ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.787.2019.1
sp. zn. 4 Tdo 787/2019- 519
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání obviněného R. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019 sp. zn. 11 To 49/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 56/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 21. 12. 2018 sp. zn. 3 T 56/2018 uznal obviněného R. K. vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v úmyslu získání neoprávněného majetkového prospěchu v době od 7. 1. 2016 do 24. 3. 2016, kdy zastával funkci předsedy výboru Společenství vlastníků bytů BD XY, XY, IČO: XY, se sídlem XY, okres Nymburk, se samostatnými přístupovými právy k bankovnímu účtu společenství, si postupně několika platbami převedl finanční prostředky z bankovního účtu společenství č. XY na svůj soukromý bankovní účet č. XY v celkové výši 756 552 Kč, konkrétně dne 7. 1. 2016 částky 45 942 Kč, 147 432 Kč a 31 108,70 Kč, dne 19. 2. 2016 částky 65 865,50 Kč, 117 899,30 Kč a 31 115,90 Kč a dne 24. 3. 2016 částky 85 810,40 Kč, 111 046,50 Kč, 77 379,70 Kč a 42 952 Kč a to jako finanční vyrovnání za platby, které uskutečnil z bankovního účtu své manželky J. J. č. XY, k němuž měl dispoziční práva, v období od 11. 5. 2015 do 10. 8. 2015 v celkové částce 598 572 Kč firmám JOMA, s. r. o., a Š. M. jako úhradu faktur za provedení stavebních prací pro Společenství vlastníků bytů BD XY, přičemž si částku ve výši 157 980 Kč, o kterou převyšovala výše odčerpaných finančních prostředků z účtu společenství výši uhrazených faktur za společenství, neoprávněně ponechal a použil pro vlastní potřebu ku škodě Společenství vlastníků bytů BD XY, XY, IČO: XY.
Za to byl obviněnému podle §206 odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb v částce 420 Kč, tedy celkem 84 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému Společenství vlastníků bytů BD XY, XY, IČO: XY, na náhradě škody částku 157 980 Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 3. 2019 sp. zn. 11 To 49/2019 podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované rozhodnutí Krajského soudu v Praze napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Obviněný uvádí, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Již v rámci hlavního líčení obviněný navrhl důkazy, které by potvrdily jeho obhajobu. Tyto důkazní návrhy v podobě výslechu svědků F. a C. však nebyly zohledněny a dokazování tak bylo provedeno v neúplném rozsahu, což vedlo k nesprávným skutkovým zjištěním a v návaznosti na to i k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Soud prvního stupně své skutkové závěry učinil na základě výslechu svědka M. takovým způsobem, že z naprosto neurčitých a nejistých odpovědí svědka dovodil jednoznačné závěry v neprospěch obviněného. Přitom nijak nezohlednil a zcela pominul, že svědek uvedl, že měl asi uzavřenou smlouvu s BD XY, stejně tak, že neví, zda bylo dohodnuto něco o úhradě peněz z prostředků obviněného. Dále svědek na dotaz o jednající osobě uvedl, že „asi pan K.“ a doplnil, že neví, jestli něco podepisoval i někdo jiný. Svědek M. rovněž tvrdil, že nevěděl nic konkrétního o obsahu smluvního dokumentu jím podepsaného.
Obviněný proto navrhl soudu, aby si vyžádal od svědka M. dokumenty, o kterých se zmiňoval ve své výpovědi. Svědek se zavázal tento dokument soudu dodat, nicméně toto však neučinil a zřejmě ani soud žádným způsobem nevyrozuměl. Ze strany soudu bylo v zásadě zaujato takové stanovisko, že pasivitou ze strany svědka, je považováno za prokázané, že listiny neexistují, resp. nejsou dohledatelné. Za dané situace měl soud povinnost toto zohlednit při hodnocení důkazů, neboť svědkem tvrzená smlouva nemohla nikdy existovat. Ve skutečnosti bylo postoupení pohledávky učiněno na úplatu ve výši nominální hodnoty, tvrzení svědka v rámci výslechu neodpovídalo skutečnosti a absence listiny tvrzené svědkem měla být soudem zohledněna při hodnocení důkazů.
Za daných okolností tedy z hodnocení důkazů vyplývá, že při rozporech mezi tvrzeními svědka M. a neexistencí jím tvrzené smlouvy nebyla ze strany soudů důsledně zohledněna obhajoba obviněného, spočívající v tom, že nárok obviněného na odměnu za osobní investici do úhrady závazků za společenství vlastníků ve prospěch dodavatelů JOMA a M. vyplýval přímo obviněnému vůči dodavatelům. Dále to, že nebyla rozhodně vyhotovena žádná listina citovaná svědkem M., z níž by vyplynul nárok společenství vlastníků vůči společnostem JOMA resp. M. na snížení úplaty za postoupení pohledávky pod nominální hodnotu postupovaných pohledávek.
Soud naprosto opomenul skutkově hodnotit, že obviněný v okamžiku platby prostředků z účtu společenství na svůj vlastní účet uskutečnil platby úplaty za postoupení pohledávky ve prospěch postupitelů, kdy jeho bankovní účet byl pouze platebním místem podle dohody uzavřené mezi postupiteli a obviněným. Dále soud naprosto opomenul, že peněžní prostředky připsané na bankovní účet obviněného již nebyly majetkem společenství, ale jednalo se o majetek postupitelů, vůči kterým následně obviněný provedl vypořádání zbývající části úplaty za postoupení oproti nároku obviněného na odměnu poskytnutou ze strany postupitelů. Jednáním obviněného tedy v žádném okamžiku nebylo nakládáno s prostředky společenství bez právního titulu, jak nesprávně soud dovodil.
Soudy nižších instancí též nijak nehodnotily skutečnost, že ostatní členové výboru o samotném jednání obviněného v rámci předmětného projektu společenství věděli a se samostatným jednáním obviněného souhlasili bez toho, že by proti tomuto jednání činili námitky. Dále soudy nezohlednily, že listinný důkaz „Oznámení o postoupení a započtení pohledávky ze dne 19. 5. 2015“ mezi BD XY a REVITA G, a. s., na č. l. 235 je podepsán dvěma členy výboru R. K. a J. K. To jednoznačně prokazuje vědomost přinejmenším dvou členů výboru, tj. většiny výboru, o smluvním vztahu ohledně postoupení pohledávek se subdodavateli stavebních prací. Způsob jednání dovolatele za společenství tedy rozhodně nebyl výsledkem libovůle obviněného, ale výsledkem faktických a dlouhodobě aplikovatelných pravidel akceptovaných členy výboru společenství, kdy sice nebyla rozhodnutí přijímána formálním způsobem, nicméně jednání předsedy bylo vedeno s vědomím jiných členů výboru.
Své závěry o trestnosti jednání obviněného soudy zakládají v zásadě na tom předpokladu, že obviněný měl své vlastní prostředky poskytnout ve prospěch společenství vlastníků bezúplatně a bez nároku na jakékoliv protiplnění za to, že vystavil svůj majetek riziku ztráty a že toto učinil výhradně ve prospěch společenství vlastníků. Dále soudy pomíjejí, že společenství vlastníků neutrpělo žádnou majetkovou újmu, neboť jeho výdaje na uskutečnění předmětného stavebního projektu byly i po započtení nákladů na odkup pohledávek od subdodavatelů naprosto stejné, jako byla výše nákladů společenství vlastníků schválená shromážděním vlastníků před zahájením projektu. Soudy nijak nezdůvodnily, v čem mělo spočívat zmenšení majetku společenství vlastníků v situaci, kdy náklady společenství na rekonstrukci byly totožné a došlo pouze k poskytnutí peněžitého plnění ze strany firem JOMA a M. z jejich vlastních prostředků ve prospěch obviněného podle dohody uzavřené mezi těmito dvěma subjekty a obviněným. Soudy se dále vůbec nezabývaly skutečností, že pokud by bývalo společenství mělo získat peněžní prostředky na úhradu závazků vůči společnosti JOMA a firmě M. z titulu odkupu pohledávek, kdy společenství vlastníků v daném okamžiku nemělo tyto zdroje k dispozici, bylo by společenství vlastníků bývalo nuceno vynaložit náklady na získání financování např. z bankovního či z jiného zdroje, a to náklady úrokové a náklady transakční s tím, že by navíc mohlo být takové bankovní financování dostupné až později, než bylo pro provozní potřeby společenství vlastníků nutné.
Obviněný má tedy za to, že při posouzení výše škody, která měla podle názorů soudů nižší instance vzniknout k újmě společenství vlastníků, soudy nevzaly v úvahu úsporu nákladů, které by bývaly společenství vlastníků vznikly v případě, že by své vlastní prostředky v zájmu společenství vlastníků neposkytl obviněný. Výše škody je tak nesprávná, jelikož je dovozována na nesprávných skutkových závěrech a nesprávném právním posouzení.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019 sp. zn. 11 To 49/2019, tak i rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 21. 12. 2018 sp. zn. 3 T 56/2018, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání v souladu s §265 l odst. 1 tr. ř.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapitulovala výsledek předchozího řízení, obsah rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i dovolání obviněného včetně použitých argumentů, přičemž se poté vyjádřila k jednotlivým námitkám obviněného učiněným v dovolání.
Podle jejího názoru dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v nichž nesouhlasil se skutkovými zjištěními a rozsahem provedeného dokazování. Z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů přitom vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi úvahami soudů při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními, a jednak mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými. Obviněného též usvědčují zejména výpovědi svědků a listinné důkazy. Tyto důkazy jednoznačně svědčí o tom, že obviněný se dopustil jednání, kterým naplnil zákonné znaky žalovaného přečinu. Odůvodnění označeného rozsudku je logické, skutkový stav věci je dostatečně popsán a veškeré důkazy byly hodnoceny podle zásad §2 odst. 6 tr. ř., v souladu s jejich obsahem včetně reakce na obhajobu uplatněnou obviněným.
V otázce neprovedení navržených důkazů spočívajících ve výslechu svědků F. a C. a neopatření listiny od Š. M. je z odůvodnění nalézacího soudu zřejmé, že soud prvního stupně se podrobně zabýval všemi návrhy na doplnění dokazování. V posuzovaném případě tak bylo soudy provedeno řádné dokazování, přičemž tyto se podrobně vypořádaly s navrženými důkazy, jakož i s věrohodností svědků.
Pokud jde o námitku obviněného ohledně vzniku větší škody na majetku společenství vlastníků jednotek, tak závěr nalézacího i odvolacího soudu považuje státní zástupkyně za správný a odpovídající zákonu a zjištěnému skutkovému stavu věci. Soudy správně posoudily způsobenou škodu jako rozdíl mezi částkou, kterou obviněný neoprávněně převedl z účtu poškozené a částkou, kterou pak zaplatil subdodavatelům. Právní posouzení škody bylo učiněno v souladu s ustanovením §137 tr. zákoníku, kdy nevznikají žádné pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace.
Obviněný též uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, podle které lze tento dovolací důvod shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný spatřoval v předcházejícím řízení naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu lze odkázat na závěry vyjádřené výše, přičemž námitky obviněného jsou neopodstatněné. Nemohl být proto naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Státní zástupkyně tak v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019 sp. zn. 11 To 49/2019 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu samotného dovolání je zřejmé, že obviněný vidí naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho poslední variantě, tedy že řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Další z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat v případě, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, neboť jejich primární podstatou je přesvědčit dovolací soud o nesprávně zjištěném skutkovém stavu soudy nižších stupňů a akceptace skutkového stavu, který je předkládán obviněným, který je však zcela odlišný od skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů. Na tomto místě je proto potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Vedle shora uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu je však rovněž nutno zmínit, s ohledem na formálnost odkazu na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Jak již bylo Nejvyšším soudem uvedeno shora (s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu), je nutno uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména závěry plynoucí z výpovědi svědka M.; skutečnost, že členové výboru Společenství vlastníků bytů BD XY, věděli a souhlasili se samostatným jednáním obviněného; verze, že obviněný uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky se společnostmi JOMA, s. r. o. a Š. M. jako fyzická osoba a nikoli jako zástupce Společenství vlastníků bytů BD XY, apod.), když z uvedené argumentace vyplývá závěr, že obviněný prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci. Takto obviněným vznesené námitky jsou založeny na vlastním hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového děje, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují ve prospěch obviněného k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z uvedených skutkových výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nezaložil obviněný na hmotněprávních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a jeho prostřednictvím se domáhá přehodnocení předchozím soudem učiněných skutkových závěrů.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k podání dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Dále je třeba uvést, že trestného činu zpronevěry se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a takovým jednáním způsobí škodu – v případě obviněného – větší škodu. Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Skutková podstata trestného činu zpronevěry přitom nevyžaduje, aby osoba, která věc (nebo jinou majetkovou hodnotu) pachateli svěřila, byla jejím vlastníkem (viz rozh. č. 67/1954 Sb. rozh. tr.). K pojmu přisvojení si cizí svěřené věci lze poznamenat následující. Pachatel si přisvojí cizí věc (nebo jinou majetkovou hodnotu), která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí (nebo jinou majetkovou hodnotou), které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s ní (k tomu přiměřeně srov. rozh. č. 5/1997 Sb. rozh. tr.). Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, který může vzniknout až později, nikoli hned při svěření věci, může však být už při svěření věci. Vzhledem k tomu musí být orgány činnými v trestním řízení zjištěno takové úmyslné jednání, jež vede ke zmaření základního účelu svěření.
Jednání obviněného popsané v rozsudku nalézacího soudu bylo na základě skutkových závěrů kvalifikováno jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když obviněný v době od 7. 1. 2016 do 24. 3. 2016 jako předseda výboru Společenství vlastníků bytů BD XY převedl z bankovního účtu společenství na svůj soukromý bankovní účet částku 756 552 Kč, a to jako finanční vyrovnání za platby v částce 598 572 Kč, které zaplatil za provedení stavebních prací pro Společenství vlastníků bytů BD XY. Přitom si částku 157 980 Kč, o kterou převyšovala částku odčerpaných finančních prostředků z účtu společenství za uhrazené faktury za Společenství vlastníků bytů BD XY, neoprávněně ponechal. Ze spáchání výše popsaného skutku je obviněný usvědčován nejen svědeckými výpověďmi (především pak výpovědí svědka Š. M.), ale i listinnými důkazy (např. stanovami Společenství vlastníků bytů BD XY, které byly přijaty na schůzi dne 18. 3. 2010, dohodou o převzetí dluhu ze dne 24. 10. 2016, oznámením o postoupení pohledávky, apod.) a dalšími důkazy, které provedl a podrobně rozebral nalézací soud především na straně 3 a 4 odůvodnění svého rozsudku. Pro stručnost lze též odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu na straně 3, který se s totožnou obhajobou, kterou obviněný uplatnil již ve svém odvolání a následně pak i v dovolání, dostatečně vypořádal. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný si na svůj soukromý bankovní účet z bankovního účtu Společenství vlastníků bytů BD XY, ke kterému, jakožto předseda, měl dispoziční právo, převedl vyšší částku, než jakou vynaložil společnostem JOMA, s. r. o. a Š. M. za dokončení stavebních prací, aniž by k tomu měl jakýkoliv právní titul, jelikož po celou dobu musel vystupovat za Společenství vlastníků bytů BD XY, jelikož jako fyzická osoba nemohl do těchto právních vztahů vstoupit a ani v nich žádným způsobem figurovat. Na dohodě o převzetí dluhu na č. l. 97 spisového materiálu je jako strana uvedeno Společenství vlastníků bytů BD XY, kdy obviněný vystupuje jako pouhý zástupce. Z textu této dohody jasně vyplývá, že Společenství vlastníků bytů BD XY převzalo neuhrazený dluh společnosti REVITA G, a. s. a společnosti JOMA, s. r. o. uhradí pouze 70 % výše převzatého dluhu. Obviněný tak neměl žádný důvod se domnívat, že provize nebo sleva 30 % z celkové částky, tak náleží jemu jakožto fyzické osobě, i když na veškerých dokumentech je jako jedna ze stran vždy uvedeno Společenství vlastníků bytů BD XY. Vše poté dokresluje výpověď svědka Š. M., který uvedl, že nikde nebylo napsané, že by odměna náležela obviněnému jakožto fyzické osobě. Obviněný si tak úmyslně přisvojil finanční prostředky ve výši 157 980 Kč z majetku Společenství vlastníků bytů BD XY a tyto použil pro svoji vlastní potřebu, čímž naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Obviněný taktéž namítal existenci tzv. opomenutých důkazů. K tomu je možno připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování však nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
V posuzované věci, kdy byla obviněným namítána vada v podobě první z uvedených alternativ (neprovedení důkazních prostředků ve formě výpovědí dvou svědků, které obviněný navrhoval), je z rozhodnutí soudů nižších stupňů zjevné, proč považovaly provedené dokazování za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. Co se týče tvrzení existence tzv. opomenutých důkazů, je pak nutno konstatovat, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně naopak vyplývá, že soud se důkazními návrhy obviněného zabýval, ale jeho návrhy zamítl. Návrh na provedení svědeckých výpovědí svědků F. a C. byl nalézacím soudem posouzen jako nadbytečný, jelikož ani jeden z těchto svědků nemohl zpochybnit skutečnost, že si obviněný z pozice předsedy Společenství vlastníků bytů BD XY na svůj bankovní účet odeslal částku 756 552 Kč, ačkoliv za stavební práce zaplatil z vlastních prostředků pouze 598 572 Kč. Pro skutkový stav zjištěný nalézacím soudem a poté z něj vyvozené právní závěry nebylo žádným způsobem rozhodující, v jakém stavu bylo staveniště k jaru 2015, což měl podle návrhu obviněného soudu dosvědčit navrhovaný svědek C., jelikož nalézací soud sám připustil, že stavební práce bylo zapotřebí dodělat a škoda v důsledku prodlení stavebních prací mohla Společenství vlastníků bytů BD XY opravdu vzniknout. Stejně tak byl podle nalézacího soudu nadbytečný důkazní prostředek ve formě výslechu svědka F., jakožto zástupce společnosti JOMA, s. r. o., jelikož o postoupení pohledávky této společnosti nebyly žádné pochybnosti. Toto soud prvního stupně dostatečně odůvodnil na str. 5 odůvodnění svého rozsudku.
Nejvyšší soud se tak zcela ztotožnil s odůvodněním nalézacího soudu v otázce zamítnutí návrhů obviněného na doplnění dokazování, když i podle jeho názoru by provedení těchto důkazních prostředků nemělo pro posouzení případu stěžejní relevanci. Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení nebylo postiženo takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
Vzhledem ke všem shora uvedeným zjištěním a závěrům, kdy Nejvyšší soud shledal, že v dovolání uplatněné námitky se míjí s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná o námitky skutkové, procesní, kterými se obviněný snaží prosadit svoji verzi skutkového děje (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy), v důsledku čehož nemohlo dojít ani k naplnění dalšího dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., bylo dovolání obviněného R. K. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 7. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu