takovém případě splněna rovněž podmínka, že je v daných sporech opakovaně neúspěšný. Pro případ, že by se Nejvyšší soud hodlal přidržet své judikatury týkající se rozsahu újmy poškozeného v relaci k množství sporů, které poškozený vede, pak je podle žalobce namístě, aby Nejvyšší soud posoudil danou otázku jinak. Žalobce posléze odvolacímu soudu vytýkal, že nepřípustně bagatelizoval význam posuzovaného řízení; řízení směřující k ochraně před zásahem správního orgánu soudní řád správní (zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“) vnímá jako řízení se zvýšeným významem a správním soudům ukládá povinnost jej přednostně projednat. Závěr o sníženém významu řízení učinil odvolací soud, aniž by tak reagoval na skutková tvrzení žalované a respektoval kontradiktornost civilního sporu. Nesouhlasil ani s úvahou odvolacího soudu, že výsledek posuzovaného řízení byl určující pro stanovení formy nebo výše odškodnění. Závěry odvolacího soudu jsou v rozporu kupř. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1496/2012. V souvislosti s otázkou adekvátnosti formy přiměřeného zadostiučinění žalobce dále odvolacímu soudu vytýkal, že napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť odvolací soud při nepřípadném použití tzv. notoriet dospěl k odlišným skutkovým a právním závěrům než soud prvního stupně, aniž na to žalobce upozornil a umožnil mu se k těmto odlišným závěrům vyjádřit. Žalobce v dovolacím řízení nesouhlasil ani s tím, že mu odvolací soud odepřel právo na náhradu nákladů řízení a navrhoval, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se k podanému dovolání stručně vyjádřila. Nepovažovala je za důvodné a odkázala na rozhodovací důvody, o něž své rozhodnutí opřel odvolací soud.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.).
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Námitka žalobce, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při vydání svého rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se nepředvídatelného či překvapivého rozhodnutí, jestliže věc posoudil odlišně od soudu prvního stupně na základě námitky žalované, kterou uplatnila již ve vyjádření k žalobě a posléze i v odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Dovoláním předestřená otázka významu vzniklé újmy pro žalobce z důvodu množství jím vedených sporů není způsobilá (sama o sobě) založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že okolnost vedení většího množství sporů žalobce staví ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení. Ústavní stížnost proti uvedenému rozsudku byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/2014. Tentýž závěr zaujal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, v usnesení ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1481/2014, v usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5973/2017, v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5608/2016, a v mnohých dalších svých rozhodnutích, přičemž takto Nejvyšším soudem setrvale formulovaný právní závěr současně představuje i promítnutí rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížností ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, a ve věcech Dudek proti Německu ze dne 23. 11. 2010, č. stížností 12977/09, 15856/09, 15890/09, 15892/09 a 16119/09.
17. Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů vyjádřených ve shora označených rozhodnutích, není dovolání, na jehož základě by měl dovolací soud podle eventuálního návrhu žalobce vyřešenou právní otázku posoudit jinak, přípustné (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3375/2016).
18. Námitka žalobce týkající se charakteru poskytovaného zadostiučinění, které má zahrnout také složku preventivně-sankční ve vztahu k orgánu státu, který se dopustil nesprávného úředního postupu, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť podle rozhodovací praxe dovolacího soudu institut tzv. punitive nebo exemplary damages , tj. nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní povahy, nemá v českém právním řádu oporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 911/2012).
19. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani pro zpochybňované posouzení kritéria významu řízení pro žalobce s odkazem na požadavek přednostního projednání správní žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu správního orgánu. Implicitní závěry odvolacího soudu ohledně významu posuzovaného řízení pro žalobce se nevzpírají závěrům, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4971/2016, v němž vyložil, že otázka přednostního projednání a rozhodnutí (viz §56 odst. 3 s. ř. s.) žaloby proti nezákonnému zásahu správního orgánu (§82 a násl. s. ř. s.) nespadá pod kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], neboť nic nevypovídá o tom, co bylo v daném řízení pro poškozeného v sázce, ale spadá pod posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], ale lze ji proto řešit jen v rámci (dovoláním nezpochybňovaného) kritéria postupu orgánů veřejné moci.
20. Dovolání rovněž nemůže být přípustné v otázce údajné nesprávnosti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, a to nejen proto, že dovolání proti výroku o nákladech řízení je objektivně nepřípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], ale též z důvodu, že se míjí s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byly úspěšnému žalobci náklady řízení vzniklé mu před soudem prvního stupně přiznány.
21. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky, zda lze počínání žalobce s ohledem na množství jím zahájených soudních a správních řízení považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské) a dále pro posouzení vztahu výsledku posuzovaného řízení k výši a formě odpovídajícího zadostiučinění, neboť uvedené otázky posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
24. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu.
25. Podle §13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
27. Nejvyšší soud se již ve svých dřívějších rozhodnutích (včetně těch, jež se týkala osoby žalobce) zabýval otázkou, kdy lze počínání účastníka řízení s ohledem na množství jím zahájených soudních a správních řízení považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské). V rozsudku ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, ve kterém po zhodnocení předešlé judikatury Ústavního soudu (srov. Usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 696/12), dospěl k závěru, že litigiózní chování účastníků řízení je třeba posoudit s ohledem na počet jednotlivých zahájených řízení a jejich poměrnou úspěšnost. Aby jednání žalobce bylo možno hodnotit jako litigiózní (sudičské), musejí být současně splněny dvě podmínky. Zaprvé musí být počet žalob podávaných jednou osobou mimořádně vysoký (v řádu desítek či stovek za relevantní časové období) a zadruhé musí být většina těchto žalob neúspěšná. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud opět přihlásil ve svém rozsudku ze dne 24. 4.2019, sp. zn. 30 Cdo 2865/2017.
28. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se v projednávané věci splněním druhé z uvedených podmínek vůbec nezabýval. Hodnocení, na kterém odvolací soud – mimo jiné – vystavil svůj závěr o zanedbatelném významu řízení pro žalobce, a tím i o formě přiznaného zadostiučinění, tak dovolací soud považuje za přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné.
29. Při řešení otázky, zda je soud při posuzování kritéria významu řízení pro poškozeného oprávněn přihlédnout k jeho výsledku, Nejvyšší soud dospěl již v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, k závěru, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle §31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení. Samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. Výjimku by představovala jen situace, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám, například v případě uplatnění promlčeného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011) nebo v případě, pokud se nejistota poškozeného ohledně výsledku řízení omezuje pouze na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015, uveřejněný pod číslem 126/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), což ovšem není případ posuzovaného řízení.
30. Právní posouzení odvolacího soudu, který poněkud protichůdně v důvodech přezkoumávaného rozsudku na straně jedné uvedl, že souhlasí s názorem, že výsledek posuzovaného řízení je nevýznamný pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro stanovení odškodnění, aby současně (v odstavci 12 svého rozsudku) učinil zcela opačný, totiž že tato skutečnost (výsledek posuzovaného řízení) „není významná pro stanovení odškodnění, což se však netýká formy poskytnutého odškodnění, případně jeho výše“, nelze považovat za zcela přiléhavé. Judikatura Nejvyššího soudu, jak je zmíněna výše, je přitom ustálena v názoru, že výsledek posuzovaného řízení je zpravidla nerozhodný jak pro závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, tak i co do určení formy a výše přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud tak byl povinen zabývat se otázkou významu posuzovaného řízení pro žalobce, nikoliv však ve vztahu k následnému výsledku řízení. I v uvedeném rozsahu proto nelze mít právní posouzení odvolacího soudu za správné.
31. Za situace, kdy Nejvyšší soud shledal dovolání opodstatněným, napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, je již bez významu se podrobněji zabývat dalšími procesními výhradami žalobce vznášenými vůči přezkoumávanému rozsudku odvolacího soudu, zejména pokud je namítána nesprávná aplikace §121 o. s. ř., umožňujícího přihlédnout k tzv. notorietám. Vzhledem k tomu, že odvolací soud bude muset znovu v dalším řízení zvažovat zákonná kritéria uvedená v §31a odst. 1 až 3 OdpŠk, bylo by předčasné, aby se Nejvyšší soud v této fázi řízení zabýval dalšími výhradami žalobce vůči formě a případně i výši poskytovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
32. Nad rámec nosných rozhodovacích důvodů Nejvyšší soud doplňuje, že se zabýval i navazující problematikou, kdy a za jakých okolností lze vycházet z jiných rozhodnutí soudů (včetně soudu Nejvyššího nebo Ústavního), jak to, po citaci konkrétních rozhodnutí, učinil v projednávané věci soud odvolací. Ve vztahu k otázce, zda odvolací soud v nynější věci rozhodl obdobně jako soudy v jiném srovnatelném případě, Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře vysvětlil, že s ohledem na princip právní jistoty může ten, kdo se domáhá právní ochrany zpravidla důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný již rozhodnutý shodující se s ním v podstatných znacích (srov. §13 ve spojení s §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Současně s tím však Nejvyšší soud zdůraznil význam instrukce udělené civilním soudům v §153 odst. 1 o. s. ř. – rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu věci, tedy vycházet z konkrétních skutkových zjištění v jednotlivé projednávané věci. Zjištěný skutkový stav věci je přitom v prvé řadě výsledkem procesní aktivity účastníků. V konkrétním sporu tak důvodné očekávání účastníka nemůže vzniknout v případě, vyvíjel-li by se průběh řízení odlišně od již dříve rozhodovaného či měl-li by soud za prokázaný jiný skutkový stav. Za takové situace by totiž mohlo být jen stěží na věc nahlíženo jako na kauzu, jež se s jinou shoduje v podstatných znacích, pročež by bylo nutné ji rozhodnout obdobně. Opačný náhled by ve svém důsledku popíral podstatu zákonné úpravy civilního řízení a dostával by se do přímé kontradikce s pokynem vyjádřeným v §153 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2271/2013). Odvolací soud však v projednávané věci neřešil, zda jím citované závěry soudů vyšších stupňů vážících se k osobě žalobce a učiněné ve světle tehdy projednávaných případů lze bez dalšího a ve světle novější judikatury promítnout i do věci právě projednávané, nota bene dospěl-li současně k závěru, že základ žalobou uplatněného nároku byl dán.
33. Je-li dovolání již jinak přípustné, je povinností Nejvyššího soudu přihlédnout ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. též k jiným (dovoláním neuplatněným) vadám řízení, jež mohly mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí. Existenci takových vad však Nejvyšší soud neshledal.
VI. Závěr
34. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.
35. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
36. Na odvolacím soudu nyní bude, aby znovu přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a zvážil jednotlivá kritéria uvedená v §31a OdpŠk. Přihlédne tak i k množství sporů vedených žalobcem a k významu posuzovaného řízení pro žalobce. Dospěje-li odvolací soud při opětovném přezkumu rozsudku soudu prvního stupně k závěru, že je v daném řízení vskutku nezbytné hodnotit i to, zda návrhy žalobce mají šikanózní charakter, bude postupovat v intencích závěrů plynoucích z odstavce 27 tohoto rozsudku. Ve vztahu mezi již poskytnutou omluvou a konstatováním porušení práva, popř. poskytnutím zadostiučinění v penězích, bude vycházet rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněného pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu